8. kapitola Bradavický expres

datum: Sobota 22 srpen 2015
v kategorii: RODINA jako žádná jiná > AFLNO Kapitoly 1 - 10
komentáře: 0
nehodnoceno -
Preklad: Katy

Záverečné beta: Tersa, soraki

„A opravdu nemohu říci nic dalšího,“ dokončil Harry, a díval se zlostně na obraz Siriuse sedícího s překříženýma nohama v Zrcadle všech duší. „Je to Severusova osobní záležitost. Vše, co potřebuješ vědět je, že já teď vím všechno a stále mu věřím a chci být jeho syn.“

Sirius si odkašlal a několikrát si olízl rty, než něco řekl. Bylo jasné, že si dává pozor na Harryho vztek. A měl by. Harry začal tuto konverzaci ultimátem. Buď Sirius přestane urážet Snapea – alespoň před Harrym – nebo ho Harry přestane navštěvovat. Jeho volba.

Pravděpodobně také neuškodilo, když pár okamžiků poté Harry Siriusovi připomněl, že každý má věci, kterých lituje. Každý učinil hrozné věci.

Jako třeba pokus o zabití spolužáka vlkodlakem. Co to bylo, když ne jasný pokus o vraždu? A byla by to skutečná vražda, pokud by Harryho otec včas nepřišel a nezachránil... no, všechny, opravdu. Snapea od zabití, Remuse od vyzrazení a vyloučení a Siriuse od potrestání podle zákona.

James Potter nebyl perfektní, to byla pravda, ale tím, že toho dne všechny zachránil, mnoho věcí napravil. Harryho uvnitř zalilo teplo, když o tom přemýšlel.

„Ale, jsi si jistý, Harry?“ odpověděl konečně Sirius a opět si olíznul rty, „že ti Snape řekl celou pravdu o tom, co se přihodilo jeho otci? Myslím tím... nechci urážet Zmijozel, vzhledem k tomu, že jsi nyní jeden z nich, ale oni jsou schopní... ehm, zkreslit fakta ve svůj prospěch.“

Harrymu trvalo pouze tři sekundy, než se rozhodl, že to nevezme jako urážku. Sirius zkoušel být rozumný; to bylo vše, co se opravdu počítalo. „Ano, jsem si jist. Viděl jsem to celé v myslánce, Siriusi. Každý poslední okamžik. A pokud začneš chrlit nesmysly o tom, jak musel začarovat myslánku, přísahám, že budu--“
 
„Ne,“ přerušil ho pomalu Sirius. „Nevím, že by taková věc byla možná. A dokonce i kdyby  byla... poslouchej, Harry, nejsem tak tvrdohlavý, jak si myslíš. Posledně, když jsme spolu mluvili, všiml jsem si, že Snape... že Snape disponuje nějakými... nějakými city k tobě. Ale zatraceně, Harry—je to Snape!“

Harry se usmál, většina jeho zlosti zmizela. Protože v tom byl ten opravdový Siriusův problém, že? A jak už to s problémy bývá, nebylo to až tak vážné. „Ano, vím, že je to Snape a že vy dva jste nikdy nevycházeli. Ale Siriusi? Bez urážky, ale to je tvůj problém. Já--“

„Ano, ano, máš ho rád,“ řekl Sirius protrpělým tónem. „Slyšel jsem to už desetkrát.“

„Více než to, že ho mám rád, Siriusi. Podívej, je to trochu zvláštní, protože je můj otec a to všechno, ale někdy mi připadá, jako bychom byli i kamarádi! Nevím... vycházel bych takhle i s Jamesem? Myslím, že možná ne--“

„Harry.“ Siriusův tón obsahoval takové množství výčitek, jaké jen hlas mohl unést. „Jak můžeš říct něco takového? James nemůže přijít, aby ti to řekl sám, ale on tě miluje, miluje tě vroucně--“

„Oh, já vím,“ usmál se Harry. „Řekni mu, že o tom nepochybuji, a že to byl mimochodem Severus, kdo mi ukázal, že nemusím volit, že mohu mít dva otce. Ale chtěl jsem říct, že s Jamesem bych vyrůstal. Se Severusem je to trochu odlišné. Byl jsem skoro dospělý, když jsme spolu poprvé začali vycházet--“

Harry se naklonil blíže k zrcadlu, tak blízko, že do něj skoro narazil nosem. Sirius vypadal, že jen stěží zadržuje smích. „Co je?“

„Vzpomínám, to je všechno. Jaké to bylo, věřit, že šestnáct je téměř dospělost.“

Harry na něj nedůvěřivě zíral. „Děláš si srandu?“

„Trochu.“

„Dobře, tak jako tak, teď je mi sedmnáct.“

Siriusovi zacukaly rty.

Harry se na něj úpěnlivě podíval. „Přestaň.“

Další zacukání, ale potom. „V pořádku.“

„Myslíš, že byste skončili jako kamarádi s tvým otcem, kdyby tě vychovával už od dětství?“ zeptal se Harry s hlavou nakloněnou na stranu.

„Obávám se, že na to, naneštěstí, nemám žádnou odpověď.“

„Jo, fajn, ale Severuse se zeptat nemůžu,“ zamumlal Harry. O sekundu později si uvědomil, že existuje někdo, koho se může zeptat. „Ty jsi tam s mým otcem, tak mu o tom řekni, ano? Jenom to neříkej jako zprávu, kterou by mi mohl poslat, protože tak by zasáhla ta magie. Jenom... ho vyslechni. A když už u toho budeš, zeptej se maminky na nějakou hezkou příhodu z doby, kdy jsem byl malý. Řekni jim, že si pamatuju spoustu věcí, ale--“

„Nemůžeš si nic pamatovat, byl ti jeden rok!“

„Pamatuju si to,“ trval na svém Harry. “To je to, co jsem mínil důvěrou ke mně, Siriusi. Doopravdy vím, o čem mluvím.“

Sirius se posunul, jako by pro něj bylo nepohodlné sedět na podlaze. Zvláštní, že si v tom případě  nevyčaroval židli. Ale na druhou stranu, možná jen kopíroval Harryho, kterému sezení s překříženýma nohama vůbec nevadilo. „Potom tedy dobrá, pamatuješ se.“

Harry se rozhodl se nad ním slitovat. „Jenom protože mi Severus uvařil lektvar. Pravdivé sny. Tím se má pamět nějak... otevře, zatímco spím. A potom, když se vzbudím, stále si můžu pamatovat, co jsem zjistil.“

„Ale jak si můžeš být jist, že ty sny nejsou pouze...sny, Harry?“

„Nejsou jako normální sny. Jsou příliš reálné.“ Sirius stále vypadal na pochybách, pomyslel si Harry. „Měl jsem malou zelenou deku zdobenou stříbrnými jednorožci,“ dodal. „Vždy jsem si o ni třel tváře. Tedy když jsem ji nežvýkal.“

Sirius vytřeštil oči. „Lily si stěžovala, že tu přikrývku nechceš přestat okusovat!”

Harry se usmál. „Byla tak měkká.“ Potom se samolibým pocitem zkřížil ruce. „Nevěděl bych to, kdyby nebylo Severuse.“

„Řekl bych, že to od něj bylo... dobré.“

Řekl slovo ‘dobré’ tak neochotně, že si Harry nemohl pomoci. „Svět není rozdělen na dobré lidi a Smrtijedy, Siriusi. Neříkal jsi mi to tak? Byl Smrtijedem, ale dokonce i tehdy v něm bylo něco dobrého. A všechno to špatné? To bylo opravdu před dlouhou dobou.“

„Nebylo to před tak dlouhou dobou, kdy se k tobě choval hůř než k sovímu trusu!“

"Vypadá to tak," řekl Harry a pokrčil rameny. „Tak jako tak se omluvil. Dokonce nabídl, že bude psát věty.“

Sirius oněměl.

Harry se zazubil. „Ale já odmítnul.“

„Už chápu, co myslíš tím zvláštním vztahem.“

„Zeptej se mého táty, jestli byli nebo nebyli kamarádi s jeho otcem,“ vrátil se  Harry ke svému tématu. „A zeptej se ho na příběhy z doby, kdy jsem byl malý. Jsem si jistý, že Pravdivé sny musely ještě dost věcí vynechat. A... a...“ Harry napínal mozek a zkoušel si vzpomenout, co jiného chtěl říct. „Oh, ano. Řekni mámě, že jsem dostal tu brož, tu ošklivou, zářivou, hruškovitou věc, o které Dudley říkal, že patřila naší pra-pra-babičce... uh, Rose Anně Evansové. Zkus zjistit, jestli ji máma někdy nosila, dobře? Ale... hm, možná vynechej, že jsem řekl, že je ošklivá.“

Sirius přikývl. „Nezaručuju ti, že to bude fungovat, Harry. Rozhodně můžu posílat zprávy od tebe tvým rodičům, ale pokud se pokusí něco poslat zpět--“

„Nenechají je,“ doplnil rychle Harry. „Prostě mluv jako bys to chtěl vědět sám. Jako kdyby tě to po hovoru se mnou zaujímalo.”


„Udělám, co budu moci,“ řekl vážně Sirius. “Takhle se mnou aspoň budou James a Lily zase mluvit. Posledně na mě byli tak naštvaní, že jsem myslel, že je ztratím stejně jako tebe. James se mě zeptal, co jsem si myslel, že dělám, když jsem ti zkoušel vzít jediného otce, kterého jsi kdy znal.“

Ta slova Harrymu trhala srdce. „Také ho znám, prostřednictvím těch paměťových snů. Řekni mu to, Siriusi, a to, že vím, jak moc mě miluje. Nemusím spoléhat na druhé lidi, kteří přísahají, že je to pravda, teď ne. Vím to sám.“

Sirius si odkašlal. „To pro něj bude znamenat vše, Harry.“

O tom ‘všem’ Harry pochyboval. Přece jen, James měl se sebou Lily. Ale pravděpodobně to bude  znamenat něco. „Bude lepší, když teď půjdu, ale nedělej si starosti. Opět tě zavolám.“

„Abys slyšel, co ti tví rodiče řekli.“

„A abych si promluvil s tebou, ty pitomče.“

Sirius rozzářeně přikývnul.

„Ahoj,“ řekl Harry trošku smutně.

Jeho záměr ukončit konverzaci stačil na to, aby se vlnění zrcadla dostalo do svého obvyklého vzhledu. Harry přistoupil blíže a pozorně sledoval podlahu všude kolem sebe, aby viděl, jestli se střep, který použil, po přeměně nějak vrátí. Ale nic se nestalo.

Byl spotřebován, stejně jako ostatní.

Ať se mu to líbilo nebo ne, střípky postupně mizely. V určitém okamžiku nebude mít na výběr, než  říct Siriusovi, a přes něj i svým rodičům, opravdové sbohem. Ale šance mluvit se všemi z nich, byla víc, než si kdy myslel, že dostane, takže odmítl byť i jen přemýšlet o tom, jak se bude cítit, až pro něj zrcadlo všech duší navěky ztichne.


---------------------------------------------------



„Všechno je v pořádku, domnívám se?“ zeptal se Snape svým hlubokým hlasem, jakmile se Harry dostal do pokoje.

„Ano, ale jsem překvapený, že předpokládáš, že všechno šlo dobře,“ řekl Harry, setřásl školní hábit a pověsil ho na obvyklý háček. Oblékl si ho, aby popíchnul Siriuse. Dvojitý znak, zmijozelská prefektská spona...

