„Je prima být doma,” řekl Draco, povzdechl si a mávl hůlkou, aby otevřel vstupní dveře do chalupy. A pak, jako by se chtěl bránit, dodal: „Je to můj domov, však víš. Můj, stejně jako tvůj.“

„Vím,” řekl Harry s úsměvem.

Severus zavřel dveře hned, jakmile byl s chlapci uvnitř. „Mohl by se jeden z vás postarat o něco k jídlu?”

„Měl by to být Harry,” řekl Draco s kamennou tváří. „Potřebuje nabrat síly. Je tak křehký.”

Harry se rozesmál: „Myslím, že to vydržím, dokud nebudu mít doopravdy hlad.”

Za Dracem, který zamířil do jejich pokoje, se vznášel jeho batoh. Harry šel těsně za ním a svůj batoh hodil na postel. Draco stál uprostřed místnosti s vytaženou hůlkou, ale nekouzlil. Nepromluvil, dokud neslyšel cvaknutí otcových dveří.

„Co tady budeme celou dobu dělat?” zeptal se, „je potřeba dodělat Severusův pokoj... i když si myslím, že už teď se v něm dá bydlet.”

„Myslím, že táta má nějakou představu, co budeme dělat.”

„Já jsem docela dobrý v poflakování se okolo,” navrhoval s úsměvem Draco. Pak, ale jeho úsměv pohasl. „Ale zrovna teď bych radši neměl moc času na přemýšlení.”

„Jo, vím, o čem mluvíš,” zamumlal Harry. Náramek se Salsou se mu najednou zdál těžký a tak ho sundal a položil na postel. Přemýšlel, jestli Draco bude pro příště Salsu lépe snášet. Ať už to muselo být jakkoliv strašné, čelil svému strachu z hadů, dost nejenom na to, aby jednoho zabil, ale dokonce tak, aby zůstal v místnosti docela dlouhou dobu se zmijí, která se tam objevila díky jeho kouzlu Serpensortia.

Přestože ten had většinu času spal, stejně to Harryho ohromilo.

O chvíli později Harry zaslechl otcův hlas, jak je volá z předního pokoje.

Když Harry vyšel, uviděl Snapea, jak stojí před krbem a v každé ruce drží úžasné koště.

„Můj Kulový blesk!” zvolal Harry. Ve stejný okamžik Draco obdivně vydechl: „Jé, Kulový blesk XL!”

To lesklejší koště byl určitě nejnovější model Kulového blesku. Harry ho nikdy před tím neviděl takhle zblízka. „Teda,” vykřikl a oči mu zazářily.

Snapeovi zacukaly koutky úst. Novější koště podal Dracovi a Kulový blesk Harrymu.

Draco zamrkal. „To je pro mě? Já...” vypadalo to, že ztratil řeč. Harry měl co dělat, aby se nerozesmál, po všech těch letech, kdy vídal svého bratra plného žádostivostí a chamtivostí. „Víš přece, že už mám Nimbus 2001.”

„Ano, já vím,” řekl Snape, „ale když jsi naposledy hrál famfrpál, bylo zjevné, že Harry by se rád připojil. Nepochybuji, že příští rok bude chtít hrát také. A abys z něj při vašem tréninku dostal maximum, napadlo mě, že bys měl mít koště ještě rychlejší, než má on.”

„Ty očekáváš, že mu budu pomáhat zlepšit jeho schopnosti, aby nás příští rok Nebelvír roznesl na kopytech?”

„Ne, předpokládám, že tvoje náklonnost k bratrovi překoná tvoji loajalitu ke koleji.”

„Ale ano, to ano,” zamumlal Draco a rukama hladil násadu koštěte. „Jé, to je úžasné. Ale stejně, Severusi, ten Pohár...“

„Pokud si tedy nepřeješ se s Harrym takto utkat, pak samozřejmě mohu to koště vrátit do obchodu,” zavrčel Severus.

„Ne, ne, to je v pořádku,“ řekl rychle Draco. „Nechám si ho.”

„Napadlo mě to. Měl jsem v úmyslu dát ti ho až v létě, ale to už není daleko.”

„A já se potřebuju zabavit,” dodal Draco a zakřenil se. „Vytřu s tebou podlahu, Pottere.”

„Jo, jako bys ty někdy vytíral podlahu,” dodal Harry.

„Zásah.”

Harry se rozesmál, bratrova radost ho těšila. „Je to krásné koště.”

Snape si odkašlal a počkal, dokud se na něj Harry nepodíval. „Harry, nechtěl bych, aby ses cítil odstrčený, ale moje... finanční situace mi nedovoluje pořídit dvě taková košťata a napadlo mě, že bys stejně raději zůstal u svého Kulového blesku. Domnívám se, že má pro tebe velkou emociální hodnotu.”

„Jo, to má,” řekl Harry a přikývl. „A nebuď z toho smutný, protože já nejsem. A stejně toho pro mě děláš spoustu.” Rukou se dotkl brýlí, které mu Snape dal. Až na to, že se samy přizpůsobily jeho zraku, byly úplně stejné jako ty staré, včetně vyleptaného hada, který byl zakouzlen tak, aby ho viděl jen Harry.

„Díky, Harry,” řekl Snape tiše.

„No jo, děkuju,” pípnul Draco, který evidentně zapomněl na své dobré vychování.

Harry a Snape se po sobě podívali.

„Dobře tedy,” řekl Severus, „a teď už oba zmizte. Venku na louce najdete cvičnou zlatonku, už tam někde poletuje. Je očarovaná tak, aby zůstala uvnitř nezakreslitelného prostoru. A nechci ani jednoho z vás vidět v chalupě, dokud nebudete mít chuť obědvat.”

„Vždycky jsem věděl, že jsi ras,” řekl Draco a zavrtěl hlavou, „copak jsi nikdy neslyšel, že se říká, jděte a bavte se?”

Severus popadl Harryho a Draca každého za jedno rameno, postrčil je ke vchodovým dveřím a řekl: „Jděte a bavte se.”

„Jasně, ty otrokáři,” žertoval Draco. „Pojď, Harry, teď uvidíme, jak je XL doopravdy rychlý. A až přiznáš, že jsem lepší chytač, nechám tě na něm i proletět...”

„Jo a já ti za to možná prodám zlatonku,” odsekl mu se smíchem Harry, který si to také zamířil ven.

***

Famfrpál jeden na jednoho byl ještě lepší, než si Harry pamatoval, ale možná že tomu tak bylo, protože Dracovo nové koště Harryho opravdu nutilo k co nejlepším výkonům. Chytil zlatonku jednou a Draco dvakrát. Harry si pomyslel, že trochu vyšel ze cviku a že by to mohlo být lepší, když bude celé prázdniny létat.

Jeho nudné, příšerné prázdniny v Dursleyovic domě se najednou zdály jako dávná minulost.

Po prvním kole, které vyhrál Draco, Harry strávil chvilku tím, že se jen vznášel nad domem a obdivoval krajinu. Draco zamířil koště k nebi a připojil se k němu. „Jsi unavený?”

„Ne, a nejsem křehký,” namítl Harry. „Popravdě jsem přemýšlel o své předešlé rodině a o téhle rodině a to mně připomnělo, že jsem nikdy neměl příležitost, promluvit si se Severusem o Aranovi.”

„Hm. Aran.”

Harry se na něj podíval podezřívavě. „Co to mělo znamenat? Poté, co jsi tátovi přestal vysvětlovat, jak to bylo s těmi tisíci hady, jsi mu řekl, jak se ke mně Aran choval?”

Draco zavrtěl hlavou tak, až mu vlasy zavlály ve větru. „Řekl jsem jenom, že mi sebral amulet, protože ovlivňoval kouzla, která jsme dělali, a že to byl jediný důvod, proč jsme šli dolů. A nemyslím si, že by řekl něco ředitel. Severus nekladl žádné další otázky, ačkoliv to vypadá, že ví, že nemáš Arana moc rád. Ale to bylo jasné z řečí, které jsi vedl celý rok.”

„Aha,” Harry nad tím chvíli přemýšlel, „dobře. Díky teda.”

„Jediný důvod, proč jsem mu neřekl všechno je, že jsi to měl udělat ty,” dodal Draco, „a navíc nebyl ten správný čas. Severus se ještě neuklidnil po tom, co nám Lucius udělal. Bál jsem se, že kdyby slyšel, co nám udělal Aran, šel by ho zabít. Ne, že bych se o něj staral, ale nerad bych chodil za Severusem na návštěvu do Azkabanu.”

Draco se odmlčel, ale když Harry nic neříkal, naléhal, „ale teď už se uklidnil. Je na čase mu to říct.”

„Jo,” řekl Harry přiškrceně, „třeba zítra. Nebo pozítří.”

„Harry...”

„Kde je zlatonka?” přerušil ho Harry, „pojď si dát další kolo.”

Draco ho zpražil pohledem, aby dal najevo, že si všiml změny tématu, ale místo toho, aby se začal hádat, otevřel pěst a vyhodil zlatonku vysoko do vzduchu.

O hodně později Harry i s XL přistál a utřel si obličej rukávem. „Tedy já mám, ale hlad.”

„Myslím, že to byl záměr,” řekl Draco věcně, zatímco vyměnil košťata a zamířil zpátky do chalupy. Harry téměř čekal, že ho bratr bude znovu peskovat, aby to řekl Severusovi, jenže Dracova mysl byla teď zaměstnaná něčím jiným. „Tamhle, vidíš to? Ten záblesk černě v okně?” ukázal, „Severus nás celou dobu sledoval. Ale nechce, abychom to věděli a tak teď odešel. Deset k jedné, že až přijdeme dovnitř, bude předstírat, že čte.”

Harry se zaradoval nad změnou tématu. Všechno bylo lepší než přemýšlet nad problémy s Aranem. „Deset k jedné, že ho to donutím přiznat.”

„Ale podívejme, chlapec si myslí, že je Zmijozel...”

„Dívej se a uč se. A začni kulhat.”

„Co?”

Harry bratrovu otázku ignoroval a rozrazil dveře. „Tati, pojď sem honem! Draco si hrozně natloukl...”

Snape odhodil knihu a vyskočil: „Ale vždyť jsem neviděl, že by spadl!”

„Ha, pozoroval jsi nás,” řekl Harry, „věděl jsem to!”

Mistr lektvarů ho zpražil pohledem. „Tak tohle tedy nebylo vtipné.”

Harry se zatvářil trochu provinile. „No jo, máš pravdu. Jen jsem si říkal, že bys neměl předstírat, že nás nepozoruješ.” Pak ho napadlo, že nejlepší bude změnit téma hovoru, a tak se s předstíranou nenuceností zeptal: „Co to tu tak voní? Polévka?”

„Polévka z kuřecích žaludků s knedlíčky z paté de foie gras.”

„Což jsou husí játra,” dodal Draco

„Brrr,” Harry se ošklíbl. „Hele, můžu místo toho mít sendvič s grilovaným sýrem? Prosím!”

