15. Špatné plánování

datum: Sobota 22 srpen 2015
v kategorii: RODINA jako žádná jiná > AFLNO Kapitoly 11 - 20
komentáře: 0
nehodnoceno -
Preklad: Katy
Beta: Tersa, LadyF

Kapitola patnáctá 1/2

 

Špatné plánování

---------------------------------------------------

O dvacet minut později Harry cítil, že se mu točí hlava. Bylo toho příliš mnoho najednou. Opravdu příliš mnoho. K čertu, potřeboval by alespoň měsíc, aby si zvyknul na myšlenku, že Snape zřejmě strávil Harryho šestý ročník adopcí studentů tady, támhle, zkrátka kde se dalo. To bylo na hranici uvěřitelnosti. Novinky o jeho magii byly daleko za ní.

Jak mu Snape vysvětlil, jeho magie se mu vrátila zpátky pošahaná. Ne, že by Snape použil přímo tohle slovo, ale očividně to tak myslel, protože podle něj Harry právě prožil měsíce, kdy byl schopen kouzlit pouze v hadím jazyce. Nejen to, když Harry použil hůlku, jeho kouzla byla navíc neobyčejně silná. Silná ve smyslu tvoje-Serpensortia-vyvolalo-baziliška. Takže Harry obvykle používal bezhůlkovou magii. Bezhůlkovou!

Ale nikdo, s výjimkou malého okruhu lidí, o tom neměl vědět, takže si zvykl jen předstírat, že používá hůlku, i když skutečnost byla jiná. Jeho „temné síly“ byly také tajné, natolik, že Harry musel předstírat, že je slabý kouzelník, jehož magie se nikdy pořádně nevrátila.

Ale na ničem z toho teď už nezáleželo, protože když Harry zkusil zakouzlit v hadím jazyce -zatímco se díval na ten hrozný odznak, jelikož musel vidět hada - nic magického se nestalo. Bez ohledu na to, jestli použil hůlku nebo ne.

Jeho magie byla stejná jako předtím, zrovna jako by se ten rok, který Harry zapomněl, nikdy nestal.

„Mohla by to být jednoduše jen záležitost správného zaříkadla,“ zamumlal Snape k Brumbálovi po tom, co Harryho desáté kouzlo v hadím jazyce neudělalo absolutně nic.

„Ano, ano, jeho lexikon kouzel-“

Když se na to Harry zeptal, vysvětlili mu něco o tom, jak individualizovaná jeho kouzla musela být, protože magie v hadím jazyce odpovídala tomu, jak Harry o kouzlech přemýšlel, když se je poprvé učil, a ne nezbytně způsobu, jakým byla kouzla vyjádřena v latině.

„Pak tedy zkusím ten lexikon,“ řekl, cítil se vyčerpaný. „Ale upřímně, myslím, že mě potlouk jen vrátil zpátky do normálního života.“ Do toho, kde nejsem Snapeovým adoptivním synem... „Vůbec bych neměl mít takové síly-“

„Proroctví mluví jinak. Síly, které Pán zla nezná, Harry,“ řekl Brumbál a upřel na něj pohled přes okraje svých půlměsíčkových brýlí.

Harry se naježil. Ano, chtěl vyhrát válku, ale nebyl zbraní a nebyla jeho chyba, pokud už déle neměl tyhle temné síly-

„Jsou i jiné věci, které bychom měli prodiskutovat,“ řekl Snape klidným hlasem. Harry po něm hodil pohledem, zajímalo ho, o co jde. Nemyslel si, že Snape zaznamenal jeho podráždění, takže musel mít nějaký vlastní zmijozelský důvod, proč změnil téma takovým způsobem.

Z oněch „jiných věcí“ se vyklubala směs izolovaných faktů, které se mu teď honily hlavou, některé z nich skoro metaly kozelce, jak křičely o pozornost. Harry se ani nemohl na žádnou z nich pořádně zaměřit, ne když na sebe hned upozornilo tolik jiných.

Jeho odznak vypadal, jak vypadal, protože byl žákem obou kolejí, Nebelvíru i Zmijozelu. Všichni učitelé nazývali Malfoye „Draco Snape“. Profesor Snape měl dům někde na venkově a když tam jeli na prázdniny, Malfoy a Harry museli sdílet pokoj. Po měsíce také sdíleli pokoj ve Snapeových komnatách, ale navzdory tomu, Harry nebyl zabit ve spánku. Dokonce ani když byl bez své magie, což bylo po většinu předešlého roku.

Jediné, co z toho dávalo smysl, bylo, že Malfoy byl vyloučen. A že už bylo, sakra, na čase. Hanba, že se členové školní rady rozhodli, že ho nechají přijmout zpět.

„Myslím, že už je toho dost,“ řekl slabě Harry, když Snape začal vysvětlovat, že Nott je v Azkabanu za shození Pansy Parkinsonové ze sovince. „Nemůžu... nechci teď slyšet nic víc.“

Vypadalo to, jako by Madam Pomfreyová čekala přesně na tohle. „Pryč s vámi,“ řekla a zavířila sukní, když se přehnala kolem. Harry si přál, aby se vrátila dřív. Tak by nemusel poslouchat o temných silách nebo o bezhůlkové magii. Snape zdůraznil, že madam Pomfreyová o ničem z toho nic neví. Věděla jen, že Harry měl jisté záchvaty divoké magie, zatímco se před rokem uzdravoval z útoku smrtijedů.

No, teď si Harry přál, aby nevěděl nic ani o těch temných silách. Už ten samotný výraz ho rozechvěl. Nebyl temný kouzelník a, ať už jeho odznak vypadal jakkoli, do Zmijozelu také nepatřil.

Dokonce ani napůl.

„Pryč s vámi, jsem řekla,“ prohlásila opět lékouzelnice svým ječivým hlasem. „Pan Potter potřebuje odpočinek!“

„Ano, to potřebuju,“ řekl Harry, zaplul do postele a přitáhl si přikrývku k bradě. „Cítím se, jako by po mně dupal troll.“

To byla nadsázka. Připadalo mu spíš, jako by na něj doléhala těžká váha. Točila se mu hlava a kdyby zavřel oči na déle než deset sekund, pravděpodobně by omdlel. Matná světla v místnosti se mu vyostřovala a znovu rozplývala.

Když Harry zavřel oči, na rameno mu dopadla ruka. Otřásl se a řekl si, že je Brumbálova. To bylo lepší než alternativa, na kterou ani nebyl schopný pomyslet. Takže to raději ignoroval. Stejně jako Snapeův hlas - umh, příliš blízko - který mu řekl, že si více poví zítra.

Uslyšel kroky odcházející pryč a potom huhlání hlasů na chodbě. Ron a Hermiona ho chtěli vidět. Oh, bože. A Malfoy taky.

Ale nikdo nevešel a než mohl najít způsob jak říct, že chce, aby jeho přátelé seděli u něj, zavřené dveře odřízly ty hlasy pryč. Ale na tom už nezáleželo. O méně než pět sekund později tvrdě usnul.

---------------------------------------------------

Vzbudil se dvakrát za noc, se záblesky bolesti, které mu svíraly hlavu, a vypil malou lahvičku lektvaru, kterou mu madam Pomfreyová vtiskla do rukou.

Když bledé světlo svítání začalo pronikat skrz závěsy na oknech, Harryho oči se zatřepetaly a opět se otevřely. Dlouhou chvíli zíral na kamenný strop, s myslí úplně prázdnou. Dokonce si ani neuvědomoval, že je na ošetřovně. Potom trochu pohnul hlavou a zjistil, že ta neforemná věc, co cítí, není polštář.

Sáhnul nahoru a dotknul se obvazů omotaných kolem levé části své hlavy a vybavila se mu předchozí noc.

Snape. Brumbál. Ron a Hermiona. Ten léčitel... Lhotského cosi... Co kdyby byl schopen obnovit Harryho vzpomínky?