„Oh, Black může být idiot, ale úplně nepostrádá zdravý selský rozum,“ líně pronesl Snape.
„Poslední věc, kterou by chtěl, je odcizit se ti.“

„Tím bych si tak jistý nebyl,“ zamumlal Harry, potřásaje hlavou. „Rozhodně si myslel, že od tebe bylo dobré dát mi Pravdivé sny. Takže jsem si mohl vzpomenout na věci z doby, kdy mi byl jeden rok.“

Snape popošel blíž a pozvedl obočí. „Pokud si vzpomínám, dal jsem ti ten lektvar, protože jsi měl noční můry.“

„Dobře, ano, ale dal jsi mi ho i později, když jsi věděl, že jsem ho chtěl, abych mohl snít o svých rodičích--“
 
Snape mlasknul jazykem. „Ty jsi desinformoval svého vlastního kmotra? Navíc dost chytře na to, aby to nezpozoroval. Jak velmi zmijozelské.“

„Dobře, jsem Zmijozel,“ řekl Harry a pak se podivil, že cítil potřebu se hájit. Severus zněl přece potěšeně. „A Sirius to ví. Uh, mám na mysli to, že jsem ve Zmijozelu.“

„Ví o tvém znaku. Velmi pochybuji, že si myslí, že ti to vyhovuje. Ale nevadí. Zjistí to.“

„Pokud budeme mít dost času,“ řekl Harry a opatrně položil rozbité zrcadlo na stůl v jídelním koutě. Chtělo se mu ukrýt ho ve vatě, aby ho udrželi v bezpečí. Namísto toho, s sebou hodil na nejbližší židli a mrzutě se na něj zadíval. „Nespočítal jsem ještě, kolik kousků zbývá, protože doopravdy nechci myslet na konec, ale dříve nebo později si budu muset všimnout, že tam jsou pouze tři, pak dva, pak...“


„Opravdu si nemůžeš stěžovat na dar, který to zrcadlo představuje.“ Severus klesnul na židli blízko Harryho. „Většina lidí, kteří ztratí rodiče, jednoduše musí počkat.“

Ke konci věty byl jeho hlas tak ponurý, že zněl falešně.

Tomu by Harry dříve neporozuměl, ale ted už ano. Snapeův otec nebyl v posmrtném životě. Jeho duše byla stále uchycena vevnitř toho mozkomora. Ne, že by Snape snad chtěl opět vidět svého hrozného otce, ale přesto, nemohlo být snadné vědět, že ho poslal na místo, jako je tohle.


Ne Snape, ne Snape, říkal si Harry trochu zběsile. Voldemort ho podvedl. Ale Snape byl ten, kdo se nechal podvést...

Harry se rozhodl, že o tom nebude déle přemýšlet. Myslel vážně, co řekl Siriusovi: stále miluje a věří svému otci. Ale bylo to tak divné, vědět tyto věci. Znamenalo to, že rozumí Severusi Snapeovi lépe než kdy předtím... ale také to znamenalo, že rozumí méně všemu jinému. Životu, například.

Jak mohl otec někdy, vůbec někdy udělat tohle svému vlastnímu synovi?

„Tak, kde je Draco?“ zeptal se Harry, dychtivý po rozptýlení.

Snapeův hlas se stal trochu zatrpklým. „Kde předpokládáš, že by mohl být, hmm?“

Harry dlouho nepřemýšlel. „V sovinci, posílá dopis Hermioně, aby ho poslala Rhiannon.“

„Dobrý odhad, ale ve skutečnosti šel opět na konzultaci se slečnou Burbageovou.“

„No, nemůže to být snadné, takhle skočit do sedmého ročníku Studia mudlů.“

„Ale, přeji si, aby se už vrátil. Mám zprávy pro vás oba.“

Harry si zamnul ruce. „No, jeho chyba, že je uslyším první.“

„Ano, vidím, že jsi zdrcený,“ řekl suše Snape.

„No tak. Vysyp to.“

„Nebudeš muset čekat až do uvítací hostiny, abys uviděl své přátele. Budeš s nimi v Bradavickém expresu.“

Harry se zašklebil. „Skvělé! Nemůžu se dočkat, až uvidím jejich obličeje, když zjistí, že jsem zmijozelský prefekt. Nechtěl jsem jim to říct v dopise. To by nebyla žádná sranda!“

„Ty nemáš ani trochu obavu z jejich reakce?“

Harry zavrtěl hlavou, ačkoli osobně, měl trochu obavy z Rona. Oh, bude v pořádku, že je zmijozelským prefektem, ale až přijde na to, že bude žít polovinu času ve Zmijozelu? Harry si nebyl jistý. „Co změnilo tvůj názor na vlak? Myslel jsem, že jsi řekl, že není žádný důvod, když Draco a já už jsme zde.“

„Jste mladšími členy řádu, a tak očekávám, že udržíte tuto informaci sami pro sebe,“ řekl přísně Snape. „Při způsobu jakým Voldemort útočil na orientační body, se ředitel obává, že by se Bradavický Expres mohl stát cílem.“

„A to znamená, že chcete, abych byl u toho?“

„Ne, samozřejmě, že ne,“ zamračil se Snape. „Ale mám větší odpovědnost, než jen jako otec. Albus zařizuje tak velkou ochranu, jak bude možné mít na palubě vlaku. Budou tam extra bystrozoři hlídající studenty a sledující cokoliv podezřelého a učitelům bylo také řečeno, aby pomohli. Včetně nové profesorky Obrany.“

„Skvělé.“ Harry udělal obličej. "Bo Peep."

„Prosím?“

„Je pastýřka, jako Bo Peep. Ukážu ti to.” Harry udělal jistý tah hůlkou, aby zamaskoval bezhůlkovou magii. „Accio Dracova učebnice studia mudlů pro šestý ročník!“

Obsahovala soubor dětských říkanek, na kterou se Draco Harryho ptal. Když uviděli ilustrace Bo Peep, Draco s Harrym se nad ní nejméně deset minut řechtali.

„Myslíš, že bude oblečená takhle?“ zeptal se Harry v pokušení začít se opět smát, když Snapeovi ukázal kresbu ženy s vlající modrou kostkovanou sukní, a s něčím, co vypadalo jako  navenek nošený korzet.

„Maura Morrighanová není pastýřka ve smyslu, jaký naznačuješ,“ řekl Severus a s rozhodným klapnutím zavřel knihu.

„Brumbál řekl, že je.“

„Určitě ne ovcí. Je kvalifikovaná, pokud jde o magické tvory. Domnívám se, že to zahrnuje i draky.“

„Takže něco jako Hagrid v šatech?“

„Pochybuji, že ta žena vlastní jediné normální šaty. Můžeme se vrátit k problému?“

Harry spolkl svou další narážku na pastýřku. „Jasně, samozřejmě. Expres. Kam mám jít?“

„Vlastně na několik míst,“ povzdechl si Snape. „Jsi prefekt, což znamená, že ty a Draco byste se měli zúčastnit setkání ve vlaku. Co je důležitější, pokud bude vlak napaden, ty a Draco jste schopní se přemístit.“

„Takže prostě utečeme a necháme zbytek dětí zemřít, že?“ zeptal se Harry pobouřeně.

„Ne,  očekává se, že je přemístíte, zatímco Řád a bystrozorové zdrží útok na palubě vlaku.“

„Ach,“ řekl Harry, cítil se jako hlupák.

„Nezáleží na tom, jak mnoho učitelů bude na palubě, nebude jich dost, aby dostali studenty do bezpečí. Řád bude potřebovat všechnu pomoc, kterou může dostat a jak Albus připomenul, vy dva jste...“

„Členové.“

„Mladší členové,“ usadil ho Snape.

Harry se natáhl přes stůl a poplácal svého otce po rameni. „Teď už jsme dospělí.“

„Přesto bych raději, kdybyste nebyli na palubě,“ povzdechl si Snape. „Ale, kdyby se útok na vlak uskutečnil, byl bych raději, kdyby tam nebyl žádný ze studentů, možná s výjimkou pana Zabiniho.“

Harry se zamračil, když pomyslel na to, že bude muset letos bydlet s tím idiotem. Tedy alespoň polovinu času. To byly nevýhody, které s sebou přinášelo zařazení do Zmijozelu.

Na druhou stranu, co Zabini udělal kromě toho, že urážel Draca a naváděl další, aby mu dělali těžkosti? V porovnání s tím, co Nott provedl loni, to nebylo mnoho. „To o Zabinim nemyslíš doopravdy.“

„Nepřeji si smrt otravných studentů?“

Harry se zasmál. „Ne, to si nepřeješ, a nebudeš schopen mě tím zase napálit. Ačkoli, nedělej si starosti; tvé tajemství je u mě v bezpečí. Ale pokud jde o ten vlak... proč se studenti prostě neodletaxujou do hradu?“

„Expres musí jet v každém případě. Umíš si představit mudlovské rodiče prváků, kteří by byli ochotni poslat svoje děti skrz krb? A také, zastupující ministr ve své nekonečné blbosti rozhodl, že naše běžné postupy zůstávají v platnosti. Udělat cokoliv jiného, řekl Albusovi, by znamenalo nabídnout pomoc a pohodlí nepříteli.“ Snape začal mluvit úsečným tónem. „Nesmíme nechat Ty-víš-koho, aby se dozvěděl, že jeho akce nás nějak ovlivnily. To ho pouze povzbudí a kromě toho, co si pomyslí veřejnost?“

„Brousek je kretén. Uvést děti do nebezpečí jenom proto, že pro jeho zatracenou veřejnou reputaci, bude lepší chovat se, jako by se nic nedělo--“

Snape pozvedl ruku. „Nemyslím si, že studenti budou v nebezpečí.“

„Co, prosím?“

Snapeův úsměv byl ostrý jako žiletka. „Přemýšlej o tom, Harry. Voldemort je nepochybně šílený, ale v jádru je stále ovlivněný tím, co se naučil ve Zmijozelu. Zabití stovek studentů mu nic nepřinese. Chce mít vládu nad kouzelnickým světem. Tohle není způsob, jak ji získat.“

„Ale použil děti v útoku na ministerstvo! Tím je zabil!“

„Ano, ale ne veřejně. Řád to určitě ví, ale všichni ostatní spekulují, že ten ministerský útok by mohl být spojený s letním zmizením mudlorozených a nečistokrevných kouzelníků.“

„Proč to držet v tajnosti?“ Ve chvíli, kdy se Harry zeptal, znal odpověď. „Ou, do hajzlu. Pokud vypustíte tu informaci, Voldemort bude vědět, že má zrádce ve vlastních řadách!“

Snape příkývl. „Válka je tvořena z těžkých rozhodnutí. Je lepší zadržet informace a udržet si taktickou výhodu?“

„Samozřejmě, že je. Je to Remus.“

„Jeho ochrana může znamenat smrt jiných,“ argumentoval Snape. „Samozřejmě, ochrana jeho pozice může nakonec odhalit prostředky k úplnému ukončení války, které budou i tak znamenat  záchranu ostatních.“

„Už se začínáš přípravovat na ty přednášky o etice.“

„Někdy váhám, jestli ve válce může vůbec něco takového být,“ zamumlal Snape.

Harry opět poklepal svého otce po rameni. „Pokud si nemyslíš, že vlak bude napaden, potom proč jsi tak rozzlobený, že tam budu?“

Snape se zamračil. „Nelíbí se mi představa, že budou využity moje děti.“

„Jenom protože se umím přemisťovat?“

„Myslel jsem spíše tvé temné síly. Pokud vlak bude napaden, a ta možnost tady je, Albus si myslí, že můžeš být schopen ukončit válku jediným úderem.“

„Nebylo by to tak dobře?“ zeptal se Harry zmateně, protože Snape zněl tou vyhlídkou tak rozzlobeně.

„Nejsi připraven.“

Harry přimhouřil oči. „Mluvíš jako můj učitel nebo jako můj otec?“

„Řekl bych, že jako tvůj otec.“

„Budeš si někdy myslet, že jsem připraven? Myslím, jako můj otec?“

„Pravděpodobně ne,“ připustil Snape s úšklebkem. „Někdy si myslím, že by pro nás tři bylo lepší odejít odsud do neznáma.“

„Nemohl bych opustit své přátele, tati. A ty to víš.“

„Ještě o důvod víc, mít tě ve vlaku.“ Severusovy rty se zvedly v neradostném úsměvu. „Znám tě příliš dobře, Harry. Opravdu nevěřím, že se něco stane, ale pokud ano, nikdy by sis neodpustil, že jsi tam nebyl, abys pomohl.“


Harryho ruce zasvědily už jen při tom pomyšlení. „Ano,“ řekl a polknul. „Hlavně proto, že bych možná mohl udělat více než pouze přemístit některé z dětí do bezpečí.“

„Pokud se něco stane, budeš se držet svého svěřeného úkolu. To je to, co členové Řádu dělají, Harry.“

Harry skoro otevřel ústa, aby se hádal, ale pomyslel si, že bude lepší, když bude mlčet. Nebyl žádný důvod oznámit svoje plány, ne když to znamenalo pouze jednu věc: otec ho udrží mimo vlak. Ale pravda byla, že se všechno vracelo zpět k etice. Ano, Harry slíbil, že se bude držet rozkazů, když se připojil k Fénixovu řádu. Ale pokud by uviděl způsob, jak využít výhody momentu překvapení, které tak pečlivě chránili, způsob jak zničit Voldemorta pomocí hůlkového zaklínadla, Harry by musel porušit slovo.

