Kapitola 73.

KNOFLÍKY A PRSTEN
datum: Pátek 04 duben 2014
v kategorii: ROK jako žádný jiný > AYLNO Kapitoly 71 - 80
komentáře: 0
nehodnoceno -
Preklad: Chalibda

Betareader: Kapitola neprošla rukou betareadera

Záverečné úpravy: Beruška

Harry nevěděl, co by na to měl Dracovi říct. Ještěže, když Harry přišel do jejich ložnice, ten chlapec spal, nebo to alespoň předstíral. Samozřejmě, že uklidit poté, co dopili kakao, by mu netrvalo tak dlouho. Byly to světelné kotouče, které ho zdržely. Odmítaly zmizet. Harry nevěděl, jaké kouzlo použít, aby je zhasnul a vzhledem k tomu, že nikdy předtím takové kotouče nepoužil, nechtělo se mu experimentovat. Byl šťastný, že ho otec zatím nepotrestal za ten jeho kousek s kouzelným rámem.

Popravdě, stále ho to ještě překvapovalo, ale přisoudil to tomu, že byl na něj Severus hrdý, že zůstal na místě a neběžel za ním, když hledal Draca.

Protože nedokázal kotouče ani vyhnat, ani je donutit, aby přestaly zářit, napadlo ho, že by je mohl nacpat do komína. Ale rozhodl se, že by se jejich světla mohla odrážet na nebi. Chalupa byla sice nezakreslitelná a pod Fideliem, ale Harrymu stejně připadalo, že by nebylo moc chytré upozornit tímto způsobem na jejich přítomnost. Nakonec se rozhodl dolevitovat je nad postel a tam je zakrýt všemi pokrývkami, aby jejich zář nebylo vidět.

A pak šel za Dracem, aby si s ním promluvil, ale když vstoupil do potemnělé ložnice, stále ještě neměl ani nejmenší nápad, co říct.

Samozřejmě, že tě Severus miluje... nebo možná ještě spíš, nebuď úplný pitomec! Ty moc dobře víš, že tě miluje...

Protože to byla pravda. Harry o tom neměl nejmenších pochyb. Dříve ho pomyšlení na to rozčilovalo, ale teď už ne. Ne od té doby, co zjistil, že tím, že se bude o svého otce dělit, nebude o nic ochuzen.

Zjevně byl Draco ten, kdo byl o něco ochuzen.

Snape musel bezpochyby mít své důvody, proč nikdy neřekl svému zmijozelskému synovi 'Mám tě rád' nahlas. Jak znal Snapea, měl k tomu pravděpodobně několik důvodů. A Harry nebyl tak hloupý, aby si alespoň některé z nich nedokázal představit. Zmijozelové nejsou zrovna pověstní svou sentimentalitou. Harrymu dal Snape poprvé najevo svou láskou tím, že řekl „Není pravda, že tě nenávidím,“ a ani dnes slovo láska neříkal nijak často. Snape patrně patřil ještě do staré školy a držel se toho, že činy mluví hlasitěji, nežli slova. A pak tu také bylo to, že Draco je Zmijozel. Možná si Severus myslel, že by mu ta slova byla nepříjemná.

A ona zjevně byla, došlo Harrymu, když s úšklebkem vlezl pod deku. Předehřátou deku... Draco zjevně zakouzlil ohřívací kouzlo, když dělil velkou postel na poloviny.

Činy mluví hlasitěji, než slova... to platí i o Dracovi.

Možná Severus věděl, že kdyby mluvil s Dracem o lásce, očekával by zmijozelský chlapec za vším tím citem nějakou manipulaci. Místo toho ukazoval, jak moc se stará. Třeba až tak, že podal výpověď, aby svou rodinu udržel v bezpečí.

Dávalo to smysl, ale Harry stejně ještě dlouho ležel zachmuřený a nemohl usnout.

***

Ráno nebylo moudřejší večera. Harry si nebyl jistý, jestli se má pokusit promluvit s Dracem, Severusem, nebo s nimi oběma, a nebo to nechat na nich, ať si to vyřeší svým vlastním způsobem. On sám přece už Dracovi řekl, aby se nepletl do jeho vztahů s otcem a teď by se možná své rady měl držet.

A nebo možná ne. Protože měl pocit, že Draco to ujištění hrozně moc potřebuje.

Ať tak nebo tak, Draco nebyl v pokoji, když se Harry konečně vyhrabal z postele, vstříc novému dni. Bleskově si umyl obličej ledovou vodou a natáhl na sebe včerejší oblečení a pak otevřel dveře, aby našel svého bratra.

Draco seděl u jídelního stolu, skloněný nad pergamenem, s perem v ruce. Ale neměl u sebe žádné knihy, takže si Harry pomyslel, že to není učení, čím je zaměstnaný.

„Jsem si jistý, že si Severus přál, aby ses svému trestu věnoval po večeři,” vysvětloval Harry, „ne celý den.”

Draco se opřel a potřásl zápěstím, aby si ho uvolnil. „Jako kdybych chtěl strávit celý den psaním o tom, že nejsem Nebelvír.” Zdvihl javorovou hůlku, která ležela blízko nich, poklepal na pergamen a zašeptal sušící kouzlo. Pak vstal a ukázal pergamen Harrymu. „Co si o tom myslíš?”

Harry zíral na obrázek, na kterém byla nakreslená ruka s hůlkou. Na předloktí kouzelníkovy ruky byl namalován had připravený k útoku. Docela ošklivý had. Popravdě, to ale nebylo podstatné. Harry se nemusel ptát, co to znamená.

„Přemýšlíš nad tetováním?” zeptal se a z té myšlenky se mu dělalo mdlo. Nechtěl být označen. Nijak. Ani svou slavnou jizvou, ale ta mohla být, konec konců, po většinu času zakrytá vlasy. Tohle by pořád viděli všichni. Museli by, pokud by to měl vidět Harry.

Ten si nemohl pomoci a otřásl se. Myšlenka i obrázek mu příliš připomínaly Znamení zla.

Zmijozelský chlapec si nenechal zkazit náladu. „Vím, že to není zhmotnění tvých snů,” zamumlal. „Ale Harry, něco udělat musíme. Brzy se vrátíš do vyučování a příliš mnoho lidí v Bradavicích si přeje tvou smrt a to, že nemůžeš kouzlit, když nevidíš hada, tě činí zranitelnějším, copak to nechápeš?” zavrtěl hlavou a jeho oči vypadaly utrápeně. „Nechci, aby s tebou někdo zacházel tak, jako jsem s tebou zacházel já.”

Kdyby Harry potřeboval důkaz, že se o něj Draco stará, tenhle by mu určitě stačil. Ale Draco nebyl ještě připravený nazvat to láskou... a pokud mohl Harry soudit, tohle nebyla láska. Ale cosi to znamenalo.

„Harry?” přešlápl Draco.

„Dobře, tetování s hadem... ty jsi jeden z mála, kdo ví, jak moc potřebuji hada,” poukázal Harry. „Předpokládám, že ostatní si myslí, že mohu hadím jazykem mluvit, kdykoli se mi zachce.”

„Já se s tebou vsadím,” zvýšil Draco hlas, „všem brzy dojde, že se děje něco divného. Ať už se ti to líbí, nebo ne, používáním hadí řeči během vyučování k sobě připoutáš pozornost všech. Jak dlouho bude trvat, než ostatním studentům dojde, že se pokaždé, když chceš kouzlit, díváš na svůj odznak? A pak už bude zjevné, jak umlčet tvou magii!”

„A ty myslíš, že s hadem, kterého budu mít vytetovaného na ruce, bude to méně zjevné?”

„Bude to zjevné tak jako tak. Myslím, že by tě to tetování mohlo nechat naživu. Podívej, mohlo by to být v nebelvírských barvách. Jako Salsa.”

„O barvy tady nejde.” A předtím, než mu Draco mohl cokoli odpovědět, zastavil ho Harry gestem ruky. „Souhlasím s tím, že dívat se pokaždé na odznak, má své nevýhody... takže co třeba prsten s malým hádkem, který by byl okolo něj omotaný? Nebylo by to lepší? Když bych kouzlil, díval bych se jeho směrem, stejně, jako na tetování, ale prsten by přitahoval méně pozornosti.”

„Prsten ti může někdo sundat. Tetování ne.”