Harry tu myšlenku rychle setřásl. Nejdřív si chtěl vzpomenout na loňský rok, ale teď, když měl větší představu o tom, co zapomněl, myslel si, že bylo jen dobře, že se tak stalo. Vždyť jenom cvok by chtěl být adoptován někým jako Snape. A být bratr s Malfoyem? Prosím.

A pokud jde o „temné síly“... dobře, ty by mohly být užitečné, kdyby přišlo na boj s Voldemortem. Ale způsob, jakým je Snape a Brumbál popisovali? Harrymu se to nelíbilo. Byla to akorát další věc, která ho odlišovala od všech ostatních. Jako by nestačil hadí jazyk. Pomyšlení, že v něm kouzlil...

Tohle dokonce ani nebylo tajemstvím. Všichni věděli, že kouzlí v hadím jazyce! Zajímalo ho, kolik studentů se od něj ve třídě odtáhlo a kolik zašlo ještě dále a s křikem se rozuteklo po chodbě.

Proč někdy nemohl být normální? Proč nemohl být jednou ve svém životě pouze Harrym?

Dobře, teď zase byl. Nebo nebyl?

S náhlým znepokojením popadnul svou hůlku z nočního stolku a zkusil několik základních kouzel. Když fungovaly, jak měly, cítil se o hodně lépe. Jeho kouzla byla evidentně v pořádku. Hmm, přeměňování taky.

Obrana byla trochu problematičtější, protože jeho Patron nefungoval, ale Harry to připisoval faktu, že měl v tu chvíli problém se plně koncentrovat na šťastnou vzpomínku. A samozřejmě neexistoval způsob jak zkontrolovat, zda je stále schopný vařit lektvary, ne zde na ošetřovně.

Při pomyšlení na lektvary sebou Harry trochu trhnul, když se mu jasněji vybavila předešlá noc. Snape byl... no, prostě zvláštní. Ve skutečnosti se Snapeovi se vůbec nepodobal. Kde byl jeho temný sarkasmus? Kde byly jeho urážky, neustálé narážky na to, že Harry je zrovna jako jeho otec?

Unikl mu napůl hysterický smích, protože pokud se Snapea týkalo, on byl nyní Harryho otcem. Harry pravděpodobně musel drhnout kotlíky, při sebemenší zmínce o Jamesovi.

A ta slova, která Snape použil... péče, zájem... prostě nedávala žádný smysl. Vlastně, způsobila, že se Harry cítil nanic. Vždycky žárlil na Rona, že má opravdovou rodinu a jistě, snil jednou nebo dvakrát o tom, jaké by to mohlo být, kdyby měl rodiče, kteří by byli naživu, ale nevěděl, že byl v tomhle ohledu až tak zoufalý. Dovolit Snapeovi ho adoptovat? Bylo dost špatné být s ním několik hodin týdně při vyučování. Ale že Harry s tím mužem skutečně žil? Měsíce!? A považoval se za Snapeova syna?

Harry pod přikrývkou sevřel ruce a zatřásl hlavou ne, ne, ne. Tahle část nemohla být pravdivá. Byl adoptován, protože krevní ochrana padla se smrtí tety Petunie. Protože bez magie byl zranitelný a potřeboval nové ochrany. Adopce zaujala místo krve a Harry souhlasil, protože Brumbál na tom trval.

Právě tak, jako trval na těch hrozných hodinách nitrobrany.

Ano, to dávalo smysl. Brumbál pravděpodobně Harrymu řekl, aby předstíral, že mu adopce tak moc nevadí. Jako by ho Harry slyšel. Musíš s ním žít, dokud se tvá magie nevrátí. Kvůli tvému bezpečí, Harry. To je hlavní. Proč neudělat tvůj čas ve sklepení tak příjemný, jak jen bude možné? Přesvědčím profesora Snapea, aby s tebou zacházel rozumně...

A ten plán fungoval příliš dobře, to bylo vše. Snape uvěřil, že Harry je ochoten být jeho adoptivním synem. A proč je Snape spokojený s tím, že je jeho adoptivním otcem... no, té části nebylo těžké porozumět. Dávalo mu to vůči Harrymu více práv. Snape by to miloval. A jaký byl lepší způsob pomstít se Jamesovi, než přimět Jamesova syna k tomu, aby přemýšlel o Severusi Snapeovi jak o svém otci?

Seru na to, pomyslel si Harry. Pak ho napadlo, kde se v něm vzal takový výraz. Obvykle nerozhazoval opravdu silné nadávky, dokonce ani v duchu. A opravdu si nedokázal představit, že by ho Snape slyšel mluvit tímhle způsobem a nevypláchl mu pusu nějakým odporně chutnajícím lektvarem.

Ačkoli, na tom nezáleželo. Je o rok starší; možná, že to to vysvětluje.

Co bylo důležité teď, byl fakt, že Snape řekl, že se ráno vrátí, aby si mohli více popovídat. No, na to taky seru, pomyslel si Harry. Tentokrát si ten výraz užíval. O čem se tu dalo mluvit? Děsivé temné síly, které už déle neměl? Adopce? Snape mohl mluvit, o čem z toho chtěl, ale Harry to nebude poslouchat. Nestaral se o to, co řekl nebo udělal - byl cvok s divokou magií prýštící z konečků prstů, nemohl nic z toho myslet vážně. Nebyl Snapeův adoptivní syn, natož Malfoyův bratr. Nic z toho nebylo opravdové, protože to nebylo reálné pro Harryho.

„Už jste vzhůru?“ zeptala se madam Pomfreyová svým rázným způsobem, když k němu kráčela. „Je teprve půl páté.“

Teprve půl páté... a jak brzy se Snape rozhodne přijít sem okounět?

No, teď měl Harry alespoň plán.

„Můžete mě zbavit těch obvazů?“ zeptal se a mluvil tak jasně, jak mohl. Ničemu by nepomohlo, kdyby madam Pomfreyová věděla, jak malátně se cítí. "Nemyslím si, že je potřebuju.“

Něco zakrákorala a švihla hůlkou. Ten zvuk byl zřejmě nějaký druh kouzla, protože obvazy se mu začaly odvíjet z hlavy. Harry zíral, užaslý nad tím, jak dlouhý pruh se odvinul.

„Hmm. Žádná krev,“ řekla, když od něj odplul poslední z obvazů. „Takže ta rána nebyla příliš vážná-“

Odstranila obvazy a kriticky se na něj zadívala. „Oh, zranění hlavy krvácí hodně, pane Pottere. Ale samozřejmě jsem ji zahojila před přiložením plátna. Zmírnění, víte.“

Harry nevěděl, proč by na to nestačil jen polštář, ale pomyslel si, že pokud se bude ptát na příliš mnoho otázek, bude vypadat zmateně. Nechtěl jí dát žádný důvod ho tady držet.

„Dobře, cítím se mnohem lépe. Díky za ty lektvary v noci. Myslím, že opravdu zabraly."

Upřela na něj zkoumavý pohled. „Ale nepamatujete si nic víc než včera.“

„Ne, ale jak jsem pochopil, není nic, co bychom s tím mohli dělat. A myslím, že fyzická zranění jsou velmi dobře zahojena-“

„To nechte na posouzení mně,“ řekla přísně.  Převalila se přes něj magie, jak zakouzlila sérii kouzel. „Budete ještě potřebovat spoustu odpočinku.“

„To stačí,“ řekl, přehodil nohy přes okraj postele a pokoušel se vypadat, jako že to nebyla žádná námaha. „Půjdu zpátky do věže. Budu spát lépe ve své vlastní posteli.“

„Pokud sebou při pokusu dostat se tam neseknete,“ řekla kousavě. „Navíc, myslím, že váš otec bude očekávat, že vás zde najde, až přijde.“

„Neříkejte mu tak,“ vyprsknul Harry. Nyní si uvědomil, že včera to udělala taky. Uch.

Rozhlédnul se po svém oblečení, ale samozřejmě tam nebylo nic kromě jeho famfrpálového hábitu úhledně složeného na vedlejší posteli tím hrozným odznakem nahoru. Oh, dobrá. Nakonec, byla to jen kresba. Nic neznamenala. Ne pro Harryho.

