Kapitola 72.

DRACO V DEVONU
datum: Pátek 04 duben 2014
v kategorii: ROK jako žádný jiný > AYLNO Kapitoly 71 - 80
komentáře: 0
nehodnoceno -
Preklad: Chalibda

Betareader: Kapitola neprošla rukou betareadera

Záverečné úpravy: Beruška

Přemístili se na pole nedaleko chalupy jako obvykle. Snape držel Harryho o trochu déle, než bylo nezbytně nutné, ale Harry neprotestoval. Když Severusovo sevření pominulo, Harry se podíval zachmuřeně po louce. Z chalupy nevycházelo žádné světlo, takže neviděl, kde je Brumbál.

„Ředitel s námi nepřišel?”

Snape svraštil obočí. „Pravděpodobně je v Londýně a pokouší se přesvědčit Popletala, aby nechal zdejší situaci řešit bystrozory z Řádu.”

„A když jsme teď spolu sami...” ztišil Harry hlas, „to, co jsi napsal, byla skutečná rezignace?”

Snape vyrazil směrem k chalupě. „Ano, byla autentická.”

Něco v jeho hlase probudilo Harryho zmijozelskou půlku. „Byla autentická, ale...?” zrychlil krok, aby ho dohnal.

„Aha, tak konečně ses naučil číst mezi řádky,” ocenil to Snape krátkým přikývnutím předtím, než přiznal: „Byl jsem si naprosto jist tím, že ji Albus nemůže přijmout. Ale kdyby nezavolal Lupina, jak jsem po něm chtěl...” Ta věta zůstala viset ve vzduchu nedokončena.

„Chápu,” zamumlal Harry. Snapeovu loajalitu k rodině nešlo pominout. „Myslím, že jsem tě neměl tlačit do toho rozhovoru s Remusem...”

„Ty myslíš, že jsi možná neměl?” posmíval se Snape. „A to měla být omluva?”

„Jo, měla,” mrmlal Harry. Zvláštní. Podobný rozhovor už spolu jednou vedli. Ta samá slova... ale teď bylo všechno jinak. Už si tak nelámal hlavu tím, že by se na něj Snape mohl rozzlobit. Ne, že by mu to nevadilo, ale byl si jistý, že to překoná. A pomyslel si, že co se týče omluv, pořád ještě byla ta jeho o něco lepší než ta Snapeova pro Remuse. Ale napadlo ho, že teď asi není nejlepší doba na to poukázat. Harry se zakabonil a řekl. „Přál bych si, aby Remus neměl tak nebezpečnou práci...“

„Dělat něčí kopii?” řekl Snape a jeho tón byl teď spíš protivný než výsměšný.

„Ne, já... ale nic.”

Mistr lektvarů zamířil po jarní trávě do temnoty. Harry nevěděl, kolik je hodin, ale hádal, že už brzo bude půlnoc. Chtěl mluvit s Dracem, ale zároveň trochu doufal, že jeho bratr bude spát. Draco si pravděpodobně potřebuje od všeho odpočinout a Snape nevypadal příliš soucitné náladě...

Vnitřek chalupy byl temný, ale Snape to vyřešil rychlou sérií kouzel. V rozích největší místnosti se objevily světelné kotouče a vrhaly stíny všemi směry. Harry se rozhlédl a uviděl Draca, jak leží natažený na zádech na poničeném gauči pod oknem. Jeho tmavě šedé oči byly otevřené dokořán a dívaly se do stropu. Vypadal téměř paralyzovaně. Jako by všechna jeho životní síla a radost byla pryč. Nezareagoval, když přišli dovnitř, a když se rozsvítila světla, ani nemrkl.

„Draco,” zavolal na něj Snape, posadil se na kraj gauče a jemně s ním zatřásl.

Se zoufalým zaúpěním se Draco převalil na bok a posadil se. Každý jeho pohyb byl pomalý a namáhavý, jako by předčasně zestárl. „Ahoj, Severusi.” I jeho řeč zněla zpomaleně.

Snape si ho pečlivě prohlížel. „Jsi v pořádku?”

Draco neodpověděl a vypadalo to, jako když má problém zaostřit. Když si ale Harry sedl na druhý konec gauče, pozdravil ho. „Ahoj, Harry,”

Harry se mu pokoušel dodat trochu odvahy.

„Perný den, co?”

Draco zamrkal, jako by potřeboval nějaký čas k tomu, aby tu poznámku pochopil. „Jo... je, tvé oko... Je mi to líto.”

„Už ses omluvil,” připomněl mu Harry.

„Jo?” zatvářil se Draco překvapeně. „Tak promiň.”

„Draco, ty sis vzal další dávku uklidňujícího lektvaru?” zeptal se Snape a přesto, že jeho hlas byl klidný, zahlédl Harry v jeho očích záblesk zloby

Další pauza, ve které se Draco pokoušel pochopit otázku. „No jo. Ten příšerný pocit se ještě párkrát vrátil. Možná to bylo třikrát. Ale ty jsi říkal, abych zůstal v domě a já se bál, že udělám nějakou hloupost,” Rty mu zkřivil podivný úšklebek. „A lektvar mi s tím pomohl. Díky, Sevi, tedy Severusi.”

Snape vypadal naprosto znechuceně. „Musíš být nepochybně předávkovaný, když si myslíš, že existuje situace, ve které by bylo přijatelné, abys mi říkal Sevi,” zavrčel a vstal, aby mohl ze svého objemného hábitu vytáhnout jeden z lektvarů, které u sebe nosil. Dlouhými prsty popadl lahvičku a podal ji Dracovi. „To je Antidotum,” řekl.

Harry se natáhl a zastavil otcovu ruku před tím, než si Draco mohl vzít malou skleněnou lahvičku. „Možná je to pro něj lepší, když takhle... no, relaxuje?”

„Poté, co se téměř neprobral ze Somulus? To si tedy nemyslím” odsekl Snape a díval se na své zápěstí, dokud ho Harry nepustil.

Draco se znovu zakřenil a vypadal ještě hloupěji, než předtím. Ale v momentě, kdy se napil lektvaru, z jeho tváře zmizel jakýkoli výraz. Natáhl se a mumlal něco hanlivého o gauči. Pak si zřejmě vzpomněl, že není sám. „Aha, promiň, Severusi.”

„To už je potřetí za sebou, co ses omluvil,” poukázal Harry, nejen proto, že takhle se omlouvat nebylo Dracovi příliš podobné. Byl tu taky ten fakt, že zjevně strávil celý večer na gauči a prostě jen zíral do temnoty. Samozřejmě, že za to taky trochu mohl i Uklidňující lektvar, ale tohle samo o sobě o mnohém vypovídalo.

Snape si toho pravděpodobně všiml také, protože vyštěkl: „Vysvětli mi to. Co sis myslel, že děláš, když sis vzal druhou dávku Uklidňujícího lektvaru poté, co jsem ti výslovně řekl, abys vždy bral jen jednu?”

Draco se ošil a pak si sedl na ruce, aby nebylo vidět, že se třesou. „Vše, co jsem udělal, bylo, že jsem se pokoušel zůstat vevnitř. Řekl jsem ti, že neudělám žádnou pitomost.” Podíval se na Harryho oko. „Teda, žádnou další pitomost. Ale měl jsem hrozné nutkání vyjít ven na vzduch. A ten lektvar byla jediná věc, kterou jsem tu měl, aby mi pomohla.” Nervózně si odkašlal. Jeho oči přeletovaly mezi Snapem a Harrym a nakonec je sklopil k zemi.

„Slovo zítra pro tebe nic neznamená?”

„Byla skoro půlnoc,” šeptal Draco. „Technicky už bylo skoro zítra. A nemohl jsem dýchat.”

Harry si všiml, že všechna okna jsou otevřená a vzpomněl si, kolikrát už jemu Severus řekl Dýchej, pitomé děcko, když on začal panikařit. Ale Draco tady byl jenom sám s lektvarem... Když se nad tím Harry zamyslel, srdce se mu v hrudi sevřelo.

„Teď už jsme tady,” pokoušel se znovu s úsměvem dodat Dracovi odvahu. „Pomůžeme ti.”

„No to jo,” řekl Draco a jeho obvyklé chování bylo zpět v jeho obvyklé kráse. Podíval se na Harryho z vrchu. „Nikdo mi nemůže pomoci. Ředitel to řekl jasně. Pokud bude mít Lucius radu školy na své straně, vyhodí mě z Bradavic a nikdo mě nedostane zpátky, ani slavný Harry Potter.”

Harry ignoroval poslední větu a řekl mu. „Víš, že toho o internátních školách moc nevím. Dursleyovy by ani nenapadlo ji za mě platit. Ale to pravidlo bez odvolání mi připadá poněkud drsné.”

