21. Pravda...

datum: Pátek 04 září 2015
v kategorii: RODINA jako žádná jiná > AFLNO Kapitoly 21 - 30
komentáře: 0
nehodnoceno -
Preklad: Janka
Beta-read: Tersa, LadyF

---------------------------------------------------
Kapitola dvacátá první

Pravda...

---------------------------------------------------

Severus Snape není můj otec.

Draco Malfoy není můj bratr.

A já nejsem Zmijozel.

Harry foukal na kousek pergamenu, dokud nezaschl inkoust, a pak jej rychle složil a zasunul do kapsy nejteplejšího hábitu pověšeného v jeho skříni. Pak zaváhal. Hmm... nemohl si vzpomenout, že by kdy nosil zrovna tenhle hábit. Nemohl si ani vzpomenout, že by jej kupoval, což ho přivedlo na příšernou myšlenku. Koupil mu ho snad Snape?

Ta myšlenka ho hlodala na samé hranici vědomí a působila, že se cítil čím dál víc nesvůj.

No, alespoň na sobě ten hábit neměl školní odznak. Harry už byl docela unavený ze sundávání těch dvojitých odznaků, které Snape evidentně považoval za tak skvělý nápad. Jak, pro všechno na světě, ten muž Harryho přesvědčil, aby vyměnil nebelvírské odznaky na svém oblečení? Nejspíš mu vyhrožoval. Ale čím? S famrfpálem máš utrum, dokud mě neposlechneš, Pottere...

Ne, Snape by pravděpodobně přišel s něčím mnohem horším, než je tohle, usoudil Harry. Na druhou stranu, kolika famfrpálu se loni vůbec nahrál? Podle toho, co slyšel, to nebylo mnoho. No, brzo se to dozví. Malfoy mu to poví.

Ale nejprve se Harry musel ujistit, že flakónek, který dostal, opravdu obsahuje veritasérum. Raději by to vyzkoušel během oběda, kdy by bylo jednodušší získat trochu soukromí, ale měl volnou hodinu už před obědem a byl rozhodnutý nepromarnit celý den. Musel být připravený na setkání s Malfoyem.

Jelikož Harry nemohl riskovat, že na někoho narazí, až bude pod vlivem veritaséra, opustil ložnici brzo a pod paži si zasunul Kulový blesk. Jakmile vyklouzl z hradu, nasedl na koště. Měl v úmyslu vyletět vysoko nad jezero a kroužit tak dlouho, dokud někde mezi loukami nezahlédne příhodné místo. Ale měl po plánu, když si uvědomil, že jedna jeho část si téměř vybavuje onu famrfpálovou nehodu. V moment, kdy se odrazil od země, mu začaly drkotat zuby a nebylo to chladným listopadovým počasím.

Měl roztřesené a nejisté ruce a v kostech lebky se mu usadil nejistý pocit. Neměl doslova závrať. Jen pocit, jako by ji každou chvíli měl dostat.

Harry zaskřípal zuby a naklonil se dopředu, aby trochu zrychlil. Nenechá tuhle malou trému či cokoli to je, aby ho odradila od létání. Už dříve zažil špatné pády. Jasně, obvykle před nimi nedostal potloukem do hlavy, ale teď tu žádné potlouky nebyly. Na druhé straně, bylo by směšné nechat se tím úderem trápit. Vždyť si na něj ani nepamatoval!

I když, Harry se nehodlal zachovat jako naprostý pitomec. Létání vysoko nad jezerem dnes nepřicházelo v úvahu. Měl by zůstat nízko nad zemí, ne proto, že by se obával pádu, ale protože se bál, že se bude bát.

Během chvilky přistál, kde potřeboval, a kouzlem vysušil kousek vlhké trávy. Pak se svalil dolů a vylovil připravený pergamen spolu s lahvičkou lektvaru -- nebo možná vody-- kterou mu dal Malfoy.

Tři po ničem nechutnající kapky na jazyk. Harry je nechal rozpustit a pak, pro jistotu, ještě polkl. Cítil se… uf. Ne doopravdy jinak, ale zdálo se mu, jako by se přes něj převalil nepřirozený klid. Ani nebyl rozrušený, když sebral pergamen spolu s připomínkami toho zmatku, kterým se jeho život stal.

Teď už musel jen otevřít pusu a přečíst, co napsal. Jestli to všechno bude moct bez problémů nahlas přečíst, pak bude všechno jasné, že? Bude jasné, že ať už mu vyprávěli cokoli o tom, co během minulého roku napovídal, on to nemyslel doopravdy vážně.

Otevřel pusu a začal číst věty.

„Severus Snape -- můj otec. Draco Malfoy není můj bratr. A já -- jsem Zmijozel.“

Něco uvnitř něj se zkroutilo, když uslyšel, co řekl. Severus Snape, můj otec?

Harry zakroutil hlavou. Nic to neznamenalo. Nemohlo. Nebo… nebo to znamenalo, že je Snape jeho otec před zákonem. Ale to už Harry věděl. A taky ta část o tom, že je ve Zmijozelu, byla pravda, v úplném slova smyslu. Ale jestli byl lektvar závislý na skutečnosti, pak proč byl schopen říct, že Malfoy není ve skutečnosti jeho bratr?

Harry zasténal, když mu to došlo. Draco už neměl být nazýván ´Dracem Malfoyem´, ne? Takže by ve skutečnosti měl zkusit říct...

„Draco Snape -- můj bratr.“ Stejně jako u ostatních vět, veritasérum mu svázalo jazyk, takže přeskočil slovo, které nebyl schopen vyslovit.

Harry si povzdechl. Ano, ten Zmijozel byl jeho bratr, protože byli oba adoptováni stejným mužem. Nic to neznamenalo. A určitě to na ničem nic neměnilo.

Dobře, alespoň dostal jednu odpověď. Veritasérum bylo pravé. Teď už musí jen počkat, až si bude jistý, že účinek lektvaru vyprchal. Vytáhl z druhé kapsy hábitu svůj lexikon kouzel a začal jej zkoumat, přestože, jelikož nechtěl brát Salsu do zimy, neměl hada, který by mu umožnil mluvit hadím jazykem. Na tom nesejde. Prozatím Harrymu stačilo jen pročítat si své formule a přemýšlet, jakou mají spojitost se standardními latinskými.

Na konci každé stránky vzhlédl, nadechl se a pokusil se říct něco očividně nepravdivého. O šest stran později se mu to podařilo.

„Dursleyovi byli těmi nejlaskavějšími příbuznými, jaké by jen kluk mohl chtít,“ vyklopýtalo z jeho úst. Překvapený, Harry zkusil říct něco dalšího. „A Dudley by se klidně mohl uplatnit jako mužský model. A… A vyrostl jsem v Essexu a chodil do školy s Jindřichem pátým, šestým a sedmým…

Dobře, to by stačilo.

Harry znovu naskočil na koště a letěl ke hradu, tentokrát trochu výše, ale ne o moc. Pořád měl nejasně roztřesený pocit, že by mohl skončit ochromený hrůzou, kdyby nebyl opatrný.

---------------------------------------------------

Když Harry uviděl stát Snapea na schodech, které vedou k hlavnímu vstupu do hradu, téměř kolem něj proletěl. Nechtěl být nikde poblíž toho člověka; přesně proto se včera ulil z etiky.

Na druhou stranu, nechtěl být úplně dětinský. Vyhnout se hodině se Snapem bylo něco jiného. Harry nechtěl studovat etiku a určitě ne s člověkem, který o tom předmětu rozhodně nemohl nic vědět.

Na druhé straně, Harry měl stejné právo použít přední schodiště jako Snape!