Mohl to mít oblečené, dokud nedojde do věže.

„Dovolila byste?“ zeptal se lékouzelnice, když se postavil. „Potřebuju se převléct z pyžama.“

Stála tam ještě o chvilku déle, pozorovala ho a pak si povzdechla. „Pokud si přejete odejít... dobrá, jste plnoletý.“

To je pravda, byl, že? Říkala o tom něco předtím, ale doopravdy to tehdy nezaregistroval. Nyní ano. Konečně byl dospělý. Taky se tak cítil. Možná by neměl, při zvážení, že si nemohl vzpomenout na sedmnácté narozeniny, ale stejně, cítil se, jako by nesl odpovědnosti dospělých na bedrech už celé roky. Ne, že by si mohl vybrat. Dursleyovi byli jediní rodiče, které kdy poznal, ale to neznamenalo, že se k němu kdy jako rodiče chovali.

A teď byli Dursleyovi mrtví.

Stejně jako Sirius.

Harry polknul a zkoušel na to nemyslet.

„Rozmyslel jste si to?“

„Ne, ne, jen jsem trochu roztržitý." Teď když to vypadalo, že se ho tu nebude pokoušet zadržet, cítil se na ni mnohem méně rozzlobený. „Připomenete mi, jak znělo to kouzlo vyčarovávající jedny z takových těch soukromých závěsů?“

„Jednoduše půjdu do své kanceláře, zatímco se budete převlékat, pane Pottere.“

Pane Pottere. Zábavné, mohla by mu klidně říkat 'Harry'; nevadilo by mu to, ne od ní. Namísto toho to byl Snape, kdo mu tak říkal.

A to Harrymu vadilo. Hodně.

---------------------------------------------------

Harryho první šok toho dne bylo, co se stalo, když si nasadil svoje brýle.

Našel je v kapse svého famfrpálového hábitu a dle zvyku si je nasadil, pouze aby zjistil, že absolutně nic v jeho zorném poli se nezměnilo. Polekal se, rozhlédl se a zase je sundal. Dobře... celý pokoj vypadal právě tak ostrý a jasný jako předtím.

To nedávalo smysl; lidem se jen tak zčista jasna nezlepšil zrak, dokonce ani čarodějům ne. Ne, co jemu bylo známo. Ale těžko popřít fakt, že jeho zrak už nepotřeboval žádné vylepšování, takže Harry strčil brýle zpět do kapsy a vydal se na cestu zpět do Nebelvírské věže.

Cítil se trochu nahý bez něčeho posazeného na nose, ale předpokládal, že si zvykl je nenosit.

Jeho druhým šokem bylo, že chodby v Bradavicích se mohly roztáhnout na míle, když chtěly. Nikdy předtím se mu cesta z ošetřovny do věže nezdála tak dlouhá, ale nakonec, nikdy nezkusil ji ujít s hlavou, která zvonila jako mudlovský telefon. Harry se plahočil, dýchalo se mu čím dál hůř, svaly ječely na protest, pouze aby, když došel k Buclaté dámě, zjistil, že nemá absolutně žádnou představu, jaké by mohlo být heslo.

„Uh...amnesie,“ pokusil se vysvětlit. „Nezapomněl jsem heslo. Dobře, hádám, že zapomněl, ale ne díky nedbalosti-“ Klesnul proti zdi, pomalu se sesul a sevřel si hlavu. Zvonění se prolínalo s pulzováním a začínalo mu způsobovat nevolnost. „Nemůžete udělat výjimku? Pouze tentokrát?“

Ne, nemohla, takže Harry zůstal sedět v chodbě, upadal do spánku a zpět, dokud někdo konečně neprošel portrétem a nezakopnul o něj. Neville, jak se ukázalo.

„Harry,“ řekl a pomohl mu nahoru.

Harry se o něj ztěžka opřel, cítil se skoro jako opilý, jak byl vyčerpaný. „Ahoj, Neville. Uh... dlouho jsme se neviděli, předpokládám. Chci říct, že pro mě je to už rok i když to tak necítím -  ehm, řekli ti to, ne? Ron s Hermionou?

„Ano. Problémy s pamětí. Pojď, Harry. Dáme tě do postele.“

„Postel,“ řekl toužebně Harry, hlava mu stále padala na stranu. „Mmm.“

Stoupat po schodech do své ložnice bylo mučení dokonce i s Nevillem, který jej podepíral, ale konečně to dokázal a doplazil se do postele. Nejasně si byl vědom, že Neville zatáhl závěsy a něco řekl, ale Harry ho ani nemohl slyšet, přes hukot ve svých uších.

Jeho poslední myšlenka předtím, než omdlel, bylo přání, aby stále měl nějaké obvazy chránící mu hlavu, protože, sakra, jeho polštář tlačil.

A potom nebylo nic než temnota, která přišla odnikud a celého ho spolkla.

---------------------------------------------------

Harryho později zajímalo, proč předpokládal, že se Snape nemůže dostat do Nebelvírské věže. Zřejmě mohl, protože právě seděl u Harryho postele a dlouhými prsty zvolna listoval v knize. Dobře, jestli odchod z ošetřovny nezabral, možná kdyby celý den předstíral spánek-

„Vím, že jsi vzhůru,“ řekl Snape, aniž zvednul oči od svého čtení.

Tolik k jeho plánu.

Harry si sedl a zkusil vypadat silněji, než se cítil. „Ano. Jsem vzhůru. Tak teď byste mohl odejít.“

Snape odložil knihu stranou. „Když už mluvíme o odchodech, Harry, neměl jsi opustit ošetřovnu tak unáhleně. Longbottom mi řekl, žes vypadal napůl mrtvý, když tě našel v chodbě.“

„Buclatá dáma mě nechtěla pustit,“ zamumlal Harry.

„To by nebyl problém, kdybys na mě počkal.“

Úžasné. Snape znal heslo, které ho pouštělo do věže. Harryho napadlo, že by řekl všem z Nebelvíru, aby v žádném případě nepouštěli Snapea dovnitř, ale tenhle plán teď vzal za své. Dobře, pořád ještě jim mohl říct, aby o něm nemluvili se Snapem. Co to do Nevilla vjelo?

To samé, co vjelo do všech ostatních - Harryho lest předstírat, že mu adopce nevadí, fungovala až příliš dobře. Lidé si mysleli, že je opravdu Snapeův syn. Jaký zmatek.

„Řekněte Nevillovi, že ho chci vidět,“ řekl a díval se na stěnu místo na Snapea. „Udělejte to teď. Na své cestě ven. Pane.“

„Nemám v úmyslu teď odcházet a Longbottom zde v každém případě není. Když odcházel z mých komnat, říkal, že jde na snídani.“

„Oh, jeho jste adoptoval taky?“ zeptal se Harry a opět se podíval Snapeovým směrem.

„Samozřejmě, že ne-“

„No, pak nechápu, proč je s vámi tak zadobře, že ví, kde žijete, a svěřuje vám své denní plány!“

Snapeovy oči zajiskřily, ale jeho hlas zůstával poměrně klidný. „Navštívil tě, zatímco jsi žil ve sklepení. A o snídani se zmínil v souvislosti s dotazem, jestli by ti mohl přinést něco k jídlu.“
              
Cokoli. Harry si stále myslel, že Neville neměl co utíkat do sklepení jenom proto, že omdlel. Harry byl v pohodě a nepotřeboval profesora s hákovitým nosem, aby si myslel, že nad ním má nějaká práva.

Harryho žaludek zakručel. Pravděpodobně to způsobila ta zmínka o jídle.

„Řekl jsem mu, že se o to postarám,“ dodal Snape a třikrát lusknul prsty v rychlém sledu. Ve vzduchu u Harryho postele se objevil kouřící podnos. Harry po něm rychle sáhnul, aby Snapeovi neposkytl jakýkoliv důvod přijít blíž.

