Kapitola 78.

DO TŘETICE VŠEHO DOBRÉHO
datum: Pátek 04 duben 2014
v kategorii: ROK jako žádný jiný > AYLNO Kapitoly 71 - 80
komentáře: 0
nehodnoceno -
Preklad: Chalibda

Betareader: Kapitola neprošla rukou betareadera

Záverečné úpravy: Beruška

Když Harry dohnal své přátele, o rodině nemluvil, ale sen, který měl té noci, byl dost výmluvný.

Stál před kouzelným rámem, hůlku připravenou, a když se zeď rozplynula, o pár kroků ustoupil a uviděl velké dveře místnosti školní rady. Byly zavřené a před nimi stál Snape s Dracem, objímal ho kolem ramen a snažil se mu na poslední chvíli dodat odvahu. Pak se dveře otevřely jakoby kouzlem a vlákaly ty dva dovnitř, ale Harry místo toho, aby viděl svého otce a bratra jít kupředu, se ocitl uprostřed slyšení.

Nebo soudu, protože to to ve skutečnosti bylo.

Všechno bylo úplně stejné, jako když byl bdělý, do posledního detailu. Kamenná židlička, na které seděl Draco, dokonale se ovládající Lucius, s malým úsměškem na rtech, Popletal, který bouchal kladívkem, kdykoliv se radní začali bavit mezi sebou.

Pak Harry postřehl svého kmotra a došlo mu, že nic není stejné.

Sirius byl naživu a v pořádku.

Seděl u oválného stolu s ostatními členy rady, jako by měl právo tam být, jako by byl jeden z nich. A přitom ve skutečnosti byl uprchlík před ministerskou šílenou představou spravedlnosti. Jak tu může takhle sedět, když Ministr kouzel je jen pár kroků od něj. A co když přijdou svědčit nějací bystrozorové, mohli by Siriuse poznat, i když si ho nikdo jiný nevšimne. Nakonec bude Sirius předhozen mozkomorům...

Ne, dokud do toho má Harry co mluvit.

Stoupl si blíž ke zdi, ze všech sil myslel na svého kmotra a snažil se dosáhnout toho, aby zeď ukazovala jen jeho, aby mu mohl do ucha pošeptat varování. Ale nic se nestalo. Pořád viděl celou Radu, Snapea a Brumbála. Snapeovi sršely z očí blesky, ale kupodivu to vypadalo, že jeho vztek nepatří Siriovi.

Jejda...”

Snape se nějak dozvěděl, že Harry opět použil kouzelný rám, nebo spíš zneužil... Ale co na tom záleží, když by Sirius mohl být každou chvíli znovu zatčen?

Opět soustředěný, myslel Harry jen na Siriuse, soustředil na něj každou myšlenku, pouze na něj, byl posedlý hledáním každého kousíčku magie hluboko v sobě. Ochránit Siriuse, to bylo to, o co šlo. Otec se bude zlobit, ale to nevadí. Řekl, že nepředpokládá, že Harry bude perfektní, slíbil, že on a Harry překonají jakékoliv problémy, které přijdou.

To bude v pořádku, pomyslel si Harry. Budu varovat Siriuse, aby uprchl a ukryl se do bezpečí. Se Severusem už to nějak srovnám... Všechno bude v pořádku...

Ačkoliv v dalším okamžiku si Harry uvědomil, že zdaleka nic není v pořádku. Celá zeď před ním se roztříštila jako zrcadlo a dopadla na tvrdou kamennou podlahu. Špičaté úlomky žuly padaly na zem s takovým hlukem, že Harry sebou trhnul a ucpal si uši.

Ale náhle tam byl Severus osobně, stál v ložnici vedle Harryho a vrtěl hlavou.

Pitomé děcko, zničil jsi Dracův vánoční dárek!”

On mi zničil můj,” řekl Harry a hned, jak to vyslovil, si přál, aby to býval byl nikdy neřekl, protože ve skutečnosti se kvůli tomu doopravdy nezlobil. Chápal, jakou náladu ten den Draco měl, a jeho otec si teď o něm bude myslet, že je pitomec a ještě ke všemu, že je dítě, ukňourané dítě. A Snape umí být jedovatý. Ví, jak Harryho usadit, a neváhá to udělat.

Ale vše, co Snape řekl, bylo: „Ty jsi zraněný. Pojď sem, ať se na to mohu podívat...”

Harry nechápal, o čem to mluví. „Co? Já nejsem zraněný...”

Pak mu ale došlo, že je. Celá ruka ho pálila, jako by byla v ohni. Ten pocit vycházel z prstu, na kterém nosí prsten s hadem. „Severusi,” řekl a hlas se mu třásl zděšením. „Myslím, že potřebuji lektvar.”

Ne,” řekl Snape a i když byl jeho hlas jako med, zněl zlověstně. „Potom, co jsi udělal, si žádný lektvar nezasloužíš.”

Pak ho Snape do toho prstu píchl dlouhou tlustou jehlou, která Harrymu připomněla Samhain. Harry se otřásl. Krev kapala z jeho rány a stékala na matčin prsten. Až na to, že teď už nebyl jen jeho matky. Byl i Severusův. A Severus se zlobil...

Harry mu svou ruku vytrhl a otíral si ji do košile ve snaze dostat krev z prstenu. Ta tam, ale zůstávala a pokryla prsten tak, až ho vůbec nebylo vidět. Prsten byl zničený a Snapeova tak zvaná pomoc byla úplně k ničemu. Harry měl pocit, jako by jeho prst měl shořet. „Proč jsi to udělal?”

Temné oči se na něj podívaly tak tvrdě. „Protože kvůli tvým nesmyslným šaškárnám byl Draco vyloučen,” zlobil se Snape. „Všechno je to jen tvá vina!”

Není! Vše, co jsem chtěl, bylo mluvit se Siriusem. Musel jsi ho vidět, byl tady, ve školní radě...”

Ne, nebyl. Tvůj kmotr je mrtvý, a pokud si myslíš, žes ho viděl, je to jen proto, že je součástí zrcátka!”

Sirius je v zrcátku? Myšlenky mu v hlavě vířily takovou rychlostí, až to bylo téměř bolestivé. Nikdy jsem neviděl Siriuse v zrcátku. Zmizel za závojem dřív, než jsem ho objevil. Ale možná, že se k němu může zrcátko nějak dostat, a že bych s ním mohl mluvit...

Sebral zrcátko z Dracovy postele, kam jej položil, do hloubky se přitom pořezal, ale téměř si toho nevšiml. Držel střípek tam, kde obvykle visel rám, ačkoli teď se samozřejmě díval přímo do laboratoře, protože tu už nebyl žádný rám a dokonce ani zeď, na které by mohl viset. Ale doufal, že magie by fungovat mohla. Vytáhl hůlku a připravil se ke kouzlení. Ukaž mi Siriuse, to by mohlo fungovat...

Jenže před tím, než to stačil vyslovit, mu někdo vyrval hůlku. „Netestovaná magie! Domnívám se, že jsi toho už způsobil dost!”

Ale je tam Sirius! Já chci mluvit se Siriusem!”

A já jsem chtěl očistit Draca, ale místo toho bude muset kvůli tobě odejít. Jak tě mohlo napadnout ze všech lidí na světě předvolat zrovna slečnu Grangerovou?!” Snape zuřil. „Nechoď do svého pokoje! Nebo ještě lépe, vůbec nechoď do sklepení. Už tě nechci vidět. Jdi mi z očí!

Harry se probudil zborcený potem, pěsti pevně sevřené a potlačil výkřik, posadil se a v divoké panice se rozhlížel.

„Jsi v pořádku?” mumlal Ron, zvuk jeho hlasu ztlumily závěsy kolem jejich postelí.

Otázka pomohla Harrymu uvědomit si, že to byl sen, ale nezpomalilo to údery jeho srdce. „Jo,” dokázal nakonec odpovědět. „Noční můra, promiň.”

Ron byl náhle vedle něj, i když Harry neslyšel, že by odhrnul závěsy. „Ty-víš-kdo?”

Harry zavrtěl hlavou.

„Chceš jít dolů za otcem?”

Harry se trochu otřásl. Snape řekl, aby odešel... ale ne, to byl Snape ve snu. Ve skutečnosti by Snape nikdy neřekl něco takového. Jeho otec ho má rád. Harry to ví. Nebyla to skutečnost, ale sen. Sirius není živý a nebyl v zrcátku.

„Harry, chceš, abych šel dolů a přivedl ti Snapea?” ptal se Ron.

„On je... no...” Fidelius zabránil Harrymu cokoliv říct. Dokonce, i když ostatní chlapci v pokoji spali. Ron mu, ale porozuměl.

„Aha, to asi dává smysl.” Ron se na něj podíval zblízka. „Jsi si jistý, že jsi v pořádku?”

„Jo, jsem v pohodě.” Zhroutil se zpátky. „Vážně. Zkusím znovu usnout.”

Ron přikývl a odešel zpět do své postele.

Harry se otočil na druhou stranu, pokusil se uklidnit svůj dech, ale stejně mu trvalo notnou chvíli, než se mu podařilo znovu usnout.

***

Po takovémhle snu se Harrymu dolů na cvičení z Lektvarů příliš nechtělo, ale poslední, co by chtěl, bylo svého otce znovu naštvat. Když tam Harry přišel, zjistil, že tam Snape není, tak se posadil v obýváku, že bude čekat. Když nesměl do svého pokoje, nebylo tu skoro nic, co by mohl udělat.

S povzdechem se opřel hlouběji do křesla.

Přesně v jedenáct se stalo něco překvapujícího. Ve vzduchu uprostřed místnosti se objevil svitek a sám se rozroloval. Harry s sebou trochu polekaně škubl, ale pergamen nic dalšího nedělal. Po chvíli vstal z gauče a došel tak blízko, až poznal Snapeův charakteristický rukopis.

Harry,

v tuto chvíli mám něco na práci, ale připojím se k tobě tak rychle, jak jen to bude možné. V mezičase můžeš porušit můj zákaz a jít do svého pokoje. Dracův rám je nefunkční, ukazuje jen vrbu mlátičku. Kouzla spojená s tím rámem byla neopravitelně zničena, když jsi ho donutil pracovat jinak, než bylo určeno. Zdá se, že jeho magie je závislá na tom rozbitém zrcátku, které jsi k němu připojil. To zrcátko jsem schoval, abych ti zabránil v dalších darebáctvích.