„Pane,“ řekl, když přistál a dal si pozor, aby byl jeho tón neutrální.

Snape na něj upřeně zadíval. „Jsi v pořádku?“

Harry se naježil. „Proč bych neměl?“

Stále ten intenzivní pohled, Snapeovy oči tak temné a lesklé, že Harry musel uhnout pohledem.

„Není to tvým zvykem, létat brzy ráno.“

„Bez urážky, ale co je a není mým zvykem je moje věc a ne vaše,“ odsekl. „Nemáte do toho co mluvit.“

„Stále jsem učitelem této školy. Což mi samozřejmě dává pravomoc k…“

To vyvolalo na povrch spousty škaredých vzpomínek spolu s obnoveným pocitem zuřivosti, že ze všech lidí vybrali zrovna Snapea, aby učil etiku. „A vy neváháte zneužít své pravomoci, že? Copak to bude, další školní trest, který si nezasloužím?“

„Řekl bych,“ odpověděl Snape mírně, „že sis zasloužil trest, který jsem ti zadal naposledy.“

„Ano,“ připustil Harry, když vystoupal o několik schodů výš, měl hlavu nad Snapem. „Proč si myslíte, že jsem se včera ulil z vaší hodiny? Nechci, aby se to muselo opakovat.“

„Harry… upřednostnil bych, kdybys přišel na hodinu a křičel na mě, místo aby ses mi úplně vyhýbal.“

Harry si odfrknul. „O tom nepochybuju. Mohl byste mi dát další trest, abyste mě přinutil navštívit ‚domov‘, na který si nevzpomínám a o který nestojím.“ Na mysli mu vyvstalo náhlé podezření. „Proč jste vlastně tady venku? Jen tak na brzké ranní zdravotní procházce?“

„Měl jsem o tebe starost.“

Harry útočně zvýšil hlas. „Ale jak jste věděl, že byste si měl dělat starost? Jak jste věděl, že budu tady venku? Viděl jste, že nejsem v hradu, že ano? Chci zpátky tátovu mapu!“

K Harrymu naprostému překvapení Snape krátce přikývl. „Samozřejmě. Přinesu ji během… ach, ne. Po zvážení si nemyslím, že je to dobrý nápad.“

Harry se nevraživě zamračil, ačkoli měl pocit, že se mu to moc nepodařilo. „Proč ne?“

„Mám své důvody.“

„Vsadím se, že ano. Vždycky jste nenáviděl mého tátu!“

„Ne vždycky,“ opravil jej tiše Snape. „Teď už k němu necítím nenávist.“

„Tak mi dejte jeho mapu!“

„Harry… ne. Udělal bych to rád, ale nemůžu.“

„Proč?“

„Obávám se, že to nemůžu vysvětlit.“

„Stejně, jako nemůžete nechat mé přátele, aby mi cokoli vysvětlili! Dokonce jste dostal i Dobbyho!“

Snape viditelně polkl. „Vím, že se ti to nezamlouvá, ale je to nejlepší postup, kterým se můžeme řídit.“

„Jsem překvapený, že tu záležitost s mapou taky nesvádíte na doktorku Milou!“

„Možná můžeme udělat kompromis,“ řekl Snape a vypadal, jakoby se snažil znovu získat svou vyrovnanost.

„Mapa nepříchází v úvahu z důvodu, který nemůžu vysvětlit. Ale všiml jsem si, že sis vzal zrcátko, které ti dal Sirius Black. Prosím, uchovávej ho v té krabičce, když se na něj nedíváš, Harry. Jsou na ní ochrany, které pomohou udržet magii v zrcátku stabilní.“

„Zrcátko se rozbilo a jeho magie s ním,“ odsekl Harry. „A co je tohle za kompromis? Zrcátko už mám. Mohl byste mi nabídnout zpátky neviditelný plášť mého otce. Ten jste mi zjevně sebral taky.“

Snape vypadal rozpolceně, ale ostře přikývl. „Zdrž se po odpolední hodině lektvarů. Přinesu ti ho tam.“

„Děkuji,“ řekl Harry, ale ne zdvořile. Za prvé, Snape mu nikdy neměl vzít plášť jeho otce a měl by mu ho i mapu dát zpátky… ale Harry přijme, co je mu nabízeno, a bude pokračovat v přemýšlení, jak přinutit Snapea, aby mu vrátil zbytek jeho věcí. Musí tu být nějaký způsob.

Do té doby s tím člověkem nechtěl mluvit. „Měl bych jít na snídani.“

„Bude se servírovat až za dvacet minut. Proč si nemůžeme promluvit a projít se po pozemcích?“

„Copak jste neschopný přijmout narážku?“ zeptal se Harry. Vzedmula se v něm zlost, kterou nedokázal vysvětlit. Věděl jen, že dosáhl jakéhosi stupně krajní meze a jestli hned neodejde, začne křičet. A proto musel mluvit skrz zaťaté zuby. „Nechci s vámi trávit čas. Hodina lektvarů je víc než dost. Nashledanou, profesore.“

Odpochodoval do nebelvírské věže, aniž by se ohlédl.

---------------------------------------------------

Obrana a formule proběhly celkem v klidu. Možná proto, že ho během nich Malfoy nechal na pokoji. Harry sledoval ukázku Morrighanové, jak překonat proti-expeliarmovské štíty a pak trénoval s Ronem a Hermionou. Dva z nich soupeřili, zatímco třetí je upozorňoval na jejich silné a slabé stránky.

„Tohle je dobrý systém,“ řekl Harry po chvíli. “Vynahradí to chvíle, kdy se věci dějí příliš rychle, abychom je zaznamenali.“ Když se rozhlédl po místnosti, všiml si, že většina studentů pracuje ve skupinách po třech namísto v párech. „To byl nápad Morrighanové?“

Ron zavrtěl hlavou. „Dracův. Začal to používat v BA a fungovalo to tak dobře, že se to uspořádání rozšířilo i na hodinu. Ale Morrighanová neměla námitky, tak… co?“

Harry zaťal pěsti při připomínce, že Malfoy teď vede BA. „Opravdu jsem pověřil toho zmijozelského spratka, aby vedl Brumbálovu armádu?“

Ron a Hermiona si vyměnili pohled, který se Harry už naučil rozpoznávat.

Povzdechl si. „Nemůžete mi to říct. Proč jste mi mohli říct zbytek?“

„No, tvůj otec říkal, že ti můžeme vysvětlit věci související se studiem a setkání BA do této kategorie zapadá -“

„A můžeme ti říct o všeobecných událostech v kouzelnickém světě jako například o tom, že Bulhaři v květnu spadli na dno famfrpálového žebříčku,“ doplnil Ron.

„Ale nemáme dovoleno ti říct nic osobního. Nic o tobě,“ ukončila Hermiona.

„Takže za to, že Malfoy dohlíží na BA, můžu já, přesně jak tvrdil?“

Ron a Hermiona se na něj jen dívali.

„No, to je taky odpověď,“ řekl Harry a zamračil se. Byl v pokušení použít veritasérum, které mu dal Malfoy. Po třech kapkách v dýňové šťávě by se jim rozvázal jazyk! I když, odpustili by mu to potom? Harry opravdu nechtěl myslet na to, co by dělal, kdyby mu neodpustili.

„Jestli mu můžeme říct o všeobecných událostech,“ řekl náhle Ron, „neznamená to, že mu můžeme říct cokoli, co bylo v novinách?“

Hermionin hlas zvážněl. „Ne, pokud je to něco osobního.“

„Ó, skvělý,“ řekl Harry sarkasticky. „Byl jsem v novinách. Jaká radost. Dokonce bych si je mohl přečíst pro informace, kdyby jen novináři nezvládli zapracovat každou špetku pravdy do hromady lží.“ Nebo, pomyslel si Harry, by si je mohl přečíst, aby získal informace, a pak se zeptat Malfoye na „fakta“ v článcích.

