Kapitola 92.

ĎÁBLŮV PORTRÉT I. část
datum: Pátek 04 duben 2014
v kategorii: ROK jako žádný jiný > Kapitoly 91 - 96
komentáře: 0
nehodnoceno -
Preklad: Chalibda

Betareader: Kapitola neprošla rukou betareadera

Záverečné úpravy: Beruška

V okamžiku, kdy Draco zmlkl, objevily se v místnosti tři postavy. Jakmile zaslechl první prásknutí, se Harry napjal, vytáhl hůlku a stoupl si tak, aby viděl spícího hada.

Ale byli to Severus, Brumbál a Remus, kteří se právě přenesli. Harry si oddychl a oči mu zalétly k místu, kde ležel Lucius Malfoy tichý a studený. Určitě není mrtvý, pomyslel si Harry. Ten člověk přece nemůže být mrtvý.

Nemůže být tak snadné někoho zabít.

Nebo ano?

V momentě, kdy si Harry položil tuhle otázku, objevily se mu v mysli obrázky Cedrika Diggoryho. Kolik času a úsilí musel Červíček vložit do svého Avada Kedavra té noci na hřbitově? Harry se otřásl.

První se objevil Snape, napjatý a připravený k boji, ostražitě se rozhlédl po celé místnosti a jejích obyvatelích. O chvíli později se objevil Brumbál a jako poslední Remus. Ale Snape jim nevěnoval pozornost. Pospíšil si dopředu, tam, kde stáli Harry a Draco, oba je popadl a pevně objal.

Harrymu došlo, že si jejich otec musel všimnout toho, v jaké stavu Lucius je. Protože jinak by nejprve chránil své syny a ne je objímal.

Snape nějakou chvíli jen mlčel, patrně neschopný slova. Dýchal namáhavě a zhluboka. Trochu se třásl, jak tak objímal Harryho a Draca, pak se ještě jednou zhluboka nadechl a promluvil. „Jste v pořádku? Oba?”

Nepochybně to myslel jako otázku, ale nedal ani jednomu z nich možnost odpovědět, protože je k sobě přitiskl náhle tak pevně, že Harry nemohl dýchat. Ale nevadilo mu to. Líbil se mu ten dotek Snapeova pláště na tváři. Dokonce se mu líbil ten jemný zápach lektvarů, který byla látka prosáklá. Protože... protože takhle je přece táta cítit skoro pořád, ne?

Samozřejmě, že mu otec mačkal všechny modřiny, které utrpěl od toho otřesného křesla, ale nevadilo mu to. Bolest to všechno činila reálnějším. Táta je tady. Jsou v bezpečí. Harry netušil, jak se líbí jeho bratru být takhle lisován, ale jedna věc mluvila za všechno. Přesto, že Draco musel trpět pořádnou dávkou nepohodlí, kvůli všem těm hrozným kousancům, nesnažil se ani trochu vymanit z otcova objetí.

Nakonec to byl Harry, kdo po nějaké chvilce tátu odstrčil. Sice to bylo všechno prima, ale konec konců on potřeboval trochu vzduchu. Zhluboka se nadechl, pak ještě jednou a teprve potom se cítil schopný promluvit.

„Tati, já jsem v pořádku. Úplně v pořádku, ale Draca pokousali hadi, hodně...”

Snape odstrčil Draca, zadíval se mu do tváře, rty stažené úzkostí. Dlouhým ukazováčkem zkoumal kousance v Dracově obličeji. Ulpěla mu na něm léčivá mast, kterou se Draco natřel. „Lucius na tebe poslal hady?”

Vzhledem k tomu, že se to Snapeovi nepodobalo, ptát se na něco tak zjevného, došlo Harrymu, jak bez sebe jejich otec je.

Draco přikývl a ještě pořád vypadal otřeseně. „Přenesl mě do jámy plné...”

„Pro Merlina,” zalapal Snape vyděšeně po dechu, přitáhl si Draca blíž a hladil ho po zádech, jako by se chtěl ujistit, že je jeho syn ještě pořád vcelku.

„Ta jáma musela být hrozná, ale Draco zabil hada a pokusil se mi ho přinést,” řekl Harry, který měl pocit, že pýchou na svého bratra praskne. „A když mu ho vzali, tak místo toho zakouzlil Serpensortia, aby mi pomohl.”

Severus zmlkl a zadíval se na hada spícího na nedalekém koberečku. „Aha.” Pak si prohlédl Harryho ještě jednou důkladně. „Tvoje brýle, tvůj odznak.”

Znělo to spíš jako oznámení, ale Harryho napadlo, že to asi měla být otázka. „Lucius mi pro nic za nic rozbil brýle, jen proto, aby mohl vykládat, co bude dělat s mýma očima.” Harry se otřásl neschopný vyslovit zbytek. „Ale co se týče odznaku, pokusil jsem se ho použít a Luciusovi to došlo, dal si všechno dohromady a přišel na to, že potřebuji vidět hada na to, abych mohl kouzlit...” Harry cítil, jak zrudl. Věděl, jak neschopně musí vypadat.

Snape přimhouřil oči. „Myslím, že by bylo nejlepší, kdybys mi to odvyprávěl všechno od začátku.”

To byl možná dobrý nápad, ale Harry se na něj necítil. Trochu se bál, že na tom jeho otec bude trvat a tak trochu zvýšil hlas. „Tati, tyhle hadi, to nebyli jenom hadi, byly to zmije. A Draco má desítky kousanců! Ještě pořád má horečku a tak. Měl by hnedka jít za Pomfreyovou, nemyslíš?”

„Zmije! Proč už jste to neřekli, kluci pitomí?” Snape zuřivě prohlížel Draca a položil mu ruku na čelo.

„Prosím tě, jen si nezlom hůlku,” řekl Draco a odstrčil ho. „Měl jsem Očistný lektvar a navíc, já prostě nemohu někam jít, dokud to tu nevyřídíme s Luciusem.”

Snape se rychle podíval na kamenného Luciuse, studeného a ležícího. „Asi poněkud nechápu, co s ním ještě chceš vyřizovat.”

Draco se celý napjal. „No tohle. Harry si myslí, že dokáže zvrátit kouzlo a Lucius bude zase zdravý jako řípa. Na druhou stranu já si myslím, že Lucius prostě zůstane mrtvý, ať udělá Harry cokoliv a nepůjdu nikam, dokud si nebudu jistý.”

Brumbál oba chlapce pozoroval, nedíval se na Luciuse a pomalu přikývl hlavou. „To má pravdu, Draco. Musíme si být naprosto jistí. To je skutečně ohromující Petrificus.”

Harry si nebyl jistý, co tím chtěl říct. „Zůstane tak?” zeptal se ustaraně. „Já, nejdřív jsem zakouzlil normální Pertificus a ono z něj tak nějak sklouzlo, takže se po chvíli začal zvedat, no a tak jsem ho po druhé zakouzlil tak silné, jak jen to šlo.” Bezmocně pokrčil rameny. Už zase použil magii s hůlkou, aniž by si to rozmyslel. Stejně jako tenkrát s Nottem.

Cítil trochu výčitky svědomí. Ne, že by litoval toho, co udělal Luciusovi, ale toho, že nemyslel na výsledek, před tím, než začal kouzlit. Kolikrát mu za to otec v Devonu už vynadal?

„Já bych řekl, beze všech pochyb, že to tak zůstane,” řekl potichu Brumbál.

„Harry, rád tě vidím,” řekl Remus vřele a v jeho hnědých očí bylo vepsané, jak vážně myslí to, co říká. Harry měl pocit, že měl říct něco už dřív, ale nechtělo se mu přerušovat Severuse.

„Jestli jste si nevšiml, tak jsem tady také,” řekl Draco mrzutě.

„No samozřejmě. I vás rád vidím, pane Snape.” Dodal Remus, jeho slova byla zdvořilá, ale ani zdaleka tak vřelá. „Gratuluji vám k adopci.”

„Severus vám to řekl?”

„Ne, musel jsem s tím být seznámen, kvůli vašemu... Luciusi Malfoyovi,” opravil se Remus, zatímco Snape ho netrpělivě sjel pohledem. „Abych ho mohl věrohodně hrát.”

Harry poodstoupil od svého otce a zhroutil se do křesla. Chvíli přemýšlel, jestli na něj ten nábytek znovu zaútočí, ale pak si pomyslel, že by si to nedovolil, ne, když je tady teď Severus i ředitel. „Díky bohu, že už to skončí. Chci říct, tvá služba jako zvěda. Rozmrazím Luciuse, abychom se ujistili, že je tam, odkud už neuteče, a bude po všem.”

Draco nahlas vzdychl a došel ke strnulé postavě na podlaze. Chvíli se jen tak díval a pak se tázavě otočil na otce. „Jak přesvědčíme Harryho, že je Lucius doopravdy mrtvý?”

Snape lehce stiskl Harryho ramena, jako by mu chtěl dodat odvahy, a pak se připojil k Albusovi a Dracovi. Remus si mezitím přitáhl křeslo blíž k Harrymu a posadil se. Harry to ocenil, ale ve skutečnosti se nechtěl na Remuse dívat. Jeho pozornost byla zcela u kouzelníků, kteří stáli okolo mramorové sochy na podlaze. Vypadalo to, že s vytaženými hůlkami kouzlí neverbální kouzla.

Po chvíli se Snape zamračil. „Albusi?”

Ředitelovi oči mírně zazářily, když se podíval dolů na ležící tělo. Nitrozpyt? Harry si nebyl jistý.

„Necítím vůbec nic,” řekl Brumbál po chvíli. „Ale nejsem si jistý, jestli bych, když je v tomhle stavu, vůbec mohl něco cítit.”

„Také si to myslím,” řekl Snape.

Vedle Harryho se ozval Remusovo souhlasné zabručení.

Mysli, řekl Harry sám sobě. Mysli rychle. „Hele... ten domácí skřítek dělal něco, aby otestoval mou magii,” řekl Harry. „Možná, že by věděl něco i v tomhle případě. Snad by stálo za to zkusit to.”

„Jako bych věřil Luciusovu skřítkovi,” odsekl Draco. „Kdyby tomu tak bylo, poslal bych ho pro Severuse. Ale napadlo mě, že v okamžiku, kdy bude v Anglii, se půjde zeptat Narcissy, co má dělat.”

„Ano, ale tady v domě jsi ještě pořád nejstarší Malfoy,” připomněl Harry Dracovi a ignoroval pohled, kterým je otec oba zpražil. „Dokud jsme tady, Gibby udělá to, co mu řekneš. Tak ho zavolej...“

„Kde je ten skřítek, a co dělal s tvou magií?” přerušil je oba Snape, zatímco se tázavě díval na Draca i na Harryho.

„Dokázal jen říct, že je zvláštní,” řekl Harry, zatímco Draco odpověděl bezstarostným tónem. „Poslal jsem ho čekat do té jámy s hady. OK?”

„Tak ty jsi ho poslal čekat do jámy s hady,” zopakoval Snape potichu a zcela evidentně se to jemu OK nezdálo.

„Jo, poněkud mě naštvalo to, jak mě znovu a znovu proklínal.” Draco přešlápl z nohy na nohu. „A navíc jsem si pomyslel, že ho to zaměstná, aby se nám tu nemotal. Hele... podívej... stejně viděl, jak Harry změnil Luciuse v kámen, takže mu bude potřeba vymazat paměť.”

Když Snape nic neříkal a jen se na něj upřeně díval svýma černýma očima, Draco založil ruce na hrudi. „Nedívej se na mě takhle! Ten zatracený skřítek si tu jámu nebude ani pamatovat! Což je štěstí, které mě ani nepotká.” Na konci věty chlapec vyzývavě zvedl hlavu.

„O tom si promluvíme později,” řekl Snape a zavrtěl hlavou. „Vzhledem k tomu, že nevěřím ničemu z toho, co by ten skřítek mohl říct, nevidím důvod žádat ho o to, aby prozkoumal Luciuse. Draco... kde je ta hadí jáma?”

Draco trochu pobledl a ukázal. „Asi sto padesáti metrů odsud, támhle v lese.”

„Lupine, mohl bys jít a znehybnit toho skřítka i hady? Než odejdeme, změníme mu paměť. Nebo by se měl vrátit do Wiltshiru, Draco?”

„Ne, Dribby obvykle udržuje tohle místo připravené pro Luciuse.”

Remus vstal, povzbudivě se na Harryho usmál a pak se s tichým lupnutím přenesl.

Albus ještě jednou mávl hůlkou kolem Luciusovi sochy a zakabonil se. „Nemohu najít žádnou životní sílu. Necítím nic, než... kámen.”

„No to je jasné, že je teď mrtvý,” vyhrkl Harry. „Ale otázka je, jestli by byl, i kdybych zvrátil kouzlo. A asi není žádný způsob, jak to objevit.”

„Popravdě, já si myslím, že je jen jeden způsob, jak to zjistit,” řekl Severus a došel ke křeslu, ve kterém seděl Harry. Sklonil se tak, aby viděl svému synovi do očí. „Je mi líto, že tě o to musím požádat, ale myslím si, že by bylo nejlepší, abys odstranil to kouzlo tak, abychom viděli, co se stane, jestli bude živý, nebo....” Nechal větu nedokončenou.

Harrymu se z toho nevyřčeného sevřel žaludek. Ať už nenáviděl Luciuse jakkoli, opravdu se nechtěl dívat na člověka, který zemřel jeho kouzlem. Příliš se to podobalo tomu, co se stalo přímo před jeho očima Cedricovi.

