Kapitola 93.

POPŘENÍ NENÍ ŘEŠENÍ
datum: Pátek 04 duben 2014
v kategorii: ROK jako žádný jiný > Kapitoly 91 - 96
komentáře: 0
nehodnoceno -
Preklad: Chalibda

Betareader: Kapitola neprošla rukou betareadera

Záverečné úpravy: Beruška

Jak si tak Harry znovu a znovu probodával ruku, měl pocit, jako by byl uzavřený ve světě, ve kterém neexistuje nic než jeho ruka, jehly a bolest z ran. Vůbec nevnímal plynutí času. Byl by nedokázal říct, jestli to trvalo minutu, nebo deset. Nebo dvacet.

Z tranzu ho vytrhly až kroky na schodech a hlasy volající jeho jméno. Severus... ne, oba, Severus a Draco.

„Harry?“

„Harry, kam jsi zalezl?”

„No tak, Harry, Severus nás vezme ven na zmrzlinový pohár!”

Jako by se náhle vynořil nad hladinu vody, ve které se topil, Harryho trans náhle zmizel. Zaškaredil se, když se podíval na svou ruku pokrytou ranami, z nichž některé ještě pořád krvácely. Neměl čas je uzdravit a jeho uzdravovací kouzla nebyla tak dobrá, aby s nimi právě teď chtěl začínat. Pomyslel si ale, že je to stejně jedno. Zranění nebyla zas tak vážná. Shrnul si rukáv a zapnul manžetu a nakonec přes to přetáhl hábit.

Tak a teď jeho ruku nikdo neuvidí a nebude se moct plašit. Což je dobře, protože není proč se znepokojovat. Protože on se přece jen snaží překonat svůj strach z jehel. A to je osobní, takže není důvod, aby o tom jeho otec a bratr věděli.

Jehlu bleskově přeměnil zpět na sirku, a schoval ji do kapsy. Takhle u sebe vždycky bude mít vše potřebné, až bude připravený znova cvičit. Možná, že lepší slovo je trénovat. Protože to je přece to, co dělá, trénuje svoji mysl a tělo, aby příště překonalo svůj strach.

Vědomí toho, že má v kapse sirku, pro případ, že by ji potřeboval, ho uklidňovalo.

„Tady nahoře,” ozval se konečně, právě v okamžiku, když se dveře rozlétly dokořán a vešli Snape a Draco.

„Co děláš až tady?” zeptal se ho Snape a rozhlédl se, „pokud si vzpomínám, nikdy tě tenhle pokoj nezajímal.”

To byla pravda. Když tu Harry na podzim žil, zabydlel se v jiné místnosti. „Připadalo mi to tak správné,” řekl Harry a zcela ignoroval první otázku. „Sirius mi sice pořád ještě hodně schází, ale vyhýbat se jeho pokoji je asi trochu pitomé. Mrzí mě, že jsem nedostal příležitost lépe ho poznat.”

Snape přikývl s výrazem, který Harry nedokázal rozluštit. A nebylo divu, vzhledem k tomu o čem ten člověk přemýšlel. „Harry... Kdybych znal způsob, jak ho přivést zpátky, udělal bych to.”

Harry se na něj překvapeně podíval. „Vážně?”

Snape znovu bez váhání přikývl. „Ano, skutečně.”

Harry se zamyslel nad tím, jaké by to bylo. „Víš, on by asi Sirius nebyl příliš nadšený z toho, že jsi můj otec. A asi by se do toho snažil mluvit.”

Snapeovi se v očích zablýsklo. „To určitě. Nicméně si myslím, že nás dva hned tak nějaká bouře nerozdělí.”

„Jo.” přikývl Harry. Bylo příjemné vědět, že jeho nová rodina stojí za ním bez ohledu na cokoli. A ne, že by tu byla možnost, že by se Sirius mohl vrátit. To Harry dobře věděl. Ale Snapeova nabídka, i když neproveditelná, pro něj hodně znamenala.

Harry vyskočil z postele. „Tak pohár, to zní dobře. A pak budeme ještě v Devonu, nebo už se vracíme do Bradavic? Zítra už je přece škola.”

„Úplně jsem na to zapomněl. Vyučování v pondělí? Na co jen ta rada školy myslí?”

„Vtipálku,” najedou něco Harryho napadlo. „Aha, tak proto jste se před chvílí bavili o rozvrhu, chceš, aby za tebe ostatní vzali tvé hodiny.”

„Mimo jiné,” řekl Snape pochmurně.

Draco chvíli nic neříkal, a jen si prohlížel pokoj.

„Vím, že je to na tvé standardy malé,” povzdychl si Harry.

Dracovy stříbrné oči se setkaly s Harryho, ale jen na chvíli. „To je, ale o tom jsem nepřemýšlel. Já jen... Promluvíme si o tom později.”

„Dobře.”

„Můžeme se tedy přemístit?” Snape se podíval na Draca i na Harryho. „Znám jednu cukrárnu v Butterleightu, která má zadní vchod ve slepé uličce. Nikdo nás neuvidí.”

Harry vytáhl hůlku a zakouzlil Tempus. „A budou mít otevřeno, takhle pozdě v neděli?”

Draco obrátil oči v sloup. „Co to ti mudlové pořád mají s tou nedělí?”

Harry pokrčil rameny. Popravdě si nebyl jistý. Ačkoli tušil, že to má co do činění s tím, že se v neděli chodí do kostela. „Pověry? Tak ty taky máme.”

„Myslím, že bude otevřeno.”

„Tak já jen zaběhnu dolů, rozloučit se s Remusem...”

Snape ho zastavil. „Domnívám se, že Lupin už není k zastižení. Předtím, než začala schůzka, měl nějakou práci a my jsme ho vyrušili. Teď ji šel dokončit. A popravdě mi řekl, aby za ním ani jeden z vás nechodil.”

Aha, Remus se asi snaží zjistit, jaké informace může dostat z toho hnusného portrétu, pomyslel si Harry. Rozhodně neměl v plánu vidět tu tvář znovu a to ani proto, aby se rozloučil s Remusem. A Remus stejně nechtěl, aby ho rušil. „Dobře, tak tedy jdem.”

Snape si přitáhl Harryho i Draca k sobě a přenesli se.

***

Strávili v Devonu další dva dny. Tentokrát se Harry opravdu nudil. Což zcela zjevně souviselo s tím, že Severus a Draco měli plné ruce práce se shromaždováním informací pro Remuse. Trávili spolu dlouhé hodiny skloněni nad malým jídelním stolem a snažili se vytáhnout z paměti všechny detaily, o kterých bude Narcissa očekávat, že je její manžel zná. Harry věděl, že se ho nesnaží vyloučit, ale vzhledem k tomu, že nevěděl o Luciusi Malfoyovi nic jiného, než že to byl příšerný člověk, nebyl jim nic platný.

A tak Harry létal sám, občas i na vypůjčeném XL, ale i to ho po chvíli omrzelo. Famfrpál jeden proti nikomu nebyl nijak zvlášť zábavný. Trochu pracoval na svém lexikonu kouzel, protože mu toho ještě zbývalo hodně přeložit a povídal si se Salsou, kterou v poslední době hodně zanedbával.

Ale nejvíc času trávil sám se sebou pod starým stromem na konci pozemku a s vyhrnutým rukávem pracoval na svém projektu překonávání strachu.

A fungovalo to. Už do sebe mohl bodat, aniž by sebou trhl. Občas, když do sebe vrážel jehly znova a znova, cítil se jako v tranzu. Jako by spal s otevřenýma očima. Nechtěl, aby se mu to stávalo. Nestál o to, aby znovu přeslechl Dracovo, nebo Snapeovo volání.

V úterý po večeři Snape oznámil, že už jsou mimo Bradavice dost dlouho, a že se příští ráno vrací.

„Právě včas, abychom stihli Obranu,” zamračil se Harry, „Aran už jí nebude učit, že ne?”

„Bude.”

Harrymu poklesla čelist. „To si děláš legraci, ne? Vždyť zaútočil na studenta! Konkrétně na mě!”

„A zaplatí za to,” řekl Snape temně. „Nechtěl jsem, aby ho vyhodili. Bylo by pak těžké se s ním vyrovnat.”

„No skvěle,” řekl Harry sarkasticky. „Nech ho, ať mi znova škodí, proč ne? Nemusel jsem už toho snést dost? Copak jsi mě neposlouchal, když jsem ti říkal, jak strašné byly hodiny s ním?”

„Nebude to znovu stejné.”

„No jasně, že ne. Ty si myslíš, že jen proto, že zapomněl na poslední tři týdny, zapomene na to, že nesnáší hadí jazyk?”

Snape se na Harry podíval pohledem, ve kterém bylo jasně napsané, že už má dohadování dost. „Myslím, že už se neodváží dát znovu průchod své nenávisti.”

„Ano pane,” zavrčel Harry.

„A co ho zastaví?” zeptal se Draco, který se chopil slova, když Harry umlkl.

Snapeovi rty se stáhly do zlověstného úsměšku. „Já. Copak jsem vám zapomněl říct, že budu až do konce semestru dohlížet na jeho hodiny?”

Harryho napadalo, že je dobře, že zrovna nemá nic v puse, protože by se na tom asi zadusil. Vztek, který měl na otce, úplně zmizel. „To je ale úžasné! Možná jsem ti neřekl, jak moc se tě bojí. Předpokládám, že bude nervózní a udělá ze sebe pitomce ještě častěji, než normálně!”

Snape povytáhl obočí. „Ale to jistě ne,” řekl nevinným tónem. Možná až příliš nevinným. „Jen se chci ujistit, že se bude chovat ke studentům s respektem a spravedlivě.”

Jako by Snape byl ten nejlepší příklad učitele, který žáky respektuje a je k nim spravedlivý. Harry se téměř rozesmál znovu. Ale vzhledem k tomu, že se to týkalo Arana, rozhodl se ignorovat ironičnost té situace a zeptal se na to, co ho zajímalo. „Budeš dohlížet jen na šesťáky?”

Ve Snapeových očích se zajiskřilo. „Harry, to by nebylo přeci spravedlivé, kdybych tak jednostranně někomu stranil. Myslím si, že pokud mám být fér, musím být přítomný na všech hodinách.”

„Jinými slovy, chceš ho ponížit před všemi kolejemi a všemi ročníky,” řekl Draco.

Znovu ten nevinný tón. „Myslíš, že bych něco takového udělal?”

„Tohle dělá z Obrany docela zajímavý předmět,” dodal Harry.

„Zábavný, dalo by se říct...”

„Dost už o tom,” přerušil je Snape daleko normálnějším tónem. „Skutečně nemám v plánu dopředu vysvětlovat, co jsem si pro Arana nachystal. Vy dva jste skutečně neodbytní. Proberme teď raději, jak vysvětlíme události minulého čtvrtka.”

Harry přikývl. Také už o tom přemýšlel. „Dobře. Voldemort se nesmí dozvědět, že nás Lucius chytil. Mohl by pak z Remuse vytáhnout pravdu.”

„Mučením,” řekl Snape tónem toho, kdo to ví z první ruky. Pak rozhodným hlasem pokračoval. „Mluvil jsem o tom s Albusem a vymysleli jsme přijatelnou historku. Musím ti Harry říct, že by celou záležitost zjednodušilo, kdybych v momentě, kdy jsem s ním mluvil, věděl o tvých problémech s Aranem.”

Harry zrudl.

Otec se k tomu už ale nevracel. „Vaši spolužáci si všimli, že jste po obědě zmizeli. Předpokládali, že Aran protáhl váš trest až do svého volna. Z toho vyjdeme a řekneme, že během vašeho trestu Draco požádal o svůj zabavený amulet. Aran ho odmítl vrátit, protože je to od toho odporného hadího jazyka...” Snape se ošklíbl, „a pravděpodobně je tedy nabitý temnou magií a mohl by Draca zranit.”

„To zní jako něco, co by mohl říct,” doplnil ho Draco, sáhl si pod triko a hrál si s amuletem. Od té doby, co ho dostal ve Francii od Luciuse zpět, ho nesundal. „Po pravdě, více méně tohle ve třídě řekl.”

Snape vypadal vztekle, ale jeho hlas zůstal klidný. „A když ti Aran odmítl vrátit tvůj majetek, chtěl Harry použít krb, aby se se mnou spojil, ale Aran odmítl i toto. A tak v návalu nebelvírské tvrdohlavosti pro mě Harry poslal Patrona. To vysvětlí jeho existenci každému, kdo ho viděl utíkat chodbou.”

„Dobře vymyšlené,” řekl Harry a ignoroval Dracovu škodolibou radost při narážce na Nebelvír.

„A Aran samozřejmě nerozuměl Harryho hadímu jazyku,” pokračoval Snape, zpanikařil a seslal na Harryho Petrificus, právě v okamžiku, kdy byl vyslán stříbrný posel. Draco z toho byl pochopitelně vyvedený z míry a pokusil se seslat na Arana také Petrificus dřív, než ten člověk dokáže Harrymu doopravdy ublížit...”

„Pokusil se!” vykřikl Draco.

„Ano. A chybyls.”

„To tedy ne!”

Harry se zasmál. „Je to jen příběh, Draco.”

„Ale vypadám díky němu jako blbec!”

Harry se na něj podíval. „Vítej v mém životě.”

Draco teatrálně vzdychl. „No dobře, když se s tím dokážeš vyrovnat ty, tak já tedy také.”

Snape počkal, až jeho synové zmlknou. „Tak, abych pokračoval. V té chvíli si Aran všiml patrona. Věděl, že brzy přijdu. Než by se tedy pokoušel seslat Petrificus i na tebe, Draco, a měl mi potom co vysvětlovat, pokusil se kouzlem změnit tvou paměť. Nicméně protože měl ještě pořád tvůj amulet, který byl stvořen proto, aby tě chránil, kouzlo se obrátilo proti němu a zasáhlo ho.”

„A tohle tyrkysy dělají?”

Snape zavrtěl hlavou. „Ne, ale vzhledem k tomu, že ho Draco nosí už nějakou dobu, je uvěřitelné, že by byl spojený s jeho magií. Zejména, když zvážíme, jak už ho jednou spálil.”

Harry přikývl. „Myslím, že to dává smysl. Lidé by mohli věřit tomu, že se kouzlo odrazilo. Je to skoro to samé, co se stalo Lockhartovi.”