Draco se ušklíbl. „Vím, že jsi byl vychován bez náznaku skutečné civilizovanosti, ale zkus si zapamatovat, že teď už nejsi v mudlovském světě. Bradavice jsou kouzelnická škola, pokud sis toho nevšiml. Máš v hlavě piliny? Jen naprostý idiot by si mohl myslet, že v Bradavicích budou platit stejná pravidla jako ve světě, ze kterého pocházíš ty...“

„Škoda, že sis nevzal další Uklidňující lektvar,” řekl Harry.

Draco se na něj podíval a zjevně mu chtěl kousavě odpovědět, ale Snapeův pohled ho umlčel, takže jen vzdychl a zaúpěl. „Když mě vyhodí, tak mi pravděpodobně vezmou hůlku nebo ji zlomí... Severusi, ještě pořád se to dělá?”

„Po tom tvém fušování si sotva zasloužíš mít hůlku, nemyslíš?”

Harry si pomyslel, že by Snape mohl projevit o něco víc soucitu. Draco udělal pár hrozných chyb, ale stěží potřeboval, aby mu je zrovna teď někdo předhazoval. Byl by to otci rád řekl, ale při tom, v jaké náladě teď Snape byl, bylo lepší nevyvolávat hádky.

„Našli jsme tvou hůlku,” pokoušel se Harry být za každou cenu pozitivní. Protože Draco snad teď potřebuje trochu naděje, ne?

„Mohu ji dostat zpátky?” zeptal se Draco a v jeho hlase zaznělo alespoň trochu radosti. „Teda alespoň do té doby, než...“

„Ne,” odpověděl Snape krátce. „Má ji Albus a až do odvolání zůstane v jeho péči. Můžeš používat tu hůlku, kterou jsem ti ukázal.”

„Ten starý krám...”

„Byl mého dědečka,” řekl Snape nebezpečně přísným hlasem.

„Aha,” spolkl Draco svoje stížnosti a krátce přikývl. „V tom případě jsem poctěn,” dodal jemně a jeho formální tón Harrymu připomněl obřad Přání všeho dobra. „Všechno, co jsem chtěl říct, je, že i když mi funguje dobře, není to ta, na kterou jsem zvyklý.”

Bylo to poprvé, co Snape zmínil něco víc o své rodině, i když fakt, že jeho dědeček měl hůlku, byl stěží překvapivý. Harry by se býval byl chtěl zeptat na pár dalších věcí, ale na to teď nebyl vhodný čas. A mimo to se v tom okamžiku se zavrzáním otevřely dveře.

„Máte tu zimu,” poznamenal Albus Brumbál. Jediným mávnutím hůlky všechna okna zavřel a zatáhl závěsy.

„Byl jsi na ministerstvu?”

„Ne, Severusi, zpátky v Bradavicích,” obrátil se ředitel ke gauči a podíval se na chlapce, kteří tam seděli. „A jak se daří tobě, Draco?”

Harry si byl jistý, že ten důraz na křestním jméně nebyl náhodný. Brumbál to udělal záměrně. Škoda, že si Harry nebyl jist proč. Možná, že řediteli došlo, že udělal chybu, a napravil ji... nebo to prostě byla jen strategie. A možná s tou záležitostí kolem jmen vůbec neměl začínat. Když o tom přemýšlel, nebylo na Dracově vánočním dárku jeho křestní jméno?

Ať už byla pravda jakákoliv, ta změna Dracovi neunikla. Začal, ale pak pokrčil rameny. „Myslím, že jsem v pořádku.” Harry postřehl, že Draco váhá, ale pak se do toho pustil: „Byla... byla to Pansy, kdo spadl? Nejsou žádné pochyby, není žádná možnost...”

Ředitel se posadil na nízký stolek, tak, aby viděl Dracovi do očí. „Rád bych ti přinesl nějaké lepší zprávy, můj chlapče.”

Draco se dlouze přerývaně nadechl a pak s výdechem vyhrkl: „Myslím, že tomu neuvěřím, dokud... nepředpokládám, že bych mohl jít na její pohřeb?”

„Je mi to líto, Draco,” odpověděl Snape a v jeho hlase byl konečně slyšet soucit, na který Harry od začátku tak čekal. „Parkinsonovi chtějí, aby pohřeb proběhl v Bradavicích, ale dali jasně na srozuměnou, že ty nejsi zván. Vědí, že jejich dcera skončila před několika měsíci kvůli tobě v nemocnici u sv. Munga, takže v momentě, kdy jsme jim řekli o této nehodě, rozhodli se, že jsi za ni ty zodpovědný. Dělali jsme vše proto, abychom jim to vyvrátili...” Snape pokrčil rameny a dal tím jasně najevo, že to byla předem prohraná bitva.

Harry byl trochu překvapený, že to nebyl Brumbál, kdo odpověděl, přestože to jasně byl on, s kým Draco mluvil, a ne Snape. Popravdě ředitel udělal několik kroků dozadu a pokynul Mistru lektvarů.

Draco zdráhavě přikývl a mrkal tak zuřivě, až si byl Harry jistý, že nemá daleko k pláči. Ačkoli zmijozelský chlapec byl samozřejmě příliš hrdý na to, aby se před Harrym sesypal. „A mohl bych ji předtím alespoň vidět?” Ta slova byla tak prosebná, jak jen byl Draco Malfoy schopen. Ale možná byl schopný prosit daleko víc, než si Harry kdy představoval, protože pokračoval. „Prosím, moc tě prosím, Severusi. Jen na minutku. To je vše, co potřebuji, je to jako... prostě, já tomu neuvěřím, neuvěřím, že je to pravda, dokud jí neuvidím...”

Snape přikývl, ale jen na Znamení soucitu, ne proto, že by hodlal vyhovět Dracově žádosti. „Potřebuješ ujištění,” zkonstatoval. A ta slova Harrymu připomněla věci, které četl v té psychologické knize. „Je samozřejmé, že odmítáš přijmout to, co se stalo bez jakéhokoli důkazu, Draco. Ale myslím, že vidět to tělo...” Snape zavrtěl smutně hlavou. „Obávám se, že by ti to nepomohlo. Po všem tom násilí, kterým slečna Parkinsonová prošla, si není podobná.”

„Ale to je směšné,” namítal Draco.

Corpus Aqueous,” informoval ho Snape.

Draco vytáhl ruce zpod svých nohou a zakryl si jimi ústa, jako by se pokoušel potlačit nevolnost. Bylo jasné, že jemu tu kletbu není potřeba vysvětlovat, ale nakonec zasténal: „Ale Severusi, já bych jí přesto chtěl naposledy vidět...”

„Ne, můj chlapče, to nejde,” stál mírně za svým Brumbál. „Je daleko lepší, když si ji budeš pamatovat takovou jaká byla, když žila.”

Draco se podíval nahoru, jeho šedé oči byly zality slzami. Jedna si našla cestu skrz jeho řasy, když znovu tak zmateně přikývl.

„Tady jsem ti přinesl něco ke čtení,” pokračoval Brumbál, sáhl do svého pláště a vytáhl tlustou roli pergamenu.

„Potvrzení o vyloučení?” hořce vtipkoval Draco a zuřivě si přitom utíral tvář, jako by byl i tou jedinou slzou znechucen.

„To je školní řád,” vysvětloval Albus. „Samozřejmě, že ne celý. To by bylo několik desítek svitků a většina z nich je v latině. Ale tahle část byla revidována během mého života,” pousmál se. „Byli zde tací, kteří si přáli, aby celý ten dokument byl v latině. Ale ředitel Dippet a já jsme je přesvědčili, že je čas zařadit anglický jazyk do naší úctyhodné tradice.”

„Aha, děkuji, pane,” odpověděl Draco, který dýchal zhluboka, jako by se snažil sám sebe dostat pod kontrolu. „Ale... k čemu mi ta kopie bude?”

Ředitel mu pokynul, aby svitek roztáhl a začal číst. Draco se podíval nahoru se zachmuřeným výrazem. „Rozumím tomu, je to o vyloučení. Průběh, práva studenta, práva rodičů.

„Všechna rodičovská práva máš ve svých rukou, protože jsi byl zplnoletněn. A to, o čem víš, na to se můžeš připravit,” pokračoval ředitel. „Myslím, že bude pro tebe nejlepší, když budeš vědět, proti čemu stojíme.”

„Co bude pro mě nejlepší?” opakoval Draco a odkašlal si. „Je zvláštní, že to takhle říkáte. Předpokládám, že už se rozkřiklo, že jsem vrah.”

„Ano, ale rada školy je zatím nápadně ticho.”

Harryho zaplavila vlna úlevy. „Vidíš? Lucius musel pochopit, že ten plán je úplně šílený, takže s tím možná ani...“

„Harry,” přerušil ho Snape. „To je poněkud nebelvírská interpretace.”