A navíc bude určitě pro Draca hrozné vidět něco takového.

Harry si promnul oči, které ho začaly pálit. A také poprvé zaregistroval, jak moc mu třeští hlava. Snad to bylo jen z napětí toho okamžiku. Celou dobu si říkal, že Lucius není doopravdy mrtvý, ale teď ? „Asi máš pravdu,” řekl třesoucím se hlasem, „ale na druhou stranu, mi to přece nepotřebujeme doopravdy vědět. Dokud je tuhý jako kámen, co na tom záleží?”

„Já to potřebuji vědět, Harry,” řekl Draco a přimhouřil oči, jako by chtěl ještě něco říct. Ale Snape ho zastavil gestem ruky a tak zmlkl.

„Harry,” řekl Snape mírně a objal ho, „nikdy nebudu zpochybňovat to, co jsi dnes udělal, nikdy, rozumíš mi? Není nic, čeho bys měl litovat. Ale jak ti mohu dovolit, abys věřil, že Petrificus s hůlkou se dá zvrátit, když tomu tak není?”

Harry polkl. Z nějakého důvodu se po tom, co otec řekl, necítil lépe, ale hůř. „Už to nikdy neudělám,” zašeptal se zavřenýma očima. „Nikdy, už nikdy nebudu kouzlit Petrificus s hůlkou. Takže nepotřebuju vědět, co to dělá.”

„Možná budeš potřebovat to kouzlo použít znovu, Harry, podívej se na mě.” Počkal, dokud to Harry neudělal. „Musíš pochopit dosah vlastních sil. Nemůžeš to dál ignorovat. Ne, pokud můžeš vládnout takovými silami. Takže to potřebuješ vědět.”

Harry přikývl a měl pocit, že se pozvrací. „No dobře, já jen... ach jo. Ještě si pořád nejsem jistý, jestli je mrtvý, ale jestli je, tak to bude hrozné.”

„Počkejte,” přerušil je náhle vzrušeně Draco. „Mělo mě to napadnout dřív. Nahoře je Luciusův portrét. Nikdy nemluvil, ani se nehýbal, tedy, nikdy jsem ho neviděl. A tak by neměl, pokud...”

„Výborný postřeh,” řekl Brumbál a zářivě se na Draca usmál. Pak mávl hůlkou ke dveřím pokoje a o chvíli později k němu připlachtil velký obraz ve zlatém rámu. Pohyboval se tak rychle, že Harry pořádně neviděl, co je na něm namalované, dokud ho ředitel obratně nezachytil, nepostavil na podlahu a neopřel o zeď.

Z plátna shlížel Lucius Malfoy a tloukl holí doleva, doprava, nahoru i dolů v jasné snaze utéct z rámu. „Kde je ten darmožrout, co jsem ho zplodil?!” křičel a Harrymu připomínal rozzuřenou velkou kočku. „Serpensortia, jo? Já ti ukážu Serpensortia, až ti z toho slezou vlasy!”

Pak zahlédl Draca, vytrhl svou hůlku z hole a přímo na něj zamířil.

Draco v panice uskočil, ale když se nic nestalo, postavil se zpříma a zakřičel. „Há! Tvá hůlka byla zničena předtím, než jsi zemřel, což znamená, že jsi bez magie!” Odmlčel se a pak se zlomyslným úšklebkem pokračoval. „A zmínil jsem se už, že jsi mrtvý? Jo, mrtvý! Skvělá zpráva!”

„Ještě tě donutím prosit o smrt. Ty neužitečná, nevděčná náhrado syna!”

Draco se opřel o stranu pohovky a tvářil se jako kocour u misky se smetanou. Nebo jako mladý muž, který najednou přestal mít starosti. „Víš, otče, myslím, že jsi musel být v nějaké špatné společnosti. Najednou to vypadá, že jsi špatný kouzelník.”

„Počkej, ty...” Lucius zrudl vztekem, popadl rám obrazu oběma rukama a dělal co mohl, aby se mu z něj podařilo vylézt.

Draco došel až k obrazu, sklonil se, aby se díval Luciusovi přímo do očí a pak velmi tiše promluvil. „Předpokládám, že teď lituješ toho, jak extrémní prostředky jsi použil k tomu, abys mě naučil vykouzlit hada. Co? Neřekneš mi k tomu nic?”

„Za tohle tě dostanu, Draco Snape!” křičel Lucius. „Nikdy nedostaneš ani cent z mého majetku! A nemysli si, že ti pomůže matka. Vím, že kdysi chtěla, ale to už jsem vyřídil. Neodvolatelně! Všechno je to jen moje a její. Všechno!”

„Pak by bylo dobré ukázat ti, že já nejsem jako ty. Nemyslím si, že peníze a moc jsou víc než rodina,” odsekl Draco, narovnal si a otočil se k Luciusovi zády.

„Rodina!” vřeštěl portrét, když se Draco otočil. „To tys zradil svou rodinu, ty...”

„Luciusi,” přerušil tuhle výměnu názorů Severus hlasem chladným jako smrt, „nic z tebe nezůstane. Nic, než jen barevný stín tvého bývalého já. Už nikdy nezraníš mé syny. Ani nikoho dalšího.”

„Tak si ho nech!!” vykřikoval Lucius. „Já už ho mám plné zuby. Už dávno jsem ho měl vyměnit za někoho užitečnějšího. Za někoho, koho by pokaždé neporazila špinavá mudlovská šmejdka, za někoho, kdo by respektoval svou rodinu a dědictví...”

Draco se otočil na patě, namířil hůlku na portrét, ale před tím, než mohl zakouzlit Incendio, nebo něco podobně destruktivního, stoupl si před něj Albus a otočil portrét čelem ke zdi. Rychle zakouzlil ochranná kouzla tak, aby portrét ani neslyšel, ani nebyl slyšen.

Draco se zamračil, sklonil hůlku a vypadal trochu zničeně. Harry ho podezříval, že už ho na nohou drží jen emoce.

„Je lepší nechat naše možnosti otevřené,” řekl Albus ve snaze uklidnit ho. „Možná by se nám mohly hodit některé věci, které Lucius ví.”

„Samozřejmě,” řekl Draco a zdvihl bradu. „Ale nejsem si jistý, jestli ho donutíte mluvit.”

Tiché lupnutí oznámilo Remusův návrat do místnosti. „Pánové. Obávám se, že máme problém,” oznámil bez meškání. „Nenašel jsem toho skřítka ani v té jámě, ani nikde v okolí a přitom jsem to prohledal opravdu důkladně.”

„Cože?” Draco už úplně ztratil kontrolu a zaječel. „Dribby! Fibby, Gibby! Nebo jak už se k sakru jmenuješ. Okamžitě pojď sem!”

Kouzelníci chvíli vyčkávali, ale žádný skřítek se neobjevil.

„To je divné,” řekl po chvíli Harry. „Předtím to vypadlo, že tě musí poslechnout. Myslíš, že ho dostali ti hadi? Možná, že domácí skřítkové zmizí, když umřou. Teda když to není přirozená smrt,” dodal když si vzpomněl na skřítčí hlavy, kterými byl vyzdoben dům na Gimmmauldově náměstí.

„To zcela určitě ne,” řekl Severus a jeho hlas byla napjatý a zachmuřený. „A navíc, je potřeba víc, než je hadí jed k zabití skřítka. Je k tomu potřeba temná magie, jak už jsem ti myslím, jednou řekl.”

Brumbál souhlasně přitakal a dodal. „Magie, která spojuje skřítky s kouzelníky je velmi komplikovaná a velmi zvláštní. Možná, že tvá krevní linie a tvé jméno nemají dost síly, aby překonaly to, že jsi byl vyděděn.”

Chlapce se začervenal. „Vy víte, že jsem si nechal Malfoy jako součást svého jména?”

Albus se pousmál. „Samozřejmě chlapče. Přece sis nemyslel, že u čaje mluvíme jen o Harrym, že ne?”

Draco si to zcela evidentně myslel, protože bezradně pokrčil rameny. A nebo se možná jen cítil hloupě kvůli tomu, co musel říct. „No, ono to možná bude znít jako pořádná pitomost, ale myslím, že jsem mu možná dal svobodu.”

Harry zalapal po dechu: „Ty jsi osvobodil skřítka? Ty?”

„No jo,” Draco přešlápl a rozhlédl se po pokoji, jako by nevěděl kam s očima, nebo spíš na koho se nedívat. „No předtím, když mě Gibbery nacpal do Luciusových šatů, podal jsem mu košili, kterou jsem si svlékl a pokusil jsem se mu dát svobodu.“ Draco překřížil ruce na hrudníku. „Napadlo mě, že nám ten malý odporný ničema třeba nebude chtít ublížit, když nebude pod Luciusovou nadvládou. Ale on protestoval, že mu nemůžu dát svobodu, když nejsem jeho pán, ale teď, když Lucius zemřel a já jsem nejstarší Malfoy, tak to asi přijal.”

„Opravdu zvláštní,” řekl tiše ředitel.

Severus jemně poklepal na Harryho paži, aby ho zvedl z křesla. „Pojď,” řekl. „Ať už ten skřítek byl svobodný a lhal, nebo se stal svobodný Luciusovou smrtí, je jasné, že je pryč a pravděpodobně dá někomu zprávu o tom, co se stalo. Už tu nejsme v bezpečí.”

„Ale ne,” zaúpěl Harry, zatímco vstával. „Moje magie! On řekne, co jsem udělal Luciusovi! Potom, co všechno jsme udělali proto, abychom to utajili,” smutně zavrtěl hlavou.

Albus mezitím zmenšil obraz a zastrčil si ho do kapsy u hábitu. „Jak už ti, Remusi, asi došlo, přesvědčili jsme se, že Lucius Malfoy zesnul. Draco si vzpomněl, že nahoře nad schody je Luciusův kouzelný portrét, který je teď aktivní, díky části Malfoyovi duše.”

„Jsou ještě nějaké další?” zeptal se Remus.

Draco zavrtěl hlavou a zároveň pokrčil rameny. „Žádný, o kterém bych věděl.”

„Stejně ho, ale budeme muset pořádně zabezpečit, aby zůstal v rámu...“

„Harry, jsi v pořádku?” zeptal se Severus.

„Já? No jasně,” řekl Harry. „Já se odsud asi nikam nepřemístím, co? Jsem jen unavený. Popravdě si ani nemyslím, že bych potřeboval vidět madam Pomfreyovou...“

Severus stiskl rty a v jeho pohledu bylo napsáno, že o tomhle se budou bavit později. Protože on se neptal na Harryho fyzický stav a Harryho to věděl.

Harry si přitáhl školní hábit blíž k tělu a doufal, že si nikdo nevšiml, jak se roztřásl. Cítil se, jako by se právě probudil z noční můry, příliš mnoho věcí se stalo příliš rychle. A on prostě nemohl zabít Luciuse Malfoye, prostě nemohl.

Když Harry zavřel oči a znovu si je promnul, připadalo mu, jako by je měl plné písku. Cítil, jak mu otec odtáhl zaťaté pěsti od obličeje, ale oči neotevřel. Nejenom že ho světlo v místnosti bodalo do očí, ale také nechtěl vidět ten soustředěný výraz na otcově tváři. Ten zájem byl nemístný. Protože Harry přece věděl, že je v pořádku. A bylo to zahanbující, když o něj otec takhle pečoval, protože jediný, kdo potřeboval podporu, byl Draco.

Jako by to byla narážka, jeho bratr promluvil: „Můžeme už jít?”

„Dobře, dobře,” řekl ředitel, uklidňujícím hlasem. „Remusi, byl bys tak laskavý a vzal mladého pana Snapea do nemocničního křídla? Obávám se, že Harry, Severus a já si potřebujeme promluvit, ale nezdá se mi vhodné, oddalovat léčení jeho ran.”

„Já myslel, že budeme muset jít pryč, teď když je Gibby pryč,” řekl Harry.

„No, já myslím, že Severus a já tě dokážeme adekvátně ubránit, pokud by se stalo něco neočekávaného...“

Dracův hlas zněl popuzeně, když prskal: „Ocenil bych trochu pravdomluvnosti. Chcete, aby Harry odstranil kouzlo, abyste mohli zničit Luciusovo tělo a nechcete, abych u toho byl a viděl to!”

Harry cítil v ústech pachuť žluče. „Ale ten portrét! Já, myslím, že bych neměl to Petrificus ukončovat.” Měl pocit, jakoby ho někam unášel proud moře a snažil se v otcových očích najít pevný bod, kterého by se přidržel. „On je teď určitě mrtvý. Ale co když se vrátí, když to kouzlo sejmu?”

Snape si klekl před jeho křeslo, aby měl obličej skoro stejně vysoko, a tiše mu řekl. „Vzhledem k tomu, jak se choval ten portrét, jsem si téměř úplně jistý, že je Lucius mrtvý. Harry...”

„Ale co když je moje magie jiná? Lidé se často vrací ze smrti.” Zuřivě přikyvoval a nic nedal na zděšený pohled, kterým se na něj díval otec. „Nejsem blázen. Podívej mudlové to dokáží resuscitací a tak.” Pevně sepjal ruce. „Proč jsi mi tedy dal ten esej, když ne proto, abys mě naučil, že některé síly jsou nevypočitatelné. Co když je možnost, že ho přivedu zpátky? Nechci ho zabít ještě jednou, jenom protože můžu!”