„Ochráním ho protisvolávacím kouzlem. Když to udělám s hůlkou,” trval na svém Harry, „tak se prakticky stane součástí mého prstu. Ale hlavně, u prstenu dokážeme najít nějaký důvod, proč ho mám. Mohu říct, že mi ho dal Severus, abych si pamatoval, že můj otec je hlava Zmijozelu a proto by bylo lepší, aby jeho kolej nepřicházela kvůli mně o body.”

„Hmm, možná máš pravdu,” řekl Draco. „Tetování by se vysvětlovalo daleko hůř. Lidé by pravděpodobně přemýšleli o nějaké otřesné souvislosti se Severusem a jeho Znamením. Teď, když všichni vědí o jeho smrtijedské minulosti.” Náhle mávl hůlkou, kterou držel, zakouzlil Incendio a pergamen začal hořet. „Jen prosím tě nevystrč ze sklepení ani nos bez prstenu na prstu. Severus má dost co dělat, aby dostal z průšvihu mě.”

„Když už o tom mluvíme,” řekl Harry a přemýšlel, kde začít. Dostat Draca z průšvihu byl docela výkon, když zvážíme, co všechno to zahrnovalo. Zvláštní. Všechno to úsilí ujistit se, že Petrificus v jeho hůlce nebude moci být spojován s Pansy a teď už na tom najednou nezáleželo, protože nikdo nemohl hůlku donutit, aby prozradila své tajemství. Ale takhle to bylo lepší. Teď už nebyl žádný důvod, aby se bystrozorové dozvěděli, že ho Draco proklel a fakt, že Draco nemohl být donucen, aby si vzal Veritasérum, věci ještě zjednodušil, i když celá ta situace vůbec nebyla jednoduchá.

„Dobře, pečlivě mě poslouchej,” řekl Harry poté, co chvíli přemýšlel. Přál by si, aby mohl říct Dracovi celou pravdu, ale když jejich otec tak naléhal, že Harryho schopnost rozlomit kouzlo musí zůstat utajena... „Ron a Hermiona přišli dolů, zatím co jsem byl zkamenělý. Když jim nikdo nepřišel otevřít, měli starosti a tak poslali Ginny, aby řekla Severusovi, že se něco děje. Přiletěl dolů krbem a vysvobodil mě z kletby Petrificus. Až sem je to dobré, ale tady se věci začínají komplikovat. Severus a já jsme otevřeli dveře a mně trochu uklouzlo, že mám strach, protože bys mohl běžet do Sovince. Promiň. Nicméně, později jsme vymysleli historku, která vysvětluje, proč jsme nešli otevřít a proč oni poslali Ginny. Ty a já jsme pracovali na ohlušujícím lektvaru a udělali jsme ho příliš silný, takže jsme neslyšeli magický dveřní zvonek. Severus nás oba našel tady dole. Tohle řekli Ron a Hermiona Ginny a tohle budeme říkat i my dva. Nikdy jsi neopustil sklepení.”

„To dává smysl, když zvážíme mou popáleninu,” řekl Draco a zamračil se. „Nebo o ní nebudeme mluvit?”

„Myslím, že bychom mohli Severuse požádat, aby ji uzdravil.” Harry počkal, dokud Draco nepřikývl, aby pokračoval. „S jednou věcí si nejsem jistý. S Pansyinými dopisy. Myslíš, že bys o nich měl mluvit? Předpokládám, když ano, bystrozorové si je budou chtít přečíst. Ale když je zapřeš a někdo ze Zmijozelu o nich bude mluvit, mohl by to být problém.”

„Stejně už by na nich nebylo nic napsané.” Draco zhluboka a dlouze vzdychl a jeho oči potemněly zármutkem. „Písmo na jejích dopisech vždy po pár hodinách zmizelo...”

Harry si pomyslel, že je to další důkaz, že Pansy tu hrála nějakou vlastní hru, ale Draco byl kvůli tomu již tak dost zoufalý. „To bude v pořádku,” řekl místo toho.

„Harry, ona je mrtvá,” opáčil Draco a podíval se z okna a rychle mrkal. „Jak by to ještě někdy mohlo být v pořádku?”

***

Snape přišel, zatím co ještě snídali. Ale jejich nabídku na čaj a toast odmítl. Měl ve tváři podivný výraz, zatím, co mu Harry vysvětloval, že díky situaci s Dracovou hůlkou, nemusí bystrozorům zmiňovat žádnou kletbu, a tedy nemusí ani zmiňovat, že Draco opustil sklepení.

„Jen musíme všichni tři říkat totéž,” skončil Harry, když ho zděšeně napadla další myšlenka „Ale ne. Včera večer jsi říkal, že ředitel rozhodne, kdy říci bystrozorům o amuletu. Už jim to řekl? Pokud vědí, že ta popálenina vznikla, když stál přímo vedle spiklenců, tak je naše historka o tom, že neopustil sklepení...”

„Harry, na to je Albus Brumbál příliš prozíravý.”

„Dobře, ale raději se ho na to zeptej před tím, než se do těch lží zamotáme,” dělal si Harry nahlas starosti.

„To je moudrá rada,” přikývl Snape a pak se obrátil ke svému dalšímu synu. „Cítíš se dnes ráno lépe? Nehodláš se opět předávkovat?”

Draco se zježil. „Klidně si můžeš vzít všechen Uklidňující lektvar s sebou.”

„Popravdě je to Harry, koho si vezmu s sebou. Potřebuji si prohlédnout jeho oko. V Bradavicích, kde mám v laboratoři vše potřebné při ruce.”

Draco pokrčil rameny, jako že mu nevadí zůstat sám. „Severusi, vypadáš, jako že máš zprávy. Špatné zprávy. Máš v plánu mi je říct?”

„Dnes ráno přišli dva mladí bystrozorové,” Snapeovy temné oči byly nečitelné. „Pečlivě prohlédli všechny tvé košile a přišlo jim docela zajímavé, že na jedné ti schází několik knoflíků.”

Draco vypadal překvapeně.

„Utrhl jsi nějaké knoflíky, když jsi ze sebe včera strhával košili,” připomněl mu Harry.

„Bolelo to! Nevěřil bys, jak moc to bolelo, když se mi košile třela o tu spáleninu.”

„Znepokojující je,” dodal Snape, „že když jsem vysvětloval jednomu z bystrozorů, jak poněkud neopatrně ses svlékal, použil Accio, aby přivolal rozházené knoflíky. V jeho ruce ale skončily jen tři, ačkoli na košili, zcela objektivně scházejí čtyři.”

Draco se přerývaně nadechl. „Nech mě hádat. Čtvrtý byl nalezen v Sovinci a dosvědčil tak moji přítomnost v něm?”

„Bystrozorové to nijak nekomentovali, ale předpokládám něco takového. Konec konců, máme co do činění se Zmijozely. Když odmítla spolupracovat tvá hůlka, našli jiný způsob, jak tě obvinit.”

„A já jsem musel mít košili s diamantovými knoflíky,” zlobil se Draco. „Prokletá jedinečná ruční práce. Jestli se z tohohle dostanu, třeba mě to naučí kupovat obyčejné věci.” Při té myšlence se otřásl.

Harry si pomyslel, že knoflíky z drahých kamenů jsou v každém případě trochu přehnaná věc. Ale na druhou stranu... jestli Draco přijde o všechny své peníze, až bude vyhozen, bude jich mít alespoň trochu uloženo v těch knoflících.

„Vypadá to, že štěstí není na naší straně,” souhlasil Snape. „Měli jsme si dříve všimnout, že ten knoflík schází a mohl jsem ho najít v Sovinci před bystrozory.”

„Možná ho nenašli,” přemýšlel Harry nahlas. „Sovinec přece uklízejí domácí skřítkové, ne? A Brumbál,... promiň, profesor Brumbál byl s bystrozory, když ho prohledávali. A nezmínil se, že by něco našli.”

„Není příliš obtížné potají sebrat něco tak malého. A bystrozorové, kteří nejsou v Řádu, nemají žádný důvod sdělovat informace Albusovi. I když byl ředitelem i v době, kdy oni navštěvovali Bradavice. Ale jsem si jistý, že ho našli. Jejich otázky, které mi kladli, byly velmi sugestivní.”

Harryho zalila vlna nevolnosti. „Zmínil ses o té spálenině? Chci říct, jak jsi vysvětlil, že ze sebe Draco rval ty knoflíky?”

Snape energicky zavrtěl hlavou.

„Dobře, tak to pořád ještě můžeme uzdravit,” řekl Harry Dracovi.