---------------------------------------------------

Kratiknot dal Harrymu seznam kouzel, která probírali celý šestý ročník a první tři měsíce sedmého. Harry zíral, když ucítil váhu pergamenů v jeho rukou. „Pamatuji se na pět roků s vámi, pane. Hodiny na O.V.C.E. musí být koncentrovanější, než jsem si myslel-“

Profesor formulí zazářil. „Ach ano, pane Pottere. To jsou. Ale měl bych vám připomenout, že také držíte kopie všech vašich esejí od šestého ročníku výš. Myslel jsem, že by vám možná mohly pomoct vzpomenout si na vaši celoroční práci.“

Přesně, co Harry potřeboval: možnost pročíst si eseje, u jejichž psaní se zřejmě nudil k slzám. „Vy si schováváte kopie všech našich esejí?“

„Ach, ano.“ Teď vypadal profesorův úsměv trošku dravě. „Kouzla proti podvádění a na ověření pravého autorství mají přece jen své limity. Když přijde na práci s dospívajícími kouzelníky, tak si jeden nemůže být nikdy jistý.“

Harry byl náhle rád, že nikdy nepodlehl pokušení požádat starší studenty o eseje z jejich předchozího roku. I když, tohle pokušení nikdy neměl, pokud šlo o formule. Odjakživa to pro něj byl jeden z jeho nejlehčích předmětů.

Přeměňování a lektvary byly předměty, které pro něj byly nejnáročnější. Dobře, přeměňování bylo náročné. Lektvary pro něj byly jednoduše nemožné.

„Osvojte si formule, které jste zapomněl tak rychle, jak jen můžete,“ instruoval ho Kratiknot. „Ale teď byste se měl připojit k vašim spolužákům v procvičování kouzla mudlovského jazyka, se kterým jsem vás seznámil na začátku hodiny.“

Jak se ukázalo, kouzlo mudlovského jazyka bylo Kratiknotovým přispěním k nové politice tolerance v Bradavicích. Nejen, že ho vyučoval, sám to kouzlo vynalezl. Kouzelníci po něm sice nemluvili jako mudlové, ale vymazalo z řeči kouzelnické narážky. Výsledek mohl být občas trošku legrační.

Harry pracoval s Padmou, která během chvilky díky kouzlu zjistila, že „společenské hábity“ znějí jako „společenské šaty“. Harryho napadlo, že je to zvláštní, vzhledem k tomu, že mudlové slovo hábit znají a občas pořád užívají i v širším smyslu. Chtěl by o trochu víc tenhle aspekt zaklínadla prozkoumat, ale Padma jevila větší zájem o rozhovor o plese.

Ne, nevěděl, co si obleče, řekl jí netrpělivě Harry. A nechtěl se spolu s ní připojit k přípravné komisi  a nevěděl, jestli ta červená a zelená nejsou až moc předvídatelné. A ne, nikoho ještě nepozval. No, tak trochu pozval Ginny, ale ta ho rozhodně odmítla. Nicméně, nemyslel si, že by tohle všechno musel vysvětlovat Padmě.

„Bez brýlí vypadáš prostě fantasticky,“ řekla Padma se zářivým úsměvem. „Jsem si jistá, že kterákoli dívka, které by ses zeptal, se přerazí snahou říct co nejdříve ano.“

Harry neměl rád, když se lidé v jeho přítomnosti mohli přerazit, ať už to bylo kvůli jeho jizvě nebo jeho pověsti. Nelíbila se mu ani představa, že by to mohli dělat kvůli tomu, jak vypadá. Konec konců, byl pořád jen sám sebou. S brýlemi či bez nich, byl prostě Harry.

Když Harry opouštěl třídu, přidal se k němu Malfoy. „Naše domluva platí?“

Harry úsečně přikývl a nepodíval se na něj.

„Už jsi vyzkoušel-“

Další odměřené přikývnutí. Ale Malfoy nepochopil narážku.

„Dafné byla trochu vykolejená, že se k tobě dostala Padma jako první, když nás profesor nechal seřadit se k praktickým cvičením-“

„Co si myslíš o tom kouzlu mudlovského jazyka?“ přerušil ho Harry. Nebude zrovna s Dracem, ze všech lidí na světě, mluvit o holkách!

Změna tématu zapracovala lépe, než Harry předpokládal. „Nemám rád ten název,“ řekl ostře Malfoy. Rozhlédl se znovu vlevo, vpravo. Harry nechápal, co dělá, dokud zas nepromluvil. „Ale domnívám se, že během léta bych ho byl mohl využít.“

Aha, tak proto se ujišťoval, že jsou o samotě. Ale nepomyslel na všechno, že, napadlo samolibě Harryho. Nebyl si jistý, proč pro něj tak moc znamenalo přechytračení Malfoye, ale znamenalo. „Portréty.“

„Dobrý postřeh.“ Malfoy už nepromluvil, dokud nebyli v Komnatě nejvyšší potřeby a dveře nebyly dobře chráněné. Pak se posadil do stejného křesla, které použil už předtím a zkřížil nohy v kotnících. „Strávili jsme většinu léta v Severusově chatě v Devonu.“

Harry vytáhl hůlku a zkontroloval Malfoyovy ochrany. Vypadaly dostatečné pevné. „Co má co dělat léto v Devonu s kouzlem mudlovského jazyka?“

„Hmm, docela jsme se potulovali kolem. Chodil jsi na hodiny plavání do Exeteru a několikrát jsme tam byli nakupovat.“ Malfoy pokrčil rameny. „S takovým kouzlem bych nezmínil dvanáct odlišných variant mléka, když jsme nakupovali v Tescu.“

Slyšet Malfoye mluvit o Tescu bylo za hranicí neskutečnosti. „To jako odstředěné, polotučné, plnotučné?“

„Spíše jako velrybí, losí a z kanadského karibu.“

„Tos neudělal.“

„Jedna postarší dáma se na mne podívala tak zlostně, jako bych do sebe celé dopoledne házel tátovo Galliano.“ Malfoy mávl hůlkou ke krbu a přinutil plameny plát trochu více. „Harry, posaď se. Nekousnu tě.“

Harry se posadil na kraj křesla s otázkami proplétajícími se mu hlavou. „Nejsem prostě zvyklý na to, že jsi tak… tak…“

„Milý? Přátelský? Bratrský?“

Harry pozvedl bradu. „Normální.“

„Aha.“ Malfoy zastrčil hůlku, když promluvil. „Jestli se mě pokoušíš urazit, musíš se víc snažit. Už jsem pochopil, že se mi nedostalo toho, co bys mohl nazvat normální výchovou. Čím déle žiju se Severusem, tím více chápu, jak byla zvrácená.“

„Chceš tím říct, že ses mýlil, když ses celý život před každým vychloubal svými penězi a čistou krví?“ Harry přivřel oči. „A co vůbec tvoje peníze? Myslel jsem, že jsi vyděděný a zapřený a tak. Jsi oblečený až moc dobře na někoho, kdo by teď měl být chudý.“

Když se Malfoy odvrátil, jako by přemýšlel, jak odpovědět, Harry pochopil, co musí udělat. Co měl ve skutečnosti udělat už ve chvíli, kdy se ocitli o samotě. „Myslím, že je čas na tvůj lektvar.“

„Řeknu ti pravdu i bez něj,“ řekl Malfoy rychle. „Nejsem chudý, i když Lucius rozhodně udělal, co mohl, aby mi vzal všechno, co jsem měl. Ačkoli, ty jsi mi dal mnohem víc, než jsem ztratil. Říkal jsi, že jsem Black a že by byl na mě Sirius hrdý, když jsem následoval jeho příkladu v odmítnutí své rodiny s temnou minulostí. Tak… jsi mi nechal veškerou jeho pozůstalost.“

„Ach, Bože.“ Harry měl pocit, jako by mu úplně ztěžkl jazyk. „Já jsem ti dal Siriusovy peníze?“

„Nedívej se tak.“

Harrymu bylo naprosto jedno, jak se na Draca dívá. „Ale, to je… jo, svým způsobem jsi Black, ale… jak jsem ti k sakru mohl dát všechno, co mi Sirius nechal!“

„Nezapomeň, že moje matka byla vždy jeho oblíbenou sestřenicí.“

Skutečnost, že Malfoy o tom mohl slyšet jen od Harryho, byla stejně nechutná, jako ta věc s penězi. Když si pomyslel, že sdílel Siriusova soukromá sdělení zrovna s Dracem Malfoyem…

„Co to má co dělat s čímkoli?“ vybuchl Harry.

