Kapitola 79.

NOTT
datum: Pátek 04 duben 2014
v kategorii: ROK jako žádný jiný > AYLNO Kapitoly 71 - 80
komentáře: 0
nehodnoceno -
Preklad: Chalibda

Betareader: Kapitola neprošla rukou betareadera

Záverečné úpravy: Beruška

„Pořád to pálí,” zamudroval téhož dne pozdě odpoledne Harry.

Snape se zamračil a udělal dva kroky zpátky. „Potlačil jsem magické složení elixíru, jak jen to bylo možné. A ty přesto necítíš žádnou změnu?”

Harry pokrčil rameny. „Nebolí to tak, že bych to nemohl vydržet, ale začne to pálit vždycky až po pár minutách. Jestli to pomůže vrátit můj zrak do normálu, nějak se s tím už vyrovnám,” zakřenil se. „Nebo ještě lepší by bylo, kdybych nepotřeboval brýle. Tím druhým okem vidím pořád skvěle. Odvedl jsi vážně skvělou práci.”

„Ne dost,” zavrčel Snape. „Už jsem přečetl všechny vlastní knihy, které k tomuto tématu mám. Možná, že v kouzelnické knihovně v Edinburghu..”

„Severusi, prosím tě, buď realista,” protáhl Draco z místa, kde se povaloval. „Kolik Mistrů lektvarů by dokázalo uzdravit taková zranění, jaká utrpěl Harry? Možná, že jsi nejlepší na světě.”

Zranění... Harry si pomyslel, že to je možná klíč k celé té věci. „Pamatuješ, když jsi mi tehdy poprvé začal dávat elixír, byl jsem v hrozném stavu. Každou hodinu jsem bral Lektvar proti bolesti.”

Zatímco Snapeův kyselý pohled vyjadřoval, že na to těžko mohl zapomenout, Draco vydal opovržlivý zvuk.

Harry to ignoroval. „No dobře. Přemýšlel jsem, jestli pro tohle mě ten elixír tenkrát nebolel. Možná, že štípal jako šílený, ale já jsem nebyl ve stavu, abych si toho všiml. A později... no, to je otázka. Pak už jsem ten Lektvar proti bolesti nebral...”

„Poté,” řekl Snape věcně. „Řekl bych, že poté už si možná tvé tělo na elixír přivyklo.”

„Co?”

„Zvykl sis na něj a tvé tělo se přizpůsobilo,” vysvětloval Draco trochu povýšeně. „Ale už je to dlouho a tak si tvoje oči odvykly. A proto tě teď ten lektvar bolí. Dobrý nápad, Severusi.”

„No počkej, jsem ten, kdo to vymyslel.”

„Návyk,” řekl Mistr lektvarů a zavrtěl hlavou. Vypadalo to, že mluví sám pro sebe. „Když se na to podívám v retrospektivě, je to naprosto jasné. Nechápu, jak to, že mě to nenapadlo už dřív.”

„My všichni jsme byli v poslední době příliš zaměstnaní,” řekl Harry. „To je v pořádku”

„Rozhodně není v pořádku, když kdokoli přehlédne fakta, která má přímo před nosem!” Snape si nervózně odhrnul vlasy, které mu spadly do obličeje.

„Podívej, v poslední době byl důležitější Draco, já to chápu.” Harry se usmál, aby bylo jasné, že to myslí vážně.

„Draco není důležitější, ty pitomé děcko! Mám vás rád oba!”

Harry to věděl už dlouho, ale stejně bylo příjemné slyšet to vyslovené takhle nahlas. Draco nejistě vstal a vypadal trochu, jako kdyby měl seskočit z balkonu bez svého koštěte. „Severusi, já... já...”

Harry se vyděsil, že Draco znovu přijde s dalším falešným prohlášením Taky tě mám rád. Ne, že by to byla opravdu lež. Harry si byl jistý, že Draco je má oba rád. Jenže Draco si myslel, že lže, protože to nevěděl. A nebo možná ještě spíš - Draco je nechtěl mít rád.

Protože pro něj láska znamená manipulaci. Má je příliš rád na to, aby se k nim chtěl chovat takhle.

„Omluvte mě,” řekl Draco nakonec, vykašlal se na slušné vychování a utekl z laboratoře.

Snape zavřel dveře a zakouzlil je tak, aby nebylo slyšet, o čem se budou bavit, a pak se podíval Harryho směrem téměř pohrdavě. „Věřím, že teď už chápeš, proč se mi nechce dávat své city najevo každý den tak, jak jsi na mě ty naléhal.”

Harry stěží naléhal, ale chápal, co má jeho otec na mysli. „Já vím, když slyší, co k němu cítíme, je z toho celý špatný. Ale já si přesto myslím...”

„Už jsem ti řekl, abys to nechal na mně.”

„A také jsi řekl, že ti můžu říct v soukromí, co chci,” významně se podíval na zabezpečené dveře.

„To ano.” Snape se posadil na jednu z vysokých laboratorních židlí a gestem Harrymu pokynul, aby pokračoval.

Harry byl překvapený, jak to bylo jednoduché, a nemohl si pomoct, ale rozesmálo ho to.

„Zvaž, že se máme dohodnout,” byla Snapeova věcná rada, „a měj na paměti, že si stejně vyhrazuji právo říct ti, abys už o té věci přestal mluvit. Dokonce i v soukromí. Ale neudělám to, dokud to nebudu považovat za absolutně nezbytné. Tak se do toho pusť. Poděl se se mnou o svou otcovskou moudrost. Merlin ví, že máš dlouhá léta zkušeností...”

„Stejně jako ty.”

„Jsem už dlouho ředitelem koleje.” Snape se usmíval, takže tohle dohadování vypadalo spíš jako pošťuchování než jako opravdická hádka. To bylo vážně milé. „Ne, že by to bylo totéž, ale jistá podobnost v tom je. A navíc znám toho kluka už šestnáct let. Ty znáš jeho, ne jeho jméno nebo pověst, sotva šest měsíců. Ale zjevně jsi expert na všechno, co se týká Draca Malfoye...”

„Draca Snapea.”

„Aha.“

„Měl jsi včera večer pravdu, když jsi říkal, že nám bude trvat, než si na to zvykneme.” Snapeův úsměv pohasl, ale stejně vypadal celkem mile. Možná to dělaly ty vrásky kolem očí. Harry ke svému vlastnímu překvapení zjistil, že ho vevnitř něco užírá. Bylo to zvláštní. Vždyť on přece proti té adopci ani proti změně jména nic nemá.

„Tak?” pozvedl Mistr lektvarů vyzývavě obočí. „Domnívám se, že máš pro mě nějakou radu.”

„To není rada. Já jen... jen chci říct, co si myslím. Draco má v hlavě velký zmatek z toho, jak se k němu chovala jeho rodina. Možná, že to s ním je trochu podobné jako se mnou a s tím elixírem. Potřebuje si přivyknout. To je myslím to slovo. Musí slyšet, že ho máme rádi. I když ho to nejprve bude bolet.”

„Takže mu to mám říkat každý den? Nebo hodinu?”

Bože, ten chlap ale umí být protivný.

„Podívej, Severusi. Všechno, co se ti snažím říct, je, že bychom to měli říkat, když je k tomu vhodná příležitost. Neměli bychom se držet zpátky. Máme být rodina, že? Tak si na to Draco bude moct zvyknout.”

„A jak víš, co to vlastně znamená rodina?” Ta otázka by mohla být krutá, ale bylo jasné, že to není Snapeův záměr a ani to nebyl posměch. Mistr lektvarů vypadal tak vážně, jak ho snad Harry nikdy předtím neviděl. „Myslím, že chápeš, že si cením tvého názoru, takže doufám, že tento můj postřeh přijmeš tak, jak je myšlený. Ale ty máš v hlavě také pořádný zmatek z toho, jak se k tobě chovala tvoje rodina.”

Harry se zamračil a vzpomněl si na noční můru, ve které na něj Snape ječel, že zklamal Draca. A pak na tu, která se mu zdála už před dlouhou dobou. Tu, ve které byli Snape a Sirius oba v zrcátku, oba mrtví. „Jo, já vím. Myslím, že my všichni tři máme v hlavě pořádný zmatek. Bez urážky. Někdy si říkám, že každý je nějakým způsobem zraněný. To je prostě život.” Harry se podíval otci do očí. „Všechno, co vím o rodině, jsi mě naučil ty. Ne jako učitel, ale tím, že jsi tady byl, den za dnem. Hádal ses s námi, naslouchal, mluvil, prostě byl k dispozici. Teď už dokážu myslet na Dursleyovi, aniž by to se mnou trhlo. Tedy většinou.” Harry pokrčil rameny. „Pokouším se ti neděkovat příliš často, protože vím, že to nemáš rád. Ale Severusi... je to pro mě svým způsobem těžké.”