Severus

Harry nevěděl, co si o tom myslet. Bylo fajn, že smí znovu do svého pokoje, ale rozhodně to nestálo za to, aby přišel o zrcátko. Jenže Snape nevěděl, že zrcátko bylo od Siriuse. Vůbec netušil, že s ním Sirius má něco společného.

Možná, že kdyby to věděl, vrátil by ho. A nebo ne, protože Siriuse nikdy neměl rád. Kdyby věděl, že ho Harrymu dal Sirius, myslel by si, že zrcátko nebude dobré k ničemu jinému než k lumpárnám, A když to nebude vědět, bude si myslet, že je zrcátko rozbité a není už k ničemu.

Harry si vzpomněl, že Snape vyhodil Salsinu krabici, když ji Draco rozbil. Reparo by tu bylo k ničemu; magie byla příliš zničena. Proč by se k rozbitému zrcátku měl Snape chovat jinak?

Harry měl pocit, že když o tom tak přemýšlí, láme se něco hluboko uvnitř jeho duše. Musí si promluvit se Snapem a ujistit se, že to zrcátko nevyhodí.

Měl jsem mu o tom zrcátku říct už dávno, pomyslel si Harry sklíčeně. Snape určitě nebude rád, že Harry takovou věc zatajil. A také nebylo příliš pravděpodobné, že by ho vrátil po tom, co s ním Harry udělal.

Zničil jsi Dracův dárek...

Opravdu? Harry se chtěl jít na ten rám podívat. Teď už tam přece směl; Snape řekl, že může jít do svého pokoje. Nicméně, když si vzpomněl, jak se jeho otec zlobil, raději od svého záměru ustoupil. Chtěl Snapeovi dokázat, že je důvěryhodný... a že umí být hodný.

A nebo mu možná chtěl dokázat, že raději přijde o svůj pokoj než o zrcátko.

Harry znovu vzdychl a usadil se zpátky na gauč a zavrtěl trochu hlavou, když se svitek sám od sebe zaroloval a s tichým lupnutím zmizel. Přemýšlel, jestli se vrátil zpátky ke Snapeovi.

Pak už následovala jen nuda. Nikdy předtím nebyl ve Snapeově bytě sám. Ne dlouhou dobu. Vždycky tu měl na povídání Draca. I když ne že by z toho ze začátku byl bůhví jak nadšený. A Draco byl taky teď jediné, na co dokázal myslet. Jak se mu asi tak v tom Devonu daří? Ví, kdy opustí Anglii? Nebo kde se budou ukrývat? Ví o Snapeových plánech víc než Harry?

Kdybych ti měl co říct, řekl bych to...

Harry se pokoušel číst, ale vzhledem k tomu, že nebyl intelektuál jako Hermiona, nepřipadaly mu Snapeovy knihy nijak zajímavé. Po chvíli popadl pergamen a brk z nízkého stolku a rozhodl se napsat dopis Remusovi. Chtěl mu vyprávět všechny novinky. Tedy všechny novinky, které mu mohl sdělit. Bylo toho hodně, co říct nemohl. Vzhledem k tomu, že dopis mohl být během přepravy zachycen. Nacpal dopis do kapsy a došlo mu, že se musí zeptat Severuse, jak ho doručit. Nechtělo se mu posílat Hedviku do Francie.

Byl už téměř čas k obědu a tak si ho Harry objednal krbem. Sendvič s grilovaným sýrem a hranolkama, velkou sklenici pomerančového džusu a jahodovou zmrzlinu. Jenže jíst sám bylo otravné.

Po obědě jen tak bloumal po jídelním koutu a po obýváku. Brzy ho to omrzelo a byl docela rád, když zjistil, že se mu chce na záchod. Ze sklepení bez doprovodu nesmí, takže by se na něj těžko Snape mohl zlobit, že šel do svého pokoje.

V momentě, kdy to Harryho napadlo, se sám sebe zeptal, proč ho to napadlo. Snape přece řekl, že už do svého pokoje smí. A dokonce si dal tu práci to Harrymu napsat.

Harry zavrtěl hlavou, aby si ji pročistil a zastavil své postranní myšlenky, a otevřel dveře. Když vešel, všiml si, že rám skutečně ukazuje vrbu mlátičku přesně tak, jak řekl Snape. Došel si na záchod a pak se vrátil, aby si prohlédl rám. Na vrbě vyrážely nové listy. Harry viděl trávu, jak se ohýbá ve vánku, takže obraz nebyl statický. Ale Snape měl pravdu. Nezáleželo na tom, jak moc přemýšlel o Hagridově chatrči, sklenících nebo famfrpálovém hřišti. Nepodařilo se mu rám přesvědčit, aby ukazoval něco jiného než strom.

Nepochyboval o Snapeových slovech, ale přemýšlel, jestli, kdyby použil hůlku, fungoval by jako dřív. Ne že by to chtěl zkoušet, jen přemýšlel. Stejně tak přemýšlel, jestli se objevil i scházející kousek jeho zrcátka. Harry se po něm začal rozhlížet s tím, že kdyby ho našel, mohl by ho dát Snapeovi, ať ho schová k ostatním úlomkům.

Jenže střep byl pořád pryč, došlo Harrymu se zděšením. Ten pocit byl rychle ukončen něčím zvláštním, čeho si všiml ve svém pokoji. Něčím, co už viděl.

Bílá obálka, položená v polici, ve které Harry normálně míval knihy a některé vánoční dárky. Police byla teď prázdná, nebyly v ní ani Dracovy věci. Byla tam jen ta obálka a její obsah. Klíč od trezoru v Gringottově bance. Harry to věděl, aniž by tu obálku otevřel, protože teď před ním ožil jeho sen.

Sen o zrušení adopce...

Ale Snape by adopci nezrušil. Harry to věděl. To už mu dlouho nedělalo starosti, už celou věčnost.

Tři měsíce nejsou věčnost, pokud tedy člověku není šestnáct...

Dobře, tak to tedy nebyla věčnost. Ale bylo to dost dlouho na to, aby věděl, že Severusovi může důvěřovat.

A stejně, když o tom teď tak přemýšlel, došlo mu, že ve snu ho zrušení adopce neděsilo. Vůbec se nebál, dokud byl uvnitř toho snu. I když slyšel všechno to, co říkala sociální pracovnice, cítil se docela dobře. Teprve až když se vzbudil, začal panikařit.

Jeho sen o tom klíči byl zvláštní. Čí vlastně je? Harry došel k polici, rozlomil voskovou pečeť, uzavírající obálku a prohlížel si malý klíček, který vklouzl do jeho dlaně. Jeho určitě není. Zcela jistě. Možná by mohl být Dracův, ale jestli se Dracův trezor vrátil Luciovi, nevrátil by se i klíč spolu se všemi věcmi, které si Draco za své peníze koupil?

Takže je to Siriův klíč? Koneckonců Harry ani neví, jak vypadá. Ale proč ten by se tu najednou objevil, ještě ke všemu v nenadepsané obálce? Měl ho Brumbál a Snape by za ním určitě nešel říct mu, že ho Harry potřebuje, aby ho mohl dát Dracovi. Ne, když mu Snape řekl, aby se toho dědictví nevzdával.

Harry pochopil, že to byla dobrá rada. Měl by jí poslechnout. Jenže tehdy se to zdálo jako naprosto dokonalý nápad. Teď už věděl, co chce s těmi penězi udělat. Chce, aby je měl Draco. A jeho instinkty přece nikdy neklamou.

Nebo alespoň v tomto ne.

Bouchnutí dveří mu oznámilo, že někdo přišel. Je to ten, koho čeká, nebo ne? Mohl by to být Snape s tou sociální pracovnicí a mohli by probírat něco, co před měsíci znělo jako zrušení adopce, ale teď...

Kdybys alespoň pět po sobě jdoucích sekund myslel na někoho jiného než na sebe...

A jak se ukázalo, tohle přineslo řešení. Harry svůj sen interpretoval a myslel přitom jen na sebe a nikdy ho nenapadlo, že celá ta věc by se mohla týkat Draca. Samozřejmě, že ne. Když se mu o tom tehdy zdálo po té příšerné hádce už-si-nezasloužíš-být-můj-syn, nechápal, že Draco je také v nouzi. Vážné.

Alespoň, co se Harryho týkalo, byl nejvyšší čas, aby byl Draco také adoptován.

Byla ostuda, že se to muselo stát takhle, když byl Draco chudý a vyloučený. Byla ostuda, že to vypadalo, jako by to Snape dělal kvůli okolnostem a ne z lásky. Ale Harryho adopce vypadala podobně. Když ochrana pokrevního pouta záležela na legalitě, a Harry to překonal.

Z obývacího pokoje k němu doléhaly hlasy. Hlasy, které už slyšel. Slova, která už slyšel. Mluvila Amália Thistlethorntová. Její vysoký hlas byl nezaměnitelný. Harry vrátil klíč do obálky a posadil se, pak šel ke dveřím, aby lépe slyšel a škvírkou pozoroval Snapea, jak mluví se sociální pracovnicí z Úřadu. Měl chuť jít dovnitř, ale ve snu to neudělal a to ho zadrželo v místnosti. Netušil, co by se mohlo stát, kdyby se postavil budoucnosti, ale kdyby to skončilo tím, že by znemožnil adopci, nikdy by si to neodpustil.

„O Bože,” řekla čarodějka. „Nikdy by mě nenapadlo, že budu zpátky brzo a za tak příšerných okolností.”

„Přinesla jste s sebou dokumenty?” zeptal se Snape a jeho hlas byl věcný a rozhodný. „Chci, aby to bylo za námi tak rychle, jak jen to je možné.”

Kouzelnice pevně stiskla rty. „Jsem pod velkým tlakem nedovolit vám takové rozhodnutí.”

Jak Harry viděl ze svého stanoviště, na Snapeově tváři se rozhostil zlověstný výraz. „Ani se nemusím ptát ze které strany. On prostě rád tahá za provázky. Bezpochyby se nepostaral o to, jak se to vyvinulo, ale...” pokrčil Snape rameny. „Obávám se, že je to nezbytné.” Přimhouřil oči. „Doufám, že se jím nenecháte odradit.”

„Samozřejmě, jediným zájmem Úřadu je blaho dětí. Jste si jistý, že je to jediný způsob, jak tuto situaci vyřešit?”

„Jsem si absolutně jist,” odpověděl Snape a v rozhodném gestu zkřížil ruce na hrudi.

„Rozumím tomu, že se váš názor změnil, ale je to tak náhlé...”