Vítězstvím ve válce mohl udržet rodinu a přátele v bezpečí, a to bylo důležitější než dodržení slibu. Mnohem důležitější.

„Budu chránit děti,“ souhlasil a doufal, že by jeho otec mohl přehlédnout dvojsmyslnost jeho slov. Vzhledem k tomu, že se jednalo o Snapea, by pravděpodobně měl použít i rozptýlení. „Ale Draco a já nejsme jediní, kteří jsou schopni se přemisťovat, pamatuješ. Hermiona dostala licenci předtím, než bylo ministerstvo zničeno a jsem si jist, že mnoho sedmáků je schopných přemístění, dokonce i pokud ještě nemají oficiální povolení.“

„Pochybuji, že slečna Grangerová nebo ti ostatní mají zkušeností s asistovaným přemístěním.”

Oh. Na to Harry nepomyslel. „Ale...ani já. A nemyslím si, že Draco je na tom jinak.“

Snape se usmál, jeho výraz byl ponurý. „Navrhuji vám oběma získat tuto zkušenost. Protože ochrany by nám tu překážely, půjdeme do Devonu, tam můžete trénovat.“

Jedno mávnutí hůlkou způsobilo, že se dveře do jejich komnat rozletěly. A druhé mávnutí poslalo tryskající stříbrnou laň dolů chodbou.

Harry na to zíral trošku zmateně. „Laň? Můj je jelen.“

„Jsem si toho vědom,“ řekl suše Snape.

„Trochu podivné, že by byli tak podobní.“

Z nějakého důvodu Snape odvrátil zrak.

„Co?“

„Nic.“

“Hovadina,” vyprsknul Harry. „O co jde? Nenávidíš svého Patrona, že je tak hodně jako dvanácterák? Myslel jsem, že jsi mému otci odpustil! Myslel jsem, že bys nemohl milovat jeho syna a stále nenávidět jeho--“

„Co nenávidím,“ řekl Snape, jeho slova šlehla jako bič, „Je mít Patrona, který je tak hodně jako tvůj, Harry!“

Harry o krok ustoupil a zkusil skrýt, jak hodně ho to zranilo. Když slyšel zakolísání v jeho hlase, věděl, že selhal. Bídně. „Co... ale proč?“

Snape si povzdechnul, jeho zlost ho zjevně opustila, ačkoli stále vypadal rozrušeně. „Přemýšlej o tom, Harry. Co to kouzlo znamená?“

„Já... eh, ,očekávám ochránce'... ou.“

„Předpokládá se, že budu podporovat a chránit já tebe a ne naopak,“ řekl Snape a potřásl hlavou. „A co může laň vzhledem k tvému jelenu znamenat, kromě toho, že moje magie je daleko slabší než tvoje?“

„Mohla by to být jenom náhoda,“ řekl Harry. „Nemělo by to tak být? Chci říct, kdy jsi poprvé zvládnul tohle kouzlo? Dlouho předtím, než jsi věděl, jaký je můj patron, ne? Dlouho předtím než jsi věděl, že budu mít temné síly.“

„Ty si zřejmě neuvědomuješ, že tvar patrona se může změnit.“

Harry polknul. „Tvůj se změnil?“

Stupidní dotaz. Snape na něj v odpověď jen zíral.

„Ehm... jaký býval?“

„Ujišťuji tě, že méně výmluvný.“

Takže Snape o tom nechtěl mluvit. Harrymu se to příliš nelíbilo, ale věděl, že není moudré ho tím otravovat. „Dobře, omlouvám se, že je ti ta změna na obtíž,“ řekl strnule.

„Ty bys neměl být můj ochránce,“ řekl Snape temným tónem. „Já jsem tvůj otec; měl bych být ten, kdo tě bude chránit před temnotou čekající venku za těmito stěnami.“

„Děláš to, Severusi,“ řekl vážně Harry. „A nemám na mysli pouze Samhain. Zachránil jsi mě v mnoha ohledech. Jehly. A usměrnění myšlenek na pomstu. A možnost mít rodinu, kterou mohu nazývat mojí vlastní. Nemyslím, že chápeš, co to pro mě znamená.“

„A pokud jde o to ostatní?“

Harry pokrčil rameny. Byl by raději, kdyby věštba nebyla pravdivá, až na to, že pokud by nebyla, neměl by nikdo z nich naději. „Všechno, co vím, je, že bych nebyl schopen tě zachránit, pokud by jsi nejdřív nezachránil ty mě.“

Snape zdlouha, roztřeseně vydechl. „Jsi dobrý syn, Harry.“

„Harry si na to opět hraje?“ zeptal se Draco, který právě prošel otevřenými dveřmi.

„Ne více než ty si hraješ na mudlu, když trávíš tak mnoho času se slečnou Burbageovou.“ Snapeův výraz byl naprosto vyrovnaný, jako by právě nedokončil emotivní rozhovor s Harrym.

„Ptala se na tebe.“

Snape vypadal hluboce znuděný tímhle klepem. Harry opravdu nechápal, kam Draco směřuje, ale další chlapcovo otřesné tvrzení jasně ukázalo kam. „Ona si myslí, že svobodný muž se dvěma syny by pravděpodobně mohl potřebovat nějaký ženský vliv.“

„Nejsem informován, že jsi se stal tak velmi schopným v Nitrozpytu, Draco.“

Draco hodil po Harrym pobouřený pohled, pravděpodobně proto, že Snape nepřijal jeho návnadu.

„Zmínila se o tom, Severusi. Doufá, že ji někam pozveš.“

„Tu poslední část slečna Burbageová nezmínila,“ řekl Snape kousavě.


„Ne, ale narážela a narážela,“ řekl vážně Draco. „Čestně, dělala to, Severusi. Dokonce řekla, že se učila vařit mudlovským způsobem, ale že není žádná zábava, nemít pro koho vařit a jestli si myslím, že by ses zlobil, kdyby někdy zaskočila s jídlem pro všechny. Začínám si myslet, že důvod, proč je poslední dobou tak vstřícná, je, že mě vidí jako cestu, jak se dostat k tobě!“

Snape si odfrknul. „Učí zde už léta, Draco. Myslím, že bych zaznamenal, pokud by toužila se ke mně dostat.“

„Všiml by sis? Myslím si, bez urážky, že jsi ta nejasociálnejší os-...er...“

Harry musel skrýt úsměv. Nemohl si pomoct. Draco byl obvykle tak uhlazený. Vidět ho jak dělá takový strašný nesmysl, způsobilo, že se Harry cítil lépe ze své vlastní neohrabanosti. „Severus nemá rád, když řekneš 'bez urážky' a potom pokračuješ v jeho urážení,“ pronesl líně.

„Severus, ve skutečnosti,“ ukousl Snape, „perfektně dobře ví, jak asociální může být. Dost aby věděl, že slečna Burbageová se na něho nedívá jako na potenciální milostný zájem!“

„Dobře, jsem si jistý, že to tak nikdy nebrala,“ řekl Draco, a strčil si ruce do kapes. „Ale nyní tě vidí trošku odlišně, nemyslíš? Ani zdaleka samotář, adoptoval jsi ne jednoho, ale dva syny, kteří dokazují tvoji menší fobii ze závazků, a jsem si jist, že neuškodilo, že jedním z nich je Harry Potter. Však víš.“

„Nechám tě vyloučit, pokud v tomhle budeš pokračovat," řekl Snape přísně. „Je kolegyně, slyšíš mě? Poslední věc, kterou potřebuju, nebo chci, je komplikace v podobě vztahu, obzvláště s jednou z učitelek. Chci zde v Bradavicích zachovat profesionální způsoby. Je to jasné?“

„Ano, pane,“ řekl Draco evidentně zaražený.

„Pokud ta žena skutečně podlehla iluzím, nebudeš ji podporovat.“

„Ale já stále chci, aby mě doučovala!“ Draco bleskl po Severusovi úsměvem, který byl mazaný a  nejistý zároveň. „Nemusím ničit všechny její naděje, ne? Nemusím tam vpochodovat a říct jí, že nemá žádnou šanci, hmm?“

„To je hrozné,“ vykřiknul Harry. „řekni mu, že musí, tati.“

„A naznačit, že jsem si vědom její... fixace?“ Snape se štípnul do nosu. „To je jako skočit z kotlíku do ohně, Harry. Ne, ne, nejlepší způsob, jak to vyřešit je jednat, jako že mě absolutně nezajímá a její zájem ani nezaznamenat. Pokud vůbec existuje.“

„Oh, existuje,“ řekl Draco s přikývnutím.

„Stále si myslím, že je hrozné ji takhle vodit za nos.“

„Ty nejsi ten, kdo potřebuje přestoupit do kurzů na OVCE bez předchozích šesti let,“ řekl Draco povýšeně a otočil se zpět k otci. „Mimochodem, slečna Burbageová uviděla tvého patrona. 'Oh, jak neodbytně roztomilý. Nevěděla jsem, že Severus je tak citlivý,' byla její přesná slova.“

Snape zasténal a zvednul obě ruce ke spánkům.

„Bylo by tak hrozné najít někoho, s kým bys mohl být?“ zeptal se měkce Draco. „Je to velmi příjemná žena, Severusi. Ne taková kráska jako Rhiannon, samozřejmě, ale taky není právě tlustočerv.“

„Draco, přestaň,“ řekl Harry. „Nebylo to zábavné, ani když jsem si myslel, že si jen děláš srandu. Teď když vím, že ne, je to navíc vlezlé a nevkusné.”

„Nevkusné!“ Draco se na Harryho naštvaně podíval.

„Nemáme čas na pitomé hádky,“ vyprsknul Snape. „Ty a Harry toho máte dost na učení a velmi málo času na procvičování. Více vám vysvětlím, jakmile budeme v Devonu.“

Sáhl po prášku, který by jim umožnil se odletaxovat na Grimauldovo náměstí.

Draco byl předvídatelný jako vždy. „Oh, Devon. Víš, Rhiannon půjde na univerzitu do Londýna, ale její semestr ještě nezačal, takže je stále se svým strýčkem v Exeteru. Možná bych dnes večer mohl--“

„Ne.“

„Můžeš jít se mnou,“ smlouval Draco. „Pamatuješ na ty ochrany, co jste s Harrym položili? Žádná z nich nespustila alarm, ne? Jsem si jist, že je bezpečné--“

„Ne.“

„Ale neviděl jsem ji už týdny, a tohle je moje poslední šance, než budu zavřený tady v Bradavicích na celý rok, a--“

„Dost, Draco!“

Draco ztichl, ale sešpulil rty.

Snape se na svého syna na chvilku zamračil, ale potom se v jeho rysech mihnul jiný výraz. Přišel a odešel tak rychle, že ho Harry stěží zachytil, ale na okamžik to vypadalo jakoby Snape měl něco, co  by toužil Dracovi říct.

Něco, co se z nějakého důvodu nedokázal přimět vyslovit.

Se stisknutými zuby vkročil Snape do letaxových palmenů, vtáhl oba chlapce za sebou a hodil prášek dolů s větší silou než bylo opravdu potřeba. „Grimauldovo náměstí 12!“

 

Jak Harry brzy zjistil, učit se přemisťovat jiné osoby bylo jak obtížné, tak bolestivé. Ale zvládnul to, stejně tak Draco. Stálo jich to několik těžkých dnů procvičování a každého asi čtyři odštěpení. Ty bolely mnohem více, než Harry tušil; tím získal nějaké sympatie pro to, co Draco vytrpěl tu noc, kdy ukradl od Luciuse Malfoye jeho hůlku.