Harryho překvapilo, když ho otec znovu bez varování objal.

„To po tobě nikdo nežádá,” zašeptal mu Severus do ucha, jak tak vedle něj klečel a objímal ho. „Ale přesto potřebujeme, abys to kouzlo sňal. Pokud máme napravit škody, které ten skřítek možná napáchá svým útěkem, musíme tenhle důkaz zničit.”

Harry přikývl. Dávalo to smysl. „No dobře,” řekl poněkud zastřeným hlasem. Když ho otec pustil a vstal, Harry se otočil na bratra. „Draco, nemyslím, že jsi někdy viděl testrály, ale po tomhle... chci říct, že když jsem prvně viděl někoho mrtvého, byl to docela šok.”

„Teď, když už jsem si jistý, že je mrtvý, to nepotřebuju vidět,” řekl Draco rozhodně. „Přemístím se do nemocničního křídla a počkám tam na tebe. Tak se moc nezdržuj.”

Draco se zadíval na Severuse tázavě, jako by žádal svolení a pak zakouzlil nějaké kouzlo, zřejmě obnovoval ochranná kouzla. Harrymu došlo, že zřejmě mají bránit tomu, aby se někdo mohl přenést dovnitř, ne ven.

„Sám bych celou cestu do Anglie nezvládl,” připustil náhle potichu a nejistě se zadíval na Remuse. „Pokud Severus zůstává tady, pak budu potřebovat, abyste mi pomohl vy, pane profesore.”

„Nemusíš být tou vyhlídkou tak zděšený,” pokáral ho Snape. „Našli jsme vás jen díky Lupinovi. Kdyby nebylo toho, že nás včas upozornil na to, že místní ochranná kouzla byla nápadně zesílena, ještě teď bychom se pokoušeli proniknout na Malfoyovo panství.”

„Včas!” Draco obrátil oči v sloup. „Byli jsme pryč hodiny!”

„V naději, že Voldemort neví, že vás Lucius zajal, jsme opustili Bradavice v tichosti,” řekl Brumbál. „Oznámení profesora Lupina bylo z jeho strany rutinní záležitostí. Čekal po běžnou dobu na odpověď, a když se mu jí nedostalo, přemístil se do Bradavic, aby podal zprávu osobně. A tehdy se dozvěděl, že jste pryč a Severus a já jsme na Malfoyově panství a nedostali jsme jeho vzkaz, kvůli kouzlům, která jsou tam všude rozprostřena.”

„To byste se musel jmenovat Malfoy,” řekl Draco a podíval se na Harryho úkosem.

Jo, chápu, řekl Harry málem nahlas, ale rozhodl se nepřerušovat vyprávění.

„A tak se profesor Lupin přenesl k nám,” vysvětloval Severus. „A došlo nám, že jste pravděpodobně byli odvlečeni do Francie.”

„Pak tedy předpokládám, že bych vám měl poděkovat,” řekl Draco pomalu. „I když nepředpokládám, že byste si s tím dal tu práci, kdyby se to netýkalo Harryho...“

„Tak to se mýlíte,” zavrtěl Remus hlavou. „Jste bradavický student a syn člena Řádu. Myslíte, že bych to ignoroval jen proto, že nemáte rád vlkodlaky?”

„Já... no... prostě pojďme,” řekl Draco upjatě a natáhl ruku. Otřásl se, když se ho Remus dotkl.

„Uvidíme se později,” řekl Harry a pokusil se o úsměv. Ale bylo to těžké. Neměl zrovna moc soucitu pro Dracovy hloupé předsudky. A vyhlídka na to, že bude muset rozmrazit Luciuse, ho nijak netěšila.

„Doženeme vás brzo, Draco,” řekl Snape, došel k němu a položil mu ruku na rameno. „Lupin tě doprovodí do Bradavic a zůstane s tebou, dokud se nevrátím.” Zatímco to říkal, se Mistr lektvarů díval na vlkodlaka poněkud zachmuřeně. Harry tušil, o čem přemýšlí. O únosu, který se stal minulý podzim. Muselo pro něj být těžké věřit znovu Remusovi a svěřit mu jednoho ze svých synů.

Ale možná, že Severus konečně Remusovi odpustil.

Buď to, a nebo prostě neměl v tuhle chvíli jinou možnost než mu věřit.

Zatímco Draco netrpělivě vzdychl, Remus se díval svému bývalému spolužákovi zpříma do očí a pak se i s Dracem přemístil.

Harry zavřel oči a přál si, aby ho také někdo vzal domů. Ale neměl šanci. Musí čelit tomu, co udělal. „Dobře, takže já se to pokusím zrušit, i když si nejsem jistý, jestli to dokážu, a pak si vy dva dělejte cokoliv. Jen mi dejte chvilku. Jsem ještě pořád unavený.”

„Samozřejmě, můj chlapče,” řekl ředitel. „Ale nemáme příliš mnoho času. Můžeme ti nějak pomoct? Sklenici vody? Povzbuzující lektvar?”

Harry zavrtěl hlavou, aniž by se obtěžoval otevřít oči. „Ne.” Soustředil se na své síly, představoval si své magické jádro a vědomě ho naplňoval silou. V ten okamžik se připravil na to, že musí čelit realitě. Někoho zabil. Ať už ten stav je změnitelný, nebo ne, ukončil život Luciuse Malfoye.

Už předtím se cítil zodpovědný ze něčí smrt. Zabil profesora Quirrella, když v tom měl jen trapnou roli a nikdy se tím necítil být doopravdy vinný. Pak tu byl Cedrik. A nakonec, nejhorší ze všech, Sirius, kvůli kterému se cítil nekonečně vinný. Ale přesto, že to byla Harryho hloupost, která způsobila Siriusovu smrt, nebyl to Harry, kdo kouzlo seslal.

Tahle smrt byla pro Harryho v něčem nová. Zakoulil to kouzlo a musel připustit, že přesto, že neměl v úmyslu zakouzlit něco fatálního, byl si vědom toho, že magie s hůlkou může být smrtelná. Ale v ten prchavý okamžik, když nechal magii projít svou hůlkou, se o tom nestaral. Byl oslepený, zraněný, vyděšený a vzteklý a chtěl jen zastavit nebezpečí. Chtěl zastavit Luciuse. A zastavil ho. Navždy.

„Harry?”

Otevřel oči, zamrkal do světla a uviděl otce, jak je k němu znovu skloněný. Harry se trochu ušklíbl. „Víš o tom, že mi překážíš?”

Jeho otec trochu strnul. „No dobře...“

Věta zůstala nedokončená, protože se v dálce ozvalo zaklepání. V Harrym by se krve nedořezal. „Co to bylo?”

„Někdo je za dveřmi,” řekli ředitel a Snape, oba najednou.

„Co budeme dělat?” zeptal se Harry, popadl svou hůlku a napjatě se zdvihl z křesla.

„Uklidníme se,” řekl otec a také vstal. „Harry, nemyslím si, že by Voldemort klepal. Možná je to někdo, kdo nemá o ničem tušení.”

Brumbál zůstal potichu, jeho oči byly zavřené a vypadalo to, že se hluboce soustředí. Když znovu oči otevřel, zablýsklo se mu v nich. „Řekl bych, že náš návštěvník je někdo, koho docela rádi uvidíme. Pokouší se použít jedno bradavické heslo za druhým, ale nevypadá to, že by byl schopný projít přes strážné kouzlo, které položil tvůj bratr. Počkejte tu....”

Harry čekal a nervózně si přitom pohrával s hůlkou. Napjatě poslouchal, co se děje. Otevírání vchodových dveří? Nějaké praskání?

Pak se ten zvuk přiblížil až k pokoji, ve kterém seděl se svým otcem a objevil se Brumbál a dva domácí skřítkové. Harry v údivu otevřel pusu. „Dobby? Co ty tu děláš?”

„Harry Pottere, pane,” kvíkal Dobby, který si mnul své svraštělé ruce. „Dobby přivedl Gibbyho zpátky, aby přestal Harryho Pottera pomlouvat!”

Beze vší pochybnosti to byl Gibby, kdo stál vedle Dobbyho. A vypadalo to, že si nemůže vybrat, jestli se má tvářit vzdorovitě, nebo zasmušile.

„Z toho, co jsem stačil pochytit, se Gibby obrátil k Dobbymu pro radu, když se stal svobodným,” doplnil Brumbál, zatímco si hladil svůj plnovous. „Což je pro nás velké štěstí. Možná bys nám mohl, Dobby, říct, co se všechno stalo.”

Dobby přikývl tak zuřivě, až mu jeho velké uši vlály jako křídla. „Dobby pracoval v kuchyni s ostatními domácími skřítky, když přišel Gibby a hledal Dobbyho. Celý zoufalý a v panice. Gibby říkal, že pan Malfoy unesl Harryho Pottera a Draca Snapea pryč z Bradavic, aby jim ošklivě ublížil, aby je zabil. Dobby hned začal hledat pana ředitele, ale pak mu Gibby řekl, že Harry Potter už proměnil pana Malfoye v kámen, a pak Gibby řekl, že Draco Snape je pořád Malfoy a dal mu oblečení! A Gibby je teď svobodný skřítek, ale on se to rozhodl ignorovat. Ale pak mu bylo přikázáno, aby skočil k hadům a tak utekl za Dobbym, protože Dobby je jediný svobodný skřítek, kterého Gibby zná a...“

„Kolika lidem Gibby řekl, že Lucius zkameněl?” otázal se příkře Severus.

Dobby se podíval na Gibbyho a pak zpátky na Mistra lektvarů. „Gibby to řekl jenom Dobbymu, profesore Snape, pane. Ale zaslechla je spousta dalších skřítků. Ale Dobby řekl skřítkům, aby byli ticho. Ale Bradavičtí skřítkové byli vždycky loajální k Harry Potterovi a raději by si uřízli jazyk, než by řekli něco, co by poslalo Harryho Pottera do vězení!”

„Do vězení!” Harrymu přeskočil hlas a promluvil daleko výš, než normálně. To, že by za Luciusovu smrt mohl jít do vězení, mu vůbec nepřišlo na mysl. Byl zcela zaměstnaný myšlenkami na Voldemorta a touhou jít domů. Věděl, že to, co udělal, byla sebeobrana, ale s těmi nedůvěryhodnými pitomci z ministerstva, jako je třeba Popletal, by na tom nakonec vůbec nemuselo záležet. „O Bože,” vydechl a v myšlenkách se vrátil zpět k tomu příšernému inkvizičnímu soudu, který absolvoval po útoku mozkomorů. „Za tohle přece nepůjdu k soudu, že ne?”

Snapeova odpověď byla resolutní. „Ne. Tohle se ministerstvo nikdy nedoví. Harry, myslím, že víš, jaká opatření jsem ochoten přijmout, abych ochránil své syny.”

„Jo, Argentina.”

„Ale, no tak, no tak,” přerušil je Brumbál jemně. „To nebude nezbytné. Dobby, jsi si jistý, že Gibby nemluvil s nikým, mimo bradavickou kuchyň?”

Dobby postrčil Gibbyho, aby odpověděl a ten chvíli popotahoval. „Gibby teď upadl do hanby, když je teď svobodný. Gibby by to nikdy nikomu neřekl, jen Dobbymu! Protože ten už v hanbě žije!”

V tu chvíli si Harry všiml, že otec a ředitel se na sebe dívají zvláštním způsobem. Bez pochyb komunikovali beze slov. Ctítil se tím trochu podrážděný, přestože se pravděpodobně snažili věci skrýt spíš před Gibbym, než před ním. Přál si být v nitrozpytu tak dobrý, aby se mohl připojit k nim.

„Ujednáno?” zeptal se trochu kousavě, když ukončili oční kontakt.

Jeho otec se trochu zakabonil. „Tvá poněkud výjimečná situace tě vylučuje z toho, abys mohl být zahrnut. Proč myslíš, že bych jinak upozornil na naši přítomnost tvého bratra a ne tebe?”

„Aha,” řekl Harry. Samozřejmě, že jeho nepřetržitá nitrobrana znemožňovala, aby s ním kdokoli mohl komunikovat telepaticky. I když ne, že by do teď věděl, že to kouzelníci mohou udělat. Cítil se trochu jako pitomec, že ho to nenapadlo už dřív, tehdy, kdy Draco skláněl ochranná kouzla.

„Gibby, pojď se mnou.” Přikázal Severus. Skřítek vypadal nejistě, dokud ne něj nenamířil Severus hůlkou nezavrčel. „Pochop, že si neobjednávám čaj. Hledám nějakou alternativu, abych tě nemusel zabít. Takže ti opravdu doporučuji. Jít. Se mnou.“

Harry se nemohl neusmát tomu, jak se Gibby loudal za Mistrem lektvarů ven z místnosti. „Předpokládám, že mu změníte paměť?”

Brumbál přikývl. „Až se ten skřítek vzbudí, nebude si toho ze dneška moc pamatovat. Ale bude si myslet, že tohle selhání paměti zapříčinil úraz hlavy, který mu způsobil Lucius svým trestem. Nebude si pamatovat, že ty a Draco jste tu byli.”

Nebo to, že je svobodný, pomyslel si Harry, ale neřekl to.