„Jen s tímhle,“ řekl klidně Malfoy. „Jsem si jistý, že právě teď o mně přemýšlíš jako o synu Luciuse Malfoye. Ale, Harry, jestli se musíš tolik soustředit na krevní linie… jsem stejně tak i syn Narcissy Blackové.“

„Oh, tak tohle nemá chybu! Ty si stěžuješ, že se lidé moc soustředí na krevní linie!“

„Učím se být nad tím. Mysli na to, kdo teď jsem, Harry. Člen Řádu, stejně jako ty. Odhodlaný stát se bystrozorem, abych ti mohl hlídat záda a tys to pak mohl skončit s tím monstrem jednou pro vždy.“

Monstrem? Jasně. „Lektvar,“ řekl znovu Harry. „A nesnaž se to znovu zamluvit.“

„To by mě nikdy nenapadlo. Ale měl bys vědět, že na mne působí tak, že trochu mluvím z cesty. Pravdivě, samozřejmě.“

„Dej mi svoji hůlku a vyplázni jazyk.“

„Moji hůlku?“

„Abys nemohl nic podniknout, jako třeba proměnit ho, než se stihne vstřebat.“

Malfoy se ušklíbl, ale poslechl ho.

Harry samozřejmě věděl, že Malfoy mohl lektvar přeměnit po cestě, ale nebylo to moc pravděpodobné. Harry na to myslel předem a nechal lahvičku zastrčenou ve své levé tenisce. Nebylo to moc pohodlné, ale svědčilo to účelu.

„Teď zavři oči,“ přikázal Harry.

„Zavřít oči!“

„Udělej to.“

Teprve když mu Malfoy vyhověl, cítil se Harry dost bezpečně, aby vydlabal lahvičku ze své boty. Ne, že by mu to šlo moc dobře.

„Víš,“ řekl Malfoy konverzačním tónem, „hodně studentů považuje své školní tašky za praktičtější místo, kde nosit vše potřebné. Možná bys to mohl taky zkusit.“

„Řekl jsem ti, abys zavřel oči!“

„Můžu vidět skrz zavřené oči.“

Harry si povzdechl. „Prostě sklapni a znovu vyplázni jazyk.“

Tři kapky… Harry okamžitě poznal, že začaly působit. Malfoyovy oči se zastřely a ústa byla uvolněnější než předtím.

„Teď,“ řekl Harry a předklonil se přes své překřížené ruce tak, aby se mohl pozorněji dívat na Malfoye, „řekni mi, proč sis myslel, že je v pořádku znovu a znovu proklínat mého hada.“

„Protože jsem byl vyděšený z hadů,“ řekl Malfoy dokonale klidným hlasem. Jestli se pokoušel s veritasérem bojovat, tak se to neprojevilo. „A protože jsem si myslel, že se bude přese mě plazit, když budu spát a ty nebudeš v obýváku, abys ji zastavil. A protože ses se Salsou přede mnou předváděl, abys mi předhazoval něco, k čemu jsem sám neměl dobrý vztah, stejně jako jsi mi předhazoval své kamarády pokaždé, když přišli, jen abys mi ukázal, že já žádné pořádné nemám. A nevím, jestli se dá Stupefy vůbec označit za kletbu, a rád bych řekl, že jsem s tím skončil sám a požádal tě, aby sis vzal svého podělaného hada do ložnice, až půjdeš spát. A-“

„To stačí,“ řekl Harry a pomyslel, že "mluvit trochu z cesty" to nevystihuje ani vzdáleně. „É… myslel jsem, že jsme sdíleli pokoj. Proč jsi spal v obýváku?“

“Protože jsem byl velkorysý, ohleduplný, pozorný, nesobecký, obětavý a plný porozumění, když u nás byl tvůj bratranec!“ prohlásil Draco s výrazem naprosté jistoty. Pak neochotněji: „A také proto, že jsem nechtěl spát v tom samém pokoji s mudlou a proto, že kdyby kouzlo, které jsem použil na posílení své postele, nestačilo a ta postel se pod tou tíhou zřítila, ta rána by mě probudila. A chtěl jsem, abys mě měl rád, samozřejmě, takže jsem mohl sotva nechat spát na gauči a i tak byl Severus dost naštvaný, když na něm Dudley spal uprostřed dne a naštvat Severuse není nikdy dobrý nápad, a… myslím, že to je vše.“

Většina z toho se ztratila v ohromení, které Harry cítil při objevu, na kterém záleželo. Dudley byl v Bradavicích! Ten obraz byl Harry schopný vidět… byla to vzpomínka.

Opravdová vzpomínka.

A objevila se proto, že byla jeho mysl pošťouchnuta pocitem, jak se Salsa tehdy proplétala mezi jeho prsty. Což dokazovalo, že Marša Milá byla mimo. Harry potřeboval věci, které by daly podnět jeho paměti, věci jako tento rozhovor. Jedině tak si dokáže vzpomenout, aby mohl znovu zprovoznit zrcadlo a promluvit si se Siriusem.

Zároveň Harrymu došlo, že Dracu Malfoyovi zůstane dlužen. Nepříjemný pocit.

Odkašlal si. “Ale proč byl Dudley v Bradavicích?”

“Protože jsi ho potřeboval kvůli nové pokrevní ochraně, kterou chtěl Severus vybudovat ve svých komnatách. Pro tvou ochranu a rád bych tu jen připomenul, že to na mou hlavu vypsal vlastní otec tučnou odměnu, a dostal jsem nějakou zvláštní ochranu? Ne... prostě jsem mohl jen celý den čekat s odštěpenou rukou a dostávat kletbami od bystrozorů, když se ředitel nedíval, a to, že jsem zachránil tvoji nepostradatelnou hůlku, která je ojedinělým exemplářem, a přinesl ji hlavě Fénixova Řádu na důkaz dobré vůle; co mi to dalo, smím-li se zeptat?”

“Ty na mě žárlíš?”

Malfoy zaskřípal zuby a protočil oči, jako by se modlil za trpělivost. “Ano a pokud jsi aspoň trochu brácha, vzpomeneš si, že bych to za normálních okolností nikdy nepřiznal!”

Harryho myslí začalo vířit temné podezření. “Použil jsi nějakou zmijozelskou lest, abys mě přiměl dát ti Siriusovy peníze?”

