24. Jak bylo dohodnuto

datum: Pátek 04 září 2015
v kategorii: RODINA jako žádná jiná > AFLNO Kapitoly 21 - 30
komentáře: 0
nehodnoceno -
Překlad: Elza
Beta-read: Ansus

---------------------------------------------------

Chapter Twenty-Four:

As Promised

---------------------------------------------------

Kapitola dvacátá čtvrtá

Jak bylo dohodnuto

1/3

Harry se zastavil na chodbě před Snapeovým bytem, křečovitě svíral hůlku a snažil se namluvit si, že není nervózní, i když zcela nepopiratelně byl. Následně si řekl, že každá rozumná bytost musí cítit nervozitu, nachází-li se sama v hlubinách sklepení. Snape by mu nejspíše nic neudělal, narozdíl od takového Zabiniho či Notta... ale Nott je vlastně v Azkabanu, připomněl si Harry.

Zjevily se před ním dveře, a než Harry stihl pozvednout ruku a zaklepat, zhouply se v závěsech.

„Harry,“ oslovil ho Snape, jehož tvář vypadala o něco vrásčitěji, než se jevila dopoledne. Asi to mělo na svědomí mihotavé osvětlení sklepních prostor hradu. „Pojď dál.“

Tak to přesně nechtěl. „Děkuji, jen si vezmu ten plášť.“

Snape se k němu lehce naklonil, ale ne natolik, aby se Harry cítil utiskován. „Přestal jsi chodit na etiku. Myslel jsem, že jsme měli dohodu. Můžeš skončit s lektvary, ale z mých ostatních hodin uvolněn nejsi.“

Pravda. Uvolněn nebyl. Ale chodit na ně nehodlal. A také se mu nechtělo vyžvanit vše, co má za lubem. „Nemůžu tam chodit.“

„A tvé důvody jsou...?“

„Prostě nemůžu.“ Přešlápl. „Podívejte, pane, musím už jít na famfrpál, nebo přijdu pozdě. A vy jste mi slíbil vrátit mi můj plášť. Ukončeme to.“

Stejně jako ráno vypadal Snape na vážkách. Zjevně chtěl pokračovat v hovoru a přinejmenším z Harryho vymámit důvod, proč přestal docházet na etiku. Jenže tváří v tvář Harryho jankovitosti to vzdal. A také je nutno Snapeovi přiznat k dobru, že on své slovo vždy dodržel.

„Ano, jistě.“ Krátce zaváhal, pak švihl hůlkou. „Accio plášť Harryho otce.“

Jemná látka se přivlnila vzduchem a složila se Snapeovi přes ruku. Harry po ní bez prodlení hrábl a rychle si plášť vzal, jakmile mu ho Snape nabídl. Vteřinku pouvažoval, jestli nemá pronést nějakou štiplavou poznámku typu: Takže přiznáváte, že nejste mým otcem... ale pak ho napadlo, že Snape možná ta slova použil schválně jako jistý vědomý ústupek vůči Harrymu. Usoudil, že toto téma by bylo lepší nechat u ledu, a prostě se otočil k odchodu.

Snapeův tichý hlas ho zastavil v rozletu. „Harry.“

Neotočil se zcela, pouze se ohlédl přes rameno. „Ano?“

„Je mi líto, že jsem nebyl doma, když jsi za mnou přišel.“

„Draco je slepičí prdelka.“

„Stará se o tebe.“

...Tak jako já. Nevyřčená věta mezi nimi zůstala němě viset. Možná ji Snape nevyslovil kvůli Harryho připomínce, že kdyby ho doopravdy miloval, tak by to neříkal. Řídil se snad Snape Harryho přáními, obdobně jako mu ustoupil v otázce hodin lektvarů?

„Jo,“ odtušil Harry. „No, jak jsem říkal, teď musím na trénink.“

„Dobře se bav.“

V tónu Snapeova hlasu nebyly žádné emoce, ale Harry se stejně naježil. Jak to k čertu myslel? Dozvěděl se snad, že se Harry před pár dny nedokázal přimět vzlétnout do výšky? Vysmíval se mu, jak to míval ve zvyku? Pásl se na bledosti Harryho tváře, když se onehdy dopoledne potkali na vstupním schodišti, cítil skryté potěšení z třesu jeho rukou...?

Harryho myšlenky se skřípotem přibrzdily, když mu došlo, jak nerozumným směrem se rozjely. Snape mu jenom popřál, aby se dobře bavil, neurážel ho. A Harry už zase jeho slova vážil na vahách zatížených pěti lety pokřivených vztahů, nedokázal je brát tak, jak byla míněna.

Dnes se přeci Snape zajímal o Harryho blaho... i když o to Harry nestál.

„Díky,“ protlačil konečně Harry staženým hrdlem.

Nedá se říci, že by přímo utekl, ale odešel výrazně rychlejším tempem, než jakým obvykle chodil – a když zahnul za nejbližší roh, s úlevou si oddechl.

---------------------------------------------------

Na trénink dorazil pozdě, což se vzhledem k okolnostem dalo očekávat. Pro plášť se totiž vypravil opravdu až na poslední chvíli, aby měl dobrou výmluvu, kdyby ho Snape chtěl zdržet na slovíčko.

Ne, že by ten muž vyvíjel v onom směru příliš horečnou snahu, což bylo na jednu stranu jenom dobře, ale zas na druhou... Harry nevěděl, co si o tom myslet. Možná Snape konečně začínal docházet k názoru, že adopce nebyla nejlepším nápadem. Asi i proto se zmínil o Jamesovi jako o Harryho otci.

„Přišel ses na nás podívat?“ zeptal se Ron zvědavě, když hladce přistával vedle právě přišedšího Harryho.

Dotázaný nadzvedl posměšně koutek, k čemuž ho vedla najmě lákavost oné představy. „To víš, že ne. Všichni z týmu makají, tak musím taky.“

„Fajn, cvičíme Kaslovův trik.“

Harry kývl, naskočil na koště, sevřel pevně násadu a vylétl směrem k ostatním hráčům. Raději by se držel při zemi jako minule, ale nebylo mu přáno. Jako člen družstva musel dodržet pokyn svého kapitána a provést požadovaný manévr. Nezáleželo na tom, že stěží popadal dech ani že jeho hlava toužila rozplynout se do neznáma. Jediné, na čem záleželo, bylo soustředění. A tak se snažil.

Sklonil se k násadě, zaťal zuby a mířil výš a výš, až se konečně objevil po boku Ginny.

„Přišel Harry, jdu na druhou stranu!“ křikla a přenechala mu místo chytače.

Harry jí chabě poděkoval. Nebylo snadné předstírat vděčnost, když by byl raději, kdyby zůstala, kde byla. Necítil se zrovna na provádění náhlého střemhlavého letu k zemi, jímž by měl na sebe strhnout pozornost protihráčových odrážečů, a umožnit tak vlastnímu střelci skórovat. Jenže, čím déle o něm přemýšlel, tím mu tenhle Kaslovův trik připadal jako větší blbost. I přesto, že ho prováděl v průběhu minulých let nesčíslněkrát a že ho při něm měli vlastní odrážeči chránit.

„Tak, připraveni... vpřed!“

Na Ronův pokyn se všichni rozhýbali. Harry těžce polkl a vyrazil k zemi, která se mu zdála řítit se v ústrety znepokojující rychlostí. Nezbývalo mu, než se pevně držet koštěte, cokoli jiného by bylo daleko horší. Vítr mu hučel v uších a na zlomek vteřiny by přísahal, že se ho zmocnila vzpomínka na pád po zásahu potloukem. Ale to bylo směšné. Byl přeci v bezvědomí, tak si z toho nemohl nic zapamatovat.

Myšlenka na neexistující vzpomínku ho rozhodila, neodhadl dobře vzdálenost k zemi a místo toho, aby nad trávníkem provedl požadovaný elegantní průlet v nízké výšce, tvrdě přistál. Klopýtl, nešikovně zakopl o vlastní koště a dopadl na levé zápěstí.

Ron se k němu snesl během několika málo vteřin. „To nebylo zrovna lehké přistání.“

Harry se cítil jako baba, ale příležitost vycouvat nepustil. „No... jo. Zápěstí...“

„Na ošetřovnu?“

Nepřipadalo v úvahu. Madam Pomfreyová by na první pohled poznala, že se zápěstí vzdor bolesti, již v něm cítil, nic vážného nestalo. „Tak špatné to zas není. Chce to jen nechat chvíli v klidu.“

„Fajn.“ Ron se otočil k týmu vznášejícímu se nedaleko. „Znovu! Ginny jako chytač.“

Harry zvedl koště o poodešel bokem. Dívat se na ostatní nebyla taková zábava jako účastnit se tréninku přímo, jenže to zápěstí ho bolelo, tak...

Asi měl Rona poslechnout rovnou.

---------------------------------------------------

 „...a pak jsem vlastnoručně zneškodnil Darswaithea, a zachránil tě tak před jistým únosem,“ zakončil Draco vyrovnaným tónem.

„Tos neudělal.“

„Udělal. Můžeš mi klidně dát pravdomluvné kapky, pokud mi nevěříš.“

„Neříkej dvakrát. Mohl bych tě vzít za slovo.“

„Klidně.“

Harry se usmál, ale do boty si nesáhl. Na setkání s Dracem si nosil Veritasérum, i když zatím je ještě nepoužil. Ale co není, může být.

„Krbem jsem zavolal Severuse. Okamžitě přišel a zjistil, že Darswaithe byl pod Imperiem,“ dodal Draco. „Luciusova pozornost či spíše nepozornost – Darswaithe měl u sebe přenášedlo vyrobené Luciusem. Možná to nevíš, ale z nepoužitého přenášedla lze vyčíst magický podpis jeho tvůrce –“

„Jen to, že toho víš víc o pozadí kouzel, tě neopravňuje dělat si ze mě šprťouchlata.“

Draco pozvedl bradu. „Nemohu za to, že jsi vyrůstal mezi neznalými hejhuly.“

„Kampak se poděl ten nově smýšlející Draco, který udělal tlustou čáru za minulostí?“

„Řek‘ jsem snad, že jsou takoví všichni mudlové? Ta cháska, co tě vychovávala, to byli úzkoprsí hejhulové, Harry.“

Tomu se nedalo dost dobře oponovat. Možná by se mohl ohradit proti těm ‚hejhulům‘, ale pokud se na to podíval z Dracova úhlu pohledu...

„No, abychom to nezamluvili, to přenášedlo se ukázalo jako docela užitečné. Vyluhovali jsme ‚Luciusovu‘ magii v něm zachycenou a s její pomocí docílili toho, že Lupinovo falešné Znamení zla působí jako opravdové. Díky tomu Lupin cítí, když Pán... ehm, když Voldemort Luciuse zavolá. A také se tím zdvojilo zakrytí Lupinova přirozeného magického podpisu – jednou ho potlačuje Severusův upravený mnoholičný lektvar a v druhé vrstvě ještě magie přítomná ve Znamení zla.“

Harry se opravdu snažil výklad pochopit, ale detaily si stále jist nebyl: „Jak tam byla zachycená?“

„To asi nebylo úplně nejvýstižnější označení,“ promnul si Draco zamyšleně bradu, „měl jsem na mysli skutečnost, že v tom přenášedle, dokud nebude použito, zůstává přítomna Luciusova magie. A jelikož ji budeme v dohledné době ještě potřebovat, tak ho rozhodně nepoužijeme.“

Potřebujeme ji pro Remuse, jasně. Se snahou o potlačení slyšitelného hořekování v hlase se Harry zeptal: „Slyšels o něm něco? Jde mu to předstírání, že je tvůj... že je Lucius Malfoy, dobře?“

„Pokud vím, tak ano,“ povzdechl si Draco, natáhl si nohy a překřížil je v kotnících. „Ale moc toho nevím. Nepotřebuju to vědět. Znáš to.“

„Jo.“

„Kdyby matka zůstala na panství, věděl bych toho víc. Ne, že by mi snad pravidelně psala, ale...“ znovu si povzdechl. „Možná, že bych toho mnoho nevěděl, ani kdyby neodešla na pevninu. Loni mi téměř nepsala, protože se bála Luciuse, a vzhledem k tomu, že si myslí, že je stále naživu...“

„Možná si to nemyslí. Co když odešla právě kvůli tomu? Že má podezření, že něco není v pořádku?“

„Proč by pak neudala ‚Luciuse‘ Voldemortovi?“

„Netuším...“

„Pokud je mi známo, vyrazila si prostě na nákupy,“ odtušil Draco hořce. „Vždy úzkostlivě dbala o svůj vzhled. Víc než o vlastního syna. Což samozřejmě zdůvodňovala strachem o mé bezpečí. Že by mi prý Lucius mohl ublížit, kdyby mi pomáhala a on na to přišel. Tak nějak to znělo, když se konečně uráčila poslat mi pár řádek.“

„Ty můžeš o jejích důvodech alespoň pochybovat, to já vím nabeton, co ke mně cítí tetička Petúnie... tedy cítila. Málokdy vůbec vystála mou přítomnost v téže místnosti a nikdy mi to neopomněla připomenout.“ Do háje! Harry zrudl, když mu došlo, co že to vykládá Dracu Malfoyovi. Pak se upamatoval, že vlastně technicky mluví s Dracem Snapem, ale k uklidnění mu to nepomohlo. Podobné informace Harry nesděloval ani Ronovi s Hermionou. Nebo přinejmenším ne takhle bez obalu... takže to nutně muselo znamenat, že se v Dracově přítomnosti cítí natolik v pohodě, aby před ním žvanil v podstatě o čemkoli.