Dobbry přikyvoval: „Ano, ano, ano. Pan Malfoy starší vždycky kopal chudáky skřítky do hlav a pan Malfoy mladší taky někdy...” Bez varování si náhle Dobby nacpal prsty do pusy a mezi kousnutími vykvikoval: „Dobby mluvil špatně o bratru Harryho Pottera! Harry Potter teď musí Dobbyho nenávidět. Dobby je špatný, špatný, zkažený skřítek, i když je to pravda, že Draco Snape není zrovna milý chlapec.” Dobby začal vzrušené poskakovat. „Dobby to udělal znovu...”

„Dobby, jsi svobodný!” zakřičel na něj Harry. A když si Dobby přestal okusovat nehty, předklonil se. „Chtěl bych, abys tomu doopravdy věřil. Ať už řekneš cokoli, nemusíš se trestat, ano?”

„Jak si Harry Potter přeje,” vyhrkl Dobby překotně. „Tak to udělám, ano, ano, ano...“

Harry si povzdychl a přál si, aby ho Dobby takhle nezbožňoval.

Ředitel se chápavě usmál a posadil se na brokátem potaženou pohovku. Pokynul Dobbymu, aby vyskočil a posadil se vedle něj. Dobby vypadal na vrcholu blaha. Když se skřítek usadil, Brumbál začal mluvit: „Dobby, máš teď velmi důležitý úkol.”

Když skřítek přikývl, starý kouzelník se na něj usmál. „Vrátíš se do Bradavic a začnete šířit následující historku před každým kdo mohl zaslechnout Gibbyho. Řekni všem, že když jsi vrátil Gibbyho jeho zaměstnavateli, našli jste pana Malfoye živého a v pořádku. Byl evidentně na Gibbyho naštvaný a ty nevíš, jestli byl Gibby doopravdy propuštěn na svobodu nebo ne. Nicméně, když jste mu řekli, co říkal Gibby o tom, že zkameněl, rozesmál se a řekl, že ho Gibby slyšel stěžovat si na Harryho Pottera. A právě tehdy se pan Malfoy přenese do Bradavic a zanechá tam svou sochu v životní velikosti ku posílení uměleckého cítění.”

Dobby vypadal pochybovačně. „Dobby si myslí, že tenhle dům nikdy nebyl v letaxové síti, ale nikdo z bradavických skřítků to neví. Dobby to tedy řekne tak, jak jste to říkal.” Pak se ale náhle podíval trochu vyděšeně a zamnul si ruce. „Ale pane, když se objeví socha a myšlenka, že se pan Malfoy přeměnil na kámen, Dobby se omlouvá, pane, ale domácí skřítkové nejsou tak hloupí, nikdy by neřekli nic proti Harry Potterovi, pane, ale nejspíš uhodnou, že Dobby lže.”

„Neboj se, Dobby,” zopakoval ředitel, „seženeme důkaz, který tvé vyprávění podpoří.” Harrymu se nelíbily ty jiskřičky v očích starého muže. „Ostatní skřítkové brzy uvěří, že Gibby je poněkud... zmatený.”

Dobby se zatvářil kulišácky. Možná to byl pokus o prohnaný pohled. U skřítků je to těžké poznat. „No když Gibby bude říkat, že ho osvobodil Draco Snape... Dobby si myslí, že ostatní skřítkové snadno uvěří, že má o kolečko víc. Už mockrát slyšeli o tom, co si Dobby v tom domě vytrpěl...“

„Já myslel, že nemůžete mluvit o kouzelnících špatně,” vmísil se Harry.

Dobby se znovu zatvářil mazaně, ale taky trochu stydlivě. „Ne před kouzelníky, pane Harry Pottere.”

Harry se rozesmál.

V momentě, kdy se Dobby přenesl zpátky do Bradavic, aby začal šířit tuhle historku, Harry se obrátil k řediteli. „Nemohlo vás napadnout, že chcete udělat to, co myslím, že chcete udělat.”

„Pro Merlina, to skřítčí vyjadřování tě úplně pobláznilo,” zavrčel Snape, když se vrátil do místnosti.

Harry ho ignoroval. „Pane,“ pokračoval, stále otočený k řediteli, „nemůžete použít Luciuse... tedy jeho tělo jako důkaz. Nikdo nebude věřit, že je to socha, ne, když vypadá jako někdo pod Petrificusem. Lucius by nikdy nedovolil, aby ho někdo zpodobnil jako sochu pod kletbou!”

„Máš to dobře promyšlené Harry,” přikývl Severus. Harryho to ale neuklidnilo, zejména s ohledem na to, čím jeho otec pokračoval. „Albusi, jsi tedy rozhodnutý tu sochu vystavit? Je to politování hodné, ale nezbytné, když zvážíme, že ostatní skřítkové pravděpodobně slyšeli Gibbyho divoká obvinění. Pokud mi tedy nedovolíš seslat na ně na všechny Obliviate. Pak tedy předpokládám, že jediná věc, která se dá udělat, je tu sochu postavit do efektní pózy.”

Harry se zadíval na strnulou postavu na zemi a zamyšleně se zakabonil. „A k čemu to bude? Petrificus s ním přece udělá znovu to samé, až to kouzlo zakouzlím znova?”

„Kouzlo nemá na mrtvé tělo takový vliv.”

Harry několikrát polkl: „Řekl bych, žes to už předtím dělal.”

„Viděl jsem to dělat,” řekl Snape tlumeně a trochu pobledl. Harry nechtěl, aby to znělo kriticky. Jen prostě neměl rád, když se před ním náhle zjevila otcova hrozná minulost.

Popravdě měl co dělat, aby se neotřásl. Nepotřeboval slyšet, proč to Snape viděl dělat. Musel to být nějaký smrtijedský trik, jak upravit polohu mrtvého těla a oklamat tak Úřad pro magické vyšetřování. A teď jim měl Harry pomoci udělat tu samou věc někomu dalšímu.

I když, jestli si někdo zasloužil, aby se mu vrátilo všechno zlo, co napáchal, je to Lucius Malfoy. I když na druhou stranu...

„Já nevím,” řekl Harry pomalu. Věděl, že zdržuje a zpochybňuje už řečené, ale cítil, že to musí říct. „Možná mě zrazuje nebelvírská krev,“ přemítal. „Teda, já vím, že nemůžeme věřit, že se ke mně ministerstvo zachová spravedlivě, kdyby objevili takové útočné kouzlo. Ale možná bychom to mohli ohlásit na ministerstvu tady, ve Francii. Tohle je přece jejich jurisdikce. Skrývat to, mi připadá... no prostě si tím nejsem jistý.”

Snape a Albus se po sobě podívali, zjevně zaražení Harryho nápadem.

„Máš pravdu, chlapče,” řekl ředitel a pohladil si vousy vrásčitou rukou. „Ale žijeme v komplikované době. To, co jsi udělal, byla obrana. Naprosto přípustná, podle našeho práva. Ale i kdybychom se rozhodli důvěřovat ministerstvu, ať už tady nebo doma, že se bude chovat racionálně, vypuštění této informace mimo Řád by mohlo způsobit to, že se Voldemort doví o tvých skrytých silách.” Harry chtěl něco říct, ale Brumbál ho zastavil gestem ruky. „A nejen to, Harry. Jakmile by vešlo ve známost, že je Lucius mrtvý, znovu bychom ztratili našeho jediného zvěda v řadách smrtijedů.”

Harry se zakabonil. Brumbál chce, aby i po tomhle Remus dál pokračoval ve své práci? Stejně to ale podle něj nebyl dostatečný důvod k tomu stavět někam tu sochu. „Podívej, lidé se možná nedozvědí, že je Lucius mrtvý, ale určitě si všimnou, že nikdy není doma. Jak tedy může Remus pokračovat?”

Oba dospělí kouzelníci se po sobě ještě jednou podívali. Tentokrát zachmuřeně. „Ten konkrétní plán probereme s Řádem,” odpověděl Brumbál. „Samozřejmě, že naše další činnost bude závislá na jeho ochotě vyjít nám vstříc.”

Harry se zamračil, protože předpokládal, že Albus Brumbál dokáže přesvědčit kohokoliv ze spolupracovníků k čemukoliv.

„Harry, bez ohledu na Lupinovo rozhodnutí,” řekl Snape tiše, „se musíme připravit na všechny možnosti a zmizet. Chci, abyste byli s bratrem oba co nejdřív v bezpečí. Uděláš, oč jsem tě žádal?”

Když to řekl takhle, bylo těžké říct ne. Harry se zhluboka nadechl a vyrazil ke kamennému tělu na podlaze. Pak ale zaváhal. „Jak bych to mohl udělat? Když bude Remus zabit nebo zraněn, když bude hrát Malfoye, bude to moje chyba. Stejně jako se Siri...”

„Harry, už jsme o tom mluvili dřív,” vzdychl Severus. „Nejsi zodpovědný za činy dospělých kouzelníků, kteří jednají podle své vůle.” Pak položil ruku na Harryho rameno a ten se k němu otočil. „Harry, ty a Draco pro mě znamenáte víc než cokoli jiného. Ale smutná pravda je, že nejlepší způsob, jak vás udržet v bezpečí, je vyhrát válku. Takže potřebujeme výhodu informací zevnitř. A abychom minimalizovali nebezpečí, které Lupinovi hrozí, žádám tě, abys nám dovolil použít Luciusovo mrtvé tělo. Všechny drby domácích skřítků musí být umlčeny. A navíc potřebujeme zásadní součást pro Lupinův Mnoholičný lektvar. Takže uděláš to, oč tě žádám?” zopakoval Snape svou jasnou otázku.

Ha, pomyslel si Harry. Brumbál není jediný, kdo dokáže kohokoliv přemluvit k čemukoliv.

„Možná bychom tu sochu mohli vzít na nějaké bezpečné místo a Harry by to, co je nutné udělat, mohl udělat tam.”

„Ne, udělám to teď,” odpověděl Harry bez nadšení. Nemohl Remuse chránit. Jestli Brumbál chce, aby ten člověk vyzvídal, tak řád prostě najde způsob, jak to udělat. Remus by mohl být ještě ve větším nebezpečí, kdyby jim Harry nepomohl získat spousty vlasů do Mnoholičného lektvaru.

A navíc, jeho zájem o Remuse, ať už byli jakkoli opravdový, byl jen výmluva. Skutečný problém byl v jeho zbabělosti. Hluboko uvnitř začínal Harry věřit, že Luciuse zabil. Takže tomu teď musí doopravdy čelit.

Aniž by si dal čas nad tím déle přemýšlet, rychle došel přímo k bezvládné mramorové postavě. Rychlý pohyb mu způsobil závrať. Chvíli si připadal téměř oslepený. Když ho zradila rovnováha, trochu se zapotácel. Musel být unavený víc, než si myslel.

„Harry?”

„Jsem v pořádku.” Krátká pauza mu pomohla vrátit zpátky rovnováhu. Upřel oči na spící zmiji na podlaze. Shromáždil tolik síly, kolik bylo jeho vyčerpané tělo schopno, zamířil hůlku na sochu a zasyčel. „Buď tím, čím jsssi byl předtím.”

Když se nic nestalo, Harry se zakabonil a zamyslel se. „Ať ssse kámen změní v tělo,” přikázal.

Tentokrát jím prošla magie silně. Nechtěl to tělo vidět, ale zjistil, že proti jeho vůli jsou jeho oči připoutány k transformaci, která se děla u jeho nohou. V paměti se mu vynořili zvláštní vzpomínky. Scéna z čaroděje ze země Oz, kdy se všechno z černé a bílé vrací do zářivých barev. Přesně takhle to vypadalo.

Místo bílé, protkané jen tu a tam nitkami šedé a modré, získal náhle Lucius Malfoy stovky odstínů. Platinově světlé vlasy, stříbro a purpur na obrubě švestkově zbarveného pláště, barva kůže – rozzuřený výraz z toho aristokratického obličeje, před očima Harryho zmizel. Harry už ani trochu nepochyboval, že ten muž na podlaze je mrtvý. Ve stříbrných očích nebyl vůbec žádný život. Na chvíli si Harry vzpomněl na Cedrika, ale zároveň se v něm objevily daleko silnější emoce, které nedokázal pojmenovat.

Chvíli před smrtí se Lucius Malfoy třásl vzteky. Právě prolomil Harryho kletbu a pravděpodobně chtěl zabít vlastního syna. Byl si tak jistý sám sebou a jen o chvíli později zemřel na obyčejné obranné kouzlo.

Harry si přikryl rukou pusu a kousal se do rtu. Věděl, že mu otec něco říká, aby ho podpořil, ale nevnímal slova, jen uklidňující šum.

Harry, ale nepotřeboval uklidnit. Nebyl rozrušený. To, co skrýval za svou dlaní, nebylo zděšení a zuřivě nepolykal proto, aby se nepozvracel, ale aby zabránil smíchu, který už už chtěl uniknout z jeho hrdla.

Lucius byl beze všech pochyb mrtvý.

Harry byl tak šťastný, že se tím téměř zalykal.

Ale věděl, že je nepřijatelné, aby vybuchl smíchy. Skryl se do silného plamene své nitrobrany a dokázal se ubránit návalu chichotání. Nechtěl, aby si jeho otec myslel, že je krutý, nebo hysterický. Nebo pitomec.

„Tak myslím, že jste měli pravdu, když jste říkali, že je mrtvý,” řekl Harry ještě pořád s rukou před pusou a jeho hlas byl napjatý sebeovládáním. „Už mě tady nepotřebujete, že ano? Potřebuji si dojít na záchod.”