Draco souhlasně přikývl. „To je taktika, Harry. Čeká, až bystrozorové udělají svou práci. Pokud budu obviněn z vraždy, nezáleží na tom, jestli budu vyloučen a pokud bych nějakým zázrakem nebyl vyloučen, předpokládám, že Lucius si dá velmi záležet na tom, aby vypadal neutrálně a místo něj bude na vyloučení trvat někdo jiný...” Zmijozelský chlapec si sedl tak zpříma a tvářil se tak upjatě, že bylo Harrymu jasné, že má strach, že se zhroutí. „Dokonce by možná mohl mluvit i v můj prospěch, aby celý průběh vyloučení vypadal čestně a spravedlivě.” Draco sevřel svitek, ale ne tak, aby jej poničil. „Děkuji, pane řediteli. Pokusím se pochopit co nejvíc o tom procesu, tak, abych byl schopný se tomu co nejlépe bránit.”

Albus ho odměnil úsměvem. „Udělej to a mysli na to, že se pro tebe snažíme udělat zázrak.”

„Snažíte?” vzdychl Draco. „Aha, vy, Harry a Severus.”

„Fénixův řád,” opravil ho Albus. „Máme u tebe obrovský dluh. Samozřejmě, že ho bude těžké splatit. Harryho hůlka má v tomto boji nevyčíslitelnou hodnou.

Draco sklopil zrak. „Když jste řekl, že mi pomůžete, myslel jsem, že myslíte sebe.”

„Popravdě tě podezřívám, že to nemyslíš vážně,” odpověděl Albus a byl stále stejně konejšivý.

„Byl jste si jistý, že jsem ji zabil,” poukázal Draco tiše.

„Ano, myslel jsem si to,” připustil Albus. „A nelíbilo se mi, že po tom všem, co jsem pro tebe udělal, jsi se odvrátil od Harryho.”

„Neodvrátil jsem se,” vysvětloval Draco a vypadal, že ho ta interpretace zděsila.

„Já vím,” uklidňoval ho Albus. „Choval ses nedospěle. Což mě překvapilo, protože během minulých měsíců jsi mnohokrát překonal mé očekávání. A přitom to, co jsi prožíval, nebylo jednoduché. To, jak moc jsem byl zklamán, ti muselo ukázat, jak moc věřím v tvou oddanost Harrymu, a to, že ti důvěřuji, jako jakémukoliv jinému spojenci v této válce.”

„Můžete mi důvěřovat...“

„Já vím,” řekl Albus znovu a jeho pohled byl pevný a upřímný. Upřeně se na něj díval o chvíli déle, než bylo nezbytné, jako by se chtěl ujistit, že mu zmijozelský chlapec věří. Pak vstal a oznámil: „Severusi, je pravda, že musím na chvíli do Londýna... Nechám vás tři, abyste si mohli řešit rodinné záležitosti.”

Snape si ho rychle a pátravě prohlédl, ale neřekl nic, a tak Brumbál vyšel ven ze dveří.

Harry počkal, dokud neuslyšel tichý zvuk přenášení a teprve pak se zeptal: „Rodinné záležitosti?”

„Myslím, že tím chtěl Albus dát najevo, že naši situaci akceptuje,” vysvětloval Severus. „Na to jsi měl myslet, když jsi ho napomenul v té záležitosti se jmény. Není na tobě, abys poučoval ředitele.”

„Co Harry řekl?” ptal se Draco a díval se z jednoho na druhého.

„Ale nic,” odbyl ho Harry.

„On řekl jen to,” upřesňoval ironicky Snape, „že pokud bude nutné, abychom opustili zemi a uchránili tě tak před mozkomory, půjde s námi do světa.”

„Jo, ale on je ten, kdo kvůli tomu dal výpověď,” poukázal Harry.

Draco byl ještě bledší než normálně. „Severusi, ty jsi dal výpověď z Bradavic? Kvůli mně?”

„Jsi přece můj syn, nebo ne?”

„Nechci tě připravit o práci...“

„Ředitel jeho rezignaci nepřijal,” pospíšil si Harry s vysvětlením a přemýšlel, proč tak neučinil jeho otec. „Severus ještě pořád svou práci má, takže je všechno v pořádku.”

Harry si myslel, že ta zpráva Draca uklidní, ale ten stále ještě vypadal špatně. Možná to bylo tou zmínkou o mozkomorech. „Nepřipustíme, aby se ti stalo něco špatného,” sliboval. „V žádném případě. Skryjeme se někde, kde nás ministerstvo nikdy nenajde. Víme, že jsi neudělal nic špatného.”

„Víme, že jsi nevraždil,” chladně ho přerušil Snape. „Nicméně stále ještě tu je ta záležitost s hůlkou. To tvoje zkoušení. Za těchto okolností ti pomohlo, protože zmařilo pokus spiklenců, ale já přesto nemohu přehlédnout tvé zalíbení v temném umění. Zejména ne vzhledem ke způsobu, jakým jsi byl vychován, předpokládám, že by tě mohlo svést snáze, než si myslíš.”

„Tak proč jsi tu knihu nechával v dosahu?” zeptal se Draco neomaleně ve snaze bránit se. „Víš přece, jak mě lektvary fascinují, a víš, jak jsem zaujatý krevními liniemi, a necháš knihu o příbuzenských lektvarech ve stohu knih, které máme s Harrym uklidit?”

„Nenapadlo mě, že jsi tak hloupý a nepoznáš rozdíl mezi přečíst a uvařit!”

„Však víš, nechám se snadno svést.”

„Není Severusova chyba, že jsi uvařil ten lektvar,” řekl Harry svému bratru. „Mohl ses ho alespoň zeptat.”

„Nejsem tak zatraceně úžasný jako ty...“

„Teď nemluvíme o Harrym, takže se do něj nenavážej,” okřikl Snape zmijozelského chlapce. „Vraťme se k tomu, o čem jsem mluvil. Přemýšlel jsem, jak tě potrestám. Budeš mít spoustu času to splnit a zároveň přemýšlet o tom, jak se polepšit. Proto jsem se rozhodl, že budeš opisovat.”

Draco jen založil ruce na hrudi a z jeho postoje bylo jasné, že se připravuje na to, co uslyší.

„Napíšeš deset tisíc vět,” dodal Snape o něco sarkastičtěji, než by se Harrymu zdálo vhodné. „Vzhledem k tomu, jak často jsi mi říkal, jak přijatelný je to počet pro pana Weasleyho.”

Zmijozelský chlapec vypadal, jako by chtěl ještě něco namítat, ale nakonec jen rozmrzele souhlasil. „Dobře.”

„Bez tvého kouzelného brku a na pergamen, který bude vzdorovat všem tvým kreativním pokusům jak se vyhnout tomu, abys musel napsat celých deset tisíc.” Snape se podíval na svého druhého syna. „Harry, podej mi nějaký... kde jsou ty věci, co jsi bral z domova?”

„Jejda, nechal jsem je na Grimmauldově náměstí,” přiznal Harry s provinilým úsměvem. „Promiň, však víš, bylo to tam takové hektické.”

„Co bylo hektické?” chtěl vědět Draco

Harry si kousal ret.

„Aha, chápu. Tajemství...” Zmijozelský chlapec vzdychl. „Nezlobím se na tebe. Teda vlastně ano, to bych nebyl Zmijozel, ale chápu to. Budou mě chtít vidět bystrozorové a já jsem z toho pravděpodobně vyděšený víc, než by nějaký Malfoy měl být, takže je lepší, když mi svá tajemství neprozradíš. Je škoda, že už jich tolik znám. Ale já si dám pozor na to, co říkám. I když chápu, že mi po tom, jak jsem se dnes předvedl, nevěříš...“

„Draco, sklapni,” napomenul ho nakonec Harry. „Podívej, už před hrozně dlouhou dobou se mi zdálo, že z nás dvou budou bratři. Ale ani se mi nesnilo, že by to mohlo být takovéhle. Věřím ti, vážně ano. A i kdybych na to oko oslepl, nebudu ti to vyčítat, protože vím, že ses mě nepokusil oslepit, když ses přestal ovládat.”

„U Merlinova pláště, ty jsi někdy opravdu děsně nebelvírský, víš to?” zaúpěl Draco místo toho, aby ocenil Harryho city. „Nikdy bych neodpustil tomu, kdo by mě oslepil. To je přece... pitomost!”

„Ten amulet, který jsem ti dal, tě popálil,” opáčil Harry. „A ty možná budeš mít jizvu. Taky mi to nikdy neodpustíš?”

„Ale tys ho přece nerozpálil,” dohadoval se Draco a vydechl nosem. „Ale nosit už ho nebudu, jestli se ptáš na tohle. Severusi?”

„Albus rozhodne, kdy bude nejlepší informovat bystrozory o amuletu i o jizvě,” vysvětloval Snape, který pochopil, na co se Draco ptá. „Amulet je v jeho péči.”

„Dobře,” přisvědčil krátce Draco. Beze slova sáhl do kapsy u kalhot a vyndal hůlku, kterou mu Snape půjčil a držel ji poněkud nezvykle, zatímco si kouzlem rozepínal knoflíky na košili. „Tady, podívej. Neuzdravil jsem to.”

„My jsme si nemysleli, že sis tu popáleninu uzdravil!” vysvětloval Harry.

