43 1/3 ŠKRIATKOZMÄTKY

Škriatkozmätky
datum: Sobota 22 srpen 2015
v kategorii: RODINA jako žádná jiná > AFLNO Kapitoly 41 - 50
komentáře: 0
nehodnoceno -
Preklad: panacek.provaze
Opakované betovanie: Zrzka


 

"Stále žádné novinky o Remusovi?"

Snape zavrtěl hlavou.

"Jo, já vím. Ptát se dvanáctkrát za den k ničemu nevede. Musí tě už unavovat, jak tě sem dolů chodím otravovat."

"Právě naopak. Mám rád tvoji společnost."

Harry si téměř odfrkl. "Občas se divím, proč tomu tak je, vezmeš-li v úvahu, jak se k tobě pořád chovám."

"Zatímco já, samozřejmě, jsem byl vůči tobě vždy ztělesněním soucitu."

"No, to je pravda," zamumlal Harry, s velkou námahou se snažil zatajit úsměv. Neměl by považovat takový typ poznámky za roztomilý, nebo ano? Snape na něj býval hrozný, konec konců. Horší než hrozný. Přesto se teď ostré hrany takových vzpomínek zdály jaksi obroušené. "Ty sis nejspíš myslel, že si malou odplatu zasloužím."

"Jako pravý Zmijozel?" zeptal se Snape, jeho vlasy se pohupovaly, jak zakroutil hlavou. "Dokázal jsem pochopit, proč jsi byl tak rozčílený, i když sis nemohl pamatovat pořádně všechny záležitosti."

"Pořád si nemůžu vzpomenou. Začínám si myslet, že se mi můj šestý ročník nikdy nevrátí zpět. Na druhou stranu, možná to ani nechci. Nemohlo by to být tím, co myslíš?"

Snapeův celý postoj ztuhl, jeho rysy se uzavřely takovým způsobem, že bylo pozoruhodně snadné v něm číst, teď když ho Harry znal lépe. "Nemám na mysli adopci, Severusi! Myslím Luciuse Malfoye a jehly, jehly ve mně, jeho zabití na konci a jen Bůh ví, co ještě. Co když se prostě moje mysl nechce zabývat věcmi, jako jsou tyhle?"

"Je to možnost, řekl bych."

"Možnost," zopakoval Harry mrzutě. "Ale to by znamenalo, že se nikdy nenajde léčba na mou amnézii."

"Pokud to tvoje mysl opravdu tak odmítá, možná je to nejlepší."

"Myslel jsem, žes chtěl, abych si vzpomněl!"

"Chci hlavně to, co je pro tebe nejlepší," řekl Snape pevně. "Kdysi jsem si byl jistý, co přinese návrat tvých vzpomínek v plné síle. I když se tohle přesvědčení ukázalo jako nepodložené..." Zvedl ramena a mírně jimi pokrčil. "Musel jsem uznat, že nemám odpověď. Možná se jednoduše musíme přizpůsobit tomu, co nám do ruky rozdal osud."

Harry pozvedl obočí, odlehlo mu, že má šanci odklonit konverzaci pryč od sebe. "Determinismus, Severusi? Nestrávil jsi většinu přednášek Etiky očerňováním takové filozofie?"

Snape mu nabídl malý úsměv. "Dobře, řekl jsem 'možná'. Když už mluvíme o škole, můžeme začít s naší lekcí lektvarů?"

Harry překvapil sám sebe, že se ani nechtěl ušklíbnout, když přikývl.

 

---------------------------------------------------

"Nemáme žádnou esej v dohledné době, že ne?" ptal se Ron, když se svalil vedle Harryho v nebelvírské společenské místnosti.

"Jenom píšu dopis," zamumlal Harry a přiložil si brk k ústům, aby mohl žvýkat jeho konec.

Ron se trochu naklonil, blíže k pergamenu. "Aha. To je asi dobrý nápad, ale jo. Trochu těžký, hmm?"