Snape jemně odtáhl Harryho ruce z jeho obličeje, chlapec pevně sevřel rty. „Jsi v pořádku, Harry? Vím, že to musí být velmi stresující záležitost. Je normální, že je ti z toho špatně...“

„Jo, já jen potřebuju být chvíli sám, jo?”

V minutě, kdy Snape přikývl, Harry vyběhl z místnosti. Samozřejmě, že neměl nejmenší tušení, kam v tomhle domě jít, a rozhodně se mu tu nechtělo bloumat. Vybral si jedny dveře a vklouzl do něčeho, co se ukázalo být malou knihovou. Opřel se o zavřené dveře, třásl se únavou a dovolil objevit se úsměšku, který se celou dobu snažil potlačit. Ha! Lucius je mrtvý, Mrtvý! Mrtvý, navždy, navždy, navždy! Nedokázal si pomoct a tiše se rozesmál.

Jedna část jeho osoby věděla, že to není v pořádku. Neměl mít radost z toho, že se mu podařilo zabít člověka. Zabíjení by vás nemělo těšit.

Ale těšilo ho to. Nebo přinejmenším to, že Malfoy je mrtvý. Celá tahle situace byla neuvěřitelná. Už nikdy si s tímhle chlapem nebude muset dělat starosti. On, Draco i Severus jsou v bezpečí předtím, co by Lucius Malfoy mohl vymyslet. Zaplavila ho úleva. Před očima se mu znovu objevila scéna, jak se Lucius mění z kamene na mrtvé tělo.

Cink, cink, kouzelník je mrtvý, myslel si a slova byla podkreslena melodií písně. Tedy vlastně ne kouzelník, ale černý mág se mu nerýmovalo. Se smíchem si Harry začal potichu zpívat, jen trochu poupravil slova. „Cink cink, mág je mrtvý, mág je mrtvý, mág je mrtvý. Cink cink, černý mág je mrtvý...”

Odtáhl se od dveří, dopotácel se k jednomu z malých polstrovaných křesel, které obklopovaly stůl, a zhroutil se do něj.

V momentě, kdy dosedl, se křeslo mírně pohnulo. Na krátký okamžik se Harry zděsil, že na něj zaútočí. Ale pak mu došlo, že se prostě jen otočilo. Protože byl příliš unavený na to, aby tančil radostí, rozhodl se dát najevo svou radost právě takhle. Vstal a roztočil křeslo tak rychle, jak jen to šlo. Jako v mrákotách slyšel pořád znovu a znovu dokola tu samou píseň.

Jo, Lucius Malfoy je mrtvý. Ten sadistický bastard už se nikdy nebude usmívat nad tím, jak Harry křičí bolestí, už nikdy neponíží Harryho před bandou čumilů. Už nikdy ho neoslepí, nepopálí, nenechá ho krvácet. Už nikdy nebude mučit Draca, už ho nezmění na temného mága, ani mu nebude podsouvat své vlastní předsudky, ani manipulovat s jeho strachem. Už nikdy díky němu nepronikne zlo do Bradavic, už nikdy nebude plnit radu školy, nebo ministerstvo svou zlou vůlí. Už nikdy nebude vyhrožovat Severusovi, ani kopat domácí skřítky. Ten zatracená zmetek je mrtvý, mrtvý, mrtvý.

Cink, cink, temný mág je mrtvý....

Harry si nebyl jistý, kolik času trávil sám v knihovně, ale v momentě, kdy zaslechl, že ho otec ze zdola volá, se cítil docela dobře. Zastavil křeslo a zavřel oči, aby se místnost kolem něj přestala točit. Srdce mu bušilo, jako by celý den hrál famfrpál. Dopotácel se ke dveřím, čekal, dokud se mu nevrátí rovnováha a pak je otevřel.

Snape přecházel po hale. Když se Harry objevil, zadíval se na něj Snape překvapeně a tázavě zdvihl jedno obočí.

Harry cítil, jak se mu rozhořely tváře. „No, já... nemohl jsem najít záchod.”

„Ano, chápu, že to mohlo být těžké, když ti překážely všechny ty knihy,” protáhl Snape.

Harry se protáhl kolem svého otce a zamumlal něco v tom smyslu, že prostě potřeboval být sám. A pak v naději, že se mu podaří změnit téma hovoru, se zeptal. „Už jste s Malfoyem hotovi?”

„Jsme,” řekl Snape, který se zařadil po jeho boku. V hlase byl ještě pořád slyšet zájem, ale Harryho napadlo, že tím, že už se na nic neptá, respektuje Harryho potřebu se tématu vyhnout. „Už je jen potřeba, abys zakouzlil znovu Petrificus s hůlkou.”

Když se Harry s otcem vrátil do malého obýváku, překvapilo ho, že vidí Luciuse stát. Mrtvý kouzelník vypadal, že se dívá do dálky s bradou zdviženou a zcela klidným výrazem. Byl teď oblečený do hábitu s kapucou, která zjevně zcela zakrývala to, co si Harry myslel, že je nepochybně velmi krátký sestřih.

Vypadalo to, že Malfoy drží svou hůl, ale jedna strana hábitu překrývala její vršek, stejně jako jeho pravou ruku. No samozřejmě. Harry zničil hůlku, která bývala vložena do konce hole. Teď tam žádná hadí hlava nebyla. Než by se pokoušeli oklamat někoho tím, že by vyrobili napodobeninu, raději vršek hole skryli.

Ale kdyby to museli udělat, určitě by odvedli dobrou práci. Harry ocenil jejich smysl pro detail, ale bylo trochu matoucí, že Lucius v druhé ruce drží knihu, jako by ji někomu podával. Nedokázal si pomoct, a vzpomněl si na deník Toma Riddla. Trochu zavrčel, ale rozhodl se neptat se.

„Harry, pokud jsi připraven,” řekl Snape potichu, „potřebujeme tvé speciální schopnosti pro konečnou transformaci.”

Harry se zamyslel a vzpomněl si na Draca, který měnil svou učebnici na malý kámen a na zpět. A jestli tohle dokáže jeho bratr, tak potom... „A ty to nemůžeš udělat? Tati? Ty nedokážeš přeměnit věci v kámen?”

Mistr lektvarů se zakabonil. „V této záležitosti je velmi důležitá síla a rychlost a já nemám talent přeměnit tělo, oblečení a všechny ostatní věci, každé z jiného materiálu zároveň. A ani to nejsem schopen udělat tak důkladně a s tak trvalým výsledkem jako ty.”

Harry zrudl a ani sám nevěděl, proč se vlastně stydí. Připadalo mu divné, mít větší sílu než otec. Ale na druhou stranu, pokud to měly být síly, které nezná ani sám Pán zla, je těžké očekávat, že je bude mít Severus. „A co ředitel?”

Brumbálovy zavlály vousy, když zavrtěl hlavou. „Také ne, můj chlapče. Běžné přeměňování na mrtvé nefunguje. Kdyby tomu tak nebylo, byl by tento způsob uměleckého pohřbu pravděpodobně častější.”

Harry potlačil potřebu vyjeknout Fuuuuuuuuj.

Ředitel se na něj vědoucně podíval. „A ještě častěji by to umění používali k zamaskování vraždy. Normální magie takové věci nedovoluje. Takže, to, co ty dokážeš velmi snadno, by pro mne znamenalo dlouhou práci s temnou magií.”

Tahle informace Harryho nijak nenadchla. Měl pocit, že jednou možná ocení svou magii ve spojení s dnešními událostmi, ale teď na to nabyl ten správný okamžik. Měl pocit, že by opravdu mohl začít hysterčit, kdyby se zamyslel nad tím, kolik temných sil jeho síly obsahují.

Harry namířil hůlku do míst, kde stál Lucius. Pak zrozpačitěl. „Hele... mohli byste si oba stoupnout za mne? Kdybych náhodou nemířil přesně?”

„Řekl bych, že to je velmi rozumná poznámka,” řekl Snape, když se on a Albus posunuli dozadu.

Harry se díval na spící zmiji a ne na Luciuse, když kouzlil. „Změň ssse v kámen a už tak zůssstaň,” zasyčel nenávistně.

Někde v něm vybuchla magie a zamířila si to přes jeho ruku hůlkou ven. Ten pocit byl podivně uklidňující. Harry cítil třepotání v hrudníku, jakoby jeho srdce zapomnělo uhodit a pak se to snažilo vyrovnat tím, že uhodí třikrát najednou. Harry se lekl, že ten pocit znamená, že je něco špatně a podíval se na Luciuse. Ulevilo se mu, když viděl, že tělo a šaty byly nahrazeny lesklým mramorem. Nebo alespoň měl pocit, že je to to, co vidí. Obraz se náhle začal podivně mlžit a rozplývat. Harry se vydechl po dlouhé době, co zadržoval dech a ruka se mu třásla úsilím, jak se pokoušel mít ruku pořád namířenou na Malfoye, pro případ, že by se něco zvrtlo.

Bez varování mu nohy vypověděly službu, ale na zem nedopadl. Chvíli přemýšlel, proč to trvá tak dlouho, pak si všiml, že je obklopen něčím černým a měkkým. Někdo ho držel.

Harry se uvolnil a s důvěrou se rozplynul v otcově náruči.

***

Obklopily ho různé vjemy. Napjaté svaly, otcovo pevné objetí, přemisťování, pak vůně letaxu. Nicméně, Harry nepřišel úplně k sobě, dokud Mistr lektvarů nezakřičel hlasitě na Poppy Pomfreyovou hned vedle Harryho ucha.

Harry se pokusil udělat kousavý komentář o tom, že není hluchý, ale podařilo se mu vydat jen nespokojené zakňourání.

„Co se k sakru stalo?” zařval na ně Draco přes celou místnost. „Trvalo vám to věky!”

„Pane Snape, vy se uklidněte a vy, pane profesore, položte pana Pottera tady.”

Harry se trochu probral a pokusil se vymanit z otcova pevného sevření. „Nejsem invalida, můžu jít.” Harry byl mile překvapený, že ho Snape opravdu nechal jít. Zmateně se rozhlédl po ošetřovně a zamířil k posteli, na kterou madam Pomfreyová ukazovala. Z těžka se posadil, promnul si oči a mrkal ve snaze projasnit si pohled.

„V čem si myslíte, že je problém?”

„Magické vyčerpání,” řekl Snape zkrátka. „Nicméně, Harry možná utržil zranění, o kterých se mi on, ani jeho bratr neobtěžovali říct.”

Harry se trochu přikrčil, protože tohle obvinění byla trefa do černého. „No... já myslím, že se možná trochu pokazila magie v mých očích, jenže mi to až do teď nedošlo,” řekl v sebeobraně.

„Do hajzlu,” vyhrkl Draco.

O chvíli později posvítila madam Pomfreyová Harrymu do očí a konstatovala, že tam vidí malé jizvičky. A po sérii diagnostických kouzel, prohlásila to, čeho se Harry celou dobu obával. Jeho zrak už nebyl magicky upravený tak, aby viděl bezvadně.

„Do háje, měl jsem vykouzlit pásku na oči,” řekl Draco. „Prostě mě to nenapadlo. Nebo teda napadlo, ale neměl jsem dost času. Krucinál, je mi to hrozně líto.”

„To je v poho,” vzdychl Harry smutně. Není důvod nechat Draca trápit se. Neměl v úmyslu někomu ublížit. „Jsem si jistý, že to půjde napravit.”

„Harry, já tenhle tvůj kavalírský postoj, co se týče tvého zraku, skutečně neocením,” vyletěl na něj Snape. „A teď mi řekni, co to mělo znamenat s tou páskou na oči?” Když ani jeden z chlapců neodpověděl, hlas Mistra lektvarů byl ještě naléhavější. „Tak kdo z vás mi vysvětlí, co se v tom domě stalo?”

„Draco,” odpověděl Harry. Pravděpodobně měl nabídnout, že to vysvětlí sám, ale necítil se na to. A měl pocit, že po tom, čím vším prošel, si trochu sebestřednosti může dovolit. Samozřejmě, že Draco prošel tím samým, ale koneckonců už ho vyléčili a měl příležitost si odpočinout. „Můžu se trochu prospat?”

Předtím, než mohl kdokoli odpovědět, zhroutil se Harry na polštář. Byl tak unavený, že téměř nedokázal dát nohy nahoru na postel. Zavřel pálící oči a přál si usnout alespoň na týden. A ani je neotevřel, když cítil, jak mu někdo sundavá boty. Pouze začal mávat rukama kolem sebe, když mu začali stahovat školní hábit.

„Bez něj ti bude ti lépe,” slyšel Remusův mírný hlas.

„Pak mu pomůžu já,” oznámil Snape a Harrymu se zdálo, že trochu nakvašeně. „Je to můj syn, pokud to nevíš.”

„Ano, vím, ale znám ho o hodně déle, než ty, Severusi...“

„Pánové,” vmísila se mezi ně Pomfreyová pobaveně. „Dovolíte?”

Lékouzelnice ho bleskově kouzlem převlékla do měkkého pyžama. A když začala potichu vyslovovat diagnostická kouzla, Draco začal vypočítávat všechna jejich nešťastná dobrodružství od okamžiku, kdy si šli vyzvednout jeho amulet.

Harrymu se nechtělo odpovídat na otázky a tak ležel potichu a předstíral spánek. Dracovo přehánění mu to ale poněkud stěžovalo. Nejprve byly ze stovek hadů tisíce a pak prohlásil, že celou dobu věděl, že jeho stará hůlka, je pravděpodobně přenašedlo. Prohlásil, že statečně riskoval, jen aby chránil svého bratra.