„Ale stejně je potřeba podívat se na ni zblízka,” oznámil Snape, vytáhl hůlku, zkoumal zranění, které žhnulo jen o něco málo méně, než předtím.

Draco se odtáhl a třesoucími se prsty si zapnul košili. „Pro Merlinovo smilování, Severusi! Jestli si chceš hrát na lékouzelníka, tak je tady Harryho oko, které je potřeba zkoumat!”

„Podle mého nejlepšího úsudku je nutné nechat opadnout otok předtím, než se pokusím jeho oko uzdravit.”

„Ale vždyť on už opadl od okamžiku, kdy jsem ho naposledy viděl.”

Snape se podíval na Harryho a zvážil to. „Ano, ale ne dost.”

„Podívej, já jsem si jistý, že vše bude v pořádku,” řekl Harry a pokusil se uvolnit napětí. „Vždyť, o tom, že budu slepý, se mi zdálo jen jednou...“

„Jo, a my všichni víme, jak spolehlivé jsou tvé sny, že?” Draco zavřel oči. „Měl jsi nějaké další sny o Luciusovi? Nemůžu na to přestat myslet. Pořád si říkám, co když? I když vím, že je to celé hloupost, stejně na to nemůžu přestat myslet. A pak začínám panikařit, když mě napadne, že je určitá možnost, že se pletu.” Draco otevřel jen jedno oko a upřel ho na Severuse. „To proto jsem nemohl dýchat. A taky proto, že mě napadlo, že já a můj milovaný tatínek bychom mohli skončit v té samé cele v Azkabanu. A ty se divíš, že jsem potřeboval dávku Uklidňujícího lektvaru navíc!”

Harry upřel na otce prosebný pohled. „Musíme mu to říct. Všechno ostatní je kruté. Bude tady sám kdovíjak dlouho, bude se mu to honit hlavou a znáš Draca a jeho sebeovládání... nemyslíš, že by měl znát pravdu? Co když začne znovu panikařit a zase udělá nějakou pitomost?”

„Díky za tvůj úžasný názor na můj charakter,” řekl Draco, opřel se dozadu a vypadal úplně poraženecky. „A ne, že bych chápal, o čem mluvíš.”

Severus se na chlapce díval se zachmuřeným výrazem. „Draco, měl jsi pravdu, když jsi prve říkal, že jsem znepokojený tím... že nejsi ve své kůži. Když zvážíme všechny okolnost, vyděšený je docela dobrý popis. Ale Harry má pravdu, že bys měl vědět některé věci o tom snu.”

„Je to takhle...“

Některé věci,” zopakoval Snape a vrhl Harryho směrem vážný pohled. „Řeknu mu to, co budu považovat za rozumné a ty nebudeš odhalovat to, co jsem zatajil. Ani jeden detail navíc, je to jasné? A Draco, ty nebudeš po detailech pátrat. Nebudeš se je pokoušet z Harryho dostat žádným zmijozelským způsobem” Počkal, dokud Draco a Harry nepřikývli. „Zjistili jsme pravdu o Luciusovi.”

Zmijozelský chlapec se posadil zpříma a jeho oči slabě zazářily, když je doširoka otevřel. „A?”

„Nebyl to Lucius, koho viděl Harry pomáhat nečistokrevným. Harry se mýlil. Víc ti toho říci nemohu, ale ujišťuji tě, že o tom nejsou žádné pochybnosti.”

„Severusi, já ale v důvěřování nejsem příliš dobrý.”

„No, já také ne,” připustil Snape. „Ale obávám se, že v tomto případě ti nic jiného nezbývá.”

Draco se podíval z otce na syna a pak pokrčil rameny. „Dobře... věděl jsem, že to nemohlo být tak, jak to vypadalo. I když bylo milé myslet si, že by to tak mohlo být. Přestože jsem věděl, že to tak být nemohlo a jsem dost chytrý na to, abych si myslel, že by on někdy mohl být milý...” Draco si ze zakaboněným výrazem začal třít spánky. „Pro Merlina. Já mluvím jako kdybych si vzal Blábolivou limonádu. Předpokládám, že bys mi nedal nějaký lektvar na projasnění mysli?”

„Potom všem, co už jsi dnes měl, vážně ne.” Snape se na ně chvíli díval, pak přistoupil k oběma chlapcům blíž. „Myslím, že to, co potřebuješ nejvíc, je docela obyčejný zdravý spánek. Což, mimochodem ne náhodou, je to, co potřebuje i tvůj bratr.”

„Jak dlouho to bude trvat, než se budu smět vrátit domů?” zeptal se Draco a znělo to plačtivě.

Snape se podíval z jednoho na druhého, pak vzdychl. „Popravdě řečeno si sám nejsem jistý.” Pak řekl: „Nechce se mi tě dnes v noci nechávat samotného, Draco, ale já se musím vrátit do Bradavic, abych sledoval postup vyšetřování a pomohl Albusovi nějakým způsobem zapojit bystrozory z Řádu. A nemohu tě vzít domů, dokud si nebudu jistý, že tam budeš v bezpečí...“

„To je v pořádku,” řekl Draco a ušklíbl se. „Vím, že nemůžeš udělat všechno. Už jsem dnes řekl, že blábolím.”

„Něco udělat mohu,” opravil ho Snape. „Neochotně musím připustit, že nechat tě tu samotného byla chyba. Dnes v noci s tebou zůstane Harry a ráno se podívám, jak moc jsi ještě... vyděšený.”

Draco zčervenal. „To je ponižující. Copak potřebuji ošetřovatele? Nevěříš mi, že se budu chovat slušně?”

„Myslím, že prostě potřebuješ společnost,” přidal se Harry. Málem dodal, že kdyby měl čelit tomu, čemu čelí Draco, taky by z toho bláznil, ale v poslední chvíli se rozhodl, že by tím ničemu nepomohl. Vyskočil a podíval se do malé ložnice. „Zase jedna velká postel? Budeš schopen ji přeměnit?”

„Ale prosím tě, Pottere,” vrčel Draco, i když Harry by řekl, že to bylo jen divadlo. Hluboko uvnitř byl Draco rád, že si má s kým promluvit. „Na rozdíl od tebe, jsem v Přeměňování docela schopný a má kouzla neselhávají. A musím s touhle hůlkou cvičit. Nemůžeš mi mít za zlé, že jsem si myslel, že by mohlo být příjemné pořádně se protáhnout...“

„Mohl sis použití té hůlky procvičit na těch krabicích,” poukázal Snape a mávl rukou směrem ke stolu, kde stále ještě ležely. „Kouzlo znáš, ale stejně jsi se neobtěžoval se najíst. Můžeš to napravit, než se vrátíme s Harrym z Grimmauldova náměstí s věcmi, které tam nechal.”

„Tak ho tady nech, alespoň budu mít společnost při večeři,” prosil Draco.

„Potřebuju s ním probrat pár věcí,” vysvětloval Snape.

Draco obrátil oči v sloup. „Věci, které se týkají mě?”

„Věci, které se týkají jeho,” opravil ho chladně Mistr lektvarů. „Budeme tu hned.”

Harrymu se moc nelíbilo, jak to zní, ale nedělal si naděje, že by měl na výběr. „Uvidíme se za chvilku, Draco,” řekl a vstal, když mu Snape netrpělivě pokynul.

„Jo.” Draco vstal a vydal se směrem ke stolu. „Díky, Severusi, díky, Harry.”

Snape vypadal, jako by chtěl něco říct, ale nakonec se k tomu neodhodlal. Místo toho mávl na Harryho, aby s ním šel ven. Pak se beze slova přenesli zpátky na Grimmauldovo náměstí číslo 12.

„Díky, že jsi mi dovolil zůstat v Devonu,” řekl Harry tiše předtím, než se vymanil z otcova objetí. „Myslím, že to pro Draca bude dobré. Škoda, že se k nám nemůžeš připojit. Bylo to tady o Vánocích úžasné, jak jsme tu byli dohromady. Tedy poté, co jsme si s Dracem vyjasnili ty záležitosti kolem Samhainu.”

„Pokud nedávné události úplně nezmění mé plány, strávíme v Devonu nějaký čas v létě,” ujistil ho Snape. „My tři dohromady.”

„Jako rodina, jak řekl Brumbál. Však víš, myslím, že začíná ty věci přijímat...“

„Profesor Brumbál,” přerušil ho Snape. „A vím, že je to dlouho, co jsem naposledy před tebou trval na tom, abys použil jeho správný titul. Začínám mít pocit, že jsem se v názoru na tebe spletl. Posaď se.”

Chyba v názoru...

Harryho myšlenkami proběhla vzpomínka na sen o zrušení adopce, ale rychle ji zaplašil a posadil se do nejbližšího křesla. Snape se posadil do druhého, které si ale předtím přitáhl k Harrymu tak blízko, že když seděli, jejich kolena se téměř dotýkala.

„Myslíš, že v nás profesor Brumbál začíná vidět rodinu?” pokusil se Harry znovu.