Trochu těžký sotva vystihovalo obtíže, které měl Harry při psaní dopisu Dudleymu, ze všech lidí. Pověděl Snapovi, že na něm rovnou začne, jen aby ho odkládal a odkládal. A není divu! Jedna věc byla přijmout, že ho teď Snape má opravdu rád; měl dostatek důkazů, které ho o tom přesvědčily. Když došlo na myšlenku, že ho má skutečně rád Dudley, ocitl se Harry ve skutečné nevýhodě. Na jedné straně věřil tomu, co lidé říkali; přece by o něčem takovém nelhali. Na druhou stranu se celá věc zdála mlhavá a neskutečná.

Jenže spousta věcí se v jeho životě se zdála mlhavá a neskutečná od chvíle, kdy se probudil bez svých vzpomínek.

"Myslím, že musím přijít na prvních pár vět. Možná to pak... půjde samo," řekl Harry ve snaze přemluvit sám sebe. Nic za to nedá, že ano? Harry přiložil brk k pergamenu přímo pod  Milý Dudley,  které už napsal snažic se donutit ruku k pohybu. Měl by začít s vysvětlením svojí amnézie a měl by se určitě zmínit, že to byl důvod proč Dudleymu neposlal vánoční dárek. A pak... ve skutečnosti neměl ponětí.

Náhlý pískot vysokých hlasů donutil Harryho vzhlédnout, ústa se mu otevřela údivem, když se objevili před ním. Alespoň tucet skřítků se náhle nahrnulo do společenské místnosti. Mimo to, každý měl náruč naplněnou k prasknutí hromadami a hromadami květin. A přece to nevypadalo jako nějaké extravagantní doručení květin, protože všichni skřítci plakali a štkali, jako by se celý jejich svět blížil ke konci, potoky slz stékaly z tváří a kanuly všude po květinách až na podlahu.

Ron se postavil před skupinu, ruce zapřené vbok. "Co má tohle znamenat?"

"M--m-- my být tu mluvit se Slečnou Gr-- Gr-- Grangerovou, pane," řekl třesoucím se hlasem nejblíže stojící skřítek.

Tak tohle Ron vážně nechtěl slyšet. "Shodou okolností taky jsem sedmácký prefekt téhle koleje," odsekl. "Můžeš to říct mně."

"Z-- z-- z-- zásilka, pane! Z-- z-- záslilka pro Slečnu H-- H-- H-- Hermionu Grangerovou!"

Jako by to jméno bylo nějakým povelem, všichni malí skřítci začali nanovo brečet, nejméně polovina z nich odložila svoje kytice, aby si mohli stírat slzy ze svých tváří. Ten hluk byl naprosto ohlušující.

"Co se tady propána děje?" volala Hermiona jak přicházela poskakujíc ze schodů..

"Zásilka pro tebe!" křikl Ron přes kravál, který skřítci dělali.

"Zásilka?" Hermiona přistoupila k jednomu ze skřítků, mírně posunujíc svazek květin na podlaze. Klečíci před nejbližším rozrušeným skřítkem, promluvila  tím nejněžnějším hlasem, jaký od ní kdy Harry slyšel. "Co je to? Proč pláčete?"

Malý skřítek popotáhl a vzhlédl k ní, oči vyvalené, uši se mu třásly. "Žádné oblečení, Slečno, prosím. Žádné čepice, žádné šátky. Nám být dobře. My jen doručovat květiny jak nám Pan Draco Snape řekl!"

Oh. Samozřejmě. Harry byl trochu překvapený, že mu to nedošlo dřív.

"Takže Pan Draco posílá tohle, je to tak?" zeptala se Hermiona zlověstně a vstala.

Většina skřítků přikývla, někteří vypadali šíleně, protože nejméně polovina z nich stále hlasitě vzlykala.

"Dobře, potom je můžete donést zpět k němu!"