„Tak, a teď k tvému a Dracovu zmizení. Když už Aran nepředstavoval žádnou hrozbu, Dracovi došlo, že se bude vyšetřovat a jeho hůlka stejně jako Aranova ukáže Petrificus. A pochopitelně nevěřil, že mu Rada školy bude věřit. Pochopte, v tu chvíli totiž Draco nevěděl, že se Aranovi stalo něco s pamětí, jediné, co věděl, bylo, že ten člověk je v bezvědomí. V panice tedy sebral ten amulet a přivolal si letax.”

„Aha, problém se sebeovládáním,” řekl Draco kysele.

„Ano, přesně tak. Letaxem ses přenesl do Příčné ulice a potom ses s Harrym přenesl na bezpečné místo, které jsem pro vás dva vytvořil. Nicméně jakmile jste tam byli, neměli jste žádnou možnost se se mnou spojit, protože je velmi zabezpečené. Mě pak patron dovedl k Aranovi v bezvědomí, oba jsme s Albusem měli podezření, že se stalo něco špatného, ale nějakou chvíli trvalo, než nám došlo, co se doopravdy stalo.”

„Počkej. Máme problém. Aranova hůlka nemůže ukázat paměťové kouzlo. Jsem si naprosto jistý, že Lucius proklel Arana buď mou, nebo Dracovou hůlkou, protože jeho vlastní už byla v tu chvíli zničena. Ale Priori určitě neukáže, že by to kouzlo pocházelo z Aranovy hůlky.”

Snape se na chlapce zlověstně ušklíbl. „Teď už ano.”

Draco tázavě zdvihl obočí. „A my zrovna teď přijdeme s takovou historkou.”

„Ale on ji měl celou dobu Albus a Aran ji nedostane, dokud nebude celé vyšetřování kompletní.”

Ale Draco ještě pořád nebyl spokojený. „A jak může dál učit? Nechápej mě špatně, já jsem všemi deseti pro veřejně ponížení,” zamnul si ruce v šťastném očekávání, „ale rada školy by ho asi za použití paměťového kouzla nepochválila.”

Severus se na Draca podíval blahosklonně. „Je nepochybné, že ředitel ne vždycky všechno radě říká, protože v tom případě by mě už jistě vyhodili za to, že jsem smazal paměť Nottovi. Nicméně Aran asi stěží bude trvat na tom, aby se rada školy dozvěděla o jeho ukvapeném jednání.”

„A i kdyby to udělal,” dodal Harry, „stalo by se náhle z Luciuse Malfoye velmi spolupracující člen školní rady.”

„Přesně tak,” odpověděl jejich otec.

„Hmm,” vzdychl Harry, „tak to asi bude fungovat. Zrušil Draco moje zkamenění předtím, než jsme se přenesli pryč?”

„Myslím, že ne. Věděl, že bys trval na tom, abyste počkali na můj příchod. Když zvážíme to, jak už byl letos nespravedlivě vyhozen, je pochopitelné, že chtěl odtamtud co nejrychleji zmizet, aby mohl tvrdit, že tam nikdy nebyl.”

„A proč jsme oba skončili v nemocnici?”

„Cestování pod Petrificusem tě vyčerpalo.”

„No ano, jsem takový křehký.”

Snape přikývl, ale jeho pohled byl téměř omluvný.

„A proč jsem já potřeboval léčení?” zeptal se Draco.

„Asistované přemístění bylo na tebe příliš.”

„Pomfreyová ví, že jsem byl pokousaný od hadů od hlavy až k patě.”

„Albus jí řekl, že o tom nesmí mluvit.”

Draco vzdychl, „no dobře, ale já budu mít průšvih z toho, že jsem se přemisťoval bez licence.”

Snape nad tím jen mávl rukou. „Nic z toho nebude. Bystrozorové souhlasili, že to byla výjimečná záležitost.”

„Chápu, bystrozorové z Řádu.” přikývl Draco. „Není nad to, mít přátele na správných místech. A prominou mi i to, že jsem zcela evidentně praktikoval přemisťování už předtím? Anebo jsi tvrdil, že to byl můj první pokus, a nejenom, že jsem dokázal zůstat v celku, ale ještě přemístil i Harryho?”

„Naučil ses přemisťovat ode mne. Na tom není nic špatného.”

Harry se zakřenil. „A důvod, proč jsi to neučil mě, je předpokládám v mé nefunkční, slabé magii.”

„Ano,” přikývl Snape. „Harry, já vím, že je to na nervy jdoucí, ale čím víc se nám podaří nepřítele utvrdit v tom, že jsi bezmocný, tím větší bude naše výhoda překvapení.”

Harry už na to byl docela zvyklý a tak jen přikývl.

„Takže jsme domluveni? Tohle je historka, kterou vypustíte, až se vás bude někdo ptát na detaily.”

„Máme to říct i Ronovi a Hermioně?”

Snape zavrtěl hlavou. „Těm můžete, vzhledem k tomu, že jsou velmi dobře obeznámeni se stavem tvé magie, v soukromí říct pravdu.”

Harry se s úlevou usmál. „Skvěle. Díky, táto.”

„Zajímalo by mě, jestli skutečně pomohla Gregovi,” řekl Draco s hlavou trochu nakloněnou na stranu.

„Hermiona by se nevykašlala na něco, co slíbila.”

Draco nevypadal přesvědčeně, ale nic víc už k tomu neřekl.

Jedna věc na té historce Harrymu ještě pořád vadila. „Podívej, my rozšíříme tuhle historku a studenti budou věřit, že poté, co mě Aran proklel, se ještě pokusil zakouzlit paměťové kouzlo. Myslím, že bude vypadat vážně divně to, že smí ještě pořád učit, i když třeba pod dohledem.”

„Podle té historky, si myslel, že tě zaklel v sebeobranně,” vysvětlil Snape. „Což ukazuje na závažnou chybu v úsudku, ale ne na zlou vůli. Potom by dohled byl pochopitelný následek. A co se týče paměťového kouzla, můžete poukázat na to, že se mu ho nepodařilo úspěšně zakouzlit. Čímž vznikl prostor, jak to celé smést se stolu.”

„Smést ze stolu!”

Snape pokrčil rameny, jako by chtěl říct, že ministerská opatření ne vždy dávají smysl.

Osobně si Harry myslel, že by si Aran zasloužil něco horšího. Téměř to řekl nahlas, ale jak zná Snapea, tak ten chlap dostane, co mu patří. Už se nemohl dočkat. To přání se mu zdálo trochu temné a tak se ho pokusil potlačit a přál si už být sám, aby měl víc času na své jehly.

„Kdo na něj dohlížel, když ty jsi byl tady s námi?” zeptal se Draco.

„Bude zítra učit první den, protože Lucius, nebo amulet, podle toho, jakou historku zrovna použijeme, ho zranil.”

„A kdo bude učit Lektvary, zatím co ty budeš dohlížet na Arana?”

„Vymysleli jsme poněkud komplikovaný nový rozvrh.”

To, že Snape někomu dovolil, aby suploval jeho hodiny, vypovídalo o mnohém. Byl si jistý, že jeho otec si nepochybně nemyslí, že by kdokoli ze sboru byl schopen učit Lektvary odpovídajícím způsobem, zejména ne na pokročilé úrovni.

„Díky,” řekl Harry. Byl rád, že nebude muset být s Aranem sám. I když by si ten člověk zasloužil dostat vyhazov.

Snape se nezeptal za co. Pohled jeho očí říkal, že ví.

***

Harry netušil, jaká je situace u zmijozelského stolu, ale když se ve středu časně ráno objevil u snídaně, vypadalo to, že nikomu z Nebelvírských nepřipadá ta smyšlená historka divná. Samozřejmě, bradavičtí studenti byli zvyklí, že učitelé Obrany jsou pořádní pitomci a to, že jeden z nich zaútočil na Harryho s příliš nelišilo od toho, co dělala Umbridgová. Pár lidí prohlásilo, že by měl být vyhozen, ale pak se shodli na tom, že už se blíží konec školního roku a že je to v podstatě jedno.

Ron prohlásil, že ten chlap patří do Azkabanu, když takhle zaútočil na jeho kamaráda a že kdyby tam byl on, tak by neminul. Vyřídil přece Notta, nebo ne? Zopakoval několikrát, zatím co do sebe cpal další a další porce slaniny.

Harry měl co dělat, aby nevzdychl nahlas. Tenhle tak zvaný hrdina z Prasinek bude zklamaný, až se dozví, že ve skutečnosti Draco vůbec není neschopný.

„Určitě by ho měli vyhodit!” vztekala se Hermiona.

Harry se přidržel Snapeovi smyšlenky a řekl, že si Aran myslel, že jedná v sebeobraně. Což z něj sice dělalo úplného idiota, ale konec konců, byla přece řeč o Aranovi.

Všichni se tomu zasmáli, jen Hermiona byla tak otrávená, že odstrčila svůj talíř.

Jen o jedné věci se Harry nezmínil. O tom, že Snape teď bude dohlížet na Aranovy hodiny. Nebyl si jistý, jak tuhle novinku ostatní Nebelvíři přijmou. Hodně z nich ještě pořád jeho otce nemělo rádo. Což mu bylo sice trochu líto, ale docela tomu rozuměl. Teď lépe než před tím věděl, jak těžké bylo vyrovnat se s tím, jak se k němu celé ty roky Snape choval. Takže chápal, že se Deanovi, Seamusovi, Nevillovi a Parvati možná nebude myšlenka Severuse Snapea, potloukajícího se na hodině Obrany líbit.

Ačkoliv, možná se jim bude líbit, že pro jednou bude učit Lektvary někdo jiný. Harry přemýšlel nad tím, kdo z učitelů se té úlohy zhostí.

Ale stejně se o tom, že Aran teď bude pracovat pod dohledem, nezmínil. Jeho kamarádi se to tak jako tak už brzy dozvědí. Mají Obranu hned ve středu po snídani. Přistihl se, že se mu tam moc nechce.

Zapátral v kapse po své sirce. Pocit, že ji má, ho uklidňoval.

Když ji nenahmatal, téměř zpanikařil. Jediné, co našel, byla Salsa, která se mu omotala kolem prstů. Ale nakonec se ukázalo, že si ji dal do jiné kapsy, a tak se uklidnil.

„Pojď,” řekla Hermiona, vstala, uhladila si sukni a popadla knihy, „nesmíme přijít pozdě.”

Jasně, protože tam bude Snape a viděl by to, pomyslel si Harry. Zvláštní, když jeho otec poprvé řekl, že bude přítomen v hodině Obrany, zdála se Harrymu tahle vyhlídka úplně skvělá, ale teď byl zděšený a nebyl si jistý proč. Ale nebylo to jen proto, že se obával reakce Nebelvírských.

Harry pomalu vstal. Draco už na něj čekal ve dveřích do Velkého sálu. Oči mu zářily nadšením. „Jsi připravený?” zeptal se, „bude to zábava.”

„Co bude zábava?” zeptala se Hermiona a přejela pohledem z Draca na Harryho a zpět.

„Obrana je vždycky zábavná,” zakřenil se Draco, „nebo ty si to nemyslíš, Hermiono?”

„Jo, my si to taky myslíme,” řekl Ron a chytil Hermionu za ruku.

Dracovi se sice ještě pořád blýskalo v očích, ale ignoroval Ronovu nášlapnost.

Když přišli do učebny Obrany, Snape už tam byl, stál v rohu, ukrytý ve stínu, paže složené na hrudi. Harry si pomyslel, že vypadá téměř jako gigantický netopýr. Většina studentů si ho nevšimla, ale Aran si byl jeho přítomnosti dobře vědom. Nervózně se po něm po očku díval a jeho tvář byla ještě červenější než obvykle.

Dobře ti tak, pomyslel si Harry. Ponížil jsi mě, řekl jsi o mně, že jsem černokněžník a udělal ze mě zmijozelský cvičný cíl. Teď se budeš stydět ty. Všichni se dozvědí, že ti Brumbál nevěří natolik, abys mohl zůstat se studenty sám.

Ale mělo se ukázat, že tohle je ta nejzanedbatelnější část Aranova pokoření.

„Dávejte pozor,” řekl Aran téměř ostýchavě, ve snaze začít hodinu. Zcela evidentně ho vedle stojící Snape znervózňoval. Jeho hlas byl příliš tichý na to, aby ho všichni zaregistrovali a tak se studenti bavili dál.

Snape vystoupil ze stínu a pronesl poměrně nahlas: „Vždycky jste tak neschopný udržet si ve třídě kázeň, profesore? Třído pozor!”

Zmijozelští i nebelvírští šesťáci zmlkli, ale po chvíli se třídou rozletěl šepot: Co ten tu dělá, a kdo teď učí Lektvary?

Snape jen nadzdvihl obočí a okamžitě bylo ticho.

Aran teď stál před třídou rudý jako rak s rukama zaťatýma v pěst. Přesto se vzmužil. „Otevřete si učebnice a najděte si kapitolu o omezení Caninae,” řekl strnule.

„Až s tím budete hotoví, budu si volat studenty, kteří mají s tímhle kouzlem ještě pořád problémy...“

„Promiňte, pane profesore,” řekl Snape a definitivně vystoupil ze stínu, čímž získal okamžitě pozornost všech,”ale vzhledem k tomu, že jsou to studenti šestého ročníku...”

„Já přece vím, jak staří jsou mí studenti!” vyštěkl Aran.

Snape pokračoval, jako by nebyl přerušen. „Jsem si naprosto jistý, že jsou schopni přečíst si látku ve svém volném čase. Drahocenný vyučovací čas by pak měl být vyhrazen praktickému nácviku pod dozorem kvalifikovaného odborníka.”

Aran byl čím dál tím červenější, i když se Harrymu zdálo, že už to není možné. „Podívejte Snape, tohle je moje hodina a poběží tak, jak mně připadá vhodné!”

Harry věděl, že je to špatně, ještě před tím, než jeho otec stačil odpovědět.

„To zcela evidentně ne, vzhledem k tomu, že mě ředitel osobně požádal, abych až dokonce školního roku dohlédl na všechny hodiny Obrany,” prohlásil Snape ledově.