„Myslím, že mu nakonec došlo, že by tu situaci mohl akceptovat,” řekl Snape, spojil prsty dohromady a díval se přes ně na Harryho. „A také si myslím, že děláš, co umíš, aby ses z tohohle hovoru vykroutil. Nepřivedl jsem tě sem, abychom se bavili o řediteli.”

Harry se opřel dozadu, z dosahu těch pichlavých očí. „Dobře, chceš mluvit o mně.” Už se téměř zeptal, jestli si má sednout vedle Draca a psát něco jako Už nikdy nebudu provozovat nevyzkoušenou magii o samotě, ale v posledním okamžiku ho napadlo, že by nebylo příliš zmijozelské připomínat otci, co provedl s očarovaným plánem. „Takže... co mi chceš?”

„Na to nepochybně přijdeš,” protáhl Snape, natáhl se dopředu a očima probodával Harryho. „Zvaž souvislosti a to, co jsem řekl o chybě v úsudku.”

S Harrym to trochu trhlo. „Aha. Tak já už asi vím. O respektu.”

„Samozřejmě.”

„Už jsem řekl, že mě to mrzí...“

„Ne, ty jsi řekl, že myslíš, že jsi se mnou možná takhle neměl mluvit.” Snapeovy prsty se napjaly, kaplička, kterou předtím tvořily, díky tlaku zmizela. Vypadalo to, jako by měl problémy promluvit, nebo zvažoval, co říct. A celý tenhle dojem v Harrym jen utvrdilo to, když na něj otec téměř zakřičel. „Máš nejmenší představu, co by se stalo mně, kdybych se svým otcem promluvil tímto způsobem? A co by se stalo, pokud bych se zbrkle omluvil slovy myslím a možná?”

Konečně nějaký detail o Snapeově dětství a jeho rodině a muselo to přijít v takovém kontextu. Možná, že to je jediná cesta, pomyslel si Harry. „Ne, nemám. A především proto, protože ty o takových věcech nikdy nemluvíš.”

„A proč myslíš, že tomu tak je?”

Harry cítil, jak mu hoří tváře. „No, už před nějakou dobou mi došlo, že tvé dětství muselo být stejně špatné, jako to moje.”

Snape na něj dál jen zíral.

„No dobře, tak horší,” vzdychl Harry. „Ale co to má společného s respektem? Jsem si jistý, že víš, že tě strašně moc respektuji, Severusi. Kdyby tomu tak nebylo, stěží bych povolil, aby jsi se stal mým otcem, a teď nemám na mysli adopční papíry.”

„Mnoha různými způsoby dáváš najevo to, jak mě respektuješ, Harry,” připustil Snape, položil si ruce do klína a naklonil se dopředu. „Někdy až přehnaně. Ale to je na jiný rozhovor. Tento je o myšlence, která ti zřejmě není příliš blízká. O respektu na veřejnosti.”

„Bylo tak špatné, když jsem jen poukázal na to, že jsi se v úsudku na Remuse mýlil?”

„Poukázat na to, ne.” Snape přivřel oči. „Ale poukázat na to v momentě, kdy jsme nebyli sami... ano, to bylo. A to nemluvím o tom, jak jsi mi přikázal omluvit se, jak bys ty byl otec a já dítě. Možná, že něco uniklo tvé pozornosti, ale Albus je můj dlouholetý přítel a také ředitel školy, ve které jsem zaměstnán. Tvé chování vedlo mého zaměstnavatele k tomu, že v mé přítomnosti přemýšlel nad tím, že nejsem o nic vyspělejší, než batole. Takhle ty si představuješ respekt?”

„Mrzí mě to!” vyhrkl Harry. „Opravdu ano. Ale Remus si nezasloužil to, jak ses k němu choval.”

„A jsem si nezasloužil to, jak ses ke mně choval ty!” opáčil Snape a zvýšil hlas. „A už jsme o tom jednou mluvili.”

„Podívej, to, že tě tvůj otec nikdy nenechal vyslovit názor, ještě neznamená, že se my dva musíme chovat stejně...“

Špatně, špatně, úplně špatně. Harry to poznal z toho, jak se Snapeovy rty opovržlivě zkroutily. „Pro Merlinovo slitování! Jak můžeš říct, že se chovám stejně jako můj otec? Já tě přece nechám říct tvůj názor! V soukromí našeho domova tě nechám říct mi každou pitomost, která tě napadne, a ty to víš! Nejsem jako můj otec!”

„Dobře, dobře,” ustoupil Harry a zdvihl ruce nad hlavu.

Ale Snape ještě neskončil. „Můj otec mi dělal horší věci, než jaké tobě dělali Dursleyovi.” Pokračoval a na područkách křesla sevřel ruce v pěst. „Nechci se s tebou bavit o detailech, už takhle máš noční můry. Ale už nikdy nezatahuj mého otce do debaty o našich vztazích.”

„Ano, pane,” zamumlal Harry poněkud zděšeně. Co ten člověk mohl Snapeovi udělat?

Snape zavrtěl hlavou a vykouzlil si sklenici něčeho k pití. Když usrkl, rozlila se okolo vůně lékořice a Harrymu došlo, že to musí být Galliano. Nebyl si jistý, co si o tom má myslet. Začne kvůli němu nakonec jeho otec pít? To byla docela hrozná myšlenka.

„Možná by tě mohlo zajímat,” pokračoval Snape kousavě, „že jsi mě dnes večer donutil porušit slib. Přísahal jsem, že s tebou nikdy nebudu mluvit o svém otci. Nikdy. A teď jsem to udělal. Jsi na sebe hrdý?”

„Ne,” odpověděl Harry upřímně. „Ale... o tom nemluvení. To není dobře. Chci říct, není to tak, že bych jen tak chtěl slídit. Chtěl bych tě víc znát. Takhle je to, jako bychom nebyli rodina.”

„Nenakazím svou rodinu ani kouskem té choromyslnosti, která zničila moje dětství,” odsekl Snape. „A ty se mně nebudeš pokoušet přesvědčit pseudopsychologickými argumenty. Nevíš, o čem mluvíš.”

„A co ta kniha? V té je napsáno, že je dobré mluvit...”

„A někdy to dobré není,” vzdychl Snape a zavrtěl hlavou. „Samhain, Harry. To byla tvá nejhorší zkušenost a nutil jsem tě o tom někdy mluvit nahlas? Ta kniha doporučuje, aby ti někdo, ke komu máš důvěru, dodával odvahu o tom mluvit. Ale já tě znám lépe než nějaká kniha. Potřeboval jsi někoho, komu bys mohl věřit. A tak jsem se tu pokoušel být pro tebe. Ale nenutil jsem tě, abys protrpěl znovu to, čím jsi nikdy trpět neměl. A totéž chci po tobě.”

„Dobře, rozumím,” přikývl Harry.

„Dobře.” Snape se odmlčel a díval se na Harryho přes svou sklenici jantarové tekutiny. „Možná jsem se měl zeptat, jestli také nechceš něco k pití?”

Harry neměl žízeň, ale vypadalo to, že se Snape pokouší být zdvořilý, a tak ho nechtěl odmítnout. „Jasně, trochu limonády by bylo prima.”

Snape opsal hůlkou tři přesné oblouky a v Harryho ruce se zaleskla sklenice.

Harry si ji s úsměvem vzal a ochutnal. Hmm, trochu kyselejší než má rád, ale pomlčel o tom, Snape nebyl zrovna ve sladké náladě. „Díky,” zamumlal.

Snape krátce přikývl, pak setrvali v tichu, rušeném jen cinkáním ledu. Zpočátku Harry myslel, že v této pauze si otec chystá další pokárání, pak si ale začal uvědomovat, že čeká jeho reakci na to, co bylo řečeno... dává mu šanci říci mu svoje mínění. V soukromí.

Mohl teď říct Snapeovi cokoliv, co chtěl. Cokoliv. Snape by ho netrestal za to, že řekl svoje mínění. Jenom chtěl, aby se svými výčitkami počkal na chvíli, jako je tato, až budou sami. Copak je to tak moc? Strýc Vernon nikdy nedbal na to, co Harry cítí, natož aby strpěl nějaké jeho komentáře.

Chlapec zíral na svoji limonádu, náhle byl rád, že může něco držet, protože právě teď si začal uvědomovat, jak jeho chování musel otec vnímat. Bylo to vystřízlivění. V té chvíli se dokonce divil, že ho ten člověk snesl vedle sebe. „Je mi to líto,” řekl, teď šla ta slova od srdce. „Nechtěl jsem tě ponížit, nebo tak. Jen jsem chtěl, abys byl k Remusovi fér.”

„Ještě něco musíme prodiskutovat,” povzdechl Snape, tentokrát Galliana pořádně upil. „Harry, já jsem hlavou Zmijozelu. Férovost není vlastnost, o kterou bych kdy usiloval. Vždyť mě znáš už šest let, po většinu té doby jsi se zaručeně velmi dobře seznámil s mými drsnějšími způsoby. Odmítám uvěřit, že tě mohlo kdy napadnout, že jsem se změnil tak radikálně.”