Harry se nedokázal ovládnout a odfrkl si.

„Máš problém?” zeptal se ho Snape rychle.

„Ne ne, jen mám něco v nose,” odpověděl Harry stejně rychle.

A otočil hlavu, aby nebylo vidět, jak se tváří pobaveně, když jejich otec Draca řádně pokáral za takové 'nebelvírské chování'.

Draco byl právě u té části, kdy mu Gibby sebral hada, kterého on tak statečně zabil, když Pomfreyová zdvihla Harryho hlavu a pomohla mu vypít odporně sladký lektvar. V tom okamžiku se Harry propadl do temné, ale bezpečné náruče spánku.

***

Poté, co Harry prospal dobu, která mu připadala jako dny, si Harry uvědomil, že k němu přišel otec a jemně s ním zatřásl a chtěl po něm nějaké odpovědi o Aranovi. Harry přikývl, ale neměl dost síly, aby se ubránil lektvaru a hned zas usnul.

Když jeho otec přišel podruhé, bylo to proto, aby Harrymu řekl, že je potřeba, aby se najedl a že se zblázní z Harryho kamarádů, kteří si hrozně přejí ho navštívit. Tentokrát se Harry neobtěžoval vůbec promluvit. Měl pocit, jako by byl zpátky u druhého úkolu Ohnivého poháru. Jakoby byl hluboko pod hladinou, neschopný se nadechnout a vyplout nahoru na hladinu.

Když se ho někdo pokusil probudit potřetí, dokázal alespoň otevřít oči. Všechno bylo jako v mlze, ale když se k němu Draco přiblížil, viděl dost dobře na to, aby si ho mohl prohlédnout. „Jé,” zašeptal Harry. „Ty kousance jsou pryč.”

Draco se usmál. „Jo, už žádné další ošklivé a deformující jizvy. Jak se cítíš?”

„No... ospale.” Harry se otočil na bok a znovu usnul.

O hodně později, když se Harry konečně probudil a zahleděl se na druhou postel, to vypadalo, že teď spí Draco. I když se nezdálo, že by byla noc. Všiml si rozmazané postavy Remuse, sedícího v křesle vedle postele.

Harry měl pocit, jako že má plnou pusu vaty. Natáhl se pro sklenici vody, stojící na nočním stolku a trochu se napil. Tak to bylo o hodně lepší. „Ahoj, Remusi.”

Muž otevřel oči s vřelým úsměvem. „Rád tě vidím vzhůru, Harry. Cítíš se lépe?”

„Jo,” řekl Harry a protáhl se. „Trochu unavený a v mlze, ale dobře. Ale ne... v mlze...”

Remus hned pochopil, v čem je jeho potíž a tiše mu řekl. „Severus ti po sově objednal náhradní brýle, tentokrát pořádné kouzelnické.”

Harry nevěděl, co to vlastně znamená, ale stejně mu to sebralo odvahu. Znamená to, že se jeho oči už nenapraví? Nechtěl kvůli tomu kňourat. Ne, když byl na vedlejší posteli Draco. Nedokázal říct, jestli doopravdy spí, nebo ne.

Remus se na něj usmál a zjevně nepochopil jeho zasmušilý výraz. „Harry, to, cos udělal ve Francii, je v pořádku.”

Harry se překvapeně podíval po místnosti.

„Poppy je pryč a místnost je zabezpečená,” dodal Remus, který tentokrát usoudil správně, na co Harry myslí. „Můžeme mluvit. A skutečně, Harry, to bylo správné, nemusíš se cítit provinile.”

Harry se necítil, ale něco se mu nezdálo. „Nevypadáš, že by tě příliš překvapilo, co jsem Luciusovi udělal,” řekl podezíravě. „Nevěděl jsem, že víš... jak neobvyklá je teď má magie.”

„Nevěděl jsem,” připustil Remus s úsměvem. „Ne, dokud to Severus nezmínil, když jsme se my tři přemisťovali, abychom vás mohli zachránit. Ale moc toho neřekl. Jen tolik, abych si dal na pár věcí pozor.”

„Co přesně?”

Remus se pousmál. „Myslím, že přesně jeho slova zněla. Drž se dál, když kouzlí, protože nikdy nikdo neví, co vlastně vyjde z jeho hůlky. A také že nemám stát, mezi jím a tebou, protože možná budeš potřebovat jeho Znamení zla. Přiznávám, že jsem byl dost zmatený až do okamžiku, kdy ses zmínil, jak veledůležitá pro tebe byla Serpensortia. A samozřejmě, že vidět Luciusův stav mi pomohlo porozumět těm ostatním komentářům.”

Harry přikývl. „Tedy, jestli je to všechno, co jsi věděl, tak ses s tím vyrovnal celkem dobře. Člověk každý den nevidí... no to.”

„No...” V Remusových hnědých očích to zajiskřilo humorem. „Možná bych měl zmínit, že sis nevšiml toho okamžiku, kdy mi upadla čelist až na podlahu. V tu chvíli jsi byl velmi zaměstnaným tulením se k tátovi.”

Harry se rozesmál a řekl. „Je to trochu ostuda, co? V mém věku.”

„Ne,” řekl Remus a náhle zvážněl. „To si nemyslím. Je dobře, že někoho máš.”

Harry si to také myslel, ale stejně se trochu styděl. A tak se to pokusil zamaskovat otázkou. „Hele, a kde je táta teďka?”

„Vyrábí Oční elixír.” Remus se znovu rozesmál, přátelsky a vstřícně. „Poppy mu sice řekla, že ho má ještě spoustu v zásobě, ale Severus trval na tom, že potřebuješ čerstvý.”

Tohle Harryho nezahanbilo tak jako obětí. Zahalil ho pocit, který byl příjemný, jako dotyk nejjemnější vlny na holé kůži.

„A dřív, než se zeptáš,” dodal Remus, „ředitel teď právě mluví s profesorem Aranem.”

Harry neměl v plánu se zeptat, ale místo toho se vzrušeně posadil. „Toho kreténa vyhodí, že jo?”

„Nemyslím si,” řekl Remus a zavrtěl hlavou. „Ale nemám tušení, co udělá. Severus a Albus mluvili poněkud tajuplně. Vypadá to, že mají nějaký plán. Nemyslím, že by se Albusovi líbil, ale Severus ho trochu tlačil do kouta pocitem viny.”

Harry vzdychl. „Aha. No jo, vždyť už je skoro léto, tak je to asi jedno. Jen jsem přemýšlel, co bude asi dál.” Zamračeně přemýšlel, co jemu a Dracovi Aran způsobil. „Lucius na Arana seslal nějakou hroznou kletbu, že ano?”

Remus zavrtěl hlavou. „Bylo to jen zapomínací kouzlo. Aran si nebude pamatovat poslední tři nebo čtyři týdny. Ale dozvěděli jsme se to nedávno. Když jste ty a Draco zmizeli, Aran byl úplně mimo a k nepoužití. Severus a Albus vystopovali letaxovou stopu na Malfoyovo panství, ale to, jak teď už víme, byla falešná stopa.”

Přerušilo ho zaklepání na zavřené dveře. A hlasy. Takové, které by Harry poznal všude. „Harry!”

Poté, co Remus sejmul ochranná kouzla dveří a dovolil jim je otevřít, se Harry s úsměvem přivítal se svými přáteli. „Připadá mi to, že jsem vás neviděl už věčnost. Chvíli jsem spal. Kolik je teď hodin? Nebo teda spíš, který je teď den?”

Hermiona se na něj podívala starostlivě. „Je sobota, těsně před snídaní, Harry. Co se ti stalo? Všichni tady říkali, že jsi byl unesen, že jsi zmizel. A zjevně to mělo něco společného s profesorem Aranem. Když byl ve čtvrtek čas na jeho hodinu, byli s ním tvůj otec a ředitel. Neřekli, co se stalo, ale oznámili studentům, že mají volno.”

„Jo,” přistoupil Ron blíž k jeho posteli. „Nepředpokládám, že jsi to s ním vyřídil jednou pro vždy jako s jistým broukem?”

Harry nevěděl, co říct. Neměl by nic proti tomu, aby jeho přátelé věděli všechno, ale nebyli zahrnuti do ochranných kouzel, o kterých Remus před chvílí mluvil. Harry se zadíval na svého bývalého profesora prosebně, ale Remus zavrtěl hlavou a promluvil. Dospělí zjevně předpokládali, že bude potřeba vymyslet nějakou historku.

Pro všechny případy.

„Popravdě jsem požádali chlapce, aby o té věci nemluvili,” řekl Remus. „Očividně tu byl nějaký spor a zatím se to vyšetřuje. A dokud nebudeme vědět víc, žádám vás oba, abyste se vyhnuli spekulaci.”

Hermiona se podezíravě zamračila.

„Kdybych mohl, všechno bych vám to řekl,” prohlásil Harry ve snaze uklidnit ji.

„Hele, kámo, to už jsme od tebe slyšeli.” Když se na něj Harry zamračil, zdvihl Ron ruce. „Bez obav! Nechtěl jsem říct, že ti nevěřím.”

„Ale co máme říct Nebelvírským?” naléhala Hermiona. „Někteří další studenti chtěli vynechat snídani, aby tě mohli vidět. Vědí, že ses ztratil. A vědí, že teď jsi v nemocnici... budou chtít vědět, co jsme se dozvěděli, protože jsme ti jediní, kteří směli jít dovnitř.”

„Kdo zastavil ty ostatní?”

„McGonagallová řekla, že potřebuješ odpočívat a že za tebou smí vždy jen dva návštěvníci.”

„Řekněte ostatním,” řekl Remus trochu netrpělivě, „že tu byl očividně nějaký spor a zatím se to vyšetřuje.”

Hermiona podrážděně zafuněla, ale nakonec přikývla.

Pak si ona i Ron přitáhli křesla a usadili se na kus řeči. Harry byl během řeči opatrný, aby nezabíhal do podrobností toho, co se jim vlastně stalo. Nicméně, když Remus zašel do kanceláře madam Pomfreyové, aby požádal o snídani pro ně tři, měl Harry potřebu říct svým přátelům, že mu Draco tentokrát zachránil kůži a že on osobně zmlátí každého, kdo mu bude ještě někdy zpochybňovat bratrovu loajalitu.

Když to Ron slyšel, zbledl.

„Myslím tedy nahlas,” dodal Harry velkoryse.

Draco předvedl, že buď špicuje uši nějakou dobu, nebo aspoň dlouhou chvíli poslouchá a posadil se. „Záleží mi na Harryho bezpečnosti úplně stejně jako tobě. A jestli ještě někdy uslyším, že říkáš něco jiného, stane se ti něco horšího, než obyčejná mudlovská nakládačka!”

„Jo, tak tohle je přesně ten způsob, jakým si získáš mé přátele,” řekl Harry a zpražil Draca pohledem. „Když jim budeš vyhrožovat, že je prokleješ.”

„Copak jsem řekl, že ho prokleju?” zdvihl Draco obočí se špatně zahranou nevinností.

Remus vrátil a za ním se vznášely tři podnosy.

„Zase se na mě všichni vykašlali, jako vždycky,” kňoural Draco. Nahlas.

„Přestaňte se chovat jako hlupák, pane Snape,” řekla Pomfreyová, když vtrhla dovnitř. „A vy se pořádně nacpěte, pane Pottere. Potřebujete získat zpátky svou sílu.” Pak kouzlila kolem Draca a kdákala u toho jako slepice. Nebo to tak alespoň Harrymu připadalo. „Dobře, dobře, vypadá to, že váš organismus už je čistý... pane Lupine, mohl byste přinést další podnos?”

Remus přikývl a zamířil zpět do kanceláře madam Pomfreyové.

„Jeho systém je čistý od čeho?” naléhala Hermiona, jakmile Remus zmizel. „Co se vám dvěma stalo?”

„U Merlinovy hlavy, ty jsi ale natvrdlá,” řekl Draco. „Jako pomatený tůňodav. Ty se prostě nevzdáváš, co? Očividně se stal nějaký spor a zatím se to vyšetřuje.”

„Není moc hezké odposlouchávat,” odsekla Hermiona a trochu zrudla. Ale aspoň se přestala ptát.

Harry chtěl Dracovi říct, aby nemluvil s jeho přáteli tak kousavě, ale právě v tu chvíli vešel Goyle. Ještě že tak. Harry byl už unavený svou rolí rozhodčího. Proč spolu prostě nemohou vycházet? Nebo to alespoň předstírat?

Draco se odvrátil od Harryho a nějakou chvíli si tiše povídal s Goylem. Ale o čem, to Harry nevěděl. Nebyl jako jiní lidé, nešpicoval pořád uši.

Když se Remus vrátil ze čtvrtým podnosem, Goyle se rozzářil. „Jé, snídaně. Skvěle! Musel jsem vynechat snídani ve Velké síni, abych sem mohl jít...“

Draco zdvihl hůlku ze svého nočního stolku a poslal podnos ke svému příteli. Pak se podíval na Remuse vyčkávaně. „Asi tu umřu hlady.”

Remusův hlas byl poněkud podrážděný, když odpovídal. „Tak to byste možná neměl posílat své jídlo pryč.”

Goyle promluvil s pusou plnou jídla. „To bylo tvoje? Promiň Draco, chceš to zpátky?”