„Nemyslím,” řekl Snape. „Bude lepší, řekl bych, tím zraněním dokázat, že Draco byl v nebezpečí v metaforickém významu toho slova, než že by byl jen fyzicky ohrožen. To znamená, že amulet nevěděl, jak si poradit s tím zamýšleným komplotem a proto se choval atypicky, protože běžně se nepočítá s tím, že by vyvinul teplo dostatečné k tomu, aby svého nositele popálil.”

„Zajímalo by mě, z kterého pekla tento dárek pochází,” řekl Draco.

Harry si řekl, že Draco kvůli tomu, že je popálený, přehání a nereagoval.

Dracovi chvíli trvalo, než svou sebestřednost překonal. „Takže, kde jsme to byli? Jo, dobře. Jestli bystrozorové najdou můj knoflík v Sovinci, nebudou věřit, že jsem tam nikdy nebyl. Proč jsi tedy nic neřekl, když Harry přišel s tou svou smyšlenou historkou?” O sekundu později se blonďatý chlapec na Snapea zadíval zamyšleně. „Aha, chápu. Ty máš nějakou vlastní historku, že? Severusi?”

Snape pokrčil rameny. „Možná. Možná jsem se zmínil o jistém domácím skřítkovi, který nás před časem navštívil pod záminkou, že chce doručit dopis. A nepřeháním, když řeknu, že jsem ho upřímně podezříval, že to nebyl opravdový důvod, proč přišel do mého bytu. Neřekl jsem, že přišel ukrást ten knoflík, ale bystrozorové víc vědět nepotřebovali. A co je hlavní, můj dveřní pergamen Dubbyho návštěvu potvrdil. A Dobby může potvrdit, že jeho bratranec je zaměstnaný u Narcissy Malfoyové. Takže ten knoflík může být viděn jako důkaz proti tobě, stejně tak jako důkaz spiknutí, ukazující k Malfoyově rodině.”

„To je perfektní,” přikývl Harry. „Co jiného by mohli použít jako léčku na Draca, když ne něco tak malého, co nikdo nebude hledat, jako je knoflík? Ačkoliv je zvláštní, že sis tu samou košili oblékl v den vraždy.”

„Mmm, možná jsem měl utrousit nějakou narážku o tom, že Dubby zakouzlil nějaké kouzlo a vzhledem k tomu, že většina skřítkovské magie je pro kouzelníky těžko detekovatelná...” Snape znovu pokrčil rameny a nechal chlapce, aby si udělali své vlastní závěry.

Draco byl poněkud rozrušený. „Ta historka zní čím dál tím nepravděpodobněji. Takže opustím Skotsko předtím, než mě obviní? Tedy...” odmlčel se, ale jen na chvíli, „samozřejmě poté, co prohlédneš Harryho oko.”

„Jestli má být Draco obviněn z vraždy, mé oko může počkat,” řekl Harry přesvědčeně, podíval se na otce a snažil se mu předat tichý vzkaz. Řekni mu, že na něm také záleží. Řekni mu, že ho máš rád stejně, jako máš rád mě...

Jestli Snape zachytil Harryho prosbu, ignoroval ji.

„Dnes odpoledne by měli přibýt noví vyšetřovatelé,” sdělil jim oběma. „Včetně jednoho služebně staršího bystrozora, který může sdělit obvinění. Je to směšné, že? Popletal vzdoroval všem Albusovým pokusům, ale když sami Parkinsonovi vyhrožovali, že si budou stěžovat tisku, že případ nevyšetřují zkušení profesionálové, tak nám nakonec pomohli.” Mistr lektvarů se odmlčel a potom dodal. „Draco, mladší bystrozorové, co jsou teď v Bradavicích, s tebou chtěli ráno mluvit. Ale Albus i já jsme trvali na tom, že jsi rozrušený a můžeš být vyslýchán jen jednou. Takže se ta žádost odložila.”

Draco se podíval přes stůl na Harryho: „Čím dál tím lépe. Teď budeme oba známí jako blázni.”

„Rozrušený je těžko chyba charakteru,” napomenul ho Snape.

„Je, když se jmenuješ Malfoy.” Draco založil ruce na hrudníku a vzdychl, pak to ale vypadalo, že se to pokouší překonat. „Dost o mých problémech. Harry, řekni mu to o svém prstenu.”

Snape soustředěně svraštil obočí. „Něco se stalo s prstenem tvé matky?”

Teprve teď Harrymu došlo, že na něj už hrozně dlouho nemyslel. Měl ho stále při sobě, zavěšený na krku, na řetízku, který mu dal Snape a sundával ho jen na sprchování a tak si zvykl na jeho přítomnost, že už si s ním ani nehrál jako dřív. Připadalo mu, jako by teď byl jeho součástí.

Harry zavrtěl hlavou a krátce vysvětlil Dracův nápad s tetováním a jak se nakonec dohodli, že prsten bude lepší řešení.

Když skončil, otec přikývl. „Velmi dobře vymyšleno.” Pochválil a podíval se na ně na oba. Když vstali, Snape položil ruku na Harryho rameno: „Vidím to tak, že Harry by měl mít prsten s hadem dřív, než vejde do hradu. Draco, budeš v pořádku, když tu budeš sám?”

„No jistě, samozřejmě,” řekl zmijozelský chlapec a zachmuřil se, jako by už sama ta otázka byla absurdní. „Malfoyové se nestočí do klubíčka a neumřou při prvním náznaku nebezpečí. Máme tuhý kořínek a dost rozumu, abychom se z každého problému vylhali.”

Řekni mu to, Severusi, pomyslel si Harry. Řekni mu, že ho máš rád. Řekni mu, že si opravdu děláš starosti.

„Buď tu hodný,” bylo všechno, co Snape řekl.

„Jako vždycky,” poznamenal kousavě Draco, „i když nedokáži být takový úžasný malý dobráček, jako tady Harry.”

„Domnívám se, že jsem jasně řekl, co si myslím o této sourozenecké rivalitě,” plísnil ho Snape. „Harry a ty doplňujete jeden druhého, nevšiml sis toho?”

Draco se dlouze nadechl a přikývl.

Snape na chlapce upřel oči a prohlížel si ho. Harrymu se zdálo, že Mistr lektvarů přemýšlí, co ještě by měl říct. Pak se ale zjevně rozhodl, že lepší bude neříkat už nic. Vytáhl Harryho z křesla a přitáhl si ho blíž, aby se mohli přemístit.

V okamžiku, kdy se svět kolem něj rozplýval, měl pocit, že se Draco otočil, aby nemusel vidět je dva pohromadě. Ale nebyl si jistý, jestli to nebyla jen jeho představivost.

***

Hned jak přilétli krbem z Grimmauldova náměstí zpět do Snapeova bytu, vzal Mistr lektvarů Harryho do své soukromé laboratoře a mávnutím hůlky vyčistil stůl uprostřed. „Nahoru,” přikázal.

Harry si pomyslel, že je to trochu divné, ale poslušně vyskočil a posadil se na stůl.

Snape se ironicky usmál. „Pitomé děcko. Na záda si lehni. Jak bych takhle mohl to tvoje oko podrobně vyšetřit?”

Harry se položil na záda a zdravým okem zíral na strop.

Lumos,” pronesl Snape a namířil mu světlo do obličeje. „Hmm. Dá se říci, že otok je o hodně menší, i když kůže je dosud zbarvená. Můžeš vůbec to oko otevřít?”

Když to několikrát zkusil, bylo to tak bolestivé, že se rozhodl, raději toho nechat. Protože však otec naléhal, pokusil se znovu. „Au, to opravdu bolí,” sténal.

„Počkej,” radil mu Snape a naklonil se blíž. „Mám dojem, že výtok slepuje tkáň k sobě. Je to zřejmě vedlejší efekt toho, jak ses vyprošťoval z kouzla Petrificus.”

Harry reflexivně zavíral oči, jakmile uviděl skleničku a přibližující se kapátko. Něco ledového a slizkého kapalo na jeho poraněné víčko a otec jemně prsty vtíral lektvar od koutků oka do jeho středu.

„Zkus to znova.”

Chvíli to trvalo, ale nakonec Harry zjistil, že by mohl oko otevřít. Alespoň trochu. „Je to ostré,” stěžoval si, když uviděl jasně zářící konec Snapeovy hůlky.