„Já... ano, myslím, že jsem pochopil, že se to nestalo,” souhlasil Harry. „A ani nechci, aby ses měnil. Mám tě rád takového, jaký jsi a myslím, že spolu vycházíme, a no... myslím, že paní Weasleyová měla pravdu, že mi můžeš být právě takovou oporou, kterou potřebuju. Jsi dobrý otec,” dodal s pohledem k zemi, protože další slova měla být tvrdší. „I když jsou, no, nějaké věci, které bychom mohli zlepšit. Myslím... já chápu, že jsem to neměl provést takhle, ale nakonec jsi se přeci Remusovi omluvil. To bylo dobře. Řekl bych, myslím si.”

Snape dopil zbytek likéru a rázně postavil sklenku. „Já si to nemyslím, a do budoucna, nepotřebuji, aby moje vztahy s ostatními dospělými řešil šestnáctiletý kluk. Opravdu moje výslovná přání pro tebe nic neznamenají?”

Harry zčervenal. „Já jen nemám rád spory mezi vámi dvěma.”

„To je možné, Harry, ty se ale před ostatními zdržuj kritiky na moji adresu. Dokonce i když budeš věřit, že jsem strašně nespravedlivý. Dokonce i když budu nespravedlivý k Nebelvíru a tvoji přátelé budou naléhat, abys s tím něco udělal.”

„Myslíš při vyučování,” napadlo chlapce.

„Ano, brzy se sejdeme ve třídě,” potvrdil Snape. „Bude dobře, když se vrátíš k normálnímu životu, ale přiznávám, že se netěším na šestý ročník Lektvarů s tebou.”

To se Harryho docela dotklo, i když jeho samotného už napadlo totéž.

„Nikdy jsi příliš neoceňoval moje chování ve třídě,” pokračoval Snape, „nebo moje metody výuky. Co se mě týče, měls právo na svůj názor. I teď, jako můj syn, můžeš cítit oprávnění vyslovit svůj názor před ostatními studenty. To je to, co já trpět nebudu.”

„Nebudu nic ve třídě říkat,” důrazně sliboval Harry. „Nebudu, jasné? Budu si dělat poznámky, vařit lektvary a uklízet po sobě to, co překypí, jak budu umět nejlépe a nebudu se tě na nic ptát, přísahám. Budu se tvářit, že tě vůbec neznám.”

„Cože?”

„To nic,” mumlal Harry, cítil se stále hůř. „Bude to, jako kdyby se tento rok nic nestalo, tak to myslím.”

Snape natáhl nohy před sebe a prudce zavrtěl hlavou, až se mu vlasy rozlétly, důrazně zamítl takové řešení. „Tohle neočekávám a ani si to nepřeji. Všichni již vědí, že jsi můj syn a já nemám v úmyslu tvrdit něco jiného ve třídě a něco jiného mimo ni. Pouze požaduji, aby ses se mnou nedohadoval před ostatními studenty.”

Harry bez hlesu přikývl.

„Snadno se to slibuje,” poznamenal Snape.

„Já jsem z Nebelvíru,” zdůraznil zlostně Harry. „Já dodržuji sliby.”

„Uvidíme, jak dodržíš tento. Jestli se mě zkusíš přemluvit, abych nestrhával body Nebelvíru, budu je muset strhnout tobě a ty víš, co udělají počítadla. Pamatuj na to, že mě dost naštve, jestli kvůli tobě Zmijozel přijde o body.”

Harry se trochu uvolnil. „Ale nevezmeš body Nebelvíru jako obvykle, že ne? Jen tak, bez jakéhokoliv důvodu.” Když Snape pouze zvedl obočí, jako by chtěl říci zdá se mi, že to jsme právě probírali, Harry se náhle cítil, jako by měl žaludek plný olova. „Znamená to, že Ron má pravdu? Stále nesnášíš Nebelvír, dokonce i když jsi mě adoptoval?”

Snape ani souhlasně nepřikývl, ale ani to nepopřel.

„Budeš dál odebírat nespravedlivě body, dávat Hermioně ty nejtěžší otázky a ignorovat, že Crabbe a Goyle se prakticky zřítili do svých kotlíků?”

„Crabbe a Goyle nebudou v šestém ročníku chodit na Lektvary,” poznamenal Snape.

„Ty víš, jak to myslím.”

„Ano,” uznal Mistr lektvarů. „Harry, co je fér, je velmi zřídka taktické. Já jsem se již dost odcizil svým Zmijozelům, nepřeji se jim odcizit ještě víc. Změna zvyků při vyučování by to mohla jen zkomplikovat. Jistě si umíš představit, jak moc.”

To Harry uměl, ale stejně... „Ty ze zásady nenávidíš Nebelvír!” vyhrkl. „Myslím na to, že... kdyby mě Moudrý klobouk nikdy nechtěl zařadit do Zmijozelu, mohl bys mě přesto...”

„Mít rád?” vydechl Snape. „Jak ti mám na tohle odpovědět? Co kdybych se nikdy nevydával za Lupina? Co kdyby tvoji tetu ta kostní dřeň vyléčila a tys nikdy neonemocněl? Co kdyby Lupin nikdy nezatoužil přinést zmrzlinu...“

„Chápu, co tím myslíš,” dodal suše Harry. „Ale neodpověděl jsi na moji otázku. Nenávidíš dosud Nebelvírské jen proto, že tam byli zařazeni? Protože, bez urážky, to není příliš taktické.”

Snape se pousmál „Používáš moje vlastní slova proti mně. Harry, to je dost zmijozelské.”

„Já si myslím, že ve skutečnosti jsem víc Nebelvír...“

„Já dobře vím, co jsi,” přerušil ho klidně Snape. „Musím akceptovat, že mám syna z Nebelvíru, že jsem si ho ve skutečnosti sám vybral. To nemá vliv na to, jaký já jsem a určitě nezpůsobí, abych začal mít rád nebelvírské jako takové. To by ti mělo stačit.”

Ano i ne, ale Harry o tom nemohl dál přemýšlet, teď ne.

Mistr lektvarů se vztyčil, prohlížel si knihy a složky se školními potřebami navršené na stole. „Draco bude potřebovat víc pergamenu,” poznamenal, švihl hůlkou a přivolal nějaký z poschodí.

„Předpokládám, že je to na deset tisíc vět,” povzdechl Harry. „No, teď, když jsme sami, je možná vhodná chvíle, abych se tě zeptal, proč jsi se rozhodl pro něco tak...”

„Krutého?” hádal Snape, temné oči se zableskly. „Autoritativního? Diktátorského?”

Harry neřekl nic, pouze se vyzývavě díval na Snapea, aby dal najevo, co si myslí.

Mistr lektvarů zachytil letící pergamen do ruky a roztáhl ho před Harrym. „Draco bude mít dost a dost času tohle vyplnit,” poznamenal. „Ty věty budou něco, na co se bude moci soustředit. A také si myslím, že i povaha tohoto cvičení mu pomůže. On potřebuje mít cíl na dohled. Nevadí, že se při tom psaní bude vztekat. Lepší, než aby příliš dumal.”

Harry vzal z otcových rukou ty pergameny, akceptoval otcovo... tak podivné a zmijozelské rozhodnutí. „Tak co bude muset napsat?”

„Uvidíš,” odpověděl Snape. Harry vzal na vědomí, že se o tom nechce bavit.

Harry sebral zbytek Dracových učebnic a poznámek, pak pohlédl s očekáváním na otce.

Místo, aby si ho pro přenesení přitáhl k sobě, zvedl Snape ruku ve varovném gestu: „Myslel jsem to vážně, že si musíš před Dracem nechat Lupinovo tajemství pro sebe,” naléhal tónem, který nestrpěl odmlouvání. „Jestli zjistím, že jsi nedbal mých přání, budu velice zklamán, zejména proto, že bych ti už nemohl věřit a nechat tě dělat Dracovi společnost. Takže na to mysli a drž jazyk za zuby.”

„Ano, pane.”

Snape se na něj podíval trochu netrpělivě: „Tohle si nechte do třídy, pane Pottere.”

Harry chvíli přemýšlel. „Myslím, že máš rád záležitosti rozdělené na ty ve vyučování a na ty domácí. Ale když se bavíme vážně a já řeknu ano, pane, znamená to, že tě beru jako mého učitele. Znamená to... chci, abys věděl, že to myslím doopravdy.”

„Hmm,” pokynul mu Snape, že by se měli přemístit. „To by šlo, řekl bych. Ale prosím,” zavtipkoval, „pane profesore si nech jen do třídy.”

„Jistě, Sevi,” oplatil mu Harry vtípek. „Ne? No dobře, tak tedy tati.”

***

„Byli jste pryč věky,” mrzutě je vítal Draco, když vstoupili do chalupy, této noci už podruhé.