Potom zauvažoval, zda by měl jíst něco, co mu dal Snape. Teď se mu zdálo, že vzal novinky o své adopci velmi dobře, když se to tak vezme. Upřímně nevěděl, jestli by to neměl připisovat lektvaru, který mu Snape vnutil, nebo pouze dezorientaci po úrazu hlavy.

Snape pozvednul obočí a pak si povzdechnul. „Opravdu si myslíš, že bych tě otrávil, Harry?“

„Podívejte, já nevím co si myslet,“ vyprsknul Harry, ačkoli to věděl. Myslel si, že Snape ho předchozí noci pravděpodobně tajně nakrmil nějakým uklidňujícím douškem. To by hodně vysvětlovalo. Dobře, teď nebyl klidný a nechtěl být. „Vím jenom, že mám hlad a nemohu sníst ani trochu z toho bez ohledu na to, co říkáte. Půjdu dolů do Velké síně-“

„Ve svém famfrpálovém dresu?“

Harry se začervenal. Předtím byl tak unavený, že ho ani nenapadlo převléknout se do čistého pyžama. K čertu, ani si nesundal boty. Není divu, že se cítil tak mizerně.

„Obléknu si normální oblečení,“ zavrčel, ale když zkusil vstát a udělat to, podlaha se mu zavlnila pod nohama. Pravděpodobně proto, že příliš dlouho nic nejedl.

„Zůstaneš v posteli,“ řekl Snape a zdůraznil ten příkaz položením ruky na jeho rameno a zatlačením zpátky na matraci.

V okamžiku, kdy se ho mužova ruka dotkla, Harry vybuchnul. „Nedotýkejte se mně! Nikdy, nikdy se mě nedotýkejte! Nemáte na to žádné právo!“

„Vrať se do postele sám a nebudu,“ řekl Snape a upřeně na něj zíral, dokud to Harry neudělal. „Teď tam zůstaň. Obstarám nějaké jídlo, které budeš ochoten jíst. Předpokládám, že stále věříš panu Weasleymu?“

„Nenaznačujte, že jsem vám kdy předtím věřil, protože vím, že jsem nemohl-“ Snape na něj jen dál upřeně zíral. „Ano, věřím Ronovi!“

Snape vyplul z pokoje, pravděpodobně aby ho našel. Harry byl ve velkém pokušení vytratit se, dokud byl Snape pryč, ale věděl, že by se daleko nedostal. Kromě toho neměl kam jít.

„Teď si obleč něco pohodlnějšího než famfrpálový hábit,“ řekl energicky Snape, když se vrátil dovnitř. Když zvednul svou hůlku, Harry sebou trhnul, ale Snape ji jen použil k odstranění podnosu, který Harry odmítl. Sval u Snapeových úst sebou prudce škubnul, ale to bylo jediným znamením, že zaznamenal Harryho reakci na hůlku.

„Umím se obléci sám,“ oznámil Harry, zamotaný ve svém hábitu zatímco si ho zkoušel sundat. Věděl, že musí vypadat hloupě, ale nestaral se o to. Nechtěl, aby Snape přišel blíž. Jestli se ho ten muž opět dotkne, z jakéhokoli důvodu, bude křičet.

Když se mu konečně podařilo vyvléknout se z hábitu, hmátnul po lemu svého přilehlého famfrpálového trika. Snape byl k němu otočený zády, ale to věci nijak nepomáhalo. „Vypadněte. Pane.“

Snape nezareagoval na jeho tón, jen položil pruhované pyžamo k nohám jeho postele. Harry ho nepoznával. Měl pocit, že si na to bude muset zvyknout. No, alespoň tohle zřejmě nebyl žádný obnošený kousek z Dudleyho šatníku. To pyžamo vypadalo velké, ale tak velké zase ne.

„Budu venku, jestli budeš potřebovat pomoc.“ Snape se zastavil ve dveřích.

Teď byla řada na Harrym, aby do něj zabodl pohled, ale nemusel to dělat dlouho, protože Snape konečně odešel.

---------------------------------------------------

Harry si přál, aby mohl říci, že se cítí lépe, jakmile byl v měkkém pyžamu a jedl jídlo, které Ron přinesl z kuchyně, jenže nic takového, protože Snape byl stále zde.

Alespoň, že moc nemluvil. Dokonce už ani déle nezíral. Pouze si četl knihu a příležitostně vzhlédnul, zatímco Harry jedl. Samotný oční kontakt způsobil, že se Harry otřásl.

„Podívejte,“ řekl konečně Harry. „Nechci vás tady a nepotřebuji vás tady. Cítím se teď mnohem silnější, když jsem se najedl, a jestli opět dostanu závratě, mám hodně přátel, kteří mě nenechají sebou seknout.“

Snape s prásknutím zavřel knihu. „Nezdá se ti, že máme o čem mluvit?“

„Nebudu o ničem z toho mluvit.“

„Tvůj bratr by s tebou chtěl také prohodit pár slov-“

Harry se zamračil. „Nebudu mluvit ani s Malfoyem a už ho tak nenazývejte. Pane.“

„Myslím, že dávám přednost žádnému oslovení, než abys mi říkal 'pane' tímto tónem.“

Harry mohl stěží uvěřit, že to Snape řekl, a to ani ne tak proto, že to bylo proti všemu, co ten muž kdy vyslovil. Ne, překvapující bylo sdělení za těmi slovy. Snapeovi vadilo, když mu Harry říkal 'pane'.

Dával mu zbraně...

Zbraně, které Harry chtěl použít, protože zlost hromadící se v něm požadovala, aby něco udělal.

„Dobře, byl bych raději, kdybyste odešel-“

„Proč?“

Harry se zašklebil. „Proč myslíte?“

„Nechceš mluvit o tom, co se mezi námi změnilo nebo proč se to změnilo.“

„Ztratím nervy a vy vezmete Nebelvíru body,“ odfrknul Harry. „Pokud vím, právě k tomu mě tlačíte. Abyste měl záminku.“

Ačkoli kdy předtím Snape nějakou potřeboval?

„V těchto dnech nejsi jen v Nebelvíru,“ řekl Snape ztěžka.

„Ano, jsem. Poslal jsem sovu pro nějaký pořádný odznak, abych si nemusel připínat tu ohavnost.“

Snapeova tvář na okamžik ztratila jakýkoli výraz.

Tehdy si Harry uvědomil, jak mnoho emocí Snape ukazoval. Opravdu nebyl sám sebou. Ale pak, to dnes nebyl téměř nikdo. Dokonce ani Remus, jestli žil v Malfoy Manor, jak bylo Harrymu řečeno.

„Měl jsem na mysli počítadla,“ řekl Snape o chvíli později. „Cokoli uděláš se svým hábitem, hrad tě stejně bude brát jako člena obou kolejí. Ztratíš body Zmijozelu i Nebelvíru.“

Harry si opět odfrknul. „Vsadím se, že to se vám vůbec nelíbí. Jak to řešíte, berete body Ronovi, kdykoli mě chcete potrestat?“

Něco se zablesklo ve Snapeových očích.

„Děláte to!“

„Udělal jsem to jednou,“ opravil ho Snape.

„To je podlé.“ A pokud Snape hodlal být takový... „Pane.“

„Nikdy jsem netvrdil, že jsem perfektní otec.“ Snapeův hlas byl velmi tichý a když pokračoval, v jeho očích se objevily emoce, které Harry vůbec nedokázal přečíst. „Udělal jsem s tebou hodně chyb.“

Snad poprvé od doby, co ho potlouk zasáhnul, Harry cítil, jak jím proniká pocit úlevy. „Tak se mnou souhlasíte, že ta adopce zrovna nefunguje-“

Snape potřásl hlavou, jeho temné vlasy se zavlnily. „To jsem neřekl. Harry... žádný rodič není perfektní a já mám méně zkušeností než většina, stejně jako... jiné nevýhody.“

„Jako fakt, že jste mě vždycky nenáviděl až do morku kostí,“ řekl Harry suše.