Snape hůlku odklonil. „Otevři oko, co nejvíc můžeš a nech ho tak,” požadoval. „Vidíš barvy? Můžeš zaostřit na bližší i vzdálenější předměty? Cítíš, že vnímáš hloubku...“

„Dej mi minutu.” Vypadalo to, jako by ostré světlo dosud probleskovalo uvnitř jeho oka, ale tento pocit postupně mizel, místnost se propadala do jakési mlhy. Bylo to, jako dívat se přes tenoučký závoj nebo mlhu. Harry byl zmatený, bylo to tím, že druhé oko vidělo perfektně. Musel potlačit silné nutkání nechat své slabší oko zavřené. „Barvy, ano. Ale vlevo jsou věci trochu rozmazané,” řekl a měl pocit, jako kdyby mu někdo seděl na hrudníku. Téměř slyšel, jak Snape říká, dýchej. Harry se zhluboka nadechl a podíval se na otce. „Můžeš to vyléčit?”

„Byl jsi tak bezstarostný v celé té věci, že jsem začal pochybovat, zda tě to znepokojuje.”

„Tedy, já si představoval, že bys to mohl spravit!” Teď mu na ten hrudník prakticky někdo skočil. „Myslím tím, žes mě vyléčil po Samhainu a to bylo horší. Mnohem horší. Nikdy jsem ve skutečnosti nevěřil, že bys to nedokázal vyléčit...“

„Vydrž,” přerušil ho Snape, svítil si opět ostrým paprskem světla a jeho prsty držely násilím otevřené synovo oko. Harry si nemohl pomoci, ale zalapal po dechu. Na to přesunul Mistr lektvarů svoji ruku na chlapcovo rameno, a dotykem ho konejšil. „Paměť je mocný nástroj,” šeptal jemně, „ale já vím, že mě to necháš udělat. Stejně jako tenkrát a to bylo hned po Samhainu. Což bylo ohromující, opravdu...“

Harry si to uvědomoval, ale musel přiznat: „Já se nebojím. Jen to opravdu bolí, když mi násilím otevíráš oko, to je vše. To je v pořádku, pokračujeme. Chci vědět, proč nevidím. Proč vidím vše, jako kdybych byl opilý?”

Snape se dotýkal jeho oka opatrněji. „Na tvé rohovce je zase značné množství jizev. Je to víc, než bych předpokládal po silném přímém úderu... Dracův úder zřejmě porušil jemnou rovnováhu magie ve tvém oku. Můžeme použít Oční elixír... tentokrát normální sílu. Myslím, že můžeme použít to, co tu mám po ruce.” Harry slyšel cinknutí skleničky. „Pamatuj, že Elixír musí pokrýt celý povrch tvého oka předtím, než ho slzy rozpustí.”

Kapky podivně štípaly, strašně ho to nutilo mrknout, ale Harry odolal. Zvláštní, Oční elixír mu nikdy předtím nepůsobil bolest... „To by mohlo stačit,” oznámil Snape nakonec.

Harry pevně zavřel oko a kroutil s ním kolem dokola v očním důlku, neodbytně mu to připomínalo Moodyho. Ale nerad by dopadl jako on, Snape dá jistě vše do pořádku.

Když oko znovu otevřel, počítal s tím, že bude vidět perfektně. Místo toho viděl pořád rozmazaně.

„Do háje,” zasténal Harry nahlas, „já si skutečně myslel, že to půjde.”

„Žádné zlepšení? Ale ani poprvé ten Elixír nefungoval okamžitě, jestli si vzpomínáš.”

„Ale teď ho cítím jinak. Bolí to.”

Místo, aby ho litoval, Snapea něco napadlo: „Jako sůl v ráně?”

„Spíš jako ocet. Jako nějaká žihadla,” pokoušel se to Harry vysvětlit.

Mistr lektvarů přikývl: „Přezkoumám to, Harry, ale jsem si jistý, že je nutné uzdravit tu tkáň předtím, než se vrátíš do třídy.”

„Nechci se vrátit do třídy napůl slepý.” Harry přestal reptat, přesto, že jeho otec natíral hojivou mast na jeho levé oko.

„Máš ještě pořád své brýle? Možná, že by madam Pomfreyová byla schopná vylepšit tvou situaci několika šikovnými kouzly.”

Zvláštní, že na brýle Harry ani nepomyslel. Už si zvykl žít bez nich. Škoda, že není schopen seslat mocné Reparo i na své vlastní oko. Ale při představě, co se stalo s polštářem, se neodvážil to riskovat. „A nemůžeš je začarovat ty?”

„Optika není má specializace,” namítl Snape. „Licencovaná lékouzelnice bude daleko více obeznámena s tím, jak pomoci studentům, kteří špatně vidí.”

„Dobře, tak tedy Pomfreyová. Promiň. Madam Pomfreyová.”

Na otcově tváři se rozhostil úsměv. „Je příjemné vidět, že si na tom dáváš záležet.”

Harry se posadil a pokrčil rameny: „Nemyslím si, že říkat někomu jenom příjmením je neuctivé. Takhle prostě studenti mluví, když učitelé nejsou v doslechu.” Seskočil se stolu a změnil téma hovoru: „Vím, že bych se měl vrátit už v pondělí, ale trochu jsem nad tím přemýšlel, a možná by bylo lepší, kdybych se vrátil do Devonu a zůstal s Dracem, dokud se nebude smět vrátit zpátky domů. Vím, že říkal, že je v pořádku, ale podle mě to jen tak říká. Byl jsem překvapený, že jsi ho tam dnes ráno nechal samotného. Co když začne znovu panikařit?”

Mistr lektvarů se podíval na Harryho úkosem. „Ujišťuji tě, že bych o tom věděl dříve, než by se ta věc stala závažnou.”

„Ochránil jsi Uklidňující lektvary tak, abys věděl, pokud by jich chtěl vypít příliš mnoho?” hádal Harry. „Bez urážky, ale myslím si, že Draco by mohl udělat něco jiného. Něco, co nepředpokládáš. Pamatuješ? Je vyděšený!”

„Je v pořádku,” řekl Snape hlasem, který se nedal vykládat dvěma způsoby. Říkal, že debata je u konce. Ale nebyla, ne, dokud Harryho zajímala.

„Jak můžeš vědět, že je v pořádku?” naléhal. „Nemůžeš. Usuzuješ to z toho, jak se choval dnes ráno. Ale nemyslíš, že to celé bylo divadlo? Přetvářka? Draco je vážně zoufalý! A vůbec se nedá říct, co si vezme do hlavy...”

„V tuto chvíli,” přerušil ho Snape, „své problémy ignoruje a žongluje.”

Harry si myslel, že se přeslechl, tak podivný komentář to byl. „Žongluje?”

„S těmi světelnými kotouči. Strávil nějakou chvilku tím, aby je zakouzlil každý na jinou barvu, a teď se pokouší naučit žonglovat.”

Harryho se ho pokusil zpražit pohledem. Ale s jedním okem to šlo špatně. „A jak to tak naprosto přesně víš?”

Snape rozevřel dlaň a ukázal Harrymu plochý skleněný disk. Ten musel zavřít své poraněné oko, aby se mu podařilo do disku podívat, ale když to udělal, uviděl Draca obratně vyhazujícího tři světelné kotouče do vzduchu. Nedařilo se mu je udržet ve vzduchu dlouho, po pár sekundách minul purpurový kotouč a všechny tři mu upadly na zem.”

Do Salazarovy prdele!” pronesl malý obrázek Draca. Pak zavrtěl hlavou a řekl v dokonalé imitaci Mistra lektvarů: „Ne, domnívám se, že tato konkrétní prdel by měla být moje prdel...” Draco se rozesmál, posbíral všechny kotouče a začal znovu.

Harry cítil, že zrudl, i když mu bylo jasné, že to není jeho chyba, že Draco mluví takhle. „Nemyslím, že bychom ho měli takhle sledovat. Nelíbilo by se mu to.”

Snape pokrčil rameny. „Doporučuji ti nikdy se o tom nezmiňovat.”

„To je...”

„Věřím, že to slovo, které hledáš, je politováníhodné, ale nezbytné, Harry. Máš naprostou pravdu, že Draco by mohl udělat něco naprosto neočekávatelného. Takže... co bys navrhl ty? Mám ho přivést domů předtím, než si budu jistý, že je tu v bezpečí? Neviděl jsem žádnou jinou možnost, než nechat ho v Devonu samotného. Byl bys radši, kdybych tam dovlekl pana Weasleyho a slečnu Grangerovou, aby na něj dávali pozor?!“

„Nemusíš být zas tak jedovatý.”