„Draco, dvacet osm minut není věčnost,” informoval ho Mistr lektvarů suše a přelétl očima stůl. Zřetelně nespokojený s tím, co vidí, se zeptal: „Jedl jsi?”

„Ano, humrový chlebíček a kachnu na pomerančích s divokou rýží, když to musíš vědět,” sděloval povýšeně Draco. „A chtěl jsem láhev Château Manos, a dostal jsem mléko. Mléko, no představ si! Ke kachně! To je přímo svatokrádež.”

„Momentálně je zakázáno poskytnout ti nějaký alkohol.”

Draco údivem otevřel pusu. „Pro pána, nechtěl jsem nějaký alkohol, jen se civilizovaně navečeřet. Co se děje, Severusi? Nikdy jsi nic nenamítal, když jsem si objednal víno k večeři!”

„Mám námitky, když jsi v depresi a večeříš sám.”

„Aha, tak to tedy je,” mumlal Draco.

„Tady,” poznamenal Harry stojící mezi nimi. „Přinesl jsem ti školní potřeby.”

„To jsi mě potěšil, uvědomuješ si, že jsem už prakticky vyloučený?”

„Potřebuješ vzdělání, ať budeš z Bradavic vyloučený nebo ne,” oznámil mu Snape tónem, který nepřipouštěl námitek. „A bezpochyby se ti ho dostane.”

Draco se trochu ušklíbl, ale neodpověděl. Vzal knihy a pergameny, které si krátce prohlédl, než si sedl.

„Ty si vezmi na tvůj úkol,” oznámil Snape. „Harry a já tě seznámíme s tím, co by to mělo být. Nadále předpokládám, že budeš rychle postupovat ve psaní vět. Celých deset tisíc, je to jasné? Panu Weasleymu trvalo víc než třicet dnů, než je dokončil...“

„Budeš tak laskav a přestaneš mi předhazovat Weasleyho?” nevrle se ozval Draco. „Jak já se smál, když on psal ty věty! O co se to pokoušíš, naučit mě, že jsem to neměl dělat?”

„Pokouším se,” klidně odpověděl Snape, „pomoci ti porozumět, jak závažný byl tvůj přečin. Ten tvůj trik s hůlkou, jen ten, by stačil na vyloučení. Když se pan Weasley dopustil činu, za který by mohl být vyloučený, dal jsem mu deset tisíc vět. To samé budeš dělat ty.”

Draco rozhodil rukama: „Severusi, ty dobře víš, že polovina Zmijozelských fušuje do černé magie, kdykoliv k tomu mají příležitost! Nikdy jsi proti tomu neřekl ani slovo. Tvoje mlčení naznačovalo souhlas.”

Snape se naklonil dopředu, mluvil zblízka ke chlapci. „A ty víš dobře, že role, kterou jsem hrál před a po Voldemortově návratu, zásadně omezovala moje možnosti. Ty nevíš, jak jsem zacházel se Zmijozelskými po Samhainu, takže si nech svoje domněnky pro sebe!”

Draco na moment stiskl rty, pak se odvážil. „Ale...“

Snapeův pohled ho přiměl zmlknout.

„Tak je to lepší,” odsouhlasil Mistr lektvarů, „já s tebou nebudu probírat všechny důsledky. Budeš bez námitek psát své věty. Napiš si teď tu první, abys nezapomněl její znění.” Přivolal si nějaký pergamen z hromádky, pak, než ho podal Dracovi, složitě nad ním zakouzlil. „Kouzlo je činí odolné kreativitě, jak už jsem říkal, takže teď popadni inkoust a brko.” Mávl směrem ke kuchyňskému stolu, kde o Vánocích strávili mnoho hodin psaním děkovných dopisů.

Draco si dal načas, když si pro to šel, místo aby použil magii. Bylo kuriózní, jak naštvaným gestem hlavy připomínal Harrymu Rona.

Snape povytáhl obočí, ale pouze čekal, až chlapec zasedne na gauč a srovná si potřeby ke psaní na nízkém stolku před sebou. „Připraven?”

Draco mumlal cosi nesrozumitelného, Snape ho ignoroval.

„Budeš psát Navštěvuji Bradavickou školu čar a kouzel, abych se naučil obraně proti černé magii, ne abych ji praktikoval. Vzhledem k tomu, že se Moudrý klobouk rozhodl zařadit mě právě do Zmijozelu, zanechám svých politováníhodných tendencí chovat se, jako bych byl z Nebelvíru.”

„Ó, to je milé,” vzhlédl vztekle Draco. „Tohle nebudu psát.”

„Ale budeš. A co víc, budeš se podle toho chovat. Bezhlavý útěk z mého bytu, kdy jsi ani nepomyslel na to, jak nebezpečné je takové idiotské chování, byl bych očekával spíš od někoho statečného než lstivého. Od tebe očekávám chytré chování.”

Draco zaťal zuby, ale evidentně si dobře rozmyslel, aby něco namítal. Sklonil se k pergamenu a začal drápat věty, které mu Snape diktoval.

„Víš, Nebelvír přeci není zavrženíhodně pitomý a lehkomyslný,” tiše poznamenal Harry k otci. „Myslím, že to vůbec neznamená pitomost a lehkomyslnost. Je to jako říkat, že lektvary jsou hnusné a co Zmijozel, to kriminálník...“

„K této generalizaci přispívají i mnozí ze tvé koleje, včetně tebe,” odsekl Snape.

„Aha, takže jsem měl nechat baziliška potloukat se po hradu?”

„Očekával bych, že o všem řekneš učiteli.”

„Jo, rok před tím, šli jsme za McGonagall... tedy profesorkou McGonagallovou, že kámen mudrců je v nebezpečí a víš, co se stalo?”

„Je mi líto, že tě ředitelka vaší koleje tak odbyla,” odpověděl Snape, zíral na Harryho způsobem, který bylo těžké nepochopit. Teď máš mě... to bylo to, co četl v temné hloubce Snapeových očí. Harry souhlasně přikývl.

Snape kývl také, a pak, aby dokázal, že na Draca nezapomněl, náhle se nad ním sklonil a varoval ho: „Mysli na to, abys správně napsal Nebelvír, nebo se ti může stát, že to budeš celé přepisovat.”

„Móc velká psina,” vrčel Draco, ale Harry si všiml, že kontroloval, jestli to má dobře. Jeho bledá tvář zčervenala rozčilením, ve vteřině našel chybu a doplnil „e” mezi „b” a „l”. S hlubokým povzdechem napsal Draco úhledně na pergamen dvojku a začal psát druhou větu.

„Ne,” řekl Snape mírně, natáhl se a vzal mu pero z ruky. „Můžeš začít zítra, až poté, co strávíš den učením se.”

„Úžasné,” povzdechl si Draco.

„A Draco...” položil mu Snape ruku na rameno. „Tvoje impulsivnost nás všechny dostala do téměř neudržitelné pozice. Ale... také mi bylo šestnáct a dělal jsem nerozumné věci. Můj vztah k tobě se nezměnil. Rozumíš mi?”

Draco s očima sklopenýma na špičky bot přikývl.

„Myslím, že je čas, abych se vrátil sledovat, co se děje v Bradavicích,” prohlásil Snape a chystal se odejít. „Draco, buď prosím opatrný při užívání Uklidňujícího lektvaru. Chápu, že ho potřebuješ, ale neber ho častěji než po deseti hodinách. Harry, vrátím se pro tebe ráno a rozhodnu se, jak ošetřit tvé oko. Je opravdu dobře, že jsi tady, nechtěl bych, aby tě bystrozorové viděli v tomto stavu a oni by se mohli rozhodnout navštívit místo, kde Draco bydlí.”

„Co jim řekneš, jestli se budou po mně ptát?”

Snape se otočil ode dveří. „Uvědomuješ si, že při hodinách budeš vypadat trochu nešikovně při používání své nové magie?”

„Jo, abychom zmátli Voldemorta...”

„Ze stejného důvodu mám v plánu říci bystrozorům, že od Samhainu máš daleko zranitelnější psychiku a bylo pro tebe velmi obtížné vypořádat se se stresem ze smrti v Bradavicích, takže jsem tě odvedl, abych zabránil tvému nervovému zhroucení...“

„Ty jim chceš říct, že jsem cvok?” rozkřikl se Harry zděšeně.

„Ne, ne takhle doslova. Harry, to je strategie. A já si myslím, že je takové vysvětlení je možná nefér vůči tobě...“

„Nefér,” zakuckal se Harry hořkým smíchem. „Já chci být bystrozorem, na to nezapomínej!”

„Zrovna tak by o tebe nestáli, kdybys byl mrtvý,” stroze mu oznámil Snape. „Pokud tě moje lest udrží naživu, tím, že ukolébá Voldemorta představou, že budeš snadná oběť, nejsem ochoten změnit náš postup, mysli si o tom, co chceš.”

Při pohledu na Snapeovu tvář cítil Harry, že vlna jeho vzteku opadá. „Tak dobře,” reptal, a pomyslel si, že se mu to příliš nelíbí.

