Překlad: Lupina

Beta: martik

Kapitola 49. Nevítané zprávy – 1/3

„Lupin se probral,“ škrábal se na nose Snape, který se právě odvrátil od letaxového spojení.

Harry, podřimující v obývacím pokoji, okamžitě nastražil uši a čekal na další zprávy. „Je v pořádku? Myslím, opravdu v pořádku, pamatuje si všechno a mluví a –“

„Zdá se, že ano.“ I Snapeův hlas zněl vyčerpaně. „Poslal po řediteli zprávu pro tvého bratra.“

To Harryho probralo dokonale. „Jakou?“

Snape prstem pokynul Harrymu, aby jej následoval do pokoje, který spolu vytvořili. Draco tam Narcisu odlevitoval s mrazivým oznámením, že jeho matka potřebuje řádný spánek a že s dalšími otázkami je konec.

Draco dveře nezavřel, ale závěsy, které přidal, se mihotaly slabým světlem ochran zajišťujících soukromí. Seděl na posteli a stále držel matku za ruku. Při zvuku Snapeových kroků pozvedl vyčerpané oči. „Moje dnešní vyučování se může jít vycpat,“ prohlásil úsečně s důrazem na každé slovo. „Neopustím ji.“

„Je neděle.“

Draco se zamračil. „Tak se může jít vycpat snídaně.“

„Nikdo nenavrhuje, abys opustil matku.“

„Dobře, protože –“ Draco zavřel oči a tvář se mu zkroutila napětím. „Odpusť mi, Severusi. Zjevně jsem krajně podrážděný. Jenže v takové situaci jsem se nikdy předtím neocitl. Co když umírá? Procházím znova a znova instrukce madame Pomfreyové, ale vím, že neobsahují tu správnou léčbu, ani nezastaví zhoršování jejího stavu, ne navždy, a nevím, co dělat, a kde sakra je mé intuitivní ovládání magie, to bych rád věděl, a –“

Zarazil se, když ho Snape rukou objal kolem třesoucích se ramen. „Dýchej, ty pitomé děcko.“

Draco se trhaně nadechl, zopakoval to, ale stále příliš rychle. Zdálo se, že pak se lehce uvolnil. „Báječné. Blábolím jako Mrzimor. Vy dva mě musíte považovat za slaboduchého. No, ty asi ne,“ dodal a úkosem pohlédl na Harryho. „Ty Mrzimory skutečně máš rád.“

Na to Harry jen zavrtěl hlavou. „Severus má pro tebe zprávu. Od Remuse.“

„Jen mi to pověz,“ zamumlal Draco a vymanil se zpod Snapeovy ruky. „Nuže?“

Snape si odkašlal. „Lupin si dosti obšírně promluvil s ředitelem, Draco. A jakmile se dozvěděl, že je tu s námi v Bradavicích tvá matka, výslovně chtěl, abys věděl, že není otcem dítěte, a ujišťuje tě, že se tvé matky ani jednou takto nedotkl.“

Draco dlouho postrádal jakýkoliv výraz a pak zvedl bradu a zlehka odfrkl. „To tedy doufám, že ne!“

Harry nechtěl věci zhoršovat, ale nedokázal potlačit otázku, která mu vyvstala na mysli. „Tak proč lékařský záznam tvrdí osmý měsíc těhotenství, prosperující s třemi tečkami a otazníkem? Jako by si to diagnostické kouzlo ani nebylo jisté, zda je to mimino lidská bytost?“

„Netušil jsem, že Remuse Lupina nepovažuješ za lidskou bytost,“ zamumlal Draco.

„Tak jsem to nemyslel! Ale víš, viděl jsem jeho vlka. O úplňcích není přímo člověkem, tak co jsem si měl myslet, když jsem viděl takový záznam?“

„Možná bys měl začít počítat, Harry. Osmý měsíc – matka stále žila s mým… skutečným Luciusem, když bylo dítě zplozeno. A kromě toho, nemyslíš, že přesně o tomto mluvil na konci loňského roku?“

„Jak bych to měl vědět? Konec loňského roku si nepamatuju!“

„Pravda. Promiň.“ Draco se trhavě nadechl. „Když jsi zabil Luciuse, jeho portrét oživl a řekl mi, že nezdědím jediný galeon z trezoru Malfoyů, ani kdyby mi matka chtěla předat něco z Luciusova majetku. Nebo jejího vlastního značného bohatství. Prohlásil, že je vše již zajištěno. Neodvratně. A pak mluvil o mé důstojné náhradě. Takže zjevně musel vědět, že bude mít jiného dědice.“

Harry polkl a hlavou mu bleskla představa Dursleyových. Vždy věděl, že všechno nechají Dudleymu. Dávno mu došlo, že v jejich závěti se jeho jméno ani neobjeví, jako by nikdy žádného synovce neměli. Rozhodně žádného nechtěli. Ale že by Dracovi rodiče provedli něco podobného? To bylo strašné. Ten nevyrůstal s vědomím, že není milován.