Snape měl potřebné lektvary po ruce. Používal je spolu s léčivými kouzly a dostal je „přímo zpět na koště,“ jak se vyjádřil.

Draco už o Rhiannon nepromluvil, dokud tu noc neskončili s tréninkem. Dokonce ani potom ji nezmínil, ale způsob jakým požadoval, aby strávili noc v Devonu, se tomu rovnal. Jasně, myslel si, že pokud může Snapea přesvědčit k tomuhle, zbývá už jen krok k získání jeho souhlasu k výletu do Exeteru.

Ačkoli, Snape byl neústupný. Devon byl tak bezpečný, jakým ho jen mohl udělat, ale nebyly to Bradavice, takže na spánek se uchýlili do hradu.

Vrátili se i další den a potom zase, pro další mučivé kolo procvičování asistovaného přemisťování.

Poslední večer se Harry cítil, jako by ho přejel autobus. Dokonce ani vidina, že uvidí ráno své přátele, nemohla vytvořit velké nadšení. Vlastně ho zajímalo, jestli bude schopen se probudit, aby byl včas na palubě Expresu. Bez ohledu na to, že vlak odjížděl až v jedenáct.

„To je proto, že přemisťování je pro tebe skoro nové,“ řekl Draco lehkomyslně. „Já ho znám už roky a roky.“

Harry neměl ani dost energie na trefnou odpověď. „Zmlkni,“ zasténal.

Draco se otočil k otci. „Dobře, jelikož Harry je stejně hotový, snad je to vhodný čas, abych si odběhnul a navštívil Rhiannon.“

„Škoda, že jsem zapomněl přinést nějaké lahvičky s Waldenholferovým zostřujícím douškem,“ přerušil ho Severus. „Kolikrát jsem ti už dneska řekl ne?“

„Několikrát.“ Draco vyslal na Snape úsměv tak jasný, že to vypadalo, že je na něm přilepený. „Ale jaký je pro to lepší čas, eh? Zítra se studenti vrátí do Bradavic. A jakmile začne pololetí, nebudu moci Rhiannon vidět měsíce a měsíce.“

„Ne. A přestaň se ptát.“

„Deset minut, Severusi. To je všechno, o co tě žádám--“

„Které části z 'přestaň se ptát' jsi nerozuměl?“

„Ale to je moje poslední šance, tati--“

„Jedno další slovo,“ zahřměl Severus, „a budu litovat toho, co jsem pro tebe udělal, ty nevděčný kluku!“

Ou.

I přesto jak byl vyčerpaný, si Harry všiml, nakolik tahle slova ťala do živého. Nebylo to tak špatné jako ,Nezasloužíš si být můj syn', ale... vlastně to možná bylo tak špatné.

V každém případě to bylo mnohem horší, než si Draco zasloužil tím, co řekl otci tím loudícím hlasem.

Dracův výraz se na okamžik zhroutil, ale potom se ke slovu přihlásila jeho hrdost a on se narovnal v celé své výšce, jeho rysy stoické, oči ztvrdlé v absolutní žulu. „Omlouvám se, pokud jsem vás obtěžoval, pane profesore Snape.“

Bez jediného slova vytáhl hůlku, sevřel ji a zmizel z očí.

„Jestli šel do Exeteru, přísahám, že mu zlomím tu hůlku, co jsem mu dal,“ vybuchnul Snape, popadl Harryho a spěšně se s ním přemístil.

Taky dobře. Harry si byl docela jistý, že by to sám nezvládl. Ne po posledních pár dnech.

Dorazili na Grimauldovo náměstí právě včas, aby viděli vyšlehnout zelené plameny letaxu.

„Jen šel domů, tati,“ řekl Harry a oddechnul si. „Bude lepší, když mu řekneš, že jsi to tak nemyslel.”

„Myslel,“ řekl temně Snape. „Ale máš pravdu, promluvím si s ním.“

Nebo ne, jak se ukázalo, protože v době, kdy Snape a Harry přišli, Draco už si vzal lektvar na spaní.
„Vzbuď ho,“ naléhal Harry. „Musíš mít protilátku, ne?“

Skláněje se blíže k Dracově staženým rysům, Snape se opatrně nadechl. Když se napřímil, zavrtěl hlavou. „Mohl bych ho probudit, pokud by to bylo opravdu naléhavé--“

Harry se sklátil na svou vlastní postel předtím, než se mu nohy podlomily vyčerpáním. „Je to naléhavé!“

“Bude mu nevolno polovinu noci, pokud ho vytáhnu z tohoto druhu spánku.” Snape zavřel oči. „Věřím, že si pamatuješ, jak hrozné pro něj bylo zvracet.“

„Oh.“

„Ráno bude dost brzy na to si s ním promluvit.“ Snape hbitě přivolal tričko a šortky z Harryho kufru, přistoupil blíže a strčil je synovi do rukou. „Potřebuješ pomoc připravit se do postele?“

Harry by vybuchnul smíchy, kdyby nebyl tolik unavený. „Je mi sedmnáct, Severusi.“

„Od pohledu jsi na omdlení.“

To byla pravděpodobně pravda, ale Draco nebyl jediný, kdo měl svou hrdost, takže Harry přemohl  své nohy a přešel ke koupelně. „Můžeš mě uložit, pokud chceš,“ řekl přes rameno, když zavíral dveře.

Cítil, jako by se pohyboval zpomaleně, ale za chvíli, která mu připadala až moc dlouhá, byl oblečený do postele s tváří umytou a vyčištěnými zuby.

Byl také ohromený, protože když otevřel dveře koupelny, uviděl Severuse sedícího na jeho posteli... čekajícího, aby ho uložil.

Harry ho nechal a potom se stočil na bok a s úšklebkem obejmul peřinu.

Za deset vteřin už spal.



---------------------------------------------------



Jak se ukázalo, ráno nebylo vhodným časem pro rozhovor s Dracem. Většinu času strávil v koupelně a tvrdil, že musí být vhodně oděn, aby se přivítal se svými spolužáky, i když ve skutečnosti se tam jen skrýval, aby nemusel vidět Snapea.

„No tak, Draco,“ zavolal nakonec Harry přes dveře. „On to tak nemyslel!“

„Viděl jsem ten pohled na jeho tváři; rozhodně to tak myslel, Pottere,“ Draca odpověď byla strohá a rezervovaná.

„Byl pouze rozzlobený vším tím tvým fňukáním o Rhiannon!“

„Pouze to, že ten muž křičí hrůzou při pomyšlení na vlastní vztah, není důvodem, aby mi odpíral šanci ji vidět!“

Harry věděl, že Draco dokáže být rozumnější. To, že řekl takovou věc, pouze dokazovalo, že byl mimo z nepřítomnosti své přítelkyně. Draco chápal, jak nebezpečné by mohlo být jít do Exeteru,  tím si byl Harry jistý.

Byl si taky jistý, že Draco není schopný přiznat – alespoň ne teď – že to chápe.

„Mohl by jsi otevřít tu zatracenou koupelnu?“ zařval, už bez trpělivosti. „Někteří z nás ji musí použít!“

Draco neočekávaně otevřel dveře.

„Snape jenom potřebuje možnost si s tebou promluvit,“ řekl rychle Harry. „Dej mu ji. Nezačínej školní rok takhle!“

“Nevypadáš, že by jsi sem potřeboval,“ pronesl líně Draco, když si prohlídnul Harryho od hlavy k patě, načež dveře s třísknutím zavřel přímo před Harryho obličejem.

Harry si s povzdechem vzal boty a ponožky a šel zaklepat na dveře Snapeovy ložnice. Byl skutečně hodně rozpačitý, že se musí zeptat, ale když si vzpomněl, jak Snape čekal, aby ho uložil, pomyslel si, že to bude v pořádku. „Můžu použít tvoji koupelnu? Draco tu naši nechce opustit.“

Snape uhnul stranou, aby umožnil Harrymu vstup. „Trucuje, pochopil jsem to dobře?“

„Něco na ten způsob.“

„Pět minut po jedenácté se tvůj bratr bude cítit jako pitomec,“ řekl Snape záhadně.

Harry už byl u dveří do koupelny, ale tahle poznámka byla tak neobvyklá, že se zastavil. „Co to má znamenat?“

„Jen to, co jsem řekl.“

„Nerozumím.“

Snape si povzdechl a zatlačil na dveře koupelny, aby se otevřely. „Raději bych o tom nemluvil, Harry. Zkus udělat něco se svými vlasy. Jsou horší než obvykle.“

Harry se chystal říct, že Snape má opravdu o čem mluvit, ale když zvednul oči, aby mu odseknul, uvědomil si, že nemá důvod. Ne dnes ráno, každopádně.

Snapeovy vlasy byly hladké a lesklé, držící uhlazeně jako záclona kolem jeho tváře, ale nevypadaly mastně.

„Uh...“

Snapeovo čelo se svraštilo podrážděním, ale Harryho ke dveřím postrčil jen velmi zlehka.

Zmatený, za sebou zavřel dveře a pustil se do pokusu udělat něco se svými vlasy. S pomocí kouzel, která ho naučila Hermiona, to o moc lépe nešlo, ale po deseti minutách dosáhl toho, že jeho vlasy z větší části ležely.

Když vyšel, Draco a Snape společně snídali tousty a čaj.

V tichosti.

Harry si povzdechl a rozhodl se, že bude lepší zůstat mimo. Ještě by mu Draco připomínal, jak Harryho štvalo, když mu on říkal, jak se má chovat k otci.

Kromě toho... chtěl vidět, co Severus mínil tím pět  minut po jedenácté.

Nic nemohlo Harryho připravit na to, co spatřil během dlouhé procházky k nástupišti 9 ¾.

„Dudley,“ zajíkl sa Harry a zamrkal, aby se ujistil, že je to doopravdy on. „Co tady děláš?“

„Co myslíš?“ zeptal se bloňdatý chlapec. Stále byl pořádně tlustý, ale už ne tak nehorázně jako v minulosti. Vlastně, Harrymu se zdálo, že se Dudley vrátil ke své dietě a ztratil trochu víc váhy. „Vyprovázím tě do školy.“

Harry byl pořád zmatený. „Já... nemůžu tomu uvěřit. Jak jsi se dozvěděl, kde mě najdeš?“

Dudley se zasmál. „Vím, že jsem hloupý, Harry, ale po šesti letech, jsem si všimnul dne a času, kdy každý rok odcházíš.“ Jeho úsměv se rozšířil, ačkoli jeho modré oči si ponechaly více než špetku smutku. „Neviděl jsem tě tohle léto tolik, kolik bych chtěl. A teď zase nebudu moct až do června, ne? Myslel jsem, že bude lepší nepromeškat tuhle šanci.“

Harry zkontroloval hodinky. „Vlak odjíždí přesně v jedenáct, Dudley. Kdybych věděl, že tu budeš, postaral bych se, abychom přišli dřív, takže bychom se viděli o něco dýl.“

Dudleyho úsměv povadl. „Já vím, ale to jsem nechtěl. Nemuselo... nemuselo by být bezpečné poflakovat se po nádraží. Pro tebe, chci říct.“

„Nebo pro tebe,“ řekl Harry. „Takže... tomu rozumíš? Vím, že se ukrýváš, ale víc mi nic neřekli. Což je pravděpodobně dobře. Myslím tím, čím méně lidí to ví, tím líp.“

„Rozumím tomu teď víc, než na tvé oslavě.“ zašklebil se Dudley. „Pravděpodobně bych tady ani neměl být, ale--“

„Ne, to skutečně neměl,“ řekl Snape. „Ačkoli vzhledem k mému synovi, ten sentiment oceňuji. Nicméně, domnívám se, že teď už byste se měli rozloučit. Najdu někoho, kdo dohlédne, že se bezpečně vrátíte do místa svého bydliště.“

Harry věděl, že tím „Někoho“, Snape myslel někoho, kdo už ví, kde je Dudleyho úkryt.

„Oh, no, jel jsem podzemkou k Piersimu novému místu a on mě odvezl sem,“ řekl Dudley. „Ke zmatení špiclů, však víš. A taky protože už nemám vlastní auto.“

„Co se s ním stalo?“

Dudley protočil oči. „Oh, nic, Harry. Vaši lidé rozhodli, že ho nemám mít, to je vše. Nevím, jestli je ve skladu nebo změněno na kuře.”