Draco pohrdlivě zasupěl. „Pro Merlina, Harry, on si z tebe dělá legraci. I když si myslím, že jestli mu ještě jednou řekneš, že jsem spadl, když to nebude pravda, tak ti jí opravdu naservíruje. A ne, že by mi to vadilo, husí játra znějí dobře. Ačkoli ty kuřecí žaludky znějí trochu plebejsky...”

Draco se posadil, koště na klíně. Chvíli se jen tak mazlil s dokonale naleštěným tmavým dřevem, pak ale začal prozkoumávat každý proutek, jako by se chtěl ujistit, že jeho XL je pořád ve skvělé kondici. Když se Harry se Snapem posadili za stůl, aby si snědli hovězí polévku s kroupami, co jim poslali skřítkové, Draco se na ně ani nepodíval.

„Draco, myslíš, že bys mohl alespoň na pět minut přestat obdivovat své koště?” otázal se Snape.

„Jo, počkej chvilku.”

„Hned.”

„No jo, otrokáře nutno poslechnout.” Draco se zakřenil a připojil se k nim, ale nejprve si došel koště opatrně odložit vedle Harryho Kulového blesku.

Po obědě už nikdo nemusel Harryho nabádat, aby šel ven. Pak mu ale došlo, že by možná otec byl raději, kdyby si odpočinuli. Harry a Draco ale nesvedli další famfrpálovou bitvu, místo toho Draco rozhodl, že otestují Kulový blesk proti Kulovému blesku XL a zjistí, o kolik je rychlejší. V polovině si košťata vyměnili, aby viděli, nakolik je výsledek ovlivněn tím, kdo na něm sedí.

Celou tu dobu zlatonka bzučela kolem nich a pokoušela se je svést ke hře. V jednu chvíli dokonce strčila Harrymu, který se jen tak vznášel na místě, do ucha křídlo. „Zmiz,” plácl ji se smíchem.

Draco se vznesl a zastavil se vedle něj. „Myslím, že přednosti XL se ukážou spíš ve sprintech než na dlouhých trasách.”

„A ve famfrpálu se používají oba druhy letu,” Harry se podíval dolů. „Hele, zase se dívá. Nemyslíš, že se bojí, že by se nám tu něco mohlo stát, že ne?”

Draco se nad tím zamyslel, očima při tom bloumal po opuštěné krajině Devonu. „Myslím, že je ještě vyděšený po tom... co o nás málem přišel,” dokončil myšlenku.

„Jo, mohlo to skončit špatně. Ale ty jsi byl úžasný. Vážně nevím, jak ti poděkovat...”

„Prosím tě, nemuč mě tvou potřebou lidem děkovat.” Vítr odhrnul Dracovi vlasy z čela. „A navíc už jsi mi poděkoval.”

„No dobře.” Harry si to zamířil dolů, v pomalých kruzích se snesl na zem.

***

Večeře byla toho dne o něco méně radostnou událostí. A nejen proto, že byl Harry po všem tom létání neuvěřitelně unavený. Snažil se vymyslet způsob, jak říct otci o svých problémech s Aranem. Věděl, že odkládání k ničemu není. Ale protože nechtěl zničit jejich společné volno... odložil to.

Jak se ukázalo, měl to být Snape, kdo s tímhle tématem přišel. Ačkoli jako správný Zmijozel si počkal na vhodný okamžik.

„Neměli jsme na sebe v poslední době tolik času, jak jsme byli zvyklí,” začal, usrkl si vína a přes vršek sklenice se podíval na své syny. „Schází mi to každovečerní povídání o vašich školních pokrocích. Takže jak vám to jde?”

Draco se na Harryho podíval pohledem, ve kterém bylo jasně napsáno: řekni mu to! Ale Harry to ignoroval. S nadějí odložil prázdnou sklenici, a Draco se zakřenil, když se místo vína naplnila perlivou vodou.

„Ani jeden z vás mi nemá co říct?” zeptal se Snape.

Tentokrát se Draco už neobtěžoval ani podívat Harryho směrem. „Hodiny McGonagallové jsou stejně nudné jako vždycky. Asi by sis s ní o tom nemohl promluvit, že ne, Severusi?”

„Ne, nemyslím si, že bych měl.”

„To je jedno. Stejně jí rozumím každé čtvrté slovo, kvůli tomu jejímu příšernému přízvuku...”

Harry by býval byl ocenil, kdyby se Draco přestal chovat jako snob, ale neměl to srdce ho okřiknout, když se tak snažil zachránit ho před nutností odpovědět na otcovu otázku. I když to samozřejmě netrvalo dlouho a Snape tenhle úhybný manévr rozkryl.

„Ještě pořád máš potíže s Přeměňováním, Harry? Mám pocit, že to není zrovna tvoje nejsilnější stránka.”

„No to teda není, a nijak mi nepomáhá to, že si musím každou inkantaci vymyslet sám.”

„A co třeba Obrana?” zeptal se Snape hlasem, který byl snad až moc bezstarostný. Harry si nebyl jistý. „Ta ti musí vynahradit obtíže při Přeměňování, protože na tenhle předmět máš doopravdy talent.”

Harry se usmál a přikývl. Snape přece nemůže vědět všechno, že ne? Aran na Harryho vzdor zapomněl, ředitel by nic neřekl, ne když ta nejdůležitější věc byla vrátit Harryho bezpečně domů. „Jo, jasně, Obrana je skvělá. I když Aran je idiot, o tom není pochyb. Zavolat si na schůzku do Bradavic Luciuse, i když bylo dokonce i v Denním Věštci napsáno, že už není jeho syn! Řekl jsi řediteli, aby ho nechal tobě. Co máš v plánu s ním udělat?”

Snape se nevesele usmál, jako by věděl, proč Harry mění předmět hovoru. A také, jako by věděl proč.

Harry měl pocit, jako kdyby tančil kolem vlastního hrobu. Otřásl se, a aby to zamaskoval, popadl nůž a začal si mazat na chleba máslo.

„Já mu to říkal,” lamentoval Draco, „mockrát, ale copak on mě poslechne?”

„Buď ticho, Draco,” okřikl ho Snape. „Harry, až bude ta správná doba, uvidíš, co mám v plánu s Aranem udělat. Ale teď zpět. Takže Obrana je skvělá, že? A nemáš žádný problém s látkou?”

Harry se nuceně zasmál. „Problém? No kouzlit v hadím jazyce je otravné tady jako kdekoli jinde, ale až na to je Obrana brnkačka. Vždyť mě znáš.”

„To ano, znám,” řekl Snape a Harryho napadlo, že jeho tón zní zlověstně.

Draco se na něj přes stůl díval téměř prosebně, aby už začal mluvit.

„Takže předpokládám, že bys za mnou přišel, kdybys měl otázky, na které bys nenašel v knihovně odpověď?” zeptal se Snape.

„Jo, jasně, šel bych rovnou do sklepení,” řekl Harry a trochu se uvolnil. Nevypadalo to, že by otec byl na správné stopě.

„V tom případě,” protáhl Snape a zavrtěl hlavou, „mi nezbývá než konstatovat, že jsi tedy zjevně naprosto zmatený, co se týče jednoho konkrétního kouzla z oboru pokročilých obranných kouzel.”

„Ne, nejsem...”

„Tak jak mi vysvětlíš tohle?” zeptal se Snape a vytáhl z hábitu pergamen. Na krátký okamžik se Harry zděsil, že je to jeho test, a byl připravený to vyřídit s ředitelem, který ho očividně složil zpátky z popela, když Harry odešel z jeho kanceláře. Ale pak mu došlo, že to není test.

Snape začal číst na hlas. „Caninae se dají pořídit ve speciálních psích konzervách. Nejtěžší fází kouzla je ve skutečnosti otvírání této konzervy. Během let mnoho kouzelníků zemřelo příšernou a strastiplnou smrtí, když jejich váhavý Caninae zůstal příliš dlouho uvězněný...”

„No dobře, to už stačí,” přerušil ho Harry, který se najednou cítil spíš vyčerpaný než jen unavený.

„Člověk by řekl, že sis dělal legraci.”

„Jo, nejsem zas až takový pitomec, jak to teď vypadá,” vrčel Harry, „a kdes to vůbec vzal?”

„Sice to na téhle věci není to nejdůležitější, ale odpovím ti. Našel jsem to, když se Albus pokoušel probrat Arana z bezvědomí. Jediné, co jsme věděli, bylo, že mě tvůj patron dovedl do učebny Obrany a tam to vypadalo, že se tam dělo něco zlého. Tak jsem probral jeho papíry týkající se tebe, ve snaze najít nějakou nápovědu. A jistě si dokážeš představit, jak jsem byl překvapený, když jsem našel takovouhle pitomost.” Snape hodil pergamen na stůl a probodával Harryho pohledem. „Máš nějaké rozumné vysvětlení?”

„Byl jsem trochu mimo.”

„To evidentně. A z jakého důvodu?”

„No...”

„Harry, prostě to tátovi řekni!” zaječel Draco.

Severus se překvapeně opřel do křesla, a díval se z pod přivřených víček docela spokojeně. Harrymu chvíli trvalo, než pochopil proč. Tentokrát Draco neřekl: řekni to tvému tátovi, jen tátovi.

I jeho tátovi.

Harry polkl a zamyslel se. Ještě měl v živé paměti, jak těžké pro něj bylo nazvat Severuse otcem. Jakoby se mu při tom svíral krk. A Draco měl možná ještě víc důvodů s tím váhat. Při tom jak strašný byl jeho biologický otec!

Takže jestli má Draco dost odvahy to překonat... pak by měl mít Harry dost odvahy a být schopen říct svému otci, proč napsal právě takový esej.

Byl jen rád, že Severus neviděl i ten test.

„No...” Harry se zhluboka nadechl. Bylo těžké začít, ale když už se do toho pustil, slova z něj přímo tryskala. „Profesor Aran nenávidí hadí jazyk, pane. Od okamžiku, kdy jsem se vrátil do vyučování, mi říkal, že jsem temný mág, protože musím kouzlit v hadím jazyce a ten on ve třídě nestrpí. Říkal, že je to špinavá řeč a nehodí se do slušné společnosti. Nejdřív mě ani nechtěl nechat složit test, ale donutil jsem ho souhlasit s tím, že ho složím někde o samotě a pak ani nechtěl zůstat a dívat se, ale McGonagallová na tom trvala, takže snad pochopíš, že po tom všem jsem měl důvod, aby mě ten kretén vyvedl z míry. Jejda, omlouvám se, pane.”

Harry si pomyslel, že toho mohl říct víc, kdyby se býval byl nepotřeboval nadechnout.

Jakmile se odmlčel, bylo těžké začít znovu. A navíc, co by ještě říkal. Rozhodně neměl v plánu otci říct, že ve třídě klel a otevřeně vzdoroval, tedy... pokud nebude muset.