Mistr lektvarů krátce přikývl, ale Harrymu to připadalo podivné. Nerozuměl tomu, dokud jeho otec znovu nepromluvil. „Samozřejmě, že si pamatuji, jak jsem ti říkal, abys mi říkal Severusi...” Snape se podíval stranou a ztišil hlas. „Nicméně teď se přikláním k té druhé možnosti.”

Druhé možnosti? Harry si nemohl pomoct, ale zakřenil se. Ale než se jeho otec na něj podíval, dokázal se docela ovládnout. „Mně se také líbí. A dokonce si na ni zvykli i ostatní z Nebelvíru. A mimochodem, myslíš, že bys našel způsob, jak dát Nevillovi nějaké body? Kdyby jeho nebylo, asi bych praštil Seamuse rovnou do obličeje.”

K Harryho překvapení vypadal Snape touto myšlenkou znepokojený. Ten člověk je otcem každým kouskem své mysli. „Co ti pro všechno na světě pan Finnegan udělal, že mohlo dojít až na pěsti?”

„Nic závažného,” mávl Harry rukou. „Měl bys vědět, že lidem připadá docela divné, že ses stal mým tátou... pamatuji si ty věci, které jsem o tobě za minulých pět let řekl. Seamus si dělal ze mě legraci, ale...”

Snapeův hlas sklouzl k výhružnému šepotu. „Chceš, abych si promluvil s panem Finneganem?”

Harry si dokázal představit, jak by takový rozhovor vypadal. Než by s ním Snape skončil, načůral by si chudák Seamus do kalhot. „Ne, vážně ne. Neville mezi námi zafungoval jako zprostředkovatel. A už je to v pořádku.” Harrymu se nelíbil výraz na otcově tváři a tak dodal: „Přísahej, že to neuděláš. A myslím to vážně.”

„Budeš tu naprosto vítán, pokud by ses rozhodl žít tady, když budou nebelvírští tak nesnesitelní jako vždycky.”

„Budu si to pamatovat,” řekl Harry s kamenným obličejem. „Hezký pokus, jak změnit téma hovoru, ale já ještě pořád chci, abys přísahal, že necháš Seamuse na pokoji. Vážně, myslím, že já sám ho traumatizuji dost.”

„Budu mluvit s kým chci, pokud budu mít pocit, že je to potřeba.” Harry už chtěl začít něco namítat, ale než to stihl, Snape dodal: „Nicméně vypadá to, že máš tu situaci s panem Finneganem pod kontrolou.”

„Díky Nevillovi.”

Mistr lektvarů tu narážku ignoroval. „Nezmínil jsem tu možnost, že se sem můžeš vrátit jen proto, abych odvedl tvou pozornost. Přivykl jsem si na tvou přítomnost.”

Stýská se ti,” zlobil ho se smíchem Harry. Bylo to docela legrační, jenže když se podíval na Snapea, bylo mu jasné, že ten to považuje téměř za chybu charakteru. „Ale no tak, to je v pořádku. Ty mi taky scházíš. Tu první noc po návratu se mi vážně hrozně stýskalo a to bylo pro mě úplně nové. Předtím se mi pokaždé ulevilo, když jsem se vrátil do věže. Ale... vydrž, za chvíli bude léto...”

Snape se usmál svým obvyklým temným způsobem. „Zjevně si myslíš, že potřebuju utěšovat. To je v pořádku, Harry. Vím, kam patříš. Bradavice nejsou jenom o tom naučit se kouzlit a vařit lektvary.”

Mistr lektvarů vstal a založil ruce na hrudníku. „Vraťme se k tvému oku. Vzhledem k tomu, že tě všechny varianty elixíru bolí stejně, domnívám se, že můžeme použít silnější variantu. Dvě kapky denně do tvého levého oka. A ano, může ti je tam kapat pan Weasley.” Snape přelil malé množství lektvaru do lahvičky, zazátkoval ji a předtím, než ji podal Harrymu, ji ještě jednou kriticky prohlédl. „Jen mu nezapomeň říct, že elixír musí pokrýt celý povrch oka předtím, než mrkneš. Za pár dnů bychom měli vědět, jestli ta léčba tvému oku pomáhá.”

Harry se děkovně usmál a schoval lahvičku do kapsy.

Snape mu úsměv neopětoval. „Jestli chceš, mohu ti dát i Lektvar proti bolesti.”

„Ne. Já to nějak zvládnu.”

„Jestli je to kvůli těm problémům, co jsem měl s vrbenkou, ujišťuji tě, že v lektvaru, který bych ti udělal, není žádná návyková látka...”

„Popravdě já přemýšlím o jiném návyku. Když si navyknu na Lektvar proti bolesti, nebude účinkovat méně, až budu vážně zraněný?”

Mistr lektvarů vzdychl, ale přisvědčil. „Přál bych si, abys neměl důvod takhle mluvit. Až... Většina tvých vrstevníků by řekla pokud.”

„Jo,” přisvědčil Harry. „Ve skutečnosti jsem překvapený, že Voldemort v tomhle roce neudělal další pokus, jak mě zabít. Porušuje své ustálené zvyky, když se mě pokusil dostat už na podzim, místo toho, aby čekal na konce jarního semestru.”

„On neví, co má dělat,” řekl Snape potichu a vypadalo to, že je hluboce zabraný do svých myšlenek. „Máš něco, čemu nerozumí. Je si vědom toho, že jsi ztratil svou magii, a díky jeho kontaktu s Vernonem Dursleyem možná tuší i jak. Ale také ví, že jsou tvé síly zpátky, i když jen částečně. Silou jsi ho vyhnal ze své vlastní mysli. A od té doby ho udržuješ z dosahu, že ano?”

„V momentě, kdy by se tu začal potloukat, bych ti řekl.”

„Voldemort na tebe měl vždycky přímé spojení, ale tys ho dokázal odříznout. Myslím, že ho to muselo trochu znepokojit, ale je příliš chytrý na to, aby dělal nějaká rychlá rozhodnutí. Teď pravděpodobně zvažuje svoje možnosti.”

Harry přikývl. „Všechno to předstírání, že nedokážu zakouzlit pořádné kouzlo, abych ochránil svůj život... snažíme se ho donutit, aby si myslel, že jsem slabý. Není to jako pozvánka, aby na mně zaútočil?”

„Ne. Ale mělo by ho vyvést z rovnováhy, až jednoho dne zjistí, že tvé síly jsou ve skutečnosti děsivé.”

"Doufám, že ano."

„Doufáš, že ho to vyvede z rovnováhy, nebo že jsou tvé síly děsivé?”

Chlapec pokrčil rameny: „Však víš, že své síly nedokážu ovlivnit.”

„Ano, vím,” usmál se smutně Snape. „Ty vážně nejsi arogantní. Měl bych si to pamatovat.”

Harry si zmateně v hlavě přehrál jejich hovor, ale stejně mu to nedávalo smysl. „Cože?”

„Jak jsi použil zrcátko, abys ovlivnil Dracův rám. Myslím, že jsem reagoval tak přísně, protože jsem si myslel, že tě k takovému neuvěřitelnému riskování dovedla tvá přehnaná sebedůvěra. Ale teď už chápu, že jsi prostě neměl ani nejmenší představu, v jakém nebezpečí jsi.” Snape spojil své prsty, zatímco o tom přemýšlel. „Myslím, že nejlepší bude, když mi napíšeš tři stopy dlouhý esej o nebezpečí vyplývajícím z kombinací magických artefaktů.”

Harry chtěl začít něco namítat, ale rozmyslel si to. Nechtěl svého otce rozzlobit ještě víc, než už byl. A navíc, na Snapeovy standarty to byl docela únosný trest. „Dobře. Do kdy to má být?”

„To není domácí úkol, Harry. Udělej to, až budeš mít hotovo všechno svoje domácí učení.”

Harry přikývl, i když v duchu si říkal, že riskovat je součástí toho, kým je. Nedokázal si představit, že už by nikdy neriskoval. Ať už si o tom jeho otec myslí cokoliv. Ale nahlas to raději neřekl.

Ale něco z jeho myšlenek se muselo objevit i na jeho tváři, protože Snape tiše dodal. „Pamatuj, Harry. Je lepší, když máš víc informací, než méně.”