Aha... Řád si myslel, že auto by mohlo být příliš rozpoznatelné. Což dávalo smysl při pomyšlení, že Voldemort a jeho smrtijedi vědí, kde Harry dříve bydlel.

„Pokud ho, až bude po všem, nedostaneš zpět, koupím ti nové,“ slíbil Harry. „Jakékoli budeš chtít.“

Dudley se okamžitě rozveselil; některé věci se nemění. „Můžu mít Hummer?“

„Můžeš si dovolit ten benzín?“

„Tak Mini.“

Harry se zasmál. „Severus má pravdu. Raději bychom tě měli vrátit tam, kam patříš. Ale znamená pro mě hodně, že jsi přišel, abys mě viděl, Dudley.“

Natáhl se a objal ho, i když to bylo trochu rozpačité.

Možná, za nějaký čas, se bude cítit úplně přirozeně, že má bratrance, kterého může obejmout.

„Čau, Harry,“ řekl Dudley trochu roztřeseným hlasem. „Já... nevím, co se přesně děje. Moc mi toho neřekli, ale ty... ty... na sebe dáš pozor, že jo?“

„Ty taky, Dudley,“ řekl Harry pevně.

„Nashledanou, Dudley,“ řekl Draco. „Bylo hezké tě zase vidět.“

Dudley se lekl. „Oh. Ahoj Draco, promiň. Neviděl jsem tě.“

Draco přikývl, zjevně ho to neurazilo. „Chápu. Byl jsi nadšený, že můžeš vidět Harryho.“

Snape Dudleymu pokynul od nástupiště, a dříve než odešli, se Snape zblízka zahleděl na Draca. „Pamatuj, co jsem ti říkal.“

„Samozřejmě,“ řekl Draco chladným hlasem. „Vždycky budu, Severusi.“

Jakmile jejich otec odvedl Dudleyho pryč, Harry se otočil ke svému bratru. „Co si to máš pamatovat?“

„Připomněl mi při snídani, abych tě nenechával samotného,“ řekl Draco o něco hlasitěji. „Protože bys mohl... no, víš o tom.“

Harry ponuře přikývl. Bylo hezké na to po většinu léta zapomenout, ale nyní, když začala škola, hádal, že hra zase začala. Musel podporovat iluzi, že potřebuje ochranu, že jeho magie není taková, jako bývala předtím, než byl oslepen a tak dále.

Bez zmínky o tom, že teď je daleko silnější.

„V každém případě by bylo lepší dostat se za stěnu,“ dodal Draco tišším hlasem.

„Stále máme rezervu okolo dvaceti minut.“

„Ano, ale většina bystrozorů už je pravděpodobně na druhé straně.“

Harry pokrčil rameny a upravil si batoh – nic víc s sebou tentokrát neměl, oproti kufru to byla příjemná změna. Nechtělo se mu dokonce nést ani to, ale neměl chuť motat se po hradu, aby si sehnal hábit na uvítací slavnost.

Draco zmenšil vlastní hábity a zastrčil je do kapsy, ale Snape, v pravém kouzelnickém stylu, se rozhodnul přeměnit své hábity na tvídový třičtvrteční oblek, který Harrymu nejasně připomínal Remuse. Tedy, když ještě byl sám sebou.

Svým způsobem bylo otravné, že Remus musel jednat jako by Lucius Malfoy a Draco spolu nevycházeli. Pokud by to tak nebylo, mohl by „Lucius“ přijít na stanici, aby svého syna vyprovodil na poslední rok jeho školní docházky.

Ale nakonec, to by musel vidět Remuse s Luciusovou tváří. Severusovi řekl, že je nad věcí, ale někdy ho zajímalo, nakolik je to pravda. Ty jemné rysy, tak chladné a arogantní... Harry si nemohl pomoci; připomínaly mu Samhain, pohled na jehlu blížící se k jeho oku.

„Harry!“ zavolal hlas z větší dálky od nástupiště.

Harry se otočil, aby zjistil, kdo to je a hned si přál, aby to neudělal. Ugh. Právě to, co potřeboval. „Ahoj, Piersi,“ řekl a snažil se, aby to znělo tak nevlídně, jak jen to bylo možné. „Myslel jsem, že čekáš v autě.“

“Takže jsi viděl Dudleyho?“

„Neřekl to právě?“ zeptal se chladně Draco. „Jak moc jsi pitomý?“

Harry udělal ostrý pohyb jednou rukou. „Nech mě to vyřídit.“

„Dej mi vědět, pokud budeš potřebovat pomoc,“ zamumlal Draco a trochu ustoupil. Pravou ruku ale nechal zastrčenou v kapse.

Harry to shledal jak milým, tak otravným. Bylo fajn, když ho Draco chtěl chránit, ale před Piersem? To zvládne sám.

„Pokud hledáš Dudleyho, máš smůlu. Měl by ses vrátit ke svému autu a zase vyrazit“.

„Myslíš tím bez něj?“

„Nebude potřebovat odvoz zpět,“ řekl krátce Harry. „Změna plánů.“

Lstivý úsměv se proplížil přes Piersovy tenké rty. „Zrovna tak dobře. Doufal jsem, že budu mít šanci vidět tě o samotě, Harry.“ Jeho oči přelétly Harryho od shora dolů, pohled v nich byl skutečně znepokojivý. „Chtěl bych z tebe vidět více. Mnohem více.“

Tón jeho hlasu nenechal žádnou pochybnost, co tím myslí.

„Ztrať se, Piersi. Nezajímáš mě.“

Piersův úsměv zošklivěl, a to už při začátku rozhovoru nebyl příjemný. „Nevíš, co ti nabízím, chlapečku. Vsadím se, že jsi panic. Dobře, neodmítal bys mě tak rychle, kdybys věděl, co bych pro tebe mohl udělat--“

Harry už slyšel dost. Více než dost. Otočil se zády k Piersimu a začal odcházet.

Piersova ruka dopadla na Harryho rameno, jeho prsty hrábly, aby pevně uchopily látku.

Na to Harry vylítnul. Sevřel pravou ruku v pěst, bez varování se otočil a praštil Pierse přímo do nosu. Piers klesnul na nádražní dlažbu a zakňučel jako zapíchnuté prase. Krev tryskala mezi prsty, kterými si svíral tvář.

Draco hvízdnul, dlouze a zhluboka.

Harry polknul, cítil se trochu provinile, když se podíval dolů. Chtěl jenom, aby ho Piers nechal jít. Doopravdy mu nechtěl způsobit krvácení. Nebo způsobit svojí ruce takovou bolest, když na to přišlo. Harry ji párkrát ohnul a zamrkal, když roztáhnul prsty. Au...

„Pojď,“ řekl Draco, vzal Harryho za paži a pobídl ho k nástupišti. „Čas jít.“

„Neříkej to, Severusovi,“ řekl Harry, když běželi. „Nepotřebuju přednášku.“

„Proč si myslíš, že bys ji dostal?“

„Tys jednu dostal jenom za to, že jsi po něm hodil dietní colu.“

„Pravda--“

„Kromě toho,“ řekl Harry, když dosáhli nástupiště 9 ¾, „Nemyslím si, že by táta ocenil způsob, jakým jsem na sebe upozornil.“

Draco rozpačitě zastavil pár stop před bariérou a odsunul Harryho z cesty několika studentů, kteří tlačili vozíky směrem k nim. „Nikdy nevíš. Může být potěšen, že jsi použil něco z těch mudlovských bojových technik, které tě naučil. Ale nedělej si starosti, nic neřeknu.“

„Díky.“

„Pojď, projdeme skrz společně.“

Takže Harry by neměl zůstat sám na kterékoli straně bariéry? Harry chtěl otočit oči v sloup, ale místo toho je musel sevřít, když procházel skrz zeď. Pocit z průchodu byl hodně podobný přemístění, takže ho po všech těch cvičeních zrovna nepřivítal.

---------------------------------------------------

„Harry!“ zavolala vesele Hermiona, když mu mávala přes přecpané nástupiště. V momentě, kdy se k němu dostala, ho pevně objala. „Tak ráda tě zase vidím!“

„Já tebe taky, Hermiono.“

„Přísahám, že jsi vyrostl o pěkných pár čísel od tvé narozeninové párty--“

„Cítím se jako neviditelný muž,“ protáhl Draco.

Hermiona lehce šťouchla Draca do ruky. „Viděla jsem tě. Promiň. Jak bylo, Draco?“

Draco jen zlehka pokrčil rameny. „Jsem si jist, že to můžeš odhadnout.“

“Jo... musí to být těžké,“ řekla Hermiona, snadno navazujíc na nepřímou zmínku o Rhiannon. Jako Draco, i ona držela své komentáře tak nejasné, že byly skoro nesmyslné pro někoho, kdo by je mohl zaslechnout. „Ale je to tvůj poslední školní rok--“

„To na tom nic nemění, ledaže se věci--“ Válka, Harry věděl, co tím myslí, “-- usadí.“

„Pravda.“ Hermiona si trochu povzdechla. „Dobře, Harry a já tě pouze budeme držet rozptýleného, hmm?“

„Nic mě nemůže rozptýlit od toho, co je opravdu důležité.“ Draco se pokusil o úsměv. „Na druhou stranu, stále se mám hodně co učit, abych dostihnul zbytek studentů Studia mudlů. Škoda, že už nejsi ve třídě. Mohl jsem mít partnera.“

„Prošel jsi všechny ty knihy, které jsem ti dala?“

Draco nabídl Hermioně ruku, aby jí pomohl do vlaku. Nepotřebovala pomoc, ale stejně jeho ruku přijala, a potom vyrazili chodbou společně. Harry si náhle připadal neviditelný při způsobu, jakým si spolu povídali.

„Oh, ano. Velmi užitečné, Hermiono. Nemohu ti dost poděkovat. Pracoval jsem se slečnou Burbageovou, která je docela příjemná, ačkoli předpokládám, že to víš. Připravila mi nějakou dodatečnou četbu. Beletrii, většinou--“

Co říkal dále, už Harry neslyšel, protože se náhle přímo před ním objevila Lenka Laskorádová. „Harry. Hledala jsem tě.“

Harrymu by nevadilo promluvit si s ní, ale nechtěl dostat svého bratra do problémů, že ho nechal ve vlaku samotného. Draco byl tak zabraný do své konverzace s Hermionou o všech těch mudlovských věcech, že nevypadalo, že by zaznamenal Harryho zpoždění. „Počkej na mě, Draco,“ zavolal a potom věnoval Lence plnou pozornost. „Jak bylo? Dobré léto?“

Usmála se svým vzdáleným, ale upřímným způsobem. „Oh, ano, úžasné. Táta a já jsme byli lovit tibetské jemnobodlinky. Žádné jsme nenašli, ale...“ Zatočila se na místě skoro jako balerína. „Bylo to skoro, jako bysme je našli. Víš, jak ti dávají ten pocit míru a spokojenosti. Stále se cítím, jako bych se vznášela.“

Harry se nesnášel, že ji musí vrátit zpátky na zem, ale na druhou stranu, musí si být jistý, že si je  vědoma alespoň Voldemortovy nedávné aktivity. Ačkoli s Lenkou... to může být předem ztracený pokus. „Um, slyšela jsi o útoku na mimisterstvo, že jo? Mnoho lidí zemřelo.“

„Ano. Tragédie z třicátého prvního,“ řekla a zvedla ruku ke koutku oka. „Táta a já jsme v té době nebyli v Británii. Stále jsme byli chyceni v mracích.“

Harry se rozhodl neptat.

„Ale to mi připomíná,“ dodala Lenka jasným hlasem, jako by zrovna nediskutovali o nejhorších vraždách v britské kouzelnické historii. Na moment zalovila ve své jasně růžové kabelce a potom vytáhla okurku, která jasně zažila lepší dny. Ještě docela nehnila, ale vypadala místy více než jen trochu měkší.