„Myslel jsem svůj nefunkční vztah se svým vlastním otcem,“ řekl Snape, ta slova zněla, jako by je řekl proti své vůli. „Trochu o tom víš, dokonce i teď-“

„Oh, skvělé. Vytáhněte opět tu myslánku. Taky mě zase hoďte na zeď, proč ne-“

Snape si odhrnul vlasy z tváře. „Není pravda, že tě nenávidím do morku kostí, Harry. Nenenávidím žádnou tvoji část a lituji svého špatného chování vůči tobě v minulosti.“

Možná to myslel vážně. Těžko říct. Vše, co Harry věděl, bylo, že mu na tom nezáleží. Nemohl přehlédnout všechny ty roky nepřátelství jenom proto, že nějaká jeho jiná verze předstírala, že se nikdy neodehrály.

„No, já jsem vám neodpustil.“

Snape se podíval stranou. „Ano. Vím.“

„Fajn. Víme, na čem jsme. Mohl byste prosím teď odejít, pane? Moji přátelé už jsou pravděpodobně hezky unavení z potloukání se po společenské místnosti.“

Nikdo nevstoupil do ložnice od té doby, co tam Ron se soucitným pohledem ve tváři vpadnul s Harryho snídaní. Všichni chlapci z jeho ročníku zřejmě věděli, že je zašitý se Snapem.

K Harryho překvapení se Mistr lektvarů skutečně postavil. Už bylo načase, aby pochopil narážku. „Zítra je pondělí. Čekáš, že budeš schopný zúčastnit se vyučování?“

„Jo, myslím, že ano-“

„Potom je dokonce ještě nezbytnější, abys po zbytek dne nedělal nic než odpočíval.“

Harrymu se nelíbily Snapeovy řeči o tom, co má dělat, nemluvě o té narážce, že je úplně pitomý, ale pokud ten muž konečně odcházel, byla špatná doba na vyvolávání hádky.

„Doktorka Milá sem přijede dnes večer, aby si s tebou promluvila. Vyzvednu tě v sedm. Odletaxujeme se domů, kde budeš mít jistotu přiměřených ochranných kouzel.“

Tolik k vyhýbání se hádce. „Odletaxujeme se kam?“

„Domů-“ Snape si promnul špičku nosu. „Ach.“

„Přesně tak, doma už jsem.“

„Ať je to jakkoli, odletaxujeme se do mých komnat.“

"Raději bych do nich ani nepáchl, děkuji."

„Ať je to jakkoli-“

„Musíte celou dobu mluvit jako špatný viktoriánský román, pane?“

Když se Snape zamračil, přes Harryho se převalila další vlna úlevy. Konečně to zvláštní světlo v jeho očích pohaslo. Ten muž vypadal, tak jak se předpokládalo, že bude vypadat: rozzlobeně.

Alespoň trochu.

Harry si nebyl přesně jistý, proč to tak je lepší, ale věděl, že je. Způsobilo to, že byl mnohem  odhodlanější nesouhlasit s tím co Snape chtěl. „Jestli máte na srdci mé soukromí, potom se můžu setkat s tou doktorkou v Brumbálově pracovně. Jsem si jistý, že proti jeho ochranám jsou ty vaše pevné jako cukrová vata."

Snape nesedl na lep, ačkoli trochu více sevřel rty. Možná bylo dobré, že v něm Harry teď mohl číst tak snadno. Znamenalo to, že poznal, když se trefil do černého.

Nebo že se vůbec trefil.

„Je poněkud impertinentní předpokládat, že si můžeš naplánovat schůzku v ředitelově kanceláři.“

„Ne, není. Vždycky mi říkával, že k němu mohu přijít s čímkoli." Samozřejmě s výjimkou celého loňského roku, kdy ignoroval Harryho zoufalé prosby o pomoc a informace. Nebo... sakra. No tak zrovna ne loňský rok.

„Stále si myslím, že doma-“

Harry se zamračil.

„Můj domov je vhodnějším místem.“

„Smůla. Já tam nejdu. Tečka.“

„V tom případě, bych snad mohl kontaktovat onu milou doktorku a zrušit tu schůzku.“

Dobře. Jako by Harry na tohle naletěl. „Jen do toho,“ řekl, překřížil paže a pohodlněji se opřel o polštáře. „Stejně nevěřím cvokařům.“

Bylo mu do smíchu při pohledu na výraz ve Snapeově tváři. „Cvokařům? Je moták, ne čarodějka-“

„Je to někdo, kdo pracuje s magory!“

Snape vypadal po tom prohlášení trochu otřeseně, ale pak se jeho výraz vyjasnil a nepatrně přikývnul. „Dobře tedy, Harry, promluvím s Albusem o použití jeho kanceláře.“

Harry málem utrousil jízlivé: Vida, to nebylo tak těžké, ale nakonec se neodvážil. Pravděpodobně už podráždil Snapea až dost, pro jeden den. Jistě, možná by Harrymu nestrhnul body teď, když by o ně přišel i Zmijozel, ale stále mu mohl zadat drhnutí kotlíků nebo školní trest s Filchem nebo způsobit libovolné množství jiných nepříjemností.

„Takže, jsme hotovi,“ řekl místo toho a s významným pohledem ukázal na dveře.

„Skoro. Mluvil jsem s většinou tvých učitelů, abych je informoval, že budeš potřebovat nějaký čas k znovunabytí dovedností a kouzel, která jsi se naučil v šestém ročníku.“

Takže všichni věděli, že má amnézii. Skvělé. Ale nakonec, Harry nepředpokládal, že věc jako tahle, by se opravdu mohla udržet v tajnosti. Bylo to zatraceně zřejmé, dokonce i lidem, kteří ho znali pouze zběžně. Jen doufal, že tahle zpráva se do novin nedostane stejným způsobem jako ta o jeho adopci.

Náhle ho napadla hrozná myšlenka. Tak hrozná, že se dokonce ani nestaral, že tam v tu chvíli nebyl nikdo, koho by se zeptal s výjimkou Snapea. „Nemusím opakovat šestý ročník, že ne?“

„Ne, ale musíš být připravený pracovat velmi tvrdě, aby ses doučil, co jsi zapomněl.“

"Což není moc, jelikož jsem se většinu loňského roku vyučování neúčastnil, podle toho, co jste říkal“

„Pravda, ale měl jsi samostatný studijní program, který zahrnoval stejná témata.“

„Dokonce i když jsem ztratil svoji magii?“

„Studoval jsi teorii, dokud jsi nebyl schopen trochu kouzlit,“ řekl Snape, otočil dlaň paralelně k podlaze a přistrčil ucho ke dveřím.

No jo. Musel být opatrný, co říká. Ne, že by toho mohl říct moc. Dokonce si nepamatoval ani ty temné síly, takže se stěží s nimi mohl někomu chlubit. Sedělo, že si Snape myslel, že se Harry chce chlubit, když ale všechno, co doopravdy chtěl, bylo být pro jednou normální. A to bylo dost těžké při způsobu, jakým všem lhal o stavu své magie...

Harrymu se začala točit hlava. „Lidé poznají, že opět používám latinu,“ zašeptal. „Nemyslím... nemyslím si, že stále můžu předstírat hadí jazyk-“

Samozřejmě nemohl. Držet hůlku při bezhůlkovém zaklínadle je jedna věc. Používání latiny, aby zněla jako hadí jazyk, je jiná. A Harry tak jako tak nechtěl používat hadí jazyk. Byl by raději, kdyby lidé zapomněli, že ho vůbec umí.

„Ano, lidé poznají, že používáš latinu,“ řekl Snape a přikývl. „Právě jako poznají, stejně jako jsi to už jistě poznal sám, že už nepotřebuješ nosit brýle.“

„Nechte mě hádat,“ řekl unaveně Harry. „Stalo se to, protože jsem začal kouzlit v hadím jazyce.“

„Ne, vůbec ne. Nicméně si nemyslím, že je moudré diskutovat o těchto detailech, dokud si nemůžeme být jisti silnějšími ochranami. Přijdu pro tebe v sedm hodin, abych tě doprovodil do kanceláře ředitele.“

Harry se naježil. „Znám cestu.“

„V sedm,“ zopakoval Snape a zavrtal svůj pohled do Harryho.