Třídou se znovu rozlehl šepot. Dohlížet? Všechny hodiny Obrany? A nebyla by to Hermiona, kdyby se nenaklonila k Harrymu, nezatahala ho za rukáv a nezeptala se: „A co teď bude s Lektvary?”

Harry k ní přes rameno zašeptal: „Budeme mít suplování.”

„Jste tu jen, abyste se díval!” prskal Aran a ruce se mu třásly, přestože je měl zaťaté v pěst.

„A zasáhl, pokud se mi to bude zdát vhodné, dodal Snape. Jeho naprosto klidný hlas jen zdůraznil to, jak hysterický je Aran. „Domníval jsem se, že to je vám jasné?”

A zjevně bylo, protože Aran už dál nic nenamítal.

„Skvěle,” řekl Snape a znělo to jako předení velké kočky. „Takže místo toho, abyste nechal studenty číst, budeme nacvičovat. Z vašeho předešlého komentáře jsem pochopil, že někteří studenti ještě pořád mají problém vykouzlit Caninae.“

Aran upjatě přikývl.

Třída mezi tím znovu utichla a oči všech přeletovaly tu k Aranovi tu ke Snapeovi. Harryho napadlo, že to vypadá, jakoby sledovali odrážeče, jak posílají potlouky sem a tam.

I když nebylo pochyb, kdo tuhle slovní bitvu vyhraje.

„Pochopil jsem to správně, že si voláte po jednom studenty, kteří mají problémy?” Snape zamyšleně svraštil obočí. „Na Caninae pracujete už nějakou dobu, nebylo by tedy efektivnější, kdybyste to kouzlo před tím, než ho budete chtít po studentech, ještě jednou předvedl?”

Draco zdvihl ruku. Aran ho samozřejmě ignoroval a přilil tím jen olej do ohně Snapeovi kritiky.

„Je vaším zvykem ignorovat studenty, kteří se dožadují vaší pozornosti?”

„Pan Mal...”

„Je to pan Snape,” opravil ho Snape ledovým hlasem, „je to docela urážlivé, když opomíjíte správné jméno mého syna. Vřele vám doporučuji, abyste změnil své návyky, profesore.”

Červeň z Aranových tváří zmizela a byla nahrazena až nepřirozenou bledostí. Možná, že je pitomec, ale ne zas až takový, aby nepostřehl ve Snapeových slovech hrozbu.

„Pan Snape už Caninae umí,” řekl Aran a poodešel od Mistra lektvarů.

„To snad, ale neznamená, že nemá co říct. Prosím, pane Snape?”

Draco vstal, pravděpodobně proto, aby ho bylo lépe slyšet. „Myslím si, pane, že byste měl vědět, že profesor Aran nám Caninae nikdy nepředvedl. Jen nám řekl, abychom si přečetli text a začali kouzlit.”

Snape se obrátil na Arana se šokovaným výrazem. „Skutečně? To je velmi neobvyklá praxe.”

Harryho napadlo, že vzhledem ke Snapeově vlastní posedlosti učení se ze zkušeností je to směšná poznámka. Na prstech obou rukou by spočítal, kolikrát jim Snape předvedl vaření lektvaru před tím, než ho začali vařit studenti.

„Dobře, takže to hned napravíme,” prohlásil Snape rozhodně. „Předveďte svého Caninae, pane profesore.”

Z nějakého důvodu se do toho Aranovi moc nechtělo. Popravdě vypadal dost zaskočeně. Ale Snape byl neústupný, a po chvíli se posměšně zeptal, „Nejste toho snad schopen, pane profesore? V tom je ten problém?”

Aran se naježil. „Samozřejmě, že ne! Slečno Patilová, pojďte sem, budete kouzlit proti mně...”

Snape předstíral údiv. „Proč, pane profesore, vždyť stojím přímo před vámi. Nebude jednodušší, když budu proti vám kouzlit já?”

„Udělá to slečna Patilová.”

Odněkud zezadu bylo slyšet Seamuse a znělo to trochu jako kuřecí zakvokání.

Aran předstíral, že to neslyší. Když na něj Parvati zaútočila neškodným žihadlovým kouzlem, mávl hůlkou „Canis Horribilis!“

Z Aranovy hůlky vylétl napůl průhledný chomáček srsti. Když dopadl na zem a začal ňafat na Parvati, došlo Harrymu, že je to jen štěňátko.

Štěňátko pomerančového špice.

Parvati se nedokázala ovládnout a rozesmála se,

A pak i celá třída.

A pak i Snape, jako by mu připadal Aranův Caninae tak směšný, že ani nedokázal zachovat profesorskou solidaritu.

Harry už před tím viděl svého otce smát se, ale ostatní studenti, až na Draca, ne. Upadli do šokovaného ticha.

Harry musel přiznat, že jeho otec dokáže situaci využít až do konce. Zalovil v kapse, vytáhl kapesníček a se smíchem si otřel oči. „Ale, pane profesore, tohle je opravdu to nejlepší co dokážete?” a pak daleko tišším hlasem, ale tak, aby ho všichni slyšeli, dodal, „Není divu, že mají vaši studenti problémy.”

Vztek zjevně zatemnil Aranovi mozek. „Předpokládám, že to dokážete lépe?”

Snape udělal pár kroků směrem k němu a zaujal postoj, jako při souboji. „Canis horribilis!”

Ta věc, co se objevila, ale nebyla, pokud to Harry dokázal posoudit, pes. Spíš obrovský, nebezpečný vlk, samé zuby a drápy, vyřítil se proti Aranovi, srst zbrocenou krví. Dokonce ani nebyl průsvitný, tak jako ostatní Caninae.

Aran zaječel a uskočil, zakopl o vlastní nohu a skončil na zádech na zemi. Parvati také uskočila, ale byla dost duchapřítomná na to, aby neupadla.

Snapeův Caninae obcházel ležícího profesora, vrčel, třída byla šokovaná, ale rozhodně ne ztichlá.

Sežere ho... u Merlinovy hůlky, vidíš to? Snape ani nepotřebuje, aby na něj někdo zaútočil, aby ho dokázal vykouzlit... Jak to vlastně dokáže...?

„Celý můj titul je profesor Snape,”zpražil Snape pohledem Deana. A pak další pohled přes polovinu místnosti, „pane Zabini, jestli napíšete během vyučování ještě jeden řádek, budete toho nekonečně litovat.”

Zabini bleskově schoval inkoust a pergamen a položil ruce na prázdný stůl.

Snapeův ďábelský vlk mezi tím pořád kroužil kolem Arana, jako žralok, kroužící kolem své kořisti. Když Snape zlehka mávl hůlkou, Caninae ustoupil.

Pak ale popadl špice, který pořád ňafal a poskakoval a zhltnul ho.

„Ale ne!” vykřikla Levandule.

„Silní vždy pohltí slabé,” řekl Snape, přistoupil k Aranovi a díval se na něj dolů. Pokračoval tišeji a možná právě proto to znělo ještě mrazivěji. „Vždycky.”

Snape vzhlédl a rozhlédl se po třídě. „Pamatujte si to dámy a pánové. Silní vždycky pohltí slabé. Učíte se tu v naději, že se stanete těmi silnými.” Ukázal na svého Caninae, který seděl a olizoval si nohu. „Zde vidíte, co člověk může dokázat, pokud má dovednost a vůli. A teď si každý vyberte svého partnera k tréninku. A během hodiny se několikrát vyměňte. Ten, komu se zatím nepodařilo Caninae vykouzlit, si může přijít sem dopředu pro radu.”

Nikdo se dopředu ke Snapeovi nehrnul, nebo alespoň do té doby, než mávl hůlkou a nechal ze stupínku zmizet toho zlověstně vyhlížejícího psovlka.

Ale pak se vytvořila malá fronta. A nebyl to Aran, od koho chtěli studenti pomoc.

Harry se trochu ušklíbl. Potřeboval pomoc při kouzlení Caninae, ale věděl, že ho to Snape může naučit během léta. Pokud jeho spolužáci potřebují radu, potřebují ji tady a teď.

Bylo milé, být pro jednou svědkem slušné výuky.

A od Snapea.

Harry nevěděl, jestli se má mračit, nebo smát.

***

Toho večera se ve společenské místnosti nemluvilo o ničem jiném, než o tom, jak úžasný učitel Obrany je Snape. A neříkali to jen šesťáci, ale i ostatní ročníky. A dokonce i Neville byl nadšený z toho, že ho učí Snape. Harry se celou dobu jen culil. Věděl, že se Percy mýlil, tehdy před léty, když říkal, že Snape touží po postu učitele Obrany, ale stejně bylo příjemné, že po všech těch hrůzách, co s učitelem Obrany užili, bude mít alespoň poslední tři týdny výuka Obrany slušnou úroveň.

„Brumbál by ho měl na příští rok najmout a bylo by to.“ Prohlásil nějaký páťák.

„Nemůže, To místo je prokleté,” řekl Harry, „proto jsme nikdy neměli dvakrát za sebou stejného učitele.”

„Do háje...”

Ron byl ten, kdo nakonec vyslovil otázku, která asi napadla mnohé. „Proč nedokáže stejným způsobem učit i Lektvary. Proč nás nenechá pracovat s tím, s kým chceme, a nedá nám dost času na to, abychom se naučili jedno, než začneme s druhým?

Harry pokrčil rameny, taky nad tím přemýšlel. „Myslím, že je při Lektvarech o tolik přísnější, protože jsou lektvary o hodně nebezpečnější. A pak...“ ztišil hlas, aby ho slyšeli jen Ron a Hermiona. „A taky se vytahoval na Arana. Chtěl vyhrát, i když, ne že by mu zrovna Aran byl soupeřem. A tak se předvedl v nejlepším světle.”

„Taky mě to napadlo.”

Hermiona odstrčila talíř a vstala. „Musím zajít za Dracem a říct mu, jak to šlo s Goylem. Bude potřebovat se čtením daleko víc pomoci...“

Ronovi se zablýsklo v očích a vyskočil. „Ty chceš jít sama ke zmijozelskému stolu, to tedy ne.”

„Děkuji, ale dokážu se o sebe postarat sama,” řekla Hermiona nakvašeně a zmizela.

„Ona to zvládne,” řekl Harry, „a navíc, myslíš, že by jí Draco nechal ublížit, když se dívám?”

Ron se posadil, ale otočil se a sledoval Hermionu po celou dobu co mluvila s Dracem a předávala mu něco, co vypadalo jako dlouhý kus popsaného pergamenu.

***

Po večeři, Draco přišel k Harrymu a oznámil mu, že návštěva u Maršy byla odložena. Chtěl, aby Harry přišel do Zmijozelu na návštěvu, ale Harry si přál být sám. Venku v Devonu si zvykl používat jehly několikrát za den. Teď, když byl mezi lidmi prakticky neustále, cítil jako by ho něco uvnitř pálilo.

To se pokouší dostat ven temná magie, uvažoval. Potřebuji víc bojovat se svým strachem.

„Promiň, potřebuji si promluvit s Nebelvírskými, uvidíme se zítra při vyučování.”

Draco přikývl, otočil se a odešel.

Ale jakmile došel do věže, řekl Harry svým přátelům, že je unavený a že si půjde hned lehnout.

„Ale já mám pro tebe poznámky z hodin, které jsi zameškal.”

„Podívám se na ně později,” řekl Harry a teatrálně zívnul. Věděl, že dohnat učení je důležité, ale to jsou i jiné věci. A Snape by s tím určitě souhlasil, jinak by jim nedovolil udělat si volno uprostřed školního roku.

„Ale je vážně brzo,” řekl Ron pochybovačně.

„Proč si myslíš, že nemůžu být unavený dřív než o půlnoci?” Harry byl čím dál tím netrpělivější. Potřebuje být sám. Hned! Proč si nejdou jeho přátelé prostě po svých?

„Jen mě napadlo, že možná budeš potřebovat lektvar,” řekl Ron, „máš ho ještě?”

„Jo, jasně,” lhal Harry. Popravdě žádný neměl, ale na tom teď nezáleželo. Rozhodně neměl v úmyslu spát. „Uvidíme se ráno.”

Když byl v posteli za zataženými závěsy, s jehlou v ruce, začal se cítit lépe. Nevěřil tomu, že by se mu vzhledem, ke všem těm kouzlům, které Ron a ostatní kolem postele zakouzlili, podařilo zakouzlit ještě Silencio. Ale navíc ho ani nepotřeboval. Byl čím dál tím silnější. Dokázal si probodávat ruce v naprosté tichosti. Když si vyhrnul rukáv a díval se na svoji ruku, bylo jako by se díval na dvě odlišné věci. Ta první, ho trochu děsila, a možná se mu z ní i trochu zvedal žaludek. Viděl ruku pokrytou rudými rankami, některé byly podebrané a okolo některých byly modřiny. Ale na druhou stranu viděl válečná zranění a to ho těšilo. Bojoval přece se svým strachem a vítězil. A to nebylo nic, za co by se měl stydět.

Několikrát za sebou se se zaťatými zuby a bez váhání bodl do ruky. Takhle to bylo v pořádku. Samozřejmě, vždyť ti lidé, kteří ho chtějí zranit to udělají tak bolestně, jak jen to bude možné. Harry byl v tom probodávání čím dál tím lepší.

Nebolelo to tak, jak by si byl býval myslel. Možná to zkusím levou rukou, pomyslel si. Přendal si jehlu do levé ruky a vyhrnul rukáv na pravé ruce. Kůže na spodní straně paže byla jemná a neposkvrněná.

Harrymu se zdála nedokonalá.

Pustil se do práce, zabodával jehlu znovu a znovu, občas se úplně netrefil tam, kam chtěl, protože jeho levá ruka nebyla tak šikovná jako pravá. Teď se Harry kousal bolestí do rtů. Na téhle straně to bylo horší.

Jenže horší, je někdy lepší.

Svou jehlu proměnil zpátky na zápalku až o hodně, hodně později, když slyšel, že jde někdo nahoru, aby si šel lehnout.

***

Čím častěji se Harrymu podařilo ukrást si pár chvilek pro sebe, tím lépe se cítil. Přišel na to, že vstát o něco dřív, je dobrý způsob, jak být s jehlami sám. Také poflakování se na záchodě fungovalo. I když věděl, že jedním okem se musí pořád dívat po duchách.