“Rozhodně ne,” řekl Malfoy a odfrkl si. “Nejdřív jsem tě odmítl, když ses se mnou pokoušel zacházet jako s někým, kdo potřebuje almužnu, a nakonec jsem ten zděděný majetek vzal proto, že jsi mě přesvědčil, že členové rodiny by se měli vzájemně podporovat a myslel jsem, že bys neuvěřil, že se opravdu považuju za tvého bratra, kdybych to stále odmítal, a taky proto, že by bylo docela pitomé takhle si zakládat na hrdosti. Dokonce i já jsem to byl schopný pochopit. A taky, protože mi Severus řekl, že mě všechny ty věty nenechal opisovat jenom tak a že by byl zklamaný, kdybych nepochopil, že jsem přeci jen Zmijozel a který Zmijozel by odmítl něco, co by se mu tolik hodilo?”

Malfoy si náhle zakryl ústa rukou.

“Co?”

To jednoduché slovo stačilo na to, aby přinutilo druhého chlapce mluvit, i když to jasně nechtěl. Malfoyova tvář zbledla, když se jeho odpověď soukala přes rty a zaťaté prsty. “T - t- táta povídal, abych ti o tom posledním neříkal.”

“No a? Povídal, abys mi o ničem z tohoto neříkal, ne?”

Malfoy přikývl a spustil ruku. “Ano, ale tohle je jiné. Speciálně mi říkal, abych ti to neopakoval.”

Harry se ve svém křesle předklonil, oči se mu zúžily. Nic jej nepřekvapovalo na tom, že Snape řekl Malfoyovi, aby před ním jisté věci držel v tajnosti. Znělo to jako typické zmijozelské chování. “Ach, ano? Co ještě mi nemáš říkat?”

Malfoy se snažil udržet rty pevně semknuté, ale moc mu to nepomohlo. Stejně z něj ta slova vylezla.

“Že - že - že by si někdy přál, aby mohl roztrhat Moudrý klobouk. Že je unavený z toho, jak mu pořád říkáš, že ke mně má být vřelejší; Zmijozel by to pochopil. Že - že - že všechny ty roky v Nebelvíru skoro zničily -”

“Na Nebelvíru není nic špatného!” přerušil ho Harry ostře a zblízka upřel zrak na Malfoye. “Koukám, žádná odpověď.”

“Nepoložils mi otázku.”

Harry se k tomu ani nechystal. Nepotřeboval slyšet, co si Malfoy myslí o dalších kolejích. Bylo to jasné skoro z každého slova, které vyslovil. “Co mělo znamenat to s tím psaním vět?”

“Severus mi nařídil napsat jich deset tisíc,” řekl Malfoy a podíval se stranou.

Harry si odfrkl. Snape nikdy své Zmijozely netrestal, takže jestli přinutil Malfoye udělat něco tak extrémního, jako tohle... “Cos provedl, otrávils někoho?”

Malfoyovi spadla brada.

“Otrávil?” obvinil ho Harry. Nejasné obrazy v jeho mysli jako by odtančily, když po nich sahal. Koláčky nebo... ne, něco více nazdobeného -

“Samozřejmě, že ne,” oznámil Malfoy. Čím déle mluvil, tím zněl nafoukaněji, z čehož Harry usoudil, že se určitě nemůže slyšet. “Byl to jen pokus o otravu, protože ty koláčky nikdo nesnědl. Ach... a zapojil jsem také trochu padělatelství, jelikož jsem chtěl, aby vina spadla na Luciuse. Nebyl to smrtelný jed, ačkoli, věř mi, když jsem Venertimoricu vařil, bylo mimořádně těžké vydržet u mého rozhodnutí být dobrý -”

“Dobrý!” zakřičel Harry, útržky vzpomínané konverzace zářily v mlze jeho mysli. “Nechal jsi otrávené koláčky ve vaší společenské místnosti, aby je mohl kdokoli schlamstnout! Co to k sakru mluvíš o snaze být dobrým?”

“Mluvím o dívce, kterou jsem miloval, a která byla vyhozena ze Sovince!” zakřičel Malfoy na oplátku. “Mluvím o tom, že jsem byl falešně obviněn z vraždy, proklet a otráven a unesen, abych mohl být přiveden k Pánu zla a mučen, aby ze mě dostal informace o tobě! Jo, chtěl jsem ty sráče za to všechno zabít, ale spokojil jsem se s plánem, že je jenom přiotrávím. Udělal jsem to jenom proto, abych zjistil, kdo jsou vůbec zač! A protože jsem se chtěl pomstít, ale kdo by nechtěl, kromě podělanýho perfektního Harryho Pottera! Ačkoli, všiml jsem si, že tě to nezastavilo od zabití Luciuse, hm? Ale pak, protože jsi směšný Nebelvír, ses musel cítit provinile, že se vůbec necítíš  provinile a … jak že zněla ta otázka?”

Harry se zasmál, i když tu nebylo nic k smíchu. Bylo to spíš vypuštění napětí, než něco jiného. “Já... slyšel jsem tě správně? Zabil jsem tvého otce?”

Malfoy se roztřeseně nadechl a jeho ruce sevřely opěrky křesla. “Ano a ne.”

Harry se také zhluboka nadechl. Buď to anebo by se znovu musel smát nebo možná křičet nebo utéct z místnosti, aby mohl být sám. Vlastně nevěděl, jak se cítí. Věděl jen to, že se necítí dobře. Že Lucius Malfoy byl nadobro mrtvý... ta část byla v pohodě. Ale pomyšlení, že to byl Harry, kdo ho zabil?

“Co tím myslíš, ano a ne?” zeptal se, když si myslel, že by mohl ze sebe ta slova dostat klidně.

Malfoy se mu podíval přímo do očí, jeho vlastní pohled byl stále zamlžen sérem pravdy. “Ano, zabil jsi Luciuse Malfoye. Ale pokládám teď za svého otce Severuse a v tu chvíli jsem cítil to samé, takže... ne.”

Pokud měl Harry nějaké pochybnosti, tak tohle je zadupalo. Pro Malfoye byla adopce naprosto jasně opravdová. Jistým způsobem to mohl vědět už dříve, podle toho, jak se Malfoy naštval, když si myslel, že Harry zachází se Snapem špatně. Ale byl to Malfoyův problém, pokud nedovedl přijmout fakt, že Harry minulý rok všechno o tom nesmyslu s adopcí jen předstíral.

Harry musel v tuhle chvíli zjistit něco mnohem důležitejšího.

“Ale proč jsem ho zabil?” Zdálo se mu, že ta otázka se vyškrábala ze samotného středu jeho duše. Draco zmínil pomstu... “Bylo to proto, že Lucius Malfoy byl jedním z těch, kdo mě pobodali jehlami?”

K Harryho zděšení se Malfoy náhle předklonil a uchopil obě jeho ruce. Pevně, ale ne krutě, je stiskl.

“Ne.”

Harry vytrhl své ruce, ačkoli na vteřinu ten dotek... no, nebyl hrozný. Ale pak, nemyslel si, že Malfoy chtěl, aby byl hrozný. “Ne, že mě nepobodal, nebo ne, že jsem ho nezabil kvůli tomu?”

“Ne, nezabil jsi ho kvůli tomu, i když ano, byl jedním z těch, kdo tě tak strašně zranili. Na příkaz Pána zla.”

Harry se zamračil. “To ho má jako omluvit?”

“Tak jsem to nemyslel,” zaprskal Malfoy, opřel se zpátky do svého křesla a zamračil se. “Jen jsem se tě pokoušel uvést do kontextu, což, jak jsem si myslel, je to, co od tohoto rozhovoru očekáváš. Možná bych se tím neobtěžoval, kdybych věděl, že ohledně toho budeš takový prudič.”

“Jen jsem se zeptal!”

Malfoy si povzdechl. “Nechápeš, Harry? Musím si připomínat, že jsi zmatený, jinak by mi došla trpělivost. Ale... podobné otázky tomu nepomůžou. Proč se nezeptáš na něco důležitého?”