„Dobře. V sedm,“ vyprsknul Harry a okamžitě začal plánovat začátek své procházky na půl sedmou.

---------------------------------------------------


Harry už léta věděl, že Hermiona dokáže být opravdu otravná. Teď se mu tenhle aspekt její osobnosti znovu začal připomínat, když pořád dokola žvanila o „Dracovi.“ Bylo to tak děsné, že si skoro přál, aby prefekti sedmých ročníků měli zakázán vstup do pokojů studentů opačného pohlaví.


Ron ho alespoň nepoučoval o tom, jak má být příjemný k Malfoyovi. Vlastně, Ron nezmínil Malfoye celý den. Zmínil se o Snapeovi jako o Harryho otci, jednou nebo dvakrát, ale když se na něj Harry zamračil, přestal mluvit o Snapeovi úplně. Ano, Ron vypadal, že mu rozumí mnohem víc než Hermiona. Chápal, že Harry by raději mluvil o normálních věcech jako o vyučování,  o famfrpálu nebo o novince, že letos bude vánoční ples. Ron a Hermiona k tomu očividně přesvědčili Brumbála zrovna před týdnem.

Harry nadzvedl obočí. „A budeš čekat až do poslední minuty, aby ses jí zeptal?“

Ronův široký úsměv vypadal, že by jeho tvář mohl rozdělit na dvě. „O to už je postaráno. Ačkoli tentokrát ví, že plánuju jít s ní. Jsme spolu už šest měsíců.“

„To jsem si mohl myslet!“

„Pamatuješ, jak jsme se dostali do potíží kvůli líbání se v Prasinkách?“

Proč by se kvůli tomu měli dostat do potíží? Harry nad tou otázkou pokrčil rameny. „Ne, ale způsob jakým se díváte jeden na druhého...“

„Tak koho pozveš na ten ples?“

„Nemám představu...“

Teď si Harry nemohl pomoci, ale chyběly mu ty jednoduché konverzace, které s Ronem míval. Možná, kdyby tady teď byl, byl by schopen zabránit Hermioně v neustálém vykládání a vykládání o „Dracovi“. Ačkoli, neměl právo požadovat, aby Ron zůstal. Potřeboval se dostat ven na hřiště, na pravidelné strategické pozápasové setkání—které bylo důležitější než obvykle, protože zápas musel být opakován. „Mohl by ses dívat z ochozů, jestli se necítíš na létání,“ nabídnul mu, ale dokonce ani Harryho nechuť přijít do kontaktu se Snapem nebyla dost silná na to, aby souhlasil, že půjde. Po té ranní procházce z ošetřovny věděl, že opravdu potřebuje odpočívat.

Ne, že by mu něco takového Hermiona dopřála.

„Nechceš se prostě setkat s Dracem, Harry? Jenom na pět minut? Opravdu si dělá starosti-“

„Podívej,“ řekl Harry netrpělivě, protože už to absolvoval třikrát nebo čtyřikrát. „Jestli sem přijde, skončí to tak, že po něm něco hodím. Vážně je to to, co chceš?“

„No, ne, ale-“

„Jako by nebylo dost na tom, že s ním budu muset vydržet na hodinách.“

Hermiona si natáčela pramen vlasů okolo prstu. „Ale copak to nechápeš? Je teď na tvé straně, Harry.“

„Malfoy neví, jak být na jakékoli straně, kromě jeho vlastní.“

„Harry-“

„Hermiono, ne. A bez urážky, ale zmlkni.“



Couvla, jako by ji uhodil. „Harry Jamesi Pottere!“

„A proč tě vůbec tak zajímá, jestli mluvím s Malfoyem?“ zeptal se Harry a odstrčil podnos, který mu přinesla. Skvělé. Odradila ho od večeře.

„No...“ Hermiona si odhodila vlasy zpátky přes rameno a zakouzlila další tišící kouzlo přes to, které už pokrývalo dveře a okna. „Sám má teď těžké období, Harry. Právě se rozešel se svojí přítelkyní.“

„A proč by ti na tom mělo záležet? Nazývá tě mudlovskou šmejdkou!“

„Oh, ale podívej, už to nedělá.“ Hermiona se oslnivě usmála. „Teď už to chápe, Harry. Skutečně to chápe.“

„Ano,“ protáhl Harry. „Chápe, že nikdo nebude věřit, že je na 'mojí straně', když bude používat tak odporný výraz.“

„Nejdřív to tak bylo,“ připustila Hermiona. „Draco byl dost chytrý, aby poznal, že jeho šance jsou lepší s tebou než s Voldemortem. A jemu jde hlavně o přežití. Ale ty jsi mu pomohl, Harry. Nemohl tak pevně trvat na svých předsudcích o čisté krvi, jakmile se rozhodl podpořit kouzelníka smíšené krve, proti vlastnímu čistokrevnému otci, chápeš? A kromě toho...“

Harry si nemyslel, že „zmlkni“ by mohlo mít větší sílu podruhé než mělo poprvé. Možná to bylo jako se S.P.O.Ž.Ú.S.em. Malfoy byl Hermionin nový projekt a ona mu o tom prostě musela říct, ať už ho to zajímalo nebo ne. „Kromě toho, co?“ zeptal se, unavený z celého tématu, ale s myšlenkou, že bude lepší, když ji nechá ze sebe dostat, co ji tíží na hrudi.

Ne, nesmí myslet na její hruď. Nebo ji mentálně srovnávat s Ginninou, která se tam nahoře skoro nevyvinula během toho roku, co zmeškal- Hermiona si přivolala brk a pergamen. Nejdříve ho ale varovala. „Nesmíš to nikomu říct. Mohlo by to vést ke strašným věcem.“

Dobře, Harry byl zvyklý dovídat se věci, které nesměl nikomu říct. A pokud Hermiona nedůvěřovala dokonce ani svým vlastním kouzlům, muselo to být hezky velké tajemství.

Ona je mudla.

„Kdo je?“

Naklonila se a opět napsala na pergamen. Dracova přítelkyně.

Harry vybuchnul smíchy. „To nemůže být pravda.“

„Ano, je.“

Harry nemohl zastavit smích. „Jsem překvapený, že si byl schopen vymyslet dokonce i tohle. Malfoy! Malfoy a -“

„Má zlomené srdce!“ řekla Hermiona ostře, když rychle spálila papír, rozptýlila popel na podlahu a odstranila ho. „Znamenala pro něj celý svět a poslední věc, kterou právě teď potřebuje, je, aby ho odmítnul i jeho vlastní bratr!“

„Pak je dobře, že žádného nemá.“

„Oh, Harry,“ řekla Hermiona a slzy jí stoupaly do očí. „On ji miluje. Chtěl si ji vzít. Nemůžeš pochopit, jak se v tuhle chvíli musí cítit, když si myslí, že ztratil i tebe?“

„Draco Malfoy nemiluje-“

„Draco Snape, Snape, Snape! A ano, miluje!

Nesnášel, když Hermiona byla takováhle. Bylo to, jako by našla strup, a pouze do něj dloubala a dloubala, dokud se nevzdal, aby jí zastavil. Ne, že by si Hermiona kdy vybrala skutečný strup;  na to byla příliš citlivá.

Ačkoli ne dost citlivá, aby upustila od tématu, jak Harry žádal.

Na druhou stranu... uh. Když na to Harry myslel, uvědomil si, že byl mnohem více rozzlobený na Snapea než na Malfoye. Mělo by to být naopak, po Vyšetřovatelském sboru a všem s tím spojeném; Malfoy byl mnohem otravnější, než Snape kdy mohl být, a byla to Malfoyova vlastní teta, která bojovala se Siriusem a způsobila, že propadl skrz závoj...

Ale Harry věděl, že to bylo trochu nefér. Malfoy osobně neudělal nic z toho. Byl to jen nicotný hajzlík a zbabělec, který se nedostavil k duelu a pořádný spratek, který si vždy dělal legraci z toho, že Harryho matka zemřela.