Ale říkal jsi, že mám dobré instinkty, pomyslel si Harry v duchu. Nahlas ale jen dodal: „Pokusím se to mít hotové do soboty, až přijdu... jé, počkej, tuhle sobotu je výlet do Prasinek. Nechal jsem své povolení v ložnici, ale mohu ho přinést do hodiny Lektvarů v úterý...”

Odmlčel se, protože Snape zavrtěl hlavou, „tenhle výlet budeš muset oželet.”

Harry si nebyl jistý, jestli je to kvůli tomu, že přišel o poslední cvičení z Lektvarů - i když to sotva byla jeho chyba - nebo jestli si Snape myslí, že po té záležitosti s rámem si Harry nezaslouží strávit den venku se svými přáteli. Ale nezeptal se. Jeho otec sotva potřebuje, aby se oba jeho synové chovali nevychovaně a vzdorně. „Dobře, tak budeš mít ten esej v sobotu,” odpověděl a přikývl.

Snape si ho prohlédl pohledem, při kterém měl Harry pocit, jako že je zkoumán. „Není žádný spěch. Opravdu to nechci, dokud nebudeš mít dost času pořádně si promyslet celou tu záležitost.”

„Neboj, udělám to pořádně.”

Ať už chtěl Snape odpovědět cokoliv, bylo to navždy ztraceno, protože do dveří vrazil Draco oblečený do cestovního pláště.

„Je tu všechno v pořádku?” podíval se ze Snapea na Harryho a zpátky. „Máte nějaký konkrétní důvod, proč bylo na dveřích zakouzleno Silencio?”

„A ty jsi měl nějaký zvláštní důvod, proč to studovat?” Severusův tón neměl daleko k pokárání.

Draco to ignoroval a smetl si z rukávů neviditelné smítko. „Říkal jsem si, že jestli mě pomlouváte, mám právo to vědět. Ale to už je jedno. Jste už hotoví? S tím elixírem nebo o čem jste to vlastně mluvili? Protože já jsem si udělal seznam a opravdu bych to chtěl stihnout před večeří. I když obchody bývají přecpané pořád. Ale já už prostě nemůžu čekat...”

„Nemůžeš čekat na co?”

„Pottere, možná sis nevšiml, že větší část mých věcí zmizela díky magii těch zatracených skřetů. Doufám, že si nemyslíš, že mohu žít s šesti košilemi, když ještě ke všemu ani jedna z nich nemá pořádné knoflíky. Potřebuji jít nakupovat. Právě teď.”

Harry si pomyslel, že šest košilí stačí, ale neřekl to.

Nicméně Snape neměl problém Dracovy plány zkritizovat. „Žádný z mých synů nebude nosit košili s diamantovými knoflíky. Ani smaragdovými,” dodal vážným tónem předtím, než to Draco stačil navrhnout.

Draco se ale stejně začal dohadovat: „A co třeba perly?”

„Ne.”

„Merline chraň mě. Perleť,” řekl Draco s jedním ze svých teatrálních gest. „Budu vypadat jako plebejec. Doufám, že to chápeš.”

„Budeš vypadat jako Snape.”

„Černá není moje barva,” namítal Draco s úšklebkem. „Pokud chceš znát můj názor, dodává tvé pleti poněkud nažloutlý odstín. Vím, že máš rád tmavé barvy, možná bys mohl zvážit velmi temný odstín purpurové...”

„Draco,” přerušil ho Mistr lektvarů. „Myslím, že velmi dobře víš, že jsem nemluvil o něčem tak nesmyslném jako jsou barvy.” Hodil do sebe něco, co vypadalo, jako Uklidňující lektvar. „Nicméně, pokud chceš jít do vesnice, nevidím žádný důvod, proč bych tě tam neměl vzít.”

„Já ano,” řekl Harry a potlačil vztek nad tím, že Snape jeho žádost o výlet do Prasinek zamítl. „Co když Lucius zjistí, že jsi mimo pozemky školy a o něco se pokusí?”

„Ale prosím tě. Myslíš, že neumí nic jiného, než se potloukat po takové zapadlé díře, jako jsou Prasinky, v naději, že tam přijdu? A možná by sis měl více cenit našeho otce, Harry.” Draco to slovo válel po jazyku, jako by ho ochutnával. „Je to mocný kouzelník. Mocnější než Lucius a chytřejší. Nebo to ti také uniklo?”

Harry se vší silou ovládl a jen poznamenal: „Pokud potřebuješ nějaké věci, možná by stačilo objednat je sovou.”

„Pottere. Potřebuji úplně nový šatník. A to se prostě nedá objednat sovou.” Draco se na něj kysele usmál. „A stejně. Bude to chvíli trvat, než budu mít přístup k mému novému trezoru. Skřeti hrozně lpí na protokolu.”

Harrymu málem upadla čelist, protože dosah téhle narážky mu neunikl. Draco nejenom že nutil Snapea nakupovat, on ještě předpokládal, že to za něj Mistr lektvarů všechno zaplatí. Celý nový šatník... Harry nikdy neslyšel o něčem tak drzém, jako vrazit do soukromého rozhovoru a dožadovat se dárků!

Tahle chamtivost mu připomněla Dudleyho otřesné chování a Harry byl dost naštvaný na to, aby to téměř řekl. Ale Snape nic nenamítal a Mistr lektvarů nikdy nedělal nic bez důvodu. To, že to věděl, mu pomohlo lépe se vžít do Dracovy role. Možná, že tohle byl Dracův způsob, jak zjistit, jestli je tu opravdu vítán. Celé to pokračovalo tak, jak je varovala pracovnice úřadu, i když Harry si říkal, že možná ani ona si nedokázala představit, jak dokáže být Draco sobecký.

V každém případě, místo křiku, který by moc nepomohl k tomu, aby se tu cítil dobře, se Harry pokusil myslet na Dracovy potřeby nebo alespoň na to, co by mu pomohlo cítit se milován a přijímán.

Draco poklepával nohou a okázale se díval na hodinky, které ale na jeho zápěstí už nebyly. „Bylo by příjemné vyrazit ještě dnes. Předpokládám, že už jste s elixírem hotovi? Vím, že to je přednější.”

Ta slova byla smířlivá, ale ne tón, kterým byla řečena. Vím, že je to přednější, ale já potřebuji nové šaty, takže honem. Takhle to Harry slyšel.

„Zdá se, že už jsme hotovi.” Snape se podíval na svého druhého syna. „Harry, proč si nedojdeš pro cestovní plášť? Půjdeme všichni společně.”

„Lucius ti snad nepropíchl i bubínky, nebo ano?”

„Draco!” spražil ho Snape. Pak se s omluvným výrazem obrátil na Harryho. „Tohle je něco jiného než školní výlet. Ty musely být odloženy, dokud neukážeš trochu víc respektu k pravidlům, která jsem stanovil. Nicméně dnes se budeme těšit z tvé přítomnosti.”

Ty možná, pomyslel si Harry. Draco, to už je jiná záležitost. A jako na zavolanou začal Draco mrzutě namítat.

„Ale copak Potter neříkal, že má spoustu práce ve věži?”

„Harry nebyl v Prasinkách už měsíce. Možná taky něco potřebuje.”

Harry to ocenil, zejména tu skrytou nabídku, že by mohl dostat to, o co požádá, ale zdálo se mu zjevné, že Draco potřebuje strávit nějaký čas se svým novým otcem. Harry nebyl tak sebestředný, aby si toho nevšiml, i když Snape dělal všechno proto, aby oba dostávali stejně. „Jsem v pohodě. Ron a Hermiona mě stejně přijdou za chvíli vyzvednout.” Mávl rukou a pokoušel se nevzdychnout nad tím, jak spokojeně Draco září oči. „Jestli jste si jistí, že je to bezpečné, tak jděte.”

„Ne, Pottere. My jdeme, protože si přeju dostat se přímo k Pánu zla...”

„Odečítám Zmijozelu deset bodů,” vyletěl Snape a svá slova podpořil důrazným gestem. „Přestaň svému bratrovi říkat Pottere.”

Draco se zasmál. Tak, až se plácal rukama do stehen. „Skvěle, ale já přece už nejsem Zmijozel, nebo ano?”

„Podle bradavického školního řádu jsi čestný člen, vyplývá to ze statusu mého syna.”

„Nemůžeš přece strhnout body čestnému členu!”

Snape povytáhl jedno obočí. „Četl jsi školní řád? V originálu v latině? Myslím, že ne. Tudíž ti navrhuji, aby ses ho nepokoušel vykládat těm, kteří ho četli.”

Draco prskal své protesty: „Ale ty už jsi dlouho neprosazoval tu záležitost se jmény...”