Také musel být opatrný při oblékání a svlékání, jak brzy zjistil. Po několika svých posledních cvičeních použil uzdravovací kouzlo. Fungovalo, ale ne tak dobře, jak by si býval byl přál. Kdyby někdo viděl jeho ruce, došlo by mu, že se děje něco divného. Pravděpodobně by si mysleli, že má neštovice, a asi by se nedokázal vyhnout návštěvě u madam Pomfreyové.

Škoda, že neví něco o mudlovských lécích, které na něj po Samhainu použil Severus. Harry se zakabonil. Možná, by je znal, kdyby se teta Petunie obtěžovala léčit jeho rány a šrámy stejným způsobem, jako opečovávala Dudlánkovy. Jenže vzhledem, k tomu, že většinu jich Dudley způsobil, ignorovala je. Protože přeci její úžasný chlapec nikdy nemohl udělat něco špatného.

Harry okřikl sám sebe. Je to pryč. Teta Petunie je mrtvá a starý Dudley taky. A na ničem z toho už nezáleží. Má novou rodinu, spoustu přátel, ne jako když byl mladší a Dudley všechny jeho kamarády vyhnal.

To, na čem teď záleží je, aby dokázal překonat svůj strach, aby až přijde ten správný čas, dokázal chránit svou rodinu a přátele. Takže si musel dát pozor, aby nikdo nic neviděl a nemohl se ptát. Nebylo zase tak těžké dát si na to pozor, když na to myslel.

Obrana byla pořád úžasná. Snape ponižoval Arana jak jen to šlo. Už jen tím by Harryho duch pookřál, ale ještě lepší na tom bylo to, že ostatní studenti konečně viděli ve Snapeovi učitele a ne jen mučitele.

A pak, hodiny Lektvarů. Některé nahradila profesorka Prýtová, některé McGonagallová. Ale v úterý a v pátek po obědě učil Lektvary pro šestý ročník Nebelvíru a Zmijozelu Albus Brumbál.

A ten je učil, jak si dělat sladkosti.

Připomnělo mu to vtip, který před dlouhou dobou udělal Snape. A kupodivu je jako první ředitel naučil jak si udělat citronové bonbóny. Bylo to skoro jako párty, všichni byli skloněni nad skleněnými hrnky místo nad kotlíky, vdechovali vůni tavícího se cukru a citronu. A pak nanášeli kapičky na papír, který si sami navoskovali.

Když přišel Harry v sobotu večer dolů na večeři, skoro se bál to Snapeovi říct. Ale nechtěl mít před otcem žádné tajnosti, takže když se ho zeptal, co je nového ve vyučování, řekl pravdu.

„Mmm, a předpokládám, že příští týden se budete učit karamelky,” řekl Snape.

Harrymu údivem poklesla čelist. „Ty to víš?”

„Ne, Harry,” řekl Draco, „jen má tak dobrý odhad.”

Harry ignoroval bratrovo vrčení. „Nechápu, proč ho necháš, aby tohle dělal ve tvých hodinách.”

Snape pokrčil rameny. „No jednak pochybuji o tom, že by se mi ho podařilo od toho odradit a navíc je to malá cena, za to, že smím být na hodinách Obrany. Ale především mi to nevadí proto, že už jsme začali látku sedmého ročníku.”

„Sedmého ročníku!”

Odpověděl bez mrknutí oka. „Ano, snažím se své studenty dostat tak daleko, jak jen mohu.”

Harry se rozhodl, že když už o tom začali, tak to i dokončí. „Všem se nám moc líbí ten způsob, kterým učíš Obranu.”

Snape se zakabonil. „Ale já Obranu neučím. Nemám chuť kvůli tomu opustit Bradavice. Jen dohlížím na učitele Obrany.”

„No dobře, dobře, samozřejmě,” Harry se zhluboka nadechl a začal znovu. „Tedy, jen se nám líbí, jak dohlížíš na učitele Obrany a...”

„Chceš říct, že se vám líbí, jak jsem toho hlupáka usadil.”

„To taky, ale vážně, myslím, že Levandule by se s Aranem nenaučila ani polovinu těch kouzel. Ale ty nám pomáháš, věnuješ se nám individuálně a ani nejsi ironický, tedy většinou. A já si vážně myslím, že v Lektvarech by to možná mohlo fungovat podobně. Co ty na to?”

Harry zadržel dech a doufal.

Otec se na něj dlouze zadíval. „Přes léto si to promyslím,” řekl nakonec.

Draco se trochu zakabonil. „Severusi, nemusíš nic měnit. Já jsem ve tvých hodinách nikdy neměl problémy.”

„Ale ty máš na Lektvary nadání,” řekl Harry, „a všichni ho nemají.“

„A to má Severus přizpůsobit svou výukovou techniku těm nejméně schopným? To není cesta k dokonalosti.”

„Možná by dokonalost jednoho nebo dvou lidí neměla být zaplacena tím, že se ostatní nic nenaučí!”

Snape zdvihl ruku, aby zastavil jejich dohadování. „Řekl jsem, že to zvážím. A nezahrajeme si, teď než půjdeme spát, kouzelnické scrabble?”

Harry skoro vybouchl. „Nemyslíš si, že tu zůstanu, že ne. Potřebuju se vrátit do věže kvůli nějakým kolejním záležitostem.” Kvůli jehlám, ty měl ve skutečnosti na mysli. I když ne, že by se kvůli nim, musel vracet do věže. Pořád měl v kapse tu sirku. Ale tady dole s otcem a bratrem tak blízko, na překonávání svého strach pracovat nemůže. Na to potřebuje víc soukromí.

Draco zalapal po dechu. „Já tu zůstanu a řekl jsem Severusovi, že ty možná také.”

„Tak tos mu řekl špatně,” oponoval Harry, „já musím odejít.”

„Tak on ti odpustil dnešní cvičení z Lektvarů a ty nemáš ani dost slušnosti, abys tu zůstal na návštěvě?”

Snape pokrčil rameny, „Lektvary už pro letošek skončily, ať už v hodinách, nebo o sobotách. A navíc Draco, byl to trest a myslím, že už bylo na čase ho ukončit. Mám ale v plánu zlepšit tvé schopnosti v Lektvarech, Harry a během léta tě naučím vařit ještě pár dalších.”

„Ty víš,” řekl Harry pomalu, „že když mě necháš vybrat, co se chci učit, je to pak rozdíl.”

„Souhlasím.” Snape se na něj podíval zpod přivřených víček a Harry měl pocit, že jeho otec přemýšlí o něčem v tomto smyslu: A teď abych se bál, že budeš chtít uvařit něco, jako byla Venetimorica... ale ta slova zůstala nevyřčena.

A to bylo dobře.

Vypadalo to, jako by Draco nepochopil tuhle neverbální komunikaci v místnosti, ale rozhodně nevypadal šťastně. „Harry, nemůžeš tu zůstat alespoň ještě hodinu? Prosím?”

Harryho zamrazilo v zádech. Asi to nějak souviselo s tím, jak napjatě na něj Draco zíral. Jako kdyby něco věděl. Jako by měl co říct a opravdu si chtěl s Harrym promluvit.

Ale tím víc, se teď chtělo být Harrymu o samotě. Odstrčil křeslo. „Kdo se mnou půjde? Protože já se opravdu musím vrátit do Nebelvíru.”

Snape přikývl a vstal.

Harry si nemohl nevšimnout, že Draco je kvůli něčemu smutný.

***

Vzhledem k tomu, že se přiblížil konec školního roku a v Lektvarech už se vyráběly jen bonbóny, studenti, kteří neskládali NKÚ a OVCE Si užívali období bez stresu. Harryho hodiny probíhaly uvolněně a některé byly i zábavné. Tedy až na Přeměňování. Vypadalo to, že McGonagallová se rozhodla bojovat proti lehkomyslnosti tím, že v jejích hodinách budou studenti pracovat s výjimečným nasazením.

Harrymu to zas až tak nevadilo. Vzhledem k tomu, že ředitelka Nebelvírské koleje nedělala rozdíl mezi ním a ostatními, dokázal se s obtížnými praktiky a dlouhými esejemi varovat. Nicméně když ho profesorka požádala, aby po vyučování zůstal, přepadla ho panika. Hrál si se svou sirkou, a zatím co namáhavě překládal další kouzlo do hadího jazyka přál si, aby to byla jehla. McGonagallová přece nemůže nic vědět, že ne?

„Pane Pottere, byla jsem požádána, abych vám sdělila, že na vás v ředitelně čeká návštěva. Heslo pro tento týden je Turecký med.”

Harry se zakabonil. „Návštěva, madam?”

Po ředitelčině přeběhl, před tím než odpověděla, úsměv. „Starý přítel, který se nedávno vrátil z kontinentu. Přišel si sem vyzvednout nějakou rešerši.”

Remus. Harryho obličej se rozzářil v širokém úsměvu. Ale jen na chvíli. V dalším okamžiku pocítil takový strach, že mu téměř přestalo bít srdce. „A to chce mluvit konkrétně se mnou?”

„Ano, a je to tak zvláštní? A teď běžte, je to zaměstnaný člověk a nemá na vás celý den. A vy také ne. Pokud chcete mít ta vaše kouzla roztříděná do příštího týdne.”

Harry tedy vyrazil do ředitelovy kanceláře, a čím víc se blížil, tím těžší měl nohy. Remus určitě mluvil s tím obrazem, pravděpodobně dlouho. Co mu asi ten bastard mohl říct. Harry polkl, zoufalství mu vzalo všechnu sílu a náhle byl hrozně vyčerpaný. O Bože, Lucius mu mohl říct, že se měním v Temného mága. A Remus sem pravděpodobně přišel, aby se ujistil, že neudělám z dalšího smrtijeda sochu... Harry nedokázal ovládnout své myšlenky. Nevadilo by, kdyby šlo o Belatrix Lestrangeovou nebo Petera Pettigrewa.

Náhle byl tak nervózní, že to nemohl vydržet, schoval se do výklenku, obrátil se zády do haly, aby mohl sirku přeměnit. Několik rychlých bodnutí a dýchání se mu ustálilo. Bylo mu lépe.

Stáhl si rukáv a pokračoval v cestě.

Když vystoupal po točitém schodišti a zaklepal na těžké dřevěné dveře, přál si, aby byl býval strávil s jehlou v tom výklenku víc času. To přeci nemůže být dobré Znamení, že s ním chce Remus mluvit o samotě, že ne?

„Vstupte,” řekl hlas, který Harry dobře znal. Usmál se nervózně a otevřel dveře. To co uviděl, bylo důvěrně známé, ale přesto tak bizarní. Tvář byla Remusova, to ano, ale oděv ani vzdáleně nepřipomínal Remusův obvyklý obnošený hábit. Neměl ponětí, co by měl říct o oblečení a o všem ostatním a tak tu situaci zlehčil, jak si myslel, že by to udělal Sirius. Nejprve zavřel dveře. „No tedy. Nejdem si jistý, že se mi ten nový vzhled líbí.”

Remus se zakřenil, na chvíli zaujal malfoyovskou pózu. Ale na Remusovi vypadala nepatřičně. A oblečení mu taky neslušelo. Střižené bylo perfektně, těžké hedvábí padalo v elegantních záhybech na zem, ale v té ocelové šedi vypadal Remus poněkud nemocně. Nebo to možná bylo proto, že na vychrtlou vlkodlakovu postavu bylo příliš velké.

Harry si dovedl představit, jak by to slušelo Luciusovi, byl to přesně ten odstín ocelové šedi, kterou měly jeho mrtvé, chladné oči.

„Přišel jsem, tak říkajíc v převleku dnes ráno, ale počkal jsem, aby ten efekt vyprchal, než mě uvidíš,” řekl Remus tiše, teď už bez úsměvu. „Mám přeměnit i oblečení?”

Úžasné. Dokonce i člověk, který by ho měl znát nejlépe, si myslí, že je slaboch.

„Já to zvládnu,” řekl Harry suše. „Už jsem tě tak viděl, pamatuješ. A bylo to v pořádku, když jsem překonal ten šok.”

Remus se soucitně usmál. „Přesto si myslím, že jsem se měl převléknout. Ale dost o tom. Tvůj otec a já pracujeme na nové verzi lektvaru. Severus odstraňuje nějaké poslední zádrhele ve formuli.”

Harry se trochu zamračil. I on si dokázal představit, jaké by to mohly být zádrhele. „Jo, já už vím, jak to funguje. Hermiona mi řekla, že nelze použít Mnoholičný lektvar pro zpodobnění někoho, kdo je mrtvý.”

„Obvykle to tak je,” odpověděl Remus. „Ale jak jistě víš, je to Severusova vlastní nová varianta. Trochu méně šalamounku, více topení při vaření...” Remus si prohrábl prošedivělé vlasy. „A dost s lekcí Lektvarů. Jsem si jistý, že toho máš doma nad hlavu.”

„No ne zas až tolik kolik si myslíš.” Hm, teď když na to myslel, bylo opravdu docela pozoruhodné, že Snape zrušil zbytek jeho sobotních trestů. Ne že by jich zbývalo ještě moc. A samozřejmě naznačil něco o dalších lekcích v létě, ale ať je to jakkoliv, Harry musel uznat, že to od jeho otce nebylo nerozumné. „Takže potřebuješ se setkat se Severusem? Je na Obraně s Aranem. Myslím, že právě teď učí páté ročníky Havraspáru a Mrzimoru, ale jistý si nejsem. Mám to zjistit?”

„Ne, ne. Všechno vypadá dobře.” Remus se posadil do pohodlného křesla u krbu a přehodil si nohu přes nohu. „Chtěl jsem si trochu promluvit s tebou, Harry.”

Harry se posadil, usilovně se snažil uvolnit, ale uvnitř bal napjatý. O čem mohl chtít Remus diskutovat? Ještě se nezmínil o portrétu. Možná nepřišel kvůli tomu. Doufal Harry upřímně.

„Promluvit? Nic moc se nestalo, od té doby co jsme se viděli na Grimmauldově náměstí.”

„Předpokládám, že učení je teď pro tebe úleva, po tom čím jsi prošel.” Remusův vlídný úsměv Harrymu jasně řekl, že předmět rozhovoru je otevřený. Remus nechtěl diskutovat, on očekával, že mluvit bude Harry.