„To je docela dlouhý seznam stížností.” Snapeovy oči žhnuly vztekem a jejich čerň teď vypadala téměř démonicky. Nebezpečně. Pro jednou se Harry nestaral o otcovu smrtijedskou minulost. Byl dost rozzuřený na to, aby doufal, že Snape Arana rozčtvrtí.

A navíc, byl si jistý, že Snape Arana nezabije. Nebo... tedy docela jistý.

„A tohle začalo hned, jak ses vrátil do školy?”

K sakru. Ten zlověstný tón byl teď daleko víc namířen na Harryho, než na Arana. Protože přece v tomhle byl ten zakopaný pes. To, co Aran udělal, bylo ničím ve srovnání s tím, že to Harry tajil tak dlouho.

„Myslím, že bych si měl jít umýt vlasy,” řekl tiše Draco a odstrčil svou židli. „Pokud mě oba omluvíte...”

Snape bleskově vytáhl hůlku a namířil ji na Draca. „Comalavere,” řekl vztekle. „Et secare.”

Draco se rozkašlal, když jeho vlasy náhle pokryla pěna a pak stejně bleskově uschly. Když bylo po všem, vypadal Draco otřesně. Tohle rozhodně nebyl způsob, jak mýt vlasy.

Harry si nemohl pomoct, ale tak trochu měl pocit, že si to Draco zaslouží, za to jak se smál tomu, jak mu Aran vymyl pusu, když byli po škole.

„Tak, a jsi umytý,” zavrčel Snape. „A přestože jsem si jistý, že Harry ocenil tvůj pokus o zachování dekora, zůstaneš tu, protože se tě ta věc také týká. Ledaže by Harry trval na tom, že chce se mnou mluvit o samotě.“

„Ne, to je pořádku,” zamumlal Harry. Draco už to stejně slyšel během oběda s ředitelem.

„Skvělé,” prskal Snape. „Předsudky Árona Arana jsou jedna věc. A nemyl se, dostane za ně co proto. Ale to, čemu nerozumím je, proč jste mě vy dva na tenhle problém neupozornili. Mluvte.”

Harry zrudl. Nechtěl, aby byl Draco ve stejném průšvihu, jako on. Nebylo by to spravedlivé. „Draco mi řekl, abych šel za tebou,” přiznal, „hned jak se vrátil do vyučování a viděl, jak je to špatné. A když jsem to odmítl, řekl, že za tebou půjde sám...”

Snape se naklonil dopředu. „Já si na žádný takový rozhovor nepamatuji!”

„Severusi, já...”

„Nech ho mluvit,” zařval Snape. „Takže?”

„Já jsem mu to nedovolil,” přiznal potichu Harry. „Víceméně jsem ho vydíral, aby zůstal zticha.”

Snape odstrčil svůj talíř a z jeho očí sršely blesky. „Merline, chraň mě. Co udělal, žes ho mohl vydírat? Další Venetimorica?”

Harry zalapal po dechu. „Takovou věc bych nezatajil!”

Draco popadl sklenici s vodou a vychrstl její obsah Snapeovi do obličeje. „Už jdi vážně do prdele!”

Snape měl ale rychlé reflexy; stihnul ukročit stranou včas. Pak se na Draca zamračil.

„Promiň,” blekotal Draco. „To ten můj problém se sebeovládáním. Možná bych měl... přeci jenom jít do té ložnice?”

„Ano, to bys měl,” řekl Snape. „A já si to s tebou přijdu vyřídit později.”

Draco protáhl obličej, ale než odešel, rychle stiskl pod stolem Harryho ruku.

„Je to všechno moje chyba,” vzdechl Harry. „A nevydíral jsem Draca ničím, co udělal. Jen jsem vyhrožoval, že ti řeknu, že mu zmijozelští říkají Malfuji, což už přestali. Ale teď už všechno víš, takže je asi jedno, jestli to řeknu.”

Snape přimhouřil oči. „Skvěle. Takže teď mám ne jednoho, ale dva syny, kteří přede mnou budou tajit své problémy. Ačkoliv v Dracově případě tomu docela rozumím. Jeho vztahy s jeho spolužáky, pokud tedy nezačnou být riskantní, je lépe nechat v jeho rukách. Ale nemyslím si to samé o tvém vztahu s předpojatým profesorem.”

Předpojatý profesor. Že zrovna Snape mluví o předpojatosti.

„Prostě se mi to nezdálo tak vážné,” zamumlal Harry.

Snape ukázal na esej ležící na stole. „Tohle svědčí o opaku. Viděl jsem tě ve třídě třást se vzteky. Přesto ses dokázal ovládnout. Když jsi udělal tohle, řekl bych, že jsi musel být víc než jen 'trochu mimo'.”

Harry si nemohl přát lepší narážku. „A právě proto jsem vám to neřekl, profesore. Protože...” vztek mu rozvázal jazyk. „Protože před tím, než jste se rozhodl vidět mě místo Jamese jste vy byl ten nejzaujatější profesor na celém světě. Choval jste se ke mně hůř než Umbridgeová! Vy...”

„Zcela určitě jsem se k tobě nechoval hůř než Umbridgeová! Ukaž mi jedinou jizvu, kterou jsem ti udělal, Harry!”

„Nemůžu! A víte proč ne? Protože jsou uvnitř! A o to jsou horší!” Harry dýchal tak rychle, až měl pocit, že mu plíce hoří. „A já bych chtěl vědět, proč si někdo myslí, že kdybych měl problém s učitelem, že bych si na to šel stěžovat! Už dřív jsem se naučil, že stěžovat si je k ničemu.”

„Harry, já...”

Ale teď, když už se do toho Harry pustil, cítil se jako parní potrubí, kterému se utrhl ventilek.

„Dřív jsem neudělal ve vašich hodinách vůbec nic správně, ale teď, když jsem váš syn a dokážete mě vystát, tak jsem najednou slušný student! Ale celé roky to bylo jinak. Váš lektvar je příliš hustý Pottere, začněte znovu, a to i když vypadal stejně, jako lektvary ostatních studentů! Copak se to děje, zasáhla ta vaše jizva i mozek? Nebo potřebujete nové brýle, protože to vypadá, že nevidíte to, co máte přímo před nosem. A celou dobu jste mě obviňoval z krádeže! A to ani nepočítám, kolikrát jsem byl po škole! Nechal jste mě milionkrát po škole a nikdy to nebylo zasloužené, a...”

„Harry, opravdu nikdy?”

Ta tichá otázka zastavila Harryho tirádu. „No, někdy ano,” zamumlal. „Tak tedy většina. A před tím než roztrháš na cucky to, co jsem říkal, předpokládám, že jich nebyl milion. Copak to nechápeš? Já to tak cítil!”

„Ano, chápu,” řekl tiše Snape. „Ale pokud si vzpomínáš, už jsem se za to omluvil.”

„Jo, já vím,” Harry se teď cítil víc vyčerpaný než vzteklý, položil si hlavu na stůl a přikryl si ji rukama. „Já, asi jsem to ještě nepřekonal tak, jak jsem si myslel. A v hloubi duše jsem to věděl a celá ta záležitost s Aranem... já nevím, chtěl jsem to vyřešit sám. Jsem zvyklý vyřešit si to s debilními učiteli sám. Ou... omlouvám se, pane profesore.”

„Za toho profesora, nebo za to, žes mě právě nazval debilem?” zeptal se Snape suše.

Harry k němu znaveně vzhlédl. „Nevím.”

Snape položil ruce na stůl, téměř jako by se chtěl Harryho dotknout, ale po chvíli váhání jen spojil prsty dohromady. „Harry, já z hloubi duše upřímně lituji toho, že jsem učebnu Lektvarů změnil na místo, kde jsem tě týral. Vím, že to ode mne bylo špatné...”

„To nebyly jen Lektvary,” řekl Harry, který se znovu posadil. „Co třeba chodby a Velká síň? Málem jsi nám s Ronem urazil hlavy, když jsi na nás ve čtvrťáku dohlížel, jak si děláme domácí úkoly!”

„Mluvili jste.”

„Polovina lidí mluvila. A na kolik jsi zaútočil?”

Zaútočil, bylo možná příliš silné slovo, napadlo Harryho hned, jak to vyslovil, ale Snape se s ním o to slovo nepřel. „Jen na tebe. Kolikrát ještě chceš, abych se omluvil?”

„Možná bys měl deset tisíckrát napsat: Nebudu mučit své studenty,” řekl Harry kousavě, „ne, když zvážím, jak jsi potrestal Rona, mělo by to být spíš něco jako, vzhledem k tomu, že ze své pozice jsem zodpovědný za životy a city nevinných dětí budu se ze všech sil snažit... nejsem si jistý, něco dlouhého a komplikovaného.”

„Ještě pořád se zlobíš.”

Harry se na něho díval. „Jo.”

„Ale jednou už jsi mi řekl, že je to pryč.”

„Je.” Harry se opřel dozadu a přál si, aby to nebylo tak tvrdé. „Chci říct, já vím, že už se ke mně takhle nebudeš chovat. A dokonce už jsem si všiml, že nejsi tak nespravedlivý k Nebelvíru. Předpokládám, že je to proto, že nedokážeš mít rád mě a nenávidět Nebelvír, jak jsi jednou sám řekl. Já nevím, proč mě ty staré záležitosti pořád tak straší, dokud jsem nad tím nepřemýšlel, byl jsem v pohodě! Ale pak začal být Aran nesnesitelný a já jsem si vzpomněl na to, jak jsi mi tenkrát rozlil můj lektvar, i když já jsem si byl jistý, že jsem ho uvařil skvěle a...” Harry pokrčil rameny a odvrátil oči.

„Vstoupil jsi do mých vzpomínek, Harry,” připomněl mu Snape.

Když Snape tyhle dvě věci přirovnal, začal Harry vidět rudě. „To sice jo,” řekl, a jeho vztek se vrátil s takovou silou, že začal křičet, „ale to se dá stěží srovnat! Mně bylo patnáct, a kolik tobě? Nemyslíš, žes byl dost starý na to, aby ses dokázal chovat lépe? A já jsem se nepokoušel zjistit nic o tvých soukromých záležitostech! Chtěl jsem se jenom dozvědět o tajné zbrani, která je na ministerstvu a ty ostatní věci jsem viděl jen náhodou. A nechal jsem si to všechno pro sebe. Dokonce ani Draco neví o tom, že tě můj otec pověsil hlavou dolů tak, aby celá škola mohla vidět tvoje spodky...”

„Děkuji ti za to, jak jsi diskrétní,” přerušil ho Snape kousavě. „Jsem si jistý, že Draca tato záležitost nebude zajímat i nadále.”

Harry cítil, jak mu hoří zátylek. To, co měl jeho otec na mysli, bylo, že i kdyby se Draco nepokoušel poslouchat, což bylo vzhledem k tomu, že mluvili o Dracovi téměř nemožné, nebylo pravděpodobné, že by přeslechl Harryho řvaní. Ten v obranném gestu založil ruce na hrudníku. „Jo, ale stejně. To, co jsi tenkrát udělal s mým lektvarem, nebyla nehoda a neměl jsi k tomu ani žádný důvod.”