Snape se upřeně díval na oba své syny: „Oba si potřebujete odpočinout. Nezůstávejte dlouho vzhůru. Harry, jak jsem už Dracovi řekl, alarm, že jsou porušeny ochrany mi oznámí problémy tady na chalupě. Zůstaňte uvnitř po celou dobu...“

„A nezapomeňte použít čistící kouzlo na zuby, než půjdete spát,” přerušil ho Draco. „Chceš nám ještě něco říct o používání toalety, Severusi? Proboha!”

Mistr lektvarů se na něj dlouze zadíval, zřetelně váhal, zda má odejít. „Nezlobte tu,” dodal. Po těchto závěrečných slovech vyšel Snape ven a zaklapl dveře. Harry se díval z okna, ale venku byla příliš velká tma, aby ho viděl odcházet od domu.

Draco počkal, až uslyšel tichý zvuk doprovázející přemístění, pak se ho naléhavě zeptal: „Harry, mohu něco vědět o tvých snech...“

„Měl jsi dávat pozor, když o tom Severus mluvil,” přerušil ho Harry. „Žádné detaily, ano? Nebo, vsadil bych se, nadělí deset tisíc vět i mně.”

Zmijozelský chlapec se zamračil. „To je legrační, jak jsi změnil názor od té doby co to musel psát Weasley...”

„Tebe jsem se taky zastal,” ujistil ho Harry. „Ale nebylo to k ničemu. Stejně jako u Rona.”

Draco sledoval jeho výraz, pak pokrčil rameny. „Jistě. Nicméně, Harry, ptal jsem se tě na sen o Luciusovi. Rád bych věděl jednu věc... měl jsi ještě nějaké takové sny? No... tedy, jako, že mě zabijí...” Podíval se stranou. „Ale teď víš, že to vše bylo jinak, napadá tě něco, co by ti říkalo, jak dopadne soud se mnou?”

„Je mi líto, nemám představu o tom, co tě čeká,” přiznal Harry. „Ale Draco, cokoliv to bude, Severus a já budeme stát při tobě. Dokonce i kdybychom museli opustit Bradavice, abys byl v bezpečí.”

„Jo,” řekl Draco stísněně. „Jo. Hm, máš představu, jestli má Severus nějaké peníze? Skutečné peníze? Protože... moje peníze, svěřenecký fond... jsem si zcela jistý, že veškerý můj majetek bude vrácen Luciusovi, jestliže budu vyloučen, nebo opustím svévolně školu.” Odvrátil pohled k temnotě venku za okny. „Takže... že Severus opustí svou práci, není dobrý nápad, nemyslíš? Stěží by nás mohl živit bez peněz.”

„Nějaké peníze má,” řekl Harry a bleskl pohledem po Dracovi. „Ne, že by o tom někdy se mnou diskutoval, ale bylo něco v odstavci o financích v adopční smlouvě. Neboj se, Draco. Postará se o nás.”

„Fajn,” povzdechl si Draco. „Tedy, není to fajn, opravdu, ale lepší než být...”

„Co, závislý na mých penězích?” pokrčil Harry rameny. „Snape má klíč od mého trezoru. Jestliže ho bude potřebovat, aby pomohl celé rodině, nemám s tím problém.”

„Ale s tím mám problém,” odsekl Draco.

„Ale jdi, to je z toho, že je ti tak špatně. Půjdeme si lehnout... vyřešíš to s tou ložnicí?”

„Ne,” s povzdechem se Draco podíval na hodinky. „Hele, čas na kakao. Horké mi pomůže usnout, takže se podívám, jestli mi ta pitomá bedna něco dá. Chceš taky něco?”

„Chci a dáme si i nějaké sušenky,” řekl Harry, pokoušel se o lehčí tón. Co jiného mohl dělat?

„Přeměň tu postel,” dodal Draco.

„Neumím to v hadím jazyce,” zívl Harry a vysvlékl si plášť.

„Tak jo, udělám to... ty zapal oheň. Je tu trochu zima.”

V tichu vypili kakao, slyšet bylo jen jak chroupají pečivo. To ticho je uklidňující, pomyslel si Harry, po takovém dnu to oba potřebují.

Zřejmě ale neuklidnilo zmijozelského chlapce. Vrtěl se nervózně, pohled stříbrných očí přeletoval mezi Harrym a stolem. Čím déle tak seděli, tím nervóznější se Draco zdál.

Nervózní a rozrušený.

„Musím ti něco říct,” vyhrknul Draco náhle.

Harry olízl trochu krému z koutku úst. „Hmm?”

Zmijozelský chlapec polkl a opřel se v křesle. „Pamatuješ, jak jsi mi řekl, že mě máš rád?”

Harry cítil, že se červená, ale nechtěl se k tomu vracet, takže vyzývavě řekl: „No a co?” Hmm, to znělo poněkud útočně, uvědomil si vzápětí.

Nevypadalo to, že si toho Draco všimnul. Sevřel ruce kolem, teď už prázdného, hrnku, tiskl ho, jako by na něm závisel jeho život. „Chtěl jsem tě ujistit, že já tě mám taky rád,” šeptal, napětí bylo zřetelné v každé linii jeho tváře. „Mám tě hluboce rád, z celého srdce.”

Tohle prohlášení byla nejpodivnější věc, kterou kdy Harry slyšel. Bylo to... úplně špatně, od slov... nic tak sentimentálního by Zmijozel jako Draco nikdy nevyslovil... přes vyhýbavý pohled a to, jak byl Draco napjatý... až po tón, který oznamoval více než jasně, že v tomto prohlášení bylo leccos, jen ne upřímnost. Bylo řečeno promyšleně, vypočítáno na efekt...

Neznamenal nic, nebyla to vůbec pravda, byla to strategie.

Harrymu se téměř zastavilo srdce, protože on měl Draca rád, a toto... to byl důkaz, ukazující, že druhý chlapec si ničím není jistý. Nejen budoucností, nebo odsouzením do Azkabanu. Nebyl si jistý ani Harrym.

Ne že by to Draco Malfoy někdy přiznal. Ne, bude lhát a využívat situace ke své výhodě, protože je Zmijozel. Harry předpokládal, že by mohl hrát s ním a předstírat, že té lži věří. Bylo by to nejsnazší... ale nemyslel si, že by zrovna tohle teď Draco potřeboval.

„Ty mě nemáš rád,” tiše řekl Harry a odsunul svůj hrnek stranou. Dracův pohled sklouzl bokem.

„Já... já si myslím, že věříš, že mi tohle musíš říct,” pokračoval Harry, kterého to zranilo. „Jednou jsi řekl, že já jsem jediný, kdo tě může zachránit před Azkabanem... a teď předpokládáš, že když to neřekneš, dříve nebo později, zklamaný vším tím co se stalo, bych ti nepomohl, až to budeš potřebovat. Tohle si myslíš?”

„Ne, ne, opravdu ne,” odporoval Draco, jeho hlas doléhal slabě a nemocně k Harryho uším. „Já tě mám rád...“

„Kdybys měl, tak by tě tak nerozhodila představa, že bychom se měli dělit o moje peníze,” namítl Harry. „Poslyš, Draco. Nemusíš předstírat něco, co necítíš. Taková není cena za... moji podporu ani za nic jiného.”

Draco na něj zíral, jak by mu narostla druhá hlava: „Proč jsi mi to tedy říkal, když jsi nechtěl, abych ti to oplatil stejným?”

„To jsem neočekával,” ujasnil Harry.

„Ale... proč, proč jsi to řekl?” naléhal Draco, znatelně zmatený.

„Protože je to pravda, ty pitomče!” křičel Harry frustrovaně. „To ti nikdo nikdy neřekl, že tě má rád?”

„Ne, pokud něco nechtěl,” přiznal Draco, zíral přes stůl na Harryho, oči měl teď jasné a upřímné.

Harry to chápal. Mít rád, neznamenalo pro Draca prostě jen mít rád, znamenalo to manipulaci. Rodinná láska, romantická láska, to bylo něco jiného, ale tohle neměl Draco na mysli.

V momentě, kdy to řekl, sesunul se Draco do sebe, doslova sesunul. Harry věděl, že by měl držet pusu, ale nemohl, protože si právě uvědomil cosi opravdu hrozného.

„Dokonce ani Severus?” zeptal se zmateně. „On... Draco, po celé té době, jak si můžeš myslet, že od tebe něco chce, když ti říká, že tě má rád?”

Draco zvedl hrnek, pokusil se z něj upít, pohyboval se nenuceně, jako kdyby chtěl dát najevo, že není důležité to, co dál řekne. Ale bylo to důležité. A Harry to věděl.

„Nikdy mi neřekl, že mě má rád,” opravil ho Draco. Postavil se jediným plavným pohybem a dodal: „Nikdy mi to neřekl. Můžeš odstranit tady ten nepořádek? Já jsem unavený. Jdu spát.”

0 Komentáře

Nejnovější komentáře