Jen z toho pomyšlení se mu udělalo nevolno.

Na stolku vedle Harryho se náhle zjevil pohár vydlabaný ze dřeva přetékající červeným vínem. Nejprve ho téměř pozdvihl se sarkastickým přípitkem na svůj neskutečně zkurvený život, pak ho jen chňapl a vychlístl jeho obsah do plamenů.

„Zvláštní, že i komnata se může splést v odhadu mých potřeb,“ zamumlal.

„Evidentně jsi zatoužil vylít merlot do ohně.“

„Není divné, že mi Bradavice klidně nabídly alkohol, když tu jsme sami bez dozoru...?“

„Vždyť jsme zletilí,“ odtušil Draco. „Mrkej.“

Zavřel oči, vztáhl ruku ke svému stolku, prsty se v očekávání sevřely – a nic.

„Hmmm,“ pronesl po pár minutách. „Zcela jasně jsem si přál láhev Krug Clos d’Ambonnay.“

„A chtěls ji vypít?“

„Právě proto jsem požádal i o dvě sklenky.“

„V tom bude ten problém,“ odtušil Harry poťouchle. „Pokud bys jí chtěl mrsknout o zeď, tak by se nejspíš objevila.“

„Směšné. Máme dostatečný věk na pár skleniček! A krom toho, co bydlím u Severuse, mi  skřítci dávají víno ke každičké večeři!“ Draco se náhle prudce nadechl. „Když už o něm mluvíme, doufal jsem, že s námi někdy povečeříš. Co třeba zítra?“

Harryho pohár se zčistajasna znovu naplnil.

„Hele,“ Harry to slovo téměř vyplivl. „Tentokrát zkusím odolat a ničím nemrsknout. A ne, nechystám se zítra povečeřet se Snapem. Zbláznil ses?“

„Uznávám, že ptát se tě nebylo nejrozumnější,“ odtušil Draco s očima upřenýma na pohár. Pak pokrčil rameny, předklonil se a vzal si ho. „Zdá se, že komnata není imunní vůči omylům.“

„Zítra stejně přijde doktorka Milá,“ dodal Harry.

„Mohl by sis s ní pohovořit o svých důvodech pro fixlování zranění levého zápěstí.“

Harry zamrkal. „Jak jsi...?“

„Ale prosím tě,“ odfrkl si Draco, „také jsem jednou či dvakrát něco trochu přibarvil. Takže to poznám. Mimoto, obvázání na dobu čtyř dnů by vyžadovalo pouze zranění za použití černé magie. Cokoli jiného by madam Pomfreyová dala do pořádku v cuku letu.“

Čtyři dny... Harry se začervenal. „Netušil jsem, že mě hlídáš tak bedlivě.“

„Ani ne. Ale nezapomínej, že se denně potkáváme a obvaz není zrovna nejnenápadnější.“ Draco se krátce odmlčel, pravděpodobně sváděl sám se sebou boj o další věty. „Víš... nejdřív jsem si myslel, že ses prostě jen zranil při tréninku, tak jak to říkali všichni ostatní, ale časem jsem si začal říkat, jestli za tím není něco víc.“

Ó Bóže, pomyslel si Harry. Došlo mu, že mám problémy létat na koštěti a že to byl můj způsob, jak získat trochu času, dokud nevymyslím co s tím...

„Jenže v tom případě bys ten obvaz spíš schovával,“ navázal Draco s náznakem otázky, „aby se tě nikdo nevyptával.“

Fajn, takže Dracovi nedošlo vůbec nic. A proč by k sakru měl Harry maskovat zranění, které předstírá? Zvědavost okamžitě přebila otázku létání a nelétání.

„Teď jsem mimo. O čem to mluvíš?“

Draco se naklonil vpřed a z blízka studoval Harryho tvář. „Víš, čas od času se ve Zmijozelu vyskytne student, který přestane zvládat nároky na něho kladené a uchýlí se k... myslím, že oficiálně se tomu říká ‚sebepoškozování‘.“

Harry zíral. „Ty sis myslel, že jsem si něco udělal?“

„Jsi pod nepředstavitelným tlakem...“

„Čteš příliš mnoho psychologické literatury.“

Draco se narovnal, ale oči mu zůstaly zamyšleně přimhouřené. „Taková odpověď není přímé popření.“

Harry skoro odsekl: Vážně?, ale vzhledem k okolnostem mu to nepřipadalo vhodné. Draco se o něho opravdu bál. Harry si na to ještě stále nezvykl. Trochu ho to vytáčelo. „Neporanil jsem si vlastní ruku,“ řekl místo toho. „Ale když tě to tak napadlo... víš... stává se to ve Zmijozelu často?“

„Ani ne,“ odpověděl Draco, krátce zapřemýšlel a pak pokrčil rameny. „Možná máš pravdu, asi jsem toho vážně o podobných věcech přečetl příliš mnoho. Takže... pročs měl to zápěstí zavázané tak dlouho?“

„To bych raději nerozváděl.“

„Prober to s Maršou. Vždycky uměla dobře poradit.“

„Tobě, doufám.“

Draco se zasmál, do výrazu se mu vloudila špetka zákeřnosti. „Neřekla ti, že jsem k ní chodil, že ne. Bod pro ni. Nechtěl bych, aby se to rozneslo, ale ty jakožto můj bratr...“

Harry se raději nehádal. „S čím ti pomáhala?“

„Jsem prý lehce narušený,“ protočil Draco očima. „Vypadá to, že výchovné působení bigotního vraždícího maniaka na mně zanechalo svou stopu. Třeba v názoru, že trávit své nepřátele je správný způsob vypořádávání se se světem. Severus mi domluvil sezení u Marši, když začlo být navýsost zřejmé, že mám větší problémy, než si jsem schopen připustit.“

„A co já?“

„Tys byl po zabití Luciuse kapánek nevyrovnaný. Což bylo vlastně k smíchu, protože to byla nehoda. Ale zákoutí lidské mysli jsou občas nevyzpytatelná. Jednou jsi to definoval jako ‚pocit viny z toho, že necítíš vinu‘.“

Harry polkl. „Ona ví, že jsem někoho zabil?“

„Ne tak docela. Nemůžeme jí to prozradit, protože obecně se má za to, že Lucius je stále naživu, a ona občas čte Denního věštce. Takže buď té lásky a neprozraď jí to.“

„Jak mi potom může být nápomocná?“

„Je obeznámená se zbytkem tvých životních přemetů,“ řekl Draco tiše. „Že jsi osiřel, příbuzní s tebou nakládali příšerným způsobem, že jsi uctíván světem, o jehož existenci jsi neměl ani tušení. Místní tisk si s tebou hraje jak s camrálem. Pak jsi byl uvězněn a mučen a navíc ještě oslepen. A korunu tomu všemu nasadila adopce rodinou tvých dlouholetých nepřátel. Nepřijde ti, že to je dost důvodů pro návštěvy u psychologa?“

„Snape a ty jste nikdy nebyli mými nepřáteli,“ prohlásil Harry pohrdavě. „Na to jste nebyli dostatečně důležití. Spíš jste byli takoví trnové v patě.“

 „Bývalí soupeři, řekněme. Chápeš, co jsem měl na mysli?“

„Jo.“ Harry zvedl pohled od vlastních dlaní, do té chvíle mu vůbec nedocházelo, že na ně civí. „Nechovali se ke mně zas tak příšerně.“

„Ale prosím tě! Spal jsi pod schody a trestali tě odepíráním jídla.“

Pravda, jenže slyšet to od Draca... Harrymu se znovu dělalo lehce nevolno. Bylo k neuvěření, že Draco ty informace nezneužívá. Nebo... možná se tomu uvěřit dalo. Harry to vlastně bral. Bylo mu jasné, že to nemohlo být jednoduché, dostat se ve vzájemném vztahu tak daleko.

Leč v každém případě nechtěl Dursleyovy rozebírat víc, než už se stalo. „Vždyť už jsou po smrti. Znáš to, o mrtvých jen v dobrém.“

„Neznám. A tví příbuzní si tvou pochybnou ‚úctu k zemřelým‘ nezaslouží. Nechceš po mně, doufám, abych teď bral ohledy i na Luciuse?“ Draco zaskřípěl zuby. „V souvislosti s ním lituju jedině toho, že zemřel dřív, než mě mohl vidět zamilovaného do Rhiannon. Dal bych nevímco za možnost vmést mu to do toho jeho čistokrevného ksichtu!“

Harry byl rád, že se odpoutali od rozebírání jeho příbuzných. „Možná bys to mohl říct jeho portrétu.“

Dracovy oči zazářily jako ryzí stříbro. „Portrétu... podnětný návrh.“

Harry se zachmuřil. „Možná by sis měl zas jednou pohovořit s doktorkou Milou. Tváříš se, jak bys... já vlastně nevím, jak se tváříš.“

Draco nad tím mávl rukou. „Mám s ním nevyřízené účty, to rozhodně. Teď bychom se měli ale spíš věnovat tvé schůzce s Maršou. Dávej si pozor, Harry. Je chytrá, a pokud se zmíníš o čemkoli, co bys neměl vědět, bude jí jasné, žes proti jejím doporučením s někým o loňském roce mluvil. Merlin mi pomoz, pokud se o tom zmíní tátovi.“

„V nejhorším případě se můžu tvářit, že jsem si tu a tam na něco vzpomněl,“ usoudil Harry. „Nebude to úplná lež.“

„No, stejně buď opatrný. Severus už se po mně párkrát podezřívavě koukal. Naštěstí pro nás mu zatím nic nedošlo. Asi to bude tím stresem, řekl bych. Vypadá vyčerpaně a nemyslí mu to tak rychle jako jindy. Přijde mi takový... utlumený.“

„Už bylo na čase, aby se trochu ztlumil. Normálně jedná se studenty hůř než podvyživený upír!“

„Tvůj bratránek si o Severusovi myslel, že je upír.“

„Nekecej!“

„Vážně. A pak na Severusův přímý dotaz nedokázal vyjmenovat tři hlavní znaky upírů.“ Draco se postavil, oblékl si hábit a pečlivě ho na sobě rovnal tak dlouho, až mu visel z ramenou v dokonale pravidelných záhybech. „Prostě si dej na Maršu pozor.“

„Víc než dobrý,“ slíbil Harry. „Mám plán.“

„Merline ochraňuj nás. Nebelvír má plán.“

Harry vyskočil. „Začínám tě mít docela rád, ale nenávidím ty tvoje urážky Nebelvíru, co kolem sebe jen tak bez mrknutí oka trousíš!“

Draco zamrkal. „Nikdy ti nevadily...“

„No, tak teď mi vadí!“ odsekl Harry. „Tak si je odpusť. A myslím to vážně. Jsou pitomé a dráždí mě.“

„Chceš snad říct, že ty si nikdy Zmijozel do huby nebereš?“

Harry v zamyšlení svraštil čelo. „No... ale to je něco jiného. Totiž, chápej, osazenstvo Zmijozelu tvoří převážně děsivé exempláře. Jako tvé staré já, bez urážky.“

„Jestli máš o Zmijozelu takovéhle mínění, tak už se nedivím, že odmítáš se mnou dál prefektovat,“ odtušil Draco suše. „Nemůžu sice tvrdit, že bych z tvého pohledu nebýval ‚děsivým exemplářem‘ ani že předsudky spojené s původem ve Zmijozelu nejsou častější než v ostatních kolejích, ale sám dobře víš, že děti smrtijedů jsou ve Zmijozelu v menšině. Máme mezi sebou i mudlorozené a ze smíšených rodin. Mudlorozená je i ta okouzlující druhačka Larissa, která se zamilovala do tvé Salsy a vpodstatě si ji uzurpovala, až dokud jsi nerezignoval a nekoupil jí vlastního hada.“

Na pokraji Harryho vědomí se vynořila lehce rozostřená vzpomínka na malou holku... téměř ji viděl před očima. Drobná s neposlušným chumáčem ryšavých vlasů... její naříkavý hlásek se ozval zcela zřetelně. Ale Dráčku...