„Ano, bylo to ode mne zlé,” souhlasil Snape. „Což jsem řekl už před tím, i když ne v souvislosti s tímhle konkrétním případem. Harry, co víc s tím můžu udělat? Už se to stalo a já tě prosil za odpuštění. Pořád mě považuješ za tak zlého?” Ke konci byla v jeho hlase slyšet bolest.

„Ne, za zlého ne.” Harry spustil ruce podél těla a podíval se otci do očí. „Mám tě hrozně rád, Severusi. A myslím, že to víš. A to... se nezměnilo. Ale to, jak ses choval, mně pořád ještě vadí, řekl bych.”

„Mám tedy napsat těch deset tisíc vět, abych ti dokázal, jak moc lituji toho, co se stalo?”

Harry téměř řekl ano, jen tak, pro legraci. Anebo proto, aby viděl, jestli to Severus doopravdy udělá. I když si byl dost jistý, že by u toho Severus podváděl.

„Ne,” řekl pomalu a znovu položil ruce na stůl. „A o tom to celé je, pane profesore. Nechtěl jsem za vámi přijít kvůli Aranovi, protože jsem věděl, že se to tím pokazí a já nechci, aby mezi námi stála minulost. Jsem hodně rád váš syn, jsem rád, když spolu vycházíme a že mám jiný domov, než jen ve věži a ...”

„A já jsem rád, že jsi můj syn,” řekl Snape jemně. „A velmi rád jsem ti poskytl domov. Harry... dokud jsem tě doopravdy nepoznal, zmítal mnou vztek nad ranami, které mohly být už dávno zahojeny, a ty jsi to odnesl nejhůř. Kdybych mohl vrátit minulost a poznat tě hned na začátku, udělal bych to. Ale tehdy jsem toho nebyl schopen a upřímně toho lituji.”

Harry polkl. „Já... opravdu jsem se tomu snažil vyhnout, abych s tebou mluvil o Aranovi. Odkládal jsem to, protože jsem tohle všechno nechtěl probírat. Nechtěl jsem, aby sis myslel, že tě ještě pořád nenávidím, protože to není pravda. Vážně. Ale myslím, že je to lepší teď, když jsme si o tom promluvili.”

„Určitě je to tak lepší, Harry. Pokud máš nějaký závažný problém s jiným učitelem, nebo s kýmkoli jiným, očekávám, že si o tom se mnou přijdeš promluvit. I když si budeš myslet, že mě to zraní. Jak jinak bych mohl být tvůj otec?” Snape se natáhl přes stůl a sevřel Harryho prsty do svých velkých teplých dlaní. „I když musím přiznat, že mě těší, že ses nakonec rozhodl se mnou o té věci mluvit.”

Harry se cítil trochu provinile. Věděl, že to bylo jen ředitelovo naléhání, co ho donutilo k rozhodnutí, že si se Snapem promluví. Na druhou stranu, Snape by určitě nebyl rád, že Harry tu věc nejprve probral s Albusem Brumbálem, takže... natáhl ruce tak, aby se mohli lépe držet.

„Dospíváš a je příjemné být tomu svědkem,” pokračoval Snape a lehce ho stiskl. „Vzpomínáš si, Harry, jak jsme na začátku roku byli v Surrey? Stěžoval jsem si tehdy, že jsi nepožádal o pomoc. A ty jsi mi odsekl, že nežádáš o věci, o kterých víš, že je nemůžeš dostat. Ale myslím si, že teď už víš, že se pomoci dovoláš. Ve všech ohledech. Skutečně za mnou můžeš přijít s čímkoli.” V černých očích se mu zalesklo. „I když budeš přitom mít potřebu prohlásit, že jsem debil.”

Harry se teď cítil ještě provinileji. Nezasloužil si tuto chválu, ne, když nebyl dospělý dost na to, aby si šel promluvit s otcem sám o sobě. Ředitelovo pošťuchování a pobízení ho k tomu donutilo.

Harry se zakřenil. Díky Snapeově vzpomínce na rozhovor na začátku roku, se cítil vážně hrozně. Vzpomněl si, jak se tehdy rozhodl, že se bude chovat dospěleji. A ten způsob, jakým vyřešil problém s Aranem, ten tedy nebyl dospělý ani trochu. „Cítím se provinile, že jsem si s tebou o tom nepromluvil hned na začátku,” řekl Harry potichu a sklopil hned hlavu.

Snape pustil jeho ruce a opřel se dozadu. „To bylo mým záměrem.” Když Harry zdvihl oči, probodával ho otcův pátravý pohled. „Mám pravdu, když si myslím, že Aranova podivná touha promluvit si s Luciusem, místo se mnou, jako s Dracovým otcem, má něco společného s tím konfliktem kvůli hadímu jazyku?”

A je to tady. Snape je prostě příliš chytrý. Anebo je to možná ještě v něčem jiném. „Není fér, přehrabovat se mi v hlavě, když jsem v takovémhle stavu. Jsem teď na nitrobranu příliš unavený!”

„Nepoužil jsem nitrozpyt.”

„Aha.” Harry se kousl do rtu. „Tak není fér, snažit se mě nachytat. I když předpokládám, že ses o to nesnažil. Nicméně, máš pravdu. Aran měl plné zuby mého chování a kvůli tomu se stala celá ta věc s Luciusem.”

Severus blesknul očima po pergamenu. „Nerozumím tomu, jak tvoje chování souvisí s Dracem? Možná bys mi mohl pomoct dostat camrál na mojí půlku hřiště.”

Harry byl tímhle famfrpálovým přirovnáním skutečně ohromený. A možná že to ho donutilo přiznat pravdu, ačkoli byl opatrný, aby tím nedostal bratra do problémů. „Jo. Draco se mě zastával. Tedy popravdě mi řekl, abych se bránil sám a mě to připadalo rozumné. Začal jsem používat hadí jazyk během vyučování, ať už na to Aran říkal cokoli a Draco mi kryl záda. Aran věděl, že ty bys nás v tom podpořil. Myslím, že byl tak zděšený z rozhovoru s tebou, že ani nestrhával body. A tak si zavolal Luciuse, aby si stěžoval na Draca.”

Severus přikývl. „Chápeš, že tím, že jsi za mnou nepřišel, abych to s tvým učitelem vyřídil, jsi otevřel dveře Bradavic Luciusi Malfoyovi.”

Harry strnul, přesto, že otec mluvil klidně. „Nechtěl jsem, aby se to stalo!”

„Ne, ale umožnil jsi to.”

„Podívej, není zrovna fér, že se ve mně pokoušíš vyvolat pocit viny, když půlka důvodu, proč jsem nešel já za tebou, spočívala v tom, že jsem nechtěl, aby ses ty cítil provinile za to, jak ses celé roky choval jako pitomec!”

Snape se nevesele usmál. „A ty máš pocit, že jsem byl stvořen k tomu, abych byl vždycky fér?” Nečekal na odpověď. „V tomto případě bylo následkem tvé neochoty promluvit si se mnou obrovské riziko, do kterého jsi uvedl sebe i svého bratra.”

Harry se zakabonil, ale vzhledem k tomu, že měl otec pravdu, se nehádal. „No dobře, a když už mluvíme o následcích, co mě čeká? A nezapomeň, že jsem ti odpustil těch deset tisíc vět. Klidně jsem mohl říct, že chci, abys je napsal.”

Ten pokus o vtip nevyšel. Jeho otec se na něj jen upřeně díval. „Promiň, já vím, že je to vážné,” řekl nakonec Harry.

„Myslím si, že události tak, jak se staly, byly už dostatečně traumatizující,” odpověděl Snape. „Nicméně, i kdyby včera Lucius Malfoy nevstoupil do hradu, neměl bych v úmyslu potrestat tě. Buď to mi jako otci věříš dost na to, aby sis se mnou přišel promluvit, když je potřeba a nebo ne. Představa, že bych tě za to trestal, je pro mě anathema.”

Harry si nebyl jistý, co to poslední slovo znamená, ale odhadoval to z toho, jak dotčeně otec zněl. „Nemyslel jsem, že mě potrestáš za tohle,” začal vysvětlovat, i když to od něj teda nebylo příliš zmijozelské. Snapeovy pocity pro něj byly důležitější než strategie. „Já myslel za tohle...” a neurčitě mávl rukou směrem k pergamenu.

„Incendio,” řekl Snape klidně. „Myslím, že Caninae chápeš. A pokud ho ještě nedokážeš vykouzlit, budeme na tom ještě přes léto pracovat. Takže dost už o tom.” Mistr lektvarů se na Harryho podíval z pod přivřených víček. „Máš ještě nějaké přání.”

„Draca a to, jak po tobě chrstnul tu vodu,” řekl Harry, naklonil se dopředu a pokračoval potichu. „Netrestej ho za to. Tati, prosím tě. Chci říct, obvinil jsi ho z něčeho opravdu hrozného a přitom jen včera ho mučil někdo, kdo ho měl milovat. Jen proto, že dělá správnou věc a bojuje ze všech sil na straně Světla. Kvůli mně. Trpěl, aby mě zachránil. To je daleko důležitější, než nějaká sklenice vody.”

Snape přikývl. „Ano, to asi ano.”

A vzhledem k tomu, že v tomhle bodě vyhrál, pokusil se Harry tlačit ještě dál. „A navíc, myslím si, že už bychom o Venetimorice nemuseli mluvit. Už dostal svou lekci, nemyslíš?”

„Ještě něco?” zeptal se Snape trochu sarkasticky. „Protože to vypadá, že víš o jeho výchově o něco víc, než já.”

„Ale ne,” zakřenil se Harry. „Vedeš si skvěle. Zejména s tím XL. Myslím, že Draco potřebuje něco, co by ho vyvedlo z jeho apatie.”

„Myslím, že už zase hraješ hodného syna.”

„Cože?” Harry se nad tím chvíli zamyslel a pak ztišil hlas. „Ne, já jsem vážně jen rád, žes to pro Draca udělal. Já prostě jen nejsem tak cha... tak zaměřený na věci, jako je Draco. Chci říct, kdybych doopravdy chtěl XL, mohl bych si ho koupit. Teda pokud bys mi na něco takového půjčil můj klíč. Ale raději zůstanu u koštěte, které mi dal Sirius. V tom jsi měl pravdu.”

„Ano, já vím, že jsou pro tebe důležitější jiné hodnoty, než materiální,” přikývl Snape. „Když jsem kupoval to XL, napadlo mě, že bych ti měl dát něco, co ti bude připadat stejně cenné, takže tvoji přátelé tu budou letos v létě velmi vítaní.”

Harry se rozesmál. „To je ale skvělá novina. Proč už jsi to neřekl?”

Snape pokrčil rameny. „Protože jsem chtěl, abyste si to tu s bratrem užili a napadlo mě, že Draco bude protestovat.”