„Protože jste mě k tomu nenutili,” odsekl Snape.

Draco se chvíli na svého otce díval vztekle, pak se vrátil ke své okázalé péči o plášť. „Celých deset bodů. Jak s tím budu žít? Zejména, když to znamená, že Zmijozel vede před Havraspárem jen o tři sta bodů? Chudinky nebelvírští jsou tento rok na ubohém třetím místě.”

„Jak můžeš vědět, kolik bodů je na počítadle?”

Draco otočil oči v sloup a otočil se na Snape. „Šest let a on stále ještě nepochopil, jak funguje magie.”

„Draco, to už stačilo!”

Zmijozelský chlapec pokrčil rameny, jako by nechápal, proč na něj Snape tak náhle zvýšil hlas. „Co je?”

„Začínáš být nesnesitelný!”

„Pottera, teda pardon, Harryho, vychovávali mudlové. Už jsem se naučil nepoužívat to proti němu, i když mohu říct, že to pro mě bylo docela náročné. A opravdu bys mě za to měl pochválit. Takže je docela normální, že je trochu zaostalý...”

Snape přivřel oči. „Pokud chceš, klidně můžu strhnout sto bodů.”

„Ne, prosím tě, ne,” vmísil se Harry. Takováhle strategie by jen zvýšila Dracovu zášť a chtěl by s Harrym soutěžit. Tedy ještě víc než teď.

Draco se mu otevřeně posmíval. „Podívejme se. Mluví jako správný poloviční Zmijozel.” Pak ale pokračoval nevrlým tónem. „Ačkoliv, proč já se vlastně starám? Čestný, nečestný. Dostanu zpátky odznak? Protože já už ho nechci. Proč bych se měl starat o to, co se stane Zmijozelům potom, co všechno mi udělali? Pokud vím, většina z nich by si zasloužila upálit.”

„Draco, všichni se proti tobě nespikli. Sám jsi mi říkal, že některé z nich by stálo za to zachránit.”

„Jo, jenže můj mladistvý idealismus zemřel tragickou smrtí. Všichni intrikovali. Všichni do jednoho. Ta zmijozelská nemoc přišla až příliš příhodně. Jestli chceš znát můj názor, bylo to jejich dílo.

„Myslel jsem, že věříš, že je Pansy proklela, jak padala!”

Dracův hlas byl mrazivý. „Myslím, že už jsem ti asi před vteřinou říkal, že můj mladistvý idealismus zemřel zároveň s ní. Byla pod vlivem Corpus Aqueous. Není pravděpodobně, že byla ve stavu formulovat nějakou myšlenku, natož proklít takhle na dálku celou kolej. Uděláš nám všem tu laskavost a vyndáš svou zatracenou nebelvírskou hlavu z oblaků nebo z vlastního zadku, kam sis jí nacpal?!”

„Draco, ještě jednou promluv takovýmhle způsobem a zjistíš, že tvoje neodkladné nákupy budou odloženy na neurčito!”

„No dobře.” Draco se na Harryho neupřímně usmál. „Tak já prostě počkám v obýváku. A pokud bys dokázal nezdržovat Severuse příliš dlouho, byl bych ti nekonečně vděčný.”

S těmito slovy vyšel ze dveří a práskl jimi za sebou.

Snape zavrtěl hlavou, pak přešel místnost a položil své velké ruce na Harryho ramena. „Byl jsi skvělý.”

„Co?”

„To, jak jsi překonal Dracovu příšernou náladu. Tvá trpělivost nezůstala nepostřehnuta, Harry. A vzhledem k tomu, že vím, že jsi víc než schopný odpovědět mu na jeho slovní útok stejnou měrou, nezbývá mi, než domnívat se, že s tebou sociální pracovnice o této záležitosti mluvila.” Snape ho mírně stiskl a pak pustil.

Harry nadšen tou chválou přikývl. „Jo, mluvili jsme o tom. Zdá se, že Dracovo chování přesně odpovídá obvyklé formě. Chtěl bych vědět, jak dlouho to bude asi trvat. Vypadá to, že se doopravdy trápí.”

„Zdá se,” řekl Snape. „Jseš si jistý, že s námi doopravdy nechceš jít do Prasinek? Jsi opravdu vítán, bez ohledu na to, co k tomu Draco řekl. Copak nepotřebuješ nějaké nové oblečení jako on?”

„Pár věcí potřebuju, ale myslím, že to může počkat...” Harry se kousl do rtů. „Myslím, že nepotřebuji získat věci stejným způsobem jako Draco. A jak bych taky mohl? Vyrostl jsem s tím, že nemohu žádné dárky očekávat. Ale on je očekává. Myslím, že to jeho přání jít do Prasinek... já nevím. Možná, že otce si představuje jako někoho, kdo mu kupuje věci. A tak chce vidět, jestli budeš.”

„To ale těžko omlouvá ty řeči, co měl,” Mistr lektvarů se zakabonil, „tak co Prasinky, Harry?”

„Ne, díky, musím začít pracovat na jeho Přání všeho dobra.”

Snape zdvihl obočí. „Tvá trpělivost zjevně nemá hranice.”

„Jo, pokouším se,” ale jeho mysl se teď vůbec nezaměstnávala Dracovými kousavými a jedovatými poznámkami. Přemýšlel, jak nadhodit téma peníze. Tváře mu hořely už jen při pomyšlení na to, na co se chce zeptat. Ale tohle uspořádání byla jen jeho chyba. Udělal to dobrovolně. Věděl, že to bude těžké, ale stále ještě chtěl zažít tu zkušenost, jaké to je být něčím dítětem, takže teď mu nezbývalo, než se do toho pustit a překonat své nepříjemné pocity.

„Co se týče toho Přání, ještě si musím udělat nějaký průzkum a promluvit s profesorkou Prýtovou a tak a možná budu potřebovat koupit nějaké věci. A pamatuješ, jak jsme se dohodli na tom, že budu dostávat kapesné, ale ty jsi říkal, že dokud se nepřestěhuji, nebudu potřebovat žádné peníze... no, ale teď jsem se přestěhoval, tak mohl bys...”

Jeho otec vypadal pohoršeně i potěšeně zároveň. „Samozřejmě a neměl by ses stydět žádat mě o něco, Harry. Chtěl bych, abys to dělal častěji.”

Jako Draco? Harry tu myšlenku rychle zaplašil. „Promiň.”

„A přál bych si, aby ses méně často omlouval,” napomenul ho Snape.

„Asi mám uvnitř trochu zmatek, jak už jsi řekl,” odpověděl Harry. „Ale jestli chceš, abych si ti o něco říkal, tak se do toho pustím a připomenu, že mé kapesné do teď je tak nějak kolem čtyřiceti galeonů.”

„Čtyřicet čtyři. Ale nemám teď v laboratoři drobné.”

Harry následoval svého otce do obýváku. Draco povstával u vstupních dveří, zřejmě netrpělivý, aby už byl pryč. Když Snape kolem něj prošel a zamířil dolů do své ložnice, blonďatý kluk zaskřípal zuby. „Co ještě?”

„Šel si pro nějaké peníze.”

„Ale prosím tě. Nejedeme do Kathmandu. Nemyslíš, že Severus má účet u všech obchodníků ve městě? Může podepsat směnku, ale to ty nevíš, že jo? Ty jsi nikdy neslyšel o nakupování přes sovy, dokud jsem ti to neobjasnil, a pak jsi poslal objednávku na ten ďábelský amulet...”

Harry zatnul zuby a nezařval na něj jen proto, že si pamatoval otcův kompliment. Snape ocenil jeho trpělivost, takže bude trpělivý, bez ohledu na to, jak ho z toho budou bolet zuby. „Potřebuje je, aby mi mohl vyplatit kapesné.”

„Aha, kapesné.” Dracovy zuby zazářily v širokém úsměvu a po zlomyslnosti nebylo ani památky. Vypadalo to, že má nějaký úžasný nápad. „Já chci také kapesné!” vykřikl v momentě, kdy se Snape vrátil do pokoje. „Kolik dáváš Harrymu? Protože já chci stejně!”

Snape pevněji sevřel sametový sáček, který držel, ale odpověděl klidně. „Čtyřicet čtyři galeonů.”

Draco zděšeně zalapal po dechu. „Jenom čtyřicet čtyři galeonů na týden? To je prakticky týrání dětí, to je...“

„V tomhle domě se nikdy nežertuje o týrání dětí.”

„No jo, dobře. Já jsem zapomněl na ty mudly, co nechávali Harryho hladovět a mlátili ho...