Lenka ji napřáhla k Harrymu. „Tady máš!“

Harry zvládl se nezašklebit, když si ji od ní bral. „Uh... díky, Lenko. Ehm...“ Skoro se nenáviděl za ten dotaz. „Jaká je příležitost?“

Lenka mu věnovala shovívavý pohled, jako, že to byla ta nejhloupější otázka, jakou kdy slyšela. Nebo možná, jako by Harry byl ta nejroztomilejší věc, jakou kdy viděla.

Draco přerušil rozhovor s Hermionou, aby se trochu zachechtal.

„To je dárek k dosažení tvé plnoletosti, samozřejmě,“ řekla Lenka, jako by rozdávání zeleniny bylo na denním pořádku. Což, jak se Harrymu zdálo, pro ni očividně bylo. „Omlouvám se, že jsem nebyla na tvé narozeninové párty. Přijeli jsme z Tibetu domů a uviděla jsem na pozvánce, že jsem ji promeškala.“

Harry přikývl. „Přeju si, abys tam byla, ale možná bylo jedině dobře, že tam bylo o osobu míň vzhledem k tomu, co se tu noc stalo.“

„Proč, co se stalo?“

„Ten útok na Ministerstvo, pamatuješ?“

„Oh, tvoje narozeniny byly třicátého prvního?“ Lenka se zamračila, když zavírala klapku na své přecpané kabelce. „Dobře, to není správné, ne? Nemyslím, že ty noviny by měly spojovat tvoje narozeniny s tragédií--“

Harry se rozhodl, že bylo lepší nepokoušet se jí to vysvětlit. Pravděpodobně to stejně bylo nemožné. „Tak co mám udělat s tou okurkou? Nemůžu si vzpomenout.“

Lenka se zahihňala a opět se zatočila. „Oh, Harry! Jsi tak legrační!“

Předtím než Harry mohl odpovědět, odhopkala, skákajíc po celou cestu chodbičkou. Trochu Harrymu zamávala předtím, než otevřela dveře k dalšímu kupé.

Harry vydechl vzduch, který si ani neuvědomoval, že zadržuje, a dohnal Draca.

„Hladový?“ zeptal se Draco s pohledem upřeným na okurku, když se vydali na cestu do přední části vlaku.

„To je můj dárek k dosažení plnoletosti od Lenky.“

„Neříkej nic víc,“ Draco vytáhnul hůlku a zeleninu odstranil.

„Draco,“ řekla káravě Hermiona. „Byl to dárek!“

„Hmm, stejně jsem se ji chystal vyhodit,“ přiznal Harry, když si utřel lehce lepkavé ruce do kalhot. „Zatraceně. Chtěl jsem jí říct, že je s námi letos na lektvarech.“

„Není v našem ročníku,“ řekla Hermiona, a otevřela dveře do kupé.

„Spojené třídy--“

Hermiona si náhle omluvně odkašlala. „Oh, měla jsem ti to říct dříve, Draco. Ráda bych s tebou diskutovala o tvých studiích, ale víš, tohle je jedno z prefektských kupé, a--“

„Takže?“

Ron už v kupé seděl a neměl žádný problém říct tu část, která byla pro Hermionu obtížná. „No, už nejsi prefekt, ne? Jdi a najdi si místo někde jinde. Chceme si promluvit s Harrym.“

Draco vytáhnul svůj zmenšený hábit z kapsy a elegantním mávnutím hůlky ho zvětšil. Když si ho navlékl, věnoval Harrymu varovný pohled. Pohled typu ,spolupracuj se mnou'.

„Stal jsem se opět prefektem. Vidíte ten odznak? Musím říci, že je mnohem estetičtější než váš vlastní s křiklavým emblémem lva. Nyní pokud vám to nevadí...“ Protlačil se do kupé. Potom se otočil zpět s výrazem překvapení ve tváři. „No, slyšel jsi je, Harry. Pouze prefektové sem mají povolen vstup!“

Harry se skoro zasmál, teď když pochopil ten vtip. „V pohodě,“ řekl, koutky úst lehce stažené v zamračení, když se začal sunout zpět. „Uvidíme se na uvítací hostině, předpokládám, pokud letos nevytvořili speciální stůl pro prefekty...“

„Draco, je to tvůj bratr!“ řekla Hermiona vyčítavě.

„Pravidla jsou pravidla--“

“Jako by ti na pravidlech někdy záleželo--” skočil mu do řeči Ron.

„A tobě snad ano? Jenom když se mi snažíš bránit v něčem, na co mám právo; chápu to dobře--“

Ron vycenil zuby. „Snape tě udělal zase prefektem jenom proto, že jsi jeho zatracený syn, a ty to víš!“

„Naopak, udělal to, protože ví, na jaké straně stojím.“

„Tak jaká byla jeho výmluva posledně?“ Ron nečekal na odpověď. „Harry nepůjde nikam bez jednoho z nás. Hráblo ti, Malfoyi? Nepamatuješ si loňský rok? Hermiona a já jsme dostali huláka a nechceme dostat dalšího!“

„Snape.“

„Kde?“

„Moje jméno je Snape.“

Ron překřížil ruce. „Dobře tedy, Snape. Nenecháme Harryho sedět samotného, konec příběhu. Co jsi to vlastně za bratra?“

„Takže pokud to dobře chápu,“ začal Draco milým tónem, „nechceš porušovat pravidla kvůli mně, ale pro něj to uděláš. Pro to existuje jedno slovo. Pokrytectví.“

„Tady je víc v sázce!“ protestoval Ron.

„Prostě řekni, že jsi pokrytec, a já pustím Harryho dovnitř.“

„To stačí, Draco,“ řekl Harry a zapátral v batohu po vlastním hábitu. Vytáhl ho zmačkaný, ale na tom nezáleželo. Našel přišpendlený prefektský odznak a vrazil hroudu látky vpřed. „Jsem taky prefekt. Vidíte? Draco si vás jenom dobíral.”

„To nebylo vtipné,“ řekla Hermiona, káravě potřásla hlavou a pak se rozesmála „Ale ty jsi prefekt, Harry! To je úžasné! Všichni čtyři jsme prefekti!“

„Jo, to je ohromný, kamaráde,“ řekl Ron nevrle, když zíral na zářící odznak. „Vždycky jsem se cítil trochu špatně, že jsi ten odznak nedostal.“

„Zapomněl jsi mu říci, že ho dostal jenom proto, že je Snapeův zatracený syn.“

„Oh, přestaň, Draco,“ řekla netrpělivě Hermiona. „Ron to tak nemyslel.“

„Jasně, že jsem to--“

Hermiona se na něj obořila „Chtěl bys tady mít radši Zabiniho? Nebo Crabba, nebo Goyla? Jmenuj jiného zmijozelského sedmáka, který dělá víc než Draco, aby pomohl nám, aby pomohl naší straně. No?“

„No...“ zamračil se Ron. „Fajn. Jak chceš.“

Žuchnul sebou na sedadlo a založil ruce s tvrdohlavým výrazem ve tváři.

Draco si také sedl, pohybem tak kultivovaným a elegantním, že bylo Harrymu jasné, že se Ronovi vysmívá. Což ho zrovna nepotěšilo, ale alespoň si toho Ron nevšiml.

Jak se zdálo, Dracovi nebyla určena ani chvíle pohodlí. Pouze o okamžik později Tonksová, s dramaticky vlajícím bystrozorským hábitem, rozrazila dveře kupé a vstoupila dovnitř. Ten efekt by byl docela působivý, kdyby ho okamžitě nepokazila zakopnutím o své vlastní nohy.

Narovnala se, vytáhla hůlku a zaměřila se na jednu osobu. „Draco Malfoyi. Vstaň, hned. Půjdeš se mnou.“

„Jsem Snape!“ vyhrknul Draco.

Harry byl okamžitě na nohou. “Proč? Co se děje? Kam ho bereš?“

„Nemám povoleno to říct.“ Tonksová udělala malý krouživý pohyb hůlkou. „Dobrá, tak Draco Snape. Vstaň.“

Draco se zvednul, ale pomalu. „Ale... co se tedy děje?“

„Expres odjíždí za dvanáct minut,“ řekla Hermiona. „Je očekáván ve škole. Buď rozumná, Tonksová!“

Vlasy Tonksové se náhle změnily na ohnivě oranžovou. „Nevíte k čemu je třeba, tak se o to nestarejte.“

„Já taky nevím, o co jde!“ vykřikl Draco.

„Pojď dobrovolně nebo budu muset použít svazovací kouzlo,“ nařídila Tonksová dunivým hlasem. „Nebylo by to ponižující? Svázaný a odtažený před všemi svými spolužáky.“ Tonksová se naklonila trochu blíže, jasně zírající na Dracův hábit. „A jako prefekt!“

„Nemůžeš nám říct, o co tady jde?“ zeptala se Hermiona prosebně.

Harry zaznamenal, že Ron vůbec neprotestoval.

„Ne, nemůžu.“

„Proč ne?“

To Harry a Hermiona promluvili najednou.

Tonksová praskla svoji žvýkačku. „Jsem zavázána mlčenlivostí, jak jinak.“

Harry vytřeštil oči, mohl skoro odpřísáhnout, že Tonksová na něj právě mrkla. Ačkoli možná to byl pouze nějaký druh metamorfomágského škubnutí. Jinak vypadala naprosto vážně. „Pojďte se mnou, hned, Snape!“

Draco bezmocně pokrčil rameny a následoval ji, ačkoli pokynul Ronovi a Hermioně, aby se ujistil, že zůstanou s Harrym.

K čertu s tím, pomyslel si Harry. Vyskočil a šel za nimi, aby zjistil, na co si to Tonksová hraje.

„Draco nebude chtít, abys to viděl,“ řekla Tonksová temným hlasem.

„Zůstaň, Harry,“ naléhala ho Hermiona a chytila ho za rukáv, když ji ignoroval.

„Nenechám ji odtáhnout mého bratra pryč do... do-- nevím kam!“

„Ale ano, necháš,“ vyprskla Tonksová.

„Nemůžeš opustit vlak,“ dodal Ron. „Jinak si na nás Snape smlsne.“

„Ale--“

„Přesně tak,“ řekl nový hlas, který jak se zdálo, se objevil odnikud. Snape prošel kolem Tonksové a vstoupil do kupé, sedl si a stáhl Harryho dolů vedle sebe. Pokynul Tonksové, ať jde a potom mávnul hůlkou, aby zavřel a zabezpečil dveře. Když to udělal, otočil se k Harrymu a povytáhl obočí. „Ty jsi opravdu bojovný lev, že?“

Jeho hlas byl tak dobře naladěný, že to Harryho překvapilo. „Co... co tím zatraceně myslíš? Nemůžu uvěřit, že ji... ji jednoduše necháš, aby ho takhle odvedla!“

„Pět minut po jedenácté, pamatuješ?“

Harry zamrkal. „Co to s tím má společného?“

„O čem to vy dva mluvíte?“ zeptala se Hermiona.

Snape se zaklonil, jednu ruku nechal v kapse svého hábitu a nepatrně se usmál. „Nechal jsem ho odvést, protože čas běží, Harry. A věř mi, že Draco by ti nepoděkoval za další zdržování.“

„Můžete přestat mluvit v hádankách?“ domáhala se Hermiona.

„Váš vychvalovaný úsudek něco nemůže vysvětlit, slečno Grangerová?“

Harry si pomyslel, že si to Snape až příliš užívá. „Tati, co chtěla Tonksová po Dracovi?“

„Oh, velmi málo.“ Snape začal vypadat ještě samoliběji. „Dovoluju si tvrdit, že na rozdíl od Dracovy přítelkyně.“

Harry překvapením zcepeněl, ale udržel si dost duchapřítomnosti, aby se vyhnul Rhiannoninu jménu. „Ona je tady?“

„Jak se to vezme. Samozřejmě je v přestrojení, ale Tonksová kouzlo zruší, aby dala těm malým hrdličkám sedm minut o samotě,“ řekl Snape a zkontroloval hodinky. „Mohlo to být déle, pokud by jsi netrval na tom, že s ní budeš bojovat na život a na smrt, Harry.“

„Nevěděl jsem--“ Harry přimhouřil oči. „Jak jsem to mohl vědět? Tonksová na něj byla hrozná!“

„Dobře, nemohla oznámit, co má doopravdy v úmyslu,“ řekl Snape. „Nevěděla, že tví přátelé jsou si vědomi situace.“

„Přesto se musela chovat, jako by chtěla Draca zatknout!“

„Možná se chtěla trochu pobavit na jeho účet,“ připustil Snape. „Vzpomeň si na loňský rok a uvědom si, že mezi Dracem a jeho sestřenicí je více než jen trocha napětí. Plánoval jsem tady být s tebou, až přijde, ale to tvůj bratranec znemožnil.“

„Je Dudley v pořádku?“

„Bezpečně jsem ho doprovodil k osobě zodpovědné za jeho ukrytí.“ Snapeovy tmavé oči zcela zčernaly. „Vyměnili jsme si slova. Jemně řečeno.“

„Ty a Dudley?“ polknul Harry.