Tak to Harry udělal. „Spousta mých spolužáků reptá, že nevědí, jak přežijí letní prázdniny. Ale s tím já si starosti nedělám. Konec konců jsem toho v tomto školním roce hodně zameškal.” Neodolal, aby nedodal. „Nikdo si teď nestěžuje na Obranu. Víš, že teď Severus dohlíží na Arana? Je to úžasné – tolik zábavy jsme si neužili od doby, cos učil ty!”

Remus vytřeštil zrak. „To je skutečně neočekávané. Nemyslím si, že byste to bývali cítili takhle, když mě Severus za úplňku suploval.”

Harry zrudl. „No, on se jenom snaží ponížit Arana. Mimo jiné tím, jak předvádí, o kolik je lepší učitel. Když zastupoval tebe, bylo to... z jiného důvodu.”

Remus přikývl. „Skutečně si nedokážu představit, čím vším si musí Aran projít, když má Severuse za zády. Člověku by ho skoro začalo být líto.”

Zdálo se to jako dobrá příležitost povyprávět Remusovi o několika barvitějších incidentech, které se staly při hodinách Obrany - některé z nich zažil sám a o některých zaslechl ve společenské místnosti anebo ve Velké síni. Čím déle Harry mluvil, tím lépe se cítil. Nebyl žádný důvod znepokojovat se. Remus se jen potřeboval ujistit, že se Harrymu daří dobře.

Ale jak se ukázalo, Remus byl o něco citlivější než Harry předpokládal.

Když Harry dovyprávěl historky o Obraně a dosmáli se, Remus se naklonil dopředu a zlehka se dotkl jeho ramen. „Harry, jsi opravdu pořádku? Vím, že nemáš rád, když se dělá rozruch kolem toho, jak hrozné věci se ti staly, ale...“ Remus si povzdychl. „Ale nemůžeš to všechno odbýt jen mávnutím ruky. Zejména ne, po takovémhle výjimečném traumatu.”

Harry se vytrhl z Remusova jemného sevření. Slova jako extrémní a trauma pozbývají smyslu, když se váš život skládá hlavně z takovýchto událostí. „Myslíš, že to bylo horší, než vidět, jak má vlastní krev přivádí k životu vraha mých rodičů? Myslíš, že to bylo horší, než přijít o oči?“ Harry cítil, jak v něm narůstá vztek a pokoušel se ten pocit potlačit. Nakonec promluvil docela klidně. „Vážně, Dracovi se vedlo daleko hůř než mně.”

Remus počkal, dokud se mu Harry nepodívá do očí. „To si nemyslím Harry. Nikdy předtím jsi nezabil člověka.”

Harry si pomyslel, že to není tak úplně pravda, a zaplavily ho výčitky svědomí. „Podívej, děláš si starosti úplně zbytečně. Vím, že to byla nehoda a vím, že to kouzlo už nemám nikdy použít. Problém je vyřešen.”

Remus se v křesle zavrtěl a prsty zabořil do vzácné látky svého hábitu. „Řekl bych, že tě znám docela dobře. Musíš být zděšený.” Remusův hlas se ještě o něco ztišil. „Protože já jsem byl.”

Harry k němu vzhlédl překvapeně a s takovou hrůzou, kterou nikdy před tím nepocítil.

„Ale ne, ne,” řekl Remus jemně a mávl rukou, jako by se snažil zaplašit Harryho myšlenky. „Nechtěl jsem říct, že jsem byl zděšený tím cos udělal, nebo tebou, chtěl jsem říct, že jsem byl zděšený, když jsem zjistil, jak snadné je zabít člověka. Vím, jaké je to disponovat silami, které nemáš vždycky pod kontrolou, vím jaké to je, když se bojíš, že někomu ublížíš, i když nechceš.”

„Aha,” hlesl Harry, a jestli před tím byl zmatený, teď mu myšlenky divoce vířily v hlavě. Ano, Remus to přece zná, on ví, jaké to je, mít uvnitř sebe skrytého netvora.

Harry se najednou cítil špinavý, jako by byl špatný a nečistý. Necítil se tak proto, že Remus je vlkodlak, protože on je přece horší, protože jeho nikdo nekousl a nedostal otřesnou nemoc. Remus si nedokáže pomoct a pod silou úplňku se vždycky promění. Ale Harry by měl být schopen zastavit svou temnou magii. V duchu nad tím pokýval hlavou a byl rád, že našel způsob, který mu pomůže udržet ji pod kontrolou. Jen se bude muset víc věnovat svým jehlám. Bude si muset najít víc času, kdy bude sám, tak, aby na tom mohl pracovat.

Došlo mu, že zůstal příliš dlouho zticha, odkašlal si a po krátkém zaváhání řekl něco, o čem si myslel, že rozptýlí Remusovy starosti. „Je prima, že sis se mnou přišel popovídat, ale vážně se necítím až tak špatně. Když budu opatrný, tak jak mě Severus učí, dokážu svá kouzla s hůlkou udržet na uzdě a všechno bude v pořádku.“

Vlkodlak si nahlas povzdechl. „Harry, popření není řešení.”

„Cože?”

„Popření,” odpověděl Remus a jeho oči potemněly vzpomínkami. „To mi vždycky říkala tvá máma. Popření není řešení a říkala mi to často. Vždycky obrátila oči v sloup a prohlásila, že jsme směšní paličáci a že bychom nepřiznali, jak se doopravdy cítíme, pokud se nenapijeme Veritaséra.”

Tentokrát se Harry doopravdy rozesmál, teda skoro.

„Zcela evidentně měla zálibu v přehánění, ale v jednom měla Harry pravdu, není dobré skrývat své pocity. Merlin ví, že jsem to dělal a nakonec jsem toho vždycky litoval.”

„Já nic neskrývám,” stál si na svém Harry. Ale skrýváš, ozval se uvnitř jeho hlavy tichý hlásek. Skrýváš se ráno, v poledne a večer, abys do sebe mohl bodat jehly.

Další hlásek se s ním hádal. Protože musím!

„Rád bych si myslel, že tě znám,” řekl Remus hlasem naplněným soucitem. „A Harry, já tě znám. Jsi úžasný, jemný, laskavý kluk. Musíš se cítit nekonečně provinilý za to, co jsi udělal Malfoyovi, ale prosím tě věř mi, když ti říkám, že jsi neudělal nic špatného. Není to tvá chyba, že je tvá magie tak silná. Nemůžeš za to, kým jseš. Vím, že je teď tvým otcem Severus, ale taky budeš navždy Jamesův syn, chápeš? Harry, mám tě rád úplně stejně, jako dřív.”

Harry najednou měl pocit, že se udusí. Předtím, když Remus zmínil jeho mámu, cítil se dobře. Ale teď, když se zmínil i o otci, měl pocit, že se pozvrací. Nikdy mě ani nenapadlo, zamyslet se nad tím, co by máma a táta říkali na to, co jsem udělal. Položila by za mě moje máma život, kdyby dopředu věděla, kým se stanu?

„Harry, jsi v pořádku? Vypadáš trochy mimo sebe.”

Trochu? Zeptal se Harry téměř nahlas. Všichni, až na mě, si myslí, že se cítím hrozně. Všichni si myslí, že mě to musí žrát za živa. Co by udělali, kdyby věděli, že opak je pravdou? Ještě pořád by mě měli rádi?

„To je v pořádku Harry, můžeš mi to říct,” naléhal Remus tak upřímně, až Harry náhle pocítil chuť pořádně ho kopnout. „Není žádná ostuda být z toho zničený.”

Jenže Harry nebyl zoufalý a v tom byl ten problém. Místo lítosti, kterou od něj všichni očekávali, byl jen bez emocí a nad vším, jako by to všechno pozoroval někde z dálky. Nebo jakoby pozoroval někoho jiného, jak mluví s přítelem někoho z rodičů. A tak mohl říct vlastně jen jednu věc. Nemohl připustit, jaká zrůda vlastně je, musel předstírat, že se cítí tak, jak si všichni myslí.

„Máš pravdu, Remusi,” řekl Harry pomalu. „Cítím se hrozně z toho, co jsem musel udělat, ale nechce se mi o tom mluvit a přidělávat někomu starosti.”

Remus přikývl, jako že rozumí a přitom nerozuměl vůbec ničemu. Nikdo ničemu nerozuměl. Harry zůstal sám.

„Chci říct...” Harry polkl a snažil se vymyslet, co ještě by tak asi Remus chtěl slyšet. „Vím, že ještě budu muset zabít Voldemorta a nechci, aby si Řád myslel, že toho nebudu schopen. Je válka a chci, aby všichni věděli, že o tom vím. Ale ve skutečnosti se z toho, co jsem Malfoyovi udělal, cítím hrozně. Ne z toho, že je mrtvý, ale z toho, co to vypovídá o mně. Já...” Harry se tak zabral do svých myšlenek, že málem začal mluvit o monstru schovaném uvnitř. „Ale nicméně vím, že zabití Malfoye, byla nehoda. Necítím se kvůli tomu provinile. Jen prostě potřebuju trochu čas, dobře?”

„Čas zhojí všechny rány,” usmál se na něj Remus. „A co se týče války, Harry. Neměl bys o tom ještě vůbec přemýšlet. Ne, dokud nebudeš o hodně, o hodně starší. Nikdy si se s těmito věcmi neměl setkat. Přál bych si mít nějakou možnost tě toho všeho zbavit. Ale chci, abys věděl, že se toho boje nezúčastníš sám. My všichni jsme v tom s tebou.”

Harry roztřeseně přikývl. Chtěl pryč, jak jen to bude možné. Celé tělo ho pálilo nervozitou a věděl, že existuje jen jeden jediný způsob, jak se těchto pocitů zbavit. Potřebuje trénovat. Potřebuje bojovat se svým strachem, protože až dojde na lámání chleba, bude to jen on, proti Voldemortovi, protože nechce, aby do tohohle boje byl zatažen kdokoli další. A přitom jsem to už dovolil, když jsem nechal Remuse, aby se převlékl za Luciuse. V jeho vlastním domě. Remus už je do toho vtažený příliš hluboko a pravděpodobně to všechno skončí jeho smrtí.

Harry před vší tou temnotou zavřel oči.

„Harry?”

Chlapec zprudka otevřel oči a pokoušel se tvářit, jako že je všechno v pořádku. „Díky, Remusi, že sis se mnou přišel promluvit, ale vážně, už budu muset jít. Brzy mi začne hodina...” natáhl se pro učebnice, které si položil na zem.

„Hodný chlapec. Přece nenecháme strhnout body Nebelvíru za nedochvilnost.”

„Jsem i Zmijozel.”

Remus se znovu usmál. „Samozřejmě že jsi.” Sáhl do vnitřní kapsy svého elegantního hábitu a vytáhl zdobenou obálku. „Vem si to, Harry. Když už ne z jiného důvodu, tak alespoň pro klid mé duše. Kdyby sis chtěl promluvit, o čemkoliv, zavolej mi krbem na Grimmauldovo náměstí. Budu tam teď nějakou dobu, než začne má nová mise.”

Harry přikývl a vložil obálku do knihy. Když Remusovi děkoval, nedokázal se mu podívat do očí. Jak by se mohl podívat na někoho, kdo mu tak slepě důvěřuje? Na někoho, kdo si o něm myslí, že je jemný a laskavý kluk, když ve skutečnosti za to, že zabil, necítí ani tu nejmenší lítost?

Harry byl rád, že ví, co má dělat. Vběhl na nejbližší prázdný záchod, zakouzlil ho tak, aby ho nikdo nerušil, vytáhl svou sirku a přeměnil ji kouzlem s hůlkou, tak, aby už navždy zůstala pevná. Rozhodl se, že bude lepší, když už teď navždy bude jehlou. A tak bude pro příště vždy hned připravena k použití.

Tentokrát, když přiložil jehlu na své předloktí, ujistil se, že najde ta nejcitlivější místa.

Všechna.

***

V následujících několika dnech se Draco pokoušel promluvit si s Harrym celkem třikrát, ale ten ho vždy odmítl. Draco nic neví. Nemůže vědět. Nikdo neviděl Harryho použít jehly, dokonce ani žádný duch. Harry na to dbal. Ale přesto si zřejmě Draco myslí, že je s Harrym něco v nepořádku, proč by jinak na tom rozhovoru tak trval?

Harry se začal úmyslně vyhýbat Dracovi, a rozhodl se si s tím nijak nelámat hlavu, což mu Ron evidentně schvaloval.

Příští čtvrtek, když se Obrana chýlila k závěru, Harry kvapně sbalil svoje věci a odcházel. Draco byl rychlejší, postavil se před Harryho, dříve než Harry stačil vyjít ze dveří učebny. „Pojďme na večeři k Severusovi,” řekl.

Harry potřásl hlavou. „Lituju. Pořád se snažím dohnat učení z doby, kdy jsme si udělali malé prázdniny.”

Draco naštvaně řekl: „Harry, já vím, kolik jsme toho zameškali. Nemůžeš v tom přece být zahrabaný. Půjdeme, ano? Opravdu si s tebou potřebuji o něčem promluvit. Pohledem přejel dav tlačících se Nebelvírů. „A raději někde v soukromí, ano? Je to trochu... citlivá záležitost.”

Tento úvod, jen zhoršil Harryho paniku. Neměl v plánu, přiblížit se k Dracovi, co si s ním chce promluvit o citlivé záležitosti blíž, než na míli daleko. Ne pokud tomu dokáže zabránit.

„Nemůže to počkat?”

„Ale já už čekám dlouho,” vykřikl Draco.

„Jo. Hm, tak dobře, pokusím se udělat si čas.” Harry věděl, že se chová jako prevít, ale nevěděl, jak jinak situaci vyřešit. „Uvidíme se později!”

Pokusil se nenechat se rozhodit tím, že Draco odběhl pryč a míří přímo k jejich otci, který tam vpředu dával Aranovi co proto, kvůli neefektivním způsobům vyučování.

Harry nevěděl, co přesně může Draco Snapeovi říci, ale příští den u oběda se u nebelvírského stolu Snape zastavil a požádal Harryho, aby přišel do domů na večeři. Harry se pokusil vymluvit, ale otec byl neoblomný.