„Toto je jen důsledek, předcházelo tomu mnoho událostí.”

Kouzelnice vstala, jako by hledala cestu, jak zlomit Snapeovu tvrdohlavost. „Jsem si jistá, že ten mladý muž musí být zoufalý, když zvážíme...”

„Slečno Thistlethorntová,” řekl Snape rozhodně, ale klidně. „Je čas ukončit období zmatků... my oba potřebujeme najít cestu z této neúnosné situace. Doufám, že jsem to řekl jasně?”

„Naprosto jasně, pane profesore.”

S těmito slovy mu podala čarodějka pergamen, Snape si ho vzal, přivolal si brk a podepsal ho.

„Teď bych chtěla mluvit s Harrym,” řekla Amália Thistlethornová. „Jistě chápete, že o tomto postupu musí být informován.”

Snape přikývl, při čemž mu pramen dlouhých černých vlasů spadl do tváře. „Bezpochyby. A předpokládám, že s ním budete chtít mluvit o samotě?” stačila jen přikývnout, než Mistr lektvarů zavolal. „Harry. Jsi ve svém pokoji, že ano?”

Harry zrudl nad tím obviněním, že poslouchá. Ne, že by neposlouchal. Na druhou stranu - bylo to skutečné odposlouchávání, když koneckonců jeden z těch, co mluví, bezpečně ví, že posloucháte? Snape to musel vědět. Četl Harryho vyprávění o snu. Musel poznat, že se právě vyplnil a že Harry visí na každém slově.

Stále červený Harry otevřel dveře dokořán a potřásl kouzelnici rukou.

„Slyšela jsem, že jste zpátky v Nebelvíru, pane Pottere.”

„To je pravda.”

„A jaké to je?”

Harry si nemohl pomoct a rozesmál se. „Dobré. Moji přátelé si myslí, že bylo vážně legrační, když mi Severus řekl, abych byl hodný, když mě tam přivedl. Měli pocit, že se to nehodí k jeho image, slyšet ho říkat něco tak...” ovládl se a neřekl sladkého. „Otcovského.”

„A co si myslíte vy?”

„Dělá to nejlepší, co umí. Pro nás oba, když už o tom mluvíme...” Harry se otočil na svého otce. „Nenechal jsi Draca samotného, že ne?”

„Samozřejmě že ne. Je s ním Albus.”

„Aha, takže... už ho budeš moci převést domů? To byly adopční papíry, co jsi právě podepsal, že ano?”

„Ještě je musí podepsat Draco,” zamumlal Snape a pečlivě si Harryho prohlížel. „A pak se ještě musí vyřídit pár formalit. Ale jakmile bude mým synem v očích ministerstva, může zde žít, ať už je zdejší student, nebo ne. Albus vyhrabal toto nařízení někde ve školním řádu.”

Harry souhlasně přikývl a sociální pracovnici chvíli ignoroval. „Ale co Školní rada? Ti chtějí, aby Draco... odešel. Nemyslíš, že jsou schopni vytvořit nové pravidlo, aby tu nemohl žít, ať už bude tvůj syn, nebo ne?”

„Pozměnit Bradavický školní řád zabere poměrně dost času.” Ze Snapeových očí začaly sršet jiskry. „Nicméně hlavním záměrem jejich rozhodnutí bylo poslat vzkaz. A vzhledem k tomu, že Draco zůstane vyloučený, ať už bude žít kdekoliv, radní, až na jednoho, budou spokojeni.”

„A ten jeden bude dělat potíže,” vzdychl Harry.

Amália Thistlethornová se zakabonila, stáhla své odulé rty do úšklebku. „Ano, on byl komplikace, kterou jsem nepředvídala.”

„Nepředvídala, jak jste mohla něco předvídat, když se to celé stalo minulou noc...” Pak to Harrymu došlo. Pravda ho zasáhla takovou silou, že byl překvapený, že se nezapotácel. „Ty už zařizuješ Dracovu adopci nějakou dobu,” řekl nahlas to, co mu došlo a zlobil se sám na sebe, kolik bolesti je v každém slově. „Já... Hagrid říkal, že jsi řekl řediteli, že bych měl vědět víc, co se kolem mě děje. Tys to nemyslel vážně?”

„Myslel.” Snape si rukou prohrábl vlasy. „Harry, Hagrid je ten důvod, proč jsem ti neřekl, že jsem se rozhodl podat žádost o adopci tvého bratra. Draco i já jsme ti to chtěli říct hned. A on se ti to pokusil říct, když se nad tím zamyslíš, hned ve chvíli, kdy jsme se ve čtvrtek vrátili domů poté, co jsme vyplnili vstupní dotazníky a absolvovali pohovor.”

To byla pravda. Draco byl ten večer z něčeho úplně nadšený. Ale Snape ho uťal a nenechal ho o tom mluvit...

„Jenže tu byl Hagrid,” řekl Snape. „On není zrovna mlčenlivá osoba a vzhledem k tomu, že jsem nechtěl, aby Lucius měl nejmenší tušení o našich plánech... chtěl jsem ti to říct, Harry. Jenže pak jsme měli potíže, které vypadaly nepřekonatelně, a zdálo se, že adopce nikdy nebude povolena.”

„Lucius,” řekl Harry a zaškaredil se, když si vzpomněl, jak byla Dracova nálada během týdne čím dál tím horší.

„Popravdě ne,” odpověděla čarodějka. „Byl to vedoucí mé vlastní kanceláře, kdo měl k tomu celému nejvíce námitek. Nezapomeňte, že jsme jen před pár měsíci pana Malfoye zplnoletili. Když jsme to chtěli udělat, uvedli jsme, že je naprosto schopný starat se o sebe sám jako dospělý. Schválit zamýšlenou adopci nás ukazovalo jako někoho, kdo si nestojí za svým rozhodnutím.” Sociální pracovnice vypadala trochu zahanbeně. „Obávám se, že mí nadřízení to vidí neradi. Oni jsou radši, když veřejnost věří, že Úřad je neomylný.”

„Ale vždyť říkáte, že vaším jediným zájmem je nejlepší zájem dítěte!”

„Ano, to je můj zájem,” řekla čarodějka poněkud upjatě. „A proto jsem také radila vašemu otci, aby se do toho nepouštěl. Ve vašem zájmu je zůstat tady také, což se tou záležitostí s vraždou poněkud zpochybnilo...”

„Vy jste váhala, protože si myslíte, že to Draco udělal?” Harry zavrtěl hlavou. „Ne, on je nevinný. Bystrozorové měli pravdu a Popletal zpochybnil jejich vyšetřování jenom proto, že ho má Lucius na háku.”

Ministr Popletal, Harry,” řekl Snape.

„Ministr Popletal. Ale vážně, vím naprosto jistě, že Draco minulý týden nikoho nezabil. Zatím vším je Lucius. Dělá všechno proto, aby Draca dostal ze školy. Tak by ho snadno dostal před Voldemorta.” Když vyslovil to jméno, čarodějka se trochu otřásla, ale Harry se ovládl, a neudělal obličej. „Ale jestliže to není Lucius Malfoy, kdo tahá za provázky, aby tu adopci znemožnil, tak kdo to tedy je?”

„Je to on, teď když Lucius Malfoy pochopil, co školní řád dovoluje vašemu otci udělat, intrikuje, co může.”

„On je člen rady školy a neví, co je napsáno ve školním řádu?”

„Domnívám se, že znáš můj názor na školní radu.” Harrymu došlo, že kdyby tu nebyla sociální pracovnice, řekl by to jeho otec daleko horším tónem. Ale vzhledem k tomu, že tu byla, se Severus ovládl a znělo to jen přezíravě. „Zdá se, že Lucius pochopil, co mám v plánu včera a začal nám házet klacky pod nohy. Proto měl Draco před slyšením tak otřesnou náladu...“

„Před ním i po,” opravil ho Harry.

„Měl pocit, že jeho naděje pohasly. Myslel si, že když se do toho teď vložil Lucius, nedokážeme ho Albus a já porazit. Ty bys měl mít více víry.” Snapeovy černé vlasy se zavlnily, jak zavrtěl hlavou. „A teď už alespoň víš, proč na tebe křičel rodina tak podrážděným tónem. Doufám, že se tě to příliš nedotklo?”

Harry se zakřenil. „No, když ty jsi překonal to, jak tě Draco poslal do prdele...”

„Harry!”

A sakra. Sociálka.

Nicméně, Amália Thistlethornová vůbec nevypadala uraženě, naopak. Usmívala se. „Mám velkou radost, když vidím, že umíte dělat ústupky, pane profesore. To je známka dobrého rodičovství. A musím říct, že jsem o tom trochu pochybovala, když znám vaší hrůzu nahánějící pověst mezi studenty.”

Harry byl překvapený, když viděl, jak se na Snapeově normálně bledých lících objevilo něco jako náznak růžové. „Ano... ale tito dva chlapci nejsou moji studenti, přestože je učím.”

„Daří se mu tyto dvě role spojovat výborně.”

Růžová ztmavla o dva odstíny. „Harry, já nepotřebuji, abys mě před slečnou Thistlethornovou chválil.”

„Jasně, tati.”

Vysloužil si tím zdrcující pohled, ale bylo vidět, že to Snape nemyslí vážně. A to byl, pokud Harry mohl říct, docela příjemný pocit. Co nebylo příjemné, bylo přemýšlet nad tím, jak se Lucius Malfoy dozvěděl o adopci. Harry si pomyslel, že nepochybně tím samým způsobem, jako se dostal k Hermionině stížnosti.

„Profesore Snape, mohl byste nás nechat s panem Potterem o samotě?” podívala se čarodějka významně směrem ke krbu.

„Samozřejmě.” Snape krátce přikývl jejím směrem a pak se obrátil na Harryho. „Mám v plánu zůstat s Dracem, dokud to nebude oficiální a nebudu ho moci doprovodit zpět domů. Budeš v pořádku? Měli bychom se vrátit před soumrakem.”

„Tak brzo?”

„Doufám, že jeho žádost bude vyřízena ještě rychleji, než byla ta tvoje, protože okolnosti jsou tak naléhavé.”

Harrymu se líbila ta myšlenka, že není jediný, komu se dostává výjimečné péče. „Uvidíme se později.” Řekl svému otci. „Pozdravuj ode mne Draca.”

V okamžiku, kdy Snape zmizel, se Harry obrátil na čarodějku. Rozhodl se raději jí nevyprávět ve Snapeově přítomnosti, jak to chodí v její kanceláři. Mistr lektvarů by si bezpochyby myslel, že překračuje své kompetence. Jako když zapomínal říkat lidem jejich správnými tituly. Ale tohle bylo příliš důležité na to, aby to mohl nechat plavat.