“Fajn,” řekl Harry pevně. Nenáviděl čirou bolest, kterou mohl slyšet v Malfoyově hlase. “Co mě přimělo zabít Luciuse Malfoye?”

Malfoy se znovu předklonil, ale tentokrát se nepokusil Harryho dotknout. “Byla to spíše nehoda, z největší části ale sebeobrana. Oba nás zajal a snažil se mě přinutit, abych tě mučil, jenže to bych neudělal. Předstíral jsem, že ano, jen abych získal výhodu, a nakonec jsi na něj seslal Petrificus. Jenomže on tě polekal a ty jsi místo bezhůlkové použil hůlkovou magii, aniž bys to měl v úmyslu, aspoň myslím. To kouzlo ho doslova přeměnilo v kámen a každopádně, kdybys ho chtěl vidět, je to ta socha, co stojí na pozemcích a celou dobu na ni serou sovy.”

Obrázek, který Malfoy načrtl... působil tak nějak správně. Harry si nebyl jistý, jestli to bylo tím, že mu ta představa přišla uspokojující nebo tím, že jedna jeho část věděla, že to je pravda. Ačkoli, jaká divná věc, co udělat s jeho tělem. “Eh, proč bylo rozhodnuto ho tu nechat?”

“Aby tvoje kouzlo mohlo být posíleno, pokud by začalo oslabovat, ačkoli osobně si nemyslím, že se to stane. A taky protože, jak každý Zmijozel ví, nejlepší místo, kde něco ukrýt, je všem na očích. A... a... nevím. Někdy si myslím, že ho tu Brumbál chtěl mít, aby mi připomněl, čím jsem se skoro stal, nebo abych si uvědomil, že žádný smrtijed nebude mít proti tobě šanci, ale já to nepotřebuju připomínat, abych zůstal na tvé straně, Harry. Nepotřebuju. Jednoduše... ne.” 

Malfoy opřel hlavu o křeslo a povzdechl si, jeho ruce sebou na opěrkách trochu zacukaly.

Dobře, říkal, abych se ptal na důležité věci... “Ale proč bys měl být na mé straně?”

“Protože jsi můj bratr,” řekl Malfoy, jeho víčka padala, hlas se měnil v pomalé mumlání. “Protože zvítězíš a já nemám chuť být na poražené straně, ale je tu víc než to. Není důvod být na vítězné straně, pokud Temný pán vyhraje, když bych nebyl ničím víc než jeho otrokem. Protože vroucně miluji Rhiannon a on by ji zabil na potkání, protože nemá magii, i když ne, že by snad opak jeho následovníkům moc pomohl. Mučí je pro zábavu a oni před ním musí pokleknout a líbat lem jeho hábitu... Protože, ať už jsou tvé temné síly jakkoli mocné, doopravdy nerozumíš zlu tak jako já a to, že mě budeš mít na své straně, až na tebe ti bastardi přijdou, možná přispěje k jediné věci, na které závisí tato válka, na tom udržet tě naživu, dokud to nebudeš moci skončit jednou pro vždy. Protože...” Draco pomalu zamrkal, jeho oči se zavíraly. “Protože tě mám rád a máš pravdu, Harry. To je to, na čem opravdu záleží. Ty máš pravdu a on ne a při Merlinovi... stydím se, že jsem musel potkat Rhiannon, než jsem doopravdy pochopil, jak moc je pomýlený.”

Náhle se objevila postel s nebesy, potažená stříbrno- zeleně, a místnost se spontánně zvětšila, aby ji obsáhla.

“Myslím, že komnata se nám pokouší říct, že jsi unavený,” zamumlal Harry. Chtěl se zeptat na více otázek, ale nezdálo se mu to správné, když Malfoy odpadal. A každopádně, v celé té věci byl velmi kooperativní. Až na to, že se díval, když si Harry vytahoval lektvar z tenisky.

“Zvládnu pokračovat,” řekl Malfoy, pokusil se o svůj bezchybný postoj a neuspěl.

“É... ne. Řekl bych, že mám dost, o čem přemýšlet. Proč si na chvíli nelehneš? Budu... no, předpokládám, že pro tebe přijdu včas, abys měl, jestli usneš, dost času na oběd. Nebo se cítíš tak špatně, že nechceš jíst?”

“Není mi špatně. Jsem jen unavený.... táta nevařil tu šlichtu, která je na ministerstvu považována za Veritaserum, ale i jeho lektvar ve mně probouzí pocit, jako by celý svět padal dolů...”

“Tak jo, určitě tě přijdu vyzvednout na oběd-”

Malfoy začal kroutit hlavou. “Ne. Zůstaň tu se mnou. Chci se s tebou učit.”

Harry překřížil ruce. “To určitě nechceš.”

“Nemůžu lhát,” stál si na svém Malfoy. “Chci to. Proč bych neměl? Učili jsme se spolu většinu šestého ročníku. Tehdy jsem ti hodně pomáhal a můžu to dělat znovu, když toho teď máš tolik na dohánění.” Zívl a ruka, kterou si chtěl zakrýt ústa, mu bezvládně klesla do klína. “Ale to je... je to jak s penězi Siriuse Blacka, Harry. Není nic špatného, když mi někdo podá pomocnou ruku. A opravdu ji potřebuji. Hermiona je úžasná, ale... a ty jsi slíbil.” Malfoy polkl. “Mohu dostat zpátky svou hůlku?”

Harry ji vytáhl ze své kapsy a podal mu ji.

“Díky.” Malfoy se roztřeseně nadechl a natáhl se po svém batohu, aby vytáhl knihu. “Kdybys byl tak hodný a přečetl části zvýrazněné ve čtvrté kapitole 'Kolektivní sporty' a odpověděl na mé otázky... domnívám se, že můžu poslouchat, když budu ležet na zádech...”

Nedošel k posteli, dopotácel se tam. A pak padl přímo do ní a zasténal cosi o pitomém Veritaséru.

Harry by ten komentář považoval za předstírání, kdyby Malfoyovy oči nebyly stále zastřené. Ať řekl cokoli, byl na tom kousek pravdy.

Harry přitáhl své křeslo blíže a počkal, dokud se Malfoy neuhnízdil. Pak vrhl pohled na první stránku čtvrté kapitoly a pozvedl obočí nad úhlednou otázkou napsanou na kraji.

“Proč se to jmenuje ragby, když to nemá nic společného s ragů?” přečetl nahlas. “Ehm, netuším. To je, jako ptát se, proč se škole říká škola."

Malfoy zívl a zakutal se pod pokrývku, jeho oči se zavřely a rysy se uvolnily. “Hmm, ale ten termín pochází z latinského schola, což znamená přednáška..."

“Dobrá, na tuhle odpověď si tedy budeš muset počkat, dokud nezjistím, z čeho pochází 'ragby',” řekl Harry úsečně. “V pořádku, další otázka... Řekni, kdo tuhle knihu vůbec psal? Nemyslím si, že by na první stránce o kolektivních sportech měla být uváděna Hillsbouroughská tragédie; to musí dát každému čistokrevnému docela pokroucený pohled na mudly -”

Malfoy neodpověděl. V tu chvíli tvrdě spal, stočený na bok, tváří k Harrymu, zobrazení důvěry.

Chrápající důvěry.

Harry si povzdechl a toužebně vrhl pohled ke dveřím. Nechtěl tu zůstat a dívat se na spícího Malfoye, ale necítil se na to, aby jej nechal samotného, ne po tom, co Harryho požádal, aby zůstal, a už vůbec ne když to byl Harry, kdo mu dal lektvar, který ho tak unavil. Lektvar, o kterém, když si ho bral, věděl, že mu udělá takhle špatně, nebo ještě hůř... ale vzal si ho, aby mu Harry uvěřil.