Ostatní dívky ve společenské místnosti v odezvě zalapaly po dechu. Harry s nimi musel souhlasit, vážně. Jednalo se pravděpodobě o nejlepší zátiší, jaké kdy viděl, stovky květů postupně uvolňovaly svou vůni do vzduchu. Hromada z nich byly červené růže v plném květu, ale zbytek byl velmi zvláštní, několik odstínů se pomalu prolínalo a měnilo, jak je Harry sledoval. Ve skutečnosti, ten efekt připomínal lávovou lampu, kterou Dudley nutně požadoval jednou k Vánocům. To nebyla jediná věc, další květiny také hrály barvami a tvary. Byly tam i další květiny jako sedmikrásky a další z jiných druhů, o které se musel starat v zahradě tety Petunie v předchozích letech.

"Tohle nemůžeš odmítnout," vykřikla Parvati. "Máš vůbec představu kolik to muselo stát?"

"Cena je tu sotva problém!"

"To je něco ze společenských kruhů, kde Draco vyrůstal," trvala na svém Parvati. "Je to velmi významné samo o sobě, když čistokrevný použije květiny, jako jsou tyto, aby vyjádřil, jak moc pro něj někdo znamená--"

"Bohatej čistokrevnej snob, to je," zamumlal Ron. "Se svejma zakouzlenejma stále kvetoucíma kytkama--."

Parvati ho ignorovala. "Každá musí být jednotlivě vytvořená a zakouzlená. Nikdy jsem neslyšela o nikom, kdo by posílal víc než tucet, maximálně tři! Tohle-- To je--" Vzdala to a jen zavrtěla hlavou.

"Absurdní," nabídl Ron.

Několik dívek začalo šeptat mezi sebou, div se nepominuly. Harry předpokládal, že do setmění bude vědět celý hrad, že Draco Snape oznámil svou nehynoucí lásku k Hermioně Grangerové.

"Měli byste je vzít zpět," řekla Hermiona mnohem klidnějším tónem.

Reakce domácích skřítků jistě nebyla to, co chtěla, tím si byl Harry jistý. Okamžitě upustili květiny, které do teď drželi, a začali výřit kolem jak potáplice, křičíce, že jsou špatní a zaslouží si trest. Hermiona je chtěla zadržet, ale Harry z vlastní zkušenosti věděl, jak je těžké zastavit skřítka, který se chce potrestat. Za méně než deset vteřin místnost naplnil hlasitý nářek a rány do dveří, stolky pouštěné na nohy a hrabla tlučící o lebky a holeně.

Harry, Ron a několik dalších nebelvírských se snažilo zadržet jednotlivé skřítky. Což, samozřejmě, jen přidalo na výsledném hluku v místnosti.

Rámus byl ohlušující, ale Hermioně se konečně podařilo, překřičet všechno okolo. "Tak dobře!" vykřikla, oběma rukama svírala skřítky zoufale se snažící vymanit se z jejího sevření. "Přijmu ty květiny! Nebudu je posílat zpět, dobře? Přestaňte si ubližovat!"

Musela to opakovat snad celou minutu, než přestali skřítci bojovat proti sevření Nebelvírů. "Opravdu?" zeptal se ten velkouchý, který podle Harryho  vypadal asi palec od omdlení. "Slečna Hermiona si nechat k-- k-- květiny?"

Hermiona pustila skřítky a poklekla, čímž se dostala na jejich úroveň. "Ano, dobře? Není potřeba, abyste se trestali, hmm?"

Skřítkové na to neodpověděli. Prostě najednou zmizeli a zanechali společenskou místnost zasypanou květy, mnohé z nich byly pošlapané a zlámané, a s poházeným nábytkem.

"No, to bylo rychlé," poznamenala Hermiona kroutíc hlavou, když vstávala. "Jen se podívejte na ten nepořádek. Nechcete někdo nějaké květiny?"

"Nemůžeš je rozdat!" vykřika Parvati. "Jsou výjimečné!"

"Oh, přestaň se chovat jako by je stvořil samotný Svatý Grál," odsekla Hermiona. "Nevím, na co si Draco hraje, ale kdyby mě aspoň trochu znal, věděl by, že si mě nezíská nějakou kytkou! Obvzlášť ne takovou, která byla doručena přes domácí skřítky! Namouduši!!"