„Popravdě jsem tuto možnost vážně zvažoval.”

„Aha,” řekl Harry šokovaně. Ne tím zájmem, samozřejmě, věděl, že se Snape o zmijozelského chlapce stará, ale tím, že by požádal Rona a Hermionu o pomoc. To bylo docela zajímavé, zejména vzhledem ke Snapeově názoru na všechny Nebelvíry. Přesto musel říct: „To není dobrý nápad. Chci říct, že souhlasili, že nám pomohou s tou historkou o Ohlušujícím lektvaru, ale stejně nejsou přesvědčeni o jeho nevinně...”

„Ano, já vím,” ztěžka si povzdechl Snape, „a také vím, že by to udělali, kdybych je o to požádal. I když by si slečna Grangerová bezpochyby stěžovala, že zamešká vyučování. Nicméně Draco a pan Weasley by se možná poprali a se slečnou Grangerovou by to možná mohlo dopadnout ještě hůř...” zaškaredil se Mistr lektvarů.

Harry nechápal, co jeho otec myslí, dokud... „Ale ne,” zamumlal, „pochopil jsi to špatně. Vím, že Draco řekl pár věcí o tom, jak je Hermiona chytrá a omluvil se jí, ale nemá jí rád tímto způsobem. Takže pokud si myslíš, že by zármutkem nad Pansyinou smrtí ztratil rozum a...”

„Ale pro Merlinovo smilování, takhle jsem to nemyslel,” odsekl Snape, „on má svou hrdost, Harry. A pokud by ho dívka která ho v akademické rovině vždy znovu a znovu porazila, mohlo by se ho to bezpochyby velmi dotknout. Mohl by jí znovu začít říkat mudlovská šmejdko a to je to poslední, co teď potřebujeme.”

„Další důvod, abych se vrátil do Devonu,” hádal se Harry. „Podívej, byl jsem z vyučování celou věčnost. Co na tom změní další týden, nebo dva?”

„Pro tebe by to, že nebudeš přítomen na vyučování bez řádné omluvy, mohlo znamenat to, že Lucius bude naléhat, abys byl vyloučen. A to nemluvím o tom, že bys díky tomu vypadal poněkud pomateně, což celou dobu říkáš, že nechceš. Takže v pondělí se vrátíš do třídy.”

„Ale...”

Vrátíš se do třídy.

Harrymu došlo, že je to jedna z těch situací, jsi můj syn a uděláš to, co jsem řekl. „Dobře,” podřídil se. „Jen... nepoužij nic z toho, co dnes Draco řekl, proti němu. Tedy, dokud neudělá něco, co budeš muset zastavit. A potom, protože to vypadalo, jako že by mohl trochu využít toho, jak se podřídil otcově příkazu, odvážil se. „Když už mluvíme o Dracovi, možná bys mu měl říct, že ho máš rád. Protože, já jsem si jistý, že to ví, ale ten fakt, žes to řekl mně a jemu ne... vždyť víš, jak je pro Zmijozely důležité být ve všem s ostatními vyrovnaný.“

Snape se díval na disk ve své dlani, pak kolem něj semkl prsty, ale neříkal nic.

Harry si pomyslel, že to ticho je výmluvné. V mysli se mu vynořilo nejasné podezření. „Nevypadáš překvapený tím, že vím, že jsi mu to nikdy neřekl.”

Ticho trvalo.

Pak jeho otec znovu promluvil. „Předpokládám, že odsoudíš, pokud se pokusím o nějaký úhybný manévr. Ty musíš mít ve věcech vždycky jasno.“

„Hlavně to vypadá, že jsi měl jasno ty,” ukázal Harry na Snapeovu sevřenou pěst, „a že jsi slyšel úplně všechno, když jsme s Dracem mluvili. A dnes ráno zase, že jo! Připadalo mi, že ses tvářil nějak divně, když jsem mluvil o té smyšlené historce! Ještě aby ne, když už jsi ji slyšel pár minut před tím!”

„Bylo zajímavé pozorovat její vývoj.”

„Řeknu ti, co je zajímavé,” odsekl Harry. „Jak si nás mohl celou noc poslouchat a nepospíšit si zpátky, abys mu řekl, že ho samozřejmě máš rád?! Nebo proč jsi mu to neřekl aspoň ráno? Ty jsi ten, kdo pořád mluví o sourozenecké rivalitě. Copak nechápeš, že tímto způsobem jí vytváříš?”

Snape si odhrnul vlasy z tváře. „Chápu víc, než si myslíš, Harry. Pojďme do obývacího pokoje,” pobídl ho a zatřásl hlavou.

Harry ho následoval, mrkal a doufal, že tím projasní svůj pohled, ale na levé straně viděl věci stále rozmazané.

„Vzpomeň si Harry,” řekl Snape vážně po dlouhé chvíli ticha, „jak jsem ti říkal, že se přede mnou Draco zhroutil a plakal. On byl... nevěděl jsem, jak mu pomoct a tak jsem použil trochu nitrozpytu.” Gestem ruky umlčel Harryho, který chtěl promluvit. „Je mi jasné, že s tím nesouhlasíš. To důležité je, že to, co jsem viděl v jeho mysli, nebyl jen zármutek z celé té situace s bystrozory a sebeobviňování. Ale také bolest nad tím, co ty jsi řekl. On je můj bratr a já ho miluji. A tos to ani neřekl jemu. Mluvil jsi s Albusem a se mnou. A i to stačilo, aby ho to zranilo, když to slyšel.”

„Proč? Jenom proto, že to nemohl říct nazpět? Myslím opravdově?”

Snape se naklonil dopředu. „Zjevně měl pocit, že to očekáváš. Ale to není to, co mám na mysli. Harry, podívej se na věc z Dracova úhlu pohledu.” Mistr lektvarů zkroutil spodní ret v opovržení. „Nedokážeš si ani představit, jaký tenhle rok pro něj byl. Co se naučil? Že ti, co ho milovali, si ho přejí mučit a zabít, protože odmítl žít podle jejich příkazů. Naučil se, že láska je k ničemu, protože nad ní vždycky zvítězí loajalita.”

Harry zavřel své levé oko, to, že viděl každým okem něco jiného, mu způsobovalo pořádnou bolest hlavy. „Malfoyovi jsou loajální k Voldemortovi a ne k Dracovi. Chápu, co myslíš.”

„Domnívám se, že Draco ti složil největší poklonu, jaké je schopen, tím, že oznámil svou loajalitu k tobě.”

„Ale...” Harry vzdychl a začal znovu. „Chápu, co myslíš. A ty dáváš vytrvale najevo svou loajalitu k němu, když ho chráníš před Luciusem, zastal ses ho před ředitelem a podal bys výpověď, pokud by to bylo nutné. A já si jsem jistý, že to všechno oceňuje. Ale tati...” Harry si poklepal prstem na koleno. „Stejně si myslím, že Draco potřebuje, abys mu nahlas řekl, že ho máš rád. I když se mu to ze začátku nebude líbit. Jedna část jeho duše to potřebuje slyšet, i když to bude bolet.”

„Vážně jsem přemýšlel, co je v tomto okamžiku nejlepší. Už takhle je mezi mnou a Luciem dost podobností. A o další nestojím. Chci, aby o mně přemýšlel jako o otci, ale ne o takovémhle, jestli chápeš, co myslím. A Lucius tato slova říkal docela často, ačkoli to většinou bylo mám tě rád, ale...” Mistr lektvarů zavrtěl hlavou. „Narcissa to sice říkala bez podmínek, ale vzhledem k tomu, že se veřejně postavila s Luciem proti vlastnímu synovi, je to poměrně malá útěcha a ten dopis taky.”

„Zní to, jako že jsi o tom přemýšlel,” řekl Harry a vstal. „a předpokládám, že to souvisí s tím, že jsi nás minulou noc pozoroval. Máš v plánu mě sledovat, až budu zpátky ve věži?”

„Studenti bývají velmi zvědaví,” řekl Snape a pohledem sjel Harryho. „Hrad zabrání všem pokusům sledovat, co se děje uvnitř jeho zdí. To je ten důvod, proč Dracův rám ukazuje jen obrazy zvenčí. Takže je pro mě naprosté tajemství, jak tvůj otec a jeho kamarádi dokázali udělat tu mapu tak, aby fungovala správně. Nemělo by to být možné, a nic v Lupinově zprávě nevneslo do té záležitosti více světla.”