„Pěkně děkuji,” ozvalo se sarkasticky z ložnice. O chvíli později se objevil Draco. Vypadalo to, že si umyl vlasy tentokrát normálně. „Budu muset být na tvé kamarády sladký jako marmeláda?”

„Ne,” řekl Harry se smíchem. „bude stačit, když budeš slušný.”

„A to mám nechat Grangerovou a Weasleyho, aby mi úplně zničili léto?” Draco protáhl obličej. „No, nějak to zvládnu, ale jen proto, že jsi můj bratr.”

„To je od tebe skutečně velkodušné,” zavrčel Snape.

„A jen tak pro upřesnění, já nejsem chamtivý,” pohodil Draco hlavou. „Mám jen dostatečně dobrý vkus na to, abych ocenil hezké stránky života. Půjčil jsem přece XL Harrymu, nebo ne?”

„Ano Draco, jsi dokonalost sama,” zakřenil se Harry. „Je to takhle lepší? Víš, ale když nejsi připravený slyšet, co o tobě lidé říkají, nemáš poslouchat za dveřmi.”

„No, kdybyste vy dva nedrbali jak dvě staré čarodějnice na rohu, neposlouchal bych,” dosekl Draco. „Co kdybychom si dali kakao?” Ušklíbl se. „Myslím, že by se nám možná i podařilo přesvědčit Severuse, abychom si do něj mohli přidat trochu mentolového likéru, aby se nám lépe spalo.”

Snape zavrtěl hlavou. „Na to bude stačit Bezesný spánek, i když možná, že by nám sklenka na dobrou noc neuškodila. Nemáme sice mátový likér, ale mám s sebou Galliano.”

Harry zamrkal. „A ty nám dovolíš napít se s tebou?”

„Samozřejmě.”

Když byl nápoj nalitý, začal Draco tahat ze Snapea informace. „Co bude s Aranem, Severusi? Co s ním uděláš?”

„To nech na mě.”

„Teď už je v tom víc, než jenom nenávist k hadímu jazyku,” naléhal Draco. „Tím, jak proklel Harryho, překročil všechny hranice! A nezapomeň, že to udělal potom, co viděl, že mě Lucius unesl. A přesto, nejenom, že pomohl Luciusovi, ale zaútočil na studenta!”

„Áron Aran dostane, co zaslouží,” přislíbil Snape. „Ale vy to necháte na mě.”

A to bylo vše, co k tomuto tématu Snape řekl, bez ohledu na to, jak na něj Harry a Draco naléhali.

Později, když Harry vešel do své ložnice, aby se připravil do postele, nemohl si nevzpomenout, že to bylo právě v téhle místnosti, kdy mu prvně došlo, že zabije Luciuse Malfoye. Pravda, neupálil sice toho chlapa zaživa, ale v učebně Obrany k tomu neměl daleko. Ale udělal to. A zatím o tom s bratrem nemluvil. To se mu nezdálo správné.

„Draco,” řekl Harry a odložil lektvar, který si už chtěl vzít.

„Hmm?” otočil se k němu Draco, který se právě převlékl do pyžama. Ve stříbrných očích se mu zablesklo, když uviděl, jak se na něj Harry dívá. „Pro smilování, jestli mi ještě jednou poděkuješ, tak tě asi praštím. Zachránil jsem sebe, stejně jako tebe. A ty to moc dobře víš.”

„Já vím. O tom nechci mluvit.” Harry se posadil na postel a upřel oči na protější zeď. „Já jenom... zabil jsem Luciuse a ať se k tobě choval jakkoli hrozně, byl to tvůj otec před Severusem a... já ani nemůžu říct, že je mi to líto. Takže jsem jenom myslel, že jestli se na mě kvůli tomu budeš zlobit, těžko ti to můžu vyčítat.”

„Myslím, že bych se na tebe zlobil, kdybys ho nezabil, Harry.” Povzdychl si Draco. Po chvíli váhání došel k Harryho posteli a posadil se na ní. Natočil se k němu bokem, jednu nohu nataženou na přehozu. „Podívej se na mě.”

Harry otočil hlavu.

„Harry, on by nikdy nepřestal,” řekl Draco s naprosto vážným výrazem. „Nikdy. A po všem, co se stalo, bych nevěřil, že zůstane v bezpečně v Azkabanu. Lucius by po nás šel, znova a znova a znova, dokud by se mu nepodařilo nás oba zabít. Vím, že ses ho nepokoušel zabít, když jsi zakouzlil Petrifikus, ale popravdě je jen dobře, žes to udělal.”

„Já vím,” řekl Harry potichu. „Ale napadlo mě, že to budeš cítit jinak.”

Draco zavrtěl hlavou. „Cokoli, co jsem mohl cítit, shořelo během posledního roku. Odměna za můj život, výhrůžky smrtí, mé vyloučení, obvinění z vraždy a to nemluvím o tom, že to byla má dívka, koho.... On přestal být mým otcem dávno před tím, než mě Severus adoptoval. Od té doby to byl jen děsivý chlap, dychtící po mé krvi. A po tvé. A já nedokáži litovat toho, že je on pryč.”

Harry se zamyslel. Předtím, než se zmohl na odpověď, promluvil znovu Draco.

„Myslím, že máš pocit, že bych měl být sentimentální, protože tobě celé dětství hrozně scházel otec, ale já nemám žádný důvod k lítosti, Harry. Vážně ne.”

Harry se na něj usmál. „Dobře, jen jsem si myslel... chápu tě.”

„To je fajn, protože už spím ve stoje,” zamířil si to k posteli, popadl lektvar, který jim dal Snape a vypil ho. Pak se natáhl na postel. „Myslím, že budeme spát,” zamumlal. „Mám, spát.”

Harry si vzal pyžamo a šel se do koupelny vysprchovat a převléct. Když se vrátil do jejich ložnice, Draco tiše chrápal a jeho obličej byl tak naplněný klidem, jako by mu nic na celém světě nedělalo starosti.

Harry měl pocit, že on sám tak snadno neusne. S lektvarem, nebo bez něj. Ne, že by mu dělalo starosti, že zabil Luciuse, ale dělalo mu starosti právě to, že mu to starosti nedělalo. Měl by se přece cítit špatně. Pokusil se ze všech sil cítit provinile, že ublížil Dracovi. Jenže Draco ho nenechal. Takže teď měl Harry pocit, jako že nemá žádný důvod, cítit se špatně, a to je přece špatně, nebo ne? Někoho zabil! Byl si naprosto jistý, že by s tím neměl být tak spokojený.

Nebo možná víc, než spokojený. Když přemýšlel nad tím, co udělal Luciusovi, cítil se skoro šťastný. Ten muž měl kamenné srdce a byl chladný. Fakt, že teď byl z mramoru a zůstane tak navěky, se mu zdál jako dokonalý konec.

A přesto, Harry nechtěl přece nikoho zabít. Ani potom, co slyšel v proroctví. Ale teď to udělal, takže, jak to, že mu to není líto?

Harry vzdychl, vzal si svou vlastní dávku Bezesného spánku, lehl si do postele a pokusil se odpočívat.

***

V neděli odpoledne Snape zavolal chlapce z venku předčasně. „Dnes večer bude schůzka Řádu, abychom probrali nedávné události.”

Harry si vzdychl. „Tak my ti schováme večeři, nebo se najíš tam?”

„Popravdě mám pro vás jistou nabídku. Napadlo mě, že rozmluva s přímými účastníky, by mohla být pro toto shromáždění Řádu výhodou.”

Harrymu chvíli trvalo, než se dobral k významu Severusových slov. „Ty chceš, abychom šli s tebou? Vážně?”

Snape krátce přikývl. „Vyloučit vás z jednání Řádu je z mého úhlu pohledu naprosto k ničemu. A přehlasoval jsem v tomhle i Albuse. Takže od dnešního večera jste vy oba plnohodnotnými členy Řádu. Nicméně,” jeho hlas zvážněl, „očekávám od vás, že budete plnit své povinnosti s naprostou zodpovědností, budete respektovat příkazy, budete respektovat vedení a své nadřízené a nebudete používat informace Řádu, abyste se svými přáteli spáchali nějakou nesmyslnou nebelvírskou eskapádu.” Snapeův hlas přešel do vrčení. „A to ani, kdyby se vám situace zdála vážná a nebo dobrodružství jednoduché!”

„Myslím, že ten konec patřil tobě, Harry,” zašeptal Draco.

Harry založil ruce. „Když už mluvíme o přátelích, myslím, že Ron a Hermiona by se měli přidat taky! A Neville a Luna a Ginny...”

„A co zlatonka?” zeptal se Snape kousavě.

„Vždycky mi pomáhali.”

„Nebudu žádat Albuse, aby přijal další neplnoleté členy. A v každém případě, tato záležitost nemůže proběhnout bez požehnání jejich rodičů.”

Harry se zakabonil, protože věděl, jak nepravděpodobné je, že by Molly Weasleyová dovolila kterémukoliv ze svých mladších dětí přijmout na sebe takovéhle riziko.

„Harry, nech to být,” řekl Draco. „Myslím, že už muselo být dost těžké, dostat dovnitř mě.”

Severus neodpověděl, ale výraz v jeho tváři mluvil za něj. Mnoho členů Řádu mělo stále výhrady k Dracovi. A Harry si pomyslel, že vzhledem k okolnostem, je to logické. Bude to trvat dlouho, než jim dá důkaz, že je důvěryhodný. A někteří členové, jako třeba Moody, mu asi nebudou věřit nikdy.

Ne, nebude mu věřit, protože nevěří ani Snapeovi, který toho udělal pro řád tolik!

Všichni tři se brzo navečeřeli a pak byli poslední, kdo se objevili na Gimmauldově náměstí. Harry si nebyl jistý, jestli je to proto, že jejich otec má tak rád dramatické příchody, nebo jestli prostě jen chtěl dát řediteli šanci, umlčet všechny hádky, které by se týkali přítomnosti chlapců.

Schůzka se konala v kuchyni, což se Harrymu vzhledem k počtu lidí zdálo divné. Proč zvětšovat kouzlem stůl a přeměňovat další křesla, když hned vedle byl obrovský obývák? I jídelna by poskytovala dostatek prostoru pro všechny, co přišli, ale kuchyň?

Pak si ale Harry pomyslel, tady jsem se vždycky cítil nejlépe. Možná, že tahle místnost není tak prolezlá temnou magií, jako zbytek domu. Přitom ale věděl, že Snape a Remus odstranili každou stopu temné magie už před měsíci.

Harry věděl, že málokdy se sejde na schůzce celý Řád. A podle toho, kdo dnes seděl u kuchyňského stolu, ani dnešek nebyl výjimkou. Neviděl Billa, nebo Charlieho, ani některé další lidi, o kterých věděl, že jsou v Řádu.

Remus, který seděl vedle ředitele, se na chlapce zářivě usmál. Nebo možná jen na Harryho. Bylo těžké to rozlišit. Zatímco profesorka McGonagallová, která seděla vedle Brumbála z druhé strany, vypadala, jako by kousla do něčeho kyselého.