Poslední, co pro něj Harry mohl udělat, bylo zůstat s ním a ujistit se, že stihne oběd a pak dvouhodinovku lektvarů.

Lektvary.

Harry se otřásl. Rozptýlení bylo rozhodně na pořadu dne. Přivolal si brk a inkoust a začal psát odpovědi na Malfoyovy otázky ohledně ragby.

                                  ---------------------------------------------------

Harry čekal tak dlouho, jak jen to šlo. “No tak,” řekl nakonec a zatřásl Malfoyovým ramenem.

“Mmm.”

Další zatřesení. Tvrdší. “Pokud teď neodejdeme, tak ten oběd úplně prošvihneme.”

“Ach, dobře.” Malfoy se pomalu posadil. Pročísl si rukou vlasy, zívnul, pak uchopil svou hůlku a seslal na sebe několik kouzel, aby narovnal a osvěžil své oblečení a aby jeho vlasy úhledně zaujaly své místo.

Harry by z toho byl rád podrážděný, ale spíše ho to pobavilo.

Pak se rozhodl, že by mohl být podrážděný, protože shledal Malfoyův probouzecí zvyk trochu... ach Bože. Roztomilým.

“Tak pojď,” řekl znovu, obrátil se k druhému hochu zády a zamířil ke dveřím.

Chystal se je otevřít, když jej zastavila Malfyova ruka.

“Neříkej to tátovi,” řekl Malfoy naléhavým šeptem. “Nebo mu jen řekni, že jsme se spolu učili.”

“Neřeknu to Snapeovi,” vyprskl Harry. “Jasně, že ne. Chci v tomhle pokračovat.”

“Ugh, víc Veritaséra.”

“Sám ses nabídl.”

“Jen proto, že jsem... nevadí.” Malfoy s trhnutím otevřel dveře a začal odcházet. Harry s ním ve skutečnosti jít nechtěl, ale když dorazí do Velké síně spolu, podpoří to před lidmi jejich krycí příběh, že se spolu začali učit, takže dohnal Malfoye a vyrovnal s ním krok.

Malfoy na něj vrhl postranní pohled a pak přikývl. Po chvíli začal mluvit o loňských projektech v přeměňování.

---------------------------------------------------

“Začínáš trochu líp vycházet s Dracem,” řekla Hermiona vřele, když se Harry posadil naproti ní.

“Ani ne. Jen jsme se spolu učili, toť vše.” Harry se zamračil, jako by se cítil zmanipulovaně. “Máme stejně volné hodiny, protože nějaký génius mě na hodiny spojil se Zmijozely.” Pak dovolil, aby jeho hlas zněl zdráhavě. “Ale... myslím, že o magii toho ví celkem dost. A... no, vypadá, že mě chce doučovat.”

“Samozřejmě, že chce. Na čem jste pracovali?”

“Přeměňování,” řekl Harry rychle. “Ach a měl nějaké otázky ohledně věcí, co se učí ve studiu mudlů.”

Hermiona přikývla, potom, poněkud očekávaně, dodala: “Po obědě máš dvojhodinovku lektvarů. Možná by ses na ni měl připravit, zvláště když jsi... na minulé hodině nebyl sám sebou.”

“Lektvary.” Harry udělal obličej a zkusil vymyslet, jak změnit předmět hovoru. Otočil se, aby si promluvil s Ginny, která seděla ob dva studenty od něj. “Ginny. Proč jsem tě neviděl na lektvarech? Lenka tam byla, šesťáci a sedmáci jsou spojení. Myslel jsem, že jsi měla v plánu dělat O.V.C.E. z lektvarů.”

Ginny se zakřenila. “No, když teď ministerstvo rozhodlo, že NKÚ od Snapea vydá za sedm roků lektvarů kdekoli jinde...”

Něco začalo v Harryho mysli zvonit tak hlasitě, že sotva mohl slyšet Hermionino vyprsknutí. “Ginny! Slíbila jsi!”

“Je to ve všech profesních oběžnících, které ministerstvo vydalo, a změny jsou na přední straně Věštce,” odsekla Ginny. “Je to stěží osobní informace.”

“Ale pro smilování boží! Mohla bys použít trochu soudnosti v tom, co se rozhodneš Harrymu říct -”

To Harry slyšel naprosto jasně a jednoznačně. “Abych se dál účastnil Snapeových hodin, které ani nepotřebuju?” zavrčel. Cítil se tak naštvaně, až si na okamžik opravdu myslel, že by jeho hlava mohla vybouchnout. “Protože sama víš nejlépe, co je pro mě dobré? Jako jsi to věděla tehdy, když jsi zařídila, aby mi vzali Kulový blesk pro případ, že by byl prokletý, což nebyl, nebyl, nebyl!”

“Ale chceš být bystrozorem,” řekla Hermiona a naklonila se přes stůl. “Harry, vím, že je to teď pro tebe všecko moc těžké, ale nemůžeš nechat lektvarů, ne, když by ses tam mohl naučit něco, co budeš později potřebovat -”

Harry promluvil skrz zaťaté zuby. “Hermiono, jsou pořád pro bystrozorský kurz vyžadovány OVCE z lektvarů?” Místo odpovědi si skousla spodní ret.

“Fajn. Když mi to neřekneš, podívám se do profesních oběžníků.” Harry odsunul lavici a nestaral se o to, že přitom strčil do několika dalších studentů. “Ale nevymlouvej se, že "jen-posloucháš-příkazy". Ginny má pravdu. Není to osobní, ne jako ty další věci, které mi odmítáš říct. Tohle je jen čisté poručníkování, stejně jako když kolem necháváš malé upletené šaty, aby je sebrali nic netušící skřítci! Jako když jsi -”

“Bystrozorský učňovský program vyžaduje jen odpovídající hodnocení z NKÚ, ne z OVCÍ,” řekla tiše Ginny. “Harry, sedni si.”

Posadil se. “Dobře, tím je to jasné. Dostal jsem z NKÚ vynikající a to splňuje požadavky. Nechávám lektvarů.”

“Ach Harry! To nemůžeš!”

“Sleduj mě,” řekl Harry a poprvé za poslední dny se ohledně něčeho cítil dobře. O šest hodin méně času se Snapem znělo božsky. “Ani Ron v té třídě není. Má tedy volný čas? Fajn, skvěle. Chci se nějakou dobu učit s někým jiným než se zatraceným Malfoyem.” Rozhlédl se kolem. “Huh. Kde je vůbec Ron?”

“Popadl několik sendvičů a zmizel,” řekla Hermiona. “Poslouchej, Harry. Lektvary jsou důležitým oborem a ty v nich už tak zaostáváš, protože si nemůžeš vzpomenout na loňské hodiny. Nezhoršuj to ještě -”

“Ron je na schůzce týmu?” přerušil ji Harry. Nehodlal se bavit o svém rozhodnutí. Bylo jeho, konec řeči. Ne její, ne Snapeovo, ne nikoho dalšího. Ale jasně, že nebyla schůzka týmu; když se Harry rozhlédl, viděl, že několik dalších nebelvírských hráčů stále obědvá.

“Harry -”

“Dobře, kam šel Ron?”

Konečně ji přesměroval; teď to byla Hermiona, kdo se mračil. “Trošku jsme se pohádali a on vylítl. Asi si myslí, že trávím moc času s Dracem.”

Harry vytáhl obočí. “Trávíš s ním hodně času?”

“Nebuď směšný. Jsme přátelé. Jsme spolu na věštění z čísel a je dobrým studijním partnerem. Krom toho taky potřebuje dost pomoci se studiem mudlů.”