„Víte, že pro vás pracuje zrádce?”

Amália Thistlethornová přikývla. „Richard Steyne. Ano. Tvůj otec a já jsme to vydedukovali, když jsme dnes ráno vyndavali ze školních záznamů pana Malfoye potvrzení o zplnoletnění. Richard se o té adopci dozvěděl teprve včera, protože byl pár dní pryč. A v okamžiku, kdy se Richard vrátil do kanceláře, se u nás netrhli dveře s právníky, kteří trvali na tom, že ta adopce nesmí proběhnout.” Pak se neradostně zasmála, „Mám pocit, že pan Malfoy senior si sám pod sebou podřízl větev. Právníci začali s tvrzením, že Severus Snape není schopen být něčím rodičem. A v podstatě chtěli po Úřadu souhlas, že vaše adopce byla nesmyslná. A do toho se mým nadřízeným rozhodně nechtělo. Trvali na tom, že tvůj otec je vyznamenaný člen Řádu, který tě o Samhainu hrdinsky zachránil. Když Malfoyovi právníci zjistili, že tohle nefunguje, začali s vyhrůžkami a tím ve skutečnosti celý ten proces adopce urychlili a potvrdili. Úřad nikdy nikdo nezastraší tak, aby ignoroval nejlepší zájem dítěte.”

No spíš nemohli ignorovat svoji vlastní pýchu. Ale nahlas to raději neřekl. „Chcete říct, že tím, že Lucius Malfoy brojil proti Dracově adopci, ji vlastně uspíšil?”

V očích jí zablýsklo. „Ironie co? Šéf celého Úřadu se rozhodl, že bude lepší veřejně přiznat, že zplnoletění pana Malfoye byl omyl, než aby měl někdo pocit, že Úřad je úplatná organizace.”

„Aha, tak to chápu.” Harry se zamyslel. Něco mu dělalo starosti, něco, s čím nikdo nepočítal... „Jestli bylo zrušeno Dracovo zplnoletnění, nestal se tím Lucius opět jeho právoplatným otcem? Myslím tím teď, pro tuto chvíli.”

„Jeho zplnoletnění bylo již zrušeno, proto jsem byla pověřena tím, abych zajistila, že budou všechna magická potvrzení zničena. Včetně toho, které bylo ve školních záznamech. Nicméně Luciova rodičovská práva byla zrušena už před mnoha měsíci v momentě, kdy se Úřad dozvěděl, že stanovil odměnu za smrt vlastního syna. Takové chování je naprosto nepřijatelné,” vysvětlovala.

„A co jeho matka?”

Sociální pracovnice opovržlivě mávla rukou. „Ta žena se raději svých práv vzdala, než aby stála vedle svého syna v boji proti manželovi. Nemá s panem Malfoyem už nic společného.”

Tímhle si Harry nebyl zas tak jistý. Nemohl zapomenout na to, jak Draco ze spaní vzdychal Draku, můj poklade.

„A co bude se Steynem?” ptal se, když se jeho myšlenky vrátily zase zpět na začátek. „Vyrazíte ho a obviníte?”

Čarodějka se zlovolně usmála. Harry si pomyslel, že to na tváři někoho, kdo má pomáhat dětem, vypadá divně. „Váš otec si myslí, že je daleko strategičtější nechat u nás Steyna pracovat tak, aby mohl Luciusovi Malfoyovi předhazovat falešné informace.”

„Vy jste s tím souhlasila? A vaši nadřízení?”

„Oni nepochopili, co Richard dělá, ani to, co dělám já. Abyste mě dobře pochopil, leží mi na srdci jen váš prospěch, pane Pottere, a vypadá to, že podávat Luciusovi Malfoyovi dezinformace by nám mohlo pomoct ochránit vás.”

První, co Harryho napadlo, bylo, že je to na Mrzimora celkem manipulativní. Samozřejmě, že to byl Snape, kdo s tímhle plánem přišel, ale Harry byl přesto ohromen.

„A stejně tak vašeho budoucího bratra,” dodala a opatrně se na něj podívala. Harrymu došlo, že právě začíná rozhovor o jeho budoucím sourozenci, ale to bylo v pořádku, byl připravený.

Pokynul čarodějce ke křeslu, sám se posadil, ale předtím se jí nezapomněl zeptat, jestli si přeje nějaké občerstvení. Poté, co oba usrkávali ze šálků skvělý Oolong, jí předhodil návnadu. „On není můj budoucí bratr, on můj bratr už je. Říkal jsem vám to, pamatujete? Ale je milé, že to konečně bude oficiální.”

„Pročpak?”

„Ono to vypadá, že Draco překonává překážky snadno. Ale v poslední době jsem si už o něj dělal starosti. Podívejte, já jsem už ze sklepení odešel, ale on tu musí zůstat. Já mohu lidem říkat, že Severus je můj táta, zatímco on nesměl říct ani slovo. A on je Zmijozel, i když mu vzali odznak. Myslím, že je pro něj důležité být rovnocenný.”

„Překvapujete mě tím, jak snadno jste to přijal,” poznamenala kouzelnice. „Chápete, že by bylo docela normální, když byste kvůli tomu byl rozzlobený?”

„Myslím, že jo,” řekl Harry a s úsměvem pokrčil rameny. „I když myslím, že už jsem si tím prošel. My teď nebudeme vytvářet novou rodinu, slečno Thistlethornová. My už jí nějakou dobu jsme.”

„Situace tady je z mnoha důvodů neobvyklá, ale vzhledem k tomu, že vypadáte s tou situací celkem srozuměný, nemám důvod vás posílat k terapeutovi. Chápu to dobře, že jste s panem Malfoyem upustili od toho brutálního mudlovského sportu?”

„Jo,” řekl Harry rychle. Možná až příliš rychle a sociální pracovnice se na něj ostře podívala. „Chci říct většinou. Už víme, jak to nenechat zajít tak daleko. Ačkoli Hermiona si i tehdy dělala ty starosti úplně zbytečně. Víte, že ten dopis skončil v Popletalových rukách?”

„Ano, to je naprosto, naprosto nepřijatelné. Ministr by měl vědět, že nesmí číst tajné materiály Úřadu a že už je vůbec nesmí použít tak, jak použil ten dopis.”

„No jo, to je celý Popletal. Chci říct, ministr Popletal.”

Čarodějka se opřela do křesla, usrkla si čaje a chvíli si Harryho prohlížela. „Vypadá to, že se skutečně snažíte svého otce poslouchat.”

„To je snad normální, ne?”

„No, ve skutečnosti obvykle děti reagují na adopci tím, že kopou kolem sebe. Testují hranice trpělivosti svých nových rodičů. Z toho, co jsem viděla a slyšela, to vypadá, že vy jste tuto fázi přeskočil, ale zdá se mi rozumné upozornit vás na to, že pan Malfoy asi ne.”

Harry položil na stůl svůj nedopitý čaj. „Proč by Draco... byl v poslední době hrozně nepříjemný, ale jsem si jistý, že to bylo jen tím, pod jakým tlakem byl. Myslím, že jakmile bude adopce uzavřena a bude se cítit v bezpečí, bude to lepší.”

„A o tom to právě je. Pokud se bude chovat tak, jak je obvyklé, nebude se cítit v bezpečí, dokud se nepřesvědčí, že jeho nový otec bude stát za ním v jakékoliv situaci. I když, uvědomte si, že ne každé adoptované dítě se chová takhle. Vy třeba zrovna ne. Ale jestli pan Malfoy vyplnil dotazníky pravdivě, bude se teď nějakou dobu chovat tak nesnesitelně, jak jen bude schopen.”

„Chápu,” zamumlal Harry. Tak nesnesitelný, jak jen umí být? Draco tedy umí být zatraceně nesnesitelný. „A co mám dělat? Chci říct, je něco, jak bych mu mohl pomoct?”

„Pravděpodobně bude dost žárlit na to, že vás váš otec adoptoval jako prvního. Doporučovala bych vám nechat těm dvěma v následujících týdnech spoustu času.”

„Aha.” Harrymu se moc nelíbilo, jak to zní. Jenže nabídnout Dracovi peníze se mu zdálo dobré a přitom to celé dopadlo špatně. A navíc Snape říkal přece něco podobného o tom, že Draco teď potřebuje být se svým otcem. A o tom, že by Harry měl teď upřednostnit potřeby svého bratra.

A navíc, Draco upřednostnil Harryho potřeby, když byl Harry ten, kdo byl adoptován.

Sociální kouzelnice dopila čaj a odložila šálek. „Netrapte se tím, jen buďte trpělivý a váš bratr jistě přijde na to, že je tu milován a v bezpečí.”

„Já myslím, že...” Harry se náhle odmlčel, když mu došlo, že téměř prozradil něco, co mu Snape řekl jako tajemství.

Amália Thistlethornová vypadala, jako že rozumí Dracovým problémům s láskyplnými rodinnými vztahy, ale také, že oceňuje Harryho diskrétnost. „Trpělivost,” zopakovala. „A také pochopte, že může trvat pár dní, než si váš bratr usmyslí testovat důvěryhodnost svého nového otce. Teď na začátku se možná bude cítit příliš zranitelný na to, aby se pokoušel posouvat hranice.”

Harryho první reakce byla, že se mýlí a že Draco není zrovna z těch zranitelných. Ale pak mu v paměti vytanula ta scéna, které byl svědkem včera v noci. Draco přitulený ke Snapeovi, zoufale vzlykající kvůli Luciusovým příšerným výhrůžkám. Takže ano, Draco je zranitelný. Jen prostě nechce, aby to někdo věděl. A jestli se teď hodlá se svou rodinou hádat, dobře. Harry to dokáže překonat. Pomůže Dracovi projít na druhou stranu tak, aby pochopil slovo rodina.

„Takže pokud nemáte žádné další otázky, vrátím se do kanceláře, abych dohlédla na to, že ta věc bude vyřízena ještě dnes večer,” řekla kouzelnice a zdvihla své objemné tělo z křesla. „Ale vzhledem k tomu, že teď mám podporu vedení úřadu, neměl by to být žádný problém.”

Harry přikývl. „Škoda, že jsem to nevěděl, býval bych udělal Přání všeho dobra.” A zuřivě začal přemýšlet, jaké rostliny by byly pro Draca nejlepší.