"Jsi docela nevděčná," odsekla Parvati. "Každá jiná dívka by byla v sedmém nebi, kdyby se jí dostalo takové cti, jako je tohle, i kdyby nemohla toho chlapce vystát!"

"Tak tohle jsi vystihla!"

To neznělo vůbec dobře. "Hermiono," zkoušel Harry.

"Ha, ty jsi jeho bratr, takže sklapni! Můžeš mu říct-- Ne, na druhou stranu, myslím, že mu to povím sama!"

S tím vyrazila směrem k východu ze společenské místnosti. Nicméně jakýkoliv pokus o dramatický výstup, byl zcela zničen tím, že sklouzla po několika rozšlapaných lístcích a stoncích.

Harry věděl, že nechtěla, aby zasahoval, ale s ohledem na to, co on věděl a ona ne, tak si myslel, že by to bylo lepší. Rozeběhl se za ní, prudce rozrazil dveře a hrábl do prostoru, aby ji chytil za rukáv. "Musím ti něco říct, než půjdeš do sklepení."

"Ne, opravdu nemusíš."

"Eh, vážně." Harry se naklonil blíž. "Pojďme do Komnaty nejvyšší potřeby, abychom měli soukromí. Je to... je to starší záležitost, jasný?"

"To..." Hermiona se zastavila v půli kroku a otočila se k němu. "Není to jen o tom, že se snažíš být dobrým bratrem a vysekat ho z toho?"

"Ne, opravdu. Dokonce souhlasím, že od něj bylo hloupé zapojit skřítky. Je tu něco jiného."

Hermiona si povzdechla, ale víc už nedodala, když kráčela po jeho boku ke Komnatě nejvyšší potřeby.

---------------------------------------------------

"Aha," řekla Hermiona pomalu, když Harry skončil s vyprávěním toho, co ví o Narcisse Malfoyové. Nebylo toho mnoho. Neměli o ní žádné nové zprávy, ne od doby, kdy byla spatřena ve Walesu ve společnosti smrtijedů. O Remusovi toho nebylo moc, jen pár poznámek o tom, že v jeho stavu nedošlo k žádným změnám. "To je strašné, Harry."

"Jo."

"I kdyby byla sebehorší člověk, stále je jeho matkou! To musí být důvod, proč je poslední dobou ve vyučování tak tichý."

"Jo," reagoval Harry, vzpomínaje na prázdnotu, kterou vídal v Dracových očích. "Víš, myslím, že bys to měla vědět dřív, než se vydáš dolů do zmijozelské společenské místnosti. Není v nejlepším rozpoložení na seřvání."

Hermiona se kousala do rtu. "Jsem si jistá, že není. Ale jestli je tak zoufalý, není trochu divné, že zařizuje květiny?"

Harry se na chvíli zamyslel. "Vsadím se, že tohle všecho zařizoval ještě než jsme se dozvěděli o jeho mamince. Říkal něco o tom, že možná brzo vyřeší svoje "trable s přítelkyní". A jestli se musí skutečně každý květ začarovať zvlášť, musel potřebovat spoustu času, takže--"

"Aha, takže já jsem jeho "přítelkyně," je to tak?" Odfrkla si Hermiona. "To snad není pravda, nemůže si myslet, že si mě koupí květinami. Po tom co udělal?"

Harry nevěděl, jestli mluví o Dracově kousku s portrétem nebo zmařené lektvarové příhodě, ale neptal se. "Um... možná se jen snaží omluvit, dělá to takhle, víš, nemůže to být způsob, který se naučil, když vyrůstal?"

"Možná bych to zkousla, kdyby je nedoručili domácí skřítci. Copak mě vůbec nezná?"

Harry musel uznat, že tohle neukazovalo na dobrý úsudek.

"A tak moc plakali!"

"Dobře, buďme fér, kvůli tobě se rozplakali ještě víc."