Což nebylo zrovna dobré doporučení, ale jestli díky tomu Hermiona zmlkne, předpokládal, že by ho mohl nechat ho na pět minut navštívit.

„Dobře,"  řekl pramálo příjemně. „Pošli zprávu do Zmijozelu, pokud musíš.“

„Oh, Harry!“ skočila přes pokoj a dala mu pusu na tvář. „Nebudeš toho litovat, slibuju!“

Harry se na ni zamračil, už toho litoval. Ten pocit se jenom zhoršil, když skočila ke dveřím, rozrazila je a zavolala ven „Draco!“

„Co, on je tady?“ zalapal po dechu Harry.

„Čekal ve společenské místnosti. Říkala jsem ti to.“

To asi jo, ale nemyslel si, že mínila jejich společenskou místnost.

„Ahoj, Harry,“ řekl Malfoy ode dveří o chvíli později.

Harry protočil oči a ne jenom proto, že ho tak nazval. Zaznamenal také Malfoyův prefektský odznak, jasně zářící a připnutý perfektně rovně, což jen dokazovalo, jak pyšný na něj byl.

Jenom Malfoy mohl být vyloučen, ale stále být v dalším roce jmenován prefektem.

„Dobře, jdeš dovnitř nebo ne?“ zeptal se podrážděně. „Nebo jsi z části upír a musíš být pozván přes práh?“

Malfoyovy bílo-zlaté vlasy zazářily, když potřásl hlavou, ale nepokusil se vstoupit do místnosti. To bylo divné. Obvykle byl ten špičatobradý spratek tak namyšlený, že si vykračoval kolem, jako by mu patřil celý hrad.

„Hermiono,“ řekl Malfoy milým tónem, který vůbec neodpovídal Harryho vzpomínkám na něj, „jako starší prefektka Nebelvíru, dokážeš zaznamenat, když někdo z jiné koleje vstoupí do věže, že?“

„No, ano-“

„Byl jsem v některé části Nebelvíru od začátku včerejšího famfrpálového zápasu?“

Zamračení, který svraštilo Hermionino obočí, znamenalo, že nerozumí Malfoyově hře o nic více než Harry, ale vytáhla svou hůlku a zakouzlila složité kouzlo. „Ne, nebyl, s výjimkou posledních čtyřiceti minut ve společenské místnosti.“

„Děkuju,“ řekl Malfoy a potom, jako by to slovo nebylo dost šokující, vytáhnul svoji vlastní hůlku, chytil ji opačným koncem k sobě a podal ji Hermioně.

Harrymu spadla čelist.

Ten Malfoy, kterého znal, by zasyčel, kdyby se mudlorozená čarodějka kdy dotkla jeho hůlky. Dokonce i jen náhodou. Stěžoval by si hlasitě a dlouho, že je teď poskvrněna a musí dostat novou a pak by začal vyhrožovat, že se o tom dozví jeho otec...

Dobře, ta poslední část asi byla mimo, při zvážení toho mála, co Harry věděl o smrti Luciuse Malfoye, ale co ten zbytek?

Potom na to přišel. Věř Zmijozelovi, vždy má triky v rukávu. Doslovně, v tomhle případě. „To není tvoje hůlka, Malfoyi!“

Malfoy stiskl čelist a stejně nechal Hermionu vzít hůlku, ačkoli musel vědět, že hra byla u konce. „Kdysi patřila Severusovu dědečkovi, ale teď je registrovaná na mě.“

„Oh, dostal jsi dvě hůlky, protože jsi tak zasraně speciální. To sedí-“

„Ach, Harry,“ řekla Hermiona plačtivým tónem. „Slíbil jsi, že se budeš chovat slušně.“

Harry o slušném chování neřekl ani slovo, ale... sakra. Nenáviděl ten pohled na její tváři. Dobře. Slušnost ho nezabije. Ale jestli Malfoy něco začne, všechny sázky jsou pryč. „Stalo se něco s tvojí druhou hůlkou?“

Malfoy ostře přikývnul z místa, kde stál; ještě stále nevkročil do místnosti. „Lucius mi ji odebral, když jsem byl vyloučen.“

Oh. Harry nechtěl k Malfoyovi cítit lítost, to nikdy, ale když to poslouchal, trochu se ho to dotklo. Nemohlo být jednoduché, když vám vlastní otec vzal hůlku. Ačkoli to pravděpodobně nebylo ničím v porovnání s vlastním otcem vypisujícím cenu na vaši hlavu, což byla další věc, kterou Lucius Malfoy očividně udělal.

Malfoy to opravdu měl těžké, musel Harry uznat. Ačkoli ta věc s mudlovskou přítelkyní byla definitivně naprostá hovadina.

„Dal jsem Hermioně svoji hůlku, aby sis nemohl myslet, že chystám nějaký podraz,“ řekl Malfoy. „Hermiono, mohla bys přivolat toho malého gryfina, kterého jsem dal Harrymu jako dárek?“

Věnovala Malfoyovi zvláštní pohled, ale seslala kouzlo.

Stříbrně zabarvený grifin, ne větší než tři palce, přiletěl z police do její ruky, kde si sedl se zavřenýma očima a křídly zastrčenými u těla.

„Teď, jestli ho můžeš podat Haryymu...“

Harry si nebyl jist, jestli se chce dotknout té věci, ne pokud mu ji dal Malfoy. Ale copak by si tu věc nechával v ložnici na polici, pokud by na něj kdy zaútočila? Kromě toho nechtěl, aby si Malfoy myslel, že se bojí.

„Takže?“ zeptal se Harry.

Jak se jeho dech otřel o gryfina, gryfin se s malým zařváním probudil a roztáhl křídla. Vylekaný Harry ho skoro upustil. Když zklidnil ruku, uviděl, že gryfin vypadá, že je zaměstnán nějakým druhem ochranné služby. Jeho jasné zelené oči se míhaly vlevo a vpravo, jako by hledaly nepřátele.

Malfoy konečně vstoupil do pokoje a došel až ke straně Harryho postele.

Gryfin zúžil pohled a očenichal ho před tím, než se vrátil k ochranné službě.

Malfoy pomalu natáhl ruku, přiblížil ji na dosah gryfinových čelistí. Malá soška přišla blíže a opět Malfoye očenichala, tentokrát důkladněji, potom zavrněla a začala se otírat tváří o jeho prsty.

„Tak, hračka, kterou jsi mi dal, tě má ráda,“ řekl Harry posměšně. „Velké překvapení.“

Malfoy na něj sklopil pohled, v jeho šedých očích se zračilo soustředění. „Nejde jen o to, ale nebudu si namlouvat, že bys uvěřil čemukoli, co ti o tom musím říct. Teď ne. Hermiono?“

Potřásla hlavou. „Nic o tom gryfinovi nevím.“

„Škoda,“ protáhl Malfoy a opět zafixoval pohled na Harryho. „Dobře, budu muset doufat, že jsi řekl Weasleymu o té kletbě, kterou dokáže seslat. Protože pak bys ho mohl požádat, aby ti zpětně reprodukoval tvoje vlastní slova. Potom možná uvěříš, co ten gryfin dělá.“

„Stále mu říkáš Weasley. On ti říká Draco,“ řekl Harry, zvědavý, co by se stalo, kdyby ho trochu pošťouchnul.

„Hmm, v tomhle má trochu nevýhodu. Malfoy už není moje příjmení a on má zřetelnou averzi k nazývání mě Snapem, takže...“ Malfoyův výraz nesl tenký náznak úsměvu. „Smím si sednout?“

Dobrá, Harry se rozhodl, že by mohl být slušný, a Malfoy vypadal jako by také věděl, jak na to, takže...“Ano, v pořádku.“

Některé věci se nezměnily; Malfoy se zabýval svým hábitem dokud nebyl nařasen v elegantních záhybech padajících z kolen. „Jak se cítíš?“

Bez ohledu na to, jak se snažil, Harry nemohl přijít na žádný druh léčky v této otázce. „Líp,“ řekl opatrně.