„Nazdárek, Harry,” řekla Tonksová a usmála se na něj. A pak daleko ostřeji, „Nazdar, Draco!” Práskla bublinu a zakřenila se, když viděla, jak zaražený Draco přešlápl z nohy na nohu. „Dobrý den, slečno Tonksová.”

Tonksová seděla mezi Moodym a Pastorkem. Černý bystrozor vypadal klidně, ale Pošuk Moody se díval na Draca a tvářil se u toho, no... jako pošuk. Téměř mu šla pěna od úst a vypadalo to, že jeho čarodějné oko mu vyskočí z důlku ven. To, jak se pokoušel prohlédnout Draca skrz na skrz.

Harry si povzdychl a pomyslel si, že tihle dva asi nebudou nikdy vycházet. I když tenhle Moody nebyl ten, který ve čtvrtém ročníku proměnil Draca ve fretku.

Na druhé straně stolu Molly Weasleyová krájela na plátky domácí dýňový chléb a vedle ní seděl Arthur. Tady se Harryho zkoumání zastavilo, protože vedle Arthura seděla starší žena, kterou předtím Harry ještě nikdy neviděl.

Asi nebylo příliš zdvořilé takhle zírat, ale Harry si nemohl pomoct a snažil se přijít na to, kdo by to mohl být. Žena mu pohled obětovala, ale ani se neusmála, ani nezamračila. Jako by zůstávala chladná. Ale její oči byly hnědé a laskavé.

Podobné, jako Remusovy.

Harry se beze slova vedle ní posadil, i když ne, že by tu bylo zrovna moc volných míst. Draco zdvihl bradu, což bylo jasné znamení toho, že je vyvedený z míry a snaží se to zakrýt. Když se posadil vedle Kingsleyho Pastorka, velkopansky přikývl několika lidem, kteří seděli kolem něho, ale Moodyho ignoroval.

Snape si sedl na druhou stranu stolu k řediteli, který nevypadal, že by ho přítomnost chlapců nějak znervózňovala. Nicméně, Harry si všiml, že se ti dva na sebe upřeně podívali. Přemýšlel, jestli je to zase jeden z těch telepatických rozhovorů.

„Předtím, než vám řeknu, proč jsme se dnes večer sešli,” začal ředitel, „rád bych vám představil Lucindu Lupinovou, která spolupracuje s profesorem Snapem na našem vlkodlačím projektu.”

„Vlkodlačí projekt?” zopakovali někteří lidé sedící kolem stolu.

Brumbál se po svém způsobu nevyzpytatelně usmál. „Ano. Lucindo?”

Postarší žena vstala, aby se představila. „Jako Remusovu tetu mě začala lykantropie zajímat již dávno. Od okamžiku, kdy byl nakažen, jsem prohledávala všechny dostupné materiály, abych té nemoci porozuměla v naději, že zjistím, jak ji léčit. Vývoj lektvaru Vlkodlačí zhouby, na kterém jsme se s profesorem Snapem podíleli,” s respektem se podívala na Snapea, „byl velkým přínosem pro mého synovce i pro ostatní postižené. Nicméně už dlouho mám pocit, že by mohlo být učiněno víc. Podle mého výzkumu bylo možné vyrobit lektvar, který zcela zabrání transformaci. Můj osobní zájem je zcela zjevný, ale pokud uspějeme, bude to i velký přínos pro Řád. Naším záměrem je získat vlkodlaky na naší stranu, spíše než jim dovolit spojit se s Tím, kdo nesmí být jmenován. Každý pokrok ve vývoji léčby lykantropie je velkým lákadlem.”

„A jak vám to jde?” zeptala se Tonksová.

„Obávám se, že ne příliš dobře,” odpověděla Lucinda. „V tomto roce byla profesorovou prioritou jeho nová rodina. A pravděpodobně ještě důležitější je, že Remus byl vzhledem k úkolu, jímž byl nedávno pověřen, většinu času nedostupný.”

Kolem stolu se znovu rozlehl šepot. Ozvalo se několik otázek najednou.

„Úkol?”

„Proč ho verbování vlkodlaků vyloučilo z tohoto výzkumu?”

„Nedostupný? Jak to?”

Brumbál počkal, dokud se členové Řádu neutiší. „Remus byl za hranicemi, převtělený za použití Mnoholičného lektvaru za Luciuse Malfoye, jak jen to bylo možné, aby se dostal k tajným smrtijedským informacím a aby mezi ně zasel vzájemnou nedůvěru.”

„Rozděl a panuj,” řekl Moody, moudře pokýval hlavou, zatímco ostatní vypadali překvapeně a zírali na Remuse s novým respektem. „To je skvělé.”

„Vzhledem k těmto faktorům,” pokračovala Lucinda, „vlkodlačí projekt většinou stál. Už měsíce jsme nevytvořili žádnou novou teorii ani nedošlo k žádnému pokroku.”

„To je špatně,” prohlásil Moody, jehož nálada se změnila rychle jak aprílové počasí. Začal tlouct do stolu pěstí. „Snape si možná užívá odchodu z aktivní služby, sladkého nic nedělání bez starostí, statečnější kouzelníci převzali jeho nebezpečné povinnosti, ale on by měl dělat něco užitečnějšího, než rozmazlovat Pottera.”

„Alastore,” řekl Brumbál vlídně, „ve skutečnosti nemůže Severus dělat nic důležitějšího, než poskytnout mladému Harrymu stabilní a milující rodinu. V nadcházející době budeme potřebovat všechny Harryho síly, a určitě chápeš, že jsou důležité i jiné věci, než jak rychle dokáže letět na koštěti.”

„Ten teda otočil,” pomyslel si Harry, trochu zaskočený jasnou podporou Snapeova otcovství. Samozřejmě, že se mu příliš nelíbilo, když se o něm mluvilo, jako o mladém Harrym a byl si jistý, že červené skvrny na Severusových tvářích svědčí o tom, že není nijak nadšený z toho, že poskytuje Harrymu milující rodinu, ale stejně...

Většina Harryho nelibosti, kterou k řediteli cítil, zmizela. Právě teď a právě tady.

„Co že je tak najednou zaujatý vlkodlačím projektem,” zavrčel Moody a podíval se na Snapea svrchu. „Dal jsi víc než jasně najevo, jak ti tady Lupin vadí.”

„Samozřejmě.” Snapeova tvář byla už zase bledá jako obvykle a promluvil hlasem, ze kterého odkapával sarkasmus. „To je pravda. Jsem tak stravován svou osobní nechutí k Lupinovi, že jsem se rozhodl odmítnout slávu a bohatství, které by mě nevyhnutelně čekaly, kdyby se mi podařilo vyléčit neléčitelné. Jak zmijozelské.”

Harry se podíval přes stůl na bratra a oba měli co dělat, aby nevybuchli smíchy.

Moody zahučel, ale nic dalšího už neřekl.

„Pánové,” pokračoval tiše Brumbál, „ačkoliv v posledních měsících byl tento projekt zanedbáván, je mi potěšením oznámit vám, že hodláme v létě naše úsilí obnovit. Protože Remus bude ve své misi pokračovat blíže k domovu. A to je ve skutečnosti hlavní důvod dnešního setkání.” Krátce se odmlčel, aby získal pozornost všech posluchačů. „Řád potkalo neočekávané štěstí, Lucius Malfoy je mrtvý.”

Ozvala se spousta překvapených výkřiků, „Proč mi to nikdo neřekl?”, „Skvělý zásah!”, „Už bylo načase.”

Harry si pomyslel, že většina těch komentářů je dost necitlivých vzhledem k tomu, že Draco tu sedí a poslouchá. Samozřejmě, že Lucius byl hrozný člověk, ale to přece ještě neznamená, že Draco chce slyšet, jak moc ho všichni nenáviděli.

Ačkoliv jeden člověk vstal, nenapravitelně soucitný a mateřský typ. „Ubohé dítě,” zvolala a naklonila se k němu Molly Weaslyová, její výraz i postoj byl naplněný soucitem. „Jsi v pořádku?”

Harry měl pocit, že poprvé vidí Draca zakolísat ve svém úsudku o Weasleyových. Jen na chvíli se zadíval do Mollyiných očí a pak přikývl. Ale výraz v jeho očích mluvil o něčem jiném. Rozhodně nebyl pořádku. Styděl se, že je Luciusův příbuzný.

Harry věděl, jaké to je, stydět se za své příbuzné.

Ten okamžik rychle minul, Draco se vzpamatoval, zdvihl bradu a prohlásil, že se ještě nikdy necítil lépe.

Když vzrušení opadlo, ředitel za pomoci Draca a Harryho, informoval Řád o detailech únosu a Malfoyově smrti. Ale v Brumbálově verzi to nebyla magie s hůlkou, to, co zabilo Luciuse Malfoye. Prohlásil, že Harry, když viděl, jak je jeho bratr mučen, se rozzuřil tak, že v něm stejně jako o Samhainu vybuchly jeho temné síly. Tentokrát s ještě s ničivějším výsledkem.

„Přeměněný. Na kámen,” opakoval Moody pomalu, chichotal se a mnul si ruce. „To je báječný konec pro smrtijeda.”

Když to říkal, díval se na Snapea.

Zdálo se, že všichni kolem stolu z příkladu Molly Weaslyové pochopili, že Draco možná má nějaké city, a tak se opatrně zdrželi jakéhokoliv komentáře.

„Jste si jistí, že ta skřítkova paměť byla odstraněna?” zeptal se Pastorek a elegantně postrčil hovor Řádu k tomu, na čem opravdu záleželo. „A nikdo jiný opravdu nevěděl, že Lucius chlapce unesl?”

Byl to Draco, kdo odpověděl a jeho hlas pozbyl jakékoliv barvy. „Lucius naprosto jasně řekl, že nikomu neprozradil, že tam jsme. Chtěl nás zlomit a pak se nad tím zalykat štěstím...“

„A navíc,” dodal Harry, „měl strach přivést mě k Voldemortovi dřív, než si bude jistý, že nedokážu znovu za pomoci temných sil utéct, což je ironie vzhledem k tomu, jak to skončilo. A navíc, neměl to v plánu, unést nás toho dne. Prostě měl jen štěstí, že se toho dne naše cesty protnuly, teda spíš smůlu, řekl bych.”

„To je hrozné, co vám ten chlap oběma udělal.” Mollyin pohled přeskakoval z Harryho na Draca a zpátky a její zájem zcela evidentně patřil oběma. „Už jste se z toho vzpamatovali? Mám o vás starosti. Byli jste svědky hrozných věcí. Ale na to je nejlepší lék milující rodič, a to Severus bezesporu je.” Na konci se na ně usmála.

Snape se nesmál a ty dvě červené skvrnky byly zpátky.

„Udělali jsme si pár dní volno,” řekl Draco.

„Jsem si jistá, že jste ho potřebovali, drahoušku...”