Hermiona se zašklebila. "Přála bych si, aby to pochopili. Je to smutné a špatné jak s nimi kouzelníci zachází! A ráda bych věděla, čím jim Draco pohrozil, že už přišli uplakaní!"

Harry to viděl tak, že by Draco měl mít šanci vysvětlit svůj pohled. "Proč se ho nezeptáš?"

"To udělám. Ještě dnes, co myslíš? Po tom co jsi mi řekl o jeho mamince..."

"Nedokážu ti říct, jak dlouho bude trvat, než se něco dozvíme. Možná bude lepší nezmiňovat se o tom, pokud nejsi za pořádně silnými ochranami. Mohlo by to nějak souviset se sochou."

Tato poznámka však znamenala, že musel vysvětlit zprávy o Remusovi. Pak musel vysvětlit, proč si tuhle informaci nechal pro sebe. Odpověď byla prostá, opravdu; nebylo nic, co by Hermiona nebo Ron mohli udělat, takže Harry neviděl smysl, proč jim přidělávat starosti.

Ale připomnělo mu to, jak byl naštvaný na Snapea kvůli jeho zamlčování informací o Remusovi. Teď to Harry chápal lépe... stejně jak Snape říkal, že to jednoho dne pochopí.

 

---------------------------------------------------

Poté co Harry dokončil svůj dopis Dudleymu, pokusil se počkat na Hermionu, ale nakonec usnul ve společenské místnosti dlouho poté, co všichni odešli spát. Ale nejdřív musel snášet Ronovu špatnou náladu. Všechno co chtěl, bylo na něj křičet, že kdyby Hermionu chtěl pro sebe, neměl jí opustit kvůli Levanduli. Samozřejmě způsob, jakým Ron mluvil, nevypadal, že by ji ve skutečnosti chtěl pro sebe. On jen nechtěl, aby jí měl Draco, to bylo celé.

A především nechtěl, aby jí Draco kupoval dárky, které si Ron nikdy nemohl dovolit.

Na chvíli se zdálo, že si Ron nikdy nepřestane stěžovat, ani když ho Harry chtěl rozptýlit šachy. Ve skutečnosti ho Harry porazil dvakrát v řadě - neslýchané - předtím, než Ron začal věnovat pozornost šachové partii. Potom, samozřejmě, to už žádné soupeření nebylo.

Harry si nebyl jistý, jak moc pozdě bylo, když se probral s pocitem, že s ním někdo třese.

"Hej," řekla Hermiona tichým hlasem. "Nechceš jít raději spát do vlastní postele?"

Harry si promnul oči a rozhlédl se okolo. Společenskou místnost osvětloval jen zbytek žhavých uhlíků z krbu a nezbyl tam nikdo další než on a Herniona. Květiny, samozřejmě, byly dávno pryč. Rozebraly si je nebelvírské dívky napříč ročníky, od prvního do sedmého, dřív než se Harry vrátil z Komnaty nejvyšší potřeby. Podle Ronova reptání si nějaké brala i Levandule.

"Raději bych si poslechl, co se stalo," řekl rozespale, posadil se a rukou si prohrábl vlasy. "Draco?"

Povzdechla si, Hermiona se posadila vedle něj. "Ukázalo se, že to myslel dobře. Ve skutečnosti skřítci plakali, protože jim Draco zaplatil, aby květiny doručili. Říkal, že ví o mé nevoli k jejich využívání."

To vysvětlovalo hodně. "Dostat odměnu je pro ně ohromná urážka, když nepočítáš Dobbyho."

"Zdá se, že ano." Hermiona se odmlčela a pak nahořklým tónem dodala. "Při zpětném pohledu myslím, že je taky rozrušovalo, že se museli přiblížit ke mně. Kvůli té zmínce o oblečení... víš, báli se, že se je pokusím osvobodit."

"No, z jejich úhlu pohledu..."

"Chudáčci zmýlení skřítci."

 

0 Komentáře

Nejnovější komentáře