Harry si pomyslel, že Snape konečně řekl Lupinovo jméno bez obvyklého vrčení. Nebylo to žádný velký úspěch, ale byl rád i za to málo. Odolal potřebě vyjádřit nahlas své starosti s tím, v jakém nebezpečí může Remus být a jen se zeptal. „Takže už to přišlo? Můžu si to přečíst?”

„Samozřejmě,” Snape mávl hůlkou a z kanceláře přivolal pergamen a disk položil na stůl mezi ně. Harry věděl, že to není správné, ale nedokázal odolat a nepodívat se, jestli Draco stále ještě žongluje.

Zmijozelský chlapec byl v ložnici, ležel na boku a zjevně spal.

Harry vzhlédl a postřehl, že se na něj otec dívá. „Teď vidíš, proč jsem to vyzvědačské kouzlo aktivoval,” poznamenal Mistr lektvarů. „Nejdříve žongloval a teď spí před obědem. Ani jedno se Dracovi nepodobá.”

Chvíli čekal, ale když Harry ani neodpověděl, ani nepřikývl, podal mu Mistr lektvarů ten pergamen.

Poté, co si přečetl vše, co Remus napsal, Harry vzdychl. „Nic o tom, jak se jim podařilo překonat ochranná kouzla kolem hradu, a nic o tom, jak se někdo může před mapou skrýt. Ale podívej, měl jsi pravdu. Byl to James, kdo přišel s inkantací neplecha ukončena.”

Harry cítil, že ho Snape pozoruje a tak vzhlédl. „Co ?”

Snape zamyšleně zavrtěl hlavou a zdvihl slídivé kukátko. „Tvá modřina je pryč. Najdi své brýle a půjdeme se podívat, co madam Pomfreyová může udělat s tvýma očima. Půjdu s tebou.”

Harry pochyboval, že to bylo to, o čem Snape přemýšlel, ale byl už tak unavený tím, že jeho oči byly z formy, takže opravit vidění brýlemi znělo prostě úžasně. „Můžu jít sám,” řekl bezmyšlenkovitě, ale pak se kousl dortu. „Vlastně předpokládám, že nemůžu. Chceš, abych mezi vyučováním vždycky byl s přáteli, a tak...”

„Myslím, že jsem řekl: nikdy nechoď sám. Nemá žádný smysl vyvolat konflikt s těmi, kdo by si tě přáli vidět mrtvého.” Mistr lektvarů se zakabonil. „Myslím, že se nejdříve pustíme do toho prstenu, o kterém jsi předtím mluvil.

Když se jeho otec začal rozhlížet po něčem, co by mohl přeměnit, Harry sundal z krku řetízek a vytáhl snubní prsten své matky. „Můžeme použít tento?”

Snape došel k Harrymu a vzal si od něj prsten. „Myslel jsem, že bys ho radši nechal takový, jaký ho nosila ona.”

Harry se podíval dolů na prstýnek, „ano, ale to bylo předtím. Připadalo mi, jako že je to všechno co mám, protože jsem nevěřil, že bych mohl někomu věřit. Chci říct, věděl jsem, že se snažíš dávat na mě pozor co nejlépe, ale myslel jsem si, že mezi námi bude vždy propast. Jako mezi učitelem a studentem. Ale teď jsi doopravdy můj otec...”

Mistr lektvarů položil prsten Harrymu do dlaně a zavřel ji. „Nech si ho Harry. Poslouží nám něco jiného. Nemusíš obětovat jedinou věc, která ti zbyla po Lilly.”

„Tak to není,” řekl Harry a pousmál se, když se podíval do otcových temných očí. „Jenom... jenom jsem byl zvyklý nikoho nemít. To je vše. A teď mám. A stejně, myslím si, že by byla ráda, kdyby mě nějaká její věc stále chránila.”

Snape si ho prohlížel. „Pokud jsi si jistý.”

Otcův hlas byl natolik vážný, že se nad tím Harry ještě jednou zamyslel. Pak ale vrátil prsten i s řetízkem zpátky do Snapeovy ruky. „Ano, použij ho.”

Snape zastrčil slídivé kukátko do kapsy, držel prsten mezi palcem a ukazováčkem a prohlížel si ho. „Mohu ty kameny vyndat, nebo je skrýt dovnitř do hada.”

„Dej je dovnitř,” rozhodl se Harry a díval se na Mistra lektvarů, jak pracuje. Jedno klepnutí hůlkou, prsten praskl, narovnal se a byl z něj zlatý pásek posetý smaragdy. Další klepnutí, tentokrát s tiše vyřčenou latinskou intaktací a pásek se zaroloval sám do sebe a schoval smaragdy dovnitř.

„A teď to těžší,” zamrmlal Snape. „Nejsem žádný umělec, ale had je celkem jednoduchá věc.”

Trvalo pár minut, než to dokončil, Snape trochu mručel, když se jeden smaragd vyklubal měkkým kovem ven. Pak ale docela rychle jeden konec zlatého pásku změnil na hadí ocas a druhý na hlavu i se zuby. Pak několika jemnými tahy vykreslil hadův výraz a dva smaragdy zasadil jako oči.

„Jsi docela dobrý, jako umělec,” řekl Harry, když Snape konečně hada přesvědčil, aby se stočil do kruhu a hlavu položil na vlastní ocas. Chlapec si prsten vzal a nasadil si prsten na prostředníček. Had trochu utáhl smyčku, aby mu prsten padl.

„Myslím, že bych ho měl ochránit tak, aby nešel za žádných okolností sundat,” řekl Harry a vytáhl hůlku z kapsy. „Můžu?”

Snape přikývl, ale v jeho očích byl stín a Harry nevěděl proč.

Provedl své nejsilnější protisvolávací kouzlo a cítil, jak jeho temné síly procházejí hůlkou. Když pak pohnul prstem, měl pocit, jako by prsten byl součást jeho ruky, nedokázal ho sundat, ať se snažil jakkoli. Ale vypadal úplně normálně, takže si Harry říkal, že to bude fungovat.

„Jdu si pro brýle.”

Další tiché přikývnutí donutilo Harryho zastavit se a ohlédnout se. „Co je?” zeptal se znovu. „Je něco špatně?”

„Nic vážného,” řekl Snape a mávl na něj, aby už šel, ale Harry zůstal stát na místě.

„Řekni mi to. Prosím.”

Snape se hořce usmál. Byl to chladný, neveselý úsměv. „Můj otec říkal, že nemám vůbec žádný talent.” A pak dodal. „On sám byl... umělec, mimo jiné.”

Harry přikývl a tentokrát poslechl svůj vnitřní hlas, který mu říkal, aby více nenaléhal. Podíval se dolů na svůj prsten a viděl dvě věci. Už nebyl jen Lillyin, byl součástí i Severuse. Dvou lidí, kteří by udělali cokoli, aby ho ochránili. Cítil se milován. Skutečně milován a přál si víc, než kdy jindy, aby Draco poznal, jaké to je.

„Vem si čisté šaty,” doporučil mu Snape, který změnil téma hovoru, jakoby litoval, že promluvil o svém bolestivém dětství. „A ať už je sobota, nebo ne, vem si hábit. Musíš vypadat dobře.”

„Vždyť jdeme jen do nemocničního křídla,” připomněl mu Harry.

„Před chvílí tu byli reportéři.”

Harry se zašklebil. „To je přesně to, co potřebuji.”

Vzdychl a vyrazil ke svému kufru, aby našel své brýle.

***

Chodby nebyly studenty zrovna přecpané, ale také nebyly úplně prázdné. Harry už ani nevěděl, kolikrát se za ním někdo s výkřikem rozeběhl. Snape byl k tomu pozoruhodně tolerantní. Před časem by určitě udělal nějakou kousavou poznámku o slavném Harrym Potterovi a jeho fan klubu, ale teď se prostě jen opřel o zeď s rukama založenýma na hrudi a pozoroval Harryho, jak se vítá s přáteli.

Harry věděl, že to samozřejmě nebylo jen pozorování. Zkoumal, jaká nálada v Bradavicích panuje a pátral po každé zmínce o Dracovi a o vraždě. Naneštěstí byly tyto debaty nekonečné. „On to neudělal,” opakoval Harry znovu a znovu. „Nemohl to udělat, celou dobu byl se mnou.”