„Harry,“ pravil Draco tiše. „Loni nade mnou Lucius vynesl rozsudek smrti. To jsem ti říkal. V porovnání s tím je vydědění maličkost. Kromě toho, když jsem ukradl tvoji hůlku, věděl jsem, že o všechno přijdu.“

To, jak dobře dokázal Draco číst ve výrazu jeho tváře, bylo víc než znepokojivé. „V tom případě mě překvapuje, že jsi ji ukradl,“ zamumlal Harry.

Draco pokrčil rameny. „Neměl jsem všechno říkat. Myslel jsem, že po tvém boku se sníží pravděpodobnost, že přijdu o důstojnost a svobodu. Nezmiňuju život. Ale dost už o tom. Jde o to, že před osmi měsíci Remus Lupin ještě nefiguroval v této maškarádě.“

„Ale proč teda to diagnostické kouzlo označilo to dítě otazníky? Jde o, ehm, další stránku té kletby, co jí trpí? Co když tvá matka porodí… ehm…“ Harry se zachvěl. Mysl mu přeskakovala mezi tuctem možností, z každé z nich mrazilo.

„Harry, toto stěží pomůže,“ pronesl Snape. „Draco má už tak dost starostí, i bez –“

„Ne, to je v pořádku,“ Draco si povzdechl, když položil matčinu ruku na přehoz a opřel se. Dlouze si ji prohlédl, než pohled obrátil k Harrymu. „Roky se mi dostává varování, že takový záznam mám čekat, až budeme s manželkou v očekávání. Jde jen o rodové omezení, které nedovolí rodičům zjistit pohlaví nenarozeného dítěte. Matka nosí prospívajícího chlapce nebo děvče, ale naše rodinná magie nedovolí zjistit pohlaví.“

Harry se zatvářil. „Další magie Blacků?“

„To by mě nevarovali, ne? Nikdy jsem se nejmenoval Black a rodové lektvary se pojí k legitimním nositelům toho jména spíš než ke skutečným příbuzným. Je to magie Malfoyů.“

Harry stále nepřesvědčeně zamrkal. „No, jestli ty otazníky jsou kvůli krevní magii Malfoyů… Lucius je dlouho mrtvý, opravdu by fungovalo na tvoji matku? Není skutečně Malfoyová –“

„Legitimní nositelé jména,“ zopakoval Draco s rozšířeným chřípím. „Uvědomuješ si, že je pořád Narcisa Malfoyová?“

„A tvůj uštěpačný tón také nepomáhá,“ pronesl Snape.

Harry ho ignoroval. Nepotřeboval, aby jeho bitvy bojoval otec. Kromě toho, Dracova domýšlivost mu byla fuk. Bylo to Dracovské a i kdyby nebylo, právě se užíral starostmi. „A jaký je smysl toho nevědět, jestli čekáte holku nebo kluka?“

Draco provedl ledabylé gesto. „Vyhnutí se vraždě dítěte se ti jeví jako dostatečný důvod? Víš, my Malfoyové jsme měli ve zvyku ukončit těhotenství v okamžiku, kdy bylo jasné, že prvorozené bude děvče. Do patnáctého století, kdy jeden z předků tento zvyk začal považovat za barbarský. Seslal na hlavní krevní linii rodové kouzlo znemožňující zjištění pohlaví a od té doby…“

Harry se zatvářil. „Je to choré a pokřivené.“

„Ten zvyk, nebo kouzlo, co jej znemožňuje?“

„Víš, co myslím!“

„Možná si zrovna neužívám tvé proslovy o tom, jak ďábelská je moje rodina!“

Nu, na toto Harry měl odpověď. „My jsme tvoje rodina.“ A nádavkem dodal: „Ty pitomé děcko.“

Draco pozvedl koutky v náznaku úsměvu. „To jste. Děkuju, Harry. Ale možná by ses mohl krotit v urážení mých předků? Adopce či ne, nemůžu popřít, že jejich krev koluje v mých žilách.“

Při posledních slovech pohlédl na matku, což Harryho probralo. Nebyla to jen jejich krev, na kterou Draco poukazoval. Byla to její krev. Narcisina krev.