„Říká ti Dráčku!“

Draco se zachmuřil. „Řekl jsem jí naprosto jasně, aby toho nechala – ale ano, říká.“ Výraz jeho tváře se najednou projasnil. „Ty sis právě vzpomněl, že jo!“

Harry přitakal, ale uvnitř ho hlodala netrpělivost. Jak dlouho bude ještě trvat, než si vzpomene na kouzlení v hadím jazyce? Jak dlouho potrvá, než bude moci znovu zavolat Siriuse?

„No, někteří z nás nemají celé odpoledne volné,“ poznamenal Draco a otevřel dveře. „Někteří z nás stále ještě musejí navštěvovat pondělní odpolední výuku.“

Harry nepřeslechl ironii v Dracově hlase, ale co už... Nic na světě by ho nedokázalo v onu chvíli donutit litovat, že může zůstat v Komnatě nejvyšší potřeby místo toho, aby chvátal na lektvary.

---------------------------------------------------

Minulý týden se Harry z hodin etiky prostě ulil, ale nečekal, že by mu to procházelo věčně. Bude si muset vymyslet pár dobrých výmluv. No ještěže je etika jen dvakrát týdně. To zvládne. Určitě.

V úterý po ránu si Harry vzal neviditelný plášť a pečlivě si ho složil do kapsy kalhot. V průběhu péče o kouzelné tvory, oběda i přeměňování se neustále musel přemáhat, aby ho co chvíli nekontroloval. Až konečně před koncem hodiny přeměňování nastal ten správný čas k jeho použití.

„Mám dojem, že budu muset začít znovu s novým jablkem,“ procedil Harry koutkem úst k Ronovi a ukázal mu to rozpatlané cosi, které vykouzlil. Měli s využitím znalosti ‚základní přirozenosti‘ přeměnit jablko v dámské kožené lodičky, obě věci zřejmě měly v základu něco společného, jakkoli pochybně to vypadalo. Harrymu se zrovna nedařilo, ale přeměňování nikdy nepatřilo mezi jeho silné stránky.

„Jo,“ odtušil Ron, aniž by se pořádně podíval. Jeho vlastní jablko se zmítalo kdesi na pomezí mezi obuví a jablečnou přesnídávkou.

Harry se nenápadně přesunul do zadní části učebny, kam předtím skřítci nanosili jablka, počkal, až budou k němu všichni zády, rychle vytáhl plášť z kapsy, přehodil si ho přes hlavu a couvnul do kouta místnosti. Vzápětí zazvonilo.

„Kde je Harry?“ zeptal se Draco Hermiony, když se smečka studentů balila a mizela z učebny.

„Rone? Kam šel Harry?“

„Pro další jablko,“ řekl Ron roztržitě. „Co já vím. Možná šel na etiku bez nás.“

„A skřítci možná mají křídla,“ odsekl Draco. „Už zas se někde zašil. Severuse chytne psotník.“

„Minule nic neříkal,“ zamyslela se Hermiona. „Jen chvíli tiše pozoroval soupis docházky a prostě to přešel.“

„Usoudil, že ‚dá Harrymu čas‘,“ povzdechl si Draco. „Dejme tomu, že poslední dobou je více či méně vyvedený z míry, ale nemusí trvat dlouho a postaví se opět pevně na nohy. Jen doufám, že přitom nerozšlápne Harryho.“

„Snape Harrymu neublíží,“ zareagoval Ron na poslední pronesenou větu. Vypadal rozčileně. Pozoruhodné.

„Říká ti něco pojem ‚obrazné vyjádření‘?“ zeptal se Draco posměšně.

Hermiona, s Harryho batohem přehozeným přes rameno a svou taškou v druhé ruce, vypakovala kluky z učebny. Draco jí přidržel otevřené dveře, a když ho míjela, převzal si od ní Harryho batoh. „Uděláš si kýlu. Sama táhneš knihy co deset studentů dohromady. A když tvůj vlastní kluk nemá dost slušnosti, aby ti pomohl –“

„Hele!“ bránil se Ron.

Draco zívl, jako by se šíleně nudil. „Můžu mu to po Severusově hodině odnést na kolej. A praštit ho tím přes tu jeho tupou nebelvírskou palici, třeba by se mu v ní rozsvítilo.“

Normálně by Harry Dracovi za takové prohlášení jednu vrazil. Teď jen vyčkal až do odchodu posledního studenta a opatrně spolu s ním vyklouzl z učebny, než za sebou dotyčný zavřel dveře.

---------------------------------------------------

„S kázáním se nenamáhej,“ varoval Harry Hermionu, když si vedle ní sedal na večeři, „stejně bys mě nepřesvědčila.“

„Být tebou, tak mu věřím,“ řekl Dean a přihnul si ze sklenice dýňové šťávy. „Jednou jsem mu zkusil říct, že etika není úplně špatná.“

„Etika mi nevadí.“

„Harry...“ pronesla smutně, leč Harry se přesvědčil, že mu to nevadí. Pořád si myslela, že ví, co je pro něho nejlepší, ale tentokrát se prostě mýlila. „Měl bys svému otci dát šanci.“

„Tys to nepochopila?! Nemůžu!

„Ale to víš, že můžeš –“

Harry zvedl talíř s večeří a přesunul se podél stolu až k Lence, která jídávala, u kterého stolu se jí zrovna zachtělo – stejně jako se vedena svou vrtkavou náladou nepravidelně objevovala na různých vyučovacích hodinách. Ta vůbec nemusela mít ponětí, že Harry nechodí na etiku, a pokud to věděla, byla velká naděje, že k tématu poznamená cosi bizarního a přenese svou pozornost zase jinam. Rajská hudba pro Harryho uši.

Harry se na ni široce usmál a usadil se vedle ní.

Nezklamala. „Měl bys jíst víc okurek, Harry.“

Právě tak bizarní, jak Harry žádal. „Proč?“

Proti jeho očekávání se jen rozchichotala. „Harry...!“ Tón, jímž vyslovila jeho jméno, byl na míle vzdálen Hermioninu.

„Ty jsi takový blázínek!“ zvolala za stálého chichotu.

Harry na ni zakýval obočím. „Myslíš, že bych si měl zajít do kuchyně pro pár okurek? A požádat přitom Dobbyho a ostatní skřítky, aby připravovali více okurkových jídel? Okurkový salát, studené okurkové polévky, obložené okurky a na zapití čerstvou šťávu z okurek?“

Její líce nad tou představou úplně zrůžověly. No, Lenka měla vždycky k zelenině osobitý vztah. A k čemu také ne, že... Ale Harrymu to zcela vyhovovalo. Žila si na své vlastní luně, jejíž dráha se pouze tu a tam křížila s tou naší zemskou. Jelikož současný Harryho svět poskytoval málo důvodů k radosti, trávit čas s Lenkou bylo čiré potěšení.

V onen moment dostal Harry nápad tak křišťálově skvělý, až se podivil, že ho to do té doby nenapadlo. „Jak to vidíš s Vánočním plesem, Lenko? Jdeš s někým?“

„Ale jistěže. Všichni starší havraspárští studenti mají v plánu se zúčastnit.“

Harry se uchechtl. Proč jen se mu ve čtvrťáku zdálo v podstatě nemožné zeptat se na totéž Cho? Vždyť to nebylo nic těžkého, říct na rovinu, nač se ve skutečnosti ptal. „Jenže já bych chtěl víc, než tě jen pozorovat, jak se procházíš kolem parketu,“ objasnil a naklonil se blíž k ní. „Chtěl bych, abys tam byla jako má partnerka. Co říkáš?“

Zamrkala a pro tu chvíli poněkud připomínala sovu.

„Takže ano?“ naléhal Harry.

Lenka znovu zamrkala. „Musím se zeptat čaje.“

Z úst kterékoli jiné by se jednalo o jasný náznak k vyklizení pozic, ale Lenka to nejspíš myslela doslova tak, jak to řekla. Nalila si do šálku čaj z nejbližší konvice a hloubavě se do něho zahleděla.

„Je nám souzeno jít společně?“

„Lístky mlčí,“ odpověděla Lenka roztržitě, „ale bude to nejspíš tím, že tam žádné nejsou. Asi bych měla tenhle čaj vypít a nalít si jiný –“

„Anebo můžeš předpokládat, že čaj nechal rozhodnutí na tobě.“ Harry neměl za sebou tři roky jasnovidectví jen tak pro nic za nic. Naučil se jakoukoli okolnost bez váhání vyložit způsobem, jenž se mu právě hodil.

„Ach.“ Lenka se usmála a vzhlédla. „Potom tedy ano, Harry. Bude to jistě příjemné. Mám na tebe počkat u dveří?“

„To víš, že ne. Jako tvůj kavalír tě vyzvednu u vstupu do havraspárské společenské místnosti a přinesu ti květiny,“ řekl Harry v povznesené náladě z celého toho dobrodružství. „Nebo bys dala přednost okurkám?“

Znachověla až do fialkova, ale docela jí to slušelo. „Nemusím je jíst tak často.“

„Ale mně jsi říkala, ať si je dopřávám častěji.“

„Řekla jsem to proto, že jsi toho tolik zapomněl.“

„Co třeba?“

Znovu zčervenala, tentokrát ale nabrala méně sytý odstín.

Harry na ni dál netlačil. A její nechuť odpovědět alespoň nevypadala jako následek Snapeova nátlaku.

Harryho oči se samovolně stočily k hlavní tabuli.

Snape tam seděl, což znamenalo, že ‚společná večeře‘ se nekoná. Možná by se nekonala, i kdyby Harry souhlasil se svou účastí. Trochu nefér k Dracovi, nutno podotknouti. Ten si pravděpodobně přál večeřet v soukromí rodiny v každém případě.

Snape na něho upřeně hleděl, jedno obočí pozvednuté málem až k vlasům. Něco na jeho výrazu bylo špatně, ještě něco jiného než prostá skutečnost, že by si měl Snape hledět svého a nestarat se o Harryho a jeho tanečnici. Něco bylo naprosto, ale naprosto špatně...

Když to Harrymu došlo, prudce odvrátil pohled a chňapl po příboru, jen aby zaměstnal ruce. Tohle nebylo správné. Snape byl přeci umaštěný mizera, tak by měl tím umaštěným mizerou zůstat, až dokud Harry spořádaně neopustí zdi tohoto ústavu – Harry potřebuje nazývat učitele lektvarů tou starou známou bezpečnou přezdívkou, nijak jinak. Jenže teď už to označení nebylo přesné. Přinejmenším dnešního večera ne.

Ten chlap si konečně umyl vlasy.

---------------------------------------------------

 

Hermiona ho samozřejmě odchytila hned u východu z Velké síně.

„To bylo pěkně dětinské, takhle utéct –“

„Hele, zmlkni,“ odsekl podrážděně. „A jen pro tvou informaci, já neutekl. Prostě jsem si šel sednout k dívce, která se mi líbí, abych ji mohl pozvat na Vánoční ples.“

Hermiona vykulila oči. „Ach! A ona... tedy, co ona...?“

„Souhlasila,“ zašklebil se Harry, jehož podrážděnost šla bez fanfár do kytek, „po konzultaci se svým čajem.“

„Boduješ, kámo,“ řekl Ron zjevivší se za Hermioniným ramenem. „Taky jsem si už našel společnici.“

„Tentokrát čas nemarnil,“ odtušila Hermiona. „Jakou bude mít Lenka barvu šatů?“

„Jak to mám vědět?“

„Kluci...“ povzdechla si Hermiona teatrálně. Zvláštní, že právě tento povzdech vylovil z hlubin Harryho mysli jakýsi matný poznatek. Draco si povzdechl zrovna tak, ne? Když se snažil na něco upozornit... Harrymu se nepodařilo vzpomínku plně zformovat, ale byl si poměrně jist, že se cosi stalo. Poměrně hodně.