„Samozřejmě, že ne. Nereagoval by na to dobře. Ne.... měl jsem řeč s jeho strážcem, který byl tohle ráno rozhodně laxní. Rozkázal jsem, aby ho nyní držel více pod kontrolou.“

Zajímavé, že byl Snape tak přesvědčený, že měl Dudley zůstat mimo King's Cross, pomyslel si Harry. „Draco právě nazval Rona pokrytcem, ale na tebe nemá! Jak jsi ji sem mohl takhle přivést, potom, co Draco a Hermiona pracovali na tom, aby ji udrželi stranou od všech nebezpečí?“

Snapeova dobrá nálada náhle zmizela. „Protože je to menší ze dvou zel. Jakkoli by se Draco chtěl chovat jako dospělý kouzelník, neuniklo mi, že je mu stěží sedmnáct. Potřeboval ji vidět.“

„I když by ji to zabilo?“

„Pokud by se Draco stal tak zoufalým, že by se proplížil z Bradavic, aby ji viděl, mohli by být zabiti oba.“

„Draco by se neproplížil--“

„Neproplížil? Někdo, kdo před šesti měsíci nechal svůj úsudek zahalit láskou tak hodně, že opustil svůj domov, dokonce ačkoli mu jeho bratr díky svým věšteckým snům řekl, že by ho mohli shodit z věže.“

Dobrý postřeh, pomyslel si Harry. Zrovna minulou noc si Snape dělal starosti, že Dracovi přeskočí a uteče do Exeteru--

„To jsi tím myslel!“ vykřiknul. „Když jsi řekl, že budeš litovat, co jsi udělal pro Draca, mluvil jsi o tomhle, ne o té adopci! Proč jsi mu to prostě neřekl?“

Snape si vzal chvilku na odpověď, ale nevypadalo to, že by jsi musel pečlivě promýšlet, co řekne. Harryho napadlo, že vypadá roztržitě... jako by něco kontroloval. „Mysli strategicky. Co by to s Dracem udělalo, pokud bych mu to slíbil a potom něco Tonksové zabránilo v dovedení té dívky? Pochop, je bystrozorka s velkou řadou povinností.“

„To by nebylo dobré,“ řekla Hermiona. „Ale souhlasím s Harrym, pane profesore. Bylo velice riskantní přivést ji na stanici, byť v přestrojení.“

Harry se zamračil. Myslel si to také; samozřejmě, že ano. Ale stejně... Harry vždycky oceňoval, jak Sirius jednou přišel na stanici, aby ho viděl, bez ohledu na to, jak nebezpečné to bylo.

„Nepřežil jsem roky jako špión prováděním pošetilostí. Ta mladá dáma není nikde blízko King's Cross. Věřím, že už jste slyšela o přemístění?“ Snape shlédnul přes svůj nos na Hermionu.

Harry vyskočil, když vlak zapískal.

„Možná se vrátí o pár minut později,“ řekl Ron téměř nadějně.

„Pokud to udělá, pane Weasley, doufám, že projeví lepší úsudek, než ukrást létající auto se špatným kouzlem neviditelnosti.“

To zavřelo Ronovi pusu.

Další zapískání a vlak začal pomalu supět vpřed.

 

Jediná věc, která zabránila Harrymu se pohnout, byla Snapeova silná paže, pevně položená přes jeho hrudník. „Tvůj bratr právě skočil na palubu. Doslova.“

Hermiona vytřeštila oči. „To jste teď vševědoucí, pane?“

„Tak nějak.“

Musel skrýt úsměv, když mu to náhle došlo. Snape celou dobu držel ruku v kapse, což se mu příliš nepodobalo. Harry si pomyslel, že zase musí používat špionážní sklíčko, to které jednou použil k sledování Draca v Devonu. Pravděpodobně začaroval plochou skleněnou desku, aby se zahřála, když se Draco vrátí zpět na palubu vlaku. Nebo zavibrovala, něco takového.

Alespoň desku neměl vyndanou, aby Draca s Rhiannon skutečně sledoval. Ale ne, něco takového by Snape neudělal.

Byl by to nedostatek slušnosti.

„Nyní odejdu,“ řekl Snape a zvednul se na nohy. „Nechci Draca znemožnit tím, že tu budu, až se vrátí ze své affaire de coeur.“

„My tady budeme,“ řekl Harry.

Snape se zastavil s prsty na dveřích kupé. „Ach, ale ty nejsi ten, se kterým dnes ráno odmítal mluvit.“

Muž odspěchal, jeho hábit vlál tak hodně, že se skoro zachytil v zavírajících se dveřích.

„Proč ten spratek odmítal mluvit se svým otcem?“ zeptal se Ron.

„Dlouhý příběh,“ řekl Harry.

Hermiona se na něj chápavě usmála. Zřejmě posbírala předchozí poznámky a vše si domyslela. Ačkoli Harry nebyl překvapený, že si Ron ničeho nevšiml. Stále se vztekal nad způsobem, jakým si s ním Draco pohrál.

Vlak už se hnal plnou rychlostí, když Draco otevřel dveře kupé. „Zatím žádní další prefekti?“

Jeho hlas byl uvolněný, což byla chyba sama o sobě; pokud by ho Tonksová zatkla, nebyl by z toho tak klidný. Na druhou stranu, snad předpokládal, že Snape všem řekl pravdu, ať je to diskrétní nebo ne.

„Nově se s námi setkají Ernie a Padma,“ řekl Ron a založil ruce. „Primus a primuska. Předpokládám, že Hannah a Antony jsou tam také a sluní se ve světle slávy. Šesťáci mají hlídat vlak. Ernie mi zkoušel nařídit, ať děláme to samé, ale řekl jsem mu, že já a Hermiona zůstaneme s tebou. Snapeovy trvalé příkazy z loňského roku.“ Ronův úsměv se stal trochu škodolibým. „Primus nebo ne, nešel by proti Snapeovi.“

„Ernie a Padma, hm?“ zeptal se Draco, když si začal rozepínat plášť.

Hermiona potlačila smích a Harry se stačil rychle odvrátit, ale Ron nikdy nebyl moc obezřetný. Odfrknul si.

Hlasitě.

„Co?“

„Ale nic, nic,“ řekl Ron. „Nevšímej si mě.“

Draco letmo pohlédl dolů a zaklel, potom začal spěšně znovu zapínat knoflíky. Tentokrát ve správném pořadí.

Hermiona na něj pohlédla jenom jednou. Zřejmě příliš brzy, jelikož řekla trochu nezřetelným hlasem. „Ehm... mohl bys také zkusit zakouzlit pryč tu rtěnku.“

„Myslel jsem, že jsem--“

„Na tvém... ehm, hrudníku.“

Harry stiskl rty, aby se nezasmál Dracovu zrudnutí. Draco rychle zakouzlil, aby se o to postaral. Následovalo žehlící kouzlo, až vypadal tak uhlazeně a reprezentativně, jako by se právě nemuchloval se svojí přítelkyní.

Nyní, když bylo jeho tajemství venku, byl jeho výraz méně obezřetný. Pokud nic jiného, nesporně vypadal nadšeně.

Harry pro jistotu zakouzlil na dveře kupé silné tišící kouzlo.

To bylo vše, co Hermiona potřebovala; zaujatě se předklonila. „Beru to tak, že je v pořádku?“

„Ano.“ Draco si olíznul rty, jako by si přál, aby stále mohl být s Rhiannon. „Ona... dobře, nerad se vytahuji, takže jen řeknu, že byla velmi potěšena, že mě vidí.“

„Ano, to už nám stačilo dojít z toho způsobu, jakým z tebe servala košili,“ řekl Ron kysele.

Huh... Harry by očekával, že Ron bude potěšený, že má Draco takovou přítelkyni, vzhledem k tomu, jak paranoidní byl ohledně jeho a Hermiony. Na druhou stranu, Ron byl dost paranoidní, aby viděl bubáky všude; možná si myslel, že Rhiannonin zájem o Draca by mohl Hermionu přimět k zamyšlení, o co všechno přichází, nebo tak něco.

Ne, že by to Ron všechno promýšlel; reagoval svým instinktem.

“Na to, aby mi rozervala košili, je příliš na úrovni,“ odseknul Draco.

Hermiona si potěšeně povzdechla. „Oh, to je tak nádherné slyšet.“

Draco se zasmál. „Co, že ví, jak používat knoflíky?“

„Ne, že můžeš tak snadno přičíst dobré mravy mudle,“ řekla měkce Hermiona.

„Nejenom to,“ řekl Harry škádlivě, „už je skoro připraven připustit, že genialita mudlů zahrnuje více než klasickou hudbu a operu. Nemohl si poslechnout CD Beatles, které jsem mu sehnal k narozeninám, ale slečna Burbageová mu přehrávala Revolver na svém gramofonu. Draco to miluje.“

„Musela mi vysvětlit, co to je ponorka a pak taky, proč by bylo zvláštní, kdyby byla žlutá,“ řekl  Draco se smíchem.

Hermiona skutečně zatleskala rukama. „Nemůžu ani říct, jak je to krásné vidět tě tak otevřeného novým nápadům--“

„Tak a dost,“ řekl Ron a vyskočil na nohy, ramena ztuhlá vztekem. „Nezůstávám tady, abych poslouchal Společnost fanoušků Draca Snapea. Jdu hlídat vlak, jak říkal Ernie.“

Hermiona počkala, dokud se za ním nezavřely dveře a potom kývla na Harryho. „Zkontroloval bys ochranu?“

Harry vytáhl hůlku jako obvykle, ale nemohl si pomoct, aby si nepofoukal prsty, jako by ho pálily. „Stále pevná a silná.“

„Takže...“ Hermiona si zamnula ruce. „Řekni nám všechno, Draco.“

„To gentleman nikdy neříká.“

„Pak nám řekni, co můžeš.“

Draco přikývl a sedl si zpátky, jeho oči zářily. „Dobře, je úžasná. Více než jsem si kdy myslel. Ona...“ Odkašlal si.

„Hmm?“ Hermionino lehké postrčení bylo vše, co Draco potřeboval.

„Viděla moji jizvu,“ zamumlal. „Držel jsem ji před ní skrytou celé léto. Je skvrnitá a ošklivá a myslel jsem si, že by ji odradila. Ale... to se nestalo.“

Hermiona se jemně usmála. „Samozřejmě, že ne. Celou ji překryla rtěnkou.“

Draco opět zčervenal, ještě sytější barvou než předtím. „Pouze si přeju, abychom měli více času.“

„Pravděpodobně je nejlepší, že jste neměli,” řekl Harry s vážnou tváří. „Jsi trochu mladý, abys byl otcem.“

Draco zvedl bradu. „Musíš připustit, že bychom měli nádherné děti.“

„Měli,“ souhlasila Hermiona.“Budete mít.“

„Ne dokud nebude po válce,“ řekl náhle ponuře Draco. Dokonce se zamračil. „Nemůžu uvěřit, že Severus tolik riskoval. Co když si to někdo, kdo mě viděl odcházet, domyslel?“

„Jenom by si pomysleli, že se tě Tonksová musela na něco zeptat.“ Harry se předtím bál toho samého, samozřejmě, ale měl čas se uklidnit. „Otec naplánoval celou věc opravdu dobře. Nikdo nebude mít podezření.“

„Vidět ji dneska bylo úžasné, ale teď mi školní rok připadá ještě delší,“ řekl Draco trochu mrzutě.