„Přání všeho dobra k adopci?” Kouzelnice vypadala překvapeně, ale pak jí to došlo. „Aha, chápu. To je od vás ale pozorné. Jste báječný mladý muž, když vás napadají takové věci.”

„Draca to napadlo jako prvního. Tehdy. On je dobrý bratr.”

„A profesor Snape je dobrý otec. Nemusíte mě pořád přesvědčovat, pane Pottere. Nejprve jsem si myslela, že je to celé zařízeno nějak překotně. Zejména, když v tom byla zapletena ta vražda. Ale teď vidím, že vy tři se k sobě báječně hodíte. Jen si pamatujte, co jsem řekla o tom, v jaké náladě bude pravděpodobně pan Malfoy v příštích dnech.”

Jako by Harry mohl zapomenout.

***

Teď už se Harry ve Snapeově bytě tolik nenudil, protože měl co zařizovat. Přání všeho dobra. Knížku Přejeme vám vše nejlepší měl stále ještě v kufru a Snape měl samozřejmě spousty knih, ve kterých byly detailně popsány magické vlastnosti rostlin. Samozřejmě, že byly určené hlavně k vaření lektvarů, ale daly se použít. Dracova kniha by bývala byla nejlepší, ale nebyla nikde k nalezení. Harry nevěděl, jestli to byla další věc, která zmizela, když mu skřeti sebrali jeho trezor, a nebo jestli si ji Draco prostě jenom zabalil a vzal s sebou.

Draco se opravdu musel cítit zoufale, došlo Harrymu, když se rozhlédl po pokoji. Nic svého tu nenechal, jakoby nevěřil, že se ta adopce uskuteční a že nebude navždy vyhnán z Bradavic. Není divu, že byl vzteklý a zdálo se, alespoň jak říkala sociální pracovnice, že to bude ještě horší...

Možná, pomyslel si Harry. Já jsem tento stupeň vynechal. Možná, že u Draca to bude stejné. My už přeci jsme rodina...

Jenže někde v hloubi duše Harry věděl, že tomu Draco doopravdy nevěří.

Na Dracovu počest si objednal pečeni a pokračoval dále ve svém hledání.

Když se konečně v krbu rozzářily plameny, překvapilo ho to. Vyskočil a nervózně si prohlížel své oblečení. Měl by být oblečen ve společenském hábitu a v ruce mít přání všeho dobra. A on vypadal, jako by přišel sem dolů na celý den vařit lektvary. Což ve skutečnosti přišel. Snape zjevně na jeho cvičení úplně zapomněl, ale Harry si na to nestěžoval. Za prvé byl teď Draco o hodně důležitější a za druhé, Harry stejně neměl Lektvary moc rád.

Draco vystoupil z krbu jako první, těsně za ním Snape s batůžkem v ruce. Byl to malý batůžek a v něm pravděpodobně všechno, co Draco na tomto světě měl. Harryho napadlo, že je to docela smutné, ale tentokrát Dracovi část svého bohatství nenabídl.

„Ahoj,” řekl Harry, i když věděl, že je to trochu praštěné. Ale nebyl si jistý, co má k adopci říct. Dnes, když se dovršila tvá radost, nebo tak nějak. Jenže to bude muset počkat, až bude mít všechny rostliny pohromadě. „Je to hotovo? Je to oficiální?”

Draco přikývl a vyhnul se Harryho pohledu. Rozepnul si svůj plášť, a když se z něj vysvlékal, nemohl si Harry nevšimnout tmavé skvrny, kde býval zmijozelský odznak.

„Takže máte smlouvu vhodnou k zarámování?” zeptal se Harry, aby prolomil napětí.

„Ne,” odsekl Draco a to jediné slovo Harryho zarazilo.

„Aha, předpokládám, že to kvůli Fideliusu nemohlo projít...”

„Samozřejmě, že ne. Albus nám ho doručil osobně,” řekl Snape. Vytáhl srolovaný svitek, převázaný stužkou a podal ho Harrymu.

Draco se přerývaně nadechl, ale Harry se na něj usmál. „Je mi líto, že se to muselo stát za těchto podmínek, ale vůbec mi není líto, že mám teď tohle, abych si to mohl prohlédnout.” Zatáhl za konec stužky a zeptal se. „Můžu?”

„Myslím, že radši ne.”

„Samozřejmě, že ano, Harry,” řekl Snape a očima Draca napomenul, ačkoli jeho tón zůstal klidný. „Vždyť víš, že by na to stejně přišel, dříve nebo později.”

Vím, že jsi adoptoval Draca,” zavtipkoval Harry.

„Ale nevíš všechno...”

Co všechno?” Před tím, než mohl Draco odpovědět, Harry rozroloval svitek a četl si ho, tedy spíš prohlížel. Byl stejný jako ten jeho. Až na to jméno, které bylo napsáno zlatým písmem uprostřed.

Draco Snape.

Harrymu málem vypadly oči z důlku.

Draco Snape?

Harry se podíval ještě jednou, ale jméno bylo pořád to samé.

„Ty sis změnil jméno?” zeptal se nakonec a vynasnažil se znít co nejklidněji, když se podíval nahoru. Nechtěl dát najevo, jak moc se mu to zdá divné. Připadalo mu, že Draco musel být opravdu v koncích.

„Ano.” A jako by se potřeboval něčím zaměstnat, šel si Draco pověsit plášť, pak se vrátil a díval se na Harryho vyzývavě.

„No dobře,” řekl Harry, a přesto, že byl šokovaný, pokoušel se smát. Draco Snape? Říkal si to jméno v duchu pořád dokola a přál si, aby ho mohl říct nahlas, aby slyšel, jak se to k sobě hodí. Ale bylo to... prostě hrozně divné.

Ale jeho myšlenky byly zřejmě zjevné. „Říkal jsem si, že by bylo dobré začít znovu,” řekl Draco konverzačním tónem, ale přesto se mu nepodařilo skrýt, že se pokouší bránit. „Už mě unavovalo, že si každý myslí, že jsem jako on, jen proto, že mě zplodil.”

Harry si vzpomněl, jak Snape říkal, že se Draco pokouší distancovat od svého otce. Harry tedy jen nepochopil, jak moc. Nemohl na to přestat myslet.

„Nevadí ti to, že ne?”

Harry zamrkal a zavrtěl hlavou. „Ne, to ne. Jsem jen překvapený. Ty jsi z toho šťastný, viď? Pak to je to hlavní, na čem záleží.”

Draco v královském gestu přikývl hlavou. „Jsem velice šťastný, Harry. Koneckonců byl to můj nápad.” Pak se na jeho tváři najednou objevil zlý úsměšek. „Samozřejmě, že pro Luciuse je to jako facka do tváře. Tím lépe.”

„Draco Snape,” řekl Harry konečně nahlas. Přemýšlel, co na to řeknou jeho přátelé. Ale co, na tom přece nezáleží. „Hmm. No, budu si na to asi muset zvyknout, ale jsi-li šťastný, jsem šťastný i já.”

V Dracovým očích se objevila zlomyslnost. „Ještě není pozdě, aby ses stal Harry Snapem...”

„Ne, myslím, že ne.” Harry se podíval na svého otce, který od okamžiku, co předal svitek, nepromluvil. „Bez urážky, Severusi, jsem hrdý na to, že jsem tvůj syn a chci, aby to věděl, celý svět, ale nemůžu, prostě nemůžu.”

Mistr lektvarů nevypadal, že by se ho to dotklo. To bylo milé.

„Dobře,” řekl Draco a udělal pár kroků dopředu. Chvíli váhal, pak si vzal od Harryho svitek a bleskově ho zaroloval. Promluvil teprve, až když ho položil do vrchní police knihovny vedle Harryho smlouvy. „Myslím, že tohle z nás dělá skutečně bratry.”

Harry byl překvapený, chvíli nad tou větou přemýšlel a pak se začal smát.

Draco zúžil oči. „Co?”

Harry se několikrát zhluboka nadechl, aby dokázal svůj smích ovládnout. „Víš, jak ses mě jednou ptal, co vím o budoucnosti a já ti neodpověděl? Bylo to, protože jsem to věděl. Ještě dlouho před Samhainem se mi zdálo, že mi dva budeme bratři!”

„A co je na tom směšného?”

A jejda, Draco začal znít poněkud podrážděně. Harry si pamatoval, jak rozervaný a zranitelný se cítil po své vlastní adopci. Jak si nebyl jistý, jestli je tu vítán, přestože Snape byl laskavý, a tak si pospíšil dopovědět to. „Je to legrační, protože jsi už tolikrát řekl, že jsme bratři, že teď nevím, co z toho se mi vlastně zdálo. A docela mi na tom záleží! Pokoušel jsem se srovnat věci v čase tak, jak se stanou. Ale díky tomuhle mi to prostě nešlo. Podívej, poprvé jsi řekl, že jsme bratři, protože jsme oba ve Zmijozelu. Pak když k nám měl Severus kázání o tam, jak jsme oba jeho synové, a teď jsi to řekl znovu!”

Dracův hlas byl chladný. „Nevěděl jsem, že si vedeš přesné záznamy.”

„Taky by sis je vedl, kdyby se ti ještě před Samhainem zdálo, že řeknu, že budeme bratři.”

„Hmm, asi jo. Pamatuji si, jak jsem si pořád myslel, že mi budeš brát koště.”

„No jasně, jako bych já roznášel po škole odznaky Malfoy je hnusák.”

„To není špatný nápad,” řekl Draco a pokrčil rameny. „Teď už by mi to nevadilo, i když si nejsem tak jistý, jestli to je správná taktika, urážet jednoho z radních, přestože by si to zasloužil. Samozřejmě, že zuřil, když zjistil, že Severus přechytračí každou jeho intriku a teď navíc ta změna jména. To je urážka. Škoda, že neuvidím, jak se bude tvářit, až si to přečte v ranním vydání Denního Věštce.”

Harry se téměř rozesmál. „Tys to oznámil?”

„Je to pravidlo Úřadu vzhledem k tomu, že jsem znovu dítě,” Draco se zakabonil, pak zatřásl hlavou, jako by chtěl zahnat své chmurné myšlenky. „Takže ti to nevadí? Nemyslím to jméno. Myslím celkově tu adopci.”

„Samozřejmě že ne, my už přece jsme rodina...”

„Ne takhle.”