Holky,“ odtušil Ron na oplátku. „Občas působí jako bytosti z jiného světa, Harry.“

„Ale vždyť jsou,“ přidal se Draco, který se u nich zastavil cestou z jídelny. „Dokonce o tom existuje i kniha. Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Fascinující čtivo, ačkoliv usuzuji, že ta metafora je přehnaná.“

To věřím... To věřím...

Harry potřásl hlavou, aby z ní dostal ozvěnu Snapeova hlasu, a pokoušel se neztratit nit rozhovoru.

„A proč se vlastně bavíme o holkách?“ zeptal se Draco.

„Harry půjde na Vánoční ples s Lenkou,“ řekl Ron podivně zprudka. Harry netušil, proč.

„Kterou jsi pozval ty, Draco?“ zeptala se Hermiona velice, převelice něžně.

„Žádnou,“ usekl Draco rázně. „Samozřejmě se zúčastním, jak se od prefekta žádá. Ale nemám v úmyslu tančit, a už vůbec ne plížit se ven do růžové zahrady a nechat se ocicmávat.“

„To já zas jo,“ pronesl Ron bohatýrsky, stále to vypadalo, jako kdyby se chystal k boji.

„Rone, brzdi. Draco a já jsme jen kamarádi. Kolikrát ti to musím ještě zopakovat?“

„Ano, Rone,“ zanotoval Draco zpěvavě. „My jsme jen kamarádi. Kolikrát ti to musíme ještě zopakovat?“

Ron se zachmuřil. „Pojď, Hermiono, jdeme.“

„Mám s Dracem domluvené sezení.“

„Sezení?“

„Ano,“ řekla Hermiona upjatě. „Draco pracuje na projektu o mudlovských psychologických teoriích a dnes večer se pokusí jednu z nich ověřit. Psychoanalýzu. On bude Freud a já jeho pacientka.“

„Kdo je k čertu zase Freud?“ zeptal se Ron, jeho hlas nabýval na otáčkách.

„Vidíš to, Harry?“ obrátil se k němu Draco s hranou žertovností. „Jsem naprosto nestranný. Dokonce natolik, abych přiznal, že i Ron byl vychováván neznalými hejhuly, ačkoliv jeho rodiče jsou čistokrevní. To musí nutně znamenat, že v sobě nemám ani stopu po předsudcích.“

Věřte Dracovi, že pomocí urážky Rona složí sám sobě poklonu a navíc bude ještě očekávat obdivné výkřiky.

„Draco!“ vyjekla Hermiona. „Přestaň se tvářit tak nafoukaně!“

„Byla bys raději, kdybych byl nafoukaný doopravdy? Jistě bych to dokázal.“

„Chci, abys s tím přestal úplně!“

„Pokud to zvládneš,“ doplnil Ron.

„Řekl bych, že se právě pokoušel nepůsobit namyšleně,“ usoudil Harry. „Ale nejlepší by bylo, kdybys rovnou vysvětlil, kdo byl Freud, Draco. Já o něm také slyšel jen letmo.“

Draco se začal uculovat jako kocour nad miskou smetany. „Jistěže. Rone, položím tvou dívku na pohovku, přikážu jí, aby zavřela oči a klidně zhluboka dýchala, až dokud se zcela neuvolní. Je to opravdu prosté. Detailně společně probereme její erotické fantazie a pokusíme se vystopovat, zda její touhy nepramení z nějakého traumatu z jejího dětství –“

Ron zařval a vrhl se po Dracovi.

Harry se mezi ně s povzdechem vložil.

„Nebude to dělat tak, jak to řekl,“ začala vysvětlovat Hermiona se zachmuřeným pohledem upřeným na Draca, pak se otočila k Ronovi: „Je to jen jako. Studujeme jeden skutečný Freudův případ a pokusíme se ho zrekonstruovat.“ Znovu se přísně zahleděla na Draca. „A pokud se Draco nezačne chovat profesionálně, tak se toho nezúčastním. Toto nebyl ani zdaleka přiměřený začátek.“

Draco přitakal s tváří patřičně sklíčenou, ale jakmile se Hermiona odvrátila, v očích mu zajiskřilo.

„Pamatuješ, jak jsme se domluvili, že se nebudeš navážet do nebelvírů?“ připomněl Harry. „Tak to budeš muset dodržovat i vůči Ronovi. Nebo mi nechoď na oči. A Draco... já mám vážně rád, když se spolu učíme. Nenávidím pomyšlení, že bych se toho musel vzdát.“

Draco znovu kývl, tentokrát úsečně, a vyrazil s Hermionou pryč. Ron za nimi podmračeně hleděl, leč po chvilce se násilím pokusil přes to přenést. „Co zápěstí? Můžeme se trochu prolétnout?“

Harry nebyl nikdy šťastnější, že si ho předvolala vyšší místa: „Totiž... musím za Brumbálem, viděls, že jsem včera u snídaně dostal vzkaz.“

„Jo vlastně, to mi vypadlo.“ Ron vypadal chvíli zmateně, ale pak to hodil za hlavu. „No, hodně štěstí, ať už je to co je to.“

Harry se k němu naklonil. „Pro tebe nic tajného, jen jedna milá doktorka.“

Milá doktorka... milá doktorka... Podivné. Harry netušil, kde to slovní spojení už slyšel, ale znělo mu velmi povědomě.

---------------------------------------------------

„Takže si už vybavuješ drobné střípky a kousky,“ shrnula doktorka Milá, když usedla do strohého křesla, které přistavila Komnata nejvyšší potřeby. „To je nadějné.“

„Žádný z nich nedává moc smyslu.“

„Bez propojení se širším kontextem ani nemůže.“

Harry nakrčil obočí. „Kdybyste dovolila mým přátelům, aby mi odpovídali na otázky, problém s kontextem by se vyřešil, paní doktorko.“

Kolem očí se jí nadělaly vrásky, jako by ji ta poznámka pobavila. „Pokud bych neomezila informační toky ve tvém okolí, Harry, nebyl by sis vybavil ani ty kousky a střípky. Důvodem, proč k jejich uvolnění došlo, je právě to, že tvá mysl je takto motivovaná k vyšší činnosti.“

Mýlíte se, pomyslel si Harry, začínám si vzpomínat, protože mi pomáhají Dracovy příběhy. Měl jasný důkaz, že její teorie je chybná, ale pokud by se prořekl, Draco by měl problémy. A Harry byl dalek toho, aby se odřízl od jediného pramenu informací, který měl.

Jistě, ještě existoval denní tisk, jenže Draco věděl mnohé, co se k novinářům nikdy nedoneslo.

Chtělo se mu skřípat zuby nad naspravedlností toho celého. Původně měl v plánu použít to, že si na nic nevzpomíná, jako páku na přesvědčení téhle ženské, aby změnila přístup k jeho terapii. Jenže přesně dle Dracových obav se mu nepodařilo udržet jazyk za zuby a uklouzlo mu pár podrobností, které znát neměl. Mohl by se pokusit vymluvit se na to, že se k němu donesly během prvních dní po úrazu, ještě před tím, než lékařka nastavila pravidla. Ale zase se bál, že by si protiřečil vzhledem k jejich předchozímu sezení.

Takže ji to celé vedlo jen k názoru, že ten její směšný způsob léčby paměti zabral.

Tak dobrá. Teď už je stejně pozdě přesvědčovat ji o opaku.

„Kdo vlastně o vás mluví jako o ‚milé doktorce‘?“ zeptal se Harry.

Byla příliš chytrá, aby mu skočila na špek. „Neočekávej, že poruším svá vlastní pravidla o omezení informací tobě podávaných,“ usmála se klidně, překřížila nohy v kotnících a naklonila se vpřed, aby si ho dobře prohlédla.

„Chabý pokus –“

Jeho zamumlanou poznámku přešla bez povšimnutí. „Mimo to, Harry, dnes zde nejsem jen kvůli tvé ztrátě přístupu ke vzpomínkám na loňský rok. Jak se jinak máš?“

Harry na ni zíral. „Neurazte se, ale nedokážu si ani představit, že bych si vám začal vylévat dušičku. Neznám vás, a i kdybych měl pocit, že jsem vás snad někdy znával, čemu z toho, co bych vám asi tak mohl říct, byste byla schopná porozumět?“

„Možná bys byl překvapen.“

„Dobrá tedy. V péči o kouzelné tvory jsme probírali něco málo o hydrách. Mám takový dojem, že je Hagrid loni namnožil a pár mu jich uteklo do jezera – a on se teď bojí, aby nepozabíjely jezerní lidi, nebo se s nimi nedaj bože nezačaly pářit. Ani si nechci představovat, co za obludu by z toho spojení vzešlo.“

Harry se v duchu usmál, jistý si, že k tomu lékařka nebude mít co dodat, protože pravděpodobně ani netuší, co to hydra je.

„Nápodobně,“ odtušila klidně. „Ale dovedu si představit, že tě ta představa přeci jen zaujala.“

„To by zajímalo každého se špetkou mozku v hlavě.“

„A tebe obzvláště.“

Harry zrudl. „To je to tak zjevné?“

„Pro ostatní možná ne, ale já mám hluboké povědomí o základních osobnostních rysech,“ nastínila. „A ty se nemění ani vlivem okolností. Pokud se v jezeře u školy objeví příšera, budeš cítit potřebu chránit ostatní studenty, a tak tě možnost její existence přirozeně znepokojuje.“

„Myslím, že se mi o tom zdálo,“ připustil Harry. Nebyl si jist, jestli jí to měl prozrazovat, ale zdálo se, že má pro něho víc pochopení než kdokoliv jiný.

„Jak ta příšera ve tvém snu vypadala?“

„No... to je právě to.“ Kousl se do rtu. „Myslím, že to byla noční můra o té potvoře, ale valnou částí byla prostě o jezeře. Všude byla voda. Já byl v ní. Měl jsem ji i nad hlavou, ale netopil jsem se. Bylo to, jako kdybych se nemohl utopit, protože já jsem byl ta voda. Ale přitom jsem to také byl pořád já.“

„A dál?“

„Stále stejné, celé hodiny. Ale víte, jaké jsou sny. Okamžik se v nich dokáže roztáhnout do neuvěřitelně dlouhé doby.“

„Mluvíš střídavě o noční můře a prostém snu,“ podotkla, výraz nečitelný. Harrymu bylo jasné, že se snaží z něho vytáhnout maximum, aniž by sdělila vlastní názor. Během jejich půlhodinového sezení v Komnatě nejvyšší potřeby to zkoušela několikrát.

„Asi to byl jen sen.“

„Tak proč jsi zmínil noční můru?“

„Protože jsem si myslel, že ta voda musí být naše jezero, což by ukazovalo na problémy s hydrami. Řekl bych, že o jejich útěku jsem se dozvěděl právě předchozího dne,“ vysvětloval Harry, který se náhle cítil zahnaný do kouta. „Předpokládal jsem, že tu část s potvorou jsem prostě zapomněl, víte, jak je těžké zapamatovat si sny celé. Jenže, jak o tom teď přemýšlím, ona tam ta příšera nejspíš vůbec nebyla. Jen... voda.“

„Skutečně? A nemůžeš si na tu příšeru prostě jen nevzpomínat?“

„Ne, protože v tom snu jsem byl po celou dobu klidný a takový... uvolněný.“

„Potom zřejmě s hydří záležitostí neměl žádnou spojitost. Čeho se teď nejvíc bojíš, Harry?“

Náhle se mu chtělo být k ní upřímný, ani nevěděl proč. Asi to souviselo s její pomocí při výkladu podivného snu. Cítil se klidněji a méně nejistě. „No... vlastně... už dlouho jsem neletěl na koštěti, tak nevím, jestli to ještě platí, ale... ehm... myslím, že jsem zjistil, že mám... tak trochu... ehm... strach z výšek.“

„Naprosto pochopitelné – z toho, co jsem se doslechla o tvé nehodě při famfrpálu.“

Její naprosto klidný a chápavý tón hlasu ho rozčiloval. Strach z výšek je doprčic vážný problém! Neměla by o tom mluvit, jako by se nic nedělo. „Není to pochopitelné. Nepamatuju se, že jsem dostal potloukem. Ani pád. Není důvodu, aby mě výšky děsily!“

„Tvé vědomí si to sice nepamatuje, ale tvé podvědomí si je dobře vědomo toho, co se stalo, a reaguje na to.“

Stále mluvila tím k uzoufání klidným hlasem.