Když si vzpomněl na otázky, které právě viděl v Malfoyově učebnici, dokázal tomu uvěřit.

“Právě teď potřebuje podporu,” pokračovala Hermiona. “Protože... no, však víš. A jsem na něj opravdu pyšná, že konečné začíná věcem rozumět; chci udělat všecko, co můžu, abych to podpořila. A jeho. Ron je prostě...” Protočila oči. “No, prostě Ron. Teď k lektvarům -”

“Nechci se s tebou o tom hádat. Jen běž.” Znovu se opřel a vděčně zamával na Ginny. “Díky za podporu.”

Hermiona se na něj nejistě podívala, ale pak odešla na hodinu.

Harry si myslel, že už je ta věc vyřízená, dokud se vedle něj neobjevil Malfoy. “Nechceš znovu přijít pozdě.”

“Žádný problém.” Harry se zdlouhavě a zhluboka napil dýňového džusu. “Nepůjdu. Ne dnes, ne kdykoli jindy.”

“Bystrozorský kurz -”

“Už víc nevyžaduje OVCE.”

“Stále dávají přednost uchazečům, kteří přesahují jejich minimální požadavky.” Malfoy se předklonil. “Myslel jsem, že se tam nechceš dostat díky jménu.”

Jak hnusný kousek manipulace. Harry se na to nenechal chytit. “Nechávám lektvarů a basta. Můžeš to Snapeovi oznámit.”

Ty mu to můžeš oznámit,” odsekl Malfoy. “Když se mě zeptá, kde jsi, řeknu mu, že máš něco, co mu chceš říct.”

“Nemám mu co říct! O tom to celé je!”

“Ne, je to o tom, že se kolem celé téhle věci chováš jako rozmazlený spratek. Tak máš amnesii. Myslíš, že se můj život vyvinul tak, jak jsem očekával? Do prdele, Harry! Nevidíš, co si to děláš?”

V tu chvíli už byla Velká síň skoro prázdná. Harry naznačil pohled na hodinky. “Přijdeš pozdě, jestli hned teď neodejdeš.”

Malfoy přešlápl, otevřel ústa, aby něco řekl, ale pak se jen zamračil. Po další chvilce to vzdal a nechal Harryho za sebou.

Harry ze svého batohu vylovil prázdný list pergamenu, nadepsal datum a pak napsal: “Řediteli Bradavic a hlavám zmijozelské a nebelvírské koleje: Tímto Vás informuji, že jsem se rozhodl vyškrtnout ze svého rozvrhu specializované lektvary na OVCE.” Rozmáchle se podepsal a téměř se mu zatočila hlava pocitem úlevy. Poklepal na to hůlkou, použil kopírovací formuli, kterou mu Hermiona ukázala, aby udělal dvě kopie navíc, a pak každou přeložil napůl. Neobtěžoval se s voskem či obálkou; nestaral se o to, kdo zjistí, že nechal lektvarů.

Jediné, co teď potřeboval, bylo zaskočit do Sovince, aby mohla Hedvika doručit dopisy.

Harry tam zamířil ihned a jak se tak coural, pískal si veselou melodii.

---------------------------------------------------

Byl se sebou o něco méně spokojený, když si v půlce své nečekané přestávky vzpomněl na pár dalších věcí. Za prvé se musel později toho dne vidět s Malfoyem, když teď byly pod Malfoyovým dohledem setkání BA každou středu po večeři. I když ona druhá věc byla ještě horší.

Snape řekl, že do hodiny lektvarů přinese Harryho neviditelný plášť.

Harry si nemyslel, že by mu mohlo projít jen malé odskočení si do hodiny, aby plášť vyzvedl. To by vedlo k další hádce a on by se přestal ovládat a znovu by Snapeovi řekl, aby šel do prdele. To nebyl dobrý nápad.

Fajn, fajn, fajn. Prostě bude muset jít do Snapeových komnat a vzít si jej. Udělá to hned po setkání BA a tentokrát se tam nepřenese krbem. Náležitě si pro věci dojde, jako kdyby nebyl synem toho muže, což také nebyl, ne, kde se to počítalo.

Slušně zaklepe na dveře a postojí v chodbě, dokud Snape nepřinese plášť. A jestli bude Snape chtít mluvit o tom, že Harry vynechal hodinu lektvarů, tak to Harry jednoduše odmítne. Má veškeré právo přestat chodit na hodiny, které nepotřebuje, a nikdo, ani jeho takzvaný otec, nemá moc jej k tomu znovu přinutit.

Sakra, je mu teď sedmnáct. Je zletilý. Dospělý.

Harry ignoroval drobounký vnitřní hlásek, který mu říkal, že se v poslední době moc dospěle nechová.

Ron se ukázal ve věži v půlce Harryho volné hodiny se Zametákem v ruce. Pokrčil rameny, když po něm Harry hodil tázavý pohled. “Potřeboval jsem si z hlavy vytřepat pár věcí.”

Hermionu, pomyslel si Harry, ale pouštět se do toho nehodlal. “Nechal jsem lektvarů a nechci se o tom hádat.”

Ron se posadil na svou postel, nahrbil se nad kolena a zblízka na Harryho zadíval. “Dobře. Žádné hádky. Ale myslím si, že je to chyba.”

“Ne, není. Nenávidím lektvary.”

“Ale... to ne. Chci říct, že si nemyslím, že bys je miloval jako tvůj otec, ale ve skutečnosti už je docela toleruješ, ne jako předtím -”

“Je to osobní informace?” vysmíval se Harry. “Ten druh, co mi podle všeho nesmíš dávat?”

“Ano. A nebuď kretén.”

“Pak se mě nesnaž nastrkat zpátky do lektvarů. Hermiona a Malfoy se o to oba pokoušeli a jestli mě lidi, kteří mají můj zájem u prdele nedokážou přesvědčit, tak to nedokážeš ani ty.”

K Harryho velké úlevě změnil Ron téma. “Pojďme si pokecat o famfrpálovém týmu. Zmeškal jsi pondělní trénink, ale byl jsi teprve den z ošetřovny, tak tě samozřejmě nikdo nečekal. Ale máme tréninky taky ve čtvrtek a v pátek. Středa byla kvůli BA zrušená. Náš příští zápas je až za měsíc, kdy budeme hrát proti Havraspáru. Tak...”

Nechal slovo viset ve vzduchu.

“Zítra se k vám na trénink připojím,” řekl Harry rozhodným hlasem, ačkoli se vůbec necítil tak sebejistě, ne po tom, jak se toho rána cítil na koštěti. I když, co by měl dělat, nechat své nervy, aby ho přemohly?

“Nemusí to být tak brzo. Tvůj otec říkal -”

Nic by nemohlo posílit jeho rozhodnutí jako tato tři slova. “Zítra.”

Ron ostře přikývl. “Pokud jsi stále unavený, měl bys začít s poloviční zátěží. Může to chvíli trvat, než se úplně uzdravíš po úderu potloukem -”

“Jsem v pohodě.” Harry vzal své staré eseje z formulí, aby si je přečetl, a jen se zamračil, když se dostal k listopadu a všiml si, že se jeho pravopis dramaticky změnil. Slovosled zněl jako jeho, ale vůbec to nebyl jeho rukopis. Ve skutečnosti to vypadalo jako písmo, které toho dne viděl na okraji Malfoyovy učebnice.

Bez ohledu na to, o co se snažil, vypadalo to, že je mu osudem předurčeno, aby se vyrovnal s Malfoyem, Malfoyem, Malfoyem.

Harry se opravdu netěšil na večerní setkání BA.

0 Komentáře


Nejnovější komentáře