A když to vyvolalo námitky, slyšel Harry sám sebe, jak říká. „Dobře a komu budete věřit? Mně, nebo Zmijozelům, kteří to na Draca nastražili, protože je na mé straně? Zamysli se nad tím.”

Byl skutečně vděčný, když ho z toho všeho nakonec Snape vysvobodil, tím že pánovitě vstoupil do davu, který obklopoval Harryho a oznámil: „Můj syn a já musíme ještě něco zařídit.” Těch pár slov stačilo, byly řečeny tónem, který musel být okamžitě poslechnut. Zástup se rozplynul, jakoby na něj někdo seslal kouzlo. Snape vzal Harryho za předloktí a jak ho vedl dolů chodbou, jeho plášť za ním majestátně vlál.

„Díky,” zamumlal Harry. „Nesnáším být centrem pozornosti.”

Neunikl mu otcův ironický pohled, který jakoby chtěl říct, vím to, i když před časem bych tomu neuvěřil.

Když se madam Pomfreyová dozvěděla, že Harryho levé oko zkolabovalo, trvala na tom, že mu musí prověřit obě oči. Harry dostal klapku na pravé oko a madam Pomfreyová kousek od něj nakreslila nerozluštitelné znaky. Runy, které před tím nikdy neviděl? Když mu lékouzelnice přikázala, aby si zakryl levé oko, a četl pravým, pochopil pravdu.

„Aha, Mrzimor, Zmijozel, Mrzimor, Havraspár,” povzdechl si a cítil se jako pitomec. Ale předtím neviděl kolejní symboly v černé a bílé a tyto byly opravdu malé. „Jak to, že tu není Nebelvír?”

„Znovu, pane Potter,” přikázala lékouzelnice bryskně a mávla hůlkou, aby vytvořila druhý řádek.

„Nebelvír, Mrzimor, Mrzimor, Zmijozel,” četl. „Ale stejně mi tady toho Mrzimoru připadá nějak moc,” stěžoval si.

„Pravé oko žádnou korekci nepotřebuje,” řekla, jako by to nevěděli a jako by jí to už na začátku neříkali. Harry ovládl dvou netrpělivost, dokonce i když se vrátila ke svému tónu, všechno-vím-lépe. „Škoda, že se ta magie v druhém oku neudržela, Severusi. Říkala jsem ti, že ten elixír děláš možná moc silný.”

Snape neřekl nic. Dokonce se ani nedíval zle. Nebo alespoň ne příliš.

„My používáme znovu ten elixír, madam,” řekl Harry a sundal si klapku. „Normálně silný. Doufal jsem, že byste mohla očarovat mé brýle, třeba zkopírovat ten dobrý obraz z jedné strany na druhou.”

Doufal, že se mu podařilo odvést hovor od Severusových předpokládaných chyb, o kterých tak plácala během Harryho prohlídky. „Pane Pottere, máte porušenou hlubokou percepci. A takovéhle kouzlo by vám způsobilo závrať. Neudržel byste se na nohách.”

„Jenže takhle mě, do hajzlu, strašně bolí hlava!”

„Harry,” řekl Snape varovným tónem.

„Omlouvám se,” řekl Harry a třel si spánky. „To bylo hrubé. Chtěl jsem jen říct, že když vidím takhle, opravdu mě z toho strašně bolí hlava.”

Madam Pomfreyová se zadívala na Snapea překvapeně a pak Harrymu klidně odpověděla. „Je několik kompletních kouzel ovlivňujících zrak, pane Pottere, ale ani jedno z nich nejde použít, pokud je aplikován Oční elixír. To nejlepší, co vám mohu nabídnout, je páska na oko.”

„Páska? Budu vypadat jako nějaký zatracený pirát. Budu...”

„Nesmysl.” Řekla lékouzelnice a její hlas znovu nabral svůj obvyklý povýšený tón. „Magickou pásku na oko, pane Pottere. Připevníme ji na vaše brýle a z vnějšku bude průhledná. Zmenší to zatížení vašeho oka a odstraní bolest hlavy a ostatní neuvidí nic jiného, nežli chlapce v brýlích.”

„No dobře.” Řekl Harry a ustoupil, když se začala rozhánět svou hůlkou. Pak vyslovila komplikované kouzlo, a když se Harry pro své brýle natáhl, lékouzelnice ho okřikla a ještě celé brýle vyčistila kouzlem. Nakonec mu je podala a on si je nasadil.

To kouzlo bylo velmi zvláštní. Cítil, jako by se nějaká látka dotýkala jeho obličeje. Bolest hlavy nezmizela okamžitě, ale zmenšila se. Což bylo dobře, i když se Harrymu nelíbila vyhlídka na to, že bude napůl slepý, i když o tom nikdo jiný nebude vědět.

Zatím ještě pořád doufal, že pro něj jeho otec bude schopen udělat další zázrak.

Místo toho to vypadalo, že je to Brumbál, kdo udělal zázrak, ten, který slíbil Dracovi.

„Harry,” pozdravil ho ředitel, zatím co šli se Snapem chodbou v přízemí cestou zpátky do sklepení. Brumbál pospíchal dopředu a jeho oranžovo zelený hábit za ním zuřivě vlál. „Harry, můj chlapče, to je dobře, vidět tě v pořádku. Doufám, že už se cítíš lépe.” Rukou pokynul směrem k vysokému svalnatému černému kouzelníku s náušnicí v uchu a menší modrovlasé kouzelnici, která se usmívala od ucha k uchu. „Jsem si jistý, že si pamatuješ Tonksovou a Kinksleyho Pastorka...”

Harryho první myšlenka byla bystrozorové z Řádu, to je víc, než...

Jeho druhá myšlenka se týkala toho, za jakých okolností Kingsleyho Pastorka viděl naposledy. Oddělení Záhad... Sirius padající za závěs. Pastorek, který pokračoval v boji s Belatrix Lestrangeovou, dokud nebyl sám zraněn...

Události toho dne s ním znovu otřásly, bolest nad ztrátou Siriuse byla stále čerstvá a ostrá. Jakoby se to stalo před pár hodinami a ne téměř před rokem. Harry se pokoušel ty myšlenky zahnat vší silou tak, jako to udělal už tolikrát předtím. Říkal si, že je to pryč a nedá se s tím už nic udělat a že všechno bude v pořádku. Ale pronásledovala ho Dracova slova. Jak to může být v pořádku?

Když poprvé uviděl řádové bystrozory, měl Harry chuť skákat radostí. Teď se ale cítil ochromený smutkem. „Jste tu kvůli vyšetřování?” zeptal se zasmušile.

„Tak takhle ty vítáš staré kamarády?” ptala se ho Tonksová na oko rozzlobeně a její vlasy se změnily z modré na růžovou a zase zpátky, zatímco k němu přišla blíž.

„Nazdárek,” zkusil a vší silou se pokoušel udržet myšlenky v přítomnosti. Zakřenil se, i když si byl jistý, že to bude vypadat nuceně, ale rozhodl se, že je to v pořádku.

„Teda Harry!” zajásala Tonksová, zatím co ho popadla do náruče. „Ty jsi, ale vyrostl!”

Kingsley Pastorek byl samozřejmě daleko rozvážnější. „Pane Pottere.” Pozdravil se s ním hned, jak ho Tonksová pustila. Jeho hlas byl klidný a tichý a naslouchat mu bylo jako zhluboka se nadechnout. „Rád vidím, že vypadáte tak dobře.”

„Také vás rád vidím,” řekl Harry a cítil se schopnější ovládnout se. „Myslím, že jsem vám nikdy nepoděkoval za to, že jste mi pomohl tehdy, když jsem měl potíže se svou účastí v Brumbálově armádě.”

„Bylo mi potěšením,” řekl Kingsley a přátelsky přikývl.

Harry si vzpomněl na něco dalšího. „A za to, že jste se pokoušeli dostat dovnitř, abyste mě zachránili o Samhainu,” dodal a tentokrát to patřilo oběma bystrozorům. „Díky. Takže vy jste právě teď dorazili?”

„Mmm, čas čelit tisku,” přikývla Tonková. „Ministr si přeje, abychom si promluvili s novináři a ujistili veřejnost, že uděláme vše proto, aby byl viník potrestán.”

Harryho napadlo, že je to Popletalův způsob, jak bojovat s tím, jak Parkinsonovi ovlivňují veřejné mínění . Najednou lépe, než kdy předtím chápal, co měl jeho otec na mysli, když mu před několika měsíci vysvětloval, proč James Potter pracoval jako bystrozor, ale raději se držel dál od oficiální ministerské politiky.