„Tak to musím překonat,“ odsekl Harry. „Jsem chytač, což znamená –“

Téměř neznatelně se pousmála. „Já vím, kdo je to chytač.“

„Pak víte, že já prostě musím být schopný létat!“

„To bych řekla.“

Harry pevně stiskl područky. „Tak mi řekněte, co mám dělat!“

Její úsměv se rozšířil. „Nechtěla jsem na tebe naléhat, ale když se ptáš... ta technika se nazývá ‚desenzitizace‘. Skládá se z pozvolných drobných krůčků, jimiž se učíš čelit svému strachu a vyrovnat se s ním, začíná se něčím v podstatě nevinným.“

Harry uvolnil sevřené svaly. „Hm....“

Porozuměla: „Předpokládejme, že potřebuješ překonat panickou hrůzu z pavouků. Prvním krokem bude –“ vyjekla, když se na stolku před ní zjevil arch pergamenu a tužka. Vzápětí se rozesmála. „Zajímavá místnost. V pořádku tedy.“ Vzala si nabízené předměty a tužkou rychle cosi načrtla.

Když mu obrázek ukázala, Harry se téměř uchechtl. Nakreslila pavoučka jak z kresleného filmu pro děti, nohy měl volně složené pod sebou a na téměř lidské tváři přihlouplý úsměv. „Tohohle by se nelekl ani Ron.“

„Dobře, použijeme Rona jako příklad. Když bude schopen vzít tento obrázek do ruky a nebude přitom cítit ani záchvěv úzkosti, můžeme použít pavouka plyšového, který působí o ždibec reálnějším dojmem. Až mu přestane být nepříjemný, použijeme ještě reálnějšího a tak dále. Až ve finále dovolí, aby se po něm procházela živá tarantule.“

Tentokrát se už Harry uchechtl nahlas. Tarantule byla úplná nicka v porovnání s akromantulí, ale to asi nemělo smysl lékařce vysvětlovat. „Takže co bych měl dělat já?“

„Harry,“ vysvětlovala trpělivě, „použila jsem příklad s pavoukem právě proto, abych ti neřekla, co přesně máš udělat ty. Je mnohem lepší, pokud si postup své terapie určíš sám. Čím bys mohl začít?“

„No... dobrá, možná bych mohl zajít do sovince a –“ při té představě se zarazil. „Jenže to už jsem vlastně udělal a nevadilo mi to. Stál jsem až u okna a bavil se s Hedvikou. Shlédl jsem dolů –“ vynechal, že na sochu Luciuse Malfoye „– a ani mě nenapadlo, že bych se měl bát pádu.“

„Tak potom se nebojíš výšek.“

„Jenže když vylétnu do výšky, začne se mi motat hlava a potit ruce a bušit srdce, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi –“

„Klasické příznaky paniky,“ souhlasila. „Řekl jsi o tom někomu?“

„Ne.“

„Desenzitizace je vhodnou léčbou chorobného strachu, ale to, cos mi popsal, se podobá spíše návalům úzkosti – panické poruše. Doporučila bych ti svěřit se někomu, komu důvěřuješ, že máš tyto obtíže. Někomu, kdo je dobrým letcem na koštěti a pomůže ti dostat se přes to.“

„Mám nejprve létat při zemi?“

„Vadí ti létat nízko?“

„Ani ne.“

„Potom to z terapeutického hlediska ztrácí význam. Létej do výšky, ale v doprovodu někoho, kdo ti pomůže, pokud tě nával paniky připraví o soustředění. Časem už doprovod nebudeš potřebovat.“

Harry se zachmuřil. Nenáviděl myšlenku, že by se měl komukoliv svěřit. Co řeknou – chytač, který nezvládne vyletět výš než nějakých pět šest metrů, aby se kolem něho nezačal motat celý svět?

„Harry,“ oslovila ho doktorka Milá. Čekala, dokud k ní nevzhlédl. „Ti, kteří se dokáží přiznat ke svým slabostem, jsou silnější nežli ti, kteří toho nejsou schopni.“

„To možná jo, ale navenek silněji nevypadají, že? A já musím... totiž, čeká se ode mne...“ povzdechl si. „Nevím, jak to vysvětlit, abych nevypadal jako sebestředný pitomec. A abych nezmínil věci, které by měly zůstat tajné...“

„Proto ti právě radím, aby ses svěřil někomu, komu můžeš důvěřovat. V očích opravdového přítele nepoklesneš, když potřebuješ pomoci.“

To Harry věděl, jenže... „Nechci, aby se o mně vědělo, že nemůžu lítat jako kdysi.“

„Ale ty jsi schopen létat stále stejně,“ usmála se na něho. „Jen to musíš přijmout.“

„Já...“ Harry si nebyl jist, co vlastně chce říct. Bude o jejím návrhu přemýšlet, ale nahlas to přiznat nechtěl, tak prostě vstal a nadhodil: „Měl bych se vrátit do Nebelvíru.“

„Pošli sovu, budeš-li potřebovat,“ řekla doktorka Milá a také vstala.

Harry kývl a usoudil, že by se neměl ani divit. Zjevně byla s kouzelnickým světem obeznámena mnohem víc, než od ní očekával. „Vrátíme se do ředitelny, abyste mohla jít domů.“

„Musím podotknout, že tato místnost se mi zamlouvá mnohem více než koupela.“

Harry zrudl. „Za tu se omlouvám. Prostě jsem tak narychlo nedokázal vymyslet nic jiného.“

„Nedělej si z toho těžkou hlavu,“ usmála se znovu a její výraz ještě zněžněl. „Sejdeme se kdekoli uznáš za vhodné. Klidně znovu v koupelně, pokud chceš. Tak za týden?“

„Proč se mě ptáte? Dnešní sezení mi prostě nařídili.“

„Ale já se ptám na příští.“

„Hmm... dám vám vědět,“ rozhodl se Harry.

Terapeutka přikývla a tiše čekala, až přes ni Harry přehodí neviditelný plášť a doplní kouzlo k utlumení zvuku jejích kroků, pak vyrazili zpět do Brumbálova hájemství.

---------------------------------------------------

„To tvoje rozhodnutí vypustit etiku je prostě k smíchu,“ sdělil mu Draco bez obalu v pátek večer. „Už to, že ses v úterý zdejchnul na konci přeměňování bylo pitomé, ale zmizet na chodbě v půlce rozhovoru, tos přehnal.“

„Můžete si za to sami,“ pokrčil Harry rameny. „Taky bych raději zase vyklouzl po přeměňování, ale ty s Ronem a Hermionou jste si prostě usmysleli, že mě nepustíte ani na krok, takže to nešlo. No a proto jsem se rozhodl odejít zrovna tak, jak jsem to udělal.“

„Odejít je zajímavé vyjádření toho, žes ses rozplynul v půli věty jak pára nad hrncem!“

Harry znovu pokrčil rameny. „Nechceš mě doufám donut říct, že je mi to líto, když není, že ne?“

Dracovy oči byly jako z leštěné oceli. „Příště tě nebudu jen sledovat, rovnou tě budu držet!“

„Klíďo,“ odtušil Harry, který už měl plán připravený.

„Co máš za lubem? Mimo vynechávání etiky, samozřejmě.“

„Proč si myslíš, že mám něco za lubem?“ Harry si podal šálek s čajem, který se objevil na stolku před ním. Zvláštní, že mu komnata poskytla k pití pokaždé něco jiného. „Tohle je rozhovor vůbec k ničemu. Radši mi popovídej o tom novém zaklínadle, cos minule předváděl BA. Smrtijedi používají často něco podobného?“

„Myslíš jiné než latinské inkantace?“ Draco natáhl nohy před sebe a chvíli je držel ve vzduchu, než se pod nimi zjevila pohovka. Pak si je na ni s lehkým úšklebkem pohodlně položil. „Moc často ne. Tohle konkrétní je neevropského původu a smrtijedi jsou cháska dosti předpojatá, jak sis již zajisté všiml.“

„Mistr obrazných vyjádření, že?“

„Mohl bych pokračovat a poukázat na podobnost Voldemorta s Hitlerem. Světová nadvláda, posedlost původem...“

Pokud se snažil Harryho ohromit, neuspěl. „Koukám, žes mudlovskou historii studoval poctivě.“

„Obávám se, že základní povědomí o ojedinělé, avšak zásadní události celého století nelze považovat za výsledek ‚poctivého studia‘. A o druhé světové válce jsem slyšel už před tím, než jsem začal navštěvovat hodiny profesorky Burbagové.“

„Chápu,“ odtušil Harry suše. „Hitler je přesně tím typem osobnosti, jaké smrtijedi obdivují.“

„Ne, o něm jsem se dozvěděl až z mudlovských studií. Ale Lucius mě učil o atomové bombě. Dle jeho názoru je její sestavení dobrým důvodem pro vyhlazení mudlů při první příležitosti, protože bychom se neubránili v případě, že by se dozvěděli o kouzelnickém světě a rozhodli se ho zlikvidovat.“ Draco střelil po Harrym pohledem. „Pokud nevíš, co bys na to řekl, tak si s tím nelam hlavu. Když jsme to probírali minule, tak jsi taky nevěděl.“

Harry přikývl. Chtěl se Draca zeptat, jestli je něco nového s jeho mudlovskou přítelkyní, ale usoudil, že bude lepší ji nepřipomínat. Asi se ještě znovu neozvala a pomyšlení na ni by Draca jen zbytečně rozrušilo.

Tak se raději zeptal na to, o čem přemýšlel už od rána, kdy si prohrabal kufr a všechny kapsy: „Nevíš náhodou, kde mám klíček od trezoru?“

Dracovy oči opět ztvrdly. „Ano, samozřejmě, že vím.“

Jeho tón se Harrymu nelíbil. „Neříkej mi, že... nechal jsem ho ve Zmijozelu?“

To znělo šíleně i jemu samému, ale předpokládal, že to znamená, že měl příliš víry v ochranná kouzla, jimiž byl jeho kufr opatřen. Na druhou stranu, nikdy by nevěřil, že by se zmijozelové nepokusili vloupat se mu do soukromí.

„Je ve sklepeních, ale ne ve Zmijozelu.“

Harry začal vidět rudě. „Ten had s černým svědomím! Vzal ho, že jo?! Vzal si můj klíč od trezoru stejně, jako si vzal plášť a zrcátko a mapu Bradavic!“

„Přestaň předvádět svou zabedněnost,“ pronesl Draco opovržlivě. „Prokazuješ tím jen svou naprostou neznalost typu muže, jakým je náš otec.“

„On není můj otec!“

„Je, ať už tu skutečnost chceš přijmout nebo ne, a tvé ustavičné vykřikování opaku je otravné. Tedy, Severus si vzal k sobě zrcátko, protože z něho začala prosakovat černá magie, když jsi ho použil způsobem, k němuž nebylo určeno, mapu potřeboval, aby mě očistil z nezaslouženého obvinění z vraždy, plášť schoval, protože jsem ho zneužil a hrozilo, že to udělám znovu. Není z čeho ho obviňovat.“

 „Ale jistě, že je,“ odporoval Harry vášnivě. „Vzal mou mapu, aby pomohl tobě. Což se koneckonců dá pochopit, když došlo k vraždě, ale co se týče pláště, tak ten sebral mně, protože ty ses choval jako pitomec! Není to trochu nefér?“

„Dělal to nejlepší, co dokázal –“ Draco schoval ruce do kapes „– a ano, bylo to trochu nefér, přiznávám. Ale na vině jsem já, ne on.“

To se Harrymu příčilo. On chtěl obviňovat Snapea. Za všecičko. Ta potřeba byla zcela iracionální, sám si toho byl vědom, přesto jí nedokázal vzdorovat. „Jo, prostě... víš, že Snape s Brumbálem mi stále odmítají vrátit mou mapu?“

„Ne, ale...“

„Ale co?“ dožadoval se Harry. „Co o tom víš? Na co ji potřebují?“

„To mi neřekli.“

„Ale něco přece víš,“ naklonil se k Dracovi Harry. „Vidím na tobě, že máš nějakou teorii.“

„Nic víc než logickou dedukci. Severus má o tebe starosti a ty se k němu odmítáš přiblížit bez soudního příkazu. S mapou v ruce se může alespoň podívat, kde právě jsi –“

Harry se nad tím vážně zamyslel. „Musí v tom být něco víc. Brumbál se tvářil, že se jedná o záležitosti Řádu.“

„No tak v tom případě nemohu sloužit. Varoval jsem tě, že mi toho mnoho neřekli.“

„A co ten klíč?“ nadnesl zase Harry, do hlasu se mu vkradla přezíravost. „Předpokládám, že si ho ode mne Snape vyžádal z nějakého obzvlášť ušlechtilého důvodu.“

„Nevyžádal si ho od tebe. Tys mu ho dal sám.“

„Nedal!“

„Přestaň ze mě dělat lháře! Nebo si mám zase vzít veritasérum?“

Harry se zachmuřil. „No dobrá. Dal jsem mu ho. A co mě k tomu vedlo?“

„Říkal jsi, že chceš být na někom závislý. Že ti chybělo dětství. Vypadalo to, jako by sis myslel, že bez dětství a dospívání se nemůžeš stát opravdu dospělým. Tehdy jsem ti řekl, že jsi debil, ale teď, když vím trochu víc o psychologii.... tak vlastně nevím. Možná to bylo dobrým krokem na tvé cestě k osamostatnění.“

„Chtěl jsem být na někom závislý,“ zopakoval Harry, kterému se udělalo nevolno. „To nemůže být pravda. Celé roky jsem moc dobře věděl, že se nemůžu spolehnout na nikoho!“

„Ani na Rona s Hermionou? A teď, možná, trochu... na mě?“

Harryho oči hořely výsměchem. „Myslel jsem dospělé.“

„K tomu můžu říct jen to, že jsi Severuse shledal důvěryhodným,“ povzdechl si Draco. „Vážně, Harry. Buď rozumný. On by pro tebe udělal cokoliv.“

„A klíč by mi vrátil?“ přimhouřil Harry oči.