„Čas letí, když máš hodně učení,“ řekla Hermiona a přesedla si vedle Draca. „Zpátky k našim studiím. Řekni mi, co jiného jsi za minulý měsíc objevil. Nebo co tě stále mate.“

Harry chvíli poslouchal jejich klábosení, ale celé téma ho rychle začalo nudit. Věcem, které Hermiona vysvětlovala, rozuměl a Dracovy bizardní desinterpretace byly legrační pouze při prvních pěti nebo deseti příležitostech. Potom už byly prostě předvídatelné.

Po chvíli si vzpomněl a zrušil kouzla na dveřích. Když kolem projížděl vozík, koupil pro všechny sladkosti a opřel se o otevřené dveře, zatímco jedl svůj podíl. Takhle mohl trochu konverzovat s lidmi, kteří se toulali sem a tam, zatímco cesta ubývala.

Trochu rozptýlení právě potřeboval. Začínal si přát, aby Pierse vůbec neuhodil, protože od té doby mu v ruce začínalo tepat. Možná by se mohl vytratit před uvítací hostinou a zeptat se madam Pomfreyové na nějaký druh masti.

Ačkoli, možná ne. Teď, když měl otce žijícího v hradu, pravděpodobně by mu hlásila všechna zranění a pak by Snape mohl chtít vědět, jak si ruku poranil.

Rozhodl se, že nejlepší bude nežádat o pomoc, a odvrátil se od Draca a Hermiony tak, aby mohl zakouzlit klopu svého ruksaku, aby byla mrazivě ledová. To bylo lepší. Vše, co musel udělat, bylo položit ruku přes látku a hned to bylo lepší.

Jeho ruka nebyla ještě ani chladná, když začal vnímat nepřestávající mumlání od studentů, kteří byli ve vozech blízko konce vlaku. Už jste ji viděli? Už jste ji viděli?

„Koho?“ zeptal se nakonec Harry dvojice vytřeštěných páťáků bloumajících okolo záchodu.

„Novou učitelku obrany. Je úžasná--“

„Úžasné, že to můžete vědět, aniž byste měli jedinou hodinu,“ řekla Hermiona rázně. „Víte, že se nemáte toulat tak daleko vpředu. Zpátky do svých kupé.“

„Chtěli jsme, aby se na ni Antony podíval!“

„Je zaneprázdněn svými prefektskými povinnostmi. Jsem si jistá, že se mu jí podaří spatřit během výuky. Teď, pryč s vámi!“

Když byli pryč, naklonila se rozmrzele zpátky. „Kluci. No, věřili byste tomu?“

„Čemu?“

Krátce na Harryho rozzlobeně pohlédla. „Není to zřejmé? Je úžasná a oni chtějí, aby se na ni Goldstein podíval? Musí se být na co dívat, to je vše. A to jsou z Havraspáru! Jeden by čekal víc.“

„Jsou to kluci z Havraspáru,“ řekl suše Draco. „Pokud je na té pastýřce něco tak úžasného, všimnou si toho.”

„Hannah!“ zavolala Hermiona na procházející dívku. „Pojď a sedni si k nám. Už jsi viděla tu novou učitelku, o které všichni mluví?“

Hannah vrazila dovnitř a se založenýma rukama si sedla naproti Hermioně. Tak daleko od něj, jak to bylo možné, zaznamenal Harry. Dobře, Hannah si nikdy doopravdy nezvykla na hadí jazyk, v loňském roce byla jedním ze studentů, které to děsilo nejvíc. Pohled, který věnovala jeho prefektskému odznaku, říkal, že si toho všimla, ale to ještě nutně neznamená, že to schvaluje.

Harry si hořce pomyslel, že by to schvalovat mohla, vzhledem k tomu, že had na něm zobrazený byl přišpendlený.

„Ach ano, viděla jsem ji,“ Hannah prakticky zavrčela, „Ne že by to bylo snadné, se všemi těmi chlapci, kteří jí hynuli u nohou. Neumím si představit, jak taková žena bude někoho učit. Ale pak, snad přijde na to, jak si obléct nějaké oblečení!“

„Povídej, povídej,“ řekl Draco a předklonil se.

Harry se na něj káravě podíval. Pomyslel si, že Draco by neměl být tak chtivý, vzhledem k tomu, že se údajně chystá oženit s Rhiannon. Draco mu to oplatil pohledem typu: jsem zamilovaný, Harry. Ne mrtvý.

„Oblečení?“ zalapala po dechu Hermiona. „Nemyslíš tím, že je--“

„Chodí tu naprosto necudně!“ řekla Hannah s přikývnutím.

„Je nahá?“ Draco se začal zvedat.

„Stejně tak dobře by mohla být, s tím, jak ta laní skrýš přiléhá k její kůži,“ odsekla Hannah. „A opravdu, je tak těžké svázat si vlasy? Ty její jí visí volně kolem boků a má do nich zapleteno peří a jiné věci, a jako by to nebylo dost, pochoduje sem a tam, aby se ujistila, že si jí každý všimne!“

„No, předpokládá se, že bude hlídat,“ řekl Harry rozumně.

Alespoň si myslel, že ta poznámka byla rozumná. Obě děvčata ho probodla pohledem.

„Zní to poněkud exoticky,“ poznamenal Draco.

„Alespoň si mohla vzít nějaký hábit!“ vykřikla Hannah. „Nebo nosit šaty namísto kůže, která ukazuje každou její křivku!“

„Má jich hodně?“ zeptal se Draco. „Křivek?“

„Kluci,“ zamumlala Hermiona.

„Nemyslím si, že má nějaké šaty,“ řekl zamyšleně Harry. „Severus řekl, že možná ne.“

„Tvůj otec ji zná?“

Harry pokrčil rameny, když pohlédnul na Hermionu. „Nejsem si jist. Znělo to, jako že by mohl.“

Draco se zašklebil. „Opravdu nevypadá vůbec jako ta Bo Peep--“

Ron vrazil do kupé, rudý a popadající dech.

„Nic mi neříkej,“ líně pronesl Draco. „Právě jsi potkal novou učitelku obrany.“

Ron vrhl provinilý pohled na Hermionu a pak přikývl.

„A?“ zeptal se Draco. „Zatím to máme jen z ženské perspektivy. Řekni nám o ní všechno.“

„Ano, řekni nám to, Ronalde,“ řekla Hermiona tónem, který mohl zmrazit žhavé uhlí.

Bylo to jasné varování, ale zjevně, myšlenky na Mauru Morrighanovou vymazaly všechnu opatrnost z Ronovy odpovědi. „Je úžasná,“ zasténal. „Horší než Fleur, Harry!“

„Slyšeli jsme, že je prakticky nahá,“ dodal Draco vybízejícím hlasem.

„Ne, je zakrytá od hlavy k patě,“ řekl Ron a opět začal ztěžka dýchat. „Ale... ale, má oblečení ušité z jelení kůže nebo z něčeho takového. Zdálky se budeš divit, jestli vůbec má něco na sobě, protože to má skoro tělovou barvu. Ale když se dostaneš blíž, její halenka a kalhoty vypadají... opravdu měkce. Chce se ti jenom zírat na ně a přejet po nich rukou--“

„Je to ďábel,“ řekla Hannah a sevřela pěsti. „Očarovala každého kluka na palubě!“

„Zní to jako fungující zaklínadlo--“

„Oh, to není,“ řekl Draco a zavrtěl hlavou. „Ale abychom získali naprostou jistotu, asi bych se měl jít podívat na vlastní oči--“

„Sedni si zpátky, Draco Snape, nebo už nikdy neuvěřím ani slovu, co řekneš!“ vyprskla Hermiona.

„Co je jí?“ zeptala se Hannah Harryho. “Oh, a mimochodem gratuluju k prefektství.“

Harry byl vděčný za možnost změnit téma od Hermioniny nepřímé zmínky o Rhiannon. „Myslím, že je pouze rozrušená, že se Ron chová jako idiot-”

„Tobě se to snadno řekne. Tys ji neviděl!“ odseknul Ron.

„Ronalde Weasley--“

„Jsem opravdu šťastný, že jsem prefekt,“ rychle pokračoval Harry. Alespoň zná zaručený způsob jak získat u všech pozornost. „Ale být zmijozelským prefektem znamená určité změny. Minulý rok jsem žil v Nebelvíru, jakmile jsem se vrátil na vyučování, ale letos budu žít v obou svých kolejích.“

Harry si myslel, že Ron bude ten zděšený. Namísto toho, to byla Hermiona, jejíž ústa se otevřela zjevným zděšením. „Oh, Harry!“ vykřikla. „Je to rozumné? Někteří z nich tě po loňském roce snášejí trochu lépe, ale pár jich pořád chce tvou smrt!“

Harry potlačil svoji zlost při narážce, že by se neuměl postarat sám o sebe. „Draco mě udrží v bezpečí.“

„Ano... dobře...“ Hermiona vrhla na Draca prosebný pohled. „Dohlédni na to.“

Draco poklepal Hermioninu na ruku a usmál se. „Dohlédnu, Hermiono. Ty víš, že ano.“

Harry počkal, ale žádná exploze od Rona se neukázala. „Takže?“ konečně se zeptal.

„Takže, co?“

„Nechystáš se řvát?“

„Proč bych řval?“

„Možná protože se měním na zmijozela? Protože Severus a Draco mě měli pro sebe celé léto a teď se to začíná projevovat?”

„Miluješ svého otce a chceš, aby byl na tebe pyšný,“ řekl Ron a pokrčil rameny. „To není tak docela jen zmijozelská vlastnost, Harry. A stejně, v okamžiku, kdy jsem uviděl ten prefektský odznak, došlo mi, že budeš mít povinnosti.“

„Ty-“ Harry zamrkal. „Nemůžu tomu uvěřit. Myslel jsem, že budeš mít problém s tím, že budu polovinu času bydlet s Dracem.“

“No pokud mám mluvit jako někdo, komu bratři lezou už i ušima...” Ronův úšklebek byl tentokrát pokřivený, „šokuje mě pomyšlení, že ty s tím svým chceš bydlet.“

Harry se zasmál, uvolnil se. Kdy Ron takhle dospěl? Loni nenáviděl myšlenku, že Harry a Draco jsou bratři.

Ačkoli, loni Ronovi ještě žádný z jeho bratrů nezemřel. Možná to s tím mělo něco společného.

„Jen jedna věc,“ dodal Ron hlasem, který byl příliš lhostejný na to, aby se Harrymu líbil.

Uh-oh...

„Zase chytáš, že jo? Jen pro Nebelvír?“

Harry si vzpomněl na Ginny a pak na svůj narozeninový dárek od Draca - vylepšení svého Kulového blesku, uvedení do stavu XL. A potom ho napadlo, že tohle je jeho poslední rok v Bradavicích.

Ale po pravdě, rozhodl se už dávno. Nemohl se dočkat, až se opět utká s Dracem v opravdovém zápase, tentokrát jako soupeři, ale ne nepřátelé. „Ano, chytám.“

„Žádné hraní za Zmijozel?“

„Žádné hraní za Zmijozel.“

„To mi stačí,“ řekl Ron jasně, ačkoli jeho oči se temně zaleskly, když přes kupé pohlédl na Draca. „Ale ještě jedna věc. Jedna věc, kterou ti přísahám při Merlinových vousech. Nech Harrymu ublížit a zabiju tě.“

Loni by se mu za to Draco vysmál, zesměšnil by Ronovu schopnost způsobit mu nějakou škodu. Nebo by mu připomněl jeho vlastní selhání při Harryho ochraně tehdy v Prasinkách.

Ale letos Draco jen sklonil hlavu na přikývnutí.

Harry si pomyslel, že to byla nejlepší možná odezva, vzhledem k zúčastněným osobám.

Hermiona opustila místo vedle Draca a šla si sednout k Ronovi. Položila tvář na jeho rameno, hlava jí lehce poskočila proti němu, jak vlak zadrncal po kolejích.
Seděli tak, dokud nepřišel Ernie a neřekl jim, aby všichni šli na prefektské setkání.

Ačkoli nejdřív se zeptal na tu samou věc, na kterou se ptali všichni:

„Už jste ji viděli?“



0 Komentáře

Nejnovější komentáře