Rok jako žádný jiný - Fanúšikovský preklad skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO).
PÝCHA A PŘEDSUDEK

by
not rated -

Preklad: Chalibda

Betareader: Chalibda, Jacomo

Záverečné beta: soraki


Kousek pergamenu...

Harry se podíval nahoru, aby viděl otci do očí. „Já... předpokládám, že víš, že je to ten pergamen, který tě tenkrát tak urazil. A nepochybně víš, kdo ho udělal. Příliš tomu celému nerozumím. Přál bych si, abych dokázal vysvětlit, jak to že to Draca obvinilo nebo proč...“ Harry odvrátil pohled a přiložil si na bolavé oko led.

Snape se natáhl, vzal mapu a rozprostřel ji na stole, pak jediným mávnutím vykouzlil sklenici vody a podal ji Harrymu, aby se napil. „Bezpochyby jsi ještě poněkud dehydrovaný z toho, jak jsi překonal Petrificus. A za chvíli ti dám něco na spaní.“

„Dobře,“ přikývl Harry, vypil vodu a položil sklenici na stůl k ostatnímu nádobí. Chvíli uvažoval, že ho nechá zmizet nebo ho pošle pryč krbem, ale stále ještě měl pocit, že je jeho magie vyčerpaná a tak se o to radši nepokusil.

Vypadalo to, že si Snape jeho myšlenek všiml. „Bude lepší, když nebudeme riskovat, že tu mapu ušpiníme,“ zamumlal a mávnutím hůlky uklidil celý ten nepořádek. „Spojím se s Lupinem tak brzy, jak to bude možné, ale zatím jsi mým jediným zdrojem informací ty. Takže přestaň lamentovat nad tím, co nevíš, a řekni mi, co víš.“

„No, vím, jak to funguje a to je asi tak všechno.“ Pak pokrčil rameny a upřesnil. „Klepneš na to hůlkou a řekneš 'přísahám, že jsem pro každou špatnost' a ono se ti to ukáže. A když na to poklepeš znovu a řekneš 'neplecha ukončena', zase zmizí.“ Najednou mu došlo, jak moc se věci změnily. Ani vesnu by ho nenapadlo, že bez rozpaků prozradí tajemství záškodnické mapy Severusovi Snapeovi.

Snapeovy oči potemněly vzpomínkami. „Neplecha ukončena... to zní jako něco, co si James Potter musel užít.“

„Já jsem tu mapu nepoužíval k tomu, abych někomu škodil,“ namítal Harry.

„Ne? Tos nebyl ty, ten ničema co metal na Draca bláto tenkrát v Prasinkách a pak se vracel s tímhle v rukách?“

„On si začal,“ bránil se Harry. „A k mému... no k Jamesovi...“

Snape mávl rukou, jako by chtěl něco odehnat. „Nechtěl jsem, aby ta moje poznámka o ukončené nepleše vyzněla urážlivě. Jen jsem chtěl říct, že tvůj otec měl rád aliterace.“

„Ty jsi můj otec,“ odsekl Harry zamračeně. „A co je to aliterace?“

Snape se na něj podíval tak pátravě, jako už dlouho ne, Harry měl pocit, že je nějaká přísada do lektvaru. Ale ať už chtěl Snape říct cokoli, nakonec prostě jen vysvětlil. „Aliterace je opakování hlásek. (Pozn. překladatele, do češtiny to Mischief managed nedokázal s aliterací přeložit ani pan Medek). Ale mám pocit, že jsme se dostali od tématu nějak daleko.“ Mistr lektvarů si prohlížel mapu, sledoval pozice některých teček včetně těch, co patřily jemu a Harrymu. „Zdá se to být naprosto přesné... už jsi někdy zažil, že by se ta mapa spletla?“

„Ne, nikdy,“ dušoval se Harry.

Snape se nad tím na chvíli zamyslel a pak se ptal dál, „A jak ses k té mapě dostal? Pamatuji si, jak Lupin říkal, že se o ni postará, takže ti ji předpokládám, vrátil, ale jak jsi se k ní dostal poprvé?“

„Dali mi jí Fred a George Weasleyovi.“ Harry polkl a měl pocit, jakoby je zradil, ačkoli teď už bylo nepochybně jedno, jestli Snape zná pravdu. „Ukradli ji z Filchovy kanceláře. Vždycky jsem předpokládal, že ji Filch zabavil mému... no prostě někomu z pobertů. Ale je to jen dohad. A vážně netuším, jak Fred a George zjistili, co to je, nebo jaká je inkantace...“

„A co tvá vlastní inkantace?“ zeptal se Mistr lektvarů, trochu se zamračil a dodal. „Musím přiznat, že jsem si ve všem tom zmatku nevšiml... aktivoval jsi tu mapu prsty, nebo hůlkou, abychom mohli najít Draca?“

Víc, než cokoli jiného tohle Harrymu ukázalo, jak zděšený Snape byl. Přehlédnout nějaký detail, i kdyby byl sebemenší, to se mu skutečně nepodobalo. „Prsty,“ připustil. „Omlouvám se, vím, že to mám maskovat a mít vždycky v ruce hůlku, ale prostě nebyla nikde poblíž.“ Rozhodl se už předtím nezmiňovat raději, že podezříval Draca, že odnesl hůlku ze sklepení pryč.

Snape vzdychl. „Harry... doufám, že chápeš pravidla, která jsem ustanovil. Okolnosti, které provázely použití mapy, byly výjimečné, takže samozřejmě chápu, že jsi nešel hledat svou hůlku. Ale co to netestované kouzlo s hůlkou, které ses rozhodl udělat bez dohledu, když jsi chtěl Draca vidět? Prostě se musíš naučit lépe se ovládat.“

Jeho zklamaný tón byl horší trest, než opisování, nebo další praktika z Lektvarů. Harry se pokusil ospravedlnit. „Musel jsem vědět, co se děje.“ Snape se zatvářil rozzuřeně a Harry by si býval byl přál, aby to neřekl. Protože teď ho jistě otec potrestá... ale nestalo se to. Harry si vůbec nebyl jistý, proč.

„Vraťme se zpátky k tomu podstatnému. K tvé manipulaci s mapou.“ Pokračoval náhle Snape.

„'Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti', mi nezní jako něco, co by bylo snadné přeložit do hadí řeči. Obsahuje hadí jazyk slova, ze kterých by se dala poskládat přísaha?“

Harry zrudl. „No, úplně ne. Ale moje inkantace se té původní momentálně příliš nepodobá.“

„A jak zní?“

Harry zrudl až ke kořínkům vlasů. „Jsem si jistý, že není důležité, co říkám v hadím jazyce,“ zamumlal a kousal si spodní ret.“

„Pokoušíme se vyřešit tajemství,“ připomněl mu Mistr lektvarů poněkud odměřeně. „Čím víc budu vědět o tom, jak ten pergamen odpovídá na podněty, tím větší budeme mít šanci, že se nám podaří Draca očistit. Nikdy nemůžeš říct, k čemu může být dobrá i nějaká podružnost, takže mě poslechni.“

Harry vzdychl a bylo mu jasné, že to bude muset udělat. Co je trocha studu proti možnosti, zachránit bratrův život. „Nejprve jsem se pokoušel prostě jen přeložit slova té přísahy a říkal jsem, něco jako vážně nemám v úmyslu nic dobrého, ale nefungovalo to...“ zhluboka se nadechl. „Přece víš, že říkám vždycky to, co pro mě ta konkrétní kouzla znamenala. A když jsem tu mapu dostal, mimochodem, bylo to ve třeťáku, ze všeho nejvíc jsem si přál, abych do tebe někde nevrazil, když jsem se potloukal v noci po chodbách. Takže, to bylo to, na co jsem myslel, když jsem slavnostně přísahal, že jsem pro každou špatnost.“

Ve Snapeově výrazu se objevila netrpělivost, a ještě něco, co Harry nedokázal identifikovat.

„Takže, teď říkám,“ odkašlal si a pokračoval: „Ukaž mi cokoli, co mi pomůže skrýt se předtím umaštěným blbem.“

Mistr lektvarů na něj chvíli zíral zachmuřeně. „Aha, samozřejmě.“

„Tehdy jsme nevycházeli,“ připomněl mu Harry.

„Jo, já vím,“ posmíval se Snape. „Ale co mi přijde zajímavé je ta míra zděšení, kterou z té věty slyším. Když jsem na tebe někdy narazil, nikdy jsi nevypadal ani trochu zastrašeně. To mi šlo nekonečně na nervy.“

„Furianství,“ vysvětloval Harry.

„Aha,“ zopakoval Snape. „Není divu, že mi připomínáš Jamese.“

„Můžeš o něm přestat mluvit?“ zeptal se Harry zoufalým tónem.

„Nevidím jediný důvod proč,“ poznamenal Snape a znovu si Harryho prohlížel tím divným pohledem. „Nicméně... myslím si, že teď bychom měli dokončit tu záležitost s mapou. Takže k tvému kouzlu. Vážně si myslíš, že ti budu věřit, že hadí jazyk má výraz pro slovo blb?“

„Hadí jazyk je velmi zvláštní,“ pokoušel se Harry vysvětlit.