„Nevím. Požádal jsi ho, aby ti ho hlídal, dokud nevyrosteš.“

„Už jsem vyrostl.“

„Nevyrosteš a neosamostatníš se. Nechtěls ho mít u sebe, dokud chodíš do školy.“

„No, tak teď už chci!“

„Pokud potřebuješ založit, já ti samozřejmě –“

Harry ucouvl. „Od tebe si peníze nevezmu!“

„Nechápu proč ne. Vždyť se nejedná o pochybné peníze z malfoyovského špinavého jmění. Vše, co mám, pochází od Siriuse Blacka, jak dobře víš. Z jistého úhlu pohledu je to stále tvoje.“

„Nechci. Chci svůj klíč!“

„Dobrá, tak o něho požádej Severuse,“ štěkl Draco podrážděně. „A když ti ho nedá, řekni si mu o kapesné.“

„Kapesné!“

„Ano, o kapesné. Platil nám týdně, bez ohledu na počasí, ale ve tvém případě si pravděpodobně řekl, že bude lépe nepíchat do dračího hnízda.“

Správný odhad. Jenže by to stejně bylo k ničemu. „Chtěl jsem si něco objednat zásilkovou službou a nechci posílat hotovost po sově,“ zamumlal Harry. „Potřebuju klíč.“

„Potom –“ Draco nadzdvihl obočí. „Kdo ti řekl o zásilkové službě?“

Harry se pokusil vylovit vzpomínku z paměti. „Netuším.“

jsem ti o ní řekl loni, do té doby jsi o ní neměl ani páru!“ usmál se Draco. „Pamatuješ si víc, než si myslíš!“

Harryho by to nejspíš mělo potěšit, ale povědomí o existenci zásilkové sovoslužby ho neposunulo nijak blíž k možnosti spojit se s oním světem a Siriusem. „Fajn, ale pořád potřebuju ten klíč.“

„Tak si musíš promluvit se Severusem.“

Harry se kousl do rtu. „Nemůžeš mi ho přinést?“

„Má ho u sebe, tam se nedostanu.“

„Ale dokázal ses dostat k veritaséru –“

„Ano, dokázal,“ odtušil Draco ponuře. „Ale nemám natolik sebevražedné sklony, abych se pokusil vlámat za jeho ochrany podruhé během pár týdnů. A když to jde proti mým zájmům, tak už vůbec ne. Chci, aby sis promluvil se Severusem, Harry. Pokud bude tím důvodem tvůj klíč k trezoru, tak budiž.“

„Fajn,“ řekl Harry a vyskočil. „Jdu za ním zrovna teď!“

„Neříkej mu, že jsem ti prozradil, že má tvůj klíč.“

Měl bych mu to říct,“ zamračil se Harry, „ale jelikož bych byl sám proti sobě, tak to neudělám.“

Draco vstal a chytil odcházejícícho Harryho za rukáv. „Ještě něco. Chovej se normálně. Vím, že nemáš rád Severuse, ale je to jen proto, že si nevzpomínáš na to dobré, co pro tebe udělal. Prosím, Harry.“ Zarazil se, frustrace v jeho tváři jasně naznačovala, že považuje svou prosbu za plýtvání dechem.

Nebylo to plýtvání. Ne zcela. Draco ho výslovně poprosil. Harry věděl, že by to na něho nemělo mít tak velký účinek, ale nějak to nedokázal ignorovat. Ne od Draca. „Pokusím se.“

„Chceš tam dolů doprovodit?“

„Ne, trefím sám.“

Harry vyšel z Komnaty nejvyšší potřeby a zamířil si to rovnou do sklepení.

Jenže Snape nebyl doma. Dveře do jeho bytu se neotevřely, ať před nimi Harry stepoval jak chtěl dlouho.

---------------------------------------------------

Harry o svém klíči dumal bezmála celou noc, jen po půlnoci na chvíli upadl do nejasných snů plných vody.

V sobotu ráno, jakmile posnídal, vyrazil odhodlaně za svým cílem – promluvit si se Snapem. Jelikož bylo dotyčného poslední dny těžké zastihnout, namířil si to za ním rovnou k hlavnímu stolu. Třeba se díky prostředí podaří udržet konverzaci v uctivé rovině. Harrymu nedělalo potíže řvát na Snapea v soukromí, dokonce se na něho utrhoval i v Brumbálově přítomnosti, ale před zraky všech profesorů to bylo přeci jen jiné.

„Pane?“

Snape vzhlédl od Lektvarového čtvrtletníku, do něhož byl zahloubán, a málem časopis upustil, když se očima střetl s Harryho pohledem.

„Harry,“ šeptl nejistě. Rychle se vzpamatoval a dodal už normálně: „Co pro tebe mohu udělat?“

Dát mi můj klíč... no, takto asi ne. Harry nehodlal prozrazovat informace získané od Draca. „Něco hledám,“ odpověděl, dívaje se do temné hlubiny mužových očí, které mu byly schopné vidět až na dno duše, což nenáviděl. „Já... už jsem se díval všude možně, takže jsem to asi musel nechat... é.... ve vašem bytě.“

„Zcela přirozeně. Nabádal jsem tě, aby sis nechával věci doma.“

Doma. To slovo bolestně zabrnělo Harrymu v útrobách. K čertu! Potlačil onen pocit – on domov nemá, ať si Snape žvaní, co chce – a pracně povolil rysy do nicneříkající masky. „Potom se tam potřebuji podívat.“

„Ochrany tě poznají, nemusíš žádat o svolení.“

Kdyby Harry skutečně měl v úmyslu klíč hledat, byl by souhlasil, což by ale jednak v současné situaci bylo k ničemu, a navíc by to byla chyba. Naštěstí nechtěl být ve Snapeově bytě sám, takže se mu nemohlo stát, aby nešikovně prozradil, že ví, jak se dostat dovnitř. „Takže stačí, když se postavím před dveře, a ony se otevřou?“

Snapeovy oči kupodivu dokázaly ztmavnout ještě více. „Draco říkal, že jsi byl u toho, když otvíral vstup.“

„Nevšímal jsem si ho.“ Když Snape mlčel, Harry se rozhodl svou lež podpořit, aby byla uvěřitelnější. „A proč bych měl? Sám jste mi řekl, že jsem většinu loňského roku neovládal magii, tak jsem usoudil, že jsem ty dveře musel otvírat nějak jinak než vy dva. No ne?“

„Jistě. Předvedu ti to, pokud si přeješ.“

Slova byla pronesena lehce váhavě, jako kdyby Snape očekával odmítnutí. Harry zavrtěl hlavou, ale reagoval tím gestem na tón hlasu, nikoli na slova.

„Ach, samozřejmě,“ pronesl muž s pečlivou nezúčastněností, „požádám tedy Draca, aby ti to znovu ukázal.“

„Ne, myslel jsem...“ Harry polkl a pozvedl hlavu o něco výš, „...že mi to předvedete, pane. Můžeme jít rovnou? Nebo až dosnídáte?“

„Můžeme ihned. Doufám, že svůj ztracený majetek najdeš v pořádku.“

Snape vstal a jeho talíř zmizel. Harry měl nejasný dojem, že byl stále naplněný jídlem – v mužově šálku rozhodně zbývala dobrá polovina čaje. Pocítil bodnutí viny, i když si říkal, co je mu do toho, jestli se Snape nají nebo ne.

Leč... nebylo mu to jedno.

To bude tím, že vím, jaké to je mít hlad, řekl si, když mu Snape pokynul, aby obešel hlavní stůl.

Brumbál stál u Hagridova místa, něco s poloobrem probírali, ale zřejmě z jejich rozhovoru slyšel každičké slovo, protože se se zářivým úsměvem ohlédl po Harrym připojivším se ke Snapeovi.

„Tato cesta je kratší,“ oznámil Snape tiše a vyvedl Harryho dveřmi za učitelským stolem.

„Dobře,“ odtušil Harry, který stejně netoužil procházet Velkou síní po Snapeově boku. Nechtěl, aby se začalo povídat, že si k sobě znovu nacházejí cestu. Když to není pravda.

Chvíli kráčeli mlčky, ale když došli k prvnímu schodišti vedoucímu do sklepení, Snape ticho prolomil: „Jak se ti daří?“

„Dobře.“

„Obvaz na tvém zápěstí naznačuje něco jiného.“

Sakra. Harrymu se už zase stáhly útroby. Věděl Snape, co s Harrym dělají jeho poznámky? Tušil, jak často se Harry v dětství vracel ze školy pokrytý modřinami a ve skrytu duše toužící, aby si někdo všimnul, zeptal se, zajímal se...?

„To nic není,“ řekl rychle. Nechtěl vzpomínat. Teta Petúnie byla už stejně po smrti. Nemělo smysl přemýšlet ‚co by kdyby‘.

„Byl jsi za madam Pomfreyovou?“

„Ano.“

„Zvláštní, neboť popřela, že bys byl zraněný,“ pronesl Snape pomalu.

No, tak to konečně připomínalo onoho Snapea, kterého Harry znal a nenáviděl. Snaha Harryho nachytat a podvést byla druhdy jeho přirozeností. „Jak pozorné ptát se, když znáte odpověď.“

„Nicméně neznám odpověď na otázku, kým nyní vlastně jsi. Pokouším se tě znovu poznat, a proto shledávám vědomí, že jsi mi ochoten bezostyšně lhát, užitečným, i když nepotěšujícím.“

„Já vám nelžu,“ vyjel Harry. „Ptal jste se, jestli jsem byl za madam Pomfreyovou, a to jsem byl. Akorát to nebylo v průběhu tohohle týdne.“

„Předpokládám, že budeš považovat za urážlivé, pokud poukáži na skutečnost, že tvé vyhýbání se přímé odpovědi je poněkud zmijozelské.“

„Předpokládáte správně.“

„Potom musím podotknout, že je to také dětinské.“

Harry stiskl zuby a přidal do kroku s přáním, aby si o klíč mohl prostě říct. Toto byla hotová muka pekelná.

„Jak se ti daří v hodinách?“ zeptal se Snape, který neměl problémy přizpůsobit se Harryho rychlosti.

„Víte, že není nutné, abyste se mnou udržoval zdvořilou konverzaci?“ nadhodil Harry ve veliké snaze zůstat patřičně uctivým. A nesnažil se jen proto, že ho Draco poprosil. Harry nebyl pitomec. Něco od Snapea potřeboval a svého cíle dosáhne neoddiskutovatelně snadněji, pokud bude se Snapem mluvit uctivě a neřekne nahlas to, co bylo očividné: Nemáme si navzájem co říct, tak se laskavě přestaňte pokoušet něco vymyslet.