„Ale ano, takhle.” Harry vzdychl, protože pokud si Draco myslí, že ten papír něco změní, pak nikdy nepochopil, že ho má Harry rád. Trpělivost, slyšel hlas sociální pracovnice znít ve své hlavě. Řekl si, že bude lepší se kvůli tomu nehádat a tak se usmál. „Do třetice všeho dobrého.”

„Co?”

„Dnes jsi potřetí řekl, že jsme bratři.”

„A myslíš, že je to tak? Bude to dobré?”

Zvláštní, jak mohou tři slova odhalit tolik nejistoty. Harry udělal pár kroků k Dracovi a vzal ho za obě ruce. „Poslouchej, Draco. Kdybych věděl, co vy dva máte v plánu, udělal bych ti krásné Přání všeho dobra. Popravdě jsem trochu otrávený jen z toho, že jste mě vynechali...”

„Pokoušel jsem se ti to říct...”

„Já vím, to je v pořádku, vážně. Severus mi to vysvětlil. Donutil tě držet pusu, protože tu byl Hagrid.”

„Doporučil jsem mu, aby byl diskrétní,” suše ho opravil Snape.

„Ne, to, co řekl Harry, bylo daleko výstižnější,” řekl Draco kousavě. „Pořád jsem se ti to pokoušel říct, i když to začalo vypadat beznadějně. Jenže ve středu jsem nemohl myslet na nic jiného než na pohřeb a potom mi Severus řekl, že nemá smysl to vysvětlovat, pokud nebudeme vědět víc. A pak mě vyhodili a musel jsem odejít, takže jsem si říkal, že bys měl vědět všechno, jenže když jsme se se Severusem vrátili, potloukali se tu tvoji přátelé, naprosto nadšení tím, že mě vyhodili ze školy!”

„Nebyli nadšení.”

Weasley byl.”

„Teprve až když jsi připomněl, jak je chudý. No tak, Draco, vždyť oni pro tebe svědčili. Pokoušeli se přesvědčit radu školy, že tam ti dva studenti lhali. A sem dolů přišli jen proto, že se mi Hermiona chtěla omluvit za to, jak byl ten její dopis zneužit.”

„Tak to se měla omluvit mě,” zavrčel Draco. Harry se připravil na tirádu, ale jeho bratr toto téma opustil. „Co bude s Belou a Erikem, Severusi? Spikli se, aby byl další student vyloučen. A to nemluvím o tom, že jejich fascinující představení při slyšení ve mně zanechalo pocit, že mají co do činění s těmi, co zabili Pansy. Kdo jiný by vynaložil takové úsilí, aby to na mě ušil?”

Snape si založil ruce na hrudníku, zamračil se a z očí mu létaly jiskry. Jeho hlas proťal vzduch jako břitva. „Promluvím si se slečnou Uwannawichovou i s panem Vanvelzeerem. S tím počítej.”

Harry se rychle podíval na Snapea a přemýšlel, co má Mistr lektvarů v plánu a bylo mu jasné, že mu to Snape neřekne. Což mu něco připomnělo. „Teda mohl jsi mi říct, že Argentina už není v plánu.”

Snape tázavě zvedl obočí. „Vždyť jsem to udělal.”

Jasně, udělal. „Vždyť víš, že jsem tomu nevěřil! Chci říct, klidně to mohla být Bolívie nebo Keňa, nebo jiný stát, ale byl jsem naprosto přesvědčený, že opustíme zemi. A tys věděl, že si to myslím!”

Snape si sundal plášť a pečlivě ho pověsil. „Jak mám vědět, co si myslíš?” zeptal se s pořádnou dávkou jedovatosti. „Dal jsi mi už před dlouhou dobou na srozuměnou, že tě nesmím podrobit nitrozpytu vyjma výjimečných příležitostí.”

„Teď se mi zdá, že mluvíš trochu z cesty.”

„Včera večer jsem opravdu neměl náladu mluvit s tebou o svých cestovních plánech, protože těmi svými pokusy s netestovanou magií jsi mě vážně rozzuřil!”

„Takže tím, žes mě nechal tápat, jsi mě potrestal?”

„Ne vědomě,” řekl Snape poněkud upjatě. „Měl jsem na starosti jiné věci, které jsem musel promyslet a zařídit, než jen tvé pocity.”

„Harry,” vmísil se Draco. „Vzpomínáš si, jak mě trestal Lucius nebo co tobě dělali ti příšerní mudlové?”

„Jo,” připustil Harry. „Ale stejně se mi nezdá správné, že mě nechal myslet si, že opouštím Bradavice.”

„Já jsem tě nenechal, ty kluku pitomá.”

„Dobře, nechme toho,” řekl Harry. Došlo mu, že tuhle hádku nikdo nevyhraje a také to nebylo zas tak důležité. Kdyby byl ve Snapeově roli, udělal by to jinak, ale každý přece občas dělá chyby. A Snape si přece nemohl být úplně jistý, že nakonec přece jen nebudou muset odjet. V tom momentě byla adopce ještě nejistá.

Draco vytáhl z kapsy světlou hůlku a donutil levitovat batůžek, který Snape přinesl z Devonu. „Tak dost už řečí o odjezdu. Jdu si vybalit.” A s těmi slovy vyrazil do ložnice s batůžkem, který se vznášel za ním.

Když se Harry otočil zpátky na svého otce, zjistil, že si ho bedlivě prohlíží. „Harry,” začal, ale ať už chtěl říct cokoli, byl přerušen tím, jak Draco vrazil do obýváku, v jedné ruce obálku, ve druhé klíč.

„Co to do hajzlu, Pottere, má znamenat? Řekl jsem, že ne!” Draco se rozzuřeně díval na svého otce. „Copak jsem tomu pitomcovi neřekl, že ne? Byl jsi u toho a podívej se, co udělal!”

Místností se rozlehlo zacinkání, to, jak Draco praštil klíčkem o zem.

„Harry,” řekl Snape a znělo to výhružně. Pak ale, jako kdyby mu něco došlo, se otočil k Dracovi. „Není to tak, jak si myslíš.”

„Skvěle,” odsekl Draco. „Protože to, co si myslím, je, že se tenhle bohatý kluk zase předvádí a předhazuje mi, jak moc toho má a jak moc si myslí, že jsem potřebný, jako kdybych pro Merlina nedokázal žít bez peněz. Jako kdybych bez nich měl umřít! Myslíš si, že nemám páteř? Pottere?! Nemyslíš, že už jsem zvládl i horší věci? Jako že třeba Lucius na mou hlavou vypsal odměnu, nebo že kamarádi z mé koleje by mě s největší radostí zabili...”

„Sklapni!” zařval na něj Harry. „Dobrý Bože, Draco! Buď už zticha! Nevím, co je to za klíč, a nevím, kde se tu vzal! Možná by ses mohl příště zeptat před tím, než si uděláš závěry!”

„Aha, závěry! Jako by ses ke mně minulou noc nechoval jako k sociálnímu případu!”

„No a tys mě odbil, nebo ne? Nepřijal bys Siriusovy peníze, ani kdybys byl na ulici. Jestli chceš něco vědět, tak to není příliš zmijozelské!”

Draco ho spražil pohledem. „Ale to já už nejsem. A co je to za blbost, že o tom klíči nic nevíš? Klíče od trezoru v Gringottově bance se neobjevují jen tak!”

Harry se zhluboka nadechl a přál si, aby býval byl neřekl tu větu o Zmijozelu.

Snape si klíč přivolal šeptaným kouzlem bez hůlky a držel ho ve dvou natažených prstech. „Není Blackův, Harry? Nepožádal jsi o něj Albuse, abys tím, že ho najdeš ve svém pokoji, pomohl svému věšteckému snu vyplnit se?”

„Ne, já jsem ani nevěděl, že smím do svého pokoje, dokud jsem sem ráno nepřišel.” V jeho mysli vytanulo podezření. „Aha, tak proto jsi se smiloval? Dnes ráno se začaly dít věci a ty jsi věděl, že se můj sen začíná vyplňovat a vzpomněl jsi si, že musím být v pokoji, aby se to stalo přesně tak, jak se mi to zdálo!”

Snape naklonil hlavu. „Popravdě jsem o tom přemýšlel už včera večer. Nicméně, absolutně jsem neočekával, že Luciusův postoj donutí Úřad tak náhle změnit jejich minulé zamítnutí mé žádosti o Dracovu adopci.”

Harry přikývl, to podezření mu udělalo pořádnou ránu na duši. „Dobře, chápu. Jsem absolutně pro tu adopci a myslím, že to víš a chápu, že jsi ze svého nového pravidla udělal výjimku.”

„Podle toho jak zníš, tak ne.” Poznamenal tiše Snape. „A když se na to podívám zpátky, zapovědět ti přístup do tvého pokoje, bylo přespříliš příkré. Zejména, když si přeji, abys věděl, že jsi tu vítán. Ale v tu chvíli jsem prostě nevěděl, co mám dělat.”

„Ty jsi nevěděl, co máš dělat?” Harry byl docela překvapený tím, že Snape takovou věc přiznal.

„Měl jsem toho v hlavě příliš mnoho,” usmál se Snape. „Myslím, že to víš.”

„Jasně. Bývalo by stačilo, kdybys vzal ten rám, i když je Dracův a ne můj.”

„Vzít to rozbité zrcátko zdá se posloužilo stejnému účelu.”

Harry se pokusil netřást, když se ustaraně zeptal. „Nenechals ho zmizet, že ne? A nedals ho domácím skřítkům, aby ho vyhodili, že ne?”

„Zabalil jsem ho a schoval,” řekl Snape a opatrně si Harryho prohlížel. „Vzhledem k tomu, že už muselo být nějakou dobu rozbité, říkal jsem si, že musíš mít nějaký důvod k tomu schovávat ho.”

„Jak to můžeš vědět...” Když se na něj Draco nevěřícně podíval, Harry zrudl. „No dobře. Magie. Někteří z nás nebyli vychovaní mezi těmi všemi obskurními kouzly.”

„Jaký důvod máš k tomu schovávat rozbité zrcátko?”

Harry si nemohl pomoct, ale tentokrát to s ním škublo. Co když Snape nebude chtít, aby ho měl? Až se dozví, že to byl způsob, jak být v kontaktu se Siriusem. Mohlo by se mu zdát nezdravé, že Harry lpí na takové věci. Ale proto si ho nenechával. Věděl, že zrcátko se za závěs nedostane. „Je to taková sentimentální záležitost.” Řekl a nenáviděl se za to, jak se mu láme hlas. „Dal mi ho Sirius. Ne-nevyhazuj ho, prosím tě.”