„Tak to mi objasni,“ protáhl Snape.

No dobře, když se ptá, rozhodl se Harry. A stejně, raději se bude bavit o mapě, než aby mluvil o svém... teda, než aby se s otcem bavil o Jamesovi. Samozřejmě, že Snape už před dávnou dobou řekl, že Jamesovi odpustil a nakonec ho i respektoval, ale Harrymu se to stejně zdálo na nic. A pocit, že Snapeovi připomíná mladého Jamese, toho, který Snapeovy dny ve škole proměnil v utrpení, se mu vážně nelíbil.

Takže zamířit s konverzací k hadímu jazyku, byla skutečně úleva. Teda až na tenhle kousek. „Pokoušel jsem se říct umaštěný blbec,“ přiznal, „Protože tak jsem o tobě přemýšlel v momentě, kdy jsem poprvé použil mapu. Snažil jsem se přinutit rty, aby to vyslovily, ale ta slova v hadí řeči neexistují. A místo to vzniklo, otřesný nosatý umaštěný chlap.“

„Zajímavé. Člověk by řekl, že to, že je někdo blbec, nijak nesouvisí s velikostí jeho nosu.“

„Jo, ale přesně to indentifikovalo tebe.“

„Ano, ačkoli se z toho úplně ztratila ta aliterace původního kouzla.“ Lamentoval Snape a když to říkal, jeho oči byly pichlavé. Když Harry, kromě toho, že trochu ztuhl, nereagoval, rychle se zeptal. „A tvá verze neplecha dokončena?“

„Už nebudu Zmijozel.“

„Vážně?“

„Ano, vážně. Vždycky jsem si připadal jako Zmijozel, když jsem tady tak slídil.“

„Neměl jsi nějaké tušení o své budoucnosti v téhle koleji? Jak jsme se právě přesvědčili, máš věštecké vlohy.“

„Já, nevím,“ mrmlal Harry. „A dost o inkantacích. Promluvme si o strategii. Ta mapa by mohla Draca obvinit a on je nevinný. Takže proč jsi pro všechno na světě řekl řediteli úplně všechno? Nemáš v úmyslu říct mu, co jsme viděli?“

Snape krátce přikývl, „musím, nemám žádnou možnost, jak se kontaktovat s Lupinem. Tu má jen Albus a ten nám nevyjde vstříc, pokud nepochopí, jak je to naléhavé. Vraťme se ještě na chvíli k původu té mapy. Předpokládám, že je to ta mapa, o které Skrk mluvil jako o Potterově mapě?“

„Jo, on si jí ode mě půjčil,“ připustil s povzdechem Harry. „Před druhým úkolem. Dostal jsem ji zpátky teprve po Vodlemortově návratu, ale to jistě víš. Byl jsi při Skrkově přiznání v ředitelově kanceláři.“

Mistr lektvarů přivřel oči. „Ano, byl jsem tam,“ souhlasil a zakabonil se. Harry si pomyslel, že je to pravděpodobně proto, že si to měl dát dohromady dřív. „Takže ta mapa byla po měsíce v moci šíleného Voldemortova pomocníka? Mohl s ní udělat cokoli. Mohl najít způsob, jak ji poškodí. Mohl najít kopii, nebo cokoliv jiného. Nenapadlo tě, zamyslet se nad tím předtím, než jsi ji začal půjčovat?“

„Ale já jsem ji nepůjčil jen tak někomu, ale jen tomuhle člověku, o kterém jsem si myslel, že je to Moody,“ namítal Harry. „Myslel jsem si, že je to bývalý bystrozor! Myslel jsem si, že dokáže, že děláš nějaké špatnosti! A proč jsem si myslel, že je potřeba tě sledovat? Protože jsi vědomě studenty klamal, aby si to mysleli. A navíc, není to má chyba, že si jí Skrk půjčil. Určitě by našel způsob, jak si jí vzít, i když bych s tím nesouhlasil. Věděl, že by ho tam mapa mohla usvědčit a zničit jeho šanci, stát se učitelem Obrany proti černé magii!“

„To je pravda,“ připustil Snape, i když to stále trochu vypadalo, že si myslí, že byl Harry lehkovážný.

„Však víš,“ zlobil se Harry a znovu v něm vzkypěl starý vztek. „Kdybys ten rok předtím nechal Remuse na pokoji, nemusel by rezignovat, a my jsme nemuseli skončit se smrtijedem zamaskovaným za profesora. Takže jestli to je něčí chyba, že se ta mapa dostala do špatných rukou a někdo ji poničil, tak tvoje!“

„Ale my přece nehledáme chyby,“ odpověděl Snape tichým hlasem, ale Harryho to neobměkčilo.

„Ty prostě nemáš Remuse rád! Byl jsi k němu krutý jen kvůli tomu, co se stalo před lety!“

„Kruté by bylo, přestat mu vařit vlčí zhoubu,“ odsekl Snape. „A mé námitky k tomu, aby vlkodlak byl členem učitelského sboru, jsou odůvodnitelné. Zejména potom, co jsem viděl, čeho je za úplňku schopen.“

„Víš, že byl v pořádku, když si bral ten lektvar...“

„Ano, ale jen pokud si ho nezapomněl vzít,“ poukázal Snape.

„Ty jsi mu prostě jen nikdy neodpustil, že byl přítel mého... Jamese!“

Snape ho zastavil gestem ruky. „To, jak jsem se před lety choval k Lupinovi, teď není předmětem hovoru, Harry. Ani to, co si o něm myslím teď. Je něco dalšího, co mi o té mapě můžeš říct?“

Harry se silou vůle ovládl a pátral v paměti. „Ne, jedině snad to, že teď jsem ji použil poprvé od doby, kdy ji měl Skrk a ten neužitečný Červíček mohl být ve škole, on pravděpodobně ví jak se sem dostat. Mohl pomáhat Skrkovi... manipulovat s ní. Červíček hlídal Skrka staršího, takže si myslím, že byli v kontaktu.“

„Škoda, že Voldemort o té mapě nikdy nemluvil v mojí přítomnosti,“ přemýšlel nahlas Mistr lektvarů a prstem si přitom poklepával na tvář.

„Když ses k němu vrátil, měl jsem ji už zpátky.“ Poukázal Harry.

„Ano, ale to, že se o ni nikdy nezmínil, znamená, že jsem nebyl členem až tak úzkého okruhu, jak jsem si myslel.“

„Mezi spiklenci,“ souhlasil chlapec. „Tak jak jsi říkal řediteli.“

„Pravděpodobně.“ Snape si mapu ještě chvíli prohlížel a pak na ni poklepal hůlkou. „Neplecha ukončena.“

Pobertův plánek poslušně vybledl.

„Zvláštní, že to rozumí i starém kouzlu, i tvému novému v hadí řeči,“ poznamenal Snape. „okouzlené předměty bývají často velmi nestabilní. Mnohdy stačí i jen malá změna v intonaci na to, aby inkantace přestala fungovat. To je opravdu udivující.“ Mistr lektvarů se podíval na Harryho, který jenom vzdychl.

„Přemýšlím... myslíš, že kdybych použil hůlku, aby nám to ukázalo lidi, ukázalo by se, co se v Sovinci opravdu stalo?“

„Myslím, že daleko pravděpodobnější je, že by to tu mapu zničilo.“

„Ale ani s hůlkou jsem nezničil ten začarovaný rám...“

„Ale mohlo se to klidně stát,“ trval na svém Snape. „A co víc, víš přece, že nejsem schopen kouzla, která provedeš s hůlkou, zrušit. Co kdyby tě mapa vtáhla dovnitř, místo toho, abys ji zničil? Mohla by to zrušit jen inkantace v hadím jazyce! A nemyslím si, že by to Voldemort pro tebe udělal!“

„Tak bych mohl říct tu inkantaci já...“

„Jakmile bys jednou už byl uvnitř té mapy, těžko bys mohl poklepat na její povrch!“

Harry zamrkal a došlo mu, že je to pravda. „No, dobře, jen jsem se ptal.“

„Doufám, že bys mohl přestat být alespoň na chvíli Nebelvírem. Neuděláš něco absolutně šíleného, aby ses pokusil celou tu situaci vyřešit nějak sám?“

„No, poslal jsme Dobbyho, aby se pokusil najít Dracovu hůlku...“

Rozhořely se za nimi zelené plameny. „Severusi, Parkinsonovi jsou už v mé kanceláři. Byl bys tak laskav a připojil se k nám?“

„Samozřejmě, řediteli,“ odpověděl Snape. Pak se výmluvně podíval na Harryho, sbalil mapu a dal si ji do kapsy u kalhot. Ale předtím, než se připojil k Brumbálovi, šel do vlastní ložnice, vzal si čistý plášť a skleničku nějakého růžového lektvaru. „To je velmi jemný prostředek na spaní. Pomůže ti to bezstarostně odpočívat. Vypadáš poněkud... rozrušený.“

„Ty taky,“ vrčel Harry, ale lahvičku si vzal a obsah vypil. „Myslím, že potom všem, co se stalo, se oba potřebujeme vyspat. Přál bych si, abys nemusel odejít...“

Najednou ucítil účinek lektvaru, a uprostřed věty se rozzíval.