„Ne, díky,” řekl Draco a usmál se na něj. Jeho úsměv ale pohasl, když se obrátil zpátky na Remuse. „No tak, bude to?”

„Já nejsem váš domácí skřítek, pane Snape.”

„Kdybyste byl,” řekl Draco, „nevěřil bych žádnému jídlu, které byste přinesl. Takže to musíte brát jako kompliment, že jsem ochotný sníst něco, co mi podá vlkodlak...“

„Vlkodlak?” zalapal po dechu Goyle a ruka se sklenicí mléka se mu roztřásla tak, až se kolem roztřikovaly kapičky.

Draco natáhl ruku, aby ustálil Goylovo zápěstí. „Ty si nepamatuješ profesora Lupina? Obrana proti černé magii, třetí ročník?”

Goyle si soustředěně prohlížel Lupina a pátral v jeho tváři, jako by se snažil vyvolat dávno zapomenuté vzpomínky. „Jo, to jste vy,” řekl nakonec podmračeně. Pak ztlumil hlas a obrátil se k Dracovi. „Už jsem snědl klobásu a půlku housky. Jsi si jistý, že je to bezpečné?”

„Jo, jsem.” Draco si vzdychl, pustil Goylovu ruku a otočil se zpátky na Remuse. „Zabilo by vás, kdybyste přinesl ještě jeden talíř?”

„Zabilo by vás, kdybyste poprosil?”

„Podívejte, vy lycantrope, jsem hladový, a vím... že právě teď nejste nakažlivý...” vybuchl Draco, pak ale pokračoval klidnějším tónem. „Na druhou stranu, není nic špatného na tom, chovat se občas trochu zmijozelsky. Takže dobře, pro...”

„Pan Snape ještě pořád čeká na své jídlo?” zvolala madam Pomfreyová, která něco psala na stole ve vzdáleném stolu místnosti a zněla naštvaně. „Potřebuje, aby se mu vrátili všechny síly, pane Lupine!”

„Už pro něj jdu,” řekl Remus s povzdechem.

Draco se zeširoka usmál a mávl na něj, aby tedy už šel.

„Co se stalo s tvým dobrým vychováním?” syčel na něj Harry hned, jak se Remus odešel domluvit se skřítky. Býval by řekl něco dříve, ale bál se, aby tím Remuse neponížil. „Draco, nemusíš ho mít rád, ale musíš se k němu chovat slušně. Copak jsme o tom už nemluvili? On je jeden z těch hodných. Je stejný, jako ty nebo já.”

„Haha. Možná, že je na té správné straně, ale rozhodně není jako já.”

Ale přesto byl Draco méně nepříjemný, když se Remus vrátil. Když dostal talíř, zdvořile přikývl.

Remus si odešel promluvit s ředitelem, jak sám řekl. Harry si vzdychl a přemýšlel, že Remus asi bude ve své práci zvěda pokračovat. Ale vzhledem k tomu, že Ron a Hermiona o tom nic nevěděli, nemohl před nimi říct své námitky nahlas.

Nemluvě o tom, že tu teď byl i Goyle.

Možná Remus řekne řediteli, že je to pitomý plán, pomyslel si. A jestli ne, najdu způsob, jak si s ním promluvit později.

Během snídaně Harry klábosil se svými přáteli a Draco s Goylem, a jejich řeč byla přerušovaná jen žvýkáním a polykáním. První odešel Goyle, který vrčel něco o tom, že jeden talíř mu nestačí a že třeba ještě stihne konec snídaně ve Velké síni.

Když byl pryč, řekl Draco: „Grangerová,” a přerušil tím Harryho a Ronovu hádku o tom, která sada kouzelnických šachů je nejlepší. „Teda, Hermiono,” opravil se po chvíli ticha.

„Ano?”

Draco si nervózně odkašlal. „No... myslíš, že by sis mohla ve svém přeplněném studijním plánu najít chvilku času a pomoct trochu Gregovi s obranou? V příštích pár dnech? Učebnice je pro něj příliš složitá, takže potřebuje někoho, kdo by mu to nahlas přečetl. A mluvící brk to nedokáže. Takže mu to musíš převyprávět, jestli ti to teda dává smysl.”

Hermiona na něj vyvalila oči. „Draco, já nemusím vůbec nic. A jestli Goyle tak zoufale potřebuje pomoct, tak proč mu nepomůžeš ty?”

Dracovy rysy ztvrdly. „Dělám to, zeptej se Harryho, jestli mi nevěříš. Ale slíbil jsem Gregovi, že mu pomůžu o víkendu a to teď nejde.”

Harry poplašeně zamrkal. „Nebudeme v nemocničním křídle celý víkend, že ne?”

„No jo vlastně, ty jsi už spal.” Draco odložil talíř z klína a mávnutím hůlky ho poslal přes místnost. „Severus říkal, že jakmile nás pustí, vezme nás z hradu, abychom si udělali trochu volno. Jsem si jistý, že víš kam.”

„No jo, do...” Harry to nedokázal říct, protože Fidelius ho v přítomnosti madam Pomfreyové dokázal umlčet.

„Jo tam, takže tady nebudu, abych Gregovi pomohl. A on to opravdu zoufale potřebuje.” Draco znovu vzhlédl k Hermioně a na tváři se mu znovu rozhostil úsměv. Byl neupřímný, ale aspoň to ne jeden z těch jeho příšerně sarkastických. Vypadalo to, že je pro něj prostě těžké o něco požádat někoho nečistokrevného a zejména Hermionu Grangerovou.

„Jsem si jistá, že jsou zmijozelští, kteří Obranu na té úrovni, na které jsme, zvládají,” stála si na svém s rukama tvrdohlavě založenýma před sebou.

Dracův úsměv pohasl. „No ano, ale oni jsou poněkud... povýšení, víš?”

„Ano, to vím.” dodala Hermiona suše.

Draco polkl a zdálo se, že je to pro něj příliš těžké a že se vzdává. Místo toho se ale pochlapil. „Budou se na něj vytahovat...”

„Stejně jako ty?”

„Jenže ode mne mu to nevadí. Hele podívej, jestli to nechceš udělat, tak to nedělej,” zahučel Draco. „Jen jsem si říkal, že se ti bude líbit ta možnost předvést tvůj gigantický mozek někomu jinému, ale jestli nééééé...”

Harry se mezi ně vmísil dříve, než se dokážou doopravdy pohádat. „Draco, tys ještě nikdy neslyšel, že nachytáš víc much na med než na ocet?”

Draco se zmateně zakabonil. „A k čemu by mi byly mouchy? Teda kromě lektvarů?”

Hermiona vybuchla smíchy.

„A ty,” otočil se na ni Harry vztekle, „jsi nikdy neslyšela o olivové ratolesti? Protože tohle byl ten případ, když tě Draco požádal o pomoc. I když je to pomoc pro Goyla. Opravdu bych byl rád, kdybychom my všichni spolu doopravdy vycházeli.”

„No dobře.” Hermiona udělala tři kroky směrem k Dracově posteli. „Popravdě mě překvapilo, že to vypadá, že se staráš o někoho jiného než sebe...”

Vypadá to?” procedil Draco přes zaťaté zuby. „Poslouchej, ty pitomá káčo, já se starám o Harryho! Dost!”

Jakmile to řekl, zrudl a odvrátil se od nich.

Dracova zjevná upřímnost Hermionu zasáhla. „Omlouvám se,” řekla trochu strnule. „Řekni Goylovi, že mu pomůžu. Dnes večer. V sedm v knihovně.”

„Raději v půl osmé.” Zrudlý Draco si pohrával s hůlkou. „Greg potřebuje dost času na to, aby se najedl.”

„To jsem si všimla,” řekl Hermiona a její tón byl stejně kousavý jako předtím.

Draco se usmál. „Dobře tedy. A protože nesmím být nezdvořilý, tak dokonce řeknu děkuji.” Podíval se na Harryho. „Vidíš? Říkal jsem ti, že mám dokonalé chování.”

Hermiona se zasmála a v dalším okamžiku jí stál Ron po boku. „My oba pomůžeme Goylovi,” řekl, jako by chtěl Hermionu chránit. „Jsi rád. Jo?”

Harry se strnul a byl si jistý, že Draco odpoví nějakou sarkastickou poznámkou o Ronově mozku. Ale jeho bratr se jen usmál. „No dobře. Chraň dámu svého srdce před velkým zlým Zmijozelem. Ale Greg se nebude k Hermioně chovat špatně. Řekl jsem mu, že je v pohodě.”

Hermiona zalapala po dechu.

„Na mudlu,” dodal Draco. Zdálo se, že je podrážděný, když Hermiona stále vypadala překvapeně. „Co je na tom tak nečekaného? Řekl jsem ti přece do očí, že jsi chytrá.” Pak se mu v očích zlomyslně zablýsklo. „A řekl jsem Harrymu, že jsi docela hezká. Teda docela,” dodal. Když Ron zaťal ruce v pěst. „Chci říct, že nejsi můj typ.”

„Harry, my už musíme jít,” řekla Hermiona bezbarvě.

„Dobrý nápad,” zamumlal Ron.

Jako by se pokoušela zamluvit nerudný komentář, Hermiona dodala. „Zůstali bychom déle, vážně, ale Ron má famfrpálový trénink a já pracuji na opakování Věštění z čísel, ve kterém mám skluz.”

Oba se rychle rozloučili s Harrym a Hermiona i s Dracem.

Ron zachmuřeně odešel.

Když odešli, Draco se rozesmál. „Weasley... tedy omlouvám se, Ron, by měl svému děvčeti více věřit, tedy jestli ona je jeho děvče. Viděls, jak se na mě na konci dívala? Myslím, že bych mu jí dokázal přebrat.”

„Draco!”

Draco jen pokrčil rameny. „A řekl jsem, že to udělám? Klídek!”

„A proč bys to chtěl? Vždyť nemůžeš Hermionu vůbec vystát!”

„Myslel jsem, žes chtěl, abychom spolu prostě normálně vycházeli.” Draco zdvihl obočí a když Harry zasupěl, rozesmál se. „S tebou jde skoro stejně manipulovat jako s Ronem Weasleym. Nemám v plánu to udělat. A udělal bych to jen proto, abych naštval Rona. Ale vzdám se toho kvůli našim přátelským vztahům.”

„To bys tedy měl,” zavrčel Harry a práskl s sebou na záda.

***

Když dala madam Pomfreyová chlapcům poslední lektvar, oznámila jim, že mohou jít, ale že musí počkat, dokud si nepromluví s jejich otcem, který by měl přinést Harryho Oční elixír.

Po dvaceti minutách přešlapování na marodce Draco řekl, že prostě půjdou a Severuse najdou. „No tak, Harry,” naléhal. „Pomfreyová už ani není ve své kanceláři. Copak jsi neslyšel, jak zavřela dveře a šla ven na chodbu?”

„To se ti snadno řekne, že zamíříme do sklepení, jenže já ještě pořád nevidím dobře. Já tu počkám na tátu.”

„Také bychom se mohli přemístit krbem,” přemlouval Harryho Draco. „Myslím, že bych přišel na to, kde má Pomfreyová ukrytý letax.”

Harry byl zachráněn před nutností odpovědět příchodem Remuse, který se vrátil z rozhovoru s ředitelem. Byl zachmuřený a tvářil se odhodlaně. Víc Harry vědět nepotřeboval.

„Takže to uděláš, že ano?” zeptal se Harry.

„Ano...”

„Udělá co?”

No jo vlastně. Draco nic neví. A Harry nevěděl, jak by mu to měl říct.

Nicméně Remus si zjevně myslel, že si Draco zaslouží znát celou pravdu. Došel k němu a tiše promluvil. „Myslím, že už ti Harry řekl o práci, kterou dělám pro Řád. Vzhledem k posledním událostem budu schopen představovat Luciuse nepřetržitě.”

Draco vytřeštil oči. Ztuhl a vypadal ohromeně. „Vy máte v plánu žít na panství? S mojí matkou?”

„Ano, až na okamžiky, kdy mi to překazí úplněk,” odpověděl Remus. „Tehdy budu muset odjet na nějakou obchodní cestu nebo něco takového.”

„Jo? A co když tě právě v těch dnech přivolá?” dožadoval se odpovědi Harry.

„Budu se vyrovnávat s neočekávanými okolnostmi tak, jak přijdou.”

„Já ti dám nepředvídané okolnosti,” řekl Draco hlasem o oktávu vyšším než obvykle. „Ty odpornej, špinavej vořechu. Jestli si myslíš, že se za něj prostě jen vyměníš, tak tě moje kouzlo nakope do prdele, protože to já nestrpím, rozumíš mi?”

„Draco!”

Harry neslyšel, že se dveře otevřely a Draco evidentně také ne. Ale byl tu Snape, který za sebou zavřel dveře a několikrát ochránil, před tím, než dorázoval ke svému synovi a zpražil ho pohledem. „Už nikdy nebudeš mluvit s Lupinem tímto způsobem!”

Draco ohrnul ret. „Ale prosím tě. Co on je, tvůj nový nejlepší přítel?”

„Je to dospělý a navíc člen Řádu,” řekl Snape ledově. „Ať už k němu já mám jakékoli výhrady, neomlouvá tě to, pokud se k němu chováš bez respektu.”

„Bez respektu, jo?” téměř ječel Draco. „Podívej se na něj! Vždyť skoro slintá! Nemůže se dočkat, až se mu moje matka dostane do pracek!”