„Prosím vás o pozornost,” přerušil ji ředitel. „Hlavním záměrem dnešní schůzky bylo, informovat vás, že Remus bude již brzy představovat Luciuse Malfoye bez přestávek. Stane se tak naším klíčovým kontaktem mezi Voldemortovými nejbližšími. Potřebujeme trochu času, takže Remus řekne, že byl napaden členem Řádu a zraněn. To mu také poskytne výmluvu, proč jeho řeč, vzpomínky a chování nebudou přesně takové, jak by se očekávalo od skutečného Malfoye.”

Brumbál si odkašlal. „Normálně by tato informace nebyla sdělena tolika členům Řádu. Ale v tomto případě je potřeba, abyste všichni věděli, že od tohoto okamžiku je třeba nechat Luciuse Malfoye i jeho panství na pokoji.”

Moody si odfrkl. „Jo, to máš pravdu. Byla by ostuda, kdybychom konečně zabili toho darmošlapa a zjistili, že jsme se tak připravili o naše eso v rukávu.”

„Chtěl jste říct, že by byla ostuda zabít Remuse,” vztekal se Harry a zaťaté pěsti položil na stůl.

„To taky...”

„Harry,” řekl ředitel tiše, „jsem rád, že ty i tvůj bratr spolupracujete s Řádem, ale vaše členství je jen prozatímní. Musíš ovládat svůj vztek.”

Harry nevěděl, proč by měl, když to zcela evidentně nikdo jiný nedělá, ale na druhou stranu, nikdo jiný také nemá divokou magii, že? Takže Brumbál má asi pravdu.

„Dobře,” řekl a pokoušel se neznít mrzutě.

„Členové Řádu, kteří tady nejsou přítomni, budou také informováni, aby nepodnikali nic proti Luciusovi Malfoyovi.

„Nebo mojí matce,” přerušil ho Draco.

Ředitel přikývl. „Ano, samozřejmě. Děkuji ti, Draco, za upřesnění. Ačkoli jsem si jistý, že to bylo jasné z toho, co už bylo řečeno. Narcissa Malfoyová bude po tuto dobu také nedotknutelná.”

„Po tuto dobu!”

„Promluvíme si o tom později, Draco,” řekl tiše Severus. „Chápu, že chceš pro svou matku to nejlepší, ale nemůžeme Lupinův úspěch ničím ohrozit“

Draco si povzdychl a zajel hlouběji do křesla.

„Myslím, že to je všechno,” řekl Brumbál. „Má někdo nějaké otázky?”

Pár jich bylo, i když z Harryho úhlu pohledu nebyly nijak důležité. Popravdě mu to připomínalo otázky ve třídě. Někteří dospělí byli evidentně stejní jako děti a věnovali jen malou pozornost tomu, co se jim říká.

Harry očekával, že po skončení schůzky lidé odejdou, ale všichni spolu začali klábosit a jemu to připomnělo společenskou místnost po famfrpálovém vítězství. Teda možná nebyli tak rozeřvaní, ale v jednom mu dospělí studenty připomínali. Tonksová se smála něčemu, co řekl Brumbál tak zuřivě, až se jí podařilo zvrhnout Moodymu do klína svou kávu. Toho náhlá bolest donutila vyskočit tak prudce, že mu vypadlo čarodějné oko. Chvíli se koulelo po stole a nakonec skončilo u Molly Weasleyové, která zrovna podávala Tonksové kapesník. Harry se dusil smíchy, ale pokoušel se nedat to najevo.

Jako první odešli bystrozorové, následováni Weasleyovými, kteří se zdrželi skoro čtvrt hodiny, během které Molly opečovávala ty 'ubohé chudinky děti'. Ředitel a profesorka McGonagallová právě odcházeli, poté, co dali dohromady se Snapem nový rozvrh. Harryho zajímalo, co to všechno znamená, ale Snape byl právě zabraný do rozhovoru s Lucindou Lupinovou.

Harry k nim došel rozhodnutý, že když už se nemůže dozvědět, proč se mění rozvrh, může se alespoň seznámit s Remusovou tetou. Když deset minut poslouchal jejich rozhovor o vzájemném ovlivňování různých lektvarových ingrediencí a kleteb, měl chuť rozbrečet se nudou.

Rozhodl se, že nejlepší způsob, jak zabít čas, než se dočká Snapea, aby je vzal zpátky do domu, bude provést Draca po domě. Možná by mohl dokonce Dracovi vnuknout trochu zájmu o dědictví rodu Blacků.

Ale jak se ukázalo, jeho bratr byl zabraný do rozhovoru s Remusem. Když viděl, že jeho bratr vykouzlil brk a pergamen a něco zuřivě píše, došlo mu, že to bude nejméně na hodinu. Nicméně, bylo to milé, vidět, jak Draco s Remusem spolupracují na tom, aby na Malfoyově panství šlo všechno hladce.

Protože neměl co jiného na práci, rozhodl se Harry, že si prohlédne Siriusovu knihovnu. Po dvou dnech téměř nepřetržitého létání, by mohlo být příjemné strávit trochu času s dobrou knihou. Třeba nějaké krátké příběhy, nebo něco takového. Nebo nějaká dobrodružství, jako Lockhartova, ale nějaká, co nejsou smyšlená.

Když překročil práh místnosti plné knih, zaslechl Harry něco, co ho přimrazilo k zemi.

„Ale podívejme se, jestli pak tohle není náš hrdina? Přišel si oslavovat, Pottere?” ptal se Lucius Malfoy.

Harry se bleskově otočil s vytaženou hůlkou. I když věděl, že je to nemožné, téměř očekával, že uvidí Malfoye, pohodlně usazeného v křesle. Ale ve skutečnosti to byl portrét, kdo promluvil. Opřený o polici s knihami, vypadal tenhle namalovaný Lucius o něco klidněji, než když ho Harry viděl naposledy. Tvářil se povýšeně a ruce měl založené před sebou.

Harry věděl, co by měl udělat, otočit se na patě a odejít z místnosti, aniž by na něj promluvil. Chtěl to udělat, ale nešlo to. Ne proto, že by se mu chtěl vysmívat, bylo v tom úplně něco jiného.

Vypadalo to, že všichni si myslí, že by se měl cítit špatně z toho, co udělal. Tedy všichni říkali, že by neměl. Ale všichni předpokládali, že se tak cítí. Což znamená, že si myslí, že každý normální člověk se bude cítit hrozně, když někomu způsobí smrt. Ale Harry se necítil ani trochu špatně. A tak chtěl zkusit, jestli se mu to podaří. Možná, že když bude mluvit s tím portrétem, dojde mu, co udělal. Možná, že potom bude cítit nějakou lítost.

„Nevěděl jsem, že jste tady,” řekl Harry klidně.

„Takže ses přišel podívat na něco o temné magii?” posmíval se mu portrét.

„Žádné takové knihy tady nejsou,” řekl Harry. Pomyslel si, že tu možná kdysi takové bývaly, vzhledem k Blackovic rodinné historii, ale jeho otec s Remusem je určitě odstranili, když minulý podzim čistili dům.

„No jistě,” protáhl Lucius. „Chlapec jako ty se přece nezajímá o nic jiného, než o famfrpál a slavné hrdiny. Určitě bys rád věřil, že je to to jediné, co tě zajímá, že? Pottere?”

Harry nevěděl, co to má znamenat. „Možná, že kdybyste si v životě přečetl alespoň pár slušných knih, nemusel jste teď být mrtvý.”

Lucius se usmál, barva kolem jeho rtů popraskala, ale hned se zase sama spravila. „Aha, tak proto mě zastrčili do knihovny? Očekává, ten vyšinutý ředitel, že budu spolupracovat, pokud mi bude chodit číst nahlas bibli?”

„Možná vás sem strčil, abyste se unudil k smrti. Ale vy přece už jste mrtvý. Ale vy si zasloužíte umřít víc, než jednou. Nebo ne?”

Malofoyův obraz se začal culit. „Máš v plánu zavraždit mě podruhé, kluku?”

Harry se otřásl. To slovo rozeznělo něco hluboko uvnitř. „Já vás nezavraždil. Byla to nehoda. Neměl jsem to v úmyslu.”

Malfoy okatě bez zájmu hladil hada na své hůlce. „Skutečně? Pak by ses za to tedy měl omluvit.”

Harry vyprskl. „Omluvit? To určitě. Omlouvat se plátnu a barvě! Vždyť ani nejste skutečný.”

„Ano, já vím. A o to tady přece jde.” Když Harry jen zíral, Malfoy obrátil oči v sloup, jako by chtěl říct, jak vyčerpávající je, vysvětlovat něco tak jednoduchého. V tu chvíli se tak podobal Dracovi, až se Harrymu zvedl žaludek.

„Řekl jsi, že jsi neměl v úmyslu mě zabít. Pokud to tedy nebyl tvůj záměr, musí ti být líto, že jsi to udělal. A etiketa diktuje, že bys mi to měl říct.”

Harry vybuchl smíchy. „Ale to, že jsem to nechtěl udělat, neznamená, že je mi to líto!”

Lucius vědoucně přikývl. „To jsem očekával. Ty jsi rád, že jsi mě zabil.”

Harry byl, ale nebyl si úplně jistý, že se mu to chce říct nahlas. „No určitě jsem rád, že už mi nemůžete vyloupnout oči. A jsem rád, že si nemusím dělat starosti, že zabijete mého bratra. Draca, znáte ho, že ano?”

Lucius tu narážku ignoroval. „Takže ty jsi měl v plánu mě zabít?”

Harry se zakabonil. „Měl jsem v plánu vás znehybnit a utéct a vy to víte.”

„Ale prosím tě. Ty bys mě nechal, abych tvé malé tajemství prozradil Pánu zla? To si nemyslím.”

„Obliviate,” řekl Harry a vyzývavě zdvihl jedno obočí.

Portrét se nadutě usmál. „Je dobře, že mám všechny ty vzpomínky na Draca. Je milé, mít na co vzpomínat. Víš, že prosil, když byl v té jámě? Prosil a škemral a plazil se za mnou po kolenou. Líbal mi nohy, Pottere. Člověk by řekl, že už jsem ho naučil, že prosby se mnou nepohnou. Nejsem milosrdný.”

Harry si nebyl jistý, jestli ten obraz lže, ale bylo mu to jedno. Draco se zachoval správně a to bylo to jediné, na čem teď záleželo. „Držte hubu!”

„Ale abychom nezapomněli na tebe, Pottere... pověz mi, ve které okamžiku jsi zlomil mé Imperius? Před tím, než sis svlékl triko? Líbilo se ti svlékat se pro mě, Harry? Přál sis, abych chtěl víc, než jen triko? Ty...”

Harry toho měl dost. Došlo mu, že byl blázen, když se rozhodl mluvit s tím zvráceným obrazem. Ten mrtvý kouzelník měl zjevně velkou zábavu z toho, že ho popichoval. Harry se beze slova otočil, s hlavou vysoko zdviženou, tak, jak si představoval, že by to udělal Draco a zamířil ke dveřím.