„Jak si přeješ.“

Dále kráčeli potichu, ale bylo to méně uspokojující, než Harry očekával. Zajímalo ho, nač Snape myslí. Možná by nebylo od věci raději držet mužovu mysl v neškodných vodách, aby tak neměl čas dumat, jestli Harryho neobvyklé chování nenaznačuje existenci skrytého úmyslu.

„Předpokládám, že učitelé byli seznámeni s potížemi s hydrami.“

Pokud Snapea překvapilo, že Harry promluvil, mistrně to zakryl. „Ano, ale všeobecně převládl názor, že nedojde k žádným závažným následkům. Několik málo nedospělých hyder téměř jistě nebude schopno ubránit se ostatním obyvatelům jezera.“

„Právě toho se Hagrid obává.“

Snape se nevyvaroval krátkého zasmání – což bylo natolik divné a nečekané, že Harry málem zakopl. „Měl jsem na mysli, že budou pozřeny, nikoliv že budou přinuceny se pářit.“

„Čím se živí mladé hydry?“

„Žerloky, například.“

„Žerloky?“

„Kouzelným druhem žraloků.“

Skvělé.“ Brumbál poslal studenty zaplavat si se žraloky.

„Druhý úkol při Turnaji probíhal v době jejich zimního odpočinku,“ vysvětlil Snape.

Harry se ošil. Nelíbilo se mu vědomí, že ho Snape zná natolik dobře, aby správně odhadoval, nač myslí. Nitrozpytem to jistě nebylo. Nehleděli si do očí.

Záhy poté došli ke stěně skrývající vstup do Snapeových komnat. „Polož ruku na tento kámen,“ nařídil Snape a čekal, až Harry poslechne. „Teď vezmi hůlku a poklepej si na prsty v tomto pořadí.“

Ukazováčkem se několikrát dotkl Harryho prstů a pak mladíka nechal, aby jeho pohyb zopakoval za pomoci své hůlky. Dveře se otevřely.

„Asi by bylo vhodné, kdybyste ten postup změnil,“ navrhl Harry, když vstoupil. Nebylo to správné, aby měl volný přístup do tohoto bytu, kdykoliv se mu zamane. Vždyť sem stejně nepatří. „A ochránil si i letax, protože... totiž....“

„Ne,“ řekl Snape tiše. „Pokud budeš chtít vstoupit, přeji si, abys mohl.“

Harry se tvářil, že ani jeden z nich nic neřekl. „No, tak tedy... bych se asi měl podívat do... pokoje.“

„Do tvého pokoje nebo do obývacího pokoje?“

„Do ložnice.“ Harry rozhodně neměl v úmyslu vyslovit ‚můj pokoj‘.

Snape se nepatrně sklonil a pohlédl Harrymu do očí. „Byl bys raději, kdybych odešel?“

Ale samozřejmě! Jenže tím by padla možnost požádat Snapea o vydání klíče, až Harry neuspěje při jeho ‚hledání‘. Ale říct na rovinu, že chce, aby Snape zůstal, nedokázal. Nebylo by to vůči Snapeovi fér, přivést ho k domněnce, že se k němu Harry začíná vracet, když to tak nebylo.

Jenže... copak byl Snape někdy fér k Harrymu?

Odpověď byla zřejmá a nevítaná. Snape se očividně během loňska velmi změnil – a i nyní vynakládá nemalou snahu, když ve svém vlastním bytě ochotně pomáhá Harrymu v pátrání po ztracených věcech.

„No... záleží na vás,“ zamumlal nakonec.

„V pořádku tedy. Sednu si zde a dočtu si časopis –“ Snapeovy rysy sebou škubly.

„Co se stalo?“

„Zdá se, že jsem ho zapomněl na snídani,“ připustil, shlížeje na své prázdné dlaně. Pak potřásl hlavou: „To nakonec není příliš překvapující.“

Harry si myslel, že to překvapující rozhodně je. Jak to, že Harryho jednoduchá žádost o krátký rozhovor Snapea naprosto vyvedla z míry? To mu vůbec nebylo podobné. Ale zase na druhou stranu, Draco se zmínil o tom, že se současná stresová situace na Snapeovi podepisuje.

Harrymu se to pomyšlení nelíbilo. Nechtěl být pro Snapea důležitým. Nechtěl s ním mít cokoliv společného.

S nejvyšší rychlostí, která ještě nepůsobila směšně, Harry vycouval do ‚svého‘ pokoje a zavřel za sebou dveře.

---------------------------------------------------

Čtvrthodina by měla být dostačující.

Otevřel dveře z ložnice. „Není tady,“ pronesl smutně. „Asi nevíte, kde by mohl být?“

„Možná ano,“ usoudil Snape, otevřel oči a vstal. Vypadalo to, že právě meditoval nebo tak něco. „A co přesně je předmětem tvého pátrání?“

„Klíček od trezoru.“

Harry potřeboval veškeré své sebeovládání, aby se při svých slovech po Snapeovi nepodíval vítězně. Popřípadě zvědavě. Pravdu řečeno, umíral touhou zjistit, jak se Snape zachová. Bude mu lhát do očí? Bude tvrdit, že o klíči nic neví? Bude předstírat, že ho Harrymu pomáhá hledat?

„Ach,“ odkašlal si Snape. „Měl jsem to předpokládat. Leč vzhledem k tomu, že letos jsou víkendy v Prasinkách omezeny z důvodu...“

„...Voldemortových útoků. Všichni si myslejí, že zaútočí na studenty, vždyť už Expres byl silně hlídaný,“ pokrčil Harry rameny. „A než se zeptáte, nikdo mi to neprozradil, přečetl jsem si to v novinách. Seberete mi je?“

„Dle instrukcí milé doktorky je denní tisk přípustný.“

Milá doktorka. Harry se otřásl. „Co jste mi chtěl říci o mém klíči?“

„Nepředpokládal jsem, že ho budeš potřebovat.“

Harry přimhouřil oči rádoby podezřívavě, ale snažil se zbytečně nepřehrávat. „Co tím myslíte? Víte, kde je? Máte ho?“

„Ano, mám.“

„Vy jste mi vzal klíč!“ zařval Harry. To už asi přehnal, ale najednou se nějak stalo, že Harry přestal hrát a začal se vztekat doopravdy. „Vzal jste mi klíč stejně jako plášť a zrcátko a mapu, kterou mi pořád nechcete vrátit!“

„Klíč jsem si vzal k sobě jen proto, žes mi ho dal.“

„Fajn. A proč bych to dělal?“

„A proč bych měl odpovídat, když okamžitě zpochybníš každé vysvětlení, které ti nabídnu?“ opáčil Snape posměšně. „Ale sám sobě možná uvěříš.“

„Co to?“

„Počkej chvilku.“

Snape odvlál z obývacího pokoje do chodby. V minutě byl zpět s ruličkou pergamenu v dlani. „Měl bych tě varovat, že obsah shledáš pravděpodobně rozčilujícím.“

„Více rozčilujícím než vaši konfiskaci mého klíčku od trezoru?“

„Nepoměrně.“ Snape mu pokynul k pohovce: „Měl by ses posadit.“

„Není třeba.“

Někde u třetí věty se mu podlomila kolena a Harry roztřeseně usedl na pohovku.

 

Vážený pane profesore,

vzal byste si ten klíč a schoval ho někam do bezpečí, dokud nebudu dospělý? Nedávno jste mi říkal, že je to to, co byste si doopravdy přál, a poté, co jsem o tom přemýšlel, zjistil jsem, že je to doopravdy dobrý nápad. Jednou jsem vám řekl, že nevím, jak být něčí syn. A i když je to stále pravda, vím jednu věc, kterou jsem předtím nevěděl. Vy víte, jak být otcem, a jste v tom vážně dobrý.

Chci být váš syn, skutečně ano. Ale zdá se mi, jako bych do teď o tom jen mluvil, a nezačal jsem jím ve skutečnosti být. A za to mohou peníze. Jsem prostě zvyklý starat se o sebe sám. Ale cítím se kvůli tomu, jako bych ztratil velkou část svého života. A pokud bych zůstal touhle napodobeninou dospělého, jak jste řekl, nikdy nezjistím, co jsem ztratil. Asi si myslíte, že jsem si nevšiml, jak předpokládáte, že mě budete podporovat, ale já to vím. Právě to bylo pro mě nedosažitelné. Ale teď si myslím, že už není.

Takže... vezmete si ten klíč a schováte ho pro mě? Dokud nebudu dospělý a nebudu žít vlastní život?

S hlubokým respektem

Harry James Potter

(Pozn. překl.: dopis = přesná citace z kapitoly ‚50. Vánoce‘ Roku jako žádný jiný, překlad Chalibda.)

„Je mi zle,“ zamumlal Harry, když dočetl.

„Chceš lektvar?“

„Ne,“ odkašlal si Harry. „Chci zpátky svůj klíč. Dáte mi ho?“

Snape rozevřel ruku, ležel tam – a na bledé pokožce dlaně se jemně třpytil.

Harry se pokusil klidně se pro něho natáhnout a pomalu si ho převzít, jenže místo toho po něm chňapl. „Tak já teda jdu.“

„Zůstaň ještě chvíli. Jsi v šoku.“

„Jo,“ řekl Harry stísněně. Slova dopisu mu rezonovala v hlavě. Byl celý špatně, ne snad, že by byl padělaný, Harry si byl docela jistý, že je autentický. To, co v něm bylo napsáno, bylo přesně tím, po čem léta toužil; tu touhu se dávno rozhodl uzamknout v sobě na deset západů. Celá léta cítil, jak mu chybí to, co ostatní děti považují za natolik samozřejmé, až si ani neuvědomují, že to mají. A skutečnost, že své pocity prozradil zrovna Snapeovi... mu obracela žaludek na ruby. „Myslím... že ten dopis už neplatí. Víte to, doufám.“

„Ten klíč ti vracím.“

„Jo, jasně. V pořádku.“ Harry si zase odkašlal a pak se mu podařilo jako zázrakem odpoutat se od přemítání nad tím, jakého kolosálního blba ze sebe loni udělal. „Není to do vás náhodou pokrytecké – ukázat mi tenhle dopis, zatímco mým kamarádům zakazujete sdělit mi cokoliv z doby, kdy jsem byl adoptovaný?“

„Stále jsi adoptovaný,“ namítl Snape suše. „A ne, nevěřím, že předložením kusu pergamenu se ze mne stane pokrytec. Není to až tak odlišné chování od kolegy Kratiknota, který ti vrátil všechny tvé loňské eseje.“

Tohle tady ale není esej,“ pohodil Harry dopis na stolek před sebou. Nevěděl, proč ho držel tak dlouho. „A... moment. Jak jste se dozvěděl o esejích?“

Snape se na něho výmluvně zahleděl.

„Přestaňte se o mně bavit s ostatními učiteli!“

„Nepřestanu. Jsi můj syn.“

„A to si myslíte, že vám to dává právo –“

„Harry,“ přerušil ho Snape. „Jsi úplně zelený. Skutečně nechceš lektvar na zklidnění žaludku?“

Harry se zhluboka nadechl, ale pocit víření v útrobách neustoupil. „Dobrá. Ale ne abyste ho smíchal se svalovým relaxantem nebo něčím podobným, nechci tady zůstat!“

„Máš mé slovo.“

„Slovo zmijozela. Cha!“ Jakmile to vyslovil, vzpomněl si na Draca, který poukazoval na Harryho předpojatost vůči kolejím.

Zrudl, stiskl pevně rty a založil si ruce na prsou. Když se Snape vrátil, Harry ruce znovu odmotal, aby se mohl napít, i když si neodpustil, aby k lektvaru nejprve demonstrativně nepřičichl.

„Není mi o nic líp.“

„Počkej pět minut. Nyní tedy... jak už jsem naznačil, nepřestanu se ptát kolegů na tvé studijní výsledky. Znalost školního prospěchu dítěte je základní povinností zodpovědného rodiče, a dokud budeš mým synem, budu –“

Dokud budeš mým synem...