„Ale oni mě nikdy skutečně nebili...”

„Neobhajuj je,” vyštěkl Snape předtím, než se vztekle otočil na Draca. „Neměl bys na Dursleyovi zapomínat. A navíc...”

„Pokouším se o to. On je prakticky narozený u mudlů. Ale jak už jsem řekl, dělám, co umím, že se pokouším přehlédnout záležitost s jeho výchovou...”

„A navíc,” pokračoval Snape a zvýšil hlas, „jsem mluvil o tobě stejně jako o Harrym. Je to jasné?”

„Ano,” sklapl najednou Draco. Sklopil zrak, jako by nebyl schopný se na ostatní dívat.

Mistr lektvarů si rukou projel vlasy, z jeho výrazu bylo na krátkou chvíli znát, že neví, jak pokračovat, ale pak se zjevně rozhodl, protože pokračoval daleko jemnějším hlasem: „A co se týče kapesného, samozřejmě, že dostaneš tu samou částku jako Harry. Ačkoli bych nikdy nesouhlasil s tou absurdní částkou, jako je čtyřicet čtyři galeonů na týden. Tato částka představuje jeho kapesné za celou dobu, co jsme se na něm dohodli.”

Snape každému napočítal čtyřiačtyřicet galeonů, jeho váček potom zůstal prázdný. Draco zamumlal něco, co podezřele připomínalo lakomče, ale Snape předstíral, že to neslyší a tak to Harry předstíral také. Když Draco schovával své peníze do kapsy pláště, bylo vidět, že je z toho rozmrzelý. „Jak dlouho myslíš, že bude trvat, než skřeti uvolní můj nový trezor, abych měl na útratu nějakou slušnou částku?”

„Pokud tě mé peníze uráží, mohu si je vzít zpátky.”

„Neuráží mě.” Harryho napadlo, že je to největší lež, jakou kdy slyšel Draca pronést. „Prostě jsem jen zvyklý utrácet víc, to je všechno.”

„Jsi zvyklý utrácet tolik, že jen za košile utratíš víc, než většina kouzelníků vydělá za rok. Je to špatná strategie předvádět své bohatství tímto způsobem a jako můj syn to dělat nebudeš, ani když si to budeš moct dovolit.”

„Aha. Takže tu chatrč v Devonu máš ze strategických důvodů a ne proto, aby předváděla tvé vlastní jmění, Severusi?”

„Draco!” zařval na něj Harry příliš zděšený na to, aby mohl ten komentář nechat být.

Draco se otočil na Harryho. „Myslím, že už jsem ti řekl, že jsou to jen chudí kouzelníci, co si myslí, že mít peníze je nečestné.”

„A také jsi mi řekl, že Lucius ti ty diamantové knoflíky neschvaloval!”

„Zásah,” zamumlal Draco. „Můžeme už jít, Severusi?”

Snape se na něj jenom díval.

„Dobře, omlouvám se!” vyhrkl náhle Draco. „Nevím, proč mám tak příšernou náladu, vážně ne. Měl bych být šťastný, že jsi mě adoptoval. Jsem. Jsem nadšený a užívám si to. Ale pak jsem najednou tak podrážděný! Ze všeho!” otočil se a plášť kolem něj zasvištěl v náznaku Snapeova smyslu pro dramatičnost. Ale Draco tentokrát nebyl dramatický jen proto, aby se předvedl, tentokrát ne.

Harry došel k místu, kde stál jeho bratr a pak mu tiše řekl: „Ze začátku je z toho člověk pořádně zmatený. Já vím, Draco.”

„Jo,” řekl Draco a znovu se otočil, tentokrát pomalu. „Možná je to tím.” Chvíli vypadal úplně ztracený a pak, jako by to nemohl unést, znovu získal svůj namyšlený výraz. „A možná bych potřeboval trochu změnit prostředí. Už jsem unavený z toho, že se celý svět scvrkl na tyhle dvě místnosti a Devon. Můžeme už jít?”

„Hned. Harry, přijď zas brzy, a prosím nezapomeň, že kdybys potřeboval nějakou pomoc se svým projektem, jsem ti naprosto k dispozici.”

„S jakým projektem?” zeptal se Draco a přihmouřil oči.

Harry si nedokázal představit, proč by přání všeho dobra mělo být tajemstvím, ale Snape to tak evidentně cítil. „No...”

„Zařazení se do jeho nové koleje,” řekl Snape s úsměvem. „Harry to stále ještě má v plánu, ale vzhledem k tomu, jak moc jsi dal najevo, že nesnášíš Zmijozel, nebyl jsem si jistý, že budeš tou vyhlídkou nadšen.”

Draco udělal obličej. „Pravděpodobně je to stále ještě dobrý nápad. Když už z žádného jiného důvodu, tak proto, že Harry je také Zmijozel.” Jeho hlas získal samolibý tón, když zdvihl na Harryho káravě prst. „Není dobré žít v popření, však víš. Lépe je faktům čelit.”

„Budu si to pamatovat,” řekl Harry hned, jak stáhl Dracovu ruku dolů.

„Ale buď opatrný,” varoval ho Draco a z jeho hlasu se náhle vytratil ten přezíravý tón. „A myslím to vážně, Harry. Bella a Erik jsou pravděpodobně jen vrcholky ledovce. Nevíš, komu věřit, a tak myslím, že nebudeš věřit nikomu. Ani jednomu Zmijozelovi. Tedy až na Severuse.”

„A tebe.”

Draco se na něj rychle podíval, ale předtím, než stačil odpovědět, ho Snape vzal za ruku a vystrčil ho ven.

***

„Draco Snape,” řekl Ron u večeře a zavrtěl hlavou, zatímco se natahoval po dalším kousku dýňového koláče. „To je prostě divný.”

„Můžeš to přestat říkat?” zeptal se Harry znechuceně, protože Ron s tím začal dnes večer už po páté. Očima hledal Hermionu, ale vypadalo to, že se ještě nevrátila ze svého večerního opakování Věštění z čísel s Havraspárem. Obvykle byla docela dobrá v přivádění Rona k rozumu. „Je unavený tím, že ho lidé stále srovnávají s Luciusem.”

„Ale stejně je to divné. A to, že jste vy dva bratři, tedy opravdoví bratři...”

„Jo, jenomže to už jsme dlouho. A už jsem ti to řekl. Jen je to teď oficiální.” Harry pokrčil rameny a okázale se věnoval svému jídlu. Nefungovalo to.

„Myslel jsem, že ses zbláznil a že možná přijdeš k rozumu. Ale tohle? To nezmizí!”

„Ne, to ne.” Harry s prásknutím odložil vidličku a díval se přes stůl na svého nejlepšího přítele. „Budeme se znovu hádat? Protože já už jsem vážně unavený z toho, že nikdy nejsi na mé straně, Rone.”

„Podívej, Harry. Prostě je toho jen trochu moc, to je všechno...”

„Věci jsou tak, jak jsou,” odsekl Harry. „Když se Severus stal mým tátou, překonal jsem to, že jsi se choval jako blbec, protože mi za to tvé přátelství stálo, ale vážně jsem doufal, že se tentokrát budeš chovat o něco dospěleji.”

„Jenže tentokrát je to Draco! Draco, zatracený Malfoy, Harry...”

„Ne, je to Draco Snape a je to můj bratr!” Když mu došlo, že lapá po dechu, pokusil se Harry uklidnit. „Podívej, jak by ses cítil, kdybych se do tebe pořád trefoval kvůli Percymu?”

„Ale to je stěží to samé! Percy je možná trochu hlupák, ale rozhodně není jako... on.”

Harry se rozhodl, že by ničemu nepomohlo, kdyby začal vypočítávat všechny důvody, proč nesnáší Percyho Weasleyho. „Rone, já neříkám, že se s ním musíš kamarádit nebo něco takového. Jen se k němu prosím tě nechovej jako idiot! To je vše, oč tě žádám. Nezačínej si.”

„Jako bych to někdy dělal!”

Harry se opřel dopředu o lokty. „Jsi chudší než-li Weasley... takhle si představuješ nezačínání?”

„To je pravda,” řekl Ron a jeho hlas byl stejně samolibý jako předtím Dracův. „A patří mu to. Po všech těch letech, co si dělal legraci ze zaměstnání mého táty.”

„Už to není pravda. Právě zdědil další trezor plný peněz.”

„Skutečně? A koho zabil?”

To bylo tak blízko pravdě, že Harry zrudl.

Ron ztlumil hlas do tichého šepotu: „Do hajzlu, ty myslíš, že vážně někoho zabil?”

„Ne, jistě že ne,” vzdychl Harry. „Podívej, je to takové komplikované, nikdo nemá žádný důkaz a Draco s tím nemá nic společného, ale to dědictví vypadá trochu podezřele. Ne, že by to Draca trápilo. Způsob, kterým byl vychován, je opravdu příšerný. A když to říkám já, tak mi věř, že vím, o čem mluvím. Ale to je mimo téma hovoru. Budeš mě znovu trápit a budeš se mě pokoušet přesvědčit, abych se k němu otočil zády, stejně jako se Snapem? Protože to neudělám.”

Ron si odkašlal. „Harry, poslouchej. Chováš se trochu jako malé dítě o Vánocích, nemyslíš? Celá ta záležitost s bratrem je jako bys měl novou hračku. Zářivou a vzrušující. A ty si nemůžeš pomoct, protože když jsi vyrůstal, toužil jsi po rodině. Jenže ten lesk za chvíli zmizí a ty uvidíš, že Draco Snape se příliš neliší od Draca Malfoye.”

„Myslím, že mohu bezpečně říct, že záře je už dávno pryč,” řekl Harry při vzpomínce na Dracovo úděsné chování. „Ale mýlíš se, když si myslíš, že je to jen tím, že chci mít bratra. Pokud mohu říct, tak nejlepší věc na tom všem na tom je, že jsem se stal bratrem. A myslím, že nejsem špatný, vážně ne.”

Ron svou vidličkou rozpatlával hrachovou kaši po talíři a dělal pořádný nepořádek. „No jo, dobře. Chápu tě. Ale stejně nechápu, proč jsi mi vynadal. Ani jednou jsem se s ním nezačal hádat. Ne od té doby, co jsme byli... no však víš. A svědčil jsem pro něj při tom stupidním slyšení. Pro něj. Ale to už je pryč. A nepamatuji se, že by mi poděkoval.”

„Připomenu mu to opomenutí. Takže jsme v pohodě?”

„Jo, jsme v pohodě,” zamumlal Ron. „Nelíbí se mi to, ale jsme v pohodě.”

„Skvěle, zakřenil se Harry a popadl banán z tácu, který se právě objevil.

***

Pondělní ráno bylo jasné a čisté. Harry téměř nemohl uvěřit, že je to celý týden, co byl strachy bez sebe, že se má vrátit zpátky na vyučování. Věci teď vypadaly úplně normálně. Všichni si zvykli na to, že kouzlí v hadím jazyce. Tedy všichni až na profesora Arana, ale Harry cvičil sám, takže předvádění před třídou bylo jen plýtvání časem. I když Aranovy hodiny byly vždycky jenom plýtvání časem.

Kouzelné formule a Přeměňování probíhaly dobře, a když si vzal na pomoc Salsu, zvládl Harry konečně Gantus Floramus a vykouzlil krásnou kytici pantoflíčků. Jen tak z legrace ji dal Hannah Abottové, která zjevně nevěděla, co si počít s květinami vytvořenými hadím jazykem. Ale nakonec si je vzala. Harry si říkal, že to už něco znamená.

Rozhodl se, že bude brát Salsu s sebou do hodin jen v případě, že by měl problémy mluvit hadím jazykem z jiných důvodů. Samozřejmě, že na Péči o magická zvířata se příliš mnoho kouzel neučí, ale Harryho napadlo, že když ji teď po obědě vezme s sebou, nebude muset později poslouchat, že na ni Hedvika divně koukala. Salsa si ještě pořád myslela, že ji chce Hedvika sníst, i když ji Harry vysvětloval, že nikdy předtím nic takového žádnému z Harryho mazlíčků neudělala.

Salsa odpověděla, že Harry nemůže s Hedvikou mluvit, aby si byl jistý a tak se pořád bála. A s třesoucím se tělíčkem opakovala, že Hedvika je prostě obrovská.

Škoda, že neumím mluvit také soví řečí, pomyslel si Harry v minulém týdnu více než jednou. Samozřejmě, že pořídil Salse další krabici. Jednu mu kdysi přinesl Dudley, ale ta byla k ničemu. Každý otvor, velký dost na to, aby se tamtudy protáhl had, byl také dost velký na to, aby tam Hedvika dosáhla svým pařátem. A ještě ke všemu, Hedvika nebyla jediný zástupce svého druhu bydlící v nebelvírské věži. Harryho napadlo, že by mohl dávat krabici i se Salsou někam dovnitř, třeba do stolu. Tak by jí chránil před kočkami a sovami. Ale zase se mu to nezdálo k hadovi fér. A tak teď pokaždé, když odcházel z ložnice, měl Salsu zastrčenou v kapse.

Možná bude mít Hagrid nějaký nápad, pomyslel si Harry, když opustil Velkou síň a zamířil ven na hodinu Péče o kouzelné tvory. Jak se ukázalo, měla nakonec tato hodina učinit jeho den zajímavým, ačkoli to nijak nesouviselo se Salsou, ale s Theodorem Nottem.

Zmijozelský chlapec opustil kliku svých spolužáků z koleje, a zatímco Hagrid mluvil, potloukal se blízko Harryho. Když pak poloobr přikázal, aby si vybrali partnera, udělal další krok nebo dva blíž.

„Myslím, že jsme spolu ještě nepracovali, Pottere,” řekl Nott ležérně tak blízko Harryho, že ten málem nadskočil. „Řekl bych, že už je na čase, zejména, když jsi teď ve Zmijozelu. Co ty na to?”

„Jo, v pořádku,” řekl Harry, i když mu to chvíli trvalo. Pár metrů od něj Ron strnul uprostřed kroku a zakabonil se. Harry na něj mávl, jako že může pracovat s Hermionou. Ron se zakabonil ještě víc, ale Harry neměl čas nad tím přemýšlet, protože se otočil zpátky k Nottovi. Potřeboval se plně soustředit. „Takže... hydří vajíčka. To se mi ulevilo. Trochu jsem se bál, že se budeme zabývat skutečnou hydrou.”

„Možná, že budeme, až se vylíhnou,” řekl Nott a zavrtěl hlavou, zatímco došli až k Hagridovi, který je rozdával. Vrátil se se dvěma a jedno nabídl Harrymu. „I když, zatím nikdo při těchto hodinách nezemřel, takže předpokládám, že nejsme ve skutečnosti v nebezpečí. Ačkoliv, Malfoy měl tenkrát na té ruce opravdu příšernou ránu. Jak se mu vůbec daří?”

Harry nedokázal říct, jestli to byl opravdový zájem, nebo nějaký druh návnady a rozhodně nezapomněl, že mluví nejen se členem zmijozelské koleje, ale navíc i se synem aktivního Smrtijeda. Když tohle všechno zvážil, neměl nejmenší nápad, jak odpovědět, ale říct něco musel. „Myslím, že docela dobře. A teď už je Snape a ne Malfoy,”

Nott převracel své vajíčko v rukách a poklepával na křehkou skořápku prstem. „Jo, četli jsme to v nedělním Věštci. Bella téměř omdlela.”

Když si Harry všiml, že se Hagrid blíží, bleskově začal poklepávat na vlastní vajíčko. Ujistil se, že malé zvířátko uvnitř na to reaguje poskakováním. Vážně to bylo docela zajímavé, ale nemohl plýtvat časem na přemýšlení o hydřím miminku, ne poté, co právě řekl Nott. Bella málem omdlela?

„A proč?”

Nott se rozesmál. „Copak se Mal... teda Draco, nezmínil, že svědčila proti němu?”

Harry se rozhodl, že nejlepší strategie bude hrát hloupého. Možná, že se ho pak Nott pokusí přivést do obrazu a přitom by mohl zmínit něco, co bude pro Harryho doopravdy nové. A nebo by mohl říct zmijozelský chlapec něco, co mohla být lež. V každém případě se do toho Harry pustil. „Moc mi o tom neřekl.”

Nott se na něj divně podíval, ale pak pokrčil rameny. „No jo, dobře. Bella řekla bystrozorům, že viděla Draca na schodech Sovince krátce po vraždě.”

„To je ale děvka!” zakřičel Harry a doufal, že vypadá rozzuřeně. Koneckonců, mělo to vypadat, že poprvé slyší o Bellině lži. „Draco byl celý den se mnou. Vyráběli jsme Ohlušující lektvar. Ale stejně, proč jí ta změna jména dělá starosti?” Harry položil vlastní návnadu a dodal. „Ledaže by to bylo proto, že veřejně pomluvila syna ředitele vlastní koleje. Předpokládám, že to by jí mohlo dělat starosti.”

Nott zkroutil rty do kyselého úsměšku. „Pottere, kdybychom si měli dělat starosti o pomlouvání syna ředitele vlastní koleje... no řekněme, že tvá adopce nás také moc nepotěšila. Ale konec konců, aspoň jsme se o ní nedozvěděli z novin. Snape přišel a řekl nám to.”

Harry chtěl znát každý detail, ale nechtěl vypadat příliš dychtivý. „To musel být zajímavý rozhovor.”

„On to nebyl zrovna rozhovor.”

Harry se chtěl zeptat, co to má znamenat, ale měl pocit, že přesně to si Nott přeje, a tak se raději držel zpátky. Po pár minutách druhý chlapec pokračoval. „On prostě přišel a oznámil nám to. Tedy nejprve nám něco řekl o Samhainu a poukázal na to, že snad i lidé, co si myslí, že ideje Pána zla jsou dobré, uznají, že vraždit děti nepatří mezi dobré tradice čistokrevné společnosti. Pak řekl, že adopce k ní patří a že ty jsi ho poctil tím, že jsi se stal jeho synem, a abychom si to kurva dobře pamatovali, pokud bychom se rozhodli nějak se do tebe navážet.“

Harry měl pocit, že má po tom komentáři o cti sevřený krk, ale po té poslední větě ten pocit zmizel.

„Děláš si legraci. Snape by nikdy neřekl kurva.”

„Já ho parafrázuji, Pottere.” Nott si ho celého dobře prohlédl. „Je pravda, že jsi byl celý probodaný jehlami? Snape nám nic neřekl, i když o té záležitosti s očima jsme věděli.”

„Jo, je to pravda,” Harry si myslel, že už to překonal, takže si nebyl jistý, proč se najednou celý roztřásl. Přešlápl z nohy na nohu, kousal se do tváře a pokoušel se Samhain vyhnat ze své hlavy. „Takže, co se stalo poté, co vám to Snape řekl?”

Nott se zatvářil zatrpkle. „Nic. Jen se rozhlížel kolem dokola těma svýma černýma očima, jako by vyzýval kohokoli, aby se s ním pustil do hádky. Ale musel vědět, že si to nikdo netroufne. Kdo ze Zmijozelu se postaví svému nepříteli tváří tvář?”

„Takže Snape je váš nepřítel?”

Nott zalapal po dechu: „Pottere, co čekáš, že řeknu? Ve Zmijozelu je docela dost lidí, kteří nejsou šťastní, že zradil ideály, k jejichž následování jsme byli vychováváni.”

„Ty vaše ideály smrdí. Draco má dost rozumu, aby to viděl.” Harry přestal dřív, než začne přehánět. Nebyla to pravda, že by si Draco myslel, že celá ta záležitost se Smrtijedy je špatná, alespoň co Harry viděl. Draco jednoduše pochopil, že bude jednodušší nestát se otrokem tak, jak to Voldemort od svých následovníků chtěl. „Nicméně zpátky k Belle. Nevím, co má za problém, ale Draco rozhodně nemohl Pansy zabít.”

„Nikdy mi nepřišlo, že by k tomu měl důvod,” řekl Nott tišeji, než předtím. „Vím, že kvůli němu skončila u sv. Munga, ale když pak přišly Vánoce, poslal jí doopravdy krásný přívěšek. Ukazovala ho tak dlouho, až se nám z toho dělalo špatně. No a vevnitř byly obrázky jich dvou, takže jsem si říkal, že Draco asi tu záležitost s hadem překonal.” Nott vytáhl hůlku, zakouzlil Lumos tak, aby viděl hydru, vyvíjející se uvnitř vajíčka.

Pokud mohl Harry říct, poněkud odbočili od tématu, které se pokoušel sledovat. „Tak v čem je Bellin problém? Má nějaký důvod, proč jí to oznámení v novinách znepokojilo?”

„No jasně.” Nott otáčel hydří vajíčko a prohlížel si ho. „Ona řekla, že je to proto, že Draco zabil Pansy a že ona je pravděpodobně další na jeho seznamu. Ale vzhledem k tomu, že já jsem si nikdy nemyslel, že Draco Pansy zabil, tak to prostě nesedí. Myslím si, že má strach, protože ví, že Draco asi jen tak nenechá být to, co udělala. Bude se chtít pomstít a co víc... on ví, jak to udělat.”

Harry o tom přemýšlel. „Ale proč tak riskovala, jestli se Draca bojí?”

Nott se na něj podíval nevěřícně. „Děláš si legraci, že jo? Nebo možná ne. Ještě pořád máš na odznaku i lva, takže předpokládám, že nepřemýšlíš stejně jako my. Bella si samozřejmě myslela, že Draco bude vyhozen. Podle mého názoru si tím musela být naprosto jistá, protože jinak by proti němu nemluvila. Když viděla jeho nové jméno a pochopila co to znamená, že bude žít tady, začalo jí to dělat starosti.”

„To dává smysl.” Harry se donutil znít lhostejně. „Ale Draco neudělá nic, aby jí zranil. Jsem si tím jist.”

„Podívej, vypadá to, že vy dva spolu v poslední době docela dobře vycházíte, ale pokud mi budeš říkat, že v sobě nemá něco opravdu zlého, budu se smát. Opravdu budu, Pottere.”

Harry si nemohl pomoct, aby nemyslel na Dubbyho a na to, jak s ním Draco praštil o kamennou zeď a měl zlomyslné potěšení z bolesti toho ubohého skřítka. Nebo Dracovo okamžité přijetí nového trezoru. Byly to krvavé peníze, pokud Harry mohl soudit. A jasně to říkalo, že přesto, že Draco se zavázal sloužit straně světla, nesdílí všechny jejich hodnoty. „Ne, to neříkám.”

Nott souhlasně přikývl a pak se podíval na Harryho vajíčko. „Ty nechceš vidět svou hydru?”

„Jo.” Harry odkládal své vlastní Lumos hlavně proto, že jeho verze v hadím jazyce, kterou konečně vymyslel, se ani trochu nepodobala normálnímu kouzlu, protože buď mu svítily prsty a nebo hůlkou srovnal se zemí celé okolí. Ale našel způsob, jak se s tímhle problémem vyrovnat. „Světluško,” řekl, zatímco se díval přímo na prsten, který mu přeměnil jeho otec. „Objev se na mé hůlce.”

Malý paprsek světla se objevil na konci jeho hůlky, nevycházelo to sice z ní, ale vypadalo to tak, jak mělo. Harry se usmál, když mu došlo, že se vážně nemusí rozpakovat. Nott nerozuměl hadímu jazyku a nevěděl, že musel požádat o pomoc kouzelnou světlušku. Nicméně, jak se Harry díval skrz průhlednou skořápku, trklo ho, že Nott vůbec nevypadal rozrušený z jeho hadího jazyka. Zmijozelský chlapec jen nahlas přemýšlel, jestli by to fungovalo na hydry. Harry řekl, že si myslí, že ne. Potom chlapci svá vejce vážili a měřili, jak měli přikázáno a moc toho až do konce své práce nenamluvili.

Byl téměř konec hodiny, když se Nott zeptal: „Jak se ti vede tenhle rok v Obraně?”

Harry pokrčil rameny. „Vždyť jsi to slyšel... vlastně ne, tys byl nemocný. Aran prostě nenávidí hadí jazyk. Řekl, že ho nesmím používat.”

„Ale...” Druhý chlapec v rozpacích sklopil oči. „Podívej, nic mi do toho není a možná je to hloupá otázka, ale říká se, že nemůžeš jinak kouzlit. Je to pravda?”

Další pokrčení rameny, tentokrát pečlivě bezstarostné. Harry si pomyslel, že to divně zní, ale bylo to výstižné. „Myslím, že není tajemství, že jsem na nějakou chvíli přišel o magii a vrátila se zpátky trochu pošramocená.”

„Skvěle. V tom případě je Aran zmrd.”

„Jo,” souhlasil Harry. Nervovalo ho souhlasit s Theodorem Nottem ve všem, ale snažil se nedat to najevo.

„Snape by to s ním vyřídil za dvě sekundy.”

„Podívej, jen proto, že tady můj táta pracuje, za ním nepoběžím s každou hloupostí.”

Nott zavrtěl hlavou. „To s tím nemá nic společného, Pottere,” řekl téměř opovržlivým tónem. „Nerozumíš mi. A není divu. Vždycky jsme si mysleli, že McGonagallová je trochu divný patron. Takže možná nevíš, co by měl ředitel koleje dělat. Slyšeli jsme, že ona ani nechodí do společenské místnosti. Nicméně Snape nás před ostatními učiteli chrání. Řekni mu o Aranovi a on to dá do pořádku.”

„Ale já nechci žádné výsady.”

„Pottere, to není výsada. Snape by to udělal pro kohokoliv z nás. Teda až na Bellu a Erika.”

„Erik Vanvelzeer?” Harry nakrabatil čelo. „Snape zmiňoval, že si s ním chce promluvit. Myslíš, že to bude k něčemu?”

Nott se zamračil. „Nevím, ale zpátky k tvému problému. Nesmíš toho kreténa Arana nechat zvítězit. Snape nám řekl, že jsi také Zmijozel, díky té adopci, a Zmijozelové po sobě, Pottere, nenechávají nikoho šlapat.”

„Podívej, já si to s Aranem vyřídím sám,” odsekl Harry, trochu vyvedený tou radou. Ron a Hermiona si mysleli, že by měl jít za svým otcem a teď tu byl Nott, co si myslí to samé. Ačkoli on ho posílal za ředitelem koleje. I když se nedalo říct, co je Nottovým skutečným motivem. Možná chtěl jen vidět, jestli má na Harryho nějaký vliv, což samo o sobě byl dobrý důvod k tomu, nechat tu situaci s Aranem být.

A navíc nechtěl, aby si Draco myslel, že s ním Harry soutěží o Snapeův čas nebo pozornost. Bude nejlepší, když si od teď všechny své věci zařídí sám a pokud by Aran byl ještě nesnesitelnější, rozhodl se Harry, že o tom řekne McGonagallové. Koneckonců byl Nebelvírem už hodně dlouho a pokud by se do toho vložila McGonagallová, nevypadalo by to, že s pláčem utíkal za tatínkem.

To pomyšlení nesnášel.

Když hodina uplynula, Harry podal své věci Nottovi, aby je odnesl, a vydal se k Hagridovi, který stál opodál a pozoroval ho. Vytáhl Salsu z kapsy a položil ji do obrových rukou.

„Jé, ta je ale úžasná. Vopravdu je,” řekl Hagrid a zdvihl hádka nahoru a velkým prstem ho jemně hladil po hlavě. „A jak se ti líbí ta kouzelná krabice, co? Pěkná a teplá, že jo?”

Salsa syčela, že se jí ten obrovský muž opravdu líbí.

Harry se na ni usmál, ale dal si pozor, aby se díval jinam, než na svého hada předtím, než začal mluvit. „Ona tu krabici opravdu milovala, jenže Draco... on ji rozbil. Takže ji ted mám v dřevěné krabičce, ve které jsem ji sem přinesl. Jenže Salsa se bojí, že ji sežere ve věži nějaké jiné zvíře. Je opravdu maličká. Doufal jsem, že budeš mít nějaký nápad?”

„Repelentní kouzlo by mohlo být to pravý.” Hagrid dal dolů své velké ruce a podal Salsu zpátky Harrymu. „Koukni se po něm v knihovně. Nepamatuju si inkantaci, ale když při ní budeš myslet na svýho hada, budeš jí pak moc říct, že ona je jediný zvíře, které bude moct do její krabice.”

Harry se usmál. „To zní skvěle. A když už budu v tom, tak bych se možná mohl podívat po zahřívacím kouzlu.”

„Co se toho týče, řekl bych tvýmu tátovi,” řekl Hagrid a jeho vousy se zavlnily, jak otočil hlavou. „Jedno moc silný kouzlo a tvůj had ti moc nepoděkuje.”

Dobře, tohle znělo celkem ošidně. Harry to připsal na seznam věcí, o kterých si chce promluvit se Snapem hned, jak to bude vypadat, že je Draco schopný se s ním o něj dělit. „Díky, Hagride. Jednou jsi říkal, že možná budeš schopen říct, jestli je Salsa alespoň trochu magická.”

Hagrid se předklonil a prohlédl si hada zblízka. „Nejsem si úplně jistej, ale řekl bych, že je to prostě jen had.”

Harry přikývl, dal si Salsu zpátky do kapsy a pak se vrátil k studentům, kteří čekali, až je Hagrid propustí. Když Harry vyrazil zpátky k hradu, Nott šel vedle něj. Ron vypadal, že z toho nemá radost, ale byl příliš hodný na to, aby to otevřeně dal najevo. Vlekl se za nimi s hůlkou v pohotovosti.

Harry zachytil jeho pohled a pokrčil rameny, jako by chtěl říct, že ho Nott taky překvapil, ale že je zvědavý, co se může dozvědět.

„Napadlo mě,” řekl, když už byli téměř uprostřed kopce, „když už se tady tak potloukáš s hadem na odznaku, možná bys nás měl lépe poznat. Co ty na to?”

Harry se rozhlédl. „Popravdě si nemyslím, že by mě ještě někdo další ve Zmijozelu chtěl poznat, a nejsem si vůbec jistý, proč ty to chceš.”

Nott ztišil hlas a odvlekl Harryho od ostatních studentů, ačkoli Zmijozelové se vždycky drželi pohromadě. „Dopisy,” zašeptal poté, co se bleskově rozhlédl do všech stran.

Harry promluvil stejně tiše: „Aha. Takže ty jsi jeden z těch studentů, kterým Draco psal?”

„Jo, on naznačil... ah, že jistý životní styl není zas až tak přitažlivý, jestli víš, co chci říct. Podívej, neočekávám, že budeš věřit jedinému slovu z toho, co říkám, zejména jestli ses poptal, určitě jsi zjistil, že jsem říkal o Dracovi, že se musel zbláznit. Musel jsem to udělat. Nebyl jsem si jistý, jestli jeho změna loajality je opravdová. Myslel jsem si, že by to mohla být nějaká komplikovaná intrika, kterou vymyslel jeho otec.”

„Jak mě dostat zpátky k Voldemortovi?”

Nott přikývl, a když uslyšel to jméno, poskočil mu ohryzek. „A také jak odhalit neloajální členy Zmijozelu. Ale po nějaké době si Pansy začala myslet, že Draco našel bezpečnou cestu ven. A teď je jasné, že jsem byl příliš podezřívavý. Vypadá to, že Draco je opravdu upřímný. Chci říct, vypadá to, že ty si myslíš totéž a po tom, co ti jeho otec udělal, předpokládám, že jsi pečlivý v hledání důkazů.”

„To bych řekl,” zamumlal Harry. „On je opravdu v pořádku.”

Nott přikývl tak mírně, že nikdo jiný, než Harry by si toho nevšiml. „Takže zpět ke Zmijozelu,” pokračoval nahlas. „Budeš vítán u našeho stolu. Popravdě, máš na to právo.”

Harry měl v plánu jíst se Zmijozely. Dříve nebo později. Ale ta nabídka ho stejně vyděsila. Ještě pořád nedokázal říct, jestli je Nott upřímný, nebo jestli je darebák. Za jiných okolností by celý tento rozhovor probral s Dracem a vyslechl si jeho názor. Ale v náladě, v jaké Draco v posledních dnech byl, by jen zavrčel, že všichni Zmijozelové se ho snaží dostat a Harry udělá nejlépe, když je nechá všechny chcípnout. A pak by si pravděpodobně začal dělat legraci z toho, že je Harry příliš hloupý na to, aby viděl spiknutí, i když ho má přímo před nosem.

„Budu o tom přemýšlet,” řekl Harry.

Nott znovu ztišil hlas. „Dobře. Ale poslouchej, ne všichni z toho budou nadšeni, takže by bylo nejlepší, až bys počkal na večer, kdy Snape bude sedět u učitelského stolu, a bude na tebe moci dohlédnout. Ne, že bych tím chtěl říct, že se o sebe nedokážeš postarat sám, ale z toho, co jsem slyšel, mi došlo, že ti to moc nejde. A i kdyby ano, nemáš představu, jak zákeřní dokážou zmijozelští být.”

Ale ano, dokážu, pomyslel si Harry, ale protože sám byl zákeřný víc než jen trochu, nahlas to ale neřekl. „Díky za radu,” dodal s úsměvem. „Musím teď dohnat své přátele, dobře? Ale budu o té večeři přemýšlet. A předpokládám, že se uvidíme zítra na Lektvarech. Nashle, Notte.”

Zmijozelský chlapec krátce přikývl.

Když Harry dohonil Rona a Hermionu, otočil se zpátky a uviděl Theodora Notta, jak ho stále sleduje. Podíval se Harrymu do očí s utrápeným výrazem a podivně váhavě mu zamával, tak, aby si všichni ostatní mysleli, že jen odhání včelu.

0 Komentáře

Nejnovější komentáře