Ach Bože, což jestli Draco nějak zjistil, co přesně Harry dělá? A když se s ním Harry znovu a znovu odmítal bavit, šel se svým podezřením za Snapem? I když bylo těžké uvěřit, že by to mohla být pravda, vždyť přece pokud by otec věděl, co dělá se svýma rukama, vyřídil by si to s ním hned a nečekal by na večeři! I když byla tu možnost, že Snape pochopil proč to dělá to dělá a souhlasit s tím.

Kvůli tomu všemu, se Harry vůbec netěšil na páteční hodinu Lektvarů. Bez ohledu na to, že připravovali Marshmelow, aby je snědli s karamelkami, zhotovenými ve čtvrtek. Harry, nervózní a plný obav, mohl myslet na jedinou věc, která ho mohla uklidnit. Skrčil se do skříně s přísadami a dvakrát se rychle bodl do obou rukou. Teď to bylo lepší. Stáhl rukávy dolů a zapnul si manžety, zapíchl jehlu do švu, kde ji schovával.

Bylo opravdu dobré, když ji měl takhle pořád po ruce.

Ukázalo se, že skříň se zásobami nebyla zrovna nejúžasnější místo na hrátky s jehlou. Když se Harry obrátil, stál Dracovi tváří v tvář. Harry nedokázal říct, kolik toho bratr viděl. Anebo kolik mu toho došlo.

Draco vypadal zmateně, ale také znepokojeně. Harry se cítil hrozně.

„Co to tu děláš?” zeptal se Draco, prohlížel si Harryho jako by se pokoušel na to přijít. „Nepotřebujeme žádné lektvarové přísady, když děláme marshmallow.”

„Co ty tu tedy děláš?”

Draco přimhouřil oči, zřejmě kvůli naštvanému tónu, kterým Harry promluvil. „Ve skutečnosti tě sleduju. Pokoušel jsem promluvit si s tebou, jestli ses toho nevšiml.” Draco mluvil stále rozmrzeleji. „Jen jsem chtěl vědět, jestli přijdeš dnes na večeři, Harry. Severus tě pozval, že ano?”

Harry zaťal zuby. „Ty víš, že to udělal. Navedl jsi ho!”

„Jo, protože se nám oběma vyhýbáš! Myslíš, že si toho nevšiml?”

„Jen jsem měl trochu moc práce...”

„Harry, já s tebou potřebuju mluvit! Myslím, že už jsem ti to říkal?”

„Chlapci,” přerušil je někdo třetí, naplněný laskavostí a moudrostí. „Myslím, že začalo ochutnávání u vašich pracovních stolů. Potřebuješ něco?”

„Jen svého bratra,” mumlal Draco. „I když to vypadá, že jsem ho ztratil”

Harry si pomyslel, že je to způsob, jak říci, že není úplně při sobě a že je to zmínka o jehlách?

„Možná, že vím, o čem chceš se mnou mluvit,” opáčil slovy tak chladnými, že ho zamrazilo, když je vyslovil. „Musíš se k tomu pořád vracet? Nenapadlo tě, že já o tom třeba už mluvit nechci. Už jsem si to v hlavě srovnal.”

Dracovy stříbrné oči ztvrdly do šeda. „Možná. Víš, já si skutečně myslel, že tě znám dost na to, abych... no nevadí!”

„Fajn,” řekl Harry a odstrčil Draca, aby se dostal od skříně. „Takhle to vyhovuje i mně!”

„Draco, chlapče,” slyšel Harry ředitelův hlas, „je všechno v pořádku?”

Pokoušel se zaslechnout, co Draco odpověděl, ale pak se vedle něj objevila Hermiona, vtiskla mu do ruky kostku čerstvého marshmelow a žvatlala o tom, jak si myslí, že pro svoji várku měli použít trochu víc té vody z pomerančových květů.

***

Harry vůbec nechtěl jít dolů na večeři, ne po té hádce při hodině Lektvarů, ale nebyl tak hloupý, aby si myslel, že má na výběr. Kdyby se vymlouval, Severus by si ho našel.

A Harry neměl šanci ukrýt se před otcem, zejména když Severus byl ten, kdo měl teď záškodnickou mapu.

Harry se zamračil. Proč mu ji Severus nevrátil? Přece už ji nebylo třeba studovat jako důkaz k Dracově očištění. Možná by si o ni měl Harry říct. Mohl by ji použít, aby viděl, jestli se někdo neblíží, když na záchodě používá své jehly.

Když se Harry toho dne později večer objevil ve sklepení, byl jeho otec sám, Draco tu ještě nebyl.

Harry se trochu styděl za to, že se mu proto ulevilo. Popravdě doufal, že se Draco vůbec neobjeví.

Ale Snape tuhle naději brzo zničil. „Řekl jsem tvému bratrovi, že bych si s tebou chvíli rád promluvil o samotě,” prohlásil, když došli do kanceláře a pokynul mu aby se posadil. Snape evidentně přišel domů teprve před chvílí, protože se svlékl ze svého učitelského hábitu jen chvíli před tím, než se posadil do křesla naproti svému synovi.

Harrymu to připomnělo všechny ty příležitosti, kdy si sem přišel se Snapem jen tak poklábosit, ať už před adopcí anebo po ní. Všechny ty dlouhé rozhovory, které spolu vedli o všem a o ničem prostě jen proto, aby se lépe poznali.

Od té doby co se vrátil do věže, mu tohle trochu scházelo.

Ale nevypadalo to, že by to měl být hovor o ničem. To dal Snape najevo hned na začátku. „Takže,” řekl, překřížil dlouhé nohy a upřeně se podíval na Harryho, „mám pocit, že se mi vyhýbáš.”

Harry strnul. „Ty máš ten pocit, nebo to říkal Draco?”

Snape nadzdvihl obočí. „Ano, tak nějak se stalo, že vím, že Draco má pocit, že tě něco trápí. Nicméně nezávisle na tom jsem se i já všiml, že při Obraně jsi byl vždy na druhém konci místnosti než já.”

Harry to nedělal vědomě, dokonce si toho ani nevšiml. „No to ty jsi chtěl, abychom střídali partnery,” řekl a sám byl zaskočen tím, jak pitomě to zní.

„Možná proto raději učím Lektvary. Studenti přede mnou nemohou utéct.”

Harry pochopil, že to byla snaha o žert a tak se pokusil usmát. „Promiň,” dodal, „neutíkal jsem před tebou. Jen jsem prostě ve velkém stresu.”

„Ano, to vidím,” řekl Snape a dlouze si Harryho prohlédl. „Naplno mi to došlo, když mi Draco řekl, čím vším jsi v Luciusově domě ve Francii prošel. A to mi ani nebyl schopen říci všechno. Byl s tebou, až když ho Lucius pustil z té jámy s hady.”

Snape se znovu odmlčel, pravděpodobně očekával nějakou Harryho odpověď. Harry měl pocit, že jeho otec bude čekat celou věčnost, pokud to bude nutné. „Nebylo to zas až tak zlé. Nebylo to takové mučení, jakým prošel Draco.” Harry polkl. Bylo těžké o tom mluvit, ale nechtěl, aby si toho otec všimnul. „Chvíli mi opravdu hnusně vyhrožoval, co všechno udělá s mýma očima, pak mi zničil odznak a donutil mě svléknout se.”

„Donutil tě svléknout se?”

Z tónu, který neměl daleko k výkřiku, Harrymu došlo, že to otec celé špatně pochopil. „Ne, jen košili!” pospíšil si s vysvětlením a zrudl při pomyšlení nad tím, co asi jeho otce napadlo. „Chtěl mě jenom ponížit. Nedotkl se mě... nebo tak něco.”

„Jenom košili.”

Snapeův hlas byl bezvýrazný, jako by nemohl uvěřit, že se Lucius Malfoy spokojil jen s košilí. Což měl asi pravdu a tak si Harry řekl, že by mu měl vysvětlit i konec. „Vyhrožoval, že mě nechá svléknout úplně, prý pro hosty, ale pak se rozhodl, že by nechtěl poplašit Draca. Lucius doufal, že ho donutí změnit Strany. Ale samozřejmě, že měl v plánu ho podvést.”

Snape se dlouze nadechl a pak zhluboka vydechl. „Je mi líto, že ti ten člověk tak ublížil.”

Harry pokrčil rameny a pokoušel se nemyslet na to, jakou radost by mu udělalo, popustit uzdu své divoké magii a usmažit Luciuse do křupava. „Ve skutečnosti mi nijak zvlášť neublížil.”

„To říkáš jen proto, že jsi ve svém krátkém životě už tolik vytrpěl.”

Což je možná pravda. „Nenechal bych ho udělat něco opravdu hnusného. Podívej, Lucius si myslel, že mě má pod Imperiem. Nechal jsem ho ať si to myslí a čekal na nějakou příležitost, abych mohl pomoci Dracovi. Měl bys na mě být hrdý. Choval jsem se jako pravý Zmijozel.“

„Mýlíš se, když si myslíš, že jsem hrdý jen na tvé zmijozelské vlastnosti. Hned na začátku jsem ti řekl, že i tvé nebelvírské přednosti jsou užitečné.”

Takhle nad tím Harry už dlouho nepřemýšlel. Ta myšlenka ho uvnitř zahřála a pomohla mu, aby se uvnitř cítil méně zraněný.

„To kvůli Luciusově chování ses nás v Devonu tak stranil Harry? Předpokládal jsem, že tě prostě jen nebaví poslouchat, jak dáváme s Dracem dohromady ty dokumenty, ale teď se mi zdá, žes k tomu měl i nějaký hlubší důvod.”

Ten hřejivý pocit, který Harryho před chvílí zaplavil, se vystupňoval a teď už ani zdaleka nebyl příjemný. Úplně mu hořel zátylek a cítil, jak se potí. Protože on měl svoje důvody. Své děsivé síly, jehly... a teď to mohl všechno svést na to, že ho Lucius donutil se svléknout. „Já, měl jsem o čem přemýšlet, jak říkáš. Být sám s Luciusem bylo docela hrůzostrašné, ale nechtělo se mi o tom mluvit. Doufám, že mi rozumíš. Když ses tenkrát vrátil z toho smrtijedského setkání o Halloweenu, taky jsi se mnou nechtěl mluvit. Řekl jsi, že prožít to jednou úplně stačilo.”

„To je pravda,” řekl Snape pomalu. „Ale nejsem si Harry jistý, že jsme si v tomto ohledu podobní. Myslím, že ty se potřebuješ z problémů vypovídat.”

Jejda. Začali se dostávat na tenký led. Poslední věc, kterou Harry chtěl, bylo, říct co se v něm doopravdy děje. Vzdychl a pomyslel si, že bude potřebovat skutečně dobrou návnadu, aby se mu podařilo změnit téma hovoru. „Podívej, ty už jsi vážně jako Remus. Je to jen pár dní, co se mě taky snažil donutit, abych s ním mluvil.”

Snapeův výraz byl nečitelný. „Skutečně?”

Příliš pozdě Harrymu došlo, nad čím jeho otec přemýšlí. „Ale ne, takhle to není,” řekl Harry rychle. „On ví, že jsi můj otec a je s tím vyrovnaný. Ale on mě taky...“ Harry nechtěl říct má rád. „Oblíbil si mě. Protože jsem, jak on říká, navždycky Jamesův syn.”

Zdálo se, že se Snapeovi dost ulevilo. „Jsem si jistý, že Lupin má víc důvodů.”

Harry přikývl, i když se pak cítil trochu jako podvodník. Samozřejmě, že má Remus svoje důvody. Copak neřekl, že považuje Harryho za hodného a soucitného? Co by si asi tak myslel, kdyby věděl, jaké je jeho nitro ve skutečnosti.

Nebyl schopný drásat se takovými úvahami dlouho a tak přešel k jinému tématu. „Chtěl bych zpátky Pobertův plánek,” vyhrkl, a trochu se zastyděl, jak dětsky a rozmazleně to zaznělo. „Chci říct, vzali ste si ho, aby ředitel zjistil, jak je začarovaný? A teď už o něm víte všechno. Proč jste mi ho nevrátili, když se Nott přiznal?”

Snape spojil prsty. „Albus si ho nechal, protože chtěl udělat kopii. V případě, že by byla poškozena bradavická obranná kouzla, mohl by řádu poskytnout neocenitelné služby. Nicméně dospěl k závěru, že ho nelze zkopírovat.”

„Řád ho ode mne může dostat, kdykoli bude potřeba.” Ať už se věci měly jakkoli, sobecký být nechtěl. „Ale chtěl bych ho mít u sebe, protože je to tátovo dílo.”

Ale to není ten důvod, řekl hlásek v Harryho hlavě. Lžeš Severusovi a oháníš se Jamesem, aby ti uvěřil. Kolik je v tom zvrácenosti?

Harry ten hlásek umlčel. Tu mapu prostě potřebuje. Potřebuje jí z dobrého důvodu. Potřebuje zastavit tu temnotu uvnitř.

„Při nejbližší možné příležitosti Albuse o tu mapu požádám,” řekl Snape klidně. „A teď bychom se možná mohli vrátit k tomu, o čem jsme mluvili před chvílí.”

Harry sice doufal, že se to nestane, ale vzhledem k tomu, že nebyla možnost, jak tomu uniknout, jen krátce pokrčil rameny.

Snape asi očekával nějakou zásadnější odpověď, protože se znovu naklonil dopředu. „Před chvílí jsi řekl, že jsi trochu odtažitý, protože máš o čem přemýšlet. Ale Harry... já mám pocit, že děláš všechno proto, abys nemusel přemýšlet vůbec o ničem.”

Když bylo jasné, že Harry neví, co na to odpovědět, v otcových očích se objevil soucit. „Nikdy bych se neodvážil srovnávat to co jsi udělal minulý týden s nějakou mojí zkušeností, vzhledem k tomu, že tvůj čin byl podle všech měřítek správný a spravedlivý. Myslím si, že víš, že moje minulost je daleko temnější.”

„Jo,” odpověděl Harry potichu.

„Ale přesto vím, jak šokovaný může člověk být, když mu dojde, že zabil,” řekl Snape tiše. „Je těžké uvěřit, že se to vůbec stalo. Myslím si, že tys to akceptoval, ale je mi úplně jasné, že se trápíš. Od toho okamžiku, co byla Luciusova smrt oznámena na schůzce řádu, jsi čím dál tím uzavřenější. Dokonce už i tví kamarádi si všimli, že zůstáváš o samotě nezvykle dlouhou dobu.”