„Nebo viníky,” dodal Harry s důrazem na množném čísle.

„To zní jako narážka.” Okomentoval to Pastorek, a jak zavrtěl hlavou, jeho náušnice se ve světle zablýskla. „Je něco, co bys nám chtěl říct?”

Harry trochu zdvihl bradu a jen tak pro lepší pocit uzamkl svou mysl. Ne, že by si myslel, že ho Pastorek podrobí nitrozpytu. Opravdu si to nemyslel, ale kupodivu mu to pomáhal zkoncentrovat se. Řekl si, že si to musí zapamatovat a použít to při příštím testu z Lektvarů. „Stejně byste se to brzo dozvěděli, takže se to můžete dozvědět ode mě,” oznámil. „Někdo to nastražil na Draca Malfoye a pokouší se dokázat, že je vrah, ale on není. Je to spiknutí lidí, kterým se nelíbí, že se obrátil zády k Voldemortovi. Tak to mějte na mysli.”

„Harry,” přerušil je Snape, „je čas nechat bystrozory dělat jejich práci.”

Harry si to přeložil na, mlč už, než plácneš něco, co by mělo raději zůstat tajemstvím.

„Dobře,” souhlasil, „stejně mám ještě dost věcí k zařizování. Pozítří se konečně vrátím do vyučování. Užijte si svou tiskovou konferenci,” dodal a znovu se trochu zakřenil na Tonksovou.

„Promluvíme si později,” přikývl Pastorek těsně předtím, než ho ředitel odvedl na nádvoří, kde pravděpodobně čekali reportéři.

„Pojďme domů předtím, než mě tu spatří ti upíři z Denního věštce,” naléhal Harry a zatahal otce za rukáv. „A když už mluvíme o domově, víš, jak jsi před několika měsíci naučil dveře, aby mě poznaly? Můžeš mi znovu ukázat, jak je otevřít zvenčí? Víš, to s tím vyťukáváním prsty... i když jsi vlastně říkal, že bys mohl dveře naučit poznávat mou magii, pamatuješ? Tedy, pokud si nepřeješ, abych teď, pokud budu bydlet ve věžíi, raději klepal, pokud přijdu na návštěvu. Nebo, ne třeba klepal, ale zůstal stát venku, dokud neuslyšíš...”

Odmlčel se, protože se na něj Snape díval netrpělivě. „Klepe pan Weasley, když se vrací domů do Doupěte? A nebo sis jenom na sekundu myslel, že Draco klepal, aby směl vstoupit do domu svých rodičů?”

„Ne,” přiznal Harry. „Promiň, nechtěl jsem tě urazit, jen jsem si říkal, že je zdvořilé nabídnout to.”

Mistr lektvarů se na něj podíval přísně, ale pak řekl smířlivě: „Zapomněl jsem, že ti mudlové, by ti nikdy nedali klíče od domu.”

Tentokrát Harry počkal, tak, jak ho Snape naučil, dokud se za nimi bezpečně nezavřou dveře. „Mohl bys jim, prosím tě, přestat říkat mudlové tímto příšerným tónem? Oni byli příšerní, to připouštím, ale obecně takoví mudlové nejsou. Pokud vím, třeba Hermiona má úžasnou rodinu. A poslouchej, vím, že si nemyslíš, že by všichni mudlové měli být zabiti, ale jak má Draco překonat své předsudky, když ty ukazuješ svoje?”

Snape přivřel oči, ale řekl jen. „Povedu to v patrnosti.”

Harry si pomyslel, že tahle výměna názorů mohla dopadnout daleko hůř. Snape se mu pravděpodobně pokoušel oplatit to, že čekal, dokud nebudou sami. „Když mluvíme o Dracovi, je v pořádku?”

Mistr lektvarů se podíval do slídivého kukátka, které měl celý den ukryté v kapse. „Ještě pořád spí.”

Harry se kousl do rtu. „Jsi si jistý, že si nevzal něco... po čem by spal tak dlouho?”

„Lektvary v chalupě jsou teď hlídané, tak jak už jsi předtím uhodl,” pronesl Snape. „Draco si nemůže vzít nic mimo lektvaru, který umrtví bolest v jeho spálenině.”

„Pak je tedy, předpokládám, v depresi. A kdo by nebyl? Myslíš, že budeme mít čas navečeřet se s ním?”

„Myslím,” řekl Snape opatrně, „že v té době bude vyslýchán v ředitelově kanceláři. Takže je dobře, že odpočívá. Bude to skutečně náročný večer.”

Harry si nemohl pomoci, ale zíral. „Ale bystrozové mu nemohou ublížit, ne teď, když je tam jejich šéf. A stejně, říkal jsi, že ho nenecháš samotného. Ne potom, co se stalo naposledy. A... co se tehdy vlastně přesně stalo?”

„Dost na to, abys přestal chtít být bystrozorem,” řekl Snape temně.

„Myslím, že bych mohl vědět víc podrobností...”

„Draco mě požádal, abych o tom s nikým nemluvil, zejména ne s tebou,” přerušil ho otec, „a tak to neudělám. A když jsem říkal namáhavý... být vyslýchán může být skutečně nepříjemný zážitek i když všechny útoky jsou jen slovní.”

Harry si vzpomněl na Ritu Holoubkovou a otřásl se: „Jo, myslím, že vím, o čem mluvíš.”

„Prosím Merlina, abys nikdy neporozuměl, co jsem myslel,” tiše ho opravil Snape. „Ale možná se to může stát, pokud přijdou bystrozorové vyslýchat tebe.”

Harry se zachmuřil. „Budeme teď mluvit s členy Řádu, předpokládám, že přišli jen oni. Mám přesto pořád lhát? O tom, jak Draco nikdy neopustil byt, a co může dokázat ta popálenina? O tom, jak ten knoflík ukradl Dubby a že Draco nikdy nedostal dopis od Pansy? Ty jsou již čisté, takže jim snad o nich může říct.” Zatím co si mnul hlavu, nebelvírský chlapec přiznal: „Dát to vše dohromady, je vážně namáhavé.”

„A to jsi ještě ani nebyl vyslýchán,” poukázal Snape s vědoucím pohledem, „ale na tvou otázku odpovídám, ano. Myslím, že nejlepší bude trvat na té historce, kterou jsme vymysleli dnes ráno. Zatímco jsi hledal brýle, vedl jsem s Albusem kratičký rozhovor krbem a on se o amuletu ještě nezmínil. Líbila se mu má verze, jak ta popálenina vznikla, a souhlasil, že bude moudré trvat na tom, že Draco byl v okamžiku, kdy se vražda stala, bezpečně usazený v mém bytě.”

„On nevěří Tonksové a Pastorkovi? Chci říct, slečně Tonksonové a panu Pastorkovi...”

Snape vypadal pobaveně. „Harry, myslím, že v jejím případě Tonksová úplně stačí. Ona sama si přeje být takto oslovována. A není pravda, že by jim nevěřil. Nicméně jejich zpráva bude oficiální a Albus by byl rád, kdyby Dracovo jméno na ministerstvu vůbec nepadlo. Osobní svědectví Harryho Pottera by to mělo zaručit.”

„Jen do té doby, než se ministerstvo znovu rozhodne, že jsem blázen.”

„Je nepravděpodobné, že by se to stalo znovu,” namítl Snape. „Harry, zavolej si krbem do kuchyně, potřebuješ se najíst. A potom by sis měl přečíst něco o Ohlušujícím lektvaru. Doporučím ti pár užitečných článků. Toto téma je poněkud neznámé, takže pochybuji, že by Tonksová nebo Pastorek věděli dost na to, aby se tě mohli vyptávat. Tedy za předpokladu, že budeš slušně ovládat alespoň základy o složení a zejména to, co se na tom dá zkazit. Kdybys měl nějaké otázky, přijď za mnou. Budu ve své kanceláři pátrat po tom, proč tě ten Oční elixír tak štípe.”

Harry byl za to všechno vděčný, ale stejně musel říct. „Taky by ses měl najíst...”

Snape měl ve tváři výraz, který Harry poznával, bylo v něm napsáno. Sotva potřebuji, aby mi šestnáctiletý říkal, kdy mám jíst...

Ale vše, co řekl, bylo. „Dobře, tak mi, prosím, objednej sendvič.”

0 Komentáře

Nejnovější komentáře