Snape potichu zaklel, udělal dva kroky dopředu, rozpřáhl ruce, přivinul k sobě Harryho a rukou si přitiskl chlapcův obličej k jemné černé látce svého hábitu. „Musel jsem být příliš krutý, když si o mně můžeš myslet takovéhle věci.”

Zatímco ho dlouhé prsty hladily po vlasech, zjistil Harry ke svému zděšení, že nemá daleko k tomu rozbrečet se. Věděl, že ho otec miluje. Věděl to, dokonce, i když na něj ten člověk řval, vyhodil ho z pokoje a řekl mu, aby zůstal ve věži. Takže tohle objetí by nemělo znamenat zas tolik.

Ale znamenalo. Možná, že ho jeho noční můra vyděsila víc, než by kdy připustil.

„Možná,” řekl Draco po dlouhé chvíli ticha, „by mi někdo z vás mohl vysvětlit tu záležitost s mým rámem?”

Harry se odtáhl od svého otce a rychle mrkal, aby se ovládl. „Pamatuješ, jak jsme se dívali na ten famfrpálový zápas a potom...”

„Ty ses díval na slyšení,” uhodl Draco.

„Jo, jenže já jsem zkombinoval dva magické artefakty tak, aby mi to ukazovalo vnitřek hradu a...” Harry se podíval svému bratru do očí. „A rozbil jsem ho, promiň.”

„Ale vždyť to ukazovalo vrbu mlátičku, když jsem přišel do pokoje...”

„A to je také všechno, co to ukazuje. Myslím, že je to proto, že ji ukazoval předtím, než jsem ho rozbil. Myslím, že bych se mohl pokusit opravit to...”

„Myslím, že ne,” řekl Snape přísně, ale ne tak, aby to znělo rozzlobeně. „Vy dva teď budete mít pohyblivý obrázek vrby a rám už nebude fungovat. A tím o tom končím debatu. Draco, předpokládám, že mě v této záležitosti podpoříš.”

„Jak mám toho Pottera chránit? Zkombinovat magické artefakty...” Draco rozhodil ruce a tentokrát to vůbec nevypadalo teatrálně. „Máš vůbec představu, jak je to nebezpečné? A to si tu byl sám! Kouzelník s dokončeným vzděláním by si netroufl zkombinovat dva artefakty dřív, než by si celou tu věc promyslel. A nepochybně by si zajistil někoho, kdo by mu mohl pomoct, kdyby se to celé nějak zvrtlo. Ale ne, Harry Potter ne. Ten má pocit, že jeho temné síly zvládnou všechno!” přivřel oči. „Tak proto se celý hrad otřásl, že ano?”

„No, popravdě, to jsem se zrovna pokoušel nesežehnout Luciuse...”

„Mohl jsi zničit celý hrad s námi všemi uvnitř!” díval se na něj Draco vztekle a jeho oči byly chladné jako vyleštěné stříbro, když se otočil zpátky ke Snapeovi. „Samozřejmě, že tě podpořím! Raději přijdu o ten rám, než abych se mohl dívat na další příšerný pohřeb poté, co Harry zajde příliš daleko a nechá tu proklatou věc vtáhnout ho do kouzelnického prostoru!”

„Ty jsi viděl pohřeb slečny Parkinsové, Draco?”

Harry řekl milým hlasem: „Jo, tehdy jsi nic nenamítal, že ne?”

„Protože už jsi to udělal předtím!” zuřil Draco. „Říkal jsi, že ano! A vsaď se, že bych býval namítal, kdyby ses pokusil náhodně míchat magii!”

Harry si to nemyslel, věděl, že Draco chtěl tak zoufale vidět ten pohřeb, že by riskoval cokoliv. Ale neměl žádný důvod říct to nahlas. „Už to neudělám,” tiše ujistil svého otce i bratra. „Už budu hodný.”

„To budeš,” souhlasil Snape temným tónem. Harry si byl jistý, že myslí na zrcátko. Pravděpodobně ho už nikdy neuvidí. A nebo možná až mu bude jednadvacet.

Harry vzhlédl ke svému otci, v jehož černých očích se dalo přečíst něco jako soucit, ale jinak se tvářil rozhodně. Harry se nedokázal ovládnout a vzdychl. Nejdřív mapa, pak plášť a teď i zrcátko. Měl pocit, jako by každá jeho vzpomínka na Jamese měla být vymazána z jeho života. Harry věděl, že to Snape nedělá záměrně. Koneckonců, ten člověk asi ani nevěděl, že to zrcátko byla Jamesova polovina z páru.

Možná bych mu to měl říct, pomyslel si Harry.

Ale bylo by to k něčemu? Snape věděl, že neviditelný plášť a mapa patřily Jamesovi a stejně mu je nevrátil. A navíc, možná, že si Harry zaslouží na chvíli o ně přijít, pokud jeho experimenty byly tak nebezpečné, jak si Snape a Draco myslí.

Bylo by milé, kdyby mu znovu věřili, opravdu bylo.

„Tak, když jsme si to teď vyjasnili,” řekl Draco poněkud jízlivě, „mohli bychom se možná vrátit k tomu tajemnému klíči. Jak to, že se o něm Harrymu zdálo?”

Harry se otočil ke svému bratrovi. „Viděl jsem ten klíč ve věšteckém snu. Byl to ten sen o zrušení adopce, až na to, že se ukázalo, že byl vlastně o tom, jak budeš adoptován ty.”

„Jak jsi mohl zaměnit takové dvě věci?”

Harry zavrtěl hlavou. „Nevím. Ale tehdy to dávalo smysl...”

„Samozřejmě, že nedávalo, řekl jsem ti přece, že se tě nikdy nezřeknu...” pak se Snape podíval na Draca, „tebe samozřejmě také ne.”

Draco na to nic neřekl, ačkoli Harrymu se zdálo, že ho to potěšilo.

„Takže, co je to za klíč?” přemýšlel Snape nahlas. Chvíli si ho prohlížel proti světlu. „Nebyl u něj žádný vzkaz, žádné vysvětlení, kdo ho poslal nebo proč?”

„Ne...”

„Do háje,” řekl najednou Draco. Muchlal obálku v prstech, ale najednou povolil prsty a stiskl obálku mezi dlaněmi, aby ji narovnal. „Myslím, že vím, co se děje.”

„Co?”

Chlapec mezitím zdvihl obálku ke svým rtům a něco jí šeptal. Harry měl pocit déjà vu, tohle přece už u Draca viděl dřív, že? Jak nejprve vzdychl a šeptal něco ke kousku papíru, ale tehdy se ten papír vznášel, nedržel ho pevně v rukách...

Dopis z Wiltshire, došlo Harrymu. Dopis od Narcissy. K tomu Draco mluvil...

V momentě, kdy Draco dokončil svou inkantaci, se na obálce objevilo písmo. Písmo, které Harry už předtím viděl.

Písmo Narcissy Malfoyové.

Dracovi se roztřásly ruce, když začal číst. Vypadalo to, že si ani nevšiml, že ho Snape vzal za ruku, jemně ho odvedl ke gauči a posadil ho tam.

„Merline,” zalapal nakonec po dechu. „Já... vážně jsem se chtěl chovat dospěle, co se týče peněz. Opravdu, byl bys ohromený, Harry. Měl jsem to vše naplánované.”

Osobně si Harry myslel, že to, že ho Draco nazval zatraceným kreténem, kvůli té záležitosti s trezorem, bylo skutečně ohromující. „O čem to mluvíš?”

„O mé matce.” Draco se tiše rozesmál. „Sladký Merline, ona dokáže přechytračit i Luciuse, když jí na tom záleží. Ne, že by chtěla často, ale kvůli mně to udělala.”

Na konci vypadal Draco bez sebe nadšením.

„Možná bys nám to mohl vysvětlit,” Snape povytáhl obočí a čekal.

„Jasně, promiň.” Draco začal číst nahlas.

Draku, můj nejdražší poklade. Pokud čteš tyto řádky, znamená to, že otcovy intriky vydaly své hořké ovoce a ty jsi byl vyloučen ze školy. Bezpochyby informoval Gringottovy, že tvůj trezor se navrací k rodinnému majetku. Lucius ví o každém pohybu na mých kontech a já si netroufnu vzepřít se tvému otci přímo tím, že bych ti nabídla část svého majetku. Ale já nechci, abys byl chudý. A šťastnou shodou náhod můj prastrýc Walpurgis náhle onemocněl a zemřel. Vzpomeň si, že absolutně ignoroval válku, která probíhala, když ses narodil.

Draco otočil obálku a četl zezadu.

Když ses poprvé obrátil k rodině zády, byla jsem zoufalá a očekávala jsem, že se ti stane něco strašného. Šla jsem za mým strýcem, kterého jsem neviděla už roky a řekla mu, že ses k nám otočil zády, stejně tak jako to udělal kdysi on. Doufala jsem, že třeba bude chtít pro tebe něco udělat, ale obávám se, že nevěřil, že jsi upřímný. Myslel si, že je to nějaká intrika, jak lapit toho Potterovic kluka. Ale já jsem věděla, že osobní dopis od tebe ho přesvědčí. Walpurgis si vždycky myslel, jak skvěle dokáže odhadnout lidi.

Draco obálku znovu otočil a četl zepředu.

Děkuji, že jsi mu napsal, tak, jak jsem tě prosila. Vím, že ti nikdy neodpověděl, ale něco pro tebe udělal. Učinil z tebe jediného dědice, Draku, můj poklade, a mě udělal vykonavatelem jeho poslední vůle. A tak ti posílám klíč od jeho trezoru, který je teď tvůj. Je tam víc peněz, než bys dokázal utratit za celý život, ale přesto doufám, že je budeš používat chytře a s rozvahou. Vím, že mi nevěříš, že tě miluji, Draku, můj poklade a poté, co říkám na veřejnosti, se snad za to ani na tebe nemohu zlobit. Ale po všechny ty měsíce jsi byl v mých myšlenkách a udělala jsem pro tebe, co jsem mohla. K čemu by bylo dobré, kdybych se tě zastávala otevřeně? Tvůj otec by mě zabil a ty bys neměl matku, která by za tebe prosila u Walpurgise.

Miluji tě, Draco, a vždy budu.

Narcissa Black Malfoyová

Harry nevěděl, co má na to říct, byl trochu na rozpacích, protože Draco zřetelně zadržoval slzy.

„Mohu se na to podívat?” zeptal se Snape a posadil se vedle svého syna.