Harry pochopil. Kéž by jen pochopil dřív. Samozřejmě, Draco svoji matku miloval. Možná Harryho zabedněnost spočívala v tom, že netušil, jaké to je mít matku a milovat ji.

Ale Draco ji miloval, a proto ho Harryho otevřené zpochybňování jejích motivů a loajálnosti zraňovalo.

Harry přikývl a předsevzal si, že jestli bude nucen říct o ní něco špatného, nejdříve si promluví soukromě se Snapem. Nebo možná s ředitelem. Ale nebude mluvit před bratrem, ne, pokud se tomu půjde vyhnout.

„Dobře, rozumím,“ zamumlal. „Ehm… za to předtím se omlouvám. Neměl jsem říkat, abychom ji nepustili. Je to tvoje máma. Já… no, nemyslel jsem na ni tak. Což bylo hloupé.“

Draco na něj zblízka zamžoural. „Tak náhlá změna názoru?“

Harrymu zahořely tváře. Opravdu to nechtěl vysvětlovat, ale jinak to nepůjde, že? „Sotva jsem si zvykl mít otce, Draco. Víš, že na matku si nepamatuju. A nemyslím amnézii.“

„No, jo…“ Pak pohlédl na Snapea. „Zase pravdivé sny?“

Snape zavrtěl hlavou. „Jestli si vzpomínáš, varovali nás před použitím magie k oživení Harryho vzpomínek.“

„O čem to mluvíte?“ zeptal se Harry. „Jaké pravdivé sny?“

„Jde o lektvar napomáhající rozpomenutí,“ vysvětlil Severus nevrle. „Když jsi jej užíval loni, vzpomínal sis na útržky raného dětství. Vzpomněl sis na rodiče… ze snů ses vynořil s vědomím, jak tě milovali.“

„To vím roky. Vždyť pro mě umřeli –“

„Ano,“ odpověděl Snape s třesoucím se hlasem. „Ale s tím lektvarem ses cítil být milován. A to zahojilo cosi hluboko uvnitř tebe, Harry.“

„Ach…“ Harry se kousl do rtu a najednou jej přepadla naděje. „Možná by prospělo, dát mi zase ten lektvar. Už jsme dospěli k rozhodnutí, že Maršino doporučení, aby mi lidi neříkali o všem, co se událo, bylo špatné.“

„Ty jsi k tomu dospěl. Ty a tvůj bratr.“ Snape si povzdechl. „Harry, pokud si vzpomeneš sám, vybavíš si i pravdivé sny. Pokud ti ten lektvar dám, není zaručeno, že budeš mít stejné sny. A mohlo by to kolidovat s tvým vlastním vzpomínáním.“

Harry se zamračil, ale logiku to mělo. Nesměl na to ale myslet, protože by jej jinak lákalo ukradnout jistý lektvar. „No jo, dobře. Do Velké síně nepůjde nikdo z nás, že? Má někdo zájem o snídani tady?“

Snape mu věnoval vděčný úsměv. „Ano, co kdybys ji pro nás tři zajistil?“

„Já nic nechci –“

„Pro nás tři,“ zopakoval Snape.

Harry zamrkal. „Počkat. Máš pro to slabost, že? Se mnou to bylo taky tak, přiměl jsi mě jíst, když jsem byl rozrušený, že? A jedl jsem sušenky, přestože jsi mi donesl tác s pořádnou večeří. Stalo se to?“

Snapeovy oči zajiskřily. „Vskutku stalo.“

„Co mě rozrušilo? To si nepamatuju.“

„Nedlouho poté, co jsem tě adoptoval, na to jeden tvůj kamarád dost špatně reagoval.“

„Ron nebo Hermiona?“

„Nemohli bychom tu exkurzi vzpomínkovou ulicí zkrátit?“ zeptal se Draco. „Potřebuju si s tátou promluvit o tom, jak zlomíme kletbu na matce! A přece jen bych i něco zakousl, tak běž něco objednat!“

„Dobře, promiň,“ omluvil se Harry a zamířil k otevřeným dveřím. „Tak za chvilku.“ S tím nechal otce a bratra o samotě. Snad něco vymyslí.

Snad včas.

ooOOoo