Malfoy přikývl a sevřel ruce.

Harrymu chvíli trvalo, než přišel na to, že ho druhý chlapec nechává, aby vedl konverzaci. „Proč ses zeptal Hermiony, aby potvrdila, že jsi tady nedávno nebyl?“

„Z toho samého důvodu, z jakého jsem jí dal svoji hůlku. Nechtěl jsem, abys si myslel, že jsem mezi famfrpálovým zápasem a nynějškem změnil gryfinovo očarování. Ale... nejlepší bude, když se na to zeptáš Rona.“

Harry si ho podezřele prohlížel. „Hmm, slyšel jsem hodně divných věcí o loňském roce. Co já vím, co dokážeš-“ Přesunul gryfina do levé ruky a prsty pravé zkroutil ve významném gestu.

„Ach, tohle,“ řekl po chvíli Draco. „Ne, to nedokážu.“

„Dobře, ale pokud ano, přiznal bys mi to?“

„Ano, ačkoli pochybuju, že bys přikládal mému slovu nějaký význam.“

Harry se trochu ponuře usmál.

Malfoy, se z nějakého důvodu zasmál. „Doufám, že chápeš, Harry, že to je zvláštní typ zvratu. Dokonce i před tím, než jsme se naučili spolu vycházet, jsi věděl, jak moc miluju vychloubání. Ale přesto jsi teď přesvědčený, že bych se nepochlubil speciálním magickým talentem, který bych u sebe objevil?“

Harry musel připustit, že když to položil takhle, skutečně to nedávalo smysl. Malfoy se strašně rád chlubil. Což mu připomnělo: „Jsi opravdu v BA a plánuješ setkání?“

Malfoy si poposedl na židli a strčil obě ruce do kapes. „Ano, ale přesně takhle bych to nevyjádřil. Zpravidla je plánujeme společně. Studenti z loňska tě zvolili za vedoucího shromáždění, ale ty jsi mě ustanovil jako svého zástupce.“

Harry protočil oči. „Asi si umíš představit, jak moc se mi to zdá nepravděpodobné.“

„Ano, umím si to představit,“ protáhnul Malfoy a pozvednul bradu. „Ale už je to tady zase. Znovu si myslíš, že bych mohl mít nějaký důvod vymýšlet si historku, jak jsem přišel k velení BA pouze z tvojí milosti. Kdybych chtěl lhát, netvrdil bych snad, že si mě zvolili jednomyslně, protože jediným pohledem rozpoznali mé fantastické vůdcovské schopnosti?"

Když Harry nic neřekl, Malfoy si povzdechnul. „Bylo tam přítomno velké množství nebelvírských. Zeptej se někoho z nich, jak jsem se dostal ke svému velení.“

To by Harry mohl, ale ne s Malfoyem poblíž. „Byl jsi tam jediný Zmijozel?“

„Samozřejmě, že ne. Nezmínil jsem snad tvou vlastní zaznamenání hodnou přítomnost?“

„Zmlkni,“ řekl okamžitě Harry. „Zmlkni a vypadni. Odmítám poslouchat tvé žvanění o tom, že jsem ve Zmijozelu.“

„Takže to beru tak, že se v nejbližší době nechystáš spát ve své posteli?“

O tomhle se mu nikdo nezmínil. „Nespím ve Zmijozelu-“

„Ano, spíš. Trochu méně než polovinu času, ale spíš. Zeptej se lidí, kterým stále věříš.“

„Vypadni, než ti hodím toho tvého zatraceného gryfina do ksichtu!“

„Déja vu,“ zamumlal Malfoy a zvednul se ze židle. „Myslím, že jsme toho pravděpodobně namluvili až dost na jeden den. Uvidíme se zítra na vyučování, jestli ti bude dost dobře, abys přišel.“

Hladce vyklouznul z místnosti a kývnul na Hermionu, když si od ní bral hůlku na cestě ven.

„Bože, jakej arogantní kretén,“ řekl Harry hlasitě a mávnul rukou, aby zabouchnul dveře.

„Ale, Harry. Myslela jsem si, že byl velmi příjemný, když všechno zvážíme.“

„Troušení snobských francouzských frází není příjemné.“

Hermiona se usmála. „Déja vu znamená, že-“

„Vím, co to znamená!“ Harry potřásl hlavou a zkontroloval hodinky. O-ou. „Potřebuju se převléknout na svoji schůzku.“

Hermiona přikývla. „Donesu ti oblečení, než půjdu.“

„Myslím, že zvládnu sám přejít přes pokoj-“

Ale ona už byla u jeho skříně, probírala se věšáky a něco si brblala. Holky.

„Ale, ne,“ řekl Harry, když uviděl hábit, který položila na postel. „Ani náhodou. Ani zasranou náhodou.“

„Dracův špatný vliv na tvůj slovník jsi očividně nezapomněl. Co je špatně?“

Harry utrhnul zmijozelský prefektský odznak z hábitu a mrštil jím na nejbližší zeď. Škoda, že nebylo otevřené okno. „Tohle na sebe nevezmu.“

„Harry!“

„Nejsem zmijozelský prefekt!“ zařval Harry. „Nejsem ve Zmijozelu!“

Alespoň mu neřekla, že počítadla říkají, že je.

Dvoukolejní odznak bylo těžší oddělat z hábitu, ale Harry to zvládnul po pár minutách násilného škubání. No a co, že během toho roztrhnul látku? Vždycky tu bylo reparo.

Jakmile ho zakouzlil, spálil odznak stejným způsobem, jako Hermiona spálila ty útržky pergamenu.

Hermiona to smutně pozorovala. Už se s ním nehádala, ale potřásla hlavou, než odešla, aby ho nechala se obléknout o samotě.

Harry s tím udělal krátký proces a vyrazil z ložnice. Nedošel dál, než do společenské místnosti, když se všechny jeho plány rozpadly na popel. Snape právě přicházel skrz portrét, jeho temné oči se zaleskly, když zachytily Harryho pohled. „Ach, odcházíš brzy? Tak nějak mě napadlo, že bys mohl.“

Harry poznal, když byl poražen, ale kvůli studentům posazených na židlích a gaučích okolo, ze sebe přece jen dostal pokrčení ramen. „Je to daleko a jsem trochu unavený. Myslel jsem, že bych si poskytl více času.“

„Opravdu.“

Harry pozvedl bradu. „Ano. Opravdu. Pane.“

Snapeův hábit zavířil, když dokráčel blíž a zastavil se tři stopy od Harryho, který musel potlačit silné nutkání ustoupit zpět ke schodům. „Jak nedbalé ode mě, neobjasnit, že použijeme letax. Je ještě příliš brzy, abys začal courat po hradě.“

Jeho přimhouřený pohled říkal, jak hodně nesouhlasí s Harryho ranní dlouhou procházkou.

Letax namísto toho, aby musel ujít celou cestu, zněl božsky, ale Harry se stejně hádal. „Studenti nemají povoleno používat hradní letaxové spojení.“

„Fakt, který tě v minulosti nikdy nezastavil.“ Snape rychle mávnul rukou, jako by ten komentář chtěl smazat. „Máš povolení učitele. Pojď.“

„Budeme tam příliš brzy-“

„V každém případě, ředitel by rád na slovíčko.“

Harry se naježil. Raději by mluvil s Brumbálem než se Snapem, ale mnohem lepší by bylo, kdyby neviděl ani jednoho. Pokud se ho týkalo, oba měli podíl na Siriusově smrti. Stejně jako na ní měl podíl i sám Harry, ale sám sobě se vyhýbat nemohl.

Ačkoli, za těchto okolností, věděl, že musí mluvit s Brumbálem. Byl členem řádu a bylo toho pravděpodobně více, co musel vědět o tom, co se stalo během zmeškaného roku a co se předpokládalo a nepředpokládalo, že o tom bude říkat lidem.

Harry si vzal špetku prášku z krabičky nabídnuté mu Snapem a odletaxoval se bez jediného dalšího slova.

0 Komentáře

Nejnovější komentáře