Než Draco odpověděl, dvakrát polkl. „Ano, ale, Severusi, neber mi ho z ruky, nebo písmo navždy zmizí. Je to speciální kouzlo mojí matky, které používá pro svou soukromou korespondenci.”

Snape kývl, naklonil se a přečetl si, co bylo na obálce napsáno, temné oči zamyšlené. Vždy když k němu Mistr lektvarů vzhlédl, obrátil Draco obálku, aby mohl číst dál.

„To je, ale kouzlo,” neodpustil si Harry poznámku. „Do vrchní strany jsou začarovány dvě rozdílné části dopisu, jedna nad druhou.”

„Moje matka je opravdová kouzelnice,” zazněla v Dracově hlase pýcha. „A teď víme, proč jednoduše neposlala s tím dopisem sovu.”

„To je pravda,” komentoval to Snape. „Jak si vzpomínám, ty jsi věděl, že ona chystá nějakou pletichu.”

„Ale myslel jsem, že pletichaří proti mně, Severusi.”

„Nerozumím,” řekl Harry.

„Magie domácího skřítka,” vysvětloval Draco, jeho odpor k domácím skřítkům byl tak velký, že překonal dokonce i jeho nadšení. „Jakmile jsme jednou Slubbyho tady pozvali dál, znamenalo to, že příště se sem dostane, aby mi tu mohl nechat ten klíč. Předpokládám, že krevní ochrana by ho byla zadržela, takže to znamenalo, že musel...“

„Domácí skřítkové se mohou dostat kamkoliv, kde jednou byli vítáni?” To neznělo dobře.

„Ne, ale on je Malfoyů a já jsem Malfoy, a já to byl, kdo mu dovolil vejít...”

„Ale ty už nejsi Malfoy,” řekl Harry. „Draco Snape?”

Druhý chlapec sebou trhl a podíval se stranou. „To je pravda. Ale teprve dnes se to dokončilo, to s adopcí. Blubby asi proklouzl minulou noc, kdy jsem byl ještě Malfoy.”

„Draco...”

„Co, Severusi?” zlobil se trochu Draco. „Co je? Asi to tak udělal!”

Mistr lektvarů se chvíli upřeně na chlapce díval a pak se stáhl. „Tak dobře.”

Harry se na ně oba podíval a pak pokrčil rameny. Cokoliv si o tom řekli, bylo jasně mezi nimi. „Jestliže klíč přinesl Dubby minulou noc... byl jsi vyloučený a tvoje matka to určitě věděla, takže proč posílala ten vzkaz sem? Musela vědět, že Severus pracuje na tvojí adopci? Je divné, že se o tom nezmiňuje ani slovem.”

„To, že poslala Tubbyho s klíčem právě sem, říká vše,” smál se Draco. „Pamatuješ se na její poslední dopis? Já nemám Severuse Snapea, který by mě ukryl... Byla by nejraději, kdybychom se my dva bývali nebyli obrátili k Luciusovi zády, ale když už se to stalo, věří mu, že mě ochrání.”

Harry přikývl. „Měli byste se najíst...”

„Mně je fajn,” řekl Draco a zívl. „Myslím, že bych měl napsat Gringottovým, zjistit, kolik toho je. Narcissa, jako vykonavatel závěti, by tam určitě měla dodat nějaké listiny zakládající nárok, jsem si jistý, že Walpurgis měl spoustu majetku. Ale to může počkat do rána. Jsem dost unavený.“

„Je podivné, že tvůj příbuzný zemřel ve vhodnou chvíli, nemyslíš? Tedy... nemyslíš si, že v tom má tvoje matka prsty?”

Draco na něj zíral, pak se bouřlivě rozesmál. „Ty, ale chápeš pomalu. Ne, nemyslím si, že s tím má něco společného, já vím zcela určitě, že mu otrávila čaj, nebo tak nějak! Minulou noc, když se dozvěděla, že mě vyloučili. Jak si můžeš myslet, že by dostala ten klíč tak rychle? Musela být včera v jeho domě.”

„I když to byl milovaný strýc?” zalapal po dechu Harry.

„No, on to vlastně nebyl strýc, byl to nějaký vzdálený příbuzný bratrance jejího dědečka. A ona ho neviděla léta, od toho skandálu s výměnami dětí. Začala se s ním zřejmě stýkat tento rok, takže mohla zajistit, že zemřel a zanechal mi všechny své pozemské statky. Šťastná shoda okolností, do prdele. Ona ho odstranila, to je jasné.”

„A tebe to netrápí?”

Draco se trochu povýšeně usmál. „Harry, já nevím, dokonce, i když mám po něm jméno, vlastně jeho část. Napadá mě, že pravděpodobně to bylo to, co mi přineslo peníze, ale je diskutabilní, že se náhle spoléháme na jeho špinavé obchody. Jsou to odporné peníze, právě tak jako Malfoyovi, rozumíš. Každopádně zabít ho, nebyl můj nápad. Dokonce jsem ani nevěděl, že to má v plánu, takže sotva mám důvod se tím trápit.”

„Nevyčítám ti to.” Harry se obrátil na otce. „A co ty, nechceš něco k večeři?”

„Snad něco lehkého. A pak se pokusím zjistit, proč ti Oční elixír působí takové bolesti. Pořád doufám, že dostaneme tvé oči do normálu.”

Zmínka o tom připomněla Harrymu něco dalšího, čemu bylo třeba věnovat pozornost. „Co Dracova spálenina? Je teď možné ji vyléčit? Myslím, že už ji není třeba sledovat? Jak ministerské vyšetřování, tak vyloučení už je uzavřeno.”

„Jen jestli to půjde vyléčit,” řekl Draco kysele. „Zkoušeli jsme Scaradicate minulou noc. Několikrát. Ten tvůj zatracený amulet neví, kdy přestat. On se jenom nezahřívá, ale je v tom i nějaká magická energie. Balzám na odstranění spáleniny nestačí.”

Harry se cítil provinile. „Promiň. Nepočítal jsem s tím, že tě zraní, když se zahřeje, aby tě varoval. Opravdu ne.”

„Jo, ale udělal to. A nechal mi zohyzďující jizvu.”

Harry se snažil zachovat klid. „Není to tak, že bych to měl v úmyslu, Draco.”

„Neměl, ale že právě Harry Potter vybral amulet s temnou magií!” přimhouřil oči Draco. „Možná bys mi příště měl koupit něco mudlovského, neocenil bych skončit celý zjizvený!”

Draco zřejmě nepotřeboval několik dnů, jak předpokládala sociální kouzelnice, už teď se choval jako úplný pitomec. Harryho toho napadlo hodně, co by mu mohl odpovědět. Alespoň tvoje jizva není známá po celém světě. Dokonce není ani pořád vidět. A když mluvíme o tom, co bych já neocenil, jak myslíš, že se mi líbí, že jsem na jedno oko slepý, co?

Ale nic takového neřekl. Možná by měl, ale až budou s Dracem sami, ale když je Snape sleduje a jeho černé oči se upírají střídavě na jednoho a pak na druhého? Draco možná zapomněl, že jeho otec ho viděl, když se trápil kvůli nespravedlivému obvinění, ale Harry na to nezapomněl, ani na minutu. Nechtěl Snapea opět zklamat. Bylo dost zlé, že vnesl sem dolů netestovanou magii.

„Nic neříkáš?” gestikulací zdůrazňoval svoji otázku Draco a pustil pergamenovou obálku, kterou doposud držel. „Oo, úžasné, Pottere! Způsobil jsi, že jsem ztratil poslední slova, co mi napsala moje matka! Chtěl jsem si to zkopírovat!”

„Není to Harryho chyba, že se chováš jako nepříčetný,” chladně káral Snape svého zmijozelského syna. „S tím amuletem měl na mysli jen tvoje dobro. A ty to, Draco, víš. Vzpomínáš si na to, co jsem se tě jednou ptal?”

Tato poslední otázka jen proběhla Harryho hlavou, ale Draco podrážděně odpověděl.

„Ano, já si to pamatuji! Ale obávám se, že se už nemůžu podívat, jestli je čas na omluvu, Severusi. Ty hodinky zmizely včera se vším, co jsem měl v Bradavicích!” Když na něj Snape dál nevrle zíral, Draco připustil. „Lituji té jedovatosti. Já vím, že jsi hloupě věřil, že ten amulet by mohl být užitečný.”

„Draco...“

„Tak jo. Vzal jsem si ho na sebe, takže za to můžu stejně jako ty. Je to takhle lepší?”

Harry polkl ostrou odpověď, kterou měl na jazyku. „Zeptej se Severuse. Já jsem v klidu, opravdu.”

„Ovšem, ty jistě jsi. Zase se mi to pokoušíš okázale předvést, jaký jsi perfektní Nebelvír...”

„Pánové,” klidně je přerušil Snape, „myslím, že jsem vám řekl svůj názor na vaši sourozeneckou rivalitu. Nestrpím ji. Je to jasné?”

Harry přikývl.

Draco nafoukaně trhl rameny.

To muselo Snapea naštvat, protože řekl něco, co bylo tak blízko tomu, co si Harry myslel, že se na otce ostře podíval. Nepředpokládal, že by skutečně byl použit nitrozpyt, ale bylo to zvláštní. Možná, že to jen ukazovalo, jak dobře mu Snape rozumí.

„Řeknu ti, Draco, že ta malá jizva na tvém hrudníku je stěží srovnatelná s tím, že tvůj bratr, je už týden slepý na jedno oko.”

Draco sklopil oči, to pokárání opravdu zabralo. „Můžu pomoct zkoumat ten elixír?”

Čas pro interakci otec-syn... pomyslel si Harry. Čarodějka ho varovala, že ho bude třeba. „Takže vy dva budete pracovat,” řekl, ustoupil jak mentálně, tak i fyzicky. „Myslíš, že bych mohl použít krb a přejít do ředitelovy kanceláře? Mohl by mě doprovodit zpět do nebelvírské věže...“

„Ty zůstaneš tady a zúčastníš se toho zkoumání,” řekl ostře Snape.

Protože to dávalo smysl, Harry přikývl. Mohl zůstat přes noc, mohl tu trčet, dokud pro něj Ron a Hermiona nepřijdou, aby ho tu vyzvedli. A pak po nějakou dobu bude dbát, aby nechodil na návštěvy příliš často, zajistí tak, aby Draco a Snape byli celou dobu jen spolu, což zřejmě potřebují.

Otec ho nebude moct obvinit, že opět myslí jen na sebe.

Prostě ne.

0 Komentáře

Nejnovější komentáře