„Ty víš, že se Pán zla mýlí, že ano?” zavolal na něj Malfoy.

Harry se zastavil. Nevěřil ničemu, co vycházelo z těchto namalovaných prolhaných úst, ale věděl, že tohle by mohlo být důležité. Byl teď přece členem Řádu. A tak bylo jeho povinností poslouchat a sdělit všechno, co se dozvěděl.

„Mýlí?”

Lucius vzdychl a opřel se dozadu, jako by se chtěl odtáhnout od Harryho. „Samozřejmě v tobě. Přemýšlí o tobě jako o bojovníkovi Světla. Myslí si, že jediná síla, kterou máš, pochází z oběti tvé matky, která ho přemohla.”

Obraz namyšleně zdvihl bradu. „Ale já jsem tě pozoroval víc, než on. Setkal jsem se s tvými odpornými příbuznými – navíc, udělal jsem ti velkou službu, když jsem zabil tu odpornou zlou zrůdu - a znám společnost, ve které se nacházíš, a vím, co ti mohou poskytnout.”

„Všechno nevíte,” řekl Harry, ale hlas se mu třásl.

„Ne? Ale vím, co vidím ve tvých očích. Bolest, nenávist, vzdor. A víš, co tam nevidím, Harry? Lítost. Už dlouho jsi chtěl, abych zemřel, a teď jsi nadšený z toho, že se ti to podařilo. A ještě pod pláštíkem sebeobrany!”

„No a co?” Zaskřípal Harry zuby. „Je jedno, jak se cítím, protože jsem to neudělal záměrně!”

„Ale houby. Záleží na tom, co je uvnitř tebe. Na tvých nejtemnějších a nejhlubších pocitech. Já vím, co v tobě je.” A ostentativně si začal ometat z rukávu nějaké smítko.

Jako by mu tam malíř nějaké namaloval, pomyslel si Harry.

„Nevím, co Brumbál sleduje tím, že si hraje s ohněm, jako jsi ty. Ale on je opravdu služebníkem Světla. A to ho oslepuje. Mimochodem, tuhle metaforu má Pán zla moc rád.” Luciusův hlas začal být hedvábný. „Ale Harry, já nejsem slepý. Tvá takzvaná divoká magie? Je skrz na skrz temná. Když jsi mě viděl ve třídě, nesnažil ses dostat z mého dosahu. Nesnažil ses bránit. Pokusil ses mě upálit zaživa. Roztavil jsi mi hůlku v ruce.”

„Nedokážu to ovládat,” zašeptal Harry a cítil se zaskočený. „To se mě jen má magie pokoušela chránit.”

„Tvá magie zaútočila. Pamatuj si má slova, chlapče. Jsi roven Pánu zla. Pokud ho dokážeš zabít, zaujmeš jeho místo. Ty jsi temný mág, Pottere. A jak bys mohl být něco jiného?” Luciusův obraz se zatvářil poplašeně. „Ale no tak, je to vztek, to, co vidím? Štvu tě?”

To tedy ano, a jestli si nedáte pozor... Harry náhle cítil, že v něm vře ta magie, o které Lucius mluvil. Bublala někde pod povrchem, propalovala mu kůži a chtěla ven.

Otočil se, ve strachu, co by mohl způsobit.

Lucius za ním ještě zavolal. „Přemýšlel jsem, jestli se tě Severus pokusí zabít, až se ukážeš v pravém světle. Myslím, že ano. Už ti někdy řekl...”

Harry se nikdy nedozvěděl zbytek. Vyběhl z místnosti, skoro nevěděl, co dělá. Vyběhl nahoru po schodech do Siriusova starého pokoje. Praštil s sebou na postel a třesa se sám sebe objímal.

Ó Bože, to, co ten obraz říkal, dávalo přece smysl.

Možná má pravdu, pomyslel si Harry. Možná, že někde uvnitř mě je opravdu zlo. A možná, že Dursleyovi viděli něco, čemu jsem já sám nechtěl věřit. Severus přece říkal, že v přístěnku pod schody, byla temná energie a pocházela ode mě. A podívejme se, na lidi, co mě obklopují. Jediní lidé, kteří o mě kdy doopravdy stáli – Sirius, Severus a Draco – nejsou zrovna čistí jako čerstvě napadlý sníh, že ne? Jsme tak trochu, jak se to jenom říká... z jednoho hnízda.

Harry se posadil a otřel si oči.

Ale nebyl jsem přece vždy takový. Byl jsem zařazen do Nebelvíru. A vytáhl jsem Godricův meč a k tomu je potřeba skutečný Nebelvír.

Takže, ještě je naděje. Určitě je v něm i dobro. Osud mu nepředurčil, že se musí změnit v nového Pána zla. Jen musí zabránit tomu, aby z něj znovu vyšla tahle hrozná temná magie.

A proč vlastně chtěl spálit Malfoye? Proč spálil před Vánocemi masku a plášť?

Ze strachu.

Magie z něj vyšla vždy, když byl vyděšený.

A to je špatně! Opakoval si Harry zuřivě v duchu. Měl bych být Nebelvír! Nesmím mít strach. Draco čelil svému největšímu strachu a dokázal ho přemoct a pomoct mi. Všechny ty hrozné věci, kterými v posledním roce prošel, ho jenom posílili, ať už to byla Pansyina smrt, Venetimorica, jáma s hady, nebo konečné vzepření se otci, to všechno mu pomohlo stát se bojovníkem světla.

A Brumbál řekl, že potřebuje, abych byl silný. Musím se přestat bát.

Harry se posunul tak, aby se opřel o čelo postele a zavřel oči. Čím déle o tom přemýšlel, tím lépe věděl, co musí udělat. Klíč k tomu, přestat se bát, je čelit svému strachu tak, jako Draco.

Ale jak? Lucius už je mrtvý a vyzvat Voldemorta, nebylo zrovna moudré. A navíc by ho nejspíš zabil vlastní otec. Takže jak má čelit svému strachu, aby ho překonal?

Jehly, to je ono. To je to, čeho se doopravdy bojí. A ty to taky všechno začaly. Jehly během transplantace, jehly o Samhainu. Kdyby nebylo jehel, nikdy by neztratil svou světlou magii.

Bylo načase přestat se jich bát.

Otevřel oči a začal si prohlížet místnost. Samozřejmě, že tu nebyly žádné jehly, ale na nočním stolku stála svíce. A v šuplíku pod ním, byly sirky. Nebo tedy alespoň bývaly, pamatoval si Harry z doby, kdy nebyl schopný zakouzlit Incendio.

Harry si je přivolal a ani se neobtěžoval předstírat, že používá hůlku.

Vytáhl sirku a vzpomněl si na první ročník, kde se tohle kouzlo naučil. Úplně jednoduché kouzlo. Nebylo zatím v jeho lexikonu, protože ho nenapadlo, že by chtěl vykouzlit jehlu, ale nebude zas tak těžké vymyslet to v hadím jazyce.

I když v něm neexistuje slovo pro jehlu.

Harry se podíval na hádka v rohu svých brýlí, držel sirku a syčel to, co tohle konkrétní kouzlo vždycky znamenalo pro něj. „Změň ssse v ossstrou kovovou věc, které ssse tak bojím....”

V ten okamžik držel lesklou stříbrnou jehlu.

Bodnout ji sám do sebe bylo daleko těžší, než očekával. A to přitom očekával, že to bude těžké. Otřásl se. Dřív mu nevadilo přeměňovat jehly. Ale tehdy je také do sebe nechtěl zabodnout.

Ale nedá se s tím nic dělat. Musí čelit svému strachu.

Zhluboka se nadechl, aby si dodal odvahy. Uchopil jehlu jinak a tlačil její ostrý konec, proti dlani levé ruky. Už jen to stačilo, aby mu běhal mráz po zádech, ale zaťal zuby a sám sebe okřikl, aby se přestal chovat jako děcko. Je to přeci jen jehla! Už to zažil a bylo to o hodně horší, než tentokrát! Otřásl se odporem a zatlačil. Nejdřív trochu, pak víc.

Jehla tlačila na kůži, působila mu bolest, ale neprobodla ji.

Místo toho, aby to zkusil silněji a pokusil se jí prorazit, Harry změnil strategii. Kůže na dlani je vážně dost silná. Možná by měl začít na nějakém jednodušším místě.

Znovu se otřásl, vyhrnul si rukáv a otočil předloktí. Jediný dotek ho přesvědčil o tom, že tady je kůže daleko jemnější. Půjde daleko snáz probodnout. I když to pravděpodobně bude znamenat, že to bude daleko víc bolet. O hodně víc. Ale co na tom záleží? Alespoň tam bude schopný tu jehlu vrazit.

Opatrně se vyhnul modrým žílám, které tu byly vidět, kousl se do rtu, obrnil se a znovu zatlačil.

Když jehla projela kůži, skutečně to bolelo. Téměř zaječel.

Místo toho zadržel dech a tlačil dál, vedl jehlu pod kůží, takže lesklý kov bylo téměř vidět. Kousek po kousku, ten pohled byl odporný, ale zároveň v něm bylo něco hypnotizujícího.

Netekla žádná krev a tak se cítil docela nezúčastněně. Když měl za sebou první nejhorší část, bylo to téměř jako by se díval, že se to děje někomu jinému.

Harry tlačil dál a dál a díval se, jak po jehle zůstává bílá cestička v jeho kůži.

Nakonec vyjela na druhé straně.

Harry vydechl a díval se na předloktí probodané jehlou. Čeho se to vlastně bál? Nebylo to tak hrozné. Děti dostávají injekce, řekl si pro sebe. Spousta holek v Surrey, má propíchnuté uši. A mudlové si dokonce šijí rány a ani o tom nepřemýšlí.

Stále duchem nepřítomný se Harry chvíli díval dolů na jehlu a přemýšlel o bolesti. Nebyla dech beroucí. Ani trochu. Jen nepříjemná. Dala se snadno ignorovat.

Vytáhnout jehlu bylo jednodušší. Harry zamrkal, když se objevily dvě kapky krve. Rudé, jako Voldemortovy oči. Ale to bylo v pořádku. Kvůli tomu to přece dělal, aby se už nikdy nebál. A aby jím už nikdy neprošla divoká temná magie, aby až válka skončí, ještě pořád byl Harry a ne další Pán zla.

A tohle byl dobrý začátek. Byl to důkaz, že to dokáže. Byl silnější, než jehly a bude ještě silnější. Protože jedna přece není dost. Věděl, že ještě pořád by se bál, kdyby měl čelit takovým, jako o Samhainu. Potřebuje další. Spoustu dalších a nesmí váhat, musí být rychlejší.

Harry to udělal znovu, tentokrát do sebe jehlu zarazil s větší silou. Bolelo to víc, ale zároveň mu to poskytlo víc uspokojení. Otřel krev a udělal to znovu. A znovu.

A znovu.