„A oni ti to řekli? To jsou teda pěkní kamarádi!”

„Jsou. Strachují se o tebe.” Snape si začal třít spánky.

Aha. Nitrozpyt. Ron a Hermiona neměli nejmenší šanci. A možná ani nevědí, jakému zkoumání byli vystaveni. „Prostě jen potřebuji být občas sám,” začal vysvětlovat a cítil jak se u toho potí a rudne. „Je to takový zločin?”

„Ne. Ale je to chyba. Dalo ti velkou práci přesvědčit mě, jak moc potřebuješ své přátele. A dnes už vím, že jsi měl pravdu. Opravdu je potřebuješ.”

„Podívej, jen mám za sebou pár drsných dní. Zvládnu to.” Harry se pokoušel znít rozhodně. „Nejlepší, co pro mě můžeš udělat, je nechat mě na pokoji, dobře?”

Snape si ho chvíli prohlížel. „Kdybys potřeboval pomoc, přišel bys za mnou, že ano?”

Harry se usmál tak upřímně, jak jen mu to šlo. „Samozřejmě. A díky, že tak dusíš Arana. Je příjemné nemít hrůzu z hodin Obrany.”

Harry si byl jistý, že si otec všiml toho, že už zase změnil téma, ale tentokrát to nechal být, jen se na něj díval s hlavou skloněnou na stranu a s pochybovačným výrazem v očích.

***

Večeře proběhla v poněkud napjaté atmosféře, protože Draco byl evidentně ještě pořád naštvaný. Snape si toho všiml a zjevně usoudil, že jeho synové potřebují nějaký čas na usmíření a tak se hned po večeři odebral do své kanceláře.

Na někoho, kdo si dlouho chtěl s Harrym promluvit, byl Draco poměrně dost mlčenlivý. Což bylo podle Harryho názoru jen dobře. Vysvětlovalo to, proč Snape ještě pořád nic neví o jehlách. Evidentně to nebylo téma které by se dalo snadno začít. A ne že by Harry chtěl, aby o něm začal a potřeboval se nějak ujistit, že si to Draco nechá pro sebe i nadále.

Harry se na chvíli zamyslel a ignoroval vzteklý Dracův pohled. Nakonec promluvil: „Podívej, k té věci, co sis o ní se mnou chtěl promluvit...“

Draco se na něj zaškaredil, „Máš na mysli tu věc, co už sis ji srovnal v hlavě?”

„Ano.” přikývl Harry. Bylo mu úplně jedno co si o cvičení s jehlami kdokoli myslí; musí se naučit překonávat svůj strach a dělá správnou věc. „Jen jsem tě chtěl požádat, abys o tom nemluvil s tátou, jo?”

Draco založil ruce. „Myslíš si, že s něčím takovým poběžím za Severusem? Má toho dost i bez toho, aby musel poslouchat moje kňourání nad tím, jak sebestředný v poslední době jsi”

Harry se zakabonil. „Sebestředný?” Takhle to Harrymu nepřipadalo, ale možná, že Snape řekl Dracovi něco o tom, že si Harry potřebuje o věcech promluvit. „Podívej. Mluvení nic nezmění, a tak se mi to zdá zbytečné.”

„Jo, a předtím jsi toho napovídal hodně, co? Dokonce jsi říkal, že to nechceš!”

Že to nechci?... Náhle to Harrymu došlo. Draco o jehlách nic neví. Ať už chtěl mluvit o čemkoli, tak o tomhle ne. Ulevilo se mu tolik, až se rozesmál.

„Takže ty si myslíš, že je to legrace, co?”

„Ne,” řekl Harry a ovládl svůj výraz. „Takže ty jsi něco chtěl. Co? Nějakou laskavost?”

Draco zdvihl bradu. „Myslím, že už jsme se předtím dohodli, že na to zapomeneme.”

„Ale no tak. Vážně to bylo nedorozumění.” Harry si vzdychl, protože věděl, že to byla jeho chyba. „Takže, cos potřeboval?”

Draco ztuhl. „Prosím tě. Od takového sobeckého pitomce, jako jsi ty, nic nepotřebuju.”

Tenhle poslední komentář byl trochu moc, zejména, když Harry zvážil, proč vlastně Draco nejdřív změnili strany. „Myslel jsem, že mě potřebuješ, abys neskončil v Azkabanu.”

„Pottere, já jsem teď člen Řádu. Možná mi nevěří všichni, ale už jsem uvnitř. To jen ty nejsi schopný strávit to, že vypadám, jako on...”

„Co?” Harry nemohl uvěřit svým uším. „Tohle jsem překonal už před měsíci a ty to dobře víš!”

Draco vyskočil a řekl rozezleně. „Já ti řeknu, co vím. Vím, že od okamžiku, co jsme se vrátili z prázdnin, jsi se na mě skoro ani nepodíval! Jako bys ani nevěděl, že jsem ti zachránil ten tvůj zatracený život!”

Kolikrát už tohle Harry dal najevo? „Myslel jsem, že nemáš rád, když ti děkuji!” Zaječel Harry a taky vstal. „A navíc, chránil jsi stejně sebe, jako mě. Takže jsi to neudělal kvůli mně! Jen jsi se choval jako Zmijozel!”

„Poslouchej, ty Nebelvíre! Já jsem ten, koho mučili!”

Harry měl najednou pocit, že mu snad půjde vzteky pára z uší. „Myslíš si, že to nevím? Myslíš si, že je to věc, kterou bych mohl vidět a zapomenout na ni? Ty možná ano, ale na rozdíl od některých lidí, jsem si já nikdy nemyslel, že dívat se na to, jak někoho mučí, je bůh ví jaká zábava!”

Draco se hořce zasmál. „Samozřejmě, že ne. Vy pane čistý a dokonalý! Ty jsi samozřejmě lepší, než já a lepší, než Severus. A proto se chováš, jako že bys radši umřel, než bys byl v naší blízkosti...”

„No, určitě nechci být ve tvojí blízkosti, když máš takovou náladu, jako teďka,” odsekl Harry a natáhl se pro kabát. „Díky bohu, že otec už nechává letax v dosahu. Řekni Severusovi, že jsem se vrátil do věže!”

Draco ucedil přes zaťaté zuby. „Jasně a taky pro tebe neplatí žádná pravidla! Severus přece řekl, že k tomuhle krb používat nemáš!”

Harry se znovu rozzuřil. „Jo, zrovna ty, mi kaž o pravidlech! Kdypak jsi naposledy někoho otrávil?” nečekal na odpověď, a vši silou hodil letax. „Nebelvírská společenská místnost!”

Brunátný Draco sice ještě něco křičel, ale Harry to přes hluk plamenů, které ho unášely pryč, neslyšel.

***

Harry, třesoucí se vzteky, se objevil v místnosti plné Nebelvírů. „Harry!” vykřikla Hermiona. „Co se stalo?”

Ukázalo se, že ometání popela z košile a kalhot je dobrý způsob, jak zamaskovat třesoucí se ruce. „Nic. Byl jsem dole na návštěvě a teď jsem zpátky.”

Ron byl jediný, kdo řekl to, co si ostatní zřejmě jen mysleli. „Ale zpátky tě vždycky někdo doprovází. Teď se budeš po hradu přenášet krbem?” Znělo to trochu žárlivě.

„Podívej, Severus nebyl doma a Draco mě vytočil,” odsekl Harry. „Takže jsem použil letax.”

Ron se zakřenil a zdvihl ruce. „Draco tě vytočil? To si nedokážu představit.”

„Ronalde!” zvolala pohoršeně Hermiona. Za jiných okolností by to možná Harrymu přišlo legrační, ale potom, co prožil, cítil jenom zlost a smutek. Vůbec nevěděl, co se to s Dracem děje. I když věděl, že omlátit mu o hlavu Samhain a Venetimorucu nebylo zrovna geniální.

Copak to nebyl on, kde před pár dny Severusovi řekl, aby už nepřipomínal Dracovi jeho minulost?

„Harry, posaď se ke mně na chvíli,” řekla Hermiona jemně. „Nevypadáš moc dobře.”

Ostatní Nebelvířští zřejmě měli pocit, že Harry potřebuje trochu prostoru. Až na Rona, i když ani on už nevypadal tak rozjařený z Harryho hádky s Ronem. Teď vypadal ustaraně. Ostatní studenti zmizeli a nechali Harryho s jeho nejbližšími přáteli o samotě.

„Chceš trochu vody, kámo?”

Harry zavrtěl hlavou. Jediné, co potřeboval bylo, jít dolů a usmířit se s Dracem. Neuvědomil si, že to řekl nahlas, dokud mu Hermiona neodpověděla.

„Vždyť ho uvidíš zítra. Je sobota a máš to cvičení z Lektvarů. Tak počkej.”

„Severus říkal, že už na ně nemusím chodit.”

Hermiona se usmála. „To je od něj hezké, ale stejně půjdeš dolů, ne? Ron a já tě doprovodíme. Ale počkej s tím usmiřováním, dokud se trochu neuklidníš.”

To znělo jako docela dobrá rada, zvláště, když Harry zjistil, jak moc se dalšího setkání s Dracem bojí. Řekl takové příšerné věci a přitom to ani tak nemyslel. Musí být opravdu hrozný člověk.

Přesně tak, jak říkal ten portrét.

Harry zamrkal a zamyslel se nad tím. Když chtěl svého bratra zranit, napadl ho zrovna Samhain. Způsobila to jeho temná stránka, nebo něco jiného?

Máš dobré instinkty, říkával mu jeho otec.

Takže když ho napadl Samhain, mohlo to být proto, že se v poslední době snaží překonat svůj strach z jehel? Co když se mu jeho instinkty snaží něco říct?

Konkrétně, že ty jehly, kterými byl mučen o Samhainu, nebyly ničím ve srovnání s těmi malými jehlami, které používal v poslední době proto, aby překonal svůj strach. Kdyby měl čelit velkým jehlám, pořád by se bál. K čemu je tedy dobré, používat jehly, když není schopen používat ty, na kterých doopravdy záleží?

Možná by mohl použít nějaké zvětšovací kouzlo. Pak ho ale napadlo, že přímo před ním stojí někdo, kdo má to, co on potřebuje. I když tedy ne, že by měl v plánu říci Hermioně o pletací jehlici. Jak by to asi tak vysvětlil? Že se chce naučit plést žerzej?”

Takže se nebude ptát. Viděl se svého místa, že Hermionin košík na pletení, s jehlami a přízí, je ve společenské místnosti, zastrčený v koutě, pokrytý lehkou vrstvou prachu. Skřítkové věž uklízeli, ale košíku se úzkostlivě vyhýbali.

Harry přikývl plánu, který se mu rýsoval v mysli. Počká, dokud ostatní neusnou, dokud nebude tak říkajíc čistý vzduch, pak sem zajde a vezme si jehlici. Pokud si dobře pamatuje, tak Hermioniny největší jsou plastové, ale staň se mým ostrým kovovým strachem, by to mělo vyřešit. A snad je i pěkně zaostří.

No, možná by měl zůstat ve společenské místnosti a ochránit je nějakým kouzlem, nebyl si jistý, jak potichu se mu podaří vyjít, až bude poprvé používat ty velké jehly. Takže ano, použije společenskou místnost, spolu se svým nejlepším kouzlem pro zachování soukromí. A aby si byl doopravdy jistý, že nikdo neuvidí, co dělá, sedne si zády ke schodiště a vezme si s sebou učebnice tak, aby, kdyby ho někdo nachytal, mohl říct, že se učí. Ale stejně už bude tak pozdě, že ho nikdo nebude rušit.

Takže dojednáno.

Ruce už ho svrběly nedočkavostí, ale když teď měl plán, cítil se o něco lépe. Ušklíbl se na své přátele. „Myslím, že jsem nemohl očekávat, že se s Dracem nikdy nepohádám. Je v poslední době trochu v nenáladě. Ale to není co divu. Když zvážíme,” ztišil Harry svůj hlas, „čím vším poslední dobou prošel.”

Hermiona přikývla a dokonce i Ron přestal mít radost z toho, že se Harry a Draco pohádali. Oba znali celou pravdu o tom, co se stalo, když Harry a Draco zmizeli.

„Jsem si jistý, že to překonáme,” řekl Harry.

Hmm, Ron a Hermiona se na něj ještě pořád dívali ustaraně. Připomnělo mu to, jak se otec zmínil o tom, že cítí jejich obavy. Nejlepší bude ujistit je, že je všechno v pořádku. Že se neodtahuje tak, jak si všichni začali myslet. „Co kdybychom si zahráli šachy? Hermiona může mít bílé a mimochodem, Severus říkal, že budete vítaní, pokud se u nás v létě zastavíte na návštěvu. Chtěl bych, Rone, abys vyzval tátu.”

Ron se potměšile zakřenil, přivolal šachovnici a nechal figurky stoupnout si na svá místa. „Jen si představ, jak bych se mohl naparovat, kdybych vyhrál!”

„No, víš, pravděpodobně ale vyhraje on.”

Tentokrát se Ron doopravdy rozesmál. „No a i kdyby, tak co? Má o dvacet let víc zkušeností, než já. No ale kdybych vyhrál já to by bylo něco!”

Harry mu neodporoval. Celý zbytek večera pak strávil s přáteli, aby je ujistili, že je opravdu v pořádku a všechno je skvělé.

Ale celou tu dobu se po očku díval na košík s pletením v koutku místnosti.

***

Jak dlouho to bude trvat, než si půjdou ostatní lehnout? Harry se převracel z boku na bok a muchlal polštář. Pokaždé, když se mu zdálo, že už bude bezpečné vyplížit se, upozornil ho nějaký zvuk na to, že Dean, Seamus nebo Neville jsou ještě vzhůru. Alespoň, že Ron už chrápal. Ten zvuk šel obvykle Harrymu na nervy, ale dnes si přál, aby chrápali všichni, protože pak by si spor nevšimli, že vyklouzl z postele a jde pryč.

Minuty míjely a míjely. Harry si vyčerpaně pomyslel, že už musí být po jedné. Byl dokonce v pokušení seslat na ostatní nějaké uspávací kouzlo, ale neuměl ho pořádně a tak mu nezbylo než čekat, až všichni utichnou.

Tedy až na Rona, který mumlal ze spaní něco o Hermioně. Harry neměl v plánu zůstat a poslouchat ho.