Když se Harry obrátil k Remusovi, postřehl, že ten zůstal naprosto klidný, jen hluboko v očích se mu dalo přečíst překvapení nad tím, že se ho Severus Snape zastal.

Snape ucedil přes zaťaté zuby. „To je ještě urážlivější než to, co jsi řekl před chvílí. Ujišťuji tě, že ať už má Lupin jakékoli chyby, rozhodně nezaútočí na tvoji matku.”

„Já nemluvím o útoku! To jsem si jistý, že neudělá. Aby bylo jasno, bylo by pro něj rozhodně lepší, kdyby nespal s mojí matkou, protože já nestrpím, aby takovýhle zatracený vlkodlak vložil ruku nebo cokoli jiného na moji matku. Prostě nestrpím!”

Harrymu poklesla čelist. Náhle pochopil, proč Draco tak pění.

„Aha,” řekl Severus, kterému se evidentně konečně rozsvítilo. „Lupine?”

„Ale, Draco,” řekl Remus pomalu a vypadalo to, že má co dělat, aby udržel svůj hlas v klidu. „Chápu, proč tě celá ta situace tak znepokojuje. Ale já opravdu nemám v úmyslu spát s tvojí matkou.”

Draco založil ruce před sebou a tvářil se zarputile. „Jo. Jasně. Všichni vědí, jak jsou vlkodlaci živočišní. A vy přece nejste jiný než ostatní vašeho rodu, ne?”

„Do toho jaký jsem, vám nic není,” odsekl Remus. „Ale pravděpodobně bych vám měl říct, že Narcissa Malfoyová mě nechává naprosto chladným. Nedokážu si představit nikoho, s kým bych chtěl spát méně.”

Zdálo se, že tahle informace se Draca dotkla. „Moje matka je krásná. Je úchvatná!”

„Ano, to je.” Remusův hlas byl už opět klidný. „Stejně tak jako růže v plném květu. To ale neznamená, že mě vzrušuje. Pokud chápete, co tím chci říct?”

Harry sám sebe nenáviděl za to, že celou situaci ještě zhorší, ale ještě víc by se nenáviděl, kdyby Remus skončil mrtvý. Takže vznesl námitky. „No, bez urážky, ale nebude to paní Malfoyová považovat za divné? Nebo zvláštní? Chci říct, když budeš předstírat, že jsi on, nebude to jaksi... očekávat?”

Překvapivě to vzal Draco docela dobře. „To si nemyslím.” A jeho hlas zněl trochu arogantně. „Moje matka je dáma. Nedokáži si představit, že by něco takového chtěla. Možná tak jednou za rok, při jejich výročí...”

Harry zachytil pobavený výraz otcovy tváře a Remus vypadal zrovna tak, ale když promluvil, byl jeho hlas klidný.

„Máš pravdu, Harry. Není možné Narcissu zcela oklamat. Zná svého manžela příliš dobře. A už jsme s Albusem našli i řešení. Vymyslím si historku o tom, že mě někdo zezadu proklel a tím vysvětlím, proč Lucius není úplně ve své kůži a nepamatuje si úplně běžné věci, které bude jeho žena předpokládat, že ví. A tu samou historku využiji pro vysvětlení o nedostatek zájmu pro... jaksi ložnicové záležitosti.”

„Předpokládám, že čím víc toho budete vědět, tím lépe,” vzdychl Draco. „Asi si odpustím prázdniny, abych vám mohl říct všechno, co máte vědět.”

„To uděláme později,” řekl Snape. „Lupin se svým úkolem hned tak nezačne. Zvýší to důvěru v jeho historku, že byl proklet a zanechán někde napospas smrti.”

Harry si vzdychl. „A to, že se mi tenhle nápad z duše od začátku až do konce protiví, neznamená nic, předpokládám?”

„Lupine?” vyzval ho Snape přidušeně.

„Neřekl bych, že to nic neznamená,” pokračoval Remus tiše. „Ale ty důvody, pro které chceš, abych s tím přestal... jsou osobní. A jsou věci důležitější, než naše osobní city.”

„Mám dobré instinkty,” stál si na svém Harry.

„A co ti říkají?” říkal Snape. „Buď upřímný.”

Harry se kousl do rtu. Co mu říkají? Většinou to, že nechce, aby se Remus vystavoval nebezpečí. Ale to je osobní, jak už Remus řekl. Pokusil se to odsunout stranou a naslouchat tomu, co říkají jeho instinkty o válce. „Že bys mohl získat důležité informace,” řekl nakonec s povzdechem.

Bylo těžké ignorovat osobní pocity. Těžší, než by ho napadlo. Ale koneckonců, tohle přece bylo to, co dělal Snape. Měl všechny důvody proto zlobit se, že ho Lupin nahradí coby zdroj nejdůležitějších informací pro Řád. Ale kromě toho, kdy se to dozvěděl poprvé, to vypadalo, že se s tím už naprosto smířil.

A pokud to dokáže jeho otec, dokáže to i Harry. „Buď opatrný,” řekl potichu.

„Budu,” řekl Remus. Pak se s nimi rozloučil a všem, včetně Draca, popřál šťastnou cestu. Draco netečně přikývl. Harry si pomyslel, že je to lepší, než kdyby byl protivný.

Snape vytáhl z kapsy brýle a otočil se k Harrymu. „Tyhle by se měly sami přizpůsobit. A jestli nemáte nic dalšího, nakapu ti Oční elixír a půjdeme.

„Madam Pomfreyová říkala, že s tebou chce mluvit...”

„To bez pochyby,” řekl Severus zachmuřeně. „Harry, zakloň hlavu a úplně otevři oči.”

Když už v nich měl elixír, nasadil si Harry brýle a strčil ruce do kapes. „Teda tenhle jo-jo efekt už mi jde vážně na nervy.”

„Jo-jo?” zeptal se Draco.

„To je taková mudlovská hračka. V jednu chvíli vidím, pak zas ne... Přísahám, že už je mi jedno, kde se to zastaví. Jen bych chtěl, aby se to přestalo měnit!”

„Hm... to musí být frustrující,” přitakal Snape. „Ale nedá se s tím nic dělat. Jestli tě to utěší, mám v plánu nechat vás příštích pár dnů si užít, abychom se všichni vzpamatovali z toho, co se stalo.”

„Jo, Draco se zmínil.” Něco v otcově řeči ale Harryho zarazilo. „Počkej, pár dnů? Já myslel, že jen víkend?”

Snape zavrtěl hlavou. „Vrátíme se v úterý nebo ve středu.”

„Tak to abych si s sebou vzal své knihy...”

„Ne, žádné knihy,” řekl Snape bez náznaku legrace. „Nebo alespoň ne učebnice. Nebudete se učit, dokud se nevrátíme. A nebudeme se o tom dohadovat.”

Harry se pousmál: „Ale pochop, budeme pozadu.”

„Tvé zdraví je daleko důležitější než učení, Harry.”

„Ale já se cítím dobře...”

„Ten kluk vážně neví, kdy přestat,” řekl Draco kysele. „Já si tedy po tom všem, co se stalo, krátké prázdniny rozhodně užiju.”

Po všem, co se stalo. Harry se otřásl, když mu v mysli vytanulo několik hrozných obrazů. Nechtělo se mu ptát se před Dracem, ale nemohl jinak. „Co ta jáma s hady? Je tam pořád? Bojím se, aby do ní nespadlo nějaké mudlovské dítě. Myslím, že taková nehoda by Luciusovi udělal radost, takže ji určitě pořádně nezabezpečil.”

„Jámu vyřešil Albus. Domnívám se, že hady vrátil do džungle, tam, odkud je Lucius předtím přivolal. A já jsem vymazal skřítkovi z paměti to, že taková věc vůbec existovala.”

Koutkem oka Harry viděl, jak se Draco zatvářil. To vrátilo jeho myšlenky zpět k Devonu. „Myslím, že nebudu brát Salsu s sebou,” řekl.

Draco zavřel pusu a jeho znechucený výraz zmizel. „To je na tobě Harry. Ale já si myslím, že jsem svůj největší strach překonal. Tím, že jsem mu čelil. Pokud jsem dokázal zabít obrovského jedovatého hada, holýma rukama bez použití magie, myslím, že se dokážu vyrovnat s tvým mazlíčkem, který není tlustší než tužka.”

Obrovský jedovatý had?” zeptal se Snape a tázavě zvedl jedno obočí.

Draco vydržel otcův pohled jen chvíli. „No dobře, dalo by se říct, že byl střední.”

„Střední?”

„No dobře!” vyletěl Draco. „Ten, co jsem ho zabil, možná nebyl o moc větší než Salsa, když chceš vědět pravdu. Ale myslím si, že princip je pořád stejný, n'est-ce pas?

„Byl jsi velmi, velmi statečný,” řekl Harry s kamenným výrazem. A protože nemohl do otce šťouchnout loktem, aniž by to Draco viděl, významně se na něj podíval.

„Ano, velmi odvážný,” řekl po krátké pauze Snape. „Tu zmiji, co jsi ji vykouzlil svým Serpensortia, Albus nenechal zmizet, ale našel jí někde dobrý domov. Jako poklonu tvé odvaze a věrnosti. A já jsem na vás nesmírně hrdý. Na oba. Nemohl bych si přát lepší syny.”

Draco se zakřenil. Zcela evidentně potřeboval slyšet pochvalu úplně stejně jako Harry.

„Můžeme jít?”

Harry přikývl. „Tak dobře, jen si skočím do věže pro Salsu...”

„Není třeba.” Snape zalovil v kapse hábitu a vytáhl z ní malého hádka. „Harry, s tvým svolením ji připravím na cestu krbem.”

Harry trošku zlomyslně řekl: „Možná by si jí Draco chtěl nejdřív pochovat. Ne? A jsi si jistý? No tak dobře, připrav ji.”

„Děsná legrace,” vrčel Draco, když vstoupili do velkého krbu v nemocničním křídle.

Harry si navlékl Salsu na ruku jako náramek a přetáhl přes ní rukáv. „Taky si myslím.”

„Ještě počkejte!” zvolala madam Pomfreyová, když vrazila dovnitř. „Kam to jdete, profesore Snape? Potřebuji s vámi mluvit!”

Harrymu neušel zvláštní výraz na otcově tváři. Nebyl si jistý, co znamená, krom toho, že Snape nechce s Pomfreyovou mluvit. Nebo ještě spíš, nechce ji poslouchat.

Harry měl pocit, že Snape se rozhodl vystoupit z krbu a čelit jí jen proto, aby byl dobrým vzorem svým synům. „Ano, madam Pomfreyová?”

Nejistě se podívala na Harryho a Draca, kteří ještě pořád stáli v krbu. „Možná by moje kancelář byla lepším místem pro takovýhle rozhovor?”

„Nedokážu si představit proč,” řekl Snape vlídně. „Myslím si, že moji synové mohou slyšet cokoli, co mi chcete říct.”

„Tak tedy dobře,” řekla Pomfreyová hlasem, který byl o něco chladnější než předtím. „Pan Potter je, jak jistě víte, nebo byste měl vědět, po všech těch zraněních, která utržil tento rok choulostivý. A vy ho necháte úplně se magicky vyčerpat. A nejen to! Opět došlo ke zhoršení jeho zraku. Musíte se o něj starat lépe. Je tak křehký!”

„To tedy nejsem!” Ty stará pitomá sůvo, dodal málem Harry. A asi by to udělal, pokud by to nebyl špatný vzor pro Draca, kterému před chvílí kázal o tom, jak má být slušný k Remusovi.

„Budu se o něj starat lépe,” přitakal vstřícně Snape.

Lékouzelnice zasupěla. „To tedy ano. A co se týče pana Snapea. Byl otráven! Tohle je vaše představa péče?”

Na hrůzyplný okamžik si Harry myslel, že má na mysli tu záležitost, při které Snape Draca donutil sníst Venetimoricu. Jak se to mohla dozvědět? Ale pak mu došlo, že mluví o hadech.

„I o něj se budu starat lépe. Co si myslíte o mém nápadu vzít chlapce na krátké prázdniny? Zdá se vám to rozumné?”

Poněkud ukonejšená Pomfreyová přikývla.

„Skvěle. Pak tedy můžeme jít.” Snape vešel do krbu k Harrymu a Dracovi, vysypal trochu letaxu z lahvičky, kterou vytáhl z kapsy a všichni se bleskově přenesli dolů do sklepení, aby si zabalili.

Když měl Harry sbalený batoh, vrátil se do obýváku. „Nemyslíš si to, co ona, že ne? Nemyslíš si, že jsem...” obrátil oči v sloup. „Křehký?”

„Dal bych přednost tomu, aby jsi se nezapletl se smrtijedy, dokud na to nebudeš připravený, ale osobně si myslím, že jsi všechno, jen ne křehký,” řekl Snape. „Souhlasit s ní byl ten nejrychlejší způsob jak utnout tu její tirádu.”

„Správně zmijozelské.” Harrymu to připadalo jako správné řešení. „Už se mi dělá špatně z ležení v posteli. A popravdě jsem se trochu bál, že mě budeš nutit v Devonu šetřit se.”

„Mám trochu jiný plán,” usmál se trochu tajuplně Snape.

„Co?”

„Á, tady je tvůj bratr, a už je také připravený na cestu.” Snape je oba postrkoval ke krbu. Jako vždycky se přenesli nejprve na Grimmauldovo náměstí a teprve pak se přemístili do Devonu.

0 Komentáře

Nejnovější komentáře