„Aha,“ vskočil mu Harry do řeči. Jak to, že ho to nenapadlo dřív? Možná protože neměl ani jedinou vzpomínku na události, jež k adopci vedly. Také to mohlo být podpořeno Dracovou zmínkou o soudním posvěcení, adopce byla očividně právním úkonem. A v kouzelnickém světě jistě magicky podpořeným, ale co bylo možno jednou zřídit, to muselo zcela určitě jít i zrušit. Nějak. „Tak tu adopci odvoláme – stejně nechci být vaším synem.“

Snape klesl do křesla vedle pohovky a naklonil se vpřed s rukama položenýma na kolenou. „Pro mě se tím nic nezmění.“

„Takže nebudete mít problémy to po právní stránce zařídit, že ne?“

„Naopak, to by mi činilo nezměrné obtíže.“

„Proč? Co je potřeba k... odadoptování? Sákryš, existuje takové slovo vůbec?“

Poslední otázku Snape ignoroval. „Vzájemné zřeknutí se.“

„To nevypadá složitě –“

„Slyšels to první slovo?“ Snapeův hlas nabral řezavý podtón, který Harry tak dobře znával, ačkoliv v dané chvíli jeho ostrost působila poněkud otupeně. „Vzájemné. A... Harry? Já se tě nikdy nezřeknu.“

„Ale vždyť už jsem dospělý!“ ohradil se Harry stále poměrně uctivě. „Neurazte se, ale otce už nepotřebuju. Mohli bychom to zrušit, vždyť i vy byste měl pak větší volnost, víte, jak to myslím... mohl byste zase ustoupit do pozadí...“

„Po Jamesovi bys také chtěl, aby ‚ustoupil do pozadí‘, kdyby byl na mém místě? Co by sis o něm jako o otci pomyslel, kdyby přistoupil na tvou nabídku ukončit váš rodinný vztah?“

Harrymu se znovu stáhly vnitřnosti, tentokrát ještě bolestivěji. „To není fér,“ vyhrkl natolik neotesaně, až zalitoval, že vůbec otevíral pusu. Musel minutku počkat, než cítil, že je schopen znovu racionálně promluvit. „On... on je doopravdy můj táta. Tedy by byl, kdyby ještě žil.“

„Copak rodinné vztahy jsou podmíněny krevní spřízněností?“ zeptal se Snape s lehkým ušklíbnutím, zapřel se do křesla a prohlížel si Harryho. „Musel bych tu novinku sdělit Dracovi. Čím bych měl asi začít? Tím, že není doopravdy mým synem, nebo snad oznámením, aby si změnil příjmení zpět na ‚Malfoy‘?“

„Nebuďte tak hnusný.“

„Omluv mne. Z tvých výroků jsem usoudil, že právě toto máš na mysli.“

„U Draca je to jinak,“ vysvětloval Harry. „On je takhle spokojený. Já ne.“

Byl jsi. Nebyl to ani podvod, ani lež, ani přetvářka pro okolní svět. Byl jsi.“

„No fajn, tak jsem byl!“ zahulákal Harry. Vzhledem k právě přečtenému dopisu neměl velký manévrovací prostor. „Ale už nejsem. Proč vám to nestačí? Proč mě nenecháte jít?“

„Protože,“ začal Snape laskavě, leč důrazně, „jsi můj syn.

„To můžeme změnit –“

„Mého syna z tebe udělala láska. Nemohu to změnit jen proto, že si to přeješ.“

„Říkal jsem vám, ať mi neříkáte –“

„Snažil jsem se tvé přání respektovat, nemám v úmyslu přivádět tě do rozpaků, Harry. Jenže... ať už to vyslovím nebo ne, na realitě tím nic nezměním.“

Do hajzlu.

„Dobře, tak si mě mějte rád,“ připustil Harry zoufale. „To vám zakazovat nemůžu. Ale to vám přeci nebrání pomoct mi s tím vzájemným zapuzením. Prostě to jen uděláme, jo? Jsem si docela jistý, že se budu cítit celkově mnohem líp, když budu vědět, že už nejsem adoptovaný. Nemáte ani tušení, jak moc mě to trápí –“

„Samozřejmě, že mám. Mohu být upřímný?"

Harrymu poklesla sanice. „Vy jste se doteď hlídal?“

„Nemáš ani tušení.“

„Jasně. Tak to vybalte –“

„Skutečnost, že jsi byl adoptován, tě rozrušuje, protože máš rozporuplné, možná spíše úzkostné, pocity, pokud přijde na otázku rodinných vztahů jako takových. Máš patologický strach z citové vyprahlosti, což není překvapivé, pokud vezmeme do úvahy jak nezdravost prostředí, v němž jsi do jedenácti let vyrůstal, tak skutečnost, že ani poté ti žádný z dospělých nevěnoval patřičnou péči. Přerušit veškeré kontakty se mnou je pro tebe neskonale jednodušší než se pokoušet uvěřit, že já tě nikdy neodvrhnu.“

„Kde jste k těmhle rozumům přišel?“ ušklíbl se Harry.

„Zkušenosti, chlapče, zkušenosti.“

„No, tak to vám řeknu, že jste na hlavu! Nemám strach, že byste mě odvrhl! Zrovna se vás pokouším k tomu přimět, pokud jste si nevšiml!“

„I tak to neudělám.“

Harry cítil, že dosáhl bodu varu – pokud se jeho vnitřní pnutí ještě zvýší, začne vřískat. „Proč ne?“

„Z mnoha různých důvodů, jež jsem již přednesl. A navíc ještě proto, že jsem přísahal.“

„Přísahal!“

„Ano. Já se tě nikdy nezřeknu, Harry. I kdyby se stalo nevím co. Tak bylo dohodnuto.“

„Ale... ale...“ Harry věděl, že blekotá, leč pomoci si nemohl. „Ale já chci, abyste to udělal!“

„Nemožné.“

„Ale...“

„Z čistě praktického hlediska vzato, když už jsme to nakousli,“ dodal Snape, „jsou zdejší abnormálně silná ochranná kouzla vystavěna tak, aby znemožnila vstup každému, kdo má v úmyslu ti ublížit. Jsou založena na mnoha faktorech, z nichž nejdůležitějším je tvé právo zde legálně pobývat. Neměli bychom dělat nic, co by je podkopalo.“

„Takže mě nechcete odadoptovat kvůli tomu, že by to mělo špatný vliv na ochranná kouzla –“

„Ne. Předpokládám, že tvá nechápavost je záměrná.“

„Aha! Takže jste zmínil štíty, jen abych sklapnul!“

„Ne tak docela, ale zase na druhou stranu jsi dost starý, abys chápal veškeré důsledky ‚odadoptování‘, které požaduješ.“

Harry polkl. „Možná, že už ty ochrany stejně nefungují. Přemýšlel jste o tom? Vždyť už jsem zletilý, a pokud to dobře chápu, tak ochrany u Dursleyových měly padnout o mých sedmnáctinách.“

„Tyto jsou postaveny na formálnějším základě – jsou spojeny s právní existencí našeho rodinného vztahu.“ Snape vytáhl hůlku a opsal jí kruh okolo stěn, které okamžitě pokryla jemně pableskující zelená mlha.

„To je barva kletby Avada Kedavra –“

„Ano, protože vychází z oběti tvé matky.“

Harry zavřel oči, aby se na to nemusel dívat. „Ale já už se necítím jako adoptovaný. Dnes už ne, pane. Nemá to na to vliv?“

„Naštěstí nikoliv. Ale pokud bychom učinili tu bláhovost a ukončili náš vztah po právní stránce, vliv by to mělo. A jen aby sis to znovu nevysvětlil nějak špatně, dodávám: mé rozhodnutí se tě nevzdat, nemá nic společného s potřebou existence chráněného prostoru pro tvoji osobu.“

Harry poslední prohlášení ignoroval. Rozuměl výtečně, ale bavit se o tom nechtěl. Nechtěl znovu poslouchat, jak ho má Snape rád a že je jeho synem děj se co děj. „Takže... chápu, že vzájemné zřeknutí se není momentálně dobrý nápad.  Možná, až se mi podaří zničit Voldemorta... no, možná zničí spíš on mě. Pak už bych si s tím rozhodně nemusel dělat těžkou hlavu.“

„Takhle nemluv. Voldemort tě nezabije. Řád na tebe dohlédne.“

„Proto jste si nechal mou mapu? Abyste měl jistotu, že mě Voldemort nezabije?“

„Ano.“

„Mohl byste to rozvést?“

„To by bylo kontraproduktivní.“

Harry si povzdechl. „No jasně. Dobře, tenhle rozhovor byl velmi zajímavý, pane, i můj žaludek se už uklidnil, takže se vrátím zpátky do věže.“

„Ještě moment.“

„Proč?“

Snape ukázal na Harryho obvázané zápěstí. „Musím se podívat na to zranění.“

„Hodně štěstí,“ zamumal Harry.

Vteřinu poté zalapal překvapeně po dechu, když Snape mávnutím hůlky obvaz odstranil.

„Spokojen?“

„Ani ne,“ zamračil se Snape. „Nevypadá to, že bys byl zraněn.“

„Právě tak jsem to myslel! Hodně štěstí při tom dívání se, protože tady není na co!“

„Tak pročs měl to zápěstí celý týden obvázané?“

Snape rozhodně nebyl tím, komu by se chtěl Harry svěřovat se svou famfrpálovou fóbií. Nebo úzkostnými stavy. Jo, to je lepší pojmenování - famfrpálová fóbie zní pitomě. „Do toho vám nic není!“

„A proč potřebuješ klíč od trezoru...?“

Kdyby jenom tušil... „A do toho už vůbec ne!“

„Potřebuješ-li hotovost, budu šťasten, budu-li ti moci vyplatit kapesné. Případně ti mohu zařídit návštěvu u Gringottových, dáváš-li tomu přednost –“

„Už vážně musím,“ zaúpěl Harry zoufale.

„V pořádku tedy,“ mávl Snape znovu hůlkou a na Harryho zápěstí se znovu objevil obvaz. „Užij si víkendu.“

„Jo. A...“

„Nerozpakuj se přijít, pokud budeš z těchto prostor potřebovat cokoli dalšího. Můj byt tě vždy pozná.“

„Jo,“ kývl Harry. „Pane... já...“

Snape klidně čekal, jedno obočí pozdvižené.

Potíž byla v tom, že Harry netušil, co se to vlastně snažil říct. Ve Snapeově přítomnosti stále cítil nepochopitelné návaly vzteku, ať už s ním bojoval jakkoliv, ten pocit nemizel. Neoslabilo ho ani přečtení dopisu o klíčku od trezoru... a ani pohár se jménem Potter postavený na čestném místě na krbové římse, který němě svědčil o vítanosti Pottera ve Snapeově domově. V jeho životě.

I když uprostřed byly samozřejmě snapeovské...

Harry civěl na řadu šesti nablýskaných pohárů a měl neodbytný dojem, že něco je naprosto špatně. Měl pocit, že snapeovské by tu být neměly... což byla jasně pitomost. Byly koneckonců ve Snapeově bytě. Proč by tu neměl mít památky na svou vlastní rodinu?

A proč by neměl mít Harry u sebe památky na tu svou? Tam, kde bydlel - ve věži, kam patřil...? Zdejší komnaty nebyly jeho domovem, v žádném významu toho slova. Kdysi možná bývaly, ale dnes... A...

„Harry?“

Zamrkal. „Ach. Zakoukal jsem se do blba, promiňte, pane.“

Byl to jen Harryho dojem, nebo sebou Snape doopravdy škubl? Trošinku?

Možná se to Harrymu jen zdálo. Mužův hlas byl naprosto pevný, když podotkl: „Díval ses na krbovou římsu.“

Harry se nechtěl ptát na poháry. Už jen ta představa ho děsila, i když netušil proč. Pak si připomněl právě ukončený rozhovor o vzájemném zřeknutí se. Žádat teď o potterovský a blackovský pohár by zřejmě nebyl za daných okolností nejlepší nápad. Ale měl by nějak vysvětlit, proč zíral ke krbu, ne?

 „To... mohl bych použít váš letax?“

„Samozřejmě, že ano,“ přikývl Snape nepatrně. „Stále se snadno unavíš?“

„Žádný lektvar nepotřebuju,“ vyhrkl Harry rychle a zamířil k ohništi. „Prášek je...?“

Snape beze slova Harrymu nabídl otevřenou mosaznou krabičku, aby si mohl nabrat.

„Děkuji, pane.“ Vstoupil do krbu, pozvedl ruku a vyslovil: „Nebelvírská společenská místnost!“

Zelené plameny se kolem něho probudily k životu, ale než ho stihly odnést, zaslechl, jak Snape vyslovil dvě slova. Pouhá dvě slova, která neuvěřitelně bolela, ač nebyla zamýšlena ve zlém. Byla to slova muže, která pronese ke klukovi, jehož považuje za svého syna.

Buď hodný.

====================================



0 Komentáře

Nejnovější komentáře