Tiše vklouzl do bačkor a popadl z nočního stolku knihy. Po špičkách se doplížil ke dveřím a každý zvuk, který udělal ho zděsil. A jakoby to nestačilo, dveře se otevřely s příšerným vrzáním, ztuhl, zadržel dech, ale nikdo se ani nepohnul.

Překročil práh, opatrně za sebou zavřel dveře, a celou dobu tajil dech.

Když byl konečně ve společenské místnosti, obklopený kouzlem na ochranu soukromí, cítil se hned o něco lépe. Anebo se možná cítil o něco lépe, protože věděl, že košík, co po něm tak dychtí, je už jen pár kroků od něj. Díky Bohu za SPOŽÚS.

Nikdy před tím by ho nenapadlo, že zrovna tohle si někdy pomyslí.

Chvilku prohledával košík a našel tlustou pletací jehlu. Byla kovová, naprosto perfektní...

Opravdu byla úžasná. Už jen pohled na ni připomněl Harrymu Samhain, protože vypadala přesně jako ty, co na něj použil Lucius. Když si ji zkusmo zabodl do dlaně, zjistil, že je tupá.

Ssstaň ssse mým ossstrým kovovým ssstrachem, to vyřešilo.

Když byla jehla připravená, Harry se posadil a rozložil si knihy tak, aby to pokud by někdo přišel, vypadalo, že se učí. Škoda, že si nevyndal z kufru svůj neviditelný plášť. Teď by se mu hodil, ale vzhledem k tomu, že nechtěl vzbudit své spolužáky, rozhodl se, že už raději nahoru nepůjde a ani nebude riskovat Accio. Přivolávací kouzlo někdy dokáže být pořádně hlasité.

Posadil se zády ke schodišti a zabodl jehlu ostrou jako břitva do kůže levého zápěstí. Kůži měl už na některých místech fialovou a rozbodanou do masa. Ale to dávalo smysl. Sice ještě pořád používal uzdravující kouzla, ale už nefungovala. Možná to mělo co dělat s tím, že si svá zranění způsoboval znovu a znovu sám.

Zřejmě léčivá magie neměla ráda, když z ní někdo dělal pitomce.

Rány a modřiny Harrymu starosti nedělaly. Čím častěji je viděl, tím se mu zdály normálnější. A navíc to byl důkaz jeho statečnosti. Něco, na co mohl být hrdý, i když by to každému neukázal.

Když se jehla dotkla jeho kůže, otřásl se. Fuj. Myslel, že už svůj strach překonal, ale asi se to týkalo jen těch tenkých jehel, se kterými zatím měl co do činění. Tahle obrovská, to bylo něco úplně jiného. Zadržel dech, prsty ve kterých držel jehlu se mu třásly a ruce se mu začali potit.

Jak by do sebe mohl zarazit tak obrovskou jehlu? Je to moc, a moc rychle...

Ne, okřikl sám sebe přísně. Došel jsem tak daleko, nemohu teď nechat strach, aby nade mnou zvítězil, teď už nemohu.

Silní pohltí slabé, slyšel Harry znovu otcův hlas. Vždycky.

On nebude ten slabý, rozhodl se odhodlaně. Zhluboka se nadechl, zavřel oči a zatlačil na jehlu, aby zajela hluboko do masa.

Ukázalo se, že nedívat se byla chyba anebo možná byla chyba v tom náhlém pohybu. Nebo ve vzteku co cítil. Prostě v každém případě držel jehlu v příliš ostrém úhlu. Místo toho, aby probodl jen kůži, zabodla se mu jehla hluboko do svalu.

Harry zaťal zuby a nevykřikl. Severus by na něj byl hrdý, uniklo mu jen tiché zasténání, které se mu ale ve ztichlé místnosti zdálo hlasité jako výkřik.

K čertu to bolí, pomyslel si Harry, zatím co mu v ruce cukalo bolestí. Bylo to jako by znovu prožíval Samhain. Ale tak je to přece správně, ne? Zavřel oči a nechal je zavřené, dokud vlna bolesti alespoň trochu nepominula.

To zvládnu, řekl sám sobě. I s malou jehlou to bylo poprvé nejhorší, tohle bude to samé.

Ale nebylo. Když otevřel oči a uviděl jehlu, jak trčí z jeho ruky, byl tím, co udělal šokovaný. Ta věc byla obrovská. Při tom pohledu se místnost kolem něj začala točit. Cítil se malátný a chvíli měl doopravdy pocit, že omdlí. Nebo že se pozvrací. Jedna věc byla jistá, jestli na tu jehlu zatlačí ještě trochu, probodne si ruku skrz na skrz. A to neměl v úmyslu.

Nebo alespoň teď ještě ne.

Harry zaťal zuby a začal vytahovat jehlu z rány. Šlo to ztěžka, zpocené prsty mu po hladkém kovu klouzaly. Bolelo to tak, že měl co dělat, aby se mu nezdvihal žaludek. V ruce mu škubalo ještě hůř, než před tím. Popravdě to bolelo tak, že přemýšlel, jestli si nevrazil jehlu až do kosti.

Zakabonil se a zakýval jehlou, aby ji uvolnil. Do hajzlu, to je bolest! Na chvíli se mu zatmělo před očima, ale silou vůle se donutil zůstat při vědomí. Chvíli tam jen tak seděl a pokoušel se nejprve vzpamatovat a pak vymyslet, co bude dělat dál. Možná, nějaké anestetikum...neměl přece v úmyslu zabodnout tu jehlu tak hluboko...

Ale anestetikum by bylo špatně! Tohle přece má bolet. Kdyby to nebolelo, nebylo by se čeho bát! A tohle celé je přece o překonání strachu.

A co na tom, že to bolí, co na tom, že je to trýznivá bolest. Voldemort s ním přece taky nebude jednat v rukavičkách. A pravděpodobně to nebolí víc, než ty kousance co utržil Draco od hadů. Musel se vyrovnat nejenom s ranami, ale i s jedem.

Harry jehlou naposledy zakroutil, bolest ho donutila nahlas zanaříkat. V pokračování mu pomohla myšlenka na Draca. Protože přece ty věci, které řekl dole ve sklepení byly zlé, zase se ukázala jeho temná stránka. A on to musí překonat, prostě musí. S posledním, téměř agonickým zalapáním po dechu jehlu vytrhl z rány.

Z ranky mu kapala krev. Z kapek se po chvíli stal potůček a zanedlouho mu po ruce stékala tmavorudá říčka.

Třesoucí se Harry zaklel, stáhl si rukáv od pyžama a snažil se jím ten proud zastavit. Když se mu konečně podařilo krvácení alespoň zpomalit, byl celý rukáv špinavý.

A byl si jistý, že jeho ruka také nevypadá nijak skvěle. Ale nepodíval se. Nechtěl to vidět.

Musím najít způsob, jak se pokaždé vyléčit, nebo můj trénink skončí dřív, než stačil pořádně začít, přemýšlel zuřivě. Zejména, když se teď hodlám věnovat těm velkým jehlám. Copak budu pokaždé takhle krvácet? Co když dostanu nějakou infekci? Možná bych mohl někde štípnout Hojivý balzám.

Ale kde? Severus má pravděpodobně nějaký v kabinetě, pro případ nehody. A ze stejného důvodu ho má určitě i doma. Jenže budou zabezpečené, i když jemu by se mohlo podařit to kouzlo prolomit. Ale ne, bude tam i monitorovací kouzlo a on nemá tušení, jak ho zneškodnit. Otec by se o té krádeži dozvěděl.

Do háje, a Pomfreyová si svoje zásoby taky určitě dobře hlídá. Harry frustrovaně zasupěl a podíval se dolů na svůj zaneřáděný rukáv. Bude to muset vyřešit, jak nejlépe umí.

Aspoň, že umím čistící kouzlo, pomyslel si. Prostě použiju Lavare, abych dostal všechnu tu krev pryč z látky. Skřítkové se nesmějí dozvědět, co dělám. Bezva, na sedačce žádná krev není. Ostatní se nic nedozví. Nikdo se nic nedozví...

Všechny ty tajnosti... skrývání se před nejbližšími přáteli, tohle se mu přece nepodobá, došlo náhle Harrymu. Nelíbí se mu to, ale jinak to prostě nejde. Hermiona by tomu určitě nerozuměla. Byla bez sebe, i když Harry schytal pár ran při nácviku obrany – i potom, co byla v Devonu a viděla, že ho nikdo netýrá.

Ale proč to vlastně skrývá před ostatními? Táta přece ví, jak je důležité, aby Harry trénoval. Když se nad tím zamyslel, sevřelo se mu hrdlo. Pokoušel se polknout, ale nedařilo se mu to. Protože Draco má vlastně pravdu, vážně se jim vyhýbám. Proč to vlastně dělám? Kvůli tomu, co řekl ten portrét? Vážně věřím těm nehoráznostem o tom, že mě nová rodina kazí?

Při té poslední myšlence sebou Harry trhl s větší silou, než když do sebe bodal jehly. Najednou měl pocit, jakoby dlouhou dobu žil jen ve snách a teď se najednou probudil.

Ale pak si vzpomněl na všechny ty důkazy, které slyšel v Siriusově pokoji. Důkazy, které vypovídaly o tom, že je s ním něco špatně. Ta temná energie, kterou cítil Snape v Surrey. Ta zlá, divoká magie, kterou vládne jen on. A co nejhůř. Ta radost, kterou cítil nad tím, že někoho zabil. A všechno to sedělo.

Ale jestli jsem doopravdy uvnitř špatný, jak vím, že to, co dělám, to zlepší, a ne zhorší? Skrývání, lhaní, slídění. Myšlenky na to, že ukradnu něco otci, který mě milluje. Jak mi něco z toho může pomoct najít cestu ke Světlu?

Harry si povzdychl a začal přemýšlet o cestě, kterou prošel před několika týdny.

To, co mu došlo, bylo hrozivé. Všechen ten trénink s jehlami. Byl to doopravdy trénink? Nebo už to bylo spíš závislost? Zdálo se mu teď už téměř neuvěřitelné, že dokázal vydržet několik hodin vzhůru a čekat na příležitost vyplížit se, aby mohl být sám. Možná si myslel, že potřebuje soukromí. Ale teď se mu to daleko víc jevilo jako tajnůstkářství a neupřímnost.

Byl v poslední době hodně neupřímný. Předstíral, že je vše v pořádku, když hrál s Hermionou a Ronem šachy, když zatím celou dobu přemýšlel o jehlách. Po pravdě, strávil přemýšlením o jehlách většinu vyučování a většinu času při jídle. A teď přemýšlel o krádeži, zásob!

Technicky vzato, jsem už vlastně kradl od Hermiony, došlo mu, když se podíval dolů na pletací jehlici ve své ruce.

Pokud je to, co s jehlami dělá v pořádku, proč se chová, jako by se za to styděl? Pravděpodobně existují bezpečnější cesty, jak vzdorovat svému strachu. Mohl by třeba místo toho použít bubáka.

Ale kdyby se setkal s bubákem, určitě by se z něj nestal Lucius s jehlami, že ne?

Zachvátil ho náhlý pocit hrůzy. To, čeho se nejvíc bojí, přece nejsou jehly. Tak proč je jimi tak posedlí?

Odpověděl mu na to zakrvácený rukáv. Ten a bolest, kterou ještě pořád cítil.

Protože jehly jsou to, co si zasloužím, za to, že jsem vrah a není mi to líto. Je to způsob, jak se potrestat.

Harry polkl a pocítil jinou bolest. Ťala do živého. Vůbec nedokázal pochopit, jak se mu věci tak mohly vyhnout z pod kontroly. Jediné, co chtěl, bylo vzdorovat svému strachu. Být silný a ne slabý, tak, jak říkal otec.

A teď stojí ve dvě hodiny ráno, uprostřed společenské nebelvírské místnosti, z paže mu odkapává krev a v ruce drží obrovskou jehlu. A nejhorší na tom všem je, že to touží udělat znovu. Přesto, že to bolí, přesto, že to nenávidí, má chuť zabodnout tu jehlu do sebe znovu.

V tu chvíli se roztřásl strachy. Vymklo se mu to z pod kontroly natolik, že nemůže sám sobě věřit. Protože neví, co udělá příště. Sevřel ruku kolem jely a ostrý konec ho bodl.

Náhodou. Bolelo to a jemu se ulevilo. A to ho vyděsilo víc, než cokoli jiného. Hlavou mu zuřivě vířili myšlenky. Co bude dělat? v tomhle přece nemůže pokračovat. Co když příště bude chtít ještě silnější jehlu? Co když bude mít potřebu, zabodnout ji někam, kde to doopravdy bolí? Někam, kde by se mohl doopravdy zranit?

Potřebuje pomoc! Potřebuje Severuse.

Ale jeho otec tomu nebude rozumět, že ne? Je to hnusné, je to zvrácené, to, co udělal. Tyhle jizvy, na jeho ruce, to nejsou válečná zranění. Je to důkaz jedné jediné věci, toho, že se Harry zbláznil.

Harry se otřásl a jeho pohled sklouzl z rukávu na blízký stolek. Ležely tu jeho učebnice, důkaz toho, jak hluboko se zamotal do svých lží.

Déle se nad tím Harry nezamýšlel. Všiml si rohu obálky založené v časopise o přeměňování. Obálka; letax. Remus tušil, že si Harry bude potřebovat s někým promluvit. Remus mu nechal otevřenou bránu pomoci.

Rychle, dřív, než ztratí odvahu, Harry popadl obálku a rozlomil pečeť.

Když vstoupil do chladného krbu ve společenské místnosti s obálkou sevřenou ve zkrvavených prstech, uvnitř hlavy se mu ozvala slova. Slova, které řekl Severus, ale tentokrát se netýkala síly a slabosti.

Pokud budeš mít nějaký vážný problém, chci, aby sis se mnou přišel promluvit. Jak jinak mohu být tvým otcem?

A pak ještě jedna věc.

Buďto mi důvěřuješ, jako svému otci, natolik, abys za mnou přišel, pokud je to potřeba, nebo ne.

Harry hodil letax a zadíval se do zelených plamenů.

Přiškrceným hlasem přes knedlík v krku, řekl. „Já potřebuji... potřebuji domů.”

0 Komentáře

Nejnovější komentáře