„Do postele s tebou, už žádné spaní na gauči a co se týče Dobbyho a hůlky, postarám se o to. A už nic nezařizuj předtím, než se se mnou poradíš.“

„Jo...“ zamumlal Harry a když prošel otevřenými dveřmi do svého pokoje, slyšel vzplanutí letaxu. To jak se jeho otec přenášel pryč. Došel k posteli, zhroutil se na ni v okamžiku spal.

***

Vzburcovalo ho řinčení magického zvonku u dveří.

Ještě, že byl ten lektvar tak slabý. Pomyslel si Harry, když se dopotácel do obýváku, aby si přečetl dveřní pergamen. Jinak by mohl Ronovu a Hermioninu návštěvu prostě zaspat. Dokázal si dobře představit, jaké pomluvy by to mohlo vyvolat. Už bylo dost špatné to, že věděli o jeho oku. Sotva by si přál, aby si začali myslet, že se ztratil.

Rozhlédl se po svém plášti a našel ho ležet na podlaze vedle gauče, odznakem nahoru. To stačilo k tomu, aby mohl kouzlem otevřít dveře. „Pojďte dál,“ pozval je tentokrát a dal si záležet na tom, aby zavřel dveře předtím, než jeho oko stačili zahlédnout procházející Zmijozelové. Nikdo další už o tom nepotřeboval vědět.

Hermiona i Ron měli připravené hůlky.

„Je tady?“ zavrčel Ron, předtím, než Harry mohl říct něco dalšího.

Harry se nemusel ptát, koho má na mysli. „Ne.“

„Dobře,“ řekl Ron a rozhlédl se, jako by se chtěl ujistit, že mu Harry říká pravdu. „Nemyslím si, že by Snape pustil Malfoye zpátky, ale u Zmijozelů člověk nikdy neví.“

„Posaďte se,“ navrhl Harry.

„Dobře,“ souhlasila Hermiona a posadila se na krajíček gauče. Ron si přitáhl křeslo, ale nezhroutil se do něj, jako obvykle. Ostražitý, jako by očekával, že Draco vystoupí ze stínu, seděl vzpřímeně s hůlkou v ruce.

Harry téměř zaúpěl, ale raději se rozhodl být konstruktivní. „No, takže, vy jste byli v Brumbálově kanceláři, když se dozvěděl, o tom, že... byla nalezena Pansy Parkinsonová?“

Hermiona zavrtěla hlavou. „Ne, už to věděl, když jsme tam přišli. Susan Bonesová se byla projít a uviděla... uviděla ji. A zhroutila se. Ale kdo by se nezhroutil, když by viděl... tohle. Nicméně, mluvila s pár lidmi, i když to bylo zmatené a hysterické. Pak to zaslechl někdo z učitelů a řekl to řediteli.“

Harry se to pokoušel celé srovnat v hlavě a udělat si časovou představu. „Takže vy jste šli za Brumbálem, abyste mu řekli o mém oku, že ano? Měli jste to nechat na tátovi, aby to vyřídil. Chci říct, my tu vážně nepotřebujeme další návštěvu z Úřadu.“

Hermiona se natáhla a poklepala Harrymu na koleno. „Já vím. Když jsme Malfoye nikde nenašli...“

„Chtěl jsem mu dát pořádnou ránu do ksichtu, aby viděl, jaké to je!“ přerušil ji Ron, pěsti zaťaté a obličej rudý vztekem.

„Ano, nikde tady nebyl,“ pokračovala Hermiona.

„Tak nás napadlo...“

„Ronalde, necháš mě to vysvětlit, nebo ne?“

Ron něco zamumlal, pak si ale zastrčil hůlku zpátky a nakysle jí pokynul, že může pokračovat.

Hermiona na chvíli podrážděně stiskla rty, pak ale pokračovala. „Sice jsme Malfoye nenašli, ale když jsme přišli ze Sovince, slyšeli jsme Susan křičet, že našla mrtvou Pansy...“

„Počkej,“ přemýšlel rychle Harry. Neměl být ten pohřeb v uzavřené rakvi proto, že tělo je v příšerném stavu? Napadlo ho, že se věci možná od jeho snu odchýlily, protože to znělo jako... „Susan si byla jistá, že je to Pansy?“

Hermiona se zaškaredila. „No, to úplně ne. Podle jejího popisu vypadala vážně otřesně.“ Ztišila hlas a prozradila. „Prý to bylo, jakoby to tělo prakticky vybuchlo. Je strašné o tom i jen mluvit. A nedokáži si představit, že bych to měla vidět. Chudák Susan. Nicméně, podle toho, co říkala, tělo muselo ležet tváří dolů. Ačkoliv z toho obličeje příliš nezbylo. Ale vlasy měly Pansyinu barvu a něco plavalo na... Nicméně, všechno, co z ní zbylo, je přívěšek. Však víš, ten, co se s ním po Vánocích tak vytahovala...“

Harry se na ni podíval tázavě a Hermiona vzdychla. „Aha, vlastně nevíš. Byla to dvě písmena. Dvě P propletená jako hadi. Takže Susan věděla...“ Hermiona náhle přestala mluvit, odvrátila zrak a začala zhluboka dýchat.

„Potřebuješ doušek na uklidnění žaludku?“ nabídl jí Harry a snažil se znít věcně a ne konejšivě. Byla to strategie. „Vím, kde je Severus má.“

„Ne, to bude v pořádku,“ šeptala Hermiona, ačkoli, když to říkala, vůbec to tak nevypadalo. Na chvíli se odmlčela, a poté pokračovala. „Takže, my jsme šli za ředitelem, protože jsme si byli jisti, kdo shodil Pansy ze Sovince a říkali jsme si, že by to měl vědět předtím, než Malfoy zraní ještě někoho.“

„Draco mě praštil, ale Pansy nezabil.“ řekl Harry a na jejich pochybovačné pohledy dodal. „Je to pravda. A proč jste si to mysleli? Jenom proto, že v tu chvíli nebyl v Severusově bytě?“

„To je skutečně zvláštní náhoda,“ poznamenal Ron.

„Ne, to není. Bylo to tak plánované. Vědomě. Byla to past nastražená na Draca.“

Po jeho prohlášení zavládlo hrobové ticho.

Prolomila ho Hermiona. „A ty tomu věříš, proč?“

„Je to jediné řešení, které odpovídá faktům.“ Harry vzdychl a přemýšlel, kolik jim toho říct. Příliš mnoho informací může být stejně matoucí, jako málo. „Poslyšte, vy jste ho potom neviděli. Severus pro něj došel, vzal ho a přenesl se s ním zpátky krbem. Draco byl úplně mimo. V kómatu, po kombinaci kletby a řádné dávky Somuluse. Někdo, my předpokládáme, že Lucius, si přeje, aby Draca vyloučili. I když to znamená obětovat jiného Zmijozela proto, aby Draco mohl být obviněn z vraždy.“

Ron zavrčel. „Hele, kámo. Nerad ti to říkám, ale myslím, že jsi příliš hodný na to, abys viděl pravdu. Malfoy je dost chytrý, aby to zařídil tak, jako že to na něj byla nastražená past a on mohl z toho obvinění z vraždy vyklouznout. Velmi zmijozelské, protože pokud by to celé byla jen velká intrika jeho otce, proč by tě uhodil? Připadá mi to, jako že se konečně vybarvil.“

„Pohádali jsme se,“ přiznal Harry. „Neovládl se, ale to neznamená, že se k němu teď otočím zády. To jsem tedy lepší přítel.“

„Jsi lepší přítel, než si zaslouží,“ naléhala tiše Hermiona.

„Já jsem přece uhodil Rona,“ připomněl jim oběma Harry. A posunul se na svém místě tak, aby nejprve viděl na jednoho a pak na druhého. „A překonali jsme to. Tak to mezi přáteli chodí.“

„Jo, jenže já jsme si to zasloužil, když jsem říkal všechny ty blbosti... no, vždyť víš, co jsem říkal,“ řekl Ron a začervenal se.

„Takže to chápeš,“ Harry se odmlčel a přemýšlel. Nerad Ronovi a Hermioně lhal, ale nemohl před nimi připustit, že ho Draco uhodil, protože se tak zoufale chtěl setkat s Pansy. To by pro ně byl naprostý důkaz jeho viny. Ale tu ránu musel nějak vysvětlit. „Také jsem řekl něco, co jsem neměl. A Draco to neunesl. Vím, že to nedává příliš smysl, ale řekl jsem mu o snu, který jsem měl o Luciusovi.“

Hermiona překřížila ruce na hrudníku a zavrtěla hlavou. „Jestliže tě Draco Malfoy uhodil, protože jsi řekl něco špatného o jeho příšerném otci, tak co ještě potřebuješ jako důkaz, že se ve skutečnosti nezměnil?“

Harry zaťal zuby a podíval se na ni zle. „Vážně bys měla mlčet, když o té věci nic nevíš, Hermiono. Řekl jsem Dracovi, že se mi zdálo o tom, jak jeho otec pomáhá mudlům a nečistokrevným utéci před Voldemortem. A Draco z toho byl opravdu zoufalý. Protože on by opravdu chtěl, víc, než cokoli jiného, vidět Luciuse, jak se obrátí na správnou cestu a přitom ví, že se to nikdy nestane! A tak mě uhodil! A víš ty co? Já se na něj nezlobím... a vážně se nechci dívat na to, jak jste se vy dva rozhodli, že je schopen vraždy!“

Ron a Hermiona na něj zírali a vypadali naprosto šokovaně. Byl to skutečně příšerný pohled.

„Proč jsi Malfoyovi o tom snu říkal?“ Chtěla vědět Hermiona.

„A proč se ti vůbec taková věc zdála?“ Byla Ronova otázka.

„Nevím,“ rozhodl s Harry nejprve odpovědět Ronovi. „Podívej, ty tu nežiješ s Dracem už měsíce. A ta záležitost s jeho otcem ho opravdu zranila. Jak by ses cítil ty, kdyby tvůj vlastní otec vypsal cenu na tvou vlastní hlavu? Možná, že jsem se na něj zlobil. A proč jsem mu to řekl?“ Harry vzdychl. „Vím, že jsem neměl. Byl vážně v depresi z toho, jak málo Zmijozelů se mu daří přesvědčit a mně se zdálo tohle o Luciusovi. A tak jsem měl pocit, že by tohle mohlo dát Dracovi nějakou naději. Ale zjevně to velkolepě selhalo.“ Dodal Harry, natáhl se pro pytlík s ledem a položil si ho na oko.

„Ty máš tedy, ale vážně praštěný sny,“ vzdychl Ron.

„Pravděpodobně se cítíš rozpolcený z toho, že začínáš mít Malfoye doopravdy rád,“ řekla Hermiona se zamyšleným výrazem. „Přemýšlíš, jestli je to moudré. Takže si ve spánku vymýšlíš fantazie o tom, že nepochází z tak příšerné rodiny.“

„To je možné,“ souhlasil Harry a přikývl. Naštěstí si ani jeden z jeho přítel nedal dohromady tento jeho divný sen s jeho možností nahlížet občas během spánku do budoucnosti. Byl radši, když se Hermiona pokoušela analyzovat jeho, než když se snažila konverzaci točit tímto směrem.

Ron se zakřenil. „Pokud jsi rozpolcený z toho, že máš Draca Malfoye rád, tak ses možná koneckonců ještě úplně nezbláznil.“

„A také by to mohlo vysvětlovat, proč se tak snažíš dokázat jeho nevinu,“ poukázal Hermiona a její tón byl téměř profesorský.

„Zdráhám se tomu uvěřit, protože on není vinný!“ Vysvětloval Harry. „Když Pansy zabili, Draco nebyl při vědomí!“

„Jak to můžeš vědět?“

„Viděl jsem ho, když se po Severusově lektvaru probral! Hermiono, on ani netušil, že je Pansy mrtvá a nebyl schopen to ani přijmout. Když odcházel, stále ještě se hádal, že to nemůže být pravda.“

„Hmm,...“ řekla Hermiona a s přivřenýma očima to zvažovala. „Co tím chceš říct, když odcházel? Pokud je nevinný, neměl by tu zůstat, aby mohl bystrozorům odvyprávět svůj příběh?“

„Když naposledy mluvil s bystrozory, dostal se do pořádných problémů,“ vysvětloval Harry. „Vrátil mi hůlku a oni... já vlastně nevím úplně přesně, co mu dělali, když s nimi byl sám, ale ať to bylo cokoli, bylo to kruté a nespravedlivé. Severus a Brumbál se rozhodli tentokrát lépe kontrolovat bystrozory, kteří k němu budou mít přístup.“

„Brumbál?“ Zeptal se Ron překvapeně.

„Ano, on tu byl a ví, že je Draco nevinný,“ přeháněl Harry. I když, třeba je to pravda... Brumbál sice nic neřekl, ale nakonec přece mluvil s Dracem soucitně, jakoby ten chlapec byl křehký a jediné drsnější slovo by ho mohlo poranit, to by přece mohlo být dobré Znamení, ne? Harry se rozhodl, že ano. „byl tady, když se Draco probudil ze Somuluse a myslím, že použil na Draca nitrozpyt. On byl ten, kdo naléhal, že se Draco musí schovat někam do bezpečí.“

„Nemyslíš, že umí Malfoy aspoň základy nitrobrany?“ ptala se Hermiona.

„Ne, Lucius si nepřál, aby byl Draco před ním schopen, ukrývat myšlenky,“ sdělil jí Harry. „A jak už jsem řekl, nebyla jsi tady. Draco nebyl ve stavu, aby toho byl schopen. Když chceš uzavřít svou mysl, musíš být klidný a on byl jednak příliš šokovaný Pansyinou smrtí a ještě ke všemu se probral s křikem.“ Harry se odmlčel, ale věděl, že to bude muset prozradit. „Ale neříkejte mu, že to víte,“ zaprosil. „Draco je z toho pořádně zoufalý. Má přes celý hrudník obrovskou spáleninu. Vždyť víte. Dal jsem mu amulet, který se má rozehřát, pokud bude v nebezpečí. Ale nakonec to skončilo tak, že ho poranil. Severus nedovolí, aby ta popálenina byla uzdravena, protože je to důkaz, že Draco strávil dlouhý čas s lidmi, kteří se ho pokoušeli zranit.“

„A nebo je to spíš důkaz toho, jak chytrým způsobem se tě pokouší zmást.“

„Hermiono...“

„Ta dívka je mrtvá,“ vysvětlovala mu příkře, jako by to už nevěděl. „Chápu, že máš potřebu s Dracem vycházet, ale nemůžeš si být jistý, že to neudělal!“

„A ty si nemůžeš být jistá, že to udělal!“

„To co vím, je velmi podezřelé. V době, kdy se to stalo, nebyl ve sklepení. A podle toho, co jsi říkal, byl rozzuřený z toho, co jsi mu řekl o tom snu. Zamysli se nad tím, Harry... možná, že měl z tvého snu pocit, že jméno Malfoy ztratilo něco ze své démonické tajemnosti. A rozhodl se ji vrátit i za cenu Pansyina života...“

„Kdyby se rozhodl svému jménu vrátit démonickou tajemnost, shodil by ze Sovince někoho nečistokrevného! Někoho, jako jsi ty, Hermiono!“

„To je hnusný!“ zlobil se Ron nahlas.

„Stejně, jako když ona říká o Dracovi, že je vrah!“

„To jsem neřekla,“ skřípala zuby Hermiona.

„Ale myslíš si to!“

„To ano,“ připustila. „Harry... je mi líto, že nedokáži věřit v Malfoyovu dobrotu tak, jako ty, ale já... prostě nemůžu. Budeme se kvůli tomu hádat?“

Harry se chvíli díval na oba své přátele. „Nechci se hádat. Vlastně po vás něco potřebuji. Je to důležité, opravdu důležité.“

Hermiona stiskla rty. „Nenechám Malofoye vyklouznout z vraždy. Takže jestli nás chceš poprosit, abychom lhali, tak to neudělám.“

„Já také ne,“ řekl Ron a zavrtěl hlavou. „Lhal bych kvůli tobě. Kdybych věřil, že jsi nevinný. Ale s ním... to je jiné.“

„Nebudete muset lhát,“ vzdychl Harry. „Jen nemluvte o věcech, které se Sovincem nějak nesouvisí.“

„Co?“

„On má na mysli své oko, Rone,“ sjela ho Hermiona krátce pohledem a pak svou pozornost obrátila zpátky k Harrymu. „Ono se to toho trochu týká. Ukazuje to, v jaké náladě odsud Malfoy odešel.“

„Chceš, aby byl Draco obviněn z vraždy, protože někoho zabil, nebo proto, že se zlobíš, že mě uhodil?“ Ptal se Harry. „Chci říct, nech důkazy vraždy, ať mluví samy za sebe. Co když je to tak, jak já věřím, nevinný, ale pošlou ho do Azkabanu, protože soudní dvůr o něm bude smýšlet špatně, protože uhodil Chlapce-který-přežil? Vážně, to by se mohlo stát! Takže mi slibte, slibte, že neřeknete živé duši o tom mém oku!“

Ron vypadal, že je roztržen mezi nebelvírským smyslem pro čest a silnou touhou vidět Draca Malfoye v Azkabanu.

„Dlužíš mi to!“ křičel Harry. „Snape by tě tenkrát nechal napsat dalších deset tisíc vět. Byl by přiměl tvé rodiče, aby tě donutili! A já jsem mu řekl, že je to hloupé, malicherné a pomstychtivé a přesvědčil jsem ho, aby našel jiný způsob, proč by si sem měl chodit, abys viděl, jak dobrý táta je! Takže mi dlužíš to, že jsi nemusel volit mezi vyloučením a dalším opisováním!“

Ron stiskl rty a přikývl.

Harry byl s výsledkem spokojený a otočil se k Hermioně. „A ty mi taky dlužíš! Za ten průšvih s Úřadem! Kvůli tvým unáhleným závěrům jsem téměř přišel o otce! Takže se tentokrát drž zpátky. Nech bystrozory, ať si udělají svůj vlastní názor o tom, co Draco udělal a neudělal.“

Hermiona byla zticha. „Dobře,“ rozhodla se nakonec. „Slibuji, že o tvém oku nikomu neřeknu.“

Harry se pokoušel myslet strategicky, „Kdo to, kromě Brumbála, ví?“

„Nikdo...“

„Vy jste neviděli Ginny od okamžiku, co jste ji poslali za Severusem, že nikdo neotevírá?“

„Viděli jsme ji, ale nemluvili jsme s ní. Pokoušela se uklidnit Susan a odvést ji do nemocničního křídla. A my jsme ji od toho nechtěli vyrušovat. Susan vážně potřebovala pomoct a nevypadalo to, že by toho někdo jiný byl schopen. Takže všechno, co jsme Ginny řekli, bylo, že profesor Snape přišel a o vše se postará. Potom jsme šli za Brumbálem, abychom mu řekli, že tě Draco uhodil a šel do Sovince.“

„Ale vy jste přece nevěděli, že šel do Sovince. Vy jste přeci věděli jen to, že se bojím, že by tam mohl jít,“ poukázal Harry a zhroutil se dozadu do křesla. Bylo mu jasné, že by potřeboval spát, ale to teď muselo počkat. „A teď se nad tím pořádně zamyslete. Poté, co jste opustili Brumbálovu kancelář, mluvili jste s někým o mém oku?“

Ron zavrtěl hlavou. „Ředitel nám řekl, abychom to nedělali. Řekl nám, abychom nepřilévali olej do ohně pomluv. A stejně, říkal jsem si, že by sis možná nepřál, aby celá škola věděla, že tě Malfoy praštil. To je trochu ostuda, ne? A také jsem si říkal, že se o to Snape už nějak postará.“

„A stará se?“ zeptala se Hermiona. „Tvé oko vypadá pořád stejně příšerně...“

Harry bleskově popadl led, aby ho zakryl.

„Jo,“ souhlasil Ron. „Jestli chceš něco vědět, tak vypadá až moc příšerně. Když jsi předtím otevřel dveře, vypadalo to, jako by Malfoy před chvílí odešel, což by muselo znamenat, že tě uhodil před chvílí. Ale tvé oko bylo už tehdy černé a nateklé...“

„To je to, proč Severus poněkud váhá začít léčbu před tím, než si vše pečlivě rozmyslí. Vzpomínáte na všechnu tu magii, kterou vložil do mých oči, aby je uzdravil. Domnívá se, že to by mohlo mít za následek tu předčasnou modřinu. Nechce mi do toho oka přidávat další magii, dokud ho důkladně neprohlédne a nebude si jistý výsledkem.“

„Jinými slovy,“ poznamenala Hermiona ostře. „Byl příliš zaměstnaný vyřizováním věcí kolem Malfoye. Napadlo ho, že když se to oko neuzdraví hned, mohl bys o ně přijít?“

„Ne, jen se mu zdá pravděpodobné, že aplikovat další magii předtím, než se tkáň uzdraví, by mohlo být špatné,“ bránil Harry otce. „Severus tu záležitost neignoruje a nelíbí se mi Hermiono, když se chováš, jako by to tak bylo. On je dobrý otec!“

Pro nás pro oba, chtěl dodat, ale pak se rozhodl, že bude lépe, když to neudělá. Ne proto, že by se styděl, že přemýšlí o Dracu Malfoyovi, jako o svém bratru, ale spíš proto, že se mu nechtělo, jak řekl Brumbál, přilévat olej do ohně. Harry nepotřeboval, aby Ron a Hermiona byli ještě naštvanější.

„Poslouchejte,“ požádal je oba. „Potřebujeme vymyslet nějakou historku, kterou budeme říkat všichni. Není žádný důvod, abyste do toho byli zataženi, pokud se do toho sami nezamícháte. Ale jen pro případ. Takže, přišli jste sem s Ginny, ale poslali jste ji najít Severuse, když to vypadalo, že nikdo není doma a pak jste jí řekli, že se můj otec už o všechno postará. Takže, až ji uvidíte znovu, řekněte jí, že jsme s Dracem nemohli jít otevřít, protože jsme experimentovali s Ohlušujícím lektvarem. A to je to, o co se Severus postaral. Přišel domů, našel nás v takovém stavu, otevřel dveře a řekl vám, že nám pomůže uvařit protijed a že všechno bude v pořádku.“

Ron si odkašlal. „To je docela dobrá historka.“

„Jo, jen to budu muset říct Dracovi, aby říkal totéž...“ vzdychl Harry. „I když předpokládám, že když mu podají Veritasérum vyjde pravda o mém oku najevo.“

„Špatné je, že nebudou moc,“ řekl Hermiona.

Harry se zamračil, a když zjistil, že to jen zhoršilo jeho bolest oka, raději s tím přestal. „Cože?“

„Ale Harry,“ napomenula ho. „Je to všechno v učebnicích Lektvarů. Veritasérum nemůže být použito na mladistvé kouzelníky, to znamená těm, kterým ještě nebylo sedmnáct,“ vysvětlovala, jako by byla přesvědčena, že je Harry naprostý ignorant, „bez rodičovského souhlasu. A vzhledem k tomu, že Malfoy byl sice zplnoletněn, ale ve skutečnosti není zletilý, je vlastně sám sobě vlastním rodičem. Takže pokud to odmítne, nemůže s tím ministerstvo naprosto nic udělat.“

„Jsi si jistá? Myslel jsem, že to, že byl zplnoletněn znamená, že už není nezletilý,“ přemýšlel Harry.

„Ne, pořád je nezletilý. Jenom smí rozhodovat v tom, v čem by normálně rozhodovali jeho rodiče. Včetně této věci,“ trvala na svém Hermiona. „Pokud bude chtít ministerstvo použít Veritasérum, budou muset mít jeho souhlas, nebo počkat, až mu bude sedmnáct.“

Harryho první myšlenka se týkala Umbridgeové a toho, že ona se určitě neptala Dursleyů, jestli smí nalít Veritasérum Harrymu dopití, jenže Umbridgová sotva vypadala jako někdo, kdo by respektoval zákony. Když nad tím tak přemýšlel, dokonce i Snape a Brumbál porušili zákon, když trvali na tom, že Draco svou změnu loajality musí prokázat tím, že si vezme lektvar pravdy. Ale těžko je mohl srovnávat s Umbridgeovou, nebo se na ně zlobit.

Co ho zlobilo, i když jen trochu, bylo, že otce ani nenapadlo zmínit se o tom, že Draco nemůže být legálně donucen vzít si Veritasérum. A pokud Snape a ředitel nenechají Draca s bystrozory o samotě, aby ho k tomu donutili ilegálně, pak tedy Veritasérum nehrozí. A přeci ho Snape nechal věřit, že tomu tak je, nechal ho věřit, že je důvod, proč neříct Dracovi o tom, jak bylo prolomeno Petrifikus.

A přitom si s tím vůbec nemuseli dělat starosti. Pokud Draco zachová chladnou hlavu a nenechá se zmást psychologickým nátlakem, jsou Harryho tajemství v bezpečí. Všechna jeho tajemství. Jeho černé oko i temné síly. Proroctví, po které Voldemort pořád tak slídí...

„Jsi v pořádku Harry?“ zeptal se Ron. „Najednou jsi tak ztichl.“

„Jen přemýšlím,“ vzdychl Harry. „Mám starosti o Draca.“

Všiml si, jak soucitně se Hermiona s Ronem po sobě podívali, ale rozhodl se to ignorovat.

Ještě že tak. Nechtěl by, aby jeho otec přišel doprostřed jejich hádky. Už takhle byl Severus vždy nakloněný myslet si o jeho přátelích jen to nejhorší.

„Pan, Weasley, slečno Grangerová,“ formálně se s nimi Snape přivítal, zatím co si oklepával z ramenou popel. „Harry, doufal jsem, že budeš spát. Ale jsem rád, že aspoň používáš ten led.“

„Chvíli jsem spal, probudil mě zvonek... zařídil jsi s Parkinsonovými vše, co bylo potřeba?“

Hermionou to trochu trhlo. Harryho napadlo, že přemýšlí nad tím, jaké by to bylo pro její rodiče, kdyby se dozvěděli, že jejich dcera zemřela.

Snape přikývl. „Souhlasí s vyšetřováním, ačkoli, jako většina čistokrevných odmítli pitvu. Bystrozorové jsou už tady a začali vyšetřovat místo činu a stav těla, ačkoliv, jak už jsem řekl, nesmí do něj nikterak zasahovat...“

„Tati, vypadáš pořádně unavený,“ zkonstatoval jemně Harry. „Možná by ses měl jít vyspat.“

„Ne, je příliš věcí, které potřebuji zařídit. Pohřeb bude ve středu tady v Bradavicích. A je to má zodpovědnost, jako hlavy koleje, abych to zařídil. A také jsem slíbil Dracovi, že se za ním ještě dnes večer vrátím, abychom si mohli promluvit.“

„Já půjdu také,“ prohlásil Harry.

Snape ho zpražil. „Ty potřebuješ spát.“

„Můžu spát v...“ Ale v ten moment mu došlo, že kromě oka má i jiná tajemství, která musí s Ronem a Hermionou zachovat. „Neříkejte nikomu o Devonu,“ naléhal, protože věděl, že dříve, nebo později by jim došlo, kde Draco je.

„Ne, neřekneme,“ odsouhlasila Hermiona poněkud strohým tónem.

Když Ron viděl, jak překvapeně Harry vypadá, začal vysvětlovat. „Chce tím říct, že Fidelius nás to nenechá říct, Harry. My skutečně nemůžeme nikomu o Devonu říct. Ani pod Veritasérem. I když si nemyslím, že pokud by na to přišlo, dali by naši rodiče souhlas.“

„Myslel jsem, že to znamená, že prostě jen nemůžete nikomu říct, kde se ta věc nachází?“

„To znamená,“ vysvětloval Snape, zatím co došel k Harrymu, „že nikdo, kromě Albuse, nemůže ani zmínit existenci mého domku. Bystrozorové nebudou vědět, že jsme Draca Albus a já skryli. Budou prostě jen vědět, že je nedostupný.“

Harryho uvnitř rozpálil vztek na Červíčka. Godrikův důl mohl být tak bezpečný! Ještě, že je ředitel tak spolehlivý strážce tajemství. Možná, že ještě nebyl tak přesvědčený o Dracově nevinně, ale choval se tak. Harry jen doufal, že říct mu o mapě, nebyla příšerná chyba. „Ještě že máme, tak dobré místo pro Draca,“ zamumlal Harry.

Snapeův hábit se zavlnil, když zkřížil ruce před hrudníkem. „Musíš všechno řešit se svými přáteli?“ řekl naléhavě, trochu s úsměškem na posledním slově.

„Nebyli tady, a neviděli, v jak hrozném stavu Draco byl, takže v něj nemají takovou důvěru jako ty a já,“ úmyslně zmírnil Harry to, jak nepřátelští nebelvírové vůči Dracovi byli.

Snape se znechuceně ušklíbl, on uměl číst mezi řádky.

„Ale neřeknou nikomu o mém zčernalém oku,“ dodával spěšně Harry. „Slíbili to.“

„Aha, nebelvírské sliby,“ řekl Mistr lektvarů s despektem. „Zapomeňte by bylo daleko jistější, nemyslíš? Ne? Dobře, pak tedy chci, aby něco slíbili mně, pro všechny případy,“ vrčel Snape, jeho temné oči zkoumaly a odhadovaly synovy přátele. „Vy dva, v žádném případě nebudete asistovat bystrozorům při jejich vyšetřování, je to jasné? Neřeknete jim, že Draco nebyl ve sklepení v době vraždy. Jestliže prozradíte tuto podrobnost komukoliv mimo ředitele...“

„To neudělají,“ přerušil ho Harry.

Snape nemínil přestat mluvit. „Odvoláte to! Řeknete, že jste špatně rozuměli Harrymu a že si teď uvědomujete, že tu Draco byl po celou dobu...“

Harry ho přerušil znovu, teď už zvýšeným hlasem. „Podívej, řeknou, že Ginny šla pro tebe, protože Draco a já jsme dělali nějaké hokus-pokusy s Ohlušujícím lektvarem a neslyšeli jsme zvonek. Už jsme to vymysleli!“

Harry si pomyslel, že Snape vypadá poněkud ohromeně. Ten pak po úvaze konečně řekl, „velmi zmijozelské.“

„Taky si myslím,“ dodal Ron. „Řekl bych, že opravdu patří do obou kolejí.“

Řekl to zcela neutrálním tónem, bez souhlasu, ale i bez znechucení, ale to Harrymu stačilo. „Ano,“ souhlasil klidně. „Říkal jsem vám, že Zmijozel není totéž co ďábel. Pamatuješ, když jste si to mysleli o Dracovi? Myslím tím, že on takový není, má své problémy, zdaleka není dokonalý, ale není ďábel a není vrah.“

Ron a Hermiona se opět podívali jeden na druhého, ale netroufali si cokoliv odpovědět ve Snapeově přítomnosti. Nebylo divu, když Mistr lektvarů nebyl daleko od toho, aby vyřešil vše použitím kletby Zapomeňte.

„Už je skoro po večerce,“ mumlala Hermiona. „Měli bychom jít. Harry, dosud platí, že se v neděli přestěhuješ do věže?“

Harry se podíval na otce, „hm, nejsem si jistý.“

„Jen za předpokladu, že se mi podaří zakrýt nebo vyléčit to oko,“ ostře odpověděl Snape.

„Ale jestli bude muset Draco zůstat v Devonu dlouho, myslím, že bych tam zůstat s ním, jako morální podpora...“

„Já si myslím, žes promeškal již příliš mnoho vyučování.“

„Ale...“

„A také si myslím,“ přerušil ho Snape, „že jsem tvůj otec a ty budeš dělat to, co já řeknu. A také,“ zvedl ruku, aby odvrátil Harryho snahu promluvit, „si myslím, že je to rodinná záležitost a ty by ses neměl se mnou hádat před tvými přáteli.“

Harry si vzpomněl, že něco takového mu již jednou Snape říkal. Respekt, zejména před druhými, na tom tomuto muži záleželo, možná to mělo cosi společného se zmijozelskou ctižádostí.

„Dobře,“ souhlasil. „Rone, Hermiono, já vám dám vědět, ano? O tom, kdy se vrátím. A mezi tím, myslím, že bude lepší, když sem nebudete chodit. Nechci, aby si bystrozorové uvědomili, že jste tu často a že můžete mít nějaké informace. Bude asi lepší, když nebudou vědět, že by se vás mohli na něco ptát.“

Harry vtáhl Salsu z kapsy, aby mohl otevřít dveře-pod bedlivým otcovým dohledem, byl opatrný při používání magie bez hůlky - vždyť chtěl, aby jeho přátelé odsud zmizeli dřív, než Snapeovi zase přijdou na mysl výhody kouzla Zapomeň.

„Takže k Devonu,“ naléhal Harry, poté, co dveře byly pevně uzavřené. „Mohu tam jít? Nebo chcete ty a ředitel mluvit s Dracem o samotě? Potřebuji vědět co se děje, tak, abych si byl jistý... no, aby všechny ty historky byly v pořádku pro případ, že se mě bystrozorové budou vyptávat... a proč jsi mi neřekl, že nehrozí, že by dali Dracovi Veritasérum? Hermiona tvrdí, že k tomu musí být souhlas rodičů.“

„Pravděpodobně proto,“ chladně ho informoval Snape, „že jsem chtěl, aby sis uvědomil, jak je důležité dbát na to, co říkáš před Dracem nebo přímo jemu.“

„Ale jdi, on se při výslechu nezlomí. Na to je Draco příliš lstivý. Ledaže by ho zase zmlátili... ale vzpomeň si, že ani to posledně nezabralo - on bude v pořádku. A mimochodem, ty je nenecháš, aby byli tak suroví, to jsem si jistý...“

„Harry,“ přerušil ho Snape tak mírně, že pochopil, že on sám sbírá síly. „Zdá se, že nechápeš v jakém stavu teď Draco je. Ano, on je inteligentní a má smysl pro strategii. Ale těžce nese smrt slečny Parkinsonové... to ho vyvedlo z rovnováhy. On... Harry, když jsme dorazili do Devonu tak mu došla celá pravda a zhroutil se...“ Mistr lektvarů se zamračil. „Řekl jsem ti to jako důvěrnou informaci, neříkej to ani jemu ani nikomu jinému, za žádných okolností. Ale ty víš, že budeš muset být obezřetný.“

„Neřeknu ani slovo,“ zapřísahal se Harry, náhle si uvědomil, proč to otec říká zrovna takhle. „Je mi líto, že jsem tenkrát nerespektoval, že je to důvěrné, když ses mi zmínil o omezení Dracova přístupu k penězům. Nic takového už se nestane.“

Snape mávl rukou, jako že to už je zapomenuto. „Také mě to mrzí. To, co jsem ti tenkrát řekl. Jsi dobrý syn, Harry, a...“ Mistr lektvarů sklouzl pohledem mimo, pak se podíval Harrymu do očí a dodal: „Chtěl bych, abys věděl, že jsem na tebe hrdý. Zůstal jsi tu, když jsem to požadoval a nechal mě, abych dostal tvého bratra domů, to byl správné, dospělé.“

Harry nervózně přešlápl. „Díky,“ zašeptal nakonec tlumeně, jak polykal chuchvalec, který náhle cítil v krku.

„Já děkuji tobě,“ odpověděl Snape. „Nechal si mě soustředit se jen na Draca, místo toho, abych se musel zároveň s tím obávat, co nebezpečného by mohl provést můj druhý syn. To mi pomohlo. Ty jsi mi pomohl.“

Harry si nemohl pomoci, ale zamračil se. „To je v pořádku a rád slyším, že jsi na mě hrdý, ale... víš, něco mě skutečně trápí. První cyklus mých snů mi pomohl, když jsem stál tváří v tvář Voldemortovi a přežít Samhain. Ale ty další cykly... nějak nevidím jejich význam. Co bylo dobrého, vidět události ze Sovince? Nic! Ale nevěřím, že by ty sny neměly žádný význam, tak to nemůže být! Věštba by měla něčemu sloužit, není to tak?“

Snape naklonil hlavu na stranu. „Harry, já si myslím, že tvoje sny mají nějaký účel. Věštba naléhavě ukazující jak Draco zemře, ukázala ti jasně, co k Dracovi cítíš.“

„No, jo,“ uznal Harry. „Ale stejně si pořád myslím, že by za tím mohlo být něco víc než jen...“ Nějak nedokázal vyslovit znovu, že ho mám rád. Bylo mu to trapné. Věděl, že by nemělo, ale bylo tomu tak.

Ze Snapeova krátkého přikývnutí bylo zřejmé, že chápe takovou zdrženlivost. On přece řekl Harrymu jen jednou, že ho má rád, Ale teď řekl, že je na něj hrdý... to mělo stejnou cenu. Dokonce možná větší.

Harrymu chvíli trvalo, než se probral z úvah o lásce a hrdosti. „Tak řekneš mi něco o mém bratrovi?“ naléhal.

„Ano,“ Mistr lektvarů se odmlčel, zvažoval jak to říci. „Když jsem s ním byl v Devonu sám, zhroutil se a plakal.“

Harry třeštil oči. Tedy, jedno oko. Tím druhým, uvědomil si, nemohl dělat vůbec nic. Vzpomněl si, že už dlouho si nepřiložil led a tak si ho vzal ze stolu, zatím co se ptal, „plakal? opravdu mu tekly slzy? Dracovi?“

„Harry, dívka, kterou miloval je mrtvá.“

„Ale... on se ji pokusil před pár měsíci zabít!“

„Věř mi, že kdyby ji Draco Malfoy chtěl zabít, tak by tehdy byla zemřela. Udělal to ve vzteku.

Vždyť víš, to jeho sebeovládání. Ale nikdy neměl v úmyslu udělat jí něco horšího než přesvědčit se, že na něj znovu nezaútočí.“

„Ale... jak ji mohl milovat?“ ptal se Harry. „Celé měsíce tady dole se o ní nezmínil a když od ní začal dostávat dopisy, utajil je - aha, už chápu,“ povzdechl si Harry. „On zpočátku nevěděl, jestli má těm dopisům věřit, nevěděl, jestli to není falešná hra, chtěl se ujistit, že to nemá skončit jeho ponížením.“

„Ano, takže ho nesmíš ponížit tím, že mu dáš najevo, že víš o jeho slzách. Neřekl bych ti to, kdybys nepotřeboval porozumět, že on teď není ve své kůži. Možná ještě zranitelnější intrikami bystrozorů než si myslíme.“

„Já tomu zármutku rozumím,“ přiznal Harry s myšlenkou na Siriuse. Nevyšel z depresí po celé minulé léto. Zalezl do svého pokoje a zcela ignoroval Dursleyovi, tak, že si vůbec nevšiml, že byla teta Petunie nemocná. Oni mu samozřejmě řekli, že je na návštěvě u příbuzných, nebo její nepřítomnost vysvětlili jinak, ale on si prakticky nevšiml, že je pryč.

A pak, jeho zármutek byl něco víc, než lítost, že zemřel jeho milovaný kmotr. Cítil se zodpovědný za jeho smrt... ale jak se mohl Draco cítit vinný tím, co se Pansy stalo?

Dokonce, když o tom přemýšlel, viděl zásadní rozdíl, mezi těmi situacemi. Sirius měl Harryho opravdu rád, kdežto...

„Pansy ho jen sváděla, pokoušela se ho dostat ze sklepení, aby ho mohla zradit!“ vybuchl Harry. „Jak to mohl Draco nevidět?“

„Láska je slepá?“ tiše prohlásil Snape.

„Ale jak mohli spiklenci vědět, že bude v té komoře s Pansy, kdyby to nebyla jen malá část větších piklů? Draco si měl uvědomit...“

„Harry,“ přerušil ho Snape. „Láska je slepá...“

„No jo, já chápu,“ souhlasně přikývl Harry. „Draco nás nebude poslouchat, v tomto případě ne.“

„Teď určitě ne. Myslím, že ho musíme nechat truchlit. Pokoušet se ho přesvědčit, že to děvče k němu nebylo upřímné, nás může jenom rozdělit, teď, když potřebuje veškerou naši podporu.“

„Když už mluvíme o podpoře, může jít s tebou?“

Snape si povzdechl. „Do určité míry bych dal přednost tomu, držet tě od toho všeho dál, ale zdá se mi, že máš pravdu. Potřebuješ být dobře informován o naší strategii jak se vyrovnat s touto krizovou situací. A také až bystrozorové skončí s prohlídkou Sovince a těla, mohou přijít sem dolů, zkoumat místo, kde Draco žije. Semínka pomluv byla spiklenci zaseta a již zakořenila, o tom není pochyb. Nepřeji si nic méně, než abys musel čelit bystrozorům sám, stejně tak Draco.

„Jo. A tak jak jsi to řekl, to znělo, že pokud bych je sem nepustil, prostě se sem vlámou.“ Harry se při tom pomyšlení otřásl a přemýšlel víc než jindy, proč chce být bystrozorem. Snad tam jsou i někteří dobří? „Co takhle Tonksová, nebo ostatní členové Řádu mezi bystrozory? Mohl by ředitel zařídit, aby to vyšetřovali oni?“

„Udělá, co bude moci, ale teď jsou Tonksová a ostatní důvěryhodní nedostupní. Krátce před smrtí slečny Parkinsonové se objevilo Znamení zla nad Parlamentním náměstím.“

Harry cítil, jak mu srdce vynechalo. „Nad Parlamentním náměstím?“

„Přesně,“ dodal Snape. „Takže, ti nejméně zkušení mladí bystrozorové byli posláni vyšetřovat tu vraždu. Ostatní se připravují, kdyby došlo k útoku na Londýn. Možná k útoku na mudlovskou vládu.“

Ze Snapeova tónu bylo jasné, že nežertuje. To a fakt, že útok na parlament přišel Harrymu jako zcela absurdní, ho dostalo z prvotního šoku. „Lucius to naplánoval skoro jako atentát... takže jsme uvázli s bystrozory, které může ovládnout. Se zelenáči.“

„Přesně. A tak máš pravdu. Buď budu tady s tebou, nebo odejdeme oba,“ rozhodl Snape. „Ale dal bych přednost tomu, neoznamovat tvým přátelům náš odchod do Devonu, chápeš.“

Harry přikývl.

„Ale co je dáno, je dáno,“ pokračoval Snape. „Takže. Vezmi Dracovi nějaké učebnice. Měl by mít něco, čím zaměstnat mozek.“

Harry přikývl a šel to udělat. Vzpomněl si, že když přišel Ron s Hermionou, strčil Salsu do kapsy. A tak ji teď položil na postel a vážně jí připomněl, aby nelezla do krbu, když ho teď on a Severus budou používat. Potom oklepal neviditelný plášť a rychlým kouzlem vyhladil alespoň ta nejhorší pomačkání. Válet tuhle jemnou tkaninu po podlaze jí vážně nedělalo dobře.

„A znovu skrývej svou magii bez hůlky,“ připomněl mu Snape, když vešel dovnitř. „Jsi připravený?“

Harry se chvíli rozhlížel. „Draco rád čte. Jenže já bych rád přišel na něco jiného, co by mu zlepšilo náladu.“

„Tak to se zeptej Albuse. On ho podrobil nitrozpytu. Třeba by věděl, co zabere.“

Při vzpomínce na ředitele Harry ztuhl. Nitrozpyt nebo ne, bylo Brumbálovo chování k Dracovi neuvěřitelně tvrdé. Jeho bratr měl pravdu. Byl souzen jen kvůli příjmení. Harry věděl, jaké to je. Ale on byl obvykle souzen laskavě. Možná, že nebylo zas tak strašné, být chlapcem, který přežil. Lepší, než když o vás každý na první pohled přemýšlel jako o Chlapci-který-pravděpodobně-patří-do-Azkabanu-stejně-jako-jeho-zatracený-otec. Samozřejmě, že z části si za to mohl Draco sám, ale nyní se pokoušel stát na straně dobra. Nemohl ředitel alespoň chvíli pochybovat? Nemohl mu dát alespoň pár sekund na vysvětlení před tím, než se rozhodl, že je vinen?

„Ředitel už je v Devonu?“ zeptal se Harry.

„Ne, připojíme se k němu ve tvém domě a přeneseme se do Devonu společně,“ vysvětloval Snape. „Vysvětlíme mu tu záležitost s mapou a pokusíme se spojit s Lupinem ještě předtím, než budeme pokračovat v cestě.“

„Jen doufám, že se nám podaří Remuse sehnat,“ řekl Harry, když skládal plášť. Podíval se dolů a viděl, že se mu trochu třesou ruce. Co když jim Remus nebude schopen říct nic užitečného? Mohl pomáhat tu mapou zkonstruovat, ale to ještě neznamená, že ví o tom, co se s ní děje teď. Ruce se mu třásly čím dál hůř a Harry se je pokoušel schovat, ale jeho otec si povšiml jeho strachu a natáhl se, aby se ho dotkl.

Snapeovy ruce byly studené, když obtočil svoje prsty kolem Harryho zápěstí.

„Vyřešíme to Harry,“ slíbil mu otec. „Ať už nám Lupin pomůže, nebo ne, přijdeme na to, kdo tu příšernou věc udělal. A až se tak stane,“ sevření těch prstů zesílilo, i když ne tak, aby to bolelo, „možná znovu skončím s krví na rukou.“

Harry se chystal říci, že v tom případě by se měl postavit do fronty. Ale nechtělo se mu poslouchat další kázání o nebezpečí msty. „Já... myslel jsem,“ odvážil se, „že neschvaluješ pomstu.“

„Neschvaluji, aby ses jí dopustil ty,“ připustil Mistr lektvarů a zakabonil se sám nad svým pokrytectvím. „Ale já jsem už ztvrdl. Není pro mě cesty zpátky a ani spásy.“

„To není pravda, zachránil jsi mě, staral ses o mě, vzal mě...“

„Doufám, že chápeš, že jsem to nedělal proto, abych se tím vykoupil.“

Doufám, že chápeš...

To řeklo Harrymu všechno. Vážně všechno.

„Samozřejmě, že to chápu,“ řekl a přiblížil se k otci a přesto, že se stále ještě drželi za ruce, opřel se o něj. Dlouho to ale netrvalo. Snape pustil Harryho ruce, objal ho a přitáhl si ho blíž.

„Vím, že jsi mi po Samhainu nepomáhal proto, abys lidem dokázal, že jsi celé ty roky byl jen zvědem,“ a slova mu trochu vázla v krku. „Vím to. Ale popravdě nevím, proč jsi se tak najednou rozhodl být na mě hodný.“

Ramena Mistra lektvarů se mírně otřásla. Harrymu dalo práci poznat, co to vlastně je. Nebyl to smích. Ne úplně. Spíš takové jízlivé pobavení.

„Doufal jsem, že dostanu Merlinův řád,“ poznamenal Snape. „Ale nevyšlo mi to. Albus to řízení zastavil dřív, než jsem ho mohl dostat.“

„A proč?“ zamrkal Harry „… ty... já jsem myslel, že jsi ho vždycky chtěl?“

„Nemohu popřít, že by to bylo... příjemné,“ připustil Snape a položil jednu ruku Harrymu na hlavu. „Ale po Samhainu mi došlo, že si absolutně nepřeji, aby sis myslel, že to byla pro mě cena za tvé přežití, že to bylo to, proč jsem tě zachránil, nebo proč jsem se tak snažil zachránit tvůj zrak.“

„To bych si nikdy nemyslel,“ popřel okamžitě Harry. Ale když se nad tím tak zamyslel, připustil. „No dobře. Asi bych si to myslel, ale jen trochu. Nebyli jsme si tehdy příliš blízcí. A jestli o ten řád ještě pořád stojíš... ale ne, nechce se mi Popletalovi o nic říkat...“

„Další důvod, proč nechat řád tam, kde je. Ani trochu si Kornelia Popletala nevážím a pak také, jediný důvod, proč mi chtěl ten řád dát je, že by to použil do své kampaně, aby si napravil pošramocenou reputaci, kterou získal tím, že popřel Voldemortův návrat.“

„Možná, že se jednou dostaneš na kartičky do čokoládových žabek,“ dělal si legraci Harry. „Severus Snape. Roky pracoval na porážce temného mága Voldemorta. Několikrát zachránil Harryho Pottera...“

„Dvakrát,“ opravil ho Snape a pustil ho. „Nepřeháněj.“

„Víc jak dvakrát. Záleží na tom, jak to počítáš,“ opravil ho Harry se smíchem. Když si vzpomněl, co je před nimi, posmutněl. „Myslím, že bychom už měli jít a poprosit ředitele, aby nám dovolil mluvit s Remusem.“

Snape se na něj podíval úkosem. „Nikdy bych neřekl, že budu tak nedočkavý mluvit s Remusem Lupinem.“

„Já jsem také nedočkavý,“ připustil Harry a následoval svého otce do krbu. „A nejen kvůli mapě. Remus mi hrozně schází. Vadí ti to?“

Mistr lektvarů se nad tou otázkou vážně zamyslel. „Ano, vadí,“ připustil nakonec. „Ale ne proto, že bych byl sžírán nějakou podivnou formou žárlivosti. Prostě si ho jen nemohu vážit.“

„Jen protože je vlkodlak?“ To Harrymu přišlo pořádně nespravedlivé. Remus si přece nepřál být vlkodlakem. Nezvolil si to.

„Protože je slaboch,“ vzdychl Snape. „Kašle na své vlastní přesvědčení. Vždy volí cestu menšího odporu, ne proto, že by si myslel, že je dobrá, ale protože je jednodušší.“

„Soudíš ho za věci, které se staly ještě tady ve škole...“

„Ale on se sotva změnil. Verbování vlkodlaků,“ posmíval se Snape. „To asi těžko byl nebezpečný úkol, že?“

„Mohlo by to být důležité!“

„Mohlo by,“ souhlasil Snape. „Ale řeknu ti jedno. Kdyby to bylo důležité a nebezpečné, Lupin by s tím nikdy nesouhlasil. Víš, co dělal po všechny ty roky, kdy já jsem riskoval svůj život a duševní zdraví, aby Brumbál měl informace o Voldemortových aktivitách? Pracoval v mudlovském Londýně, mezi mudly a pro záležitosti Světla nedělal vůbec nic!“

„Je pro něj těžké najít v kouzelnickém světě práci,“ poukázal Harry.

„Tehdy ne. O jeho stavech vědělo jen pár lidí. Ale kouzelnický svět byl pohlcen válkou a Lupin se rozhodl stát stranou bitvy. James a Lily to neudělali. Lupin není člověk, který by si zasloužil tvou úctu.“

„Ty...“ Harry vzdychl. „Předpokládám, že ho nikdy nezačneš mít rád.“

„Mít ho rád,“ posmíval se Snape. „Budu si muset dát hodně záležet na tom, abych ho byl schopný alespoň tolerovat.“

Harry bodlo u srdce. „A Draco ho také nemá rád. Jen jsem doufal... ne, vlastně jsem nedoufal. Vím, že to byla hloupost. Víc než hloupost, ale byl bych rád, kdybychom my všichni byli přátelé, místo toho, abyste ho vy dva tak nesnášeli. On pro mě neznamená to, co ty. Nevidím v něm otce. Ale on je milý! Vážně, vím, že to nevidíš, ale je.“

Mistr lektvarů se na chvíli zamyslel. „Možná jsi mi špatně rozuměl. Harry, já neříkám, že se s ním nesmíš vídat.“

To bylo vážně překvapující. „Myslel jsem, že mě nenecháš,“ přiznal Harry a kousal se rozrušením zevnitř od tváře. „Chci tím říct, nedovolil jsi to, po dlouhou dobu a to jsi se o mě ještě tak nestaral. Tedy ano, ale ne tak, jako teď. Takže ty mě necháš? Necháš mě setkat se s Remusem?“

„Ano,“ odsouhlasil Snape, i když nevypadal příliš potěšen. „Ale Harry, pamatuj si, o čem jsme dnes večer mluvili. Lupin... možná není ta nejlepší volba na přítele.“

„Ale on není takový, jak si myslíš,“ stál si na svém Harry. „On jenom... Je mnoho způsobů, jak pracovat pro záležitosti světla. Ne každý, je schopen pracovat na těch nejnebezpečnějších úkolech. Každý má jinou sílu.“

„Lupin je vždy v teple a bezpečí.“

Ale jak se mělo ukázat, Snape se mýlil.

V této době Remus Lupin nebyl ani v teple, ani v bezpečí.

 


You must be logged in to make comments on this site - please log in, or if you are not registered click here to signup