Překlad: Lupina

Beta: martik

Kapitola 50. Víc magie Blacků – 1/5

„Tady, matko,“ pobídl Draco Narcisu tiše. Ležela na boku a naříkala jako ukňourané koťátko. „Přinesl jsem ti džus. Z granátových jablek, tvůj oblíbený. Nechceš se napít, aspoň trošku? Pomůžu ti…“

Ke konci už mluvil vyloženě vemlouvavě.

Narcisa ale nereagovala. Draco si povzdechl, po desáté během hodiny odložil pohár stranou a začal pročítat instrukce madame Pomfreyové. Znovu.

„Jsem si jistý, že už je musíš umět nazpaměť –“

„Odpusť, že nehodlám riskovat život vlastní matky,“ zamumlal Draco zamračeně a přejížděl prstem po pergamenu, jako by se pokoušel vypíchnout klíčovou instrukci. „Mohla umřít, Harry. Umřít! A je to má matka, matka –“

Najednou trhl hlavou k Harrymu s tváří sklíčenou žalem. Žalem děsivým, duši drtícím. Obvykle perfektní vlasy měl necharakteristicky rozcuchané, jako by je prohraboval rukou, a hábit rozhodně postrádal vzezření jako ze škatulky. V místech, kde látku hábitu rukama žmoulal, byla silně zmačkaná.

Harryho bratrův vzhled zaskočil. Rychle k němu došel a položil mu ruku na předloktí. „Netvař se, jako by neexistovala naděje a ona už –“ Odkašlal si a začal znovu. „Je tady s tebou. Živá. A tak ji udržíme.“

Draco chvíli jen zíral, pak cukl hlavou stranou a místo toho upřel pohled na zeď. „Nechápu… nechápu, jak to můžeš říct. Zrovna mně!“

„Protože je to pravda,“ naléhal Harry s co největším přesvědčením. „Uděláme, co bude v našich silách, dokud nezjistíme, jak zvrátit to pustošivé prokletí, a –“

Draco najednou propukl v pláč. Vycházely z něj tak silné, hlasité vzlyky, až otřásaly celým jeho tělem. Harry pár vteřin nevěděl, co dělat. Nepamatoval se, že by někdy někoho viděl takto plakat. Rozhodně ne Draca. Ale pak se pláč ještě prohloubil a přešel do nářku a Harry nepřestal uvažovat, jak by měl zareagovat.

„Ne, Draco, ne!“ vykřikl a vyrazil k bratrovi. Vytáhl jej ze židle do silného, prudkého objetí a dál k němu promlouvat. „Pomůžeme jí, všichni jí pomůžeme! Bude to všechno zase v pořádku!“

Draco přestal naříkat, ale nepřestal se třást. Upadl do Harryho objetí, nechal se držet a po tvářích mu stékaly potoky slz. Pak se ozval nový zvuk, jako by se někdo znovu a znovu pokoušel polknout. Trvalo to nekonečně dlouho, než Draco dokázal znovu promluvit. Ale jeho slova vůbec nedávala smysl.

„Ne… nevím… jak vůbec dokážeš vystát pohled na mě!“

Neměl hábit až tak zmačkaný. Vlastně Harrymu jeho nářky vůbec nedávaly smysl. „No… tedy… co tím, sakra, myslíš?“

Draco se z objetí trochu odtáhl. Vypadal strašně. I když se jeho tvář nedala příliš zhodnotit, protože odhodlaně zíral do kamenné podlahy a ne na Harryho. Něco na jeho postoji však… už tolik netruchlil. Namísto toho vypadal, hluboce, přehluboce zahanben. Harry nechápal proč.

Ale pak po dlouhé chvíli mlčení Draco začal mluvit hlasem tak tichým, že se Harry musel naklonit, aby ho trochu slyšel. „Nevěděl jsem, Harry. Rozhodně to není omluva, ale musíš mi věřit, že jsem nevěděl. Když jsem… když jsem měl ve zvyku dělat si z tebe srandu, že je tvoje matka m-m-mrtvá, nevěděl jsem… Je to strašlivé, něco takového říkat. Strašlivé. Strašlivé, strašlivé, strašlivé –“

Aha. Harry se na chvíli odmlčel, aby popřemýšlel. „Jo, to bylo. Ale ty jsi ještě smrt nezažil, Draco, takže jsi samozřejmě nevěděl. Tomu rozumím. Netušil jsi, jak strašlivý jsi byl. Takže…“ Harry nechtěl skutečně říct, že je to v pořádku, protože takové komentáře nebyly v pořádku. Pravděpodobně by ani neměl poukazovat na to, že jeho posměšky na mrtvou matku nebyly tím nejhorším, co Draco udělal. „Zdá se to tak strašně dávno.“

Draco vzhlédl. „Nejsem pitomý. Vím, že jsi mi to odpustil, jako jsi odpustil… všechno. Ale doopravdy jsem nechápal až do teď, jak moc krutý jsem k tobě byl.“

Harry jen lehce pokrčil rameny. „Jestli tě to nějak utěší, nemyslím, že ani já. Teda, neměl jsem ty poznámky rád, ale necítil jsem se kvůli nim jako ty teď. Protože… Prostě si nemůžu matku pamatovat, že? Ale tvoje vlastní je tak nemocná a tolik se bojíš, co by mohlo přijít, no, je to jako… vyrostl jsem s vědomím, že jsem kdysi mámu měl, ale ta představa byla vždycky, já nevím. Teoretická? Mám na mysli, že jsem nikdy neměl doopravdy pocit, že jsem měl matku. Teta Petunie se mi ani nesnažila být matkou.“

„To zní ještě hůř.“ Draco zvedl ruku, aby si osušil tváře od slz. Moc to nepomohlo. Pořád měl napuchlé oči. „No, Harry, je mi to líto. Opravdu líto. Nic tak strašného bych neřekl, kdybych měl tušení. Nebo spíš bych si rád myslel, že bych neřekl. Abych byl upřímný, musím přiznat, že bych se ti možná stejně posmíval. Opravdu jsem nebyl příjemné dítě.“

Opět se střetl pohledem s Harrym, téměř jako by hledal ujištění.

„Ne, to nebyl.“ Ale Harry pokrčil rameny. Podivné, že ano, jak se teď nad těmi vzpomínkami dokázal pousmát? Už na nich nezáleželo. Což Harrymu napovědělo pravděpodobně víc než co jiného, že druhého hocha skutečně přijal jako bratra.

Dracovi zacukalo v napuchlých rtech. „Je od tebe hezké, že tak ochotně souhlasíš, Pottere.“

Pottere. Takže je trochu rozladěný. Harry ho lehce udeřil do paže a pousmál se. „Neboj. Teď tě mám vážně hodně rád.“

Draco zvedl bradu a najednou zastrčil ruce do kapes. To gesto v Harrym vyvolalo stovku vzpomínek na okamžiky, kdy udělal přesně to samé. Obraz za obrazem, Draco vypadal stejně, přestože se jeho oblečení a okolí měnilo ve šmouhu měnících se výjevů. Trochu to vyvolávalo závrať.

„No, teď,“ přerušil jeho myšlenky Dracův hlas, „se cítím kvůli všemu naprosto příšerně. Můžu… můžu udělat něco, aby se to zlepšilo? Cítím se strašně. Potřebuju něco udělat!“

Chtěl odmítnout, opravdu chtěl. Ale musel se zamyslet nad Dracovým posledním, téměř horečným požadavkem. Možná opravdu potřeboval odčinit své minulé chování. Harry si mu málem řekl o plyšáka. Ale ne, to bylo pošetilé, i když to přání mělo zvláštní kouzlo, bylo příliš dětinské. Snape měl pravdu. Pouhý nákup nevyléčí to místo v Harrym, které vždy toužilo po mámě a tátovi. A ani Dracovi by to nepomohlo přenést se přes jeho vinu, že?

Nepomohlo by ani chtít po něm, ať se omluví Ronovi za to, že se mu vysmíval kvůli chudobě jeho rodiny. Harryho zahanbilo, že ho to vůbec napadlo. Na jeho vkus to bylo až příliš zmijozelské.

„No, teda… možná bys mohl… Nic mě, Draco, nenapadá!“

Druhý hoch popotáhl a ruce měl stále pevně zastrčené v kapsách. „Pak to znamená, že mi doopravdy neodpouštíš, ne zcela.“

Proboha! „Dobře,“ začal Harry po chvíli. „Víš, co bych chtěl, co bych opravdu chtěl? Abys s Hermionou jednal dobře, i teď.“

Draco nakrčil obočí, až se mu vytvořily vrásky. „O čem to mluvíš?“

Harry zaujal bojový postoj a přimhouřil oči. „Jde o to, jak se chováš k lidem. Teď je tu tvoje máma a jen proto, že jinak smýšlíš o mudlorozených, neznamená, že i ona. Takže jestli chceš nějak napravit to, jak jsi býval dřív krutý, můžeš být teď ohleduplný. K Hermioně.“

Sotva Harry domluvil, tvářil se Draco zamračeně. „Nesnáším tvoji amnézii, víš. Polovičku času se chováš jak naprostý magor. Kdyby sis pamatoval, věřil bys, že jsem naprosto propadl mudle! A stejně jsi mi nevěřil, že se k ní budu chovat dobře! Myslel sis, že ji uřknu k smrti jen proto, že je mudla! A to jsem neudělal! Stále jsem ji miloval! A teď miluju Hermionu a ty mi pořád nevěříš!“

No, aspoň se dostal přes tu svoji bizarní averzi ke slovu mudla.

Harry uvolnil svůj postoj a pokrčil rameny. „Myslím, že jsi neměl čas si promyslet, co bude na Hermionu říkat tvoje matka, jestli, tedy až se zlepší. A jsi Zmijozel, že? Je tak nepravděpodobné, že by ses té hádce vyhnul? Až na to, že kvůli vaší minulosti si Hermiona bude myslet, že se stydíš za její krevní status.“

„Ach.“ Draco ztěžka polknul. „Sakra.“

„Musíš si rozmyslet, co uděláš,“ naléhal Harry. „Skutečně rozmyslet, abys byl připravený. Protože… bez urážky, ale právě teď jsi trochu přecitlivělý.“

Draco ostře přikývl. „To asi jsem. Ale dobře, přijímám tvé podmínky.“

Podmínky? Jednat se Zmijozely může být občas vážně depresivní. To, oč žádal, nemyslel jako smlouvu. Takže by měl raději… „Nesnažil jsem se říct, že se s ní nemůžeš rozejít, Draco. Ale nedělej to, protože by někomu jinému mohlo vadit, že je mudlorozená. Udělej to jenom, víš… jestli není ta pravá.“

Dracovi se v očích stříbrně zablesklo. „Ach ano, tolik mi záleží na tom, co si o mém milostném životě myslí ostatní. Ale v pohodě. Nebyl jsi tam, že, když jsem se rozhodl nově zařídit svůj dům!“

Že dokázal zmínit tu noc s portrétem, aniž by mu vyklouzlo, že Lucius je ve skutečnosti mrtvý, Harrymu napovědělo mnoho. Neriskoval tajemství Řádu před Narcisou, ani když měl emoce zvířené. Možná měl nad svou impulzivitou větší kontrolu, než si Severus myslel.

„A je ta pravá,“ dodal Draco. „Teď když už jsem zažil pobláznění, poznám rozdíl. Jen musím Hermionu přesvědčit, že ho skutečně poznám.“

Rhianon byla jen pobláznění? To byla novinka. A Harry se musel zazubit. „Hermionu nedokážeš přesvědčit o ničem, Draco. Nikdo nemůže. Sama se rozhodne. To mi věř.“

Draco si povzdechl. „Může to být šprtka, ale chci, aby byla mojí šprtkou. Kdybych tak byl ještě dědicem a mohl podědit knihovnu Malfoyů. Hermiona by ji zbožňovala. Sakra, jsem imbecil. Měl jsem jí místo těch pitomých kytek poslat knížky!“

Harry se zasmál. „Je to šprtka, ale pořád děvče, Draco! Když jste si promluvili a ona pochopila, co ty květiny znamenají, zasáhlo ji to.“

„Bude to fakt roztomilé, až ti o nás všechno řekne. Ale asi to za to bude stát. Ha. Jestli se dostane přes to, co se stalo v lektvarech.“

„Co se stalo?“

„Nebudu se líbat a pak to rozkecávat.“

„Ty jsi ji políbil? V lektvarech?“

„Copak jsem něco takového řekl?“

„Fajn, tak mi nic neříkej,“ povzdechl si Harry.

Cokoliv mohl Draco následně říct, bylo utnuto zahučením krbu. Harry se napjal s hůlkou v pohotovosti, ale šlo jen o Snapea. Za chvíli napochodoval do pokoje, všechno okamžitě obsáhl svým temným pohledem a zamračil se. „Draco, tvé matce se přitížilo? Měl jsi mě okamžitě zavolat.“

Zrudlý Draco si upravil vlasy a seslal kouzlo na obličej, aby smazal všechny stopy po svém slzavém údolí. „Ne, je na tom stejně,“ zamumlal a přistoupil k posteli. Špičkou ukazováčku ji pohladil po tváři a tiše se na ni díval. Teď už byste nepoznali, že tolik naříkal. Jen vypadal